V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Archiv pro Článek dne 2021

Z Multimediaexpo.cz

Zde je archiv článků DNE pro rok 2021, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.


Mohelnice – New Town Hall

Mohelnice je město v Olomouckém kraji. Nachází se v úrodné kotlině (Mohelnická brázda) obklopené ze tří světových stran horami (Hrubý Jeseník, Zábřežská vrchovina), kterou protéká řeka Morava.

Dnes je město významné kromě svého průmyslu především jako důležitý dopravní uzel, kde se napojuje silniční trasa z Hradce Králové na již zprovozněný úsek rychlostní silnice R35 směrem na Olomouc a na silnici I/44 směrem na Jeseník a dále do Polska. Koná se zde každoročně také řada kulturních, společenských a sportovních akcí, které příznivě podporují také turistický ruch. Součástí obce je sedm místních částí a Mohelnice je také centrem Svazku obcí mikroregionu Mohelnicka.

První osídlení území dnešní Mohelnice proběhlo již v pravěku před zhruba 8 000 lety, kdy se zde nacházela jedna z osad zemědělců a pastevců dobytka, kteří přišli na území Česka z Blízkého Východu. Pozůstatky těchto osídlení byly objeveny v lokalitě bývalého místního cukrovaru v místech štěrkopískoven. Toto osídlení ale ve 3.–4. století př. n. l. ustoupilo Keltům, kteří zde založili několik osad. Z této doby byly nalezeny železné nástroje, zbraně i šperky, stejně tak jako keramika či vlastní mince. Keltové byli nicméně na přelomu letopočtu vytlačeni z tohoto území vpády Germánů. Ti sami byli přibližně v 9. století nahrazeni Slovany, kteří zde založili dvě větší zemědělská osídlení – kromě Mohelnice i v Moravičanech. K rozvoji osad došlo zejména po roce 1000, kdy se v Olomouci usazují přemyslovská knížata. První písemná zmínka o obci (Mogilnici) pochází z roku 1131. Ve 13. století se jádro osídlení přestěhovalo kvůli pravidelným záplavám a případné lepší obraně na malou vyvýšeninu, tvořící dodnes centrum města. V roce 1275 zde vznikla zřejmě první škola na území severní Moravy, přiřazená k místní faře. Na začátku 14. století postihly Mohelnici dvě morové epidemie, v roce 1322 pak byly u města vybudovány hradby a vodní příkop. Ani ty ale nedokázaly zadržet husitská vojska, která 28. října 1424 město dobyla a vypálila, hradby pobořila a na 700 obyvatel zabila. Hradby i zbytek města byly obnoveny až během 16. století, z této doby je i zachovaná severní brána.

Dva mohelničtí rodáci se v 16. století stali pražskými arcibiskupy – nejprve to byl Antonín Brus a po něm Martin Medek, oba městu finančně přispívali na úhradu dluhů či rozvoj města. Během Třicetileté války bylo město nejprve roku 1623 dobyto protihabsburskými vojsky vedenými Gabrielem Betlenem (město bylo dobyto ještě několikrát a 17. června 1642 také vypáleno) a poté zde vypukla další epidemie moru. V Mohelnici byl také v roce 1680 zadržen a o pět let později v čarodějnickém procesu i upálen Kryštof Alois Lautner, katolický duchovní a ústřední postava románu a filmu Kladivo na čarodějnice. V roce 1713 s příchodem Františka Ulricha z Mimoně začala ve městě výroba sukna, která se brzy stala důležitou součástí místního průmyslu a živila velkou část obyvatelstva.

V polovině 18. století bylo město během válek o rakouské dědictví opět několikrát napadeno a vypleněno. Po konci období bojů došlo k rozvoji města – roku 1775 zde byl otevřen poštovní úřad, v roce 1787 pak byla městská rada nahrazena voleným magistrátem v čele s purkmistrem, roku 1833 spojila město s Olomoucí a Prahou pravidelná dostavníková linka, v letech 1845–1846 ji nahradila železnice a v roce 1848 zde vznikla telegrafní stanice. V 60. letech 19. století byla ve městě vybudována kanalizace a v roce 1874 byla otevřena v Mohelnici první měšťanská škola.

Dne 16. října 1910 se v Mohelnici poprvé rozsvítilo elektrické světlo, elektřinou dodávanou místní elektrárnou. Jako součást tzv. Sudet bylo město s velkou většinou německého obyvatelstva ještě před vypuknutím druhé světové války dne 10. října 1938 obsazeno říšskoněmeckým vojskem. Osvobozeno od německých ozbrojených sil bylo až 9. května 1945 postupující Rudou armádou. Německé obyvatelstvo bylo poté většinou odsunuto, čímž se město částečně vylidnilo a volné domy a byty byly nabídnuty Čechům.

Ve městě je krytý bazén a také otevřené koupaliště v areálu místního autokempu. Kromě toho ve městě funguje několik sportovních oddílů. Kombinace mírně zvlněného terénu i vyšších kopců v okolