Archiv pro Článek dne 2015

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 4. 1. 2021, 15:51; Sysop (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Zde je archiv článků DNE pro rok 2015, které již byly zveřejněné na naší hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.

Další staré články pro rok 2020 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2020
Další staré články pro rok 2019 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2019
Další staré články pro rok 2018 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2018
Další staré články pro rok 2017 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2017
Další staré články pro rok 2016 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2016
Další staré články pro rok 2014 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2014
Další staré články pro rok 2013 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2013
Další staré články pro rok 2012 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2012
Další staré články pro rok 2011 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2011
Další staré články pro rok 2010 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2010
Další staré články pro rok 2009 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2009
Další staré články pro rok 2008 najdete v archivu : Archiv pro Článek dne 2008

Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.

FireWire (IEEE 1394) je standardní sériová sběrnice pro připojení periférií k počítači. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především SCSI.

V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE 1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE 1394b s rychlostí až 800 Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový standard IEEE 1394c s rychlostí až 3 200 Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.

FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu peer-to-peer, například mezi skenerem a tiskárnou, bez potřeby využití systémové paměti nebo procesoru počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie plug-and-play a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 watty a 30 volty, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.

Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k velkému poklesu v isochronním přenosu.

152. článek dne...(do 7. ledna 2015)

David Bowie je jeden z britských autorů alternativní rockové scény. Je považován za průkopníka nových hudebních trendů. David Bowie začal svoji hudební dráhu jako saxofonista ve školní kapele. Jedna školní rvačka pro něj skončila operací oka, od té doby má poškozenou zornici.

V roce 1969 založil v Beckhamu umělecký workshop. V témže roce nahrál písničku Space Oddity, která měla překvapivě úspěch. Následovalo stejnojmenné album. Po singlu Starman se Bowie představil v dalších rolích. Tentokráte jako producent zachránil upadající kariéru Lou Reeda (LP: Transformer). Další Bowieho alba se jmenovala Aladdin Sane a Pin Ups. V této době také pro televizní síť NBC vytvořil pořad The 1980 Floor Show, který ho inspiroval k následujícímu albu Diamond Dogs, které se opět vracelo k neradostným orwellovským vizím. Bowie pak s touto show odjel na americké turné, z něhož vyšla i deska David Live. Během tohoto turné vstřebával nové hudební vlivy – nechával se ovlinvit soulem a R&B. Je to slyšet z alba Young Americans, ze kterého pronikly do hitparád dva singly: titulní stejnojmenná nahrávka a Fame, jejíž spoluautorem je John Lennon. Shodou okolností v téže době bodovala i reedice hitu Space Oddity, která se tak stala nejvíce zpožděnou hitparádovou jedničkou.

V následujícím období se Bowie pouští do větších experimentů. Album Station to Station je tvořené šesti delšími pasážemi a představovalo přípravu pro sérii dalších tří alb. První z nich, album Low, bylo ambientní. Experiment pak pokračoval na desce Heroes, která už byla výrazně rockovější a také ji přijalo i širší publikum. Třetím článkem je album Lodger. Někdy bývají tato tři alba nazývána jako Berlínská trilogie. V roce 1976 si Bowie zahrál hlavní roli ve filmu The Man Who Fell To Earth. V 70. letech Bowie spolupracuje se zpěvákem Iggy Popem, vzniká album Lust For Life. Některé společné písně, nazpíváné do té doby výhradně Popem, Bowie nahrává na své desky v 80. letech sám, např. China Girl nebo Tonight (jako duet s Tinou Turner), jiné hraje živě na svých koncertech. Bowie také napíše pro jinou skupinu hit All The Young Dudes, který má i on sám dodnes ve svém repertoáru.

153. článek dne...(do 23. ledna 2015)

Profesionálové (The Professionals) je britský kriminální televizní seriál, vyprávějící o zvláštním oddělení britské policie CI5. Hrdiny jsou agenti Raymond Doyle (Martin Shaw), Wiliam Andrew Philip Bodie (Lewis Collins) a jejich velitel oddělení major George Cowley (Gordon Jackson). Seriál byl natáčen od 13. června 1977 do 22. května 1981 a premiérově odvysílán od 30. prosince 1977 do 6. února 1983. Od začátku byl natáčen tak, aby poukázal na problémy tehdejší společnosti. Seriál vytvořil Brian Clemens; slavný úvodní hudební motiv napsal Laurie Johnson. Z dalších herců, kteří se objevili ve více než jedné epizodě, je možné zmínit Steva Aldera, který v sedmi epizodách z osmdesátých let hrál agenta CI5 Murphyho (agent 6.2). Nejznámějším autem, které používalo CI5 je Ford Capri 3.0 Sport. Na seriál se neúspěsně pokusili v roce 1998 navázat Noví profesionálové.

Vznik seriálu byl poznamenán studenou válkou, proto jsou v seriálu často řešeny problémy s agenty východního bloku. Seriál byl kritizován za přehnané násilí, občasnou politickou nekorektnost, a zřejmě nejznámější epizoda seriálu, Klansmen, zabývající se rasismem v Británii, byla dokonce v britském terestrickém vysílání zakázána především pro rasismus Bodieho (jako bývalý žoldák z afrických válek mj. zásadně používal slovo "negr"), což ovšem této epizodě prokázalo medvědí službu, neboť Bodie je za své chování ostře kritizován jak Cowleym, tak Doylem, a na konci rasistou být přestane, ačkoliv mu rasistické slůvko (za které je ovšem znovu okamžitě ostře Cowleym pokárán) uklouzne ještě v jednom díle.

Epizod má seriál celkem 57. Z toho 13 z roku 1977, 11 z roku 1978, 15 z roku 1979, 13 z roku 1980 a 5 z roku 1981. Jako jeden z několika západních seriálů se Profesionálové vysílali i v tehdejším socialistickém Československu. Z 57 epizod jich Československá televize zakoupila pouze 21. Původními dabéry byli Petr Oliva (Bodie), Martin Štěpánek (Doyle) a Jiří Adamíra (Cowley). Po Štěpánkově emigraci Doyla daboval Alois Švehlík. V roce 1996 celý seriál zakoupila TV Nova a nechala jej znovu přeložit a nadabovat. Z původního obsazení zůstal pouze Petr Oliva, Aloise Švehlíka nahradil Karel Heřmánek a Otakar Brousek starší nahradil v té době již zesnulého Jiřího Adamíru.

154. článek dne...(do 29. ledna 2015)

Česká Lípa je město v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Město leží 63 km severně od Prahy na řece Ploučnici s historickým centrem na jejím pravém břehu. Česká Lípa zahrnuje 14 místních částí o celkové rozloze 63,24 km² kde žije asi 38 181 obyvatel.

První písemná zmínka o zdejším osídlení pochází z roku 1263, je obsažena v kupní listině doksanského převora. S historií města je spjato jméno zakladatele hradu Lipý Smila z Ronovců, hlavně pak Jindřicha z Lipé (1270–1329), významného šlechtice z rodu Ronovců. Ronovci si stavbou hradu Lipý vybudovali další opevněné sídlo v severních Čechách na trase tehdejších obchodních cest. Poblíž hradu tehdy byla starší slovanská osada téhož jména, později přezvána na Starou Lípu.

Po prodeji hradu a okolí Jindřich z Lipé odešel v roce 1319 na Moravu. Podle dalších zpráv v roce 1327 je pánem Lipé a širokého okolí příbuzná větev Ronovců, konkrétně Hynek Berka z Dubé, movitý pražský purkrabí. Když roku 1348 zemřel, panství se ujal jeho stejnojmenný syn a po jeho smrti roku 1361 druhý ze synů Jindřich. Pak zde panoval jeho synovec Hynek Berka z Dubé. Jím vydaná nejstarší městská listina z 23. března 1381 dokládá udělení práv městu Lipému, o jehož zvelebení u stejnojmenného hradu má právě on největší zásluhu.

V první polovině 14. století byly zbudovány městské hradby i farní kostel, který zanikl při požáru města roku 1787. Na velkém rozvoji města i za hranicemi městských hradeb se v druhé půli 14. století podílela také rodina Veitmilů. Příslušníci této rodiny obsazovali funkci městského rychtáře i farářů. Rozvoj města i větší části Čech pozastavila velká morová epidemie v roce 1380. Koncem 14. století byl hrad v držení dalších členů rodu pánů z Lipé až do počátku husitských válek, kdy byl husity v květnu 1426 dobyt a stal se jejich silnou základnou až do roku 1436.

Město má několik kulturních center. Je to jednak Kulturní dům Crystal, dále Jiráskovo divadlo, Základní umělecká škola s jejími sály, Vlastivědné muzeum a galerie se svými pobočkami, Městská knihovna se svými pobočkami.

Každoročně na počátku léta vedení města ve spolupráci s řadou místních organizací pořádá v areálu vodního hradu Lipý městské slavnosti. Vznikly v roce 2000, poprvé v areálu upraveného městského parku slavícího tehdy 125 let od založení, v dalším roce na náměstí T.G. Masaryka. V rámci slavností je organizován starobylý jarmark, koncerty, ohňostroj, divadelní představení, předávány jsou Ceny města.

155. článek dne...(do 2. února 2015)

Christie Brinkley (* 2. února 1954, Michigan) je známá americká supermodelka.

Narodila se jako Christie Lee Hudson ve městě Monroe, ačkoliv stále tvrdí, že se narodila a vyrostla v Kalifornii. Vystudovala umění a v roce 1972 odpromovala na Palisades High School v kalifornské čtvrti Pacific Palisades. Na začátku 70–tých let žila i svou rodinou v Bel Air, slavné vilové čtvrti spolu s anglickým ovčáckým psem Shakespearem. Studovala francouštinu na Lycée Francais v Los Angeles a pracovala v Paříži jako ilustrátorka. V roce 1976 podepsala smlouvu s kosmetickým gigantem Cover girl, který se měl obnovit po 20 letech. O několik let později Cover Girl zrušil s Brinkley kontrakt, ale v roce 2005 opětovně spolu uzavřeli spolupráci na reklamní kampaň a prezentaci pleťových výrobků pro zralé ženy. Třikrát po sobě ozdobila obálku Sports Illustrated Swimsuit Issues v letech 1979 až 1981.

Brinkley prožila v minulosti romantický románek s dědičem společnosti Moët-Chandon Campagne, Olivierem Chanden de Brailles. Chandon zemřel v roce 1983 při nehodě na automobilových závodech. Poprvé se střetli v roce 1982 na jisté propagační párty v New Yorku ve Studiu 54, která představovala nový kalendář s Christie Brinkley. Brinkley je už po čtvrté vdaná. Její první tři manželství se nevydařili a jejími manželmi byli umělec Jean-François Allaux (1973–1981), hudebník Billy Joel (1985–1994) a stavitel Richard Taubman (1994–1995). Jejím čtvrtým manželem je Peter Cook, architekt, za kterého se vdala v roce 1996. Manželství vydrželo poměrně dlouho.

Přitom je zuřivou bojovnicí za práva zvířat, vegetariánkou a dlouholetou členkou organizace PETA.

156. článek dne...(do 3. února 2015)

Riga je hlavní město Lotyšska. Leží při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu Baltského moře. Má rozlohu 307 km² a s více než 700 tisíci obyvateli je největším městem Pobaltí. Zároveň slouží jako kulturní, vzdělávací, politické, finanční, komerční a průmyslové středisko oblasti.

Historické centrum Rigy patří mezi kulturní dědictví UNESCO a samotné město se vyznačuje výraznou secesní architekturou, která je porovnatelná s městy jako je Vídeň, Petrohrad a Barcelona.

V Rize je velké množství akademických institucí, včetně Lotyšské univerzity (Latvijas Universitāte), Technické univerzity (Rīgas Tehniskā Universitāte) a univerzity Stradin (Rīgas Stradiņa Universitāte). V Rize zasedá i lotyšský parlament a na Rižském hradě sídlí lotyšský prezident. V posledních letech se výrazně zvýšil obchodní a turistický cestovní ruch vzhledem k zlepšení komerční a turistické infrastruktury. Riga jako přístavní město je hlavním cestovním uzlem místní silniční a železniční dopravy. Většina turistů cestuje do Rigy letecky. Mezinárodní letiště v Rize je největší v Pobaltí, bylo zmodernizované v roce 2001, k 800. výročí založení města. Mezi lety 1993 a 2001 se letecká doprava zdvojnásobila. Baltické námořní trajekty spojují Rigu se Stockholmem, Kielem a Lübeckem. V období studené války byly v Rize také dvě letecké základny: Rumbula a Spilve. Ve městě se nacházejí všechny důležité finanční instituce, včetně lotyšské centrální banky. Zahraniční obchod se v Rize v posledním období rozvíjí, zvláště po vstupu Lotyšska do Evropské unie 1. května 2004. V Rize je soustředěna přibližně polovina celé průmyslové kapacity Lotyšska, především v oblasti finančnictví, veřejných služeb, potravinářství, farmakologie, zpracování dřeva, tiskařství. Je zastoupen textilní a nábytkářský průmysl a výroba komunikačních zařízení. Přístav v Rize je důležitým centrem dopravy zboží.

Historické centrum Rigy se nachází na pravém břehu řeky Daugavy. K významným památkám patří třeba Kostel svatého Jakuba. První zmínky o kostele jsou z roku 1225. Zajímavý je neobvyklý tvar věže. Kostelní zvon totiž nevisí uvnitř, ale vně věže. Současný zvon pochází z roku 2001, protože původní byl za 1. světové války dovezen do Ruska a roztaven.

157. článek dne...(do 4. února 2015)

Trident (italsky: Trento) je italské město, hlavní město autonomní oblasti Tridentsko-Horní Adiže a stejnojmenné autonomní provincie v jižním Tyrolsku, nejsevernějším regionu Italské republiky. Město leží při hlavní severojižní komunikaci mezi Bolzanem a Veronou, střed je v údolí řeky Adiže v nadmořské výšce 194 metrů, další čtvrti v horách na svazích Tyrolských Alp. Je sídlem arcibiskupství a univerzity s přibližně 15 000 studenty. Podle hospodářských novin Il Sole 24 Ore bylo roku 2007 vyhlášeno městem s nejzdravějším životním prostředím v Itálii. Od středověku má politické a náboženské styky s českými zeměmi. V letech 1545–1563 se zde konal Tridentský koncil.

Autonomie biskupského města a biskupství skončili roku 1796 obsazením města vojskem Napoleona Bonaparta, který město roku 1806 připojil k Italskému království pod vládou svého bratra Josefa Bonaparta. Většina území byla roku 1815 anektována Rakouskou monarchií, pozdějším Rakouskem-Uherskem. Trident se stal sídlem místodržitelství pro Vlašské Tyrolsko („Il Trentino“). V 19. století začal rozvoj technických úprav krajiny, především přeložením toku řeky Adiže v roce 1858 a roku 1859 stavbou brennerské železnice pod nejvýše položeným průsmykem v Alpách. Městská architektura se proměnila novostavbami mnohopatrových správních budov a hotelů.

Po ztrátách Lombardie a Benátska s přilehlými pevnostmi čtyř měst (Mantova, Peschiera, Verona a Legnano), zůstala jižní hranice Rakouska-Uherska nechráněná. Proto v obavě z italského vojenského vpádu začala počátkem 70. let 19. století výstavba tridentské městské pevnosti.

Za první světové války v letech 1915 až 1918 byla pevnost Trident využita naposledy. Po skončení války připadlo město, stejně jako celý region, na základě dohod ze Saint-Germain Italskému království. Roku 1943 Benito Mussolini obsadil provincie Tridentsko, Jižní Tyrolsko a Belluno a připojil je k fašistické republice. Počátkem května 1945 se Trident stal místem tuhých bojů s Němci, tzv. Operace Alpenvorland. Ještě 2. května 1945, v den kapitulace wehrmachtu v severní Itálii, Trident zažil silné bombardování.

158. článek dne...(do 5. února 2015)

Quantum of Solace je 22. film ze série o Jamesi Bondovi a druhá Bondovka, ve které hraje Daniel Craig agenta MI6. Navazuje na předešlý film Casino Royale. Film natočil v roce 2008 režisér Marc Forster.

Mise agenta 007 nyní spočívá v odkrytí pravdy. James Bond musí vyslechnout Mr. White, který je jeho jediným vodítkem. Vodítkem, které mu zanechala Vesper, jediná žena, kterou kdy miloval. Film navazuje bezprostředně na události filmu Casino Royale. Bond řídí automobil, ve kterém veze na výslech Mr. Whita, je napaden. Když útočníky setřese, vyslýchají Mr. Whita spolu s M a chtějí z něj dostat informace o záhadné organizaci Quantum. Bodyguard M, Mitchell, nečekaně při výslechu zaútočí na M a v honičce s Bondem je zabit. White však uteče. Díky pátrání je objeven Michellův kontakt, Edmund Slate. Bond se za ním vydává na Haiti, aby ho zabil a při té příležitosti odhalí, že Slate byl vyslán, aby zabil Camille Montes. Vraždu objednal Camillin milenec Dominic Green, šéf ekologické organizace Greene Planet. Bond napíchne Dominicův mobil (je schopen sledovat jeho polohu) a také zjistí, že Green pomáhá Bolivijskému generálu Medranovi ve státním převratu, výměnou za zdánlivě bezcenný kus pouště.

Camille je jako "dárek" Greenem přenechána Medranovi, který si ji odvádí na svou loď. Green Medranovi naznačí, aby jí zabil. Bond Camille z lodi zachrání a sledují Greena na představení opery Tosca v Rakousku. Green cestou na představení v letadle uzavírá dohodu s agentem CIA Greggem Beaem o tom, že mu nebudou mařit plány. Bond infiltruje na představení Tosca, kde se pomocí tajných komunikátorů přímo v hledišti domlouvají vlivní lidé na spolupráci. Bond získá komunikátor a prozradí svou přítomnost, aby pořídil fotky všech, kdo zareagují, a snaží se z představení prchnout. Strhne se přestřelka, ve které je zastřelen bodyguard poradce ministra. M předpokládá, že ho zabil Bond a protože má problémy s vyššími místy, rozhodne se Bonda stáhnout a zablokuje všechny jeho bankovní karty. Bond bez karty nemůže odletět, aby pokračoval v pátrání, a proto odjede do Maremmy, aby požádal o pomoc bývalého spojence René Mathise. Bond ho přesvědčí, aby mu pomohl svými kontakty a odjel s ním do Bolívie. Po příletu je kontaktován úřednicí konsulátu Strawbery Fields, která mu sdělí, že ho musí eskortovat příštím letem do Londýna.

159. článek dne...(do 6. února 2015)

Digitální fotoaparát je fotoaparát, zaznamenávající obraz v digitální formě, takže může být okamžitě zobrazen na zabudovaném displeji nebo nahrán do počítače. Od roku 2006 digitální fotoaparáty na trhu dominují.

Základní funkcí digitálního fotoaparátu je snímání statických obrazů do podoby tzv. digitální fotografie a umožnit tak jejich další zpracování, např. pomocí běžného počítače, jejich tisk či vyvolání speciální osvitovou jednotkou do výsledné podoby jako u klasické fotografie. Dnešní digitální fotoaparáty nabízí kromě své základní funkce také řadu další doplňujících a rozšiřujících funkcí, které souvisejí ať už přímo či nepřímo se zpracovávanými obrazovými daty. Některé fotoaparáty tak dokážou kromě obrazu zaznamenat i pohyblivé scény ve formě videa nebo zvukový záznam ve formě ozvučeného videa.

Princip digitálního fotoaparátu vychází z konstrukce klasického fotoaparátu. Jádrem přístroje je světlocitlivá plocha snímače na bázi technologie CCD nebo CMOS. Na plochu senzoru je promítán obraz přes systém optických čoček v objektivu. Světelná energie, která přichází ze snímaného prostoru (scény), je v jednotlivých pixelech převáděna na elektrický signál a uložena v podobě vázaného náboje (u technologie CCD). Náboj vzniká postupně během expozice čipu, kdy je otevřena uzávěrka fotoaparátu a světlo může dopadat na čip.

Po uzavření uzávěrky jsou vygenerované náboje z čipu postupně odváděny a měřeny speciálním zesilovačem pro každý jednotlivý pixel. Takto získaný signál je a dále převeden AD převodníkem na signál v binárním kódu. Vzniklý datový proud je pak pomocí mikroprocesoru různě upravován a převeden do některého grafického formátu používaného pro záznam obrazových dat, např. RAW, JPEG nebo TIFF. Výsledný datový soubor je uložen zpravidla na paměťové médium v podobě paměťové karty nebo vestavěné paměti typu Flash-EEPROM tj. elektricky mazatelná paměť s trvalým záznamem, který je uchován i bez přívodu elektrického napětí.

Dnes se téměř výhradně používají digitální fotoaparáty se snímači umožňujícími pořizovat fotografie barevné. To ve většině případů zajišťuje Bayerova maska, v níž jsou z každých čtyř buněk snímače dva překryty zeleným filtrem, jeden červeným a jeden modrým. Toto uspořádání je dáno návazností na spektrální citlivost lidského zraku, který je v oblasti zelené barvy nejcitlivější...

160. článek dne...(do 8. února 2015)

Jarmila Novotná (* 23. září 1907, † 9. února 1994) byla česká zpěvačka a filmová herečka, jedna z nejzářivějších hvězd české opery.

Narodila se v Praze v rodině krejčího, svoji uměleckou dráhu zahájila v roce 1925 jako elévka Národního divadla, vystupovala i v kabaretech, hrála též v operetách, vystupovala v českých filmech. Hrála též v operních představeních, která byla občas pořádána ve Vinohradském divadle. Posléze odešla hrát do Milána. V roce 1929 vystupovala v Neapoli, v roce 1933 v Berlíně, v témže roce nastupuje angažmá do Vídně, kde působila až do roku 1938. Přesto často hostovala nejen doma v Československu, ale i v Paříži či v Londýně. V roce 1939 odešla emigrovala i s rodinou do USA. Nahrávala též často na gramofonové desky.

Po několik měsíců byla také žačkou Emy Destinnové, poté dva roky studovala zpěv u Hilberta Vávry, od roku 1925 také dálší studium zpěvu v Miláně u Quarnieriho. Od roku 1935 až do roku 1956 vystupovala v newyorské metropolitní opeře jako sólistka. V roce 1946 navštívila poválečné Československo, které zahájila slavnostním koncertem v Národním divadle, do vlasti se pak vrátila ještě v roce 1947, kdy zde absolvovala koncertní turné.

V roce 1947 také hrála v protiválečném americko-švýcarském, ve Švýcarsku a Německu natáčeném, filmu Poznamenaní, který byl posléze nominován na Oscara. Ve filmu hrála matku, která hledá svého syna ztraceného během Druhé světové války. Dětskou roli jejího syna zde ztvárnil český chlapec Ivan Jandl, který za svoji roli v tomto filmu byl nominován na filmového Oscara.

Od roku 1982 ještě několikrát navštívila vlast, na sklonku života napsala vzpomínkovou knihu Byla jsem šťastná.

Dne 5. září 2007 vydala Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu.

161. článek dne...(do 9. února 2015)

New Horizons (česky Nové obzory) je americká planetární sonda, určená k průzkumu trpasličí planety Pluto, jejích měsíců a dosud neurčených transneptunických těles (TNO). Je to první expedice v rámci nového rámcového progamu NASA New Frontiers. Sondu postavila a provozuje Laboratoř aplikované fyziky (APL), Laurel, MD (USA) při Johns Hopkins University. Projekt v rámci programu New Frontiers financuje ředitelství vědeckých misí (Science Mission Directorate) při ústředí NASA.

Rotací stabilizovaná sonda tvaru nízkého nepravidelného šestibokého hranolu o rozměrech základny přibližně 2,7 m × 1,8 m a výšce 0,7 m je vybavena radioizotopovým termoelektrickým generátorem RTG (Radioisotope Thermolectric Generator), dodávajícím na počátku mise 240 W (v roce 2015 minimálně 200 W) elektrické energie. Jako zdroj slouží 11 kg oxidu plutoničitého ²³⁸PuO₂. Sonda nese sedm vědeckých experimentů o celkové hmotnosti 30 kg.

Řízení sondy zajišťuje procesor typu Mongoose V (taktová frekvence 12 MHz). Vědecká a technická data jsou zaznamenávána do dvou polovodičových velkokapacitních pamětí s kapacitou 2 × 64 Gbit. Komunikační systém sond pracuje v pásmu X (8 GHz, přenosová rychlost od Pluta 800 bit/s). Předpokládá se, že přenos veškerých dat z průletu kolem Pluta bude trvat 9 měsíců. Sonda je dále vybavena 12 motorky na jednosložkové kapalné pohonné látky (hydrazin) o tahu 12 × 0,8 N a 4 silnějšími motorky na stejné pohonné látky o tahu 4 × 4,4 N; motorky jsou rozděleny do dvou nezávislých okruhů po 8 motorcích. Motorky slouží k udržování orientace během zkoumání planet a během korekčních manévru; většinu doby přeletu meziplanetárním prostorem je orientace udržována rotací sondy rychlostí přibližně 5 obrátek/min. Pro zjišťování orientace v prostoru slouží inerciální plošina IMU (Inertial Measurement Unit) a systém sledovačů hvězd.

Let sondy je po technické stránce řízen ze střediska MOC (Mission Operations Center), umístěného v areálu Johns Hopkins University. Spojení zajišťuje celosvětová síť sledovacích stanic dálkového kosmického spojení DSN (Deep Space Network) organizace NASA.

162. článek dne...(do 10. února 2015)

Tereza Huříková (* 11. února 1987) je česká bikerka a silniční cyklistka (specializuje se na časovku). Je juniorskou mistryní světa v silniční časovce i v cross-country na horských kolech. Stala se první juniorkou v cyklistické historii České republiky i Československa, která získala titul mistryně světa na silnici. V roce 2008 si vybojovala účast na olympiádě v Pekingu.

Zatím nejúspěšnější období své sportovní kariéry prožila v klubu Česká spořitelna MTB pod trenérem Jiřím Lutovským. V současnosti závodí za Superior Team a jejím trenérem je Viktor Zapletal. Je univerzální sportovkyní. V zimě se věnuje sjezdovému i běžeckém lyžování, v rámci kondiční přípravy aerobiku a fitness, vyzkoušela i potápění.

Ve dvanácti letech absolvovala první závody na horském kole (Vimperská liga horských kol, Český pohár) v kategorii mladších žákyň. V roce 2000 byla zařazena do nově vzniklého Sportovního centra mládeže Českého svazu cyklistiky ve Vimperku. V témže i následujícím roce se stala mistryní republiky a vítězkou Českého poháru v kategorii starších žákyň. Totéž zopakovala v roce 2002, když byla zařazena do kategorie kadetek.

Také v roce 2003 se stala mistryní ČR a vyhrála Český pohár v kategorii juniorek. Prosadila se i na mistrovství Evropy – v roce 2002 v Curychu byla devátá, v roce 2003 ve Štýrském Hradci druhá. V roce 2003 si vyzkoušela i silniční cyklistiku - byla druhá na mistrovství republiky v časovce. Právě v této disciplíně se v roce 2004 stala v italské Veroně juniorskou mistryní světa. Přivezla do ČR stříbro z mistrovství Evropy a bronz z mistrovství světa MTB.

O rok později (2005) dosáhla dalšího velkého úspěchu i v cross country, když v italském Livignu na MS MTB (UCI MTB World Championship) získala další titul juniorské mistryně světa. Získala také stříbro z MS v časovce na silnici (UCI Road World Champ TT) v rakouském Grazu a v závodě s hromadným startem dojelo osmá. Získala titul mistryně ČR v silniční časovce (Blšany) a na ME MTB v belgickém Kluisbergenu skončila čtvrtá.

163. článek dne...(do 11. února 2015)

Juan Carlos Ferrero Donat (* 12. února 1980) je současný profesionální španělský tenista.

Jeho největším úspěchem je vítězství v grandslamovém turnaji French Open v roce 2003. V tomtéž roce se také dostal do finále US Open a na 1. místo žebříčku ATP.

Narodil se ve městě Onteriente ve Španělsku, nyní však žije ve Villeně, 3. největším městě Španělska. V tomto městě má svou tenisovou akademii. Otec se jmenuje Eduardo, matka Rosario zemřela, když bylo Ferrerovi 17 let. Juan má 2 sestry, Anu a Lauru. V roce 1998 byl ve finále juniorského French Open, aby se zde v roce 2003 vrátil a turnaj, tentokrát už mezi dospělými, vyhrál. V tomto roce se dostal i do finále US Open a stal se světovou jedničkou. V roce 1999 vyhrál turnaj na Mallorce, v Portugalsku, ve městě Maia a v Neapoli. V roce 2000 vyhrál týmovou soutěž French Open, podíval se do semifinále a zahrál si 2 finále. Roku 2001 vyhrál turnaj v Dubaji, Estorilu, Barceloně, Římě, zahrál si ještě 2 finále a úspěšný rok zakončil turnajem Mistrů. Rok 2002 byl taktéž úspěšný, odvezl si titul z Monte Carla, Hongkongu hrál finále French Open a podniku v Kitzbuhelu a závěrečného turnaje Mistrů ! Rok 2003, prozatím bezesporu nejlepší v celé jeho kariéře: hned na 1. turnaji roku, v Sydney hrál finále, ve kterém se rozhodovalo až v tiebreaku 3. setu, následovalo čtvrtfinále Australian Open, opět titul z Monte Carla, semifinále v Barceloně, titul z oblíbené Valencie, semifinále v Římě, které ale musel skrečovat, poté přišel titul z French Open, finále US Open, finále v Bangkoku, vítězství v Madridu, zahrál si na turnaji mistrů a taky finále Davis Cupu, proti Austrálii. Do úspěchů roku 2004 nesmíme zapomenout připočítat semifinále Australian Open, finále v Rotterdamu, semifinále ve Valencii. Rok 2005 a semifinále v Monte Carlu, finále v Barceloně, semifinále v Pekingu a finále ve Vídni. Roku 2006 začal nadějně semifinále v Buenos Aires, pak přišlo až finále v Cincinnati. Rok 2007 přinesl finále v Costa de Saupei, semifinále v Acapulcu, semifinále v Monte Carlu, čtvrtfinále Wimbledonu a semifinále ve Vídni. Rok 2008 začal fantastickým finále v Aucklandu, porazil Rafaela Nadala na antuce v Monte Carlu. Skrečoval na Roland Garros, ve Wimbledonu i US Open, což se podepsalo na jeho umístění v žebříčku.

164. článek dne...(do 12. února 2015)

Mena Alexandra Süvari (* 13. února 1979) je americká herečka, modelka, módní designérka a mluvčí. Nejznámější je zřejmě ze snímku Americká krása (American Beauty) z roku 1999 a prvních dvou dílů filmové série Prci, prci, prcičky (American Pie).

Od 12 let se Mena věnovala modelingu; ve třinácti zazářila v reklamě na instantní pokrmy Rice-A-Roni. Navštěvovala Providence High School v kalifornském Burbanku, kterou zakončila roku 1997.

Své mládí strávila v kamenném panství o němž s přesvědčením tvrdila, že v něm straší. Spolu s bratry několikrát údajně spatřila zjevení. Později se rodina přestěhovala do Charlestonu v Jižní Karolíně, kde její bratři začali navštěvovat vojenskou akademii Citadel. Mezitím se Mena nechávala unášet svými sny o kariéře archeoložky, astronautky či doktorky, dokud v její dívčí škole nezačala nabízet modelingová agentura lekce pro budoucí modelky. V době, kdy začínala hrát ve filmech, měla za sebou již 5 let modelingu u newyorské agentury Wilhelmina.

Od svých patnácti let se Mena Suvari objevovala v několika televizních show (Boy Meets World, Pohotovost). Roku 1999 zazářila v oscarovém snímku Americká krása a v sérii Prci, prci, prcičky. Za svoji roli právě v Americké kráse byla nominována na cenu BAFTA pro nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli.

V podobném žánru si zahrála i nadále ve snímcích Křupan (Loser, 2000), Mušketýr (The Musketeer, 2001) a Šňup (Spun, 2002). Je jedinou herečkou, která si zahrála v trojici amerických filmů: American Pie (Prci, prci, prcičky, 1999), American Beauty (Americká krása, 1999) a American Virgin (Život panny, 2000). Stala se rovněž vracející se postavou lesbické básnířky a umělkyně Edie ve čtvrté sérii kritikou vychvalovaného seriálu HBO Odpočívej v pokoji (Six Feet Under) z roku 2004. Za roli ve filmu Prci, prci, prcičky byla nominována v internetovém hlasování o nejoblíbenější nově objevenou herečku.

Je také aktivní v tématech ženské rovnoprávnosti. Je zapojena do charitativních akcí proti rakovině prsu a kampaně "End Violence Against Women".

165. článek dne...(do 15. února 2015)

Šárka Strachová (* 11. února 1985) je česká reprezentantka v alpském lyžování. Specializuje se na točivé disciplíny, obří slalom a především slalom, v němž v roce 2007 získala titul mistryně světa. Na Zimních olympijských hrách 2010 ve Vancouveru dojela ve slalomu na třetím místě a obdržela tak první českou olympijskou medaili ze sjezdového lyžování po 26 letech.

V letech 2009 a 2010 byla vyhlášena Královnou bílé stopy, tedy nejlepším lyžařem České republiky.

Na lyže postavil Šárku její otec Petr Záhrobský v jejích dvou letech; od dětství ji také trénoval. Trénovali především v Krkonoších, kam chodila v zimě i do školy, zatímco od jara do podzimu chodila do školy na Praze 1. Ve svých sedmnácti letech poprvé závodila ve Světovém poháru. Pod otcovým vedením získala kompletní sadu medailí z mistrovství světa (bronz ze Santa Cateriny 2005, zlato z Åre 2007 a stříbro z Val d'Isere 2009). Záhrobská v roce 2011 uvedla, že ji otec při trénincích přetěžoval a ona ve dvaceti letech začala trpět bolestmi kyčlí, kolen a páteře. Proto byl v roce 2006 její trenérský tým rozšířen o Antonína Stracha, kondičního trenéra a bývalého veslaře, který zásadně změnil její kondiční trénink, pití i stravu, podstatně doplnil regeneraci. Od března 2009 Záhrobská svého otce jako trenéra opustila a její obměněný trenérský tým pak tvořili Antonín Strach, asistenti Miloš Machytka, Pavel Kubričan a fyzioterapeutka Dita Schönfeldová.

Dne 5. července 2012 byla převezena do nemocnice s podezřením na nádor na mozku. To se však nepotvrdilo, šlo o nezhoubný útvar v oblasti hypofýzy, který byl lyžařce bez komplikací a následků odoperován.

Dne 13. dubna 2013 se v Radotíně provdala za svého přítele Antonína Stracha a změnila příjmení na Strachová.

166. článek dne...(do 16. února 2015)

Michael Jordan (* 17. února 1963) je bývalý americký profesionální basketbalista. Je považován za jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob.

Michael Jordan hrál v NBA za tým Chicago Bulls (1984–1993, 1995–1998). Později se stal spolumajitelem týmu Washington Wizards, za který v roce 2001 nečekaně znovu nastoupil i jako hráč.

Svůj tým dovedl šestkrát do finále NBA (1991, 1992, 1993, 1996, 1997 a 1998), ve všech šesti případech Bulls finále vyhráli a Jordan byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem finálové série. Kromě toho byl také pětkrát vyhlášen nejužitečnějším hráčem NBA za celou sezónu: 1988, 1991, 1992, 1996 a 1998. Jeho průměr 30,12 bodu na zápas ho řadí v průměrné produktivitě na první místo v historických tabulkách NBA. O jeho univerzálnosti a přínosu pro tým svědčí fakt, že byl také jednou vyhlášen nejlépe bránícím hráčem NBA, což je u střelecky zaměřeného křídla nevelkého vzrůstu (198 centimetrů) opravdová rarita. Michael Jordan je navíc držitelem dvou zlatých medailí z olympijských her z let 1984 a 1992.

Zajímavostí v jeho kariéře je přestup do baseballové nižší soutěže v roce 1993 – dva roky hrál Jordan baseball za tým Chicago White Sox. Bez Jordana, mezitím, Chicago Bulls vypadli v druhém kole playoff. V březnu 1995 se vrátil k Bulls a pomohl jim k dalším třem titulům vítěze NBA.

Ve své první sezóně v NBA si udržel průměr 28,2 bodů na zápas s úspěšností 51,5 %. Také byl diváky zvolen do all-star týmu a objevil se na obálce prestižního sportovního časopisu Sports Illustrated. Jeho zvolení do all-star týmu však vzbudilo kontroverzi mezi zkušenějšími hráči, kteří dokonce odmítali Jordanovi přihrávat. Jordan sice vyhrál ocenění nováček roku, ale jeho tým vypadl již v prvním kole playoff. Ve své druhé sezóně si zlomil nohu a odehrál jen 18 zápasů, toho využil pro dostudování univerzity.

Následujících sedm sezón byl na vrcholu své kariéry, kdy jeho průměr neklesl pod 30 bodů na zápas. V sezónách 1986-87, 1987-88 a 1989-90 třikrát překonal hranici 1 000 košů v sezóně. Právě v sezóně 1989-90 se stal teprve druhým hráčem, který pokořil hranici 3 000 bodů na sezónu, prvním byl Wilt Chamberlain. Tuto hranici již znovu nepřekročil. V těchto sedmi sezónách jeho průměr neklesl pod 943 košů a 2 400 bodů na sezónu. V letech 1991, 1992 a 1993 dovedl tým Chicago Bulls k vítězství v playoff NBA.

167. článek dne...(do 17. února 2015)

Miloš Forman (* 18. února 1932) je americký režisér, scenárista a herec českého původu.

Forman jako velmi mladý ztratil rodiče, kteří pro své členství v odbojové skupině zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Vyrůstal u příbuzných. Vystudoval pražskou FAMU. V Československu do roku 1968 natočil několik úspěšných snímků vyznačujících se sžíravým, až černohumorným pohledem na společnost.

Po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel do USA, aby pokračoval ve své filmové tvorbě. Pobyt tam se mu později podařilo u československého režimu legalizovat (zvláště po úspěchu, jehož dosáhl), díky čemuž mohl na svých filmech spolupracovat s českým kameramanem Miroslavem Ondříčkem a Amadea natočit v Praze a okolí.

Silně „formanovský“ první americký film Taking Off aplikuje jeho obvyklý, na české diváky orientovaný, přístup na americké prostředí v doznívající éře hippies. Byl sice oceněn první cenou poroty na festivalu v Cannes, ale komerčně neuspěl.

Významného úspěchu u diváků Forman dosáhl brzy, po třech letech, v roce 1974 svým dalším filmem, adaptací románu Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem. Tento film americká Akademie filmových umění a věd ocenila pěti Oscary, včetně ceny za režii a nejlepší film. I jeho další filmy byly úspěšné, některé z nich více u kritiky než divácky (např. Valmont). Film Amadeus získal dalších osm Oscarů včetně obou hlavních kategorií.

Miloš Forman je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých a významných světových filmových režisérů, úspěšných jak u diváků tak kritiků po celém světě.

31. ledna 2007 byl v Praze ve Slovanském domě slavnostně uveden v české premiéře jeho nejnovější snímek Goyovy přízraky za účasti Natalie Portman a Javiera Bardema, kteří ve filmu ztvárnili dvě ze tří hlavních rolí.

168. článek dne...(do 18. února 2015)

Invaze do SSSR od 22. června do 25. srpna 1941

Operace Barbarossa (německy: Unternehmen Barbarossa) je německé kódové jméno pro invazi do SSSR, která otevřela východní frontu a zahájila Velkou vlasteneckou válku. Zpracování plánu útoku bylo Hitlerem nařízeno již krátce po kapitulaci Francie a směrnice č. 21 byla schválena a podepsána dne 18. prosince 1940. Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941, když vyčerpaná německá vojska nedokázala v krutých zimních podmínkách a za sílícího odporu Rudé armády pokračovat ve svém postupu a přešla do obrany. Ačkoliv lze německé tažení v průběhu Barbarossy považovat za výrazně vítězné, šlo však o vítězství velice draze zaplacené a nedostačující, neboť nestačilo k tomu, aby byl SSSR zlomen, a dlouhodobější válku si Velkoněmecká říše a její spojenci nemohli dovolit. V následujících letech se začala prosazovat převaha průmyslu Spojenců (hlavně SSSR, USA a Velké Británie) a jejich rostoucí bojové zkušenosti takovým způsobem, že mu Německo a jeho satelity nakonec nedokázaly vzdorovat.

Adolf Hitler, který byl duchovním otcem operace Barbarossa, předpokládal, že SSSR rozdrtí v několika týdnech. K tomuto přesvědčení ho vedlo jednak srovnání impozantních výkonů Wehrmachtu během Invaze do Francie v roce 1940 s ostudným diletantstvím, které předvedla Rudá armáda během Zimní války, a dále naprosto nereálné odhady síly sovětského letectva a tankových vojsk. Adolf Hitler považoval za velmi (až několikanásobně) přehnané tvrzení Heinze Guderiana, že SSSR disponuje 10 000 tanky, ačkoliv i tento odhad byl ve skutečnosti hluboce podhodnocen a SSSR disponoval v okamžiku útoku více než 23 000 tanky. Co horšího, minimálně 1 600 z nich představovaly stroje T-34 a KV, které neměly na německé straně adekvátního soupeře...

Německá armáda sice měla v některých oblastech výrazný náskok (logistika, spoje), ale ten se postupem času snižoval. Při vstupu do války se SSSR měla perfektně vycvičená vojska, která měla bojové zkušenosti z předchozích tažení a vysokou bojovou morálku. Luftwaffe měla jedny z nejlepších stíhacích letounů na světě a skvěle vycvičené osádky. Na straně druhé v Německu neprobíhal vývoj žádných nových 4 motorových bombardovacích letounů. Tanky nebyly ve srovnání s nejnovějšími typy sovětských tanků ani dobře vyzbrojené, ani dostatečně chráněné. Motorizované sbory byly vybaveny příliš velkým množstvím různých typů a značek vozidel, které měly jen velmi málo stejných náhradních dílů.

169. článek dne...(do 19. února 2015)

Barbados je ostrovní království a zároveň nejvýchodnější ostrov na východní hranici Karibiku. Leží ve východní části Malých Antil, známé jako Návětrné ostrovy. Tvoří jej izolovaně umístěný a korálovými útesy obklopený stejnojmenný ostrov, jehož nejbližšími sousedy jsou Svatý Vincenc a Grenadiny a Svatá Lucie, ležící západně, respektive západoseverozápadně od něj.

Ostrov má rozlohu 430 km² a s výjimkou několika oblastí ve vnitrozemí jej tvoří nížiny. Nejvyšší bod na ostrově je Mount Hillaby. Původ ostrova je nevulkanický, hlavní horninu tvoří vápenec vzniklý činností korálů na mořském dně, nadzvedaném v důsledku podsouvání Jihoamerické desky pod Karibskou.

Klima ostrova je tropické, pasáty udržují relativně mírné teploty nad ostrovem a přinášejí sezóní deště. Přirozený pokryv tvoří tropický deštný les a mangrovníkové porosty, ty však byly ve velké většině území vymýceny a z velké části nahrazeny plantážemi cukrové třtiny a pastvinami. Právě cukrová třtina a s ní svázaný průmysl byly dříve pro ostrov hlavním zdrojem živobytí, dnes se k ní přidal i cestovní ruch a bankovnictví.

Klima ostrova je tropické, pasáty udržují relativně mírné teploty nad ostrovem. Období dešťů spadá do období června až listopadu, období sucha na zbytek roku. Celkové roční srážky činí 1000–2300 mm. Ostrov je poměrně často sužován tropickými bouřemi a hurikány.

Přirozený pokryv tvoří tropický deštný les a mangrovníkové porosty, ty však byly ve velké většině území vymýceny a z velké části nahrazeny plantážemi cukrové třtiny a pastvinami. Orná půda tvoří 37,2 % plochy ostrova. Zalesněno je 12 % plochy ostrova, za původní les lze však považovat pouze asi 20 ha porostu.

Ostrov byl objeven Portugalci v roce 1536 a své jméno dostal zřejmě podle dlouhých liján fíkovníků, které vypadají jako vousy. Od roku 1625 je britskou kolonií, v roce 1627 sem z Anglie doplulo prvních 80 osadníků. Barbados měl rozsáhlou vnitřní autonomii, jeho parlament (House of Assembly – zřízen roku 1639) je třetí nejstarší na západní polokouli.

V roce 1780 ostrov zasáhl a strašlivě zpustošil Velký hurikán, zahynulo 4 500 obyvatel.

Od roku 1930 do roku 1951 získává autonomii. Roku 1951 bylo zavedeno všeobecné volební právo. V letech 1958–1962 byl součástí federace Západoindických ostrovů, ale již roku 1961 získal Barbados vnitřní autonomii a 30. listopadu 1966 nezávislost.

170. článek dne...(do 22. února 2015)

Rihanna (* 20. února 1988) je barbadoská zpěvačka, která je ve své tvorbě ovlivněna styly R&B, reggae, dancehall a dance. Nahrává u hudební společnosti Def Jam Recordings a Roc Nation.

Je držitelkou sedmi cen Grammy. Celkem nahrála dvanáct "number-one" hitů (v americké hitparádě Billboard Hot 100) a ve svých 23 letech tak byla nejmladší umělkyní, která toho dosáhla. Do roku 2012 celosvětově prodala na 25 milionů kusů alb, a také 60 milionů digitálních kopií singlů, což z ní činí nejúspěšnější umělkyni v digitálním prodeji. Podle Billboard také získala 20 Hot 100 Top 10 singlů rychleji než jakýkoli jiný solo umělec za poslední století za období šesti let a čtyř měsíců, čímž se dostala v žebříčku na Madonnu a umístila se na druhém místě, s prvním obsazeným skupinou The Beatles. Nyní vyhrála také cenu Ikony naší generace od American Music Awards a byla tak prvním umělcem tohoto ocenění.

Je také nejsledovanější umělkyní historie na YouTube, kde její kanál (RihannaVEVO) dosáhl téměř 5 a tři čtvrtě miliardám zhlédnutí, kdyby se ale započítala všechna videa, kde Rihanna vystupuje, tak by počet zhlédnutí dosáhl okolo 6 a čtvrt miliard; kanál RihannaVEVO má taktéž nejvíce VEVO Certified videí (tj. videa, která dosáhla více než 100 milionů zhlédnutí) s celkovým počtem 20. Ovšem poté jsou dvě videa s Eminemem, jedno se Shakirou, jedno s Drakem a jedno se skupinou Coldplay, jež všechna přesáhla 100 milionů zhlédnutí. Proto má Rihanna, zatím, 25 VEVO Certified videí.

Má dva mladší bratry, kteří se jmenují Rorrey a Rajad. Rihanna chodila na dvě základní školy, kde se dvěma spolužačkami založila hudební trio. V roce 2004 vyhrála „Miss Combermere Beauty Pageant“ a vystoupila na „Colours of Combermere School Show“ s písní „Hero“ od Mariah Carey". Když jí bylo 15, nastal pro Rihannu zásadní zlom v kariéře. Jeden z jejich přátel ji totiž představil producentovi Evanu Rogersovi, který byl na Barbadosu na dovolené s manželkou. Evan Rogers a jeho kolega Carl Sturken pomohli Rihanně nahrát v USA vlastní písně a rozeslali je do několika nahrávacích společností.

171. článek dne...(do 24. února 2015)

George Harrison (* 25. února 1943, † 29. listopadu 2001) byl populární britský kytarista, zpěvák, skladatel a hudební i filmový producent, známý především jako člen kapely Beatles.

George vyrůstal v harmonické rodině (matka Louisa Harrisonová, otec Harold Harrison) v britském Liverpoolu společně se třemi sourozenci. Nejmladší člen skupiny Beatles chodil na stejnou základní školu jako John Lennon, ale neznali se. Na gymnáziu v Quarry Bank poznal Paula McCartneyho. V jeho třinácti letech mu rodiče koupili první kytaru, přes počáteční nezájem začal George pravidelně cvičit a dělat pokroky, poslouchal nahrávky a snažil se je napodobovat. Paul McCartney ho učil hrát první akordy. Po čase mu matka koupila pořádnou kytaru. Aby jí George splatil částku, již na koupi nástroje vydala, nastoupil jako poslíček u řezníka.

Po absolvování gymnázia v roce 1953 postoupil George na Liverpool Institute. Školu po čase opustil a stal se elektrikářským učněm v obchodním domě. V té době založil svou první hudební skupinu. Jeho velkým vzorem byl americký kytarista Buddy Holly.

Od roku 1958 začal George hrát na kytaru v kapele Quarrymen, kam ho přivedl McCartney. Na podzim roku 1958 se skupina přejmenovala na Johnny and the Moondogs a v roce 1959 se skupina opět přejmenovala, tentokrát na The Silver Beetles. V roce 1960 se skupina naposledy přejmenovala na The Beatles (slovní hříčka - beetle znamená brouk, beat znamená tlouci, bít, tep…) a dostala angažmá v německém Hamburku. George v té době ještě něbyl plnoletý a neměl pracovní povolení a tak byl předčasně vyhoštěn zpět do Anglie. Nicméně po odchodu původního basového kytaristy Stuarta Sutcliffa jeho nástroj přebírá Paul McCartney a jeho sólovou kytaru může převzít George.

George Harrison byl výtečný kytarista, ale během působení ve skupině Beatles nedostal mnoho příležitostí k prosazení vlastních skladeb. Až do alba Revolver se jeho písně objevovaly na deskách Beatles výjimečně (vždy max. dvě).

V letech 1966 až 1969 se George potýkal s drogovou závislostí. Užíval LSD, marihuanu… V roce 1965 se setkal s indickým hudebním skladatelem a především vynikajícím sitáristou Ravim Shankarem, který se stal jeho přítelem a učitelem. George se začal silně zajímat o indickou kulturu.

172. článek dne...(do 25. února 2015)

Tank je silně obrněné bojové vozidlo na housenkových pásech, jehož primárním účelem je likvidace nepřátelských pozemních sil přímou palbou. Moderní tanky se vyznačují velkou palebnou silou (přičemž jejich nejobvyklejší hlavní výzbroj představuje kanón) a vysokou úrovní pancéřové ochrany a mobility. Mohou se vysokou rychlostí pohybovat terénem, nejsou ale určeny pro nepřetržitý boj, neboť potřebují pravidelnou a náročnou údržbu a časté doplňování munice a paliva.

Tank je nejlépe pancéřovaný bojový prostředek ze všech pozemních bojových vozidel a nese z nich nejefektivnější protitankové zbraně. Tyto charakteristiky společně s intenzívním hlukem, který vydává pohybující se tanková formace, dělají z tanku jednu z nejobávánějších zbraní na bitevním poli, ceněnou pro šok, který působí na jiné typy jednotek. Tanky mohou být nasazeny v boji samostatně (obvykle v přehledném terénu) nebo v kombinaci s ostatními typy zbraní, zejména dělostřelectva a pěchoty (bez podpory pěchoty se tanky zpravidla neobejdou při boji v málo přehledných terénech, jako je les, město, nebo hustá vysoká tráva).

Tanky byly poprvé použity v první světové válce. Samotné slovo tank (anglicky nádrž) byl krycí název projektu. Původní tanky byly vyvinuty pro rozhodující změnu patové situace vzniklé po hromadném zavedení kulometů, ostnatého drátu a hlavně zákopové války.

Dnešní koncepce tanků se skládá v drtivé většině případů z jedné věže a jednoho kanónu. Ne vždy tomu ale tak bylo. Kolem přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byla uváděna ve skutečnost i myšlenka vícevěžových. Výhoda je na první pohled zřejmá: Možnost vést palbu na více cílů zároveň. Následně se ale ukázalo, že nevýhody toto uspořádání značně toto pozitivum převyšují (především technická poruchovost). Vrcholem vícevěžových tanků se stal ruský pětivěžový T-35, který se dočkal nasazení ještě na počátku druhé světové války. Během druhé světové války se tanky staly rozhodující zbraní pozemních bitev.

Po konci druhé světové války ještě konstruktéři tanků hledali směr, jakým by se měl vývoj ubírat. Vývoj se ubíral cestou vylepšování tanků, kdy v SSSR byla vylepšena konstrukce T-44 z konce války a vznikl T-55, zatímco USA vyvinuli z tanku M26 Pershing varianty M47, M48 a M60 Patton. V tomto období stále koexistovaly tanky lehké, střední a těžké (například ruské typy IS-3/T-10). Časem zanikla kategorie těžkých tanků. Vyvíjela se hlavně kategorie středních tanků a v mnohem menší míře i tanky lehké.

173. článek dne...(do 26. února 2015)

Elizabeth Taylorová (* 27. února 1932, † 23. března 2011) byla americká herečka a úspěšná vývojářka mnoha voňavek a parfémů. Byla rovněž známá jako Liz Taylorová. Byla jednoznačně jednou z obrovských hollywoodských hvězd stříbrného plátna 20. století a dvojnásobnou držitelkou ceny Americké filmové akademie Oscar.

Elizabeth Taylorová je jedním z filmových sex-symbolů své doby.

Pocházela z americké rodiny, která před druhou světovou válkou trvale žila v Londýně. Od útlého dětství se učila tancovat. Již ve věku devíti let se poprvé objevila ve filmu. V roce 1943 uzavřela svoji první smlouvu se společnosti Metro-Goldwyn-Mayer, kde se stala dětskou filmovou hvězdou 40. let 20. století.

Mezi její nejznámější filmové role patří dvoudílný velkofilm Kleopatra z roku 1963, kde si zahrála společně s Rexem Harrisonem a svým pozdějším manželem Richardem Burtonem či snímek Zkrocení zlé ženy natočený na motivy stejnojmenné divadelní hry Williama Shakespeara.

Za umělecky nejhodnotnější jsou považovány její snímky Telefon Butterfield 8 z roku 1960 a Kdo se bojí Virginie Woolfové? z roku 1966, za něž byla oceněna Oscarem.

Byla celkem osmkrát vdaná, z toho dvakrát s Richardem Burtonem.

V době jejího dospívání se o ni začala zajímat média, což se projevovalo zejména spekulacemi o zásnubách s mnoha známými lidmi. Prvním z nich byl Glen Davis. Skutečným prvním snoubencem byl až William Pawley ml., se kterým se zasnoubila v červnu 1949. Na podzim téhož roku však bylo zasnoubení zrušeno. Na novinové články o druhém zrušeném zasnoubení a střídání mužů reagovala velmi tvrdě.

V květnu 1950 se konala velkolepá svatba, při níž se stala chotí o 5 let staršího Nicka Hiltona, dědice hotelových sítí. O tomto sňatku jeden z jejích přátel prohlásil: „Matka Elizabeth nepřipravila na manželství s bohatým frackem, který jednal po svém.“ A sama Liz: „Opravdu jsem si myslela, že k manželství stačí bílá chaloupka a nadýchaná zástěra.“ Ke svému soukromí dodala: „Jiní mladí lidé se klidně můžou hádat. Jenže než my se stačíme políbit a usmířit, už jsou toho plné noviny.“

V lednu 1951 proběhl rozvod, majetková vyrovnání trvala o několik měsíců déle. V únoru 1952 se Liz v Anglii provdala za anglického herce Michaela Wildinga.

174. článek dne...(do 1. března 2015)

Daniel Wroughton Craig (* 2. března 1968) je anglický herec, známý většině veřejnosti především jako šestý představitel špiona Jamese Bonda v oficiální sérii filmů.

Daniel Craig se narodil v anglickém Chesteru, jeho otcem je Timothy John Wroughton Craig, který sloužil jako lodní poddůstojník pro anglické obchodní loďstvo a zastával různá zaměstnání, když se zrovna neplavil; jeho matkou je Olivia Craig („Carol“ rozená Williams), učitelka umění. Daniel vyrůstal ve Frodshamu, kde byl jeho otec hospodářem ve Willingtonu, poblíž Chesteru, a poté ve Wirral, poblíž Liverpoolu. Zde Daniel navštěvoval Hilbre High School. Daniel se přestěhoval do Londýna, když mu bylo šestnáct let, a začal navštěvovat National Youth Theatre. Studoval na Guildhall School of Music and Drama, kde promoval v roce 1991, a objevil se v několika menších rolích včetně episod Drop The Dead Donkey v roce 1993, přičemž jeho první významnější role byla v televizním seriálu BBC v roce 1996 s názvem Our Friends in the North. Poté pokračoval ve spolupráci s BBC účinkováním v biografickém snímku Francise Bacona s názvem Love is the Devil: Study for a Portrait of Francis Bacon, kde ztvárnil Baconova zhrzeného milence George Dyera.

Mezinárodní filmové publikum si ho výrazně všimlo v roli soupeře Angeliny Jolie ve filmu Lara Croft: Tomb Raider (2001).

V únoru 2005 jmenovala média Daniela jako potenciálníhoJamese Bonda. 23. října 2005 podepsal smlouvu na tři filmy, z nichž první, Casino Royale, měl premiéru 14. listopadu 2006. Stal se prvním představitelem Jamese Bonda, který se narodil po vydání první bondovky, Dr. No.

20. července 2006 bylo oznámeno, že následující film, pracovně nazývaný Bond 22, bude vydán 6. listopadu 2008 pod oficiálním názvem Quantum of Solace.

Při zahájení Letních olympijských her 2012 v Londýně chránil jako agent 007 královnu Alžbětu II. při cestě na olympijský stadion.

175. článek dne...(do 2. března 2015)

Javier Bardem (* 1. března 1969) je španělský herec, držitel Oscara, Zlatého glóbu a mnoha dalších cen.

Bardem získal svou první významnější roli ve svých 20 letech ve filmu Las edades de Lulú. V roce 1992 natočil svůj první mezinárodně úspěšný film Šunka, šunka, ve kterém hrála i Penélope Cruz. Do obou těchto filmů ho obsadil španělský režisér Juan José Bigas Luna, který ve spolupráci s ním pokračoval i později. Zahrál si také ve filmech Pedra Almodovara Vysoké podpatky a Na dno vášně. Po učinkování v mnoha španělských filmech konečně prorazil na mezinárodní scéně filmem Než se setmí, kde ztvárnil kubánského spisovatele Reinalda Arenase. To byla zároveň jeho první anglicky mluvená role. O dva roky později si zahrál v režisérském debutu Johna Malkoviche: Tanečník seshora.

Úspěch u kritiky mu přinesl film Hlas moře, kde hrál kvadruplegika, který žádal o asistovanou sebevraždu, Rámóna Sampedra. Tento film získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, Bardem získal cenu Goya a ocenění na benátském filmovém festivalu. V roce 2006 ztvárnil postavu bratra Lorenza ve Formanově filmu Goyovy přízraky.

V roce 2007 si zahrál ve filmové adaptaci bratrů Cohenových knihy Tahle země není pro starý. Za tuto roli získal několik ocenění, mj. Oscara, Zlatý glóbus a cenu BAFTA. V témže roce také ještě ve filmovém zpracování knihy Gabriela Garcíi Márqueze Láska za časů cholery režiséra Mikea Newella. V roce 2008 získal roli ve filmu Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona.

Javier Bardem byl vychováván jako katolík, ale nyní patří mezi ateisty. Jeho manželkou se stala španělská herečka Penélope Cruz, se kterou natáčel film Vicky Cristina Barcelona. V průběhu natáčení tohoto filmu v sobě našli zalíbení a svou lásku zpečetili tajnou svatbou na Bahamách v polovině července 2010.

176. článek dne...(do 3. března 2015)

Lützow byl německý těžký křižník stejnojmenné třídy. Kriegsmarine tyto lodě nejprve klasifikovala jako Panzerschiff (obrněná loď), ale v únoru 1940 byly překlasifikovány právě na těžké křižníky. Britové je posměšně nazývali kapesní bitevní loď.

Nová těžká plavidla, která Německo stavělo koncem dvacátých let, se musela podřídit omezením daným Versailleskou smlouvou a nesměla přesáhnout výtlak 10 000 tun. Aby byla ušetřena hmotnost, bylo v dosud nebývalé míře použito svařování. Lodě třídy Deutschland přesto limit překročily, což ale bylo zatajeno. Kromě Deutschlandu byly postaveny ještě sesterské Admiral Graf Spee a Admiral Scheer. Deutchland jako první loď své třídy neměl konstrukční zlepšení uplatněná u jeho sesterských lodí, jako byl nový komín s šikmým vyústěním, můstek a stožáry.

Kýl lodi byl založen v únoru 1929 v loděnici Deutsche Werke v Kielu. Spuštěna byla v květnu 1931 a na první zkušební plavbu vyplula v květnu 1932. Do služby vstoupila v dubnu 1933. V roce 1934 byly tři 88mm kanóny nahrazeny šesti kanóny stejné ráže v dvouhlavňové lafetaci. V roce 1939 pak byly nahrazeny stejným počtem děl ráže 105 mm.

Během španělské občanské války byl Deutschland odeslán ke španělskému pobřeží, kde měl podporovat Frankovy nacionalisty. Loď absolvovala celkem sedm misí v letech 1936–1939. Při jedné z těchto operací, byl Deutchland 29. května 1937 napaden dvěma republikánskými bombardéry, které ho poškodily, přičemž 31 námořníků zahynulo a dalších 101 bylo zraněno. Sesterská loď Deutchlandu, Admiral Scheer na oplátku ostřeloval španělský přístav Alméria a přitom zničila 35 domů a zabila 19 civilistů. Těla německých námořníků byla nejprve pohřbena v Gibraltaru, ale později byla převezena do Německa a pohřbena při velkém vojenském pohřbu.

Po vypuknutí 2. světové války došlo v listopadu 1939 k přejmenování Deutschlandu na Lützow, jelikož Adolf Hitler se bál, že by případná ztráta lodi pojmenované Německo, měla negativní propagandistický efekt.

V únoru 1940 byly lodě této třídy překlasifikovány na těžké křižníky a v dubnu 1940 se podílely na invazi do Norska. Německý svaz vplouval do Oslofjordu pod vedením těžkého křižníku Blücher. Ten ale potopila palba děl a stařičká torpéda vyrobená v roce 1900.

177. článek dne...(do 4. března 2015)

Darja Gavrilovová (* 5. března 1994) je rusko–australská profesionální tenistka, reprezentující Rusko a od sezóny 2014 také Austrálii. Ve své dosavadní kariéře nevyhrála na okruhu WTA Tour žádný turnaj. V rámci okruhu ITF získala do roku 2015 dva tituly ve dvouhře a dva ve čtyřhře.

Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v říjnu 2013 na 128. místě a ve čtyřhře pak v dubnu téhož roku na 337. místě. Od roku 2009 je členkou tenisové akademie Mouratoglou, kde ji trénuje Sylvain Mathias. Otec Alexej Gavrilov ji doprovází na profesionálním okruhu.

V juniorské kategorii se probojovala do finále dvouhry na French Open 2009, kde ve finále podlehla Francouzce Kristině Mladenovicové 3–6, 2–6. Následující sezónu získala singlový titul na juniorce US Open 2010, když v boji o titul přehrála krajanku Julii Putincevovou ve dvou setech 6–3 a 6–2. Spolu s Irinou Chromačevovou přidala vítězství na juniorce French Open 2012 ve čtyřhře. Na konci sezóny 2010 byla vyhlášena juniorskou mistryní světa ITF.

Na singapurských Olympijských hrách mládeže 2010 vybojovala zlatou medaili ve dvouhře, když ve finále zdolala Číňanku Čeng Saj-saj poměrem 2–6, 6–2 a 6–0.

V kvalifikačním turnaji newyorského grandslamu 2014 porazila Tadeju Majeričovou, aby skončila ve druhém kole na raketě Čan Jung-žan. V září si zahrála na tokijském Toray Pan Pacific Open 2014, kde vypadla ve druhém kole po prohře se Španělkou Carlou Suárezovou Navarrovou. V říjnu 2014 zdolala ve finále bangkocké události ITF s dotací 25 tisíc dolarů Sabinu Šaripovovou. Připsala si tak druhý singlový titul na okruhu ITF. V bangkocké čtyřhře však skončila po boku Iriny Chromačevové jako poražená finalistka.

Do sezóny 2015 nenastoupila v ruském fedcupovém týmu k žádnému utkání. Na lednovém Brisbane International 2015 vyřadila v úvodním kole Alison Riskeovou, aby skončila na raketě světové devítky Angelique Kerberové po setech 3–6 a 5–7. Do hlavní soutěže International Sydney 2015 získala divokou kartu. Po výhře nad favorizovanou Švýcarkou Belindou Bencicovou opět nenašla recept na Kerberovou, když byl zápas po dramatickém průběhu dohrán ve 3 hodiny ráno místního času. Účast na Australian Open 2015 si zajistila divokou kartou vybojovanou v kvalifikačním turnaji australských tenistů. V prvním kole ji vyřadila Kiki Bertensová po třísetovém průběhu.

178. článek dne...(do 24. února 2015)

Zámek Howard je barokní zámek, nacházející se v Severním Yorkshiru na severu Anglie, 15 kilometrů severně od Yorku. Je jednou z největších soukromých rezidencí ve Velké Británii. Největší část zámku byla postavena mezi lety 1699 a 1712 podle návrhu architekta Johna Vanbrugha, byl vystavěn pro 3. hraběte z Carlisle. Přestože byl zámek postaven blízko původního zničeného hradu Henderskelfe, nemůže již být považován za hrad. Pro stavby a sídla budované na anglickém venkově po konci období budování středověkých hradů (kolem roku 1500) se však označení hrad (anglicky castle) používal, ačkoliv nebyly stavěny vojenským účelům.

Howardský zámek byl domovem části Howardské šlechtické rodiny po více než 300 let.

Budova je obklopena rozlehlými pozemky, které za doby vlády 7. hraběte z Carlisle čítaly přes 13 500 akrů (5 300 hektarů) a zahrnovaly také přilehlé vesnice Welburn, Bulmer, Slingsby, Terrington a Coneysthorpe. U zámku bylo vybudováno vlakové nádraží (oficiální název stanice Castle Howard), které fungovalo mezi lety 1845 a 1950.

Zámek Howard má rozsáhlé a rozmanité zahrady. V blízkosti zámku je velká formální zahrada. Budova je umístěna na hřebeni a v blízkosti byl vytvořen anglický park, který se otevírá z formální barokní zahrady. Úprava parku u zámku Howard byla jedním z prvních pokusů o méně formální podobu parku. Významným prvkem je formální parter tvořený zimostrázem a travnatými plochami. Přestože je zámek nyní obklopen anglickým parkem, oceňovaná je především pozdně barokní úprava ve formálním stylu který praktikoval André Le Nôtre (francouzský park). John Vanbrugh dal zbudovat ozdobný sloup známý jako "Four Faces" ("Čtyři tváře") v lese nazývaném Pretty Wood.

V blízkosti zámku se také nachází 127 akrů (514 000 m²) upravených jako arboretum nazvané Kew Castle Howard. Ačkoliv arboretum je v blízkosti domu a parku má samostatný vchod. Výsadba začala v roce 1975, s cílem vytvořit jednu z nejvýznamnějších sbírek dřevin ve Velké Británii. Krajina je otevřenější než v Ray Wood a výsadba není stále hotova. Nyní probíhá joint venture mezi zámkem Howard a botanickou zahradou v Kew a je řízeno charitativní organizací s názvem Castle Howard Arboretum Trust, která byla založena v roce 1997. Arboretum bylo otevřeno pro veřejnost poprvé v roce 1999. Nové návštěvnické centrum zahájilo činnost v roce 2006.

179. článek dne...(do 25. února 2015)

Chuck Norris (* 10. března 1940) je známý americký akční herec, mistr bojových umění a mediální osobnost s irskými a čerokíjskými kořeny.

Vystupoval v řadě filmů, včetně kultovního akčního snímku Cesta draka, kde hrál s Bruce Leeem. V letech 1993-2001 stvárnil hlavní postavu televizní série Walker, Texas Ranger, Cordella Walkera. Je tvůrcem vlastního bojového umění Chun Kuk Do.

Chuck Norris žije v Oklahomě. Jeho otec byl alkoholik, spolovice Ir a spolovice Čerokéz. Podobně z matčiny strany. Fakt, že je potomkem původních obyvatelů Ameriky dává najevo často. Měl dva bratry Wielanda (již zemřel) a Aarona.

Když měl Chuck deset let, jeho rodiče se rozvedli a on se spolu s mámou a bratry přestěhoval do Kalifornie. Chuck popisuje svoje dětství jako pochmurné a nevydařené. Byl to neatleticky založený človek a ve škole se mu vysmívali kvůli jeho původu. Chuck ve své autobiografii připouští, že svého otce přijal ačkoliv měl problémy s alkoholem.

Chuck Norris ukončil vysokou školu a brzo potom se oženil se svojí přítelkyní. Potom se přidal k Leteckým silám USA jako letecký policajt a byl poslán do Jižní Koreje, kde dostal svou přezdívku: Chuck. Tehdy se začal učit Tang Soo Doo, místní bojové umění. Získal v něm černý pás a postupně ho to dovedlo k černým pásům v Taekwon-do, Karate a Jiu-Jitsu. Když se vrátil do USA, pokračoval na letecké základně v Kalifornií. Jakmile ho v roce 1962 propustili, rychle založil síť škol karate.

Chuck se v roce 1997 zapsal do historie, když jako první člověk ze západu dokázal získat osmý stupeň černého pásu v Taekwondu. Dostal také Zlatou doživotní cenu za všechny dosažené úspěchy od Světové karatistické organizace.

Chuckův vstup do turnajů karate byl neúspešný. Přesto vydržel a začal porážet svoje soupeře. V roce 1968 utrpěl svojí poslední porážku. Dokázal se udržet šest let za sebou jako mistr v karate v kategorií střední váha. Kromě toho získal ocenění trojité koruny a magazín Black Belt ho vyhlásil za bojovníka roku. Hned potom měl premiéru ve filmu (1969).

180. článek dne...(do 26. února 2015)

Timothy Z. Mosley (* 10. března 1971), známý spíše pod pseudonymem Timbaland, je americký hudební skladatel, producent a raper, který ve svých písních smazává rozdíl mezi hip hopem, taneční hudbou a popem. Byl také členem hiphopového seskupení Timbaland & Mangoo. Spolupracoval s takovými hvězdami jako Nelly Furtado, Justin Timberlake, The Pussycat Dolls a Madonna.

V roce 1996 vydal raper Ginuwine debutové album, které kompletně produkoval Timbaland, album bylo vychvalováno, ale i zavrhováno. Jedno je jisté songy jako například Pony jasně ukázaly Timbalandův zvuk. Po dokončení alba se vrhl na spolupráci s Aaliyah a Missy Elliott, které se staly v té době superhvězdami a s nimi i Timbaland, který prokázal své výborné schopnosti.

Timbaland je hodně znám, že rád míchá různé zvuky a imituje. Jeho nejznámějším znakem je to, že si hraje s jednotlivými žánry a propojuje je. Využívá i co největšího množství hudebních nástrojů od afrických až po klasickou elektrickou kytaru.

Po roce 2000 začal Timbaland spolupracovat s Ludacrisem a Jay-Z. Pomáhal ale i Limp Bizkit nebo Davidu Bowiemu. Produkoval i třetí album Aaliyah.

Ve formaci Timbaland & Mangoo vydali už druhou desku s názvem Indecent Proposal. Datum vydání byl plánován na rok 2000 a byli avizováni jako hosté většinou Timbalandovi chráněnci, ale nakonec se stalo velkým komerčním zklamáním. Doprovodné vokály písně I Am Music, která nebyla v konečné verzi na album zařazena, nazpíval Timbaland společně s Aaliyah, která v roce 2001 zahynula při tragické nehodě a to také Timbalanda ovlivnilo a na čas se stáhnul do ústraní. V roce 2005 spolupracoval opět s Missy Elliott na jejím v pořadí už šestém albu The Cookbook. S pár písněmi pomohl i Jennifer Lopez na jejím albu Rebirth.

V roce 2005 založil také svou nahrávací společnost, do který se mu podařilo získat takové hvězdy jako Nelly Furtado nebo Keri Hilson. Právě na třetím řadovém albu Nelly Furtado nazvaném Loose se Timbaland velmi podílel a album se hned umístilo na nejvyšší příčce v USA. Během roku 2006 se začaly v rádiích masivně hrát singly z dílny Timbalanda.

181. článek dne...(do 1. března 2015)

Douglas Noël Adams (* 11. března 1952, † 11. května 2001) byl anglický spisovatel, dramatik humoristických rozhlasových pořadů a hudebník, který se proslavil knižní sérií Stopařův průvodce po Galaxii. Tato pětidílná „trilogie“, jíž se v tištěné podobě vydalo přes patnáct milionů výtisků, byla nejprve uvedena v rádiu, a posléze přepracována do podoby televizního a komiksového seriálu, počítačové hry a celovečerního filmu (ten byl dokončen až po Adamsově smrti). Knihy se dočkaly také divadelního zpracování v několika provedeních, rané inscenace čerpaly z aktuálních Adamsových poznámek. Spisovatelovi fanoušci ho znají také pod jménem Bop Ad, které vzniklo chybným výkladem autorova nečitelného podpisu, nebo pod zkratkou jeho iniciálů, DNA.

Kromě Stopařova průvodce Douglas Adams napsal nebo se autorsky spolupodílel na třech dílech sci-fi seriálu Doctor Who (pro sedmnáctou sezónu navíc vytvořil scénář). Mezi jeho další díla patří romány s hlavní postavou Dirka Gentlyho, dvě knihy Životic, na nichž spolupracoval s Johnem Lloydem. Adams dal také podnět k vytvoření počítačové hry Vesmírná loď Titanic, která byla později Terry Jonesem převedena do románové podoby.

Sám Adams se označoval za radikálního ateistu, přátelé a fanoušci ho znali také jako ekologického aktivistu a milovníka rychlých aut, fotoaparátů, počítačů Macintosh a dalších „technických vymožeností". Uznávaný biolog Richard Dawkins zasvětil svou knihu The God Delusion (Bůh je halucinace) právě Adamsovi a popisuje v ní, jak jeho výklad evoluce vyústil v Adamsovo „konvertování“ k ateismu. Adams byl nadšený zastánce techniky - například o e-mailu a Usenetu psal dávno předtím, než se staly populárními a široce rozšířenými. Ke konci života působil jako vyhledávaný lektor, přednášející o moderních technologiích a životním prostředí.

Na základě mistrovsky napsané eseje na téma náboženské poezie, kde Adams pojednává mimo jiné o Beatles či Williamu Blakeovi, byl v roce 1971 přijat na cambridgeskou St John’s College. Brzy po nástupu se pokusil dostat do dramatického klubu Footlights, spojeného s celou řadou známých představitelů britské komedie, ale jeho žádost byla zamítnuta. Spolu s Willem Adamsem a Martinem Smithem založili tvůrčí skupinu Adams-Smith-Adams. V roce 1974 získal bakalářský titul v oboru anglická literatura. 25. května se na památku Douglase Adamse pořádá Ručníkový den.

182. článek dne...(do 2. března 2015)

Sergio Leone (* 3. ledna 1929, † 30. dubna 1989) byl slavný italský filmový režisér a scenárista.

Leone jako by se pro svět filmu narodil, přestože studoval práva. Byl synem Roberta Robertiho neboli Vincenza Leone, průkopníka kinematografie v Itálii, a filmové divy Bice Waleran. Ještě jako teenager pracoval jako pomocný režisér amerických a italských štábů a vyzkoušel si i profesi scénáristy, herce a střihače. První sólovou tvůrčí příležitostí byl pseudohistorický film Poslední dny Pompejí (1959), post režiséra převzal po ze zdravotních důvodů odvolaném Mariu Bonnardovi, jemuž mimo jiné dlouho asistoval.

Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1964, kdy ve španělských exteriérech natočil první díl dolarové trilogie, film Pro hrst dolarů (A Fistful of Dollars). Jednalo se v podstatě o remake filmu Jódžinbó (1961) Akiry Kurosawy. Diváky si okamžitě získal netradičním přístupem k žánru westernu, cynickým hlavním hrdinou pohrdajícím skutečnými hodnotami, sugestivním prostředím a novým přístupem k žánrovým klišé. Pro Clinta Eastwooda, do té doby druhořadého herce, znamenal tento film vystřelení ke slávě. Stejně přelomový byl tento film i pro kariéru skladatele Ennia Morriconeho. Následují snímky Pro pár dolarů navíc (For a Few Dollars More, 1965) a Hodný, zlý a ošklivý (The Good, the Bad and the Ugly, 1966).

V roce 1968 mu nabízí americká filmová společnost Paramount možnost točit v USA. Začíná vznikat nová Leoneho „americká“ trilogie, jejímž prvním dílem je slavný western (možná ten nejslavnější) Tenkrát na Západě. Leonemu se tu podařilo dát dohromady Charlese Bronsona a Henryho Fondu, které si přál pro hlavní roli v Pro hrst dolarů. Americkou historií, která byla důležitým dějovým činitelem už v Hodný, zlý a ošklivý, se zabývají další dva filmy: Hlavu dolů krvavou mexickou buržoazní revolucí a Tenkrát v Americe osudy židovských gangsterů v době prohibice. Leone pro zajímavost nikdy anglicky nemluvil (například ale francouzsky uměl plynně), při režírování si nechal překládat.

Na rok 1989 chystal Leone film Leningrad. Jak už název napovídá, mělo jít o líčení válečného obléhání města Leningrad. Mělo jít o koprodukci se Sovětským svazem a hlavní roli si měl zahrát Robert De Niro. Všechny plány na projekt za 100 milionů dolarů ale zhatila režisérova těžká nemoc. Umírá v rodném Římě na srdeční infarkt dva dny před podepsáním kontraktu.

Jedním z typických znaků Leoneho děl je hudební téma doprovázející svou postavu, rychlá akce po dlouhém tichu a stejně rychle a realisticky zobrazené násilí. Mezi téměř stálé Leoneho spolupracovníky patřil hudební skladatel a bývalý spolužák Ennio Morricone.

183. článek dne...(do 15. března 2015)

Fieseler Fi 103, oficiálně označována německou propagandou jako Vergeltungswaffe (V-1) byla střela s plochou dráhou letu, řízená autopilotem, používaná během druhé světové války. Byla to první hromadně používaná střela svého druhu na světě. V květnu 1942 se začalo pracovat na projektu a 24. prosince 1942 již vzlétl první prototyp. Šlo o malý středoplošník s trupem ve tvaru doutníku, celokovové konstrukce, ve kterém se nacházelo veškeré vybavení. Nad trupem byl umístěn pulsačně reaktivní motor o délce 3,6 m. Křídla byla pravoúhlá o rozpětí 4,87 m, později byla větší a celodřevěná. Ocasní plochy byly klasického uspořádání výškovka a směrovka s kormidly.

Střela startovala z 55 metrů dlouhého parního katapultu, který jí udělil letovou rychlost 320 km/h. Motor urychlil střelu na rychlost 540–565 km/h, při které se pohybovala ve výšce 300–2000 metrů bez manévrování k cíli. Když byla překonána nastavená délka letu (měřila ji malá vrtule na přídi střely), byl uzavřen přívod paliva, zablokování kormidel a vysunutí spoilerů přivedly střelu do pádové rychlosti a ta zamířila k zemi. Bojová hlavice o hmotnosti 820–845 kg byla přivedena k výbuchu jednou ze tří variant zapalovačů.

Sériová výroba začala v březnu roku 1944, k nasazení došlo v červnu, kdy byla první střela odpálena na Londýn. Do konce března 1945 bylo vypuštěno přes 20 000 střel, ze kterých bylo okolo 10 000 namířeno na Anglii, cíl jich zasáhlo okolo 2 500, zbytek byl zničen nebo nezasáhl cíl. Okolo 8 000 střel V-1 bylo vypuštěno také na Antverpy, Brusel a Lutych.

V září 1944 vznikla jednotka pro pilotované V-1, určená k sebevražedným útokům, ale projekt byl ještě v říjnu zrušen. Tato verze Fi 103 vznikla úpravou vnitřních prostor střely, zejména snížení kapacity pohonných látek a řídících mechanizmů a instalací jednoduché pilotní kabiny se základními přístroji před nasávací otvor motoru. Oficiální stanovisko bylo, že pilot po navedení střely a zablokování řídích ploch vyskočí padákem a pokusí se uniknout zpět do vlasti. Otázkou je, jak by se asi pilotovi vyskakovalo bez vystřelovacího křesla ze stroje s motorem hned u kabiny. Sebevražednost mise byla absolutní. Pro výcvik posádek pitolovaných verzi Fi 103 existovala i vlečená kluzáková verze bez motoru.

184. článek dne...(do 15. března 2015)

Poděbrady (německy: Podiebrad) jsou lázeňské město ve Středočeském kraji v okrese Nymburk. Město se nachází v úrodné polabské nížině na řece Labi, necelých 50 km východně od Prahy u dálnice D11.

Obec s rozšířenou působností Poděbrady měla v roce 2006 celkem 13 255 obyvatel. Výměra katastru města je 33,70 km². V místě dnešního města bylo nalezeno osídlení už z doby paleolitu. Král Přemysl Otakar II. zde v letech 1262–1268 zbudoval kamenný hrad, postupně přebudovaný v dnešní zámek. K velkému rozkvětu panství došlo za pánů z Kunštátu. Nejznámější představitel tohoto rodu byl český král Jiří z Poděbrad. Jeho synové Poděbrady roku 1472 povýšili město. V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou, poté ho koupil vídeňský bankéř Jiří Sina. V roce 1905 byl na nádvoří zámku navrtán minerální pramen a v následujících dekádách se z města staly známé lázně, specializované zejména na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí. Zdejší městská památková zóna chrání jak historické jádro města, tak i přilehlou lázeňskou čtvrť. Poděbrady jsou známy návštěvníkům především jako klidné lázeňské město s mnoha památkami.

V letech 1495–1839 bylo poděbradské panství spravováno královskou komorou. Pro Ferdinanda I. Habsburského se poděbradské panství stalo oblíbeným loveckým revírem a jeho přízeň mu přinesla novou prosperitu. Proto zde také roku 1538 založil oboru pro chov daňků, bažantnici a zdejší hrad nechal přestavět za vedení italských stavitelů na renesanční zámek.

Podobně jako pro mnoho dalších měst, utrpěly Poděbrady značné škody za třicetileté války. Město bylo vypleněno už několik dní po bitvě na Bílé hoře, několikrát ho obsadila švédská a saská vojska, ovšem velkou zátěží pro jeho obyvatele byl i pobyt vojsk císařských. V této době byla zničena většina dosavadních písemností o historii města. Navíc velký požár z roku 1681 město kompletně zničil, včetně obou předměstí (zámek nevyhořel). Počátkem 19. století se město stalo důležitou křižovatkou císařských silnic.

185. článek dne...(do 16. března 2015)

Gary Alan Sinise (* 17. březen 1955) je americký herec a filmový režisér, držitel Emmy a Zlatého glóbu, nominovaný na Zlatou palmu a Oscara (za roli poručíka Dana Taylora ve filmu Forrest Gump). Hraje detektiva Maca Taylora v seriálu Kriminálka New York.

K filmu jej to táhlo už od mládí, a není divu, jeho otec živil jako střihač televizních filmů a seriálů. V téže době poprvé okusil i herectví ve velkém školním představení West Side Story. Během studia vysoké školy založil s kamarády divadelní společnost Steppenwolf Theatre Company, kde psal divadelní hry, režíroval a hrál. V té době jeho život ovlivnila dvě setkání. Tím prvním byla herečka Moira Harrisová, která se stala jeho životní partnerkou. Tím druhým byl herec John Malkovich, jenž se stal jeho blízkým přítelem.

Jako začínající herec se poněkud překvapivě na deset let uzavřel do divadelního světa. Filmoví diváci jej na stříbrném plátně mohli spatřit až roku 1992 ve snímku Půlnoční představení. V osmdesátých letech se kromě divadla angažoval jako herec a především režisér televizních snímků, a kromě toho v roce 1988 debutoval jako režisér celovečerního filmu titulem Míle od domova, v němž hlavní roli ztvárnil Richard Gere.

Jeho zjevný herecký talent i charisma objevili přední američtí filmaři. Po válečném snímku Hlídka v Ardénách vyrazil roku 1994 dech všem divákům i kritikům rolí poručíka Dana v dnes již klasickém oscarovém filmu Roberta Zemeckise Forrest Gump. Ačkoli měl podstatně menší prostor než jeho kolega Tom Hanks, který zde hrál hlavní roli, dokázal z role vytěžit maximum a vysloužil si svou první nominaci na Oscara...

186. článek dne...(do 17. března 2015)

Timo Glock (* 18. března 1982) je německý pilot Formule 1 a mistr GP2 z roku 2007.

Timo začal závodit v roce 1998 s motokárami, s nimiž dosáhl několika úspěchů. Od roku 2000 závodí v monopostech. Nejprve v německých šampionátech formulí BMW, které vyhrál jak v roce 2000, tak i o rok později. Ve své první sezoně v německém mistrovství Formule 3 skončil celkově na třetím místě a stal se nejlepším nováčkem roku. O rok později, v roce 2003, závodil v Eurosérii formule 3, kde vyhrál 3 závody. V celkovém pořadí obsadil 5. místo.

V roce 2005 se Timo přesunul za oceán, do Spojených států. Zde závodil za tým Paula Gentilozziho v sérii Champ Car. Jeho nejlepším umístěním bylo 2. místo ze závodu v Montrealu, na okruhu Gillese Villeneuva, kde před rokem debutoval s vozem formule 1. V celkovém hodnocení mistrovství skončil na 8. místě a získal cenu pro nejlepšího nováčka roku.

V roce 2006 se vrátil zpátky do Evropy, do série GP2. Sezonu začínal v průměrném týmu BCN Competición a moc se mu nedařilo. Ovšem v půlce sezony přestoupil do špičkového týmu iSport International, s jehož vozem hned potvrdil svoji rychlost. Dvěma vítězstvími a dalšími výbornými umístěními si nakonec zajistil 4. místo v celkové klasifikaci mistrovství. V tomtéž roce také poprvé testoval pro BMW Sauber, se kterým později podepsal smlouvu druhého testovacího jezdce pro rok 2007.

Glock prodloužil s týmem iSport smlouvu i na sezonu 2007. Vyhrál 5 závodů a v dalších 5 stál na stupni vítězů, a tak i přes několik nedokončených závodů se na konci sezony mohl radovat ze zisku titulu mistra GP2. Po těžké nehodě Roberta Kubici při Grand Prix Kanady 2007, měl Glock v závodě v Indianapolis tohoto polského závodníka nahradit. Ovšem tým se nakonec rozhodl, že dá šanci mladému Sebastianu Vettelovi. Ten si v závodě vůbec nevedl špatně a získal 1 bod, což mu dopomohlo k získání závodního místa u Toro Rossa. Glock byl poté povýšen do role testovacího a náhradního jezdce BMW.

Po vítězství v GP2 v roce 2007 byl spojován s mnoha týmy formule 1. Nakonec podepsal smlouvu s Toyotou, přestože měl stále platnou smlouvu na testování s BMW Sauber. Tento spor musela rozhodnout až rada, která se zabývá smlouvami. 16. listopadu rada rozhodla, že v roce 2008 může za Toyotu závodit. S Toyotou podepsal 3 letý kontrakt a nahradil tak odcházejícího Ralfa Schumachera.

187. článek dne...(do 17. března 2015)

Li Na (* 26. února 1982) je čínská profesionální tenistka, která nedávno ukončila svou kariéru. Jako vůbec první reprezentant asijské země dokázala vyhrát dvouhru na Grand Slamu. Titul získala na French Open 2011, když ve finále porazila italskou obhájkyni vítězství Francescu Schiavoneovou. Druhý triumf přidala na Australian Open 2014, kde ve finále zdolala Slovenku Dominiku Cibulkovou. Do finále se probojovala také na Australian Open 2011 a 2013. V prvním případě podlehla Kim Clijstersové a ve druhém pak Viktorii Azarenkové.

Ve své kariéře na okruhu WTA Tour vyhrála devět turnajů ve dvouhře a dva ve čtyřhře. V rámci okruhu ITF získala devatenáct titulů ve dvouhře a šestnáct ve čtyřhře.

Na žebříčku WTA byla ve dvouhře nejvýše klasifikována v únoru 2014 na 2. místě a ve čtyřhře pak v srpnu 2006 na 54. místě. Posunem na druhou příčku světové klasifikace se stala nejvýše postaveným asijským tenistou ve dvouhře v historii tenisu. Stejný den, 17. února 2014, se pak její krajanka Šuaj Pchengová stala první čínskou světovou jedničkou v historii.

Na Univerziádě 2001 v Pekingu vybojovala tři zlaté medaile, když triumfovala ve dvouhře a ženské i smíšené čtyřhře. Na Asijský hrách 2010 v Kantonu získala zlatý kov ze soutěže družstev. O čtyři roky dříve, na Asijských hrách 2006 v katarském Dauhá, rozšířila svou sbírku o bronzovou medaili z ženské dvouhry.

V čínském fedcupovém týmu debutovala v roce 1999 únorovým utkáním 1. skupiny zóny Asie a Oceánie proti Hongkongu, v němž s Tching Liovou vyhrála čtyřhru. Do roku 2014 v soutěži nastoupila k třiceti jedna mezistátním utkáním s bilancí 27–4 ve dvouhře a 8–6 ve čtyřhře. Čínskou lidovou republiku poprvé reprezentovala na sydneyských Letních olympijských hrách 2000. Po obdržení divoké karty vypadla v úvodním kole se čtvrtou nasazenou Španělkou Arantxou Sánchezovou Vicariovou. Na Pekingské olympiádě 2008 vybojovala v soutěži dvouhry čtvrté místo, když po semifinálové prohře s Dinarou Safinovovou, opět nestačila v zápase o bronz na Rusku Věru Zvonarevovou. Na Hrách XXX. olympiády v Londýně vstupovala do turnaje jako desátá nasazená, ale v úvodní fázi pavouku podlehla Daniele Hantuchové.

188. článek dne...(do 17. března 2015)

Arado Ar 234 byl druhým německým letounem s reaktivním pohonem a prvním proudovým bombardérem na světě !

Práce na konstrukci nového typu letounu byly zahájeny v projektovém týmu firmy Arado Flugzeugwerke GmbH tehdy se sídlem v Brandenburgu-Neuendorf již na podzim roku 1940, a to na základě objednávky ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministerium, RLM). RLM objednalo vývojové práce na rychlém průzkumném letadle, které mělo být poháněno proudovými motory. Proudové motory byly v té době vyvíjeny společnostmi Junkers a BMW (Bayerische Motorenwerke GmbH). Z návrhů překypujících technickou fantazií, předkládaných vedoucím konstruktérem firmy Arado inženýrem Walterem Blumem ministerstvu byl v říjnu roku 1941 přijat vcelku konvenčně řešený projekt (Ar E-370) dvoumotorového hornoplošníku s přímým křídlem a s motory umístěnými v gondolách pod ním. Dlouho se uvažovalo nad koncepcí podvozku a nakonec bylo přijato řešení předpokládajíc použití tříkolového startovacího vozíku s tím, že letadlo bude přistávat pomocí velké výsuvné lyži upevněné pod trupem a stabilitu stroje zajistí pomocné lyže vysunuté z motorových gondol. Hmotnost přistávacího zařízení u takto vybaveného letadla neměla převyšovat 3% z celkové hmotnosti stroje.

V únoru 1943 konečně do firmy Arado dorazily dva předsériové proudové motory Jumo 004 A-0 a ty byly ihned zabudovány do Ar 234 V1. Následně byly provedeny pojezdové zkoušky, které však brzy ukázaly, jak jsou nové motory slabé. Dávaly totiž nedostatečných 8,23 kN.

První let prototypu se uskutečnil 15. června roku 1943, prototyp byl při jednom z letů zničen a tak v září 1943 byly zalétavány další dva prototypy. Druhý prototyp byl zcela zničen 1. října 1943 , přičemž příčina katastrofy nebyla nikdy zcela objasněna. Postupně vrhaly další prototypy a pátý (V5) měl již nové motory Jumo 004 B-0, jejichž tah se příliš nezměnil, ale byly o 90 kg lehčí. Při zkouškách byly neustálé problémy s odhazovacími podvozky. V některých případech startovala Arada pomocí kapalinových raketových motorů typu Walter 109-500A-1 umístěným pod vnějšími částmi křídel.

26. listopadu 1943 byl předveden Ar 234 V3 v Insterburgu ve východním Prusku na statické ukázce Adolfu Hitlerovi a další výrobě tohoto typu byla dána značná priorita.

189. článek dne...(do 17. března 2015)

Wernher von Braun (* 23. března 1912, † 16. června 1977) byl slavný konstruktér německých a později amerických raket. Zkonstruoval první vojenskou raketu na světě (V-2), kterou Německo ostřelovalo Londýn a také gigantickou americkou nosnou raketu Saturn V, která vynesla první lidi až na Měsíc !

Již jako mladík se díky svému zájmu o vesmír aktivně zapojil do Německé raketové společnosti. Wernher von Braun byl vedoucím představitelem skupiny známé jako „raketový tým“, která stála za vývojem balistické rakety V-2 pro nacistické Německo. I přes to, že byl zaneprázdněn pracemi, 27. července 1934 von Braun získal doktorát v oboru kosmického inženýrství. Rakety V-2 byly vyráběny v laboratořích Mittelwerk, a to prostřednictví nucených prací vězňů z koncentračního tábora Dora. Úloha von Brauna v tomto kontroverzním podniku je dodnes otázkou sporů.

Von Braunova raketa V-2 měla dolet až 300 kilometrů a mohla nést jednu tunu užitečného zatížení. Raketa měla délku 14 metrů a vážila 12 246 kilogramů. Pohybovala se rychlostí 5 632 kilometrů za hodinu, a proto jí nebylo možné sestřelit před dopadem a následnou explozí.

20. června 1945 byl schválen přesun von Brauna do Ameriky. Spolu s ním byl transportován i jeho raketový tým z území poraženého Německa na americkou základnu Fort Bliss v Texasu. 14 let po Druhé světové válce von Braun pracoval pro Armádu Spojených států na výrobě balistických raket, které byly zpočátku testovány v Novém Mexiku. Zde bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2. V roce 1950 se von Braunův tým přesunul do Redstone Arsenal nedaleko Huntsville v Alabamě a jeho práce zde vyústila stavbou rakety Redstone, jež vynesla do vesmíru první americkou družici Explorer 1.

V roce 1960 jeho raketový výzkum přešel z armádních rukou do nově vzniklé agentury NASA, pro kterou později sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům dobýt Měsíc. Německý vědec se stal ve Spojených státech v 50. letech dvacátého století jedním z prominentů. V roce 1970 byl požádán agenturou NASA, aby se přestěhoval do Washingtonu, kde měl řídit práce na stavbách raket, ale na postu působil jen dva roky. Poté se rozhodl odejít pracovat do Fairchild Industries of Germantown v Marylandu.

190. článek dne...(do 17. března 2015)

Ayrton Senna da Silva (* 21. března 1960, † 1. května 1994) byl brazilským automobilovým závodníkem a pilotem Formule 1. Titul mistra světa vyhrál za svou kariéru celkem třikrát. Zahynul ve svých 34 letech během tragické nehody při Grand Prix San Marina 1994.

První závod absolvoval ve 13 letech. 1. června 1973 vyhrál první závod. V roce 1977 se stal motokárovým mistrem Jižní Ameriky. Světový mistrovský titul však v motokáře nikdy nezískal. V roce 1981 se přestěhoval do Anglie, kde získal titul v britské formuli Ford 1600.

Koncem roku 1982 mu nabídnul šéf stáje McLaren Ron Dennis šanci debutovat ve F1. Senna tehdy nabídku odmítnul. O šest roků později získal s tímto týmem první ze svých tří mistrovských titulů.

V roce 1984 startoval poprvé ve F1 za stáj Toleman. Tým Toleman byl v porovnání s ostatními týmy poměrně malý, přesto se mu podařilo sestavit slušný vůz. První body se Sennovi podařilo nasbírat během GP Afriky v Kyalami, v dubnu 1984. Navíc se mu však podařilo velmi dobře zapůsobit i v GP Monaka. V deštěm skrápěném závodě sice odstartoval až z třináctého místa, ale dokázal se v krátkém čase propracovat až na druhou pozici. V době, kdy se přibližoval k prvnímu Alainu Prostovi, byl závod pro prudký déšť ukončen. Po šestnácti závodech se nakonec umístil na devátém místě se třinácti body.

Jeho přestup do týmu Lotus nebyl jednoduchý. Nakonec se mu však podařilo ze smlouvy vykoupit a přestup byl možný. Druhá sezona s Lotusem byla ještě lepší než ta první. V první GP, která se jela opět na domácí trati v Brazílii, dojel Senna na druhém místě za svým krajanem Nelsonem Piquetem. Druhý závod sezony ve španělském Jerezu vyhrál před Nigelem Mansellem. Poprvé ve své kariéře se tak ujal vedení mistrovství světa. Mechanické závady na jeho voze však zavinily, že tento rok do bojů o titul nezasáhl. I když se mu podařilo vyhrát GP USA a několikrát dojet na druhém a třetím místě, na Alaina Prosta v McLarenu a na dvojici od Williamsu Mansell, Piquet prostě neměl. Sezonu tedy opět dokončil na čtvrtém místě tentokrát však již s 55 body.

191. článek dne...(do 17. března 2015)

Focke-Wulf Ta 152 byl německý jednomístný jednomotorový stíhací letoun konce druhé světové války a pravděpodobně nejlepší vrtulové stíhací letadlo celého konfliktu.

Historie letadla Focke-Wulf Ta 152 je těsně spjatá s typem Fw 190. Už v okamžiku operačního nasazení stíhačky Fw 190 A v létě 1941 považoval Kurt Tank (1898–1983) za potřebné vyprojektovat a zavést do výzbroje jednotek Luftwaffe stíhací letadlo, které by bylo schopné operovat ve velkých výškách nedostupných pro tehdejší standardní německé i spojenecké stíhačky. Do května 1942 připravil Kurt Tank sérii konstrukčních studií vycházejících z draku Fw 190 A, ale s použitím různých motorů a křídel s větším rozpětím.

Zpočátku Kurt Tank plánoval použít u Ta 152 H-1 motor Daimler-Benz DB 603 G nebo DB 632, nakonec se však rozhodl pro Junkers Jumo 213E.

Kurt Tank nabyl přesvědčení, že jeho konstrukce Ta 152 H s jistotou zvítězí v konkurzu Technisches Amtu na výškové stíhací letadlo, a proto přidělil vývoji tohoto stroje nejvyšší prioritu. Aby se co nejvíc urychlily práce a poté zkoušky prototypů, bylo rozhodnuto přestavět čtyři z ještě existujících prototypů Höhenjäger 2 na prototypy verzí Ta 152 H, což vyžadovalo instalaci nového motoru a úpravu draku. Motory Daimler-Benz DB 603 A byly v letadlech Fw 190 V29, V30 a V33 nahrazeny motory Junkers Jumo 213 E.

Podle plánů konstrukční kanceláře firmy Focke-Wulf mělo být všech pět prototypů připravených k letovým zkouškám mezi červnem a zářím 1944. Současně začaly přípravy k co nejrychlejšímu zahájení prací na prototypech dalších verzií Ta 152, z kterých ta poslední dostala nejvyšší prioritu, protože splňovala požadavky, které kladl Technisches Amt na Spezial Höhenjäger (speciální výškovou stíhačku). Prototypy Ta 152 C se měly stát Fw 190 V20 a V21 a samotná verze C měla vyhovovat požadavkům na doprovodnou stíhačku. Vedle strojů V20 a V21 mělo dostat ještě dalších patnáct předsériových strojů Ta 152 C prototypové označení. Problémem při dalším vývoji této verze se ukázal být motor Daimler-Benz DB 603L, který se měl stát jejich pohonnou jednotkou. Tento motor se podobal tehdy vyráběné verzi DB 603 E a měl být navíc vybaven dvojstupňovým turbokompresorem. V březnu 1944 předalo RLM firmě Focke-Wulf dvanáct motorů Daimler-Benz DB 603 za účelem jejich zástavby do prototypů letounů Ta 152 C a Ta 154. Ve stejném měsíci byly porovnány vypočítané výkony stíhaček Dornier Do 335 a Ta 152 C. Ukázalo se, že Do 335 je se stejnou výzbrojí (1x 30 mm a 2x 20 mm) o 30 až 87 km/h rychlejší (v závislosti na výšce letu) než Tankův stroj.

192. článek dne...(do 17. března 2015)

Elle Macpherson (* 29. března 1964) je australská herečka a slavná supermodelka. Její úžasná postava jí vynesla slavnou přezdívku The Body (tělo).

Elle je nejstarší ze čtyř sourozenců. Její rodiče se rozvedli, když měla 14 roků. Následně jeden rok studovala právo v Sydney. Během svých prázdnin v Aspenu, v Coloradu, jí objevila modelingová agentura Chick, se kterou podepsala smlouvu. Stala se mezinárodní hvězdou potom co se během šesti let objevovala v časopise ELLE. Ve svých 21 letech se poprvé vdala za Gillese Bensimona, fotografa a produkčního ředitele ELLE.

V roce 1986 její popularita vzrostla už natolik, že jí časopis TIME umístil na obálku jednoho ze svých čísel s názvem Velká Elle. Australská vláda jí zároveň nabídla funkci neoficiální velvyslankyně Komise pro cestovní ruch.

V roce 1994 debutovala ve filmu Sirény po boku hereckých kolegů Hugha Granta, Sama Neilla, Tary Fitzgerald a Portia de Rossi, jako další modelka. Elle přibrala 9 kilo. Překvapila obdivovatele a kritiky, když se objevila ve filmu nahá v různých scénách. Dosáhla tím větší popularitu v porovnání s jinými herci.

V roce 1999 se objevila v pěti částech amerického komediálního seriálu Přátelé, kde ztvárnila spolubydlící a na krátký čas také přítelkyni Joeyho, Janine Lecroix.

Krátce po filmu Sirény se objevila kompletně nahá v magazínu Playboy. Její fotografie byli publikovány ve všech krajinách kromě Austrálie, protože její australští fanoušci by se tímhle mohli cítit uražení. Nějakou dobu pózovala pro Playboy, australské časopisy Women's Day a New Idea, které uveřejnili záběry z natáčení. Elle navíc publikovala dva kalendáře, ve kterých se objevila v průhledném oblečení.

Macpherson patří mezi finančně nejúspěšnější modelky na módních molech. V roce 1997 se odhadovalo, že se stala modelkou s největším majetkem na světě (jeho hodnota dosáhla 40 miliónů dolarů), když předstihla další v pořadí: Cindy Crawford. Dnes se její majetek odhaduje na 60 miliónů dolarů !

Elle je stále velmi populární v celé Austrálii. V roce 1999 byla pátou žijící australskou osobností, které dosáhla pocty být publikována na poštovních známkách !

193. článek dne...(do 17. března 2015)

NASA (National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) je americká vládní agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví.

Dne 1. apríla 2015 koupila encyklopedie Multimediaexpo.cz, od americké vlády, rozhodující balík 67 procent akcií NASA, což je dosud největší akvizice v historii Multimediaexpo.cz. Naší vizí je uspořádat do roku 2020 grandiozní supergigantickou výpravu k naší nejbližší obydlené planetě: Mars.

Ačkoliv planeta Mars a jeho inteligentní obyvatelé, Marťané, dosud neznají internet...mají před námi v řadě oblastí mírný náskok.

Představitelé sjednocené vlády Marsu (politici) nám již poskytly stručné dějiny jejich grandiózní civilizace. A z nich vyplývá řada zajímavostí. Například během jediného roku 1901 dokázali objevit podstatnou část moderních multimediálních technologií: knihtisk, elektřinu, rozhlas, automobil, fotoaparát, televizi i televizní dálkový ovladač !

Po úvodní fázi aklimatizace na jinou fyziku Marsu a odlišné místní zvyky, chceme co nejrychleji pokrýt celou planetu kvalitním moderním internetem LTE, který bude samozřejmě zcela neomezený (maximální FUP bude 10 GB = 3 filmy, 1 pohádka a šmitec :-).

Následně začneme naplňovat hlavní cíl naší výpravy. Začneme Marťany seznamovat se všemi výhodami globální multimediální encyklopedie Multimediaexpo.mars.

Pomocí "nekonečné" série kurzů a řady instruktážních televizních pořadů jim ukážeme jak vytvářet lákavé video články, podmanivé hudební články a úchvatné panoramatické články. Rovněž jim podrobně popíšeme všechny silné i slabé stránky redakčního systému MediaWiki.

Tvorba kvalitních článků se samozřejmě neobejde bez přitažlivých fotografií. Sjednocená vláda Marsu nás však ujistila, že pro náš společný projekt zajistí MILIARDu fotografií s licencí Creative Commons. Po sérii zničujících požárů totiž sami pochopili nutnost komplexní digitalizace jejich krátké, ale divoké historie...

Podle našich, velmi předběžných, odhadů by se do překotné tvorby encyklopedie Multimediaexpo.mars mohlo zapojit až 100 000 000 Marťanů, což zhruba odpovídá počtu momentálně aktivních uživatelů v oblíbeném globálním projektu Flickr.

194. článek dne...(do 3. dubna 2015)

Budapešťská operace byla sovětská útočná operace Velké vlastenecké války, v jejímž důsledku padlo hlavní město Maďarska Budapešť a byla obsazena většina území Maďarska a část jižního Slovenska.

Kolem 16. října 1944 stál proti německým a maďarským jednotkám 2. ukrajinský front Rodiona Malinovského, který byl hlavní silou připravované ofenzívy a ten se skládal z 5 sovětských a 2 rumunských vševojskových armád, 1 tankové a 1 letecké armády. Měl dohromady 40 střeleckých divízí, 3 tankové, 2 mechanizované, 3 jezdecké sbory a 1 tankovou brigádu. Dohromady asi 470–500 tisíc mužů, 11 tisíc děl a minometů, 710 tanků a samohybných děl a 925 letadel. Všechny tyto jednotky prošly nedávno těžkou debrecínskou operací, kde měly velké ztráty. Vojska 3. ukrajinského frontu Fjodora Tolbuchina, které právě dokončily Bělehradskou operaci, začaly vstupovat na maďarské území z jihu. Cílem obou frontů bylo rychlé obsazení Budapešti, čímž by bylo Maďarsko vyřazené z války a byl umožněn následný postup na území Rakouska a Československa. Těmto jednotkám vzdorovala německá armádní skupina Jih, které velel generál-plukovník Johannes Frießner. Jeho síly se skladaly z 35 německých divizí, z kterých bylo 9 tankových. Většina z nich byla podobně jako sovětské jednotky poznamenaná předcházejícími boji a neměla plné stavy. Jejich síly doplňovaly zbytky maďarské armády. Celkově měli Němci k dispozici asi 190 000 mužů, kteří měli bránit pevnost Budapešť ve třech liníích obrany.

Rudá armáda zahajila útok 29. října 1944 a postupovala do maďarského vnitrozemí ve dvou směrech. Jeden byl vedený 46. armádou s 2. a 4. gardovým motorizovaným sborem, 7. gardová armáda měla za úkol vést pomocný odlehčující útok. Ostatní síly frontu měly postupovat na Miskolc a svým rychlým postupem nedovolit Němcům vybudovat si další linii. 3. ukrajinský front měl zatím soustředit své síly v Banátě a následně proniknout do vnitrozemí přes Dunaj. 2. a 4. gardový motorizovaný sbor se už 2. listopadu dostal z jihu do blízkosti Budapešti, ale k centru se jim nepodařilo prorazit kvůli posile, kterou sem z okolí Miskolce přesunuli Němci. 7. listopadu dosáhly první sovětské jednotky východní části Budapešti a 11. listopadu zaútočila i další sovětská vojska, která vytlačila Němce od Tisy až k Dunaji. Obrana Budapešti však byla úporná a Rudé armádě se nepodařilo město dobýt z chodu. Začátkem listopadu vyrazil i 3. ukrajinský front, který překročil Dunaj a po měsíci bojů dosáhl Balaton a přiblížil se k městu z jihu. Německé jednotky se ocitly ve výběžku frontu, který byl ze severu, východu i z jihu obklíčen sovětskými jednotkami. Dne 20. prosince začal nový útok, který 26. prosince přerušil spojení Budapešti s Vídní a hlavní město Maďarska s 80 tisíci německými a maďarskými vojáky se dostalo do obklíčení.

195. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Carrie-Anne Moss (* 21. srpna 1967) je kanadská filmová a televizní herečka a bývalá modelka, která na filmovém plátně debutovala v roce 1994. Ve sci-fi trilogii Matrix, Matrix Reloaded a Matrix Revolutions ztvárnila postavu Trinity.

Narodila se v Burnaby, třetím největším městě Britské Kolumbie, do rodiny Melvyna a Barbary Mossových. Má staršího bratra Brooka Mosse. Matka uvedla, že ji pojmenovala po hitu kapely The Hollies' z roku 1967 nazvaném „Carrie Anne“, který vyšel v květnu téhož roku, kdy se narodila. Dětství prožila s matkou ve Vancouveru. V jedenácti letech vstoupila do dětského muzikálového divadla ve Vancouveru.

V televizi debutovala americkou dramatickou sérií Temná spravedlnost. Roli přijala během modelingové kariéry ve Španělsku. V roce 1992 se tak z Barcelony přestěhovala do kalifornského Los Angeles, kde se zapsala ke studiu na pasadenské Americké akademii dramatických umění. Začala účinkovat na kanálu Fox jako modelka v krátce vysílané mýdlové opeře Modelky s.r.o. a také v seriálu Melrose Place.

Přelomovou rolí se v roce 1999 stala postava Trinity v kasovním trháku Matrix. Stejnou postavu si zahrála ve dvou sequelech, stejně tak propůjčila hlas této roli v matrixové videohře a animovaném zpracování předlohy. Objevila se také v kanadském televizním seriálu Matrix, který neměl s filmovou trilogií žádný vztah.

Následně ztvárnila protihráčku Burta Reynoldse v Disneyho gangsterské komedii Akce Pelikán. Po boku Val Kilmera si zahrála ve filmu Rudá planeta produkovaném Warner Bros. Dalším projektem se stal snímek nominovaný na Oscara, film Čokoláda. Objevila se také v thrilleru Memento, v němž za svůj výkon získala cenu Independent Spirit pro nejlepší herečku.

196. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Jackie Chan (* 7. dubna 1954) je mistr bojového umění, herec, producent, akrobat, komik, akční hvězda a zpěvák.

Chan se proslavil kung-fu a akčními filmy, svým akrobatickým stylem, humorným načasováním, používáním rekvizit, včetně nábytku a jiných improvizovaných zbraní. Chan hrál ve více než 100 filmech a je jednou z nejznámějších asijských filmových hvězd na světě. V Asii je populární i jako zpěvák, vydal kolem 20 alb.

Narodil se na Victoria Peak v bývalé britské kolonii Hong Kongu. Dostal přezdívku Pao Pao, což znamená „dělová koule“, protože se narodil jako nadprůměrné dítě: vážil okolo 5,4 kilogramů. V té době jeho rodiče pracovali na francouzském konzulátu v Hong Kongu, takže své dětství strávil na území diplomatické rezidence ve Victoria Peak.

Navštěvoval základní školu Nah-Hwa, kde ale zůstal pouze jediný rok. Roku 1960 se jeho otec přestěhoval do hlavního města Austrálie – Canberry, kde pracoval jako kuchař pro americkou ambasádu a Chan byl poslán do Čínské dramatické akademie. Během dalších deseti let tvrdě trénoval, exceloval především v bojovém umění a v akrobacii. Příležitostně se zúčastnil Seven Little Fortunes, představení nejlepších studentů školy, a jeho mistr mu jako poctu dal umělecké jméno Yuen Lo. Později se spřátelil se Sammo Hungem a Yuen Biaoem, trojice byla později známá jako Tři bratři nebo Tři draci.

V 8 letech se objevil, spolu s některými z "Little Fortunes", ve filmu Big and Little Wong Tin Bar (1962) po boku herečky Li Li Hu, hrající jeho matku. Dnes není známa jediná dochovaná kopie tohoto filmu. Chan si s Li zahrál znovu následující rok, v The Love Eterne (1963) a roku 1966 měl malou roli ve filmu Come Drink with Me. V roce 1971, po představení dalšího filmu, A Touch of Zen, započala jeho filmová kariéra kaskadéra ve filmu Bruce Leeho Pěst plná hněvu a Drak přichází, pod uměleckým jménem Chen Yuen Long. V témže roce získal svou první hlavní roli, v Little Tiger of Canton z roku 1973...

197. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Tricia Janine Helfer (* 11. dubna 1974) je kanadská herečka a supermodelka.

Vyrůstala na obilné farmě a když jí bylo 17, objevila ji modelingová agentura.

V roce 1992 vyhrála soutěž Ford Models' Supermodel of the World. Tricia odešla od modelingu v roce 2002 a uvedla, že odteď se všechny její snímky smí zveřejnit pouze s jejím souhlasem. Objevila se v kampaních, včetně Ralph Lauren, Chanel a Giorgio Armani. Helfer předváděla na nejlepších módních přehlídkách jako Carolina Herrera, Christian Dior, Claude Montana, Givenchy, John Galliano a Dolce & Gabbana. Fotila pro obálky Flare, Amica, ELLE, Cosmopolitan, Marie Claire a Vogue. Také se objevila na snímcích pro magazín Maxim a byla hodnocena jako 57. sexy žena pro rok 2007. Také pózovala pro únorové vydání 2007 časopisu Playboy.

Zatímco pracovala v New Yorku, uváděla módní program Ooh La La. V roce 2002 přesídlila do Los Angeles, aby se mohla plně věnovat své herecké kariéře. Její první herecký úkol byla role Sarah v televizním seriálu Jeremiah. Potom hrála modelku Ashleigh James v epizodě "The Hunger Artist" seriálu CSI: Crime Scene Investigation. V roce 2002 hrála velitelku Evu v nezávislém filmu White Rush. V roce 2003 byla vybrána pro roli Number Six v seriálu Battlestar Galactica.

Začátkem roku 2003 byla Tricii nabídnuta role Farrah Fawcett ve filmu NBC Behind the Camera: The Unauthorized Story of 'Charlie's Angels'. Helfer začala režírovat a uvádět reality show Canada's Next Top Model (31. května 2006). V roce 2006 se Helfer objevila ve filmech Spiral a The Green Chain.

V říjnu roku 2006 bylo oznámeno že se Helfer nevrátí, aby uváděla druhou řadu Canada's Next Top Model, protože se musí soustředit na svou práci v Battlestar Galactica. Helfer talé hrála hlavní roli v Command & Conquer 3: Tiberium Wars, se svou spoluúčinkující z Battlestar Galactica, Grace Park.

198. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Emma Watson (* 15. dubna 1990) je britská herečka a modelka, kterou proslavila role Hermiony Grangerové ve filmové sérii o bradavickém kouzelníkovi Harry Potterovi.

Od roku 2009 studovala anglickou literaturu na Brownově univerzitě v Providence na Rhode Islandu v Nové Anglii. Přibrala si i psychologii a filozofii. Dne 25. května 2014 odpromovala. Během studií absolvovala roční studijní pobyt v Oxfordu. K tomu, že opravdu chce být herečkou dospěla až na univerzitě.

V roce 1999 se objevila na castingu první části série Harryho Pottera Harry Potter a Kámen mudrců, filmové adaptaci stejnojmenné knihy britské spisovatelky J. K. Rowlingové. Byla objevena hlavně díky své učitelce divadla a brzy všechny ohromila svojí sebejistotou. J. K. Rowlingová byla Emmou Watsonovou od začátku nadšená.

Uvedení filmu Harry Potter a Kámen mudrců v roce 2001 bylo filmovým debutem Watsonové. Film se okamžitě vyšplhal na první příčku žebříčku sledovanosti. Kritika chválila herecké výkony všech tří hlavních postav, které ztvárnili Emma Watsonová, Daniel Radcliffe a Rupert Grint, zvláště však byl zdůrazňován herecký projev Watsonové. Deník The Daily Telegraph označil její výkon za velkolepý. Za roli Hermiony Grangerové byla Emma Watsonová nominována na pět cen, z nichž skutečně vyhrála cenu za hlavní ženskou roli v kategorii mladých umělců.

O rok později se stala opět Hermionou, tentokrát v druhém dílu potterovské série - Harry Potter a Tajemná komnata. Ačkoliv kritiky filmu se lišily, většina z nich byla pozitivní díky výkonům hlavních postav. Od německého časopisu Bravo (pro mládež) Watsonová za svůj výkon obdržela Cenu Otto.

V roce 2004 byl uveden třetí díl filmové série - Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Ačkoliv kritiky označily Daniela Radcliffa za příliš prkenného, Watsonová byla za roli Hermiony nejednou chválena. The New York Times pěl chválu na její výkon. Ačkoliv Harry Potter a vězeň z Azkabanu byl označen za nejméně výdělečný film ze série Harryho Pottera, osobní výkon Emmy Watsonové jí vyhrál dvě ocenění Otto a cenu za dětskou roli roku, jednu z cen, které každoročně uděluje časopis Total Film. Později se stala nejmladší osobností, která se kdy objevila na titulní stránce časopisu Teen Vogue.

199. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Bitva o Berlín byla jednou z gigantických závěrečných bitev 2. světové války. Když 4. února byla na Jaltě zahájena konference hlav SSSR, USA a Velké Británie, mohl být Stalin spokojený. Jeho vojska stála před branami Berlína, nepoměrně blíž, než vojska anglo-americká. Proto bylo zcela logické, že dobytí Berlína bylo svěřeno Rudé armádě. Během března a počátkem dubna byly doplňovány stavy sovětských vojsk, zásoby, vše se připravovalo k závěrečnému útoku na německé hlavní město.

V dubnu 1945 zaujala skupina armáda „Visla“ spolu s některými jednotkami skupiny „Střed“ obranné pozice podél řeky Odry. Sověti měli k dispozici ohromnou útočící sílu – 2,5 miliónu vojáků, 41 600 děl, 6 250 tanků a samohybných děl a 7 500 letadel. Němci měli dohromady 1 milión vojáků, 10 400 děl a minometů, 1 500 tanků a útočných děl a 3 300 letounů. Adolf Hitler stále věřil, že dojde k roztržce mezi spojenci a že Berlín obsadí americká vojska, která po kapitulaci Modelovy armády postoupila na vzdálenost zhruba 80 km od Berlína. Jeho naděje se však nesplnily. Dne 14. dubna začaly první útoky, kdy jednotky Rudé armády prováděly průzkum bojem. Hlavní útok byl zahájen v noci 16. dubna ve 3 hodiny ráno. Začala mohutná dělostřelecká příprava a v záři světlometů byl proveden bleskový útok. Ten však nebyl úspěšný, a to zvlášť na Seelowských výšinách, kde měli Němci hlubokou obranu. Navíc se jednotky Wehrmachtu, Waffen SS, Volkssturmu i Hitlerjugend zarputile bránily, a to i jak ze strachu z Rudé armády, tak i ze strachu z Hitlera, který nařídil všechny „zbabělce“ na místě popravit. Pro obě strany zničující boje byly vedeny až do 19. dubna, přičemž se střídaly útoky jedné strany s protiútoky z druhé strany. Nejvíc vázl postup 1. běloruského frontu maršála Žukova, úspěšnější byla vojska 1. ukrajinského frontu maršála Koněva, která prolomila pozice 4. pancéřové armády a 18. dubna se dostala ke Sprévě. Odtud vyrazila k Berlínu, kde začala obkličovací manévr z jihu. Ze severu zaútočila na hlavní město Třetí říše armáda 2. běloruského frontu maršála Rokossovského. Dne 22. dubna uspořádal Adolf Hitler poslední operační poradu, při níž bylo rozhodnuto stáhnout všechna vojska ze západní fronty a vrhnout je do bojů o Berlín. Obrana města se opírala o barikády, průchody mezi domy a minová pole.

200. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Carmen Electra (* 20. dubna 1972) je americká glamour modelka, herečka a zpěvačka.

Má irské, německé, mexické a čerokíjské předky. Studovala speciální školu herectví již od 9 let. V 15 získala nahrávací smlouvu. V Minneapolisu se začala živit jako modelka. V 19 letech se přestěhovala do Los Angeles, kde se seznámila se zpěvákem Princem, který ji přiměl změnit si jméno na Carmen Electra. Ten s ní začal spolupracovat a Carmen se dostala do reklam, časopisů a na MTV. Po dlouhé době vydala první desku, která ale byla propadákem. Carmen zapadla, ale později se vrátila, pózovala nahá pro Playboy, znovu byla na MTV, kde získala vlastní pořad Singled Out. Do Playboye se pak ještě několikrát díky své popularitě vrátila. Byla také první ženskou celebrity-fotografkou tohoto časopisu.

V roce 1997 nahradila Pamelu Anderson v seriálu Pobřežní hlídka, kde zůstala jednu sérii, k té se vrátila ve filmu Pobřežní hlídka: Havajská noc v roce 2003. Objevila se také v mnoha filmech jako Good Burger, Sexuální praktiky pozemšťanů, Scary Movie, Děsnej doják, Velkej biják, Scary Movie 4, Dvanáct do tuctu 2 ad. Objevila se rovněž v několika seriálech.

Mezi její bývalé partnery patří B-Real ze skupiny Cypress Hill, Tommy Lee (bývalý manžel Pamely Anderson). V letech 1998–1999 byla vdaná za basketbalisty Dennise Rodmana.

22. listopadu 2003 měla Electra svatbu s Dave Navarrem, sólovým kytaristou rockové kapely Jane's Addiction. Zamilovaný pár dokonce vystoupil v MTV televizní reality show. Electra i Navarro však 17. července 2006 oznámili své oddělení, a Electra požádala o rozvod přesně 10. srpna 2006. Rozvod byl kompletně dokončen dne 20. února 2007.

V dubnu 2008, zástupce Electry potvrdil, že je zasnoubená s Robem Pattersonem, tehdy členem numetalové kapely Otep. Ačkoliv spolu zůstali po dobu několika let, žádná svatba nebyla. Electra se v roce 2012 objevila, jako jedna z celebrit, v televizní seznamce.

201. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Průběh a pozice bojů během Války o Falklandy

Válka o Falklandy byl válečný konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982 o souostroví Falklandy/Malvíny, Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy. Předcházely jí staletí dlouhé spory o nadvládu nad těmito územími. Předehrou války se stalo vylodění 50 příslušníků argentinského námořnictva na britský ostrov Jižní Georgia, kteří zde vztyčili vlajku Argentiny. Argentinské námořní síly invazi na Falklandy zahájily operací Azul večer 1. dubna.

Válka nebyla ani jednou ze stran oficiálně vyhlášena. V Argentině byla považována za znovuobsazení vlastního území a ve Velké Británii za narušení nezávislosti britského území. Skončila porážkou Argentiny 14. června a de facto vedla k pádu vojenské diktatury v Argentině. Již tehdy se mluvilo o zásobách ropy a zemního plynu.

Kódové označení argentinského útoku znělo operace Rosario. 2. dubna 1982 se argentinským speciálním jednotkám podařilo bez většího odporu dobýt hlavní město Falkland Port Stanley a odzbrojit místní posádku. Místní posádka tvořená britskou námořní pěchotou pod vedením majora Mikea Normana kladla pouze formální odpor. Argentinské jednotky přitom měly za úkol obsadit hlavní město, aniž by způsobily britské jednotce ztráty na životech.

Spojené království v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou následně odpovědělo vojensky i diplomaticky. Po dohodě s Evropským hospodářským společenstvím uvalily evropské země na Argentinu ekonomické sankce. Invazi na Falklandy odsoudila i Rada bezpečnosti OSN, která požádala Argentinu, aby svá vojska stáhla. Jednání Argentiny podporovala většina jihoamerických zemí s výjimkou Chile, které mělo také územní spory v oblasti ostrova Beagle Channel. Toto byl jeden z významných faktorů, který ovlivnil průběh vojenských operací, protože Argentinci z důvodu nejistoty ponechali všechny své elitní jednotky na hranicích s Chile. 6. dubna byl na zasedání sestaven britský válečný kabinet.

202. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Jessica Marie Alba (* 28. dubna 1981) je americká herečka.

Jessica Marie Alba se narodila Markovi Alba, který je mexického a španělského původu a Cathy Jensen, která má dánské a francozsko-kanadské předky. Alba vyrůstala spolu se svým asi o rok mladším bratrem Joshuou Alba. Kariéra jejího otce v US Air Force si však vyžádala své a rodina se často stěhovala. Nejprve do Biloxi ve státě Mississippi a později do Del Rio v Texasu. Alba měla v mládí poměrně časté zdravotní obtíže.

Zájem o herectví Jessica Alba projevila už v pěti letech, od dvanácti pak začala chodit na své první lekce herectví. O devět měsíců později již měla podepsánu smlouvu s agentem. Vystudovala střední školu ukončenou v 16 letech maturitou.

Alba se na filmové scéně měla poprvé objevit v původně malé roli v komedii Všechno je dovoleno (Camp Nowhere) roku 1994. Zamýšlená dvoutýdenní účast na natáčení se však nakonec protáhla na dva měsíce, když jedna z hlavních představitelek filmu od smlouvy odstoupila a Alba dostala její roli. Jessica s úsměvem připouští, že to nebyl nějaký její fenomenální talent nebo kouzlo, které přiměly režiséra obsadit ji do této role. Byly to její vlasy, které jí dávaly originalitu.

Mladá Alba natočila také televizní reklamy pro Nintendo a J.C. Penney a účinkovala v několika nezávislých filmech. Objevila se v malé roli mladého snoba ve třech epizodách komediálního seriálu Tajuplný svět Alex Mackové (The Secret World of Alex Mack). V letech 1995–1996 si zahrála Mayu v prvních dvou sériích u nás, zejména mladšími diváky, známého Delfína Flipa (Flipper). Pod dohledem své matky se Alba učila plavat dříve, než vůbec uměla chodit. Má také potápěčskou licenci (PADI) což jí umožnilo užívat si s delfíny, když v Austrálii natáčela první sérii.

Roku 1999 se také již objevila v mnoha časopisech a začala získávat lepší obsazení ve filmech. V romantické komedii Nepolíbená (Never Been Kissed), si zahrála menší roli Kirsten Liosis po boku Drew Barrymore. Větší role pak přišla v podobě Molly v hororu Ruka zabiják (Idle Hands). Její herecké výkony v těchto dvou filmech způsobily větší pozornost médií než dříve. Zásadní zlom v herecké kariéře Jessicy Alby přišel nepochybně v roce 2000.

203. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Richard Feynman (* 11. května 1918, † 15. února 1988) patřil k největším a nejoriginálnějším fyzikům 20. století.

Měl mimořádné matematické nadání a miloval nejrůznější hlavolamy. Když mu bylo 12 let, vášnivě opravoval rádia.

Studoval Massachusettský technologický institut (MIT), doktorát složil na univerzitě v Princetonu. Během druhé světové války pracoval na vývoji jaderné bomby (Projekt Manhattan). Po skončení války pracoval krátce na Cornellově univerzitě a od roku 1951 až do své smrti působil v Kalifornském technickém institutu (Caltech).

V lednu 1949 šokoval své okolí, když předvedl úplně nový matematický model – kvantové elektrodynamiky. Jeho model umožňoval velmi složité výpočty procesů v elektromagnetickém poli, které dříve trvaly špičkovým fyzikům i celé měsíce, provést během jediného dne ! Navíc přitom ještě vymyslel vynikající grafickou pomůcku – Feynmannovy diagramy, která poskytuje alternativní náhled na chápání kvantové fyziky.

V roce 1965 mu proto byla, spolu se Julianem Schwingerem a Sin-Itiro Tomonagou, udělena Nobelova cena za fyziku ! Velmi významná byla rovněž jeho pedagogická činnost. Dodnes jsou vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy.

Kromě vědecké práce a pedagogické činnosti se Feynman stal známým i svými dalšími zájmy, které jsou popsány v několika knihách, které se staly velmi populárními. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek, ale v těchto oborech nic zásadního nepublikoval. Ve volném čase také maloval ženské akty a hrál na bonga (jednou se dokonce zúčastnil karnevalu v Rio de Janeiro jako hráč na bubínek).

Po delším váhání se zúčastnil jako člen vyšetřovací komise zkoumání katastrofy raketoplánu Chalenger, kde nejen přispěl k objasnění jejích příčin, ale poukázal také na další systémové chyby ve vedení tohoto projektu...

204. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Panzerkampfwagen VI Tiger byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války. Tiger se stal bezesporu nejslavnějším německým tankem druhé světové války a jedním z nejslavnějších tanků historie vůbec. Jeho jméno zaznělo snad v každém válečném filmu a stalo se jasným symbolem německé tankové techniky.

V čelní stěně trupu tanku se nalézal průzor řidiče a napravo od něj polokulovitá střílna trupového kulometu. V zadní části trupu byla umístěna pohonná jednotka. Tou byl dvanáctiválcový benzínový motor Maybach HL 210 P45 o obsahu 21,3 litru a maximálním výkonu 642 koní při 3 000 otáčkách za minutu. Agregát dokázal udělit stroji na silnici rychlost až 45 km/h. Vzhledem k hmotnosti 56,9 tuny to byla rychlost skutečně obdivuhodná.

Posádka tanku byla opět pětičlenná ve standardním složení. Radista a řidič seděli v přední části trupu. Oba nastupovali do vozu skrz vlastní kruhové poklopy nad svými stanovišti. V obou poklopech byly zabudovány periskopy. Mimo to sloužil k výhledu velký uzavíratelný průzor přímo před řidičem. Řidič ovládal vozidlo poněkud netradičně pomocí volantu.

Zbývající členové posádky, velitel, střelec a nabíječ, měli své posty uvnitř věže. K nástupu a výstupu jim sloužily dva průlezy v jejím stropu. První z nich, s jednodílným obdélníkovým poklopem, se nacházel v pravé přední části. Druhý, kruhový, byl ve velitelské kupoli. Kupole sloužila veliteli tanku k výhledu a měla po obvodu pět symetricky rozmístěných průzorů vyplněných neprůstřelným sklem.

Věž tanku, dílo firmy Krupp, byla od počátku projektována jako co nejnižší kvůli zmenšení plochy pro zásah nepřátelských projektilů. To znamenalo jisté omezení vertikální pohyblivosti kanonu. Věž byla otáčena elektromotorem. Otáčení ovládal střelec pomocí pedálů.

Čelní stěna věže byla rovná a silná 100 mm. Zbytek věže tvořila jediná ocelová deska o síle 80 mm ohnutá do tvaru podkovy. Zbraní, kterou věž nesla, byl velmi výkonný kanon KwK 36 L/56 ráže 88 mm vzniklý z původně protiletadlového kanonu. Ve své době byl tento kanon špičkovou zbraní, účinný, přesný a s velkým dostřelem. Tank Tiger byl díky němu schopen likvidovat prakticky všechny soudobé protivníky na vzdálenost mnohem větší, než na jakou mohly oni sami zahájit efektivní palbu na něj.

205. článek dne...(do 7. dubna 2015)

X Window System (též X11 nebo X) je v informatice souhrnné označení pro vynikající software, které umožňuje vytvořit globálně uznávané grafické uživatelské rozhraní. Používá se zejména v unixových systémech, kde se stalo standardem. Využívá model klient-server, skládá se z několika komponent, které jsou navzájem nezávislé (zejména X Server, X protokol, knihovna Xlib) a je portován na mnoho platforem (unixové systémy – Linux, BSD, Mac OS X, Solaris, ale též Microsoft Windows).

X Window System byl vyvinut na MIT v roce 1984 jako snaha o sjednocení GUI prostředí a přenositelnost grafických aplikací. Současná verze X11 pochází z roku 1987. Mezi nejznámější implementace používané na IBM PC dříve patřilo XFree86 a v současné době pak referenční implementace X.Org. X Window System je důsledně zpětně kompatibilní (staré aplikace je možné zobrazovat i v novém prostředí).

X Window System se skládá z několika základních komponent (X Server, X protokol, knihovna Xlib). Od počátku byl navržen jako nezávislý na konkrétní platformě a zároveň jako síťově transparentní, takže spuštěný program (aplikace) může vytvořit svůj výstup na jiném počítači, než na kterém je sám spuštěn (i na více různých počítačích). Využívá model klient-server, kde vstupy a výstupy zajišťuje X Server ovládající příslušný hardware (grafická karta, myš, klávesnice) a klientem jsou jednotlivé aplikace. Pro komunikaci mezi aplikacemi a X Serverem je používán X protokol, který je přenášen pomocí IPC nebo TCP/IP.

V grafickém uživatelském prostředí jsou aplikace tradičně zobrazovány v podobě oken, což je umožňuje od sebe odlišit a mít jich na obrazovce více najednou. X Server však nezajišťuje logickou obsluhu zobrazovaných informací, a proto je pro správu zobrazených oken jednotlivých aplikací používán samostatný správce oken. Správce oken umožňuje uživateli organizovat zobrazené aplikace, resp. jejich okna (přesun a změna velikosti okna, horní lišta oken, ohraničení oken, překrývání atp.). Z hlediska X Serveru je správce oken jen další aplikace (klient), a proto je snadno zaměnitelný. Vzorová implementace X Window System (X.Org) obsahuje pouze jednoduchého správce oken (TWM). Existuje mnoho dalších správců oken, přičemž mezi nejznámějším patří IceWM, FVWM, Sawfish, Window Maker, Kwm, Metacity, Fluxbox, Compiz a další.

Pro vytváření grafických uživatelských prostředí se kromě různých správců oken používají i další různé doplňující aplikace (taskbar, panel, hodiny…), které jsou ze stejných důvodů také zaměnitelné. Proto mohu grafická prostředí postavená nad X Window System vypadat různě. Mezi nejznámější desktopová prostředí patří GNOME a KDE.

206. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Stanice Muzeum je významná přestupní stanice metra v Praze. Nachází se přímo v centru města na Václavském náměstí pod budovou Národního muzea. Kříží se zde linky metra A a C. Do provozu byla uvedena 9. května 1974.

Stanice na trase A je ražená, trojlodní, pilířová. Má zkrácenou střední loď na 69,1 m, 9 párů prostupů na nástupiště. Ze střední lodi vede eskalátorový tunel vedoucí pod nástupiště trasy C, kde je přestup umožněn krátkými eskalátory vedoucími přímo na nástupiště. Vlastní výstup ze stanice vede bokem nad jižní kolejí eskalátorovým tunelem nacházejícím se mimo osu stanice, s nástupištěm je spojen chodbou. Obkladem stanice jsou hliníkové eloxované výlisky hnědé barvy a mramorové desky.

V současné době však interiér stanice Muzeum A již neodpovídá původnímu stavu z roku 1978. Jsou použita neodpovídající závěsná svítidla a ta původní jsou nevyužívána. Tím pádem nejsou nasvíceny charakteristické hliníkové výlisky tak, jak mělo být podle původních projektů. Vzhledem k tomu, že stanice na rozdíl od ostatních na úseku I. A. neprošla rozsáhlou rekonstrukcí, některé prvky stanice jsou již staré téměř 30 let a nevyměňované; obklady reznou a nejsou ošetřovány od zbytků průsakové vody.

Stanice na trase C se nachází mělce pod povrchem a vede podélně s magistrálou, severojižním směrem. Nástupiště má tvar jedné velké haly bez sloupů, z níž vede výstup po pevném schodišti do podzemního vestibulu společného pro trasu A i C. Uprostřed nástupiště jsou výstupy z přestupních eskalátorů z trasy A. Stěny v prostoru nástupiště jsou obloženy mramorovými deskami.

19. srpna 1993 byla zahájena výměna krátkého dvouramenného eskalátoru původem od firmy Transporta ve stanici Muzeum-C za nový od firmy OTIS. Práce trvaly až do zimy a cestující mohli nový eskalátor využívat od 20. prosince 1993. V tomto roce také ještě bylo úspěšně zavedeno řízení technologických zařízení, a to včetně rekonstrukce rozvodů nízkého nápětí. Ke konci 90. let byly také vyměněny podhledy, místo starých světel umístěných na stropě stanice se objevily dvě řady zavěšených nosičů svítidel.

207. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Bitva u Jutska nebo také bitva u Skagerraku, byla největší námořní bitvou první světové války a zároveň jedinou bitvou této války, ve které se utkaly hlavní síly britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila 31. května až 1. června 1916 v Severním moři u pobřeží Jutského poloostrova.

Po vypuknutí první světové války zahájilo britské námořnictvo, toho času největší na světě, námořní blokádu Německa. Německé námořnictvo, i když bylo druhé největší na světě, zůstávalo kromě několika výpadů v přístavech. Jedinou výjimkou byly ponorky, proti kterým v té době neexistovala účinná protizbraň a které působily britskému obchodnímu loďstvu těžké ztráty a to zejména po zavedení neomezené ponorkové války. Poté, co důsledky námořní blokády začaly být citelné, změnilo německé námořnictvo taktiku.

31. května 1916 v jednu hodinu po půlnoci vyplula německá Hochseeflotte z Wilhelmshavenu k další „provokační“ akci. Nejprve vyplula průzkumná skupina, které velel viceadmirál Franz von Hipper, který měl k dispozici 5 bitevních křižníků, 4 lehké křižníky a 31 velkých torpédovek. Za ní vyplul viceadmirál Reinhard Scheer s hlavním jádrem Hochseeflotte, které tvořilo 16 bitevních lodí, 6 starých bitevních lodí, 7 lehkých křižníků a 30 velkých torpédovek.

Britové se o akci včas dozvěděli, protože dokázali rozšifrovat německé kódy a vypluli Němcům naproti. Vepředu plula skupina, která vyplula z Rosythu a které velel viceadmirál Sir David Beatty. Jeho skupina byla složena ze 6 bitevních křižníků, 4 rychlých bitevních lodí. Šlo o čtyři z pěti jednotek třídy Queen Elizabeth: HMS Barham, HMS Malaya, HMS Valiant a HMS Warspite, které jako jediné bitevní lodě Royal Navy té doby byly schopné vyvinout dostatečnou rychlost, aby stačily britským bitevním křižníkům. Bitvy se účastnili jako 5. eskadra rychlých bitevních lodí pod velením kontradmirála Hugh Evan-Thomase, 11 lehkých křižníků, 27 torpédoborců a mateřské lodi hydroplánů. Za ní plula hlavní část Home Fleet pod velením admirála Sira Johna Jellicoeho, která vyplula ze Scapa Flow a Cromarty Firth. K dispozici měl 24 bitevních lodí, 3 bitevní křižníky, 6 pancéřových křižníků, 15 lehkých křižníků a 51 torpédoborců.

Oba protivníci tedy byli na moři, ale ani jeden z nich nevěděl, že protivník vyslal na moře celé svoje loďstvo...

208. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Sir Christopher Frank Carandini Lee (* 27. května 1922, † 7. června 2015), komandér Řádu britského impéria a komandér Řádu sv. Jana, byl významný britský herec. Na začátku své kariéry v 60. a první polovině 70. let hrál postavy padouchů, stal se známým zejména rolí hraběte Drákuly. Dále ztvárnil např. lorda Summerislea ve filmu The Wicker Man (1973), Francisca Scaramangu v bondovce Muž se zlatou zbraní (1974), hraběte Dooku v sérii Hvězdných válek nebo čaroděje Sarumana ve filmové trilogii Pán prstenů. Sám Lee za svou nejvýznamnější roli považuje zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v životopisném snímku Jinnah (1998). Od roku 1948 hrál v 266 filmech.

V roce 1939 se přihlásil jako dobrovolník do finských jednotek, bojujících proti Rudé armádě v tzv. Zimní válce. Jeho vojenská kariéra ve druhé světové válce pokračovala v královském letectvu a zpravodajských službách, účastnil se bojů v Africe a Itálii. Zmínil se také o svém působení ve zvláštních jednotkách, podrobnosti o jejich akcích jsou však dodnes tajné. RAF na konci války opustil s hodností kapitána letectva.

V roce 1948 se objevil jako kopiník ve filmu Laurence Oliviera Hamlet, a to se svým častým pozdějším spolupracovníkem Peterem Cushingem v roli Osrika. Během dalšího desetiletí se v rolích akčních hrdinů podílel na téměř třiceti filmech.

Jeho první prací pro společnost Hammer se stal film The Curse of Frankenstein (Frankensteinova kletba, 1957), o něco později si zahrál s Borisem Karloffem v Corridors of Blood (Chodby plné krve, 1958) a v témže roce v prvním ze série filmů o hraběti Drákulovi Horrors of Dracula, kde ztvárnil titulního hrdinu. Další části, ve kterých se objevil, Dracula: Prince of Darkness (Dracula: Kníže temnot, 1966), Dracula Has Risen from the Grave (Drákula vstal z hrobu, 1968), Taste the Blood of Dracula (Ochutnejte Drákulovu krev, 1969) a Scars of Dracula (Drákulovy jizvy, 1970) byly komerčně velmi úspěšné. Sice se mu příliš nelíbilo, jak Hammer s postavou zachází, světové publikum však filmy přijalo s nadšením a dnes jsou považovány za klasiku žánru. Za jeden z nejlepších filmů společnosti Hammer (a zároveň jednu z nejlepších Leeho rolí) je označována The Mummy (Mumie, 1959).

Zazářil jako Saruman ve filmové trilogii Pán prstenů. Jako jediný z celého štábu se s J.R.R. Tolkienem osobně setkal. Pán prstenů zároveň znamenal nový impuls pro jeho kariéru. Objevil se ve filmech slavné série Star Wars.

209. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Matrix je americký sci-fi film z roku 1999. Je prvním ze série tří kultovních filmů série Matrix, napsaných a režírovaných bratry Wachovskými. Zahráli si v něm například Keanu Reeves, Laurence Fishburne, Carrie-Anne Moss nebo Hugo Weaving.

Film popisuje svět v Matrixu, rozsáhlém počítačovém systému, na který jsou připojeni lidé žijící v něm svůj virtuální život. Tito lidé, jejichž mozek je napojen do Matrixu, si neuvědomují, že nežijí skutečný život a že je jim pouštěna do mozku virtuální realita. Jsou takto nevědomky využíváni stroji s umělou inteligencí, které převzaly dominanci na planetě. Tyto stroje efektivně chovají a pěstují lidstvo jen pro energii z lidských těl, díky níž přežívají.

Programátor jménem Thomas A. Anderson (Keanu Reeves) vede tajně druhý život jako obávaný hacker Neo. Série podivných událostí jej zavádí až k setkání se skupinou lidí vedenou Morpheem (Laurence Fishburne), který mu nabízí možnost zjistit, co skutečně je onen Matrix. Neo je vytažen z falešné reality do realného zničeného světa, kde se nepíše rok 1999 (tento rok je v umělém Matrixu), nýbrž 2159. Lidstvo vede válku s inteligentními stroji, které samo vytvořilo. Po dlouhých bojích se lidé rozhodli vypálit oblohu a odříznout tak stroje od zdroje sluneční energie. Stroje reagovaly zotročením lidí a začaly je uzavírat do schránek, kde jim do mozku byla pouštěna umělá realita. Ve skutečnosti jsou ale drženi na umělé výživě a jejich kinetická, elektromagnetická a tepelná energie je využívána jako zdroj pro stroje. Pěstováním lidí stroje získaly nevyčerpatelný nekonečně se množící zdroj energie. Morpheus s organizovanou skupinou lidí probouzí lidi stále připojené na Matrix.

Morpheus odpojil Nea, protože pevně věří, že právě on je Vyvolený, jehož příchod předpovězený Vědmou má přinést zkázu Matrixu a svobodu pro lidstvo. Vyvolený prý dokáže Matrix ovládat a podřídit si jej. Neo samotný je zpočátku skeptický, ale Morpheus jej s neotřesitelným přesvědčením učí, jak si přisvojit a překročit pravidla aktuálního umělého světa. Jak porušovat fyzikální zákony. Neo se přitom stále více sbližuje s Trinity.

210. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Juan Manuel Fangio (* 24. června 1911, † 17. července 1995) byl slavný argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1.

Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou.

Fangio se narodil v rodině italských emigrantů. Z počátku se věnoval kopané, ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal zajet nelépe tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, ve kterém zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začíná v Buenos Aires, stoupá pohořím And až do Limy v Peru a vrací se zpět do argentinského hlavního města.

V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna. Ve svých 37 letech začíná slavit úspěchy na Evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojuje o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se tak stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfuje v mistrovství světa Fangio a získává první ze svých pěti titulů.

Rok 1952 je poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat šílenou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před pár hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půlhodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po pár kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.

V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech. Získává svůj druhý titul...z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm.

211. článek dne...(do 7. dubna 2015)

STS-125 byl poslední start amerického raketoplánu programu Space Shuttle k jinému objektu než ISS. Tento start raketoplánu Atlantis se uskutečnil v květnu 2009 a jeho hlavním úkolem byla pátá a poslední, servisní mise Hubbleova vesmírného dalekohledu, která měla vynést HST na jeho novou dráhu, nainstalovat nové baterie a zajistit mu tak životnost minimálně do roku 2013.

Byla to také poslední mise Space Shuttle, kdy byly na obou odpalovacích rampách připraveny raketoplány ve stejnou dobu.

Protože HST letěla na jiném orbitu než ISS, která je používána jako záchranná stanice v případě poruchy raketoplánu na oběžné dráze, nebylo by v případě poruchy možné zakotvit u ISS, a proto byla na druhé rampě připravena mise STS-401, která by posádku prvního raketoplánu v takovém případě zachránila.

Servisní mise STS-125 by měla zajistit funkčnost Hubbleova vesmírného teleskopu do roku 2013. Aby mohl být teleskop bezpečně naveden po ukončení své životnosti do hustých vrstev atmosféry, kde zanikne, byl k němu připojen nástavec „Soft-Capture Mechanism“.

Při této misi získal Hubbleův teleskop nové nástroje: spektrograf COS (Cosmic Origins Spectrograph) pracující v ultrafialové části spektra. Přístroj bude zkoumat chemické složení vzdálených objektů ve vesmíru. Zařízení by mělo být podstatně citlivější, než předchozí používané přístroje. Dalším nástrojem, který byl k teleskopu dopraven, je širokoúhlá kamera Wide Field Camera 3. Ta bude zkoumat vesmír v různých vlnových délkách (infračervené, viditelné a ultrafialové záření).

Posádka raketoplánu Atlantis vyměnila při pěti výstupech do kosmu baterie teleskopu, všech šest gyroskopů, které udržují správný směr při pozorování objektů ve vesmíru a část tepelné izolace.

Raketoplán Atlantis úspěšně odstartoval 11. května 2009 ve 20:01:56 SELČ. O 125 sekund později byly odhozeny pomocné motory SRB a 8 minut po startu byly vypnuty hlavní motory SSME. Za přibližně 15 sekund se odpojila nádrž ET a raketoplán pokračoval na oběžnou dráhu ve výšce 560 km.

Po navedení na oběžnou dráhu následovala běžná kontrola systémů raketoplánu a otevření nákladového prostoru, aby byla umožněna správná činnost radiátorů umístěných ve dveřích.

212. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Fotografie filmového plakátu z roku 1983

Film Hvězdné války: Epizoda VI – Návrat Jediho je science fiction film, který byl natočen roku 1983 společností Industrial Light and Magic, jako třetí v sérii Star Wars. Zakončuje celou sérii.

Han Solo je uvězněn v karbonitu a předán vesmírnému mafiánovi Jabba Huttovi. Luke Skywalker se vydává ho zachránit, a proto v přestrojení navštíví sídlo Jabby Hutta, aby ho požádal o Solovo propuštění. Tam ale zjišťuje, že princezna Leia se stala Jabbovou dvorní otrokyní. Nakonec se ale mise nezdaří a všichni jsou Jabba Huttem odsouzeni k trestu smrti – budou předhozeni smrtícímu pouštnímu tvorovi. Těsně před tím, než mají být ale sežráni zaživa, se Luke s pomocí R2-D2 dostává ke svému světelnému meči a i se svými přáteli uniká.

Luke Skywalker poté odlétá na planetu Dagobah, kde se snaží najít mistra Yodu, a dokončit tak svůj výcvik, jenže mistr Yoda krátce po jeho návratu zemře. Ale ještě před tím se Luke dozví, že jeho výcvik byl ukončen, a tak se tak vrací ke svým přátelům. Od velitelství rebelů se dozví, že nová Hvězda smrti se staví na oběžné dráze měsíce Endor a není ještě zcela dokončena. Protože vzbouřenci ukořistili přístupové kódy, mohou se dostat přes ochranný štít kolem Endoru, surovinové základny pro stavbu Hvězdy smrti. Na měsíci narazí povstalci na Ewoky, mírumilovná stvoření, podobná medvídkům. Ewokové potom pohostí Luka, Hana a ostatní ve svém městě.

Tam se také Leia dozví, že je Lukova sestra a že i ona má stejné schopnosti, a proto může být také rytířkou Jedi. Luke se rozhodne přesvědčit svého otce, Darth Vadera, aby se vzdal Temné strany Síly. Darth Vader shodí Imperátora do energetické šachty Hvězdy smrti, čímž ho definitivně zabije. Sám je ale tak poškozen, že záhy umírá – předtím ještě však přiměje Luka, aby mu sundal helmu a požádá ho, aby o všem řekl i Leie. Flotila povstaleckých lodí mezitím zaútočí na celou stanici Hvězdy smrti a těsně poté, co Luke unikne, ji zlikviduje spolu s velkou částí flotily Impéria.

213. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Tupolev Tu-104 (v kódu NATO: Camel) byl sovětský dvoumotorový proudový dopravní letoun středního doletu.

Po britském De Havilland Comet, kanadském Avro Jetliner a francouzské Sud Aviation Caravelle SE 210 byl čtvrtým proudovým dopravním letounem na světě, který vzlétl a druhým na světě v pravidelné letecké dopravě. Přílet jeho prototypu do Londýna v březnu 1956, při příležitosti státní návštěvy, šokoval západní pozorovatele. Po uzemnění letounů De Havilland Comet, v důsledku řady katastrof v roce 1954, byl letoun TU-104 od roku 1956 do roku 1958 na světě jediným typem proudového dopravního letounu v pravidelné letecké dopravě. Ve verzi TU-104E s motory RD-3M o tahu 85,35 kN vytvořil celkem 11 dnes již překonaných světových rekordů, většinou rychlostních na uzavřeném okruhu a výškových se zatížením (OKB Tupoleva uvádí 26 světových rekordů)

Začátkem padesátých let zpracovalo Ministerstvo civilního letectví SSSR, ve spolupráci s konstrukčními kancelářemi A.N. Tupoleva a S.V. Iljušina technické podmínky pro vývoj a výrobu proudového dopravního letounu. Měl nahradit svou větší kapacitou a daleko lepšími letovými výkony pístové dopravní letouny Iljušin IL-12, IL-14 a Lisunov Li-2 na hlavních vnitrostátních tratích Sovětského svazu, především z Moskvy přes Omsk do Irkutska. Lepší výchozí podmínky pro splnění technických podmínek měla konstrukční kancelář A.N. Tupoleva, takže jí navržený letoun byl schválen do výroby rozhodnutím Rady ministrů SSSR. Využila totiž šípové křídlo, motory, motorové gondoly, podvozek, podvozkové gondoly a šípové ocasní plochy z vyráběného, mimořádně zdařilého, strategického bombardovacího letounu TU-16. Tři roky po prvním vzletu letounu TU-16, 27. dubna 1952, provedl 17. června 1955 první let prototyp proudového dopravního letounu TU-104. Hlavní změna spočívala ve změně hornokřídlého bombardovacího letounu na dolnokřídlý dopravní letoun a v novém trupu o větším průměru s přetlakovou kabinou cestujících, která byla podrobena cyklickým tlakovým zkouškám ve vodní nádrži. Přetlakový pilotní prostor byl převzat z bombardovacího letounu, stejně jako většina jeho systémů. Ponechán byl i pro dopravní letoun neobvyklý dvouvrchlíkový brzdící padák, který zkracoval dojezd o zhruba 400 m. Letouny vyráběly závody Ministerstva leteckého průmyslu v Omsku a Charkově. Kvality letounu oceňoval celý svět. Velká spotřeba pohonných hmot, malá životnost motorů a některých drahých letadlových celků jeho palubních soustav byly větší překážkou jeho exportu do zemí mimo státy Rady vzájemné hospodářské pomoci, než politické bariéry.

Letouny určené pro provoz na vnitrostátních linkách SSSR neměly radiovou a radionavigační výstroj slučitelnou s požadavky provozu na tratích, zejména v západní Evropě.

214. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Triglavský národní park je jediný národní park ve Slovinsku, nachází se na severozápadě republiky v obvodu osmi občin. Jeho počátky sahají do roku 1924, oficiálně ustaven byl v létě 1961.

Již z období let 1906 až 1908 pochází první návrh profesora Albina Belara na park, nicméně tento nebyl realizován. V roce 1924 vznikl v údolí triglavských jezer Alpský ochranný park. Dne 26. června 1961 přijala Lidová skupščina Lidové republiky Slovinsko (LS LRS) usnesení o vyhlášení Doliny sedmi jezer za národní park, a to pod názvem Triglavský národní park. Usnesení bylo publikováno ve slovinském promulgačním listu 29. června 1961 a účinnosti nabylo osmého dne od vyhlášení, tj. 7. července 1961. Součástí usnesení LS LRS bylo i vymezení národního parku. Současnou podobu parku zahrnující většinu východních Julských Alp vymezil zákon z roku 1981, všechny dílčí předpisy týkající se TNP byly v roce 2010 zrušeny přijetím nového zákona o Triglavském národním parku.

Od roku 2003 jsou Juliánské Alpy a TNP součástí světové sítě biosférických rezervací.

Na území TNP převládá vysokohorský kras, flora je alpská, nicméně je v jihozápadní části parku zjevný vliv jadranského ovzduší. Nejvyšším bodem parku je vrchol Triglav (2 864 m n. m.), jenž dal parku jméno a nachází se v jeho pomyslném středu, nejnižším místem je pak Tolminka (180 m n. m.). V parku se nejčastěji vyskytují jeleni, srnci, kamzíci, kozorozi, medvědi a vlci.

TNP spadá pod slovinské ministerstvo zemědělství a životního prostředí. Sídlo správy parku je v Bledu. Celkový počet zaměstnanců TNP je 64, z čehož se o dohled nad územím stará dvacet strážců a na zvěř a regulaci lovu dohlíží čtrnáct zaměstnanců. TNP je rozdělen do tří oblastí (I. ochranná oblast: 314,87 km²; II. ochranná oblast: 324,12 km²; III. ochranná oblast: 200,82 km²). Jen ve druhé a třetí ochranné oblasti je povolena těžba dřeva a lov zvěře. V první ochranné oblasti je lov možný jen ve zvláštních případech.

Vody v národním parku Triglav se skládají ze dvou povodí: povodí řeky Sávy a povodí řeky Soča. V parku se nachází mnoho vodopádů. Většina z nich se nachází v údolí řeky Soča a jejích přítocích. Nejvyšším vodopádem je Boka (106 metrů), který se nachází v západní části parku. Jezera v parku jsou ledovcového původu.

215. článek dne...(do 7. dubna 2015)

New Horizons (česky Nové obzory) je americká planetární sonda, určená k průzkumu trpasličí planety Pluto, jejích měsíců a dosud neurčených transneptunických těles (TNO). Je to první expedice v rámci nového rámcového programu NASA New Frontiers. Sondu postavila a provozuje Laboratoř aplikované fyziky (APL), Laurel, MD (USA) při Johns Hopkins University. Projekt v rámci programu New Frontiers financuje ředitelství vědeckých misí (Science Mission Directorate) při ústředí NASA.

Rotací stabilizovaná sonda tvaru nízkého nepravidelného šestibokého hranolu o rozměrech základny přibližně 2,7 m × 1,8 m a výšce 0,7 m je vybavena radioizotopovým termoelektrickým generátorem RTG (Radioisotope Thermolectric Generator), dodávajícím na počátku mise 240 W (v roce 2015 minimálně 200 W) elektrické energie. Jako zdroj slouží 11 kg oxidu plutoničitého ²³⁸PuO₂. Sonda nese sedm vědeckých experimentů o celkové hmotnosti 30 kg.

Řízení sondy zajišťuje procesor typu Mongoose V (taktová frekvence 12 MHz). Vědecká a technická data jsou zaznamenávána do dvou polovodičových velkokapacitních pamětí s kapacitou 2 × 64 Gbit. Komunikační systém sond pracuje v pásmu X (8 GHz, přenosová rychlost od Pluta 960 bit/s). Předpokládá se, že přenos veškerých dat z průletu kolem Pluta bude trvat 16 měsíců. Sonda je dále vybavena 12 motorky na jednosložkové kapalné pohonné látky (hydrazin) o tahu 12 × 0,8 N a 4 silnějšími motorky na stejné pohonné látky o tahu 4 × 4,4 N; motorky jsou rozděleny do dvou nezávislých okruhů po 8 motorcích. Motorky slouží k udržování orientace během zkoumání planet a během korekčních manévru; většinu doby přeletu meziplanetárním prostorem je orientace udržována rotací sondy rychlostí přibližně 5 obrátek/min. Pro zjišťování orientace v prostoru slouží inerciální plošina IMU (Inertial Measurement Unit) a systém sledovačů hvězd.

Let sondy je po technické stránce řízen ze střediska MOC (Mission Operations Center), umístěného v areálu Johns Hopkins University. Spojení zajišťuje celosvětová síť sledovacích stanic dálkového kosmického spojení DSN (Deep Space Network) organizace NASA.

Dne 14. července 2015 (11:49 UTC), proletěla sonda ve vzdálenosti 12 520 km od povrchu Pluta a stala se vůbec první kosmickou lodí zkoumající Pluto.

216. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Jennifer Lynn López (* 24. července 1969) je americká herečka, zpěvačka, módní návrhářka a tanečnice známá také pod přezdívkou J-Lo.

Lopez se narodila v Bronxu portorikánským rodičům Guadalupe Rodrigezové a Davidu Lopezovi. Má dvě sestry, Lyndu a Leslie. Jelikož rodiče neměli mnoho finančních prostředků, musela si na taneční lekce sama vydělat. V 16 letech se dostala do Manhattanského tanečního klubu, díky němuž hostovala v několika videoklipech a zúčastnila se American Music Awards. Roku 1991 objevila v roli tanečnice v komedii In Living Color.

Herectví se Lopezové zalíbilo, a tak začala působit v seriálech South Central nebo Hotel Malibu. Propracovala se až k filmovým rolím, k jejím prvním patří role ve filmu Pád letadla 7 a role ve videoklipu Janet Jackson k písni That's The Way Love Goes z roku 1993. Toto byly vesměs všechno malé role, do většího podvědomí diváků se dostala až rolí ve americkém dramatu Moje rodina, kde si zahrála s Wesleym Snipesem, nebo díky filmu Vlak plný peněz. V roce 1996 dostala roli v komedii s Robinem Williamsem Jack a v thrilleru s Jackem Nicholsonem Krev a víno.

Největšího úspěchu se dočkala v roce 1998, kde za roli ve filmu Selena obdržela nominaci na Zlatý glóbus. Za tento film si mimo jiné vydělala 1 milion dolarů. O pár let později měla možnost hrát nebo dabovat v takových filmech jako jsou Desperado, Gladiátor, Jerry Maguirre nebo Madagaskar.

Hudební debut On the 6 vyšel 1. července 1999 a název byl inspirován číslem metra, kterým jezdila každý den z práce a kde údajně napsala všechny své songy. Album dlouho vedlo různé světové žebříčky stejně jako pilotní singl If You Had My Love. Další velice úspěšné singly se jmenovaly Waiting For Tonight nebo Let's Get Loud, za ten obdržela i nominaci na cenu Grammy v kategorii nejlepší taneční singl.

Druhé album, J. Lo, vydala v lednu 2001. Album ihned debutovalo na čísle jedna stejně jako nový singl s názvem Love Don't Cost A Thing, se kterým poprvé dobyla britský singlový žebříček. Na dalších vydaných singlech spolupracovala s řadou známých osobností jako jsou Ja Rule, Caddillac Tah nebo 50 Cent, kteří ji pomohli hlavně s remixovou podobou alba J. Lo nazvanou J to tha L-O!: The Remixes.

217. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Arnold Alois Schwarzenegger (* 30. července 1947) je slavný rakousko–americký sportovec, herec a republikánský politik.

Jeho otec Gustav Schwarzenegger byl místní šéf policie a jeho matka Aurelia. Jeho otec dobrovolně vstoupil do NSDAP v roce 1938 a bojoval ve Druhé světové válce. V roce 1943 však byl propuštěn kvůli malárii. Arnold vyrůstal v římskokatolické rodině, která každou neděli navštěvovala mši.

Otec Gustav si s Arnoldem příliš nerozuměl a dával přednost svému staršímu synovi Meinhardovi. Se svou matkou si však rozuměl velmi dobře a byl s ní až do její smrti v roce 1998. Dne 20. května 1971 byl Arnoldův bratr Meinhard pod vlivem alkoholu a zemřel při autonehodě. Arnoldův otec Gustav zemřel o rok později na mrtvici.

Arnold se jako sportovec rychle stal modlou kulturistiky a je dodnes považován za nejlepšího kulturistu v historii tohoto sportu. Vyhrál nespočet soutěží v kulturistice a silovém trojboji - nejcennější jsou jeho vítězství Mr. Olympia (7 krát) a Mr. Universe (5 krát). Jako herec hrál zejména postavy tvrdých mužů v akčních filmech, v nichž zúročil svoji perfektně vypracovanou postavu. Dokázal se prosadit ve filmovém průmyslu i přes to, že neměl herecké vzdělání. Jeho nejznámější filmové role jsou Terminátor a Barbar Conan. V roce 1979 spolupracoval na knihách "Arnoldovo formování postavy pro ženy" a "Arnoldova kulturistika pro muže".

V roce 1985 Arnold vydal za svou kariéru nespočet publikací, mezi nimi i knihu „Encyklopedie moderní kulturistiky“. V říjnu 2003 se stal po mimořádných volbách 38. guvernérem státu Kalifornie.

Manželkou Schwarzeneggera je Maria Shriverová (narozena 1955), která pochází z Kennedyovské dynastie. Její matkou je Eunice Kennedy Shriver, sestra prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedy, ministra Roberta Francise a senátora Edwarda Moorea Kennedyho. 9. května 2011 manželé oznámili, že se rozchází a budou žít odděleně.

218. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Barack Hussein Obama (* 4. srpna 1961) je od 20. ledna 2009 stávající 44. prezident Spojených států amerických a první Afroameričan v tomto úřadu. Roku 1992 vstoupil do Demokratické strany, za kterou zasedal v senátech státu Illinois a později v americkém Kongresu. V roce 2009 se stal nositelem Nobelovy ceny míru a časopis Time jej v letech 2008 a 2012 vyhlásil Osobností roku. V listopadu 2012 podruhé vyhrál prezidentské volby a obhájil tím svůj úřad na další čtyři roky.

Barack Obama se narodil do rodiny matky Stanley Ann Dunhamové (americká běloška), jeho otcem byl Barack Hussein Obama, který pocházel z kmene Luo v Keni (která v té době byla ještě kolonií Spojeného království). Otec byl vzděláním ekonom a studoval na Harvardově univerzitě v USA. Od rodiny záhy odešel a vrátil se do své rodné země Keni, kde se stal vládním úředníkem. Zemřel v hlavním městě Nairobi při automobilové nehodě v roce 1982. Obamova matka vystudovala na Havajské univerzitě obor kulturní antropologie a zemřela v polovině 90. let na rakovinu.

Obama strávil své rané dětství v havajském Honolulu, avšak od svých šesti do deseti let žil v hlavním městě Indonésie Jakartě se svojí matkou a nevlastním otcem Lolo Soetorem, za kterého se Dunhamová vdala v roce 1965. V roce 1971 byl poslán zpět k prarodičům na Havaj, kde mohl získat lepší vzdělání. Zde se o něj starala jeho babička Madelyn Dunhamová (zemřela 2. listopadu 2008 na rakovinu). Prarodiče mu zaplatili soukromé studium na akademii Punahou School v Honolulu. Matka se rozvedla a vrátila se na Havaj.

Po absolvování Punahou School v roce 1979 si Obama pro další studium překvapivě vybral Occidental College v Los Angeles. Při pobytu v Kalifornii si vyjasnil svoji rasově smíšenou identitu. V roce 1981 přestoupil na známou Columbia University, kde v roce 1983 získal titul bakaláře při studiu politologie. Během studií se zajímal např. o jaderné odzbrojování.

Po studiích se přestěhoval do New Yorku, kde pracoval jako komunitní pracovník. V roce 1985 přijal nabídku práce v Chicagu jako terénní pracovník v tamější velké chudinské čtvrti Far South Side s převážně černošským obyvatelstvem.

V roce 1992 se Barack Obama oženil s afroamerickou právničkou Michelle Robinsonovou, se kterou se seznámil při praxi v advokátní kanceláři. Mají spolu dvě dcery.

219. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Whitney Elizabeth Houston (* 9. srpen 1963, † 11. února, 2012) byla americká popová, R&B a gospelová zpěvačka. Byla jednou z nejprodávanějších a nejúspěšnějších zpěvaček světa. Na kontě má prodáno 170 milionů hudebních nosičů. Svoji kariéru odstartovala v roce 1985 kdy debutovala eponymním albem Whitney Houston. Jedná se o interpretku, jenž ovlivnila a otevřela dveře do světa hudby dalším afroamerickým umělcům a ovlivnila téměř všechny dnešní slavné vokalistky. Jedná se také o druhého nejprodávanějšího černošského umělce všech dob vůbec po Michaelu Jacksonovi. Je to žena, která se za svou kariéru díky svému charismatickému vystupování, hlasovým dispozicím a obrovským úspěchům v hudbě stala legendou a hudební ikonou.

Je právem nazývána The Voice (Hlas).

Whitney už jako malá zpívala v gospelovém sboru, který vedla její matka. Po nocích zpívala jako náctiletá v barech, kde si ji všiml legendární producent Clive Davis, který po jejím boku zůstal až do konce. Zajímavostí je, že se podílela na doprovodných vokálech písně I Am Every Woman od zpěvačky Chaka Khan, aby se o pár let později tato píseň stala jednou z jejich největších hitů. Whitney měla také před sebou slibnou kariéru modelky a jako jedna z prvních černošek se také objevovala v modním magazínu Seventeen.

Whitney debutovala v roce 1985 albem Whitney Houston, které se stalo nejprodávanějším a nejlepším albem téhož roku. Časopis Rolling Stone ho zařadil mezi 500 nejlepších alb všech dob. Album obsahovalo několik hitů jako How Will I Know, You Give Good Love, The Greatest Love Of All nebo Saving All My Love For You, která ji vynesla její první cenu Grammy. Do dnešní doby se alba prodalo okolo 30 milionů a bylo jmenováno jako nejvíce prodávaným debutovým albem od sólového umělce.

Téměř stejný úspěch zaznamenalo druhé řadové album pojmenováno jednoduše Whitney, kterého se do dnešního dne prodalo 25 milionů kusů. Toto album bylo prvním historickým číslem 1 od ženy v americkém žebříčku prodejnosti Billboard 200. Zpěvačka v roce 1988 nazpívala oficiální hymnu letních olympijských her v Soulu s názvem One Moment In Time.

220. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Osobní počítač (anglicky personal computer, zkratka PC) je označení pro počítač určený pro použití jednotlivcem. Nejrozšířenější architekturou osobních počítačů je IBM PC kompatibilní hardware. Jejich současnou nejrozšířenější (a zároveň monopolní) softwarovou platformou je operační systém Microsoft Windows a v menším rozsahu pak dále unixové systémy Mac OS X, Linux a další.

Pojem byl používán již v průběhu 70. let 20. století, kdy společnost Apple a řada dalších uvedly první osmibitové osobní počítače na trh. Jako další zlomové datum je uváděno září 1975, kdy vyšlo první číslo časopisu Byte. Ale teprve s uvedením počítače IBM PC (IBM 5150) na trh v srpnu 1981 se ustálilo označení PC (nebo Personal computer) pro počítač s procesorem Intel x86 kompatibilní s tímto modelem. V přeneseném slova smyslu je srdcem počítače procesor, respektive mikroprocesor (odtud pak pochází název mikropočítač). První model IBM PC byl dodáván s procesorem Intel 8088, pracujícím na frekvenci 4,77 MHz a s operační pamětí RAM o velikosti 16 nebo 64 kB (maximálně byla rozšiřitelná na 256 KByte). Sběrnice toho modelu byla osmibitová.

Během několika let se objevila řada vylepšení a také mnoho obdobných a navazujících výrobků jiných firem, označovaných jako klony IBM PC nebo kompatibilní počítače. V roce 1983 začaly být dodávány první pevné disky o kapacitě 10 Mbyte, v roce 1986 první modely s procesorem 80286 (16bitová sběrnice, adresovatelná RAM až 16 Mbyte) a v roce 1989 s procesorem Intel 80386.

Rovněž došlo ke zmenšení disketové mechaniky na formát 5.25" pro (mini)diskety o kapacitě 360 kByte, ke zvýšení kapacity 5.25" disket na 1.2 MB a k jejich náhradě mechanikami pro 3.5" diskety o kapacitě 1.44 MB. Operačním systémem původních osobních počítačů IBM PC a IBM PC kompatibilních býval téměř výlučně MS-DOS nebo některý z jeho klonů (třeba PC-DOS, DR-DOS a další, dnes též FreeDOS), který běžel v textovém režimu, často s max. 80 znaky na 25 řádcích. Od roku 1984 se ale začalo u osobních počítačů pozvolna prosazovat grafické uživatelské rozhraní (GUI), nejprve na počítačích Apple Macintosh a později na počátku 90. let 20. století na počítačích IBM PC kompatibilních v podobě Windows 3.0 a novějších. V poslední dekádě 20. století došlo k velmi rychlému vývoji hardwarových i softwarových komponent PC.

221. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Bristol Britannia byl britský dopravní turbovrtulový letoun z 50. let 20. století. Počátky jeho vývoje spadají do konce 40. let, kdy byla požadována konstrukce letounu pro přepravu 32–48 pasažérů. První prototyp letounu vzlétl 16. srpna 1952, za řízením byl A. J. „Bill“ Pegg. Letoun byl postupně upravován, vznikaly další modifikace a v roce 1956 vznikla verze 300 (Series 300). První komerční let však stroj absolvoval až roku 1957. Celkem bylo vyrobeno 85 kusů všech verzí.

První sériová Britannie (Series 102, G-ANBA, výr. číslo 12 902) byla zalétávána od 5. září 1954, ale prototyp i nadále sloužil k různým testům, mj. na něm bylo zkoušeno nové odmrazování vstupních kanálů k motorům, později také byl použit jako létající zkušebna — firma Bristol vyvíjela nové, výkonnější motory Orion, které měly pohánět pozdější verze stroje (ty se nakonec neuskutečnily, pouze v Kanadě byly vyráběny stroje vyvinuté na základě typu Britannia, na který Kanaďané zakoupili licenci; šlo vojenské stroje Canadair CL-28 Argus, poháněné pístovými motory Wright R-3350, a Canadair CL-44, vyráběné jako nákladní CL-44D a dopravní CL-44J, ty ale poháněly turbovrtulové motory Rolls-Royce Tyne). Právě při letových zkouškách Orionu posloužil první prototyp, který jej dostal na místo levého vnějšího motoru Proteus (na vývoj nakonec nenavázala sériová výroba, nešlo přitom ani tak o problémy technického či ekonomického rázu, ale vysloveně politického; firma Bristol přitom měla s uplatněním jména Orion vysloveně smůlu, poprvé bylo použito v polovině 40. let pro právě vyvíjený dvouhvězdicový zážehový šoupátkový osmnáctiválec, s očekávaným výkonem na úrovni 4 000 hp, tedy 2 982 kW, ale kvůli očekávané konkurenci lopatkových motorů byl vývoj zastaven ještě před dokončením prototypu tohoto motoru). Letoun definitivně dolétal v prosinci 1960 (to již měl na svém kontě přes 1 800 letových hodin), kdy byl vyškrtnut z rejstříku — dne 30. prosince 1960 byl přelétnut z Filtonu na stanici RAF St. Athan (v té době měl vnitřní motory Proteus 705, pravý vnější Proteus 755 a jako levý vnější byl namontován prototyp motoru Bristol Orion), kde byl s evidenčním číslem 7708M používán jako nelétající učební pomůcka při výcviku pozemního personálu. V létě 1968 byl sešrotován.

Prototyp vojenské transportní verze byl zalétán v prosinci 1958. Britské vojenské letectvo odebralo dvacet kusů verze Series 253 pod označením Britannia C Mk.1, poháněné motory Proteus 255, což byla vojenská verze motoru Proteus 765 se vstřikem vody.

222. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Douglas A-1 Skyraider byl americký palubní bitevní a lehký bombardovací letoun, který sloužil v 50., 60. a na počátku 70. let 20. století. Přestože by se stroj poháněný pístovým motorem v době nástupu proudových letounů mohl jevit jako morálně zastaralý, měl před sebou dlouhou a úspěšnou operační službu. V roli bitevního a lehkého bombardovacího letounu se osvědčil a měl dlouhou řadu nástupců, která je zatím zakončena typem Fairchild A-10 Thunderbolt II. Skyraider byl často upravován, přičemž nejrozsáhlejší modifikaci představovala přestavba typu na letoun včasné výstrahy a pro protiponorkový boj.

Specifikace pro vývoj letounu vznikly v druhé polovině druhé světové války a odrážely nejnovější trend ve vývoji bombardovacích letounů. Ten končil se specializací letounů a směřoval k získání jednoho univerzálního typu, který by dovedl provádět jak bitevní úkoly, tak střemhlavé bombardování a útok torpédy. Ty původně prováděly vícemístné specializované letouny Grumman TBF Avenger, Douglas SBD Dauntless a další. Nové stroje, které reprezentuje právě A-1 Skyraider a jeho méně úspěšný konkerent Martin AM Mauler, byly oproti svým předchůdcům jednomístné, značně výkonnější a nesly do té doby nevídaný náklad výzbroje.

Přestože Skyraider přišel příliš pozdě na to, aby se účastnil druhé větové války, stal se oporou úderných sil amerických letadlových lodí a námořní pěchoty v korejské válce. Armáda je tehdy neprovozovala. Skyraidery US Navy a USMC byly zbarveny tradiční kamufláží Dark navy blue.

K prvnímu bojovému vzletu Skyraideru došlo 3. července 1950 z paluby letadlové lodi USS Valley Forge. Dne 16. června 1953 dosáhl Skyraider jednotky VMC-1 americké námořní pěchoty jediné vzdušné vítězství letounu v celé válce, když sestřelil severokorejský dvouplošník Polikarpov Po-2. Během celé války bylo celkem ztraceno 128 letounů.

Přes nástup proudových letounů v 50. letech tvořily Skyraidery podstatnou část útočné síly letadlových lodí až do 60. let. Kromě letounu Douglas A-4 Skyhawk, byl jejich hlavním nástupcem také střední bombardér Grumman A-6 Intruder. Skyraidery se účastnily prvních amerických náletů na Severní Vietnam, ale brzy byly v této roli nahrazeny právě Intrudery. Dvakrát se pilotům Skyraiderů podařilo sestřelit severovietnamskou stíhačku MiG-17.

223. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Andrew Stephen Roddick, přezdívaný A-Rod, (* 30. srpna 1982) je bývalý americký profesionální tenista.

V roce 2003 zvítězil na US Open a rok zakončil jako světová jednička. V roce 2006 si prošel krizí, když vypadl ze světové desítky. Po Wimbledonu začal spolupracovat s bývalým výborným hráčem Jimmy Connorsem. Okamžitě se to projevilo na jeho výkonnosti, když na posledním grandslamu sezony postoupil do finále, kde nestačil po dobrém výkonu na Rogera Federera.

Roddick je hráč s velmi tvrdým servisem a silným forhendem. Dlouho držel prvenství v rychlosti podání v profesionálním tenise (250 km/h), které bylo překonáno až v roce 2012.

V roce 2000 skončil na prvním místě světového žebříčku juniorů, výhrou na Grand Slamech Australian Open a US Open a účastí ve čtvrtfinále na French Open. Svůj první zápas jako profesionální hráč vyhrál na turnaji ATP Masters Series v Miami, kde se dostal do druhého kola a tam porazil Andre Agassi.

V roce 2001 debutoval za daviscupovou reprezentaci USA v zápase proti Švýcarsku, výhrou nad Georgeom Bastlem. Opět se kvalifikoval na turnaj AMS Miami, kde porazil Harela Levyho, Marcela Riose, Peta Samprase a Andreia Pavela. Následně ho ve čtvrtfinále vyřadil Lleyton Hewitt. Pak se probojoval do 3. kola French Open, kde ho porazil Lleyton Hewitt a na Wimbledoně, kde ho vyřadil Goran Ivanišević. Do dalšího čtvrtfinále série AMS se probojoval na turnaji v Montreálu a následně ho v zápase stejné série v Cincinnati hned v prvním kole porazil Gustavo Kuerten. Na US Open se dostal až do čtvrtfinále, kde ho vyřadil Lleyton Hewitt. Stal se jasně nejmladším hráčem, který se probojoval do první 20. mezinárodního žebříčku ATP.

Rok 2003 je pro Andyho Roddicka často označovaný jako nejlepší rok. Po turnaji v Cincinnati zvítězil Roddick na US Open a po čtyřech letech se od Andre Agassiho stal prvním Američanem, který skončil v celkovém hodnocení na 1. místě. V den svých třicátých narozenin oznámil ukončení kariéry na probíhajícím US Open 2012, kde vypadl ve 4. kole.

Na konci července 2015 se však účastnil jednoho turnaje v Atlantě, což možná naznačuje jeho zájem o návrat do deblového žebříčku ATP. Jeho manželkou je americká modelka Brooklyn Deckerová.

224. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Klatovy (německy: Klattau) jsou západočeské okresní město ležící v Pošumaví, 41 km jižně od Plzně. Město je někdy také nazývané „brána Šumavy“.

Město Klatovy zažilo velký rozkvět za vlády Lucemburků, kdy získalo různá práva, třeba právo mílové, právo užívání příjmů z pozemků a právo výročního trhu. Zprvu obyvatelstvo Klatov tvořili převážně Němci, ale postupně se město zalidňovalo českým obyvatelstvem. V husitských dobách bylo město husitské. Po bitvě u Lipan stálo při králi Jiřím z Poděbrad. Město dále rozkvétalo, v roce 1547 bylo dokonce uváděno jako sedmé nejbohatší město v Čechách. V roce 1547 se začíná také stavět Černá a Bílá věž, renesanční radnice a nové městské domky.

Po bitvě na Bílé hoře začíná velmi špatné období i pro Klatovy – vpády vojsk za třicetileté války, požáry, konfiskace jmění, násilné pokatoličtění. Toto období končí rokem 1636.

Od 1. poloviny 19. století se v Klatovech začíná rozvíjet textilní průmysl – první manufaktury přádelnické a plátenické výroby. V roce 1813 se podařilo místním pěstitelům vyšlechtit z drobných francouzských karafiátů „klatovské karafiáty“. Tyto květiny pak reprezentovaly Klatovy na mnoha světových výstavách. 6. října 1876 byl zahájen provoz na železniční trati Plzeň – Klatovy. Nádraží bylo vybudováno v polích pod Klatovskou hůrkou, 2 km severozápadně od centra města. Díky železnici se město v 19. a 20. století nadále rozvíjelo, v roce 1898 mělo 12 764 obyvatel, z toho 248 Němců.

Počátkem 20. století byly vystavěny mnohé nové významné stavby. Za druhé světové války byly Klatovy zbaveny svého přirozeného správního území, když byly velké části Šumavy připojeny k Říši. V té době byly Klatovy centrem odbojového hnutí, které bylo v době heydrichiády tvrdě potlačeno popravou 73 vlastenců v Lubském lese. V roce 1945 byly některé části města těžce poškozeny bombardováním. Město bylo osvobozeno 5. 5. 1945 americkou armádou.

225. článek dne...(do 7. dubna 2015)

Viadukt Millau je dálniční most v jižní Francii, k roku 2014 nejvyšší v Evropě a druhý nejvyšší na světě (v roce 2012 první pozice obsazena mostem Puente Baluarte v Mexiku). Tvůrci stavby jsou francouzský projektant Michel Virlogeux a britský architekt Norman Foster. Slavnostně byl za přítomnosti francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca otevřen 14. prosince 2004, o dva dny později již začal sloužit i veřejnosti.

Viadukt Millau je zavěšený most se sedmi betonovými pilíři a osmi mostními poli. Vlastní mostovka je ocelová a váží 36 000 tun. Délka mostu činí 2 460 m. Mostní pole nemají všechna stejnou délku; šest centrálních měří 342 metrů a dvě okrajová pak 204 metrů. Mostovka samotná pak také od severu k jihu klesá o tři procenta.

Celá stavba se navíc nachází v oblouku s poloměrem 20 km. V každém směru se nacházejí dva jízdní pruhy.

Pilíře mají velmi rozdílnou výšku; ta se pohybuje od 77 m až k 246 m (měřeno až k výšce vozovky). Nejvyšší pilíř převyšuje spolu s věží nad vozovkou svojí výškou i Eiffelovu věž. Jsou betonové a mají specifický tvar; směrem nahoru se zužují a dělí na dva menší.

Nutnost vybudovat most přes údolí a tím i přes řeku Tarn u města Millau, a dokončit tak dálnici A 75 spojující metropoli Paříž s jižní částí Francie donutila vládu už roku 1989 ke schválení projektu výstavby mostu. Během 90. let se postupně upřesňovaly plány do dnešní podoby mostu zavěšeného. Nakonec bylo rozhodnuto, že jej postaví soukromá společnost a jeho výstavba bude splacena ve formě mýtného.

16. října 2001 se začalo stavět. Nejprve vznikly pilíře a jakmile byly dokončeny do výšky vozovky, začala být vysouvána ocelová mostovka. Kromě sedmi definitivních pilířů však také vznikly další podpůrné provizorní ocelové. Mostovka se musela rozdělit na dvě části, každá z nich byla vysouvána rychlostí 600 mm za 4 minuty samostatně. Po několika měsících práce se podařilo obě části spojit, odchylka mezi nimi činila jen 1 cm. Poté byly zdviženy pylony a zavěšena lana, následně byla položena asfaltová vozovka.

Po zatěžovacích zkouškách, které most bez obtíží vydržel (prohnutí činilo 26 cm a bylo v normě) mohl být v prosinci roku 2004 a po 38 měsících stavby slavnostně otevřen.

226. článek dne...(do 7. dubna 2015)

SMS Szent István byl dreadnought třídy Tegetthoff rakousko-uherského námořnictva z období první světové války. Na rozdíl od ostatních lodí této třídy jeho stavbu financovalo Zalitavsko, které bylo i jeho provozovatelem. Byl to jediný postavený zalitavský dreadnought. Loď byla pojmenována po prvním uherském křesťanském králi, Svatém Štěpánu.

Szent István byl potopen torpédy dvou malých italských motorových torpédových člunů MAS. Je to jediná bitevní loď v historii, potopená podobným malým typem válečné lodi. Jeho vrak je v současnosti největším vrakem, nacházejícím se v Jaderském moři. Přes svou nedostupnost, bez speciálního povolení, je známou potápěčskou atrakcí.

Když zalitavská vláda v roce 1911 souhlasila se svým podílem na financování nových dreadnoughtů, požadovala, aby byl jeden kus, formálně provozovaný Zalitavskem, postaven v zalitavské loděnici a navíc v co největší míře ze zalitavského materiálu. Výjimkou byla především výzbroj z plzeňské Škodovky, která vyrobila čtyři hlavní dělové věže i s kanóny ráže 305 mm a dodala i zbytek dělostřelecké výzbroje.

Původně měl být Szent István dodán v červenci 1914, ale dodání lodi se opozdilo o 17 měsíců a loď musela být dokončena ve vojenském arzenálu v Pule, kam byla po vypuknutí války odtažena. Stavba Szent Istvánu se proto nejen výrazně opozdila, ale loď měla také nekvalitní zpracování a malou spolehlivost. V průběhu stavby docházelo k řadě změn projektu. Potíže byly s v licenci vyrobenými kotli a turbínami. Loď též měla dva místo tří šroubů, které měly ostatní lodě této třídy, což snižovalo rychlost. Pancéřové plechy, vyrobené v Zalitavsku, byly nekvalitní, stejně jako úroveň jejich nýtování.

Kýl lodi byl založen 29. ledna 1912, trup lodi byl spuštěn na vodu 17. ledna 1914 a do služby loď vstoupila 17. listopadu 1915. Jméno Szent István ji ale bylo uděleno až 13. prosince 1915.

Podobně jako u ostatních lodí této třídy byl Szent István považován za elegantní loď. Linie hlavní paluby nebyla ničím přerušována, dva komíny stály blízko u sebe a za nimi byly záchranné čluny pro posádku. Silná výzbroj 12 děl 30,5 cm L/45 K 10 ráže 305 mm byla soustředěna ve čtyřech třídělových věžích. Každý z kanónů vážil téměř 55 tun a hmotnost jeho střely činila 450 kg. Maximální dostřel byl 25 000 m. Jednu dělovou věž obsluhovalo celkem 91 mužů, z toho 1 důstojník. Váha plné boční salvy činila 5 400 kg. Výzbroj doplňovalo 18 rychlopalných děl 7 cm L/K ráže 66 mm, které doplňovala tři protibalónová děla stejné ráže.

227. článek dne...(do 6. října 2015)

Gymnázium v centru krásného města Vsetín.

Vsetín (německy: Wsetin) je okresní město v Zlínském kraji na severovýchodní Moravě na řece Vsetínská Bečva.

V roce 2015 v něm žilo přibližně 26 500 obyvatel.

První zmínky o Vsetínu pocházejí z let 1297 až 1308 a popisují městečko Setteinz v údolí řeky Vsetínské Bečvy, s mlýnem a kostelem. Roku 1308 přechází Vsetín do nájmu Voka I. z Kravař, od tehdejších majitelů: templářských rytířů. Název Wssetin lze nalézt v dokumentech od roku 1396, první vklad vsetínského panství do zemských desek byl uskutečněn roku 1505.

Rozhodující vliv na vývoj města měla kolonizace ve 13. a 14. století. V 16. století se na území Vsetínska rozšířil chov koz, z nedalekého Slovenska. Chov koz byl postupně nahrazen chovem ovcí. Tuto činnost vykonávala především čeleď, nazývaná valaši. Tento název se později vžil jako obecné označení obyvatel regionu.

V polovině 15. století byla na pravém břehu řeky Vsetínské Bečvy, v lokalitě dnešního Horního náměstí vystavěna tvrz, jež byla v 17. století přestavěna na zámek.

Roku 1609 vyženil vsetínské panství Albrecht z Valdštejna, který později proslul jako významný císařský vojevůdce. Na Vsetínsko povolal jezuity, za účelem rekatolizace místního obyvatelstva.

Náboženský a s ním spojený hospodářský útlak vedly až k rebeliím místního obyvatelstva za třicetileté války. Vzpoury vyvrcholily v roce 1644 popravou asi 200 vzbouřenců, což byla jedna z nejmasovějších poprav v národní historii. Rebelie evangelíků pokračovaly i později, definitivní uklidnění přinesl až toleranční patent z roku 1781.

V průběhu třicetileté války se Vsetín rozšířil z Horního města i na levý břeh řeky Bečvy.

V první polovině 19. století bylo město ovlivněno technickou revolucí. K prvním továrnám patřily cukrovar, parní pily, továrna na sirky. V roce 1868 byly založeny sklárny. Nejvýznamnějšími podniky konce 19. století však byly továrny na výrobu nábytku.

228. článek dne...(do 6. října 2015)

Julij B. Brynner (* 11. července 1920, † 10. října 1985) byl americko-francouzský divadelní a filmový herec.

Působil i jako zpěvák, kytarista, artista a v jednu dobu pracoval i jako francouzský válečný rozhlasový zpravodaj, zkoušel i televizní režii. Jednalo se o charismatickou osobnost. Českým a potažmo i světovým filmovým divákům je ponejvíce znám jakožto neohrožený předák a odvážný náčelník sedmi statečných pistolníků Chris z filmu Sedm statečných. Jednalo se o velmi charismatického herce s exotickým osobním výzorem a velmi osobitým hereckým projevem.

O jeho skutečném původu, rodině a faktické národnosti je toho známo poměrně málo, samotný Yul se o této záležitosti prakticky zmiňoval jen málo a zřídka. Existuje řada dohadů hypotéz jak o jeho místě a době narození

Poté, co jeho otec svojí rodinu definitivně opustil, Yulova matka se všemi dětmi přesídlila v roce 1934 z Ruska do Francie. Yul se již jako velmi mladý hoch se musel živit sám, se svojí uměleckou činností začínal v roce 1934 v Paříži jakožto barový zpěvák, kytarista, hráč na balalajku a akrobat. Zde vystupoval v různých pařížských cirkusech, barech a kabaretech s cikánským folklórním souborem. Přitom ovšem ještě stihl vystudovat a obhájit doktorát filosofie na pařížské Sorbonně. V té době se také osobně seznámil s mnoha francouzskými i světovými umělci, kteří v té době v Paříži pobývali a působili.

Krátkou dobu také vystupoval jakožto obratný artista v cirkuse, ale během náročných akrobatických cviků utrpěl velmi vážné mnohočetné zranění při pádu z velké výšky, což nakonec posléze způsobilo, že musel této své činnosti zanechat úplně. Během svého dlouhého léčení (utrpěl několika desítek zlomenin) trpěl velkými bolestmi, které tehdejší lékaři tišili velkými dávkami narkotik. Jeho doléčování pak obsahovalo i odvykací kůru od závislosti na narkotikách. Po uzdravení se od roku 1938 živil jakožto kulisák v pařížském ruském divadle, v té době dostával své první malé divadelní role.

229. článek dne...(do 6. října 2015)

Carcassonne patří k nejzachovalejším starověkým pevnostním městům v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na seznamu kulturních památek organizace UNESCO. Nachází se na jihu Francie v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu.

V 6. století př. n. l. se na malém návrší nad říčkou Aude usadili iberští Keltové. Jejich nadvláda neměla dlouhého trvání, protože již o tři století později se na tomto strategickém místě usadil jiný keltský kmen a založil zde galské oppidum. Toto oppidum bylo nazýváno později Římany Colonia Julia Carcaso.

Roku 122 dobyli tuto oblast Římané a opevnění někdejšího oppida vylepšili. Stěhování národů je přimělo k tomu, aby v úpravách pokračovali, ve 3. století okruh hradeb zesílili a přistavěli několik věží. Podstatná část tohoto opevnění se zachovala do dnešní doby a tvoří vnitřní prstenec hradeb. Okruh sestává z třiceti věží galsko-římského typu s velkými okny, aby byl usnadněn boj oštěpy. Římané ovládali region okolo Carcassonne až do poloviny 5. století, poté padlo město do rukou západních Gótů. Hradní město zůstalo v jejich rukou až do roku 725 přesto, že se je Chlodvík I. pokoušel v roce 509 neúspěšně dobýt. V 8. století město obsadili Arabové, ale franský král Pipin III. Krátký je s pomocí západogotických kmenů roku 759 zapudil a Carcassonne se stalo franským lénem. Po smrti Karla Velikého se začalo s dělením Franské říše. Město připadlo rodu Trencavelů za jejichž vlády (1082–1209) dosáhlo nebývalého rozkvětu. Hrabě z Trencavelu nechal postavit na nejvyšším místě pahorku uprostřed hradního města opevněný zámek. Od zbytku opevnění byl oddělen suchým příkopem a chráněn pěti věžemi. Přístupu brání dvě padací mříže a okovaná brána, kterou musely obsluhovat alespoň dvě osoby.

V následujících letech se o Carcassonne často bojovalo, trencavelští se je neustále snažili získat zpátky. Následkem toho bylo hospodářství regionu silně poškozeno a období kulturního rozkvětu vzalo za své. Konečně roku 1240 připadlo s konečnou platností francouzskému králi, který nechal celé okolí srovnat se zemí. Tímto se stalo Carcassonne základním prvkem obranného systému Francie na jeho jižní hranici s Aragónem.

230. článek dne...(do 6. října 2015)

Dornier Do 335 Pfeil (Šíp) byl špičkový německý těžký stíhací letoun z konce druhé světové války. Do služby se jich ale dostala pouze hrstka.

V roce 1945 to byla nejrychlejší pístová stíhačka na světě !

Původ letounu se dá vystopovat až do doby první světové války, kdy Claudius Dornier navrhl mnoho hydroplánů poháněných motory v tandemu. Tento systém je výhodnější než u dvoumotorových letounů s motory na křídlech, protože motory v tandemu na sebe navazují; jeden z nich působí jako „tažný“ a druhý jako „tlačný“ a lze tak dosáhnout větších rychlostí, navíc má letoun lepší těžiště, při poruše jednoho z motorů nedochází k takovému kroutícímu momentu, letoun má i menší čelní odpor a dá se lépe ovládat.

V roce 1939 firma pracovala na projektu velmi rychlého bombardéru (P.59) s motory v tandemu, ale Hermann Göring projekt roku 1940 zrušil.

V květnu roku 1942 Dornier předložil návrh vylepšené verze jako P.231 schopné nést náklad 1 000 kg pum. Návrh byl tedy vybrán. Na podzim roku 1942 však bylo řečeno, že typ nebude dlouho požádován; místo toho byla změněna role letounu na rychlý stíhací bombardér, ale se stejným nákresem s motory v tandemu, to ale zdrželo dodání prototypu.

Ten poprvé vzlétl na podzim roku 1943, šlo o mimořádně mohutný stroj s dvěma motory DB 603, jedním před a druhým za kabinou pilota, zadní motor přenášel výkon přes dlouhou hřídel na tlačnou vrtuli za křížovými ocasními plochami. Uvnitř trupu byla pumovnice. Piloti byli překvapeni rychlostí, zrychlením, zatáčkami a celkovým řízením – byl to dvoumotorový letoun, který dokázal letět jako jednomotorový. Při vypnutém předním motoru dokázal udržet rychlost 560 km/h. Nevýhodou byl špatný zadní výhled a slabý podvozek při přistávání.

Do 335 byl první sériový letoun na světě s vystřelovacím sedadlem. Na konci války se připravovaly různé modifikace letounu (větší rozpětí a jiné) jako spojení dvou trupů (Do 635) nebo verze s výkonnějšími motory (Do 435).

Celkem se vyrobilo okolo 90 letounů, ale žádný nebyl vyzkoušen v boji.

231. článek dne...(do 6. října 2015)

Bugatti Veyron 16,4 byl nejvýkonnější sériově vyráběný automobil na světě. V roce 2005 vytvořil světový rychlostní rekord o hodnotě 407,16 km/h. Akceleruje z 0 na 100 za 2,5 sekundy a z 0 na 300 za 17 sekund. Délka 4 465 mm, šířka 2 000 mm, rozvor 2 710 mm, vysoký 1 204 mm a pohotovostní hmotnost je 1 888 kg. Na podzim roku 2007 byl rychlostní rekord překonán vozem SSC Ultimate Aero TT, který dosáhl rychlosti 412,23 km/h a následně Barabus TKR, který dosahuje rychlosti 435 km/h. Jeho design vytvořil a odpovídal za něj designér slovenského původu Jozef Kabaň. Od roku 2008 se vyrábí i verze Grand Sport.

Za velkými koly se ukrývají unikátní keramické brzdy. Při sešlápnutí brzdového pedálu pomáhá ABS a při rychlosti vyšší 200 km/h se vysouvá přítlačné křídlo na zádi, díky čemuž dokáže Veyron zabrzdit z 400 km/h za necelých 10 sekund. Motor je vidlicový šestnáctiválec do W, má zdvihový objem 7993 cm³, dosahuje 736 kW (tj. 1001 koní) při 6000 ot./min a nejvyšší točivý moment 1 250 Nm je k dispozici mezi 2 200 a 5 500 ot./min. Převodovka DSG byla vyvíjena společně s firmou Ricardo a má sedm rychlostních stupňů. Pohon všech kol je zajišťován pomocí mezinápravové spojky Haldex umístěné u přední nápravy.

Rekordní hodnoty se týkají také spotřeby a ceny. Ve městě má Bugatti Veyron spotřebovat 40,4 l/100 km, mimo město 14,7 l/100 km, kombinovaná spotřeba činí 24,1 l/100 km. Těmto hodnotám odpovídají také gigantické emise CO₂ 960 g/km ve městě, 350 g/km mimo město a 574 g/km v kombinovaném provozu. Teoretický dojezd se stolitrovou palivovou nádrží činí jen o málo více než 400 km, v praxi to však bude asi ještě méně.

Přesto, že cena vozu je více než jeden milion eur, je o automobil velký zájem. Těchto vozů se vyrábí pouze 75 ročně. Z důvodů exkluzivity vozu bylo vyrobeno pouze 300 kusů. Od roku 2010 se vyrábí i verze Super Sport, s maximální rychlostí až 431 km/h (elektronicky omezena na 415 km/h, jelikož neexistují pneumatiky, které by vydržely delší jízdu při tak vysoké rychlosti), která byla vyrobena v 30 kusech.

232. článek dne...(do 6. října 2015)

Burdž Chalífa je extrémně vysoký mrakodrap v Dubaji ve Spojených arabských emirátech.

Stavěl se od 21. září 2004 a dnes je nejvyšší stavbou světa ! Slavnostní otevření proběhlo 4. ledna 2010. Konečná výška dosáhla 828 metrů o 162 patrech. Celková podlahová plocha má rozlohu 334 tisíc metrů čtverečních. V celém mrakodrapu se nachází 57 výtahů a 8 eskalátorů.

Budova bude součástí rozsáhlého projektu v hodnotě 20 miliard dolarů, zahrnujícího i několik dalších mrakodrapů, obrovské nákupní středisko a umělé jezero vše obklopující. V únoru 2007 předstihl skelet budovy mrakodrap Sears Tower i World Trade Center jako budovu s největším počtem podlaží na světě. 7. dubna 2008 developerská firma Emaar oznámila, že Burdž Dubaj je s 160 kompletními podlažími a výškou 629 metru nejvyšší stavbou světa. Tyto rekordy však nejsou všeobecně uznávány.

Budovu projektovala známá firma Skidmore, Owings and Merrill, která spolupracovala i na projektech Sears Tower v Chicagu, Freedom Tower v New Yorku, Ťin Mao v Šanghaji a mnoha dalších výškových budov. Členitý tvar budovy má připomínat rozvinutý květ květiny Hymenocallis, která se v Dubaji vyskytuje.

Základová deska má plochu 7 000 m², pod ní se nachází 850 pilířů, širokých až 1,5 m a hlubokých až 50 m, celkově bylo na základy spotřebováno 45 000 m³ betonu. Většina kostry budovy je z betonu, vrchní čtvrtina je ocelová. Vnější obklady mají být z vyztuženého skla, speciálně vybraného do extrémních podmínek (vysoké teploty, písečné bouře, silný vítr ve vrchní části budovy). Na návrhu interiéru spolupracoval módní návrhář Giorgio Armani.

Využití budovy je smíšené. 37 pater zabírá Armani Hotel (první svého druhu), v 63 patrech je 700 luxusních bytů, zbytek budovy zabírají kanceláře a technologické prostory. Vyhlídková plošina pro návštěvníky je umístěna ve 124. patře...

233. článek dne...(do 6. října 2015)

Didaktik je řada 8-bitových domácích počítačů vyrobených v Československu, které produkovalo a dodávalo výrobní družstvo Didaktik Skalica. V původní verzi šlo o vylepšený počítač PMD 85, ve vyspělejší variantě šlo o klon anglického počítače ZX Spectrum. Používal se mikroprocesor Zilog Z80.

Didaktik Alfa byl vyroben v roce 1986 jako vylepšený klon počítače PMD 85. Obsahoval Procesor Intel 8080A s taktovací frekvencí 2 MHz, pamětí: 48 KB RAM a 8 KB ROM s vestavěným interpreterem jazyka BASIC, kvalitní klávesnici (ve srovnání s PMD 85), video výstup pro monitor o rozlišeni 288 x 256 pixelů se 4 barvami. Přes některé změny v ROM byl víceméně kompatibilní s PMD 85. Didaktik Alfa 1 byl klonem PMD 85-1, Didaktik Alfa 2 klonem PMD 85-2.

Zatímco Didaktik Alfa a Beta se nasazovaly ve školách, aby nahradily starší PMD 85, existovala další výrobní linka, zamýšlená jako domácí počítače. To byly klony počítače Sinclair ZX Spectrum.

Didaktik Gama byl první klon počítače ZX Spectrum s 80 KB velkou RAM, která se do adresního prostoru velkého 64 KB promítala metodou zvanou stránkování následujícím způsobem: nejnižších 16 KB bylo vyhrazeno pro ROM (stejně jako originální Spectrum), dalších 16 KB byla RAM, která obsahovala i VideoRAM (stejně jako Spectrum), dalších 32 KB bylo možné přepínat po částech zvaných stránky nebo banky paměti. Tato změna stránky se přepínala hodnotou na výstupním portu. Tento port byl realizován pomocí obvodu 8255 (paralelní port), jehož 0. bit brány C nebyl na konektor vyveden, ale byl veden na logiku přepínání paměťových bank. Je tedy patrno, že oproti originálnímu ZX Spectru má navíc paralelní interface pro připojení různých periférií včetně joystiku.

Vzhled počítače byl značně strohý. Šedá nebo černá krabice velikosti A5 s plochou plastovou klávesnicí a konektory vyvedenými na zadní straně přístroje. Jako záznamové médium se používala běžná audiokazeta, magnetofon se připojoval přes konektor DIN. Jako zobrazovací zařízení sloužila televize nebo monitor s video vstupem.

Didaktik Gama se vyráběl ve třech provedeních.

234. článek dne...(do 6. října 2015)

Barbar Conan je slavný americký fantasy film režiséra Johna Miliuse z roku 1982. V hlavní roli se výrazně prosadil kulturista Arnold Schwarzenegger. Film byl natočen volně na motivy povídek Roberta E. Howarda, jejichž hlavním hrdinou je postava Barbara Conana. Scénář společně napsali Oliver Stone a John Milius. Film se v roce 1984 dočkal pokračování Ničitel Conan. Působivou hudbu k oběma filmům složil Basil Poledouris.

Conanův otec je kovář a svému malému synovi vypráví příběhy o bozích a o tajemství oceli, které musí každý bojovník objevit, aby po smrti mohl správně odpovědět na otázku bohovi Cromovi a vstoupit do Valhally. Jednoho dne nájezdníci vedení Thulsou Soudcem zničí Conanovu vesnici a zabijí všechny dospělé včetně Conanových rodičů. Děti jsou smrti ušetřeny a prodány do otroctví. Conanovi si dobře zapamatuje standartu nájezdníků tvořenou obrazem černého slunce, pod nímž na sebe zírají dva hadi. Tvrdou dřinou otrocké práce se z Conana stane silný muž, který později pro své pány bojuje v gladiátorských zápasech. Po řadě úspěchů mu otrokáři dopřejí výcvik v boji s mečem u východních mistrů. Později Conana jeho pán propustí na svobodu. Ve starobylé hrobce Conan nalezne meč dávného krále a vydává pomstít své rodiče a svoji vesnici.

Na cestě osvobodí ze spárů čarodějnice zloděje a lučištníka Subotaie, který ho při jeho dalším putování doprovází. Ve městě Ianth v království Ophir se oba vloupají do věže Hadího kultu. Při vloupání potkají zlodějku a válečnici Valerii, která má stejné plány. Společně vniknou do nitra věže, kde se Conan zmocní drahého kamene „Hadí oko“ a kde také nalezne amulet s vyobrazením černého slunce a dvou hadů. Při krádeži kamene Conan nechtěně vzbudí gigantického hada, který klenot stráží, a je nucen ho zabít, což vyvolá mezi následovníky kultu a strážemi ve věži rozruch. Všichni tři zloději ale pronásledovatelům šťastně uniknou a po putykách ve městě bujaře oslavují svůj úspěch. Valerie a Conan se do sebe zamilují. Dobrodruhy posléze zatknou stráže krále Osrica, který k překvapení zatčených ocení jejich odvahu a nabídne jim bohatství, pokud mu přivedou zpět jeho dceru. Princezna totiž propadla Hadímu kultu a odešla z města.

235. článek dne...(do 6. října 2015)

Vodopády Iguaçu představují největší systém vodopádů na Zemi. Leží na řece Iguaçu na hranicích mezi Argentinou a Brazílií na 25°41' jižní šířky a 54°26' západní délky. Voda se zde v přepadu dlouhém asi 2,7 km řítí přes okraj lávové plošiny do hloubky asi 70 metrů. V období dešťů je zde průtok asi 6 500 m³/s vody a asi 270 samostatných vodopádů. V období sucha klesá průtok a vodopádů je asi 150.

Největším vodopádem jsou Ďáblova ústa.

Oba státy, na jejichž hranicích vodopády leží, okolo nich vytyčily rozsáhlé národní parky (Parque Nacional Iguazú na argentinské straně a Parque Nacional do Iguaçu na brazilské straně) chránící jak vodopády tak okolí tvořené z velké části zachovaným pralesem.

Vodopády jsou hojně navštěvovány turisty, pro něž byly pod vodopády zbudovány speciální lávky a pozorovatelny. Vodopády a oba přilehlé parky byly zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.

Poměrně blízko vodopádů jsou 3 větší města, každé v jiném státě. V Brazílii to je Foz do Iguacú, kam přilétají návštěvníci vodopádů z celého světa, obvykle přes jiné brazilské letiště. Město má přes 1 milion obyvatel a nachází se v něm rozsáhlá průmyslová zóna. Po krátké jízdě od vodopádů lze dorazit do Puerto Argentino, které je známé většími nákupními možnostmi.

Totéž lze uvést i o paraguayském městě Ciudad del Este, po desetiletí známém jako Puerto Stroessner, které leží na druhém břehu řeky Paraná. Jede se do něho přes most z Brazílie. Své jméno mělo město dle diktátora Alfredo Stroessnera, který vládl Paraguayi 35 let. Nakonec skončil ve vyhnanství ve státě Paraná v Brazílii.

Nedaleko odtud se nachází obrovská přehrada Itaipú na řece Paraná, donedávna největší přehrada a vodní elektrárna na světě. Má 18 turbin po 700 MW, celkový její výkon je tedy 12 600 MW. Oficiálně se jedná o společný brazilsko-paraguayský projekt, prakticky však celou stavbu zajišťovala Brazílie, která také odebírala elektrický proud vyrobený 17 turbinami, Paraguayi sloužila pouze jedna a to jí ještě nedávno stačilo.

236. článek dne...(do 6. října 2015)

StarCraft je real-timová strategická počítačová hra uvedená na trh společností Blizzard Entertainment v roce 1998. Již v tomto roce vyhrála cenu za nejlepší strategickou počítačovou hru 1998 (the Origins Award for Best Strategy Computer Game of 1998). Později došlo k uveřejnění i datadisku StarCraft: BroodWar (SC:BW). Blizzard odhaduje, že do roku 2005 bylo prodáno více než 10,5 miliónů kopií obou disků. Oblíbená je obzvláště v online hře pro více hráčů.

Starcraft je velmi podobný jiné populární hře Blizzardu, Warcraftu II. Vývojáři se snažili odlišit hru tak, aby nebyla známá jako “Warcraft ve vesmíru,” a nakonec přepsali celý herní engine. Hlavní děj hry sleduje válku mezi třemi galaktickými druhy: lidskou rasou známou jako Terrani, mysl sdílejícím hmyzem zvaným Zergové a humanoidní duchovními bojovníky Protossy. StarCraft je mimořádně populární v Jižní Koreji.

Hra se soustřeďuje na získání kontroly nad zdroji, které jsou nutné k budování bojových jednotek a staveb. Význačné jsou dva druhy zdrojů: nerosty (nutné pro skoro všechny jednotky) a Vespene plyn (požadovaný pro pokročilé jednotky a vylepšení). Nerosty se objeví jako modré krystalické formace trčící ze země a jsou těženy jednotkami dělníků, zatímco Vespene plyn se objevuje jako gejzír se zelenými obláčky, na kterém musí být vybudována patřičná budova, ze které dělníci mohou těžit Vespene plyn. Hráči mohou vytvořit jen omezené množství jednotek (s výjimkou Zerg Overlord). Každá jednotka má “zásobovací a podpůrná” kriteria, která souvisí s bojovou sílou jednotky a hráči musí udržovat dost podpůrných jednotek na podporu jejich sil.

Hráči budují řadu typů staveb, které poskytují specializované vylepšení k poražení počítače nebo protihráčů. Vedení prostředků, expanze k surovinovým zdrojům na mapě a efektivní použití útoku a obranných bojových taktik jsou jasné klíče k vítězství.

237. článek dne...(do 6. října 2015)

Originální CD Warcraftu II: Battle.net Edition

Warcraft II: Tides of Darkness je velmi kvalitní strategická počítačová hra společnosti Blizzard Entertainment, která se na vánočním trhu objevila přesně 9. prosince 1995.

Zatímco první Warcraft značně připomínal hru Dune II, Warcraft 2 se spíše podobá hře Command & Conquer. Základní systém hry se sice téměř nezměnil, ale Warcraft 2 s podtitulem Tides of Darkness nám nabídne velké množství vylepšení. Rozvržení hrací plochy je identické s první verzí hry. V levém horním rohu najdeme přehlednou mapku (Warcraft 2 má značně větší hrací pole). Pod mapkou se zobrazují aktivované jednotky nebo stavby, jejich odolnost a povely, na které vybraný objekt reaguje (ve formě velkých ikon). Jako vůdce lidského rodu se budete ze všech sil snažit, abyste v celkem 14 misích rozdrtil podlý a krvelačný rod Orků. Přitom každá vítězná armáda je složena s velkého počtu dobře vycvičených vojáků a rozsáhlého zázemí.

Zázemí tvoří jednotlivé budovy a obranné věže. Stavby je možné stavět skoro všude bez nutnosti vytvářet podkladové čtverce. Základní a nejdůležitější budovou je statek, který musí být postaven těsně vedle dolu na zlato. Na statku se "vyrábějí" dělníci (peoni) a skladují se potřebné suroviny (zlato a dřevo). Všichni dělnici a vojáci potřebují potraviny, takže základem všeho je velký počet farem. Na boj s nepřítelem však můžeme pomýšlet až po postavení kasáren, kde se vytvářejí všechny běžné bojové jednotky. Vojenské jednotky musí být řádně vycvičeny a vyzbrojeny, takže ihned po kasárnách musíme postavit kovárnu a truhlárnu.

Potom můžeme pro posílení obrany postavit několik střeleckých či dělových věží. Na základně Orků najdeme budovy a věže sloužící ke stejným účelům. Pokud máme dostatek zlata a dřeva, provedeme postupně upgrade statku na tvrz a hrad, což nám umožní rozšířit základnu o speciální budovy.

Bojové jednotky mají na obou stranách vesměs stejnou sílu a lze je využívat ke stejným účelům. Jednou z nových možností Warcraft 2 jsou bitvy na moři a ve vzduchu. Ke stavbě lodí potřebujeme další budovy. Ke stavbě lodí potřebujeme, vedle peněz a dřeva, zejména mnoho oleje, který se těží z moře na těžebních plošinách.

238. článek dne...(do 6. října 2015)

Vánoce jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu. Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvadějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336.

V Česku je však za vrchol Vánoc považován Štědrý den, 24. prosinec, coby předvečer samotné slavnosti, do Vánoc je někdy zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází. K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslavou slunovratu, který na tyto dny též připadá. V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.

Vánoce jsou považovány za nejdůležitější svátek i pro nekřesťany, kteří ho spojují se zakončením roku a s trávením času s v rodinném kruhu. Vánoce jsou slaveny 24., 25. a 26. prosince, ale předchází jim v křesťanském pojetí čtyř týdenní období zvané advent. Všechny tři dny jsou oficiálním státním svátkem.

S vánočním slavením je spojeno množství místních či národních zvyklostí. U nás je zřejmě nejrozšířenějším zvykem vztyčení vánočního stromu či stromku, který se zdobí vánočními ozdobami, a pod který se v rodinách kladou dárky. Počátkem 18. století se součástí dekorace stalo i osvětlení a vánoční stromek se z Německa šíří dál. V českých zemích poprvé vánoční stromek připravil pro své přátele v roce 1812 ředitel Stavovského divadla na svém libeňském zámečku. Nový zvyk se poté začal prosazovat v bohatých pražských měšťanských rodinách a teprve později i do venkovských stavení.

24. prosince bývá tradicí, že se schází celá rodina na slavnostní večeři. Po večeři bývá zvykem rozbalovat vánoční dárky, které dětem v českých zemích přináší Ježíšek. Štědrý den tradičně vrcholí půlnoční mší.

239. článek dne...(do 6. října 2015)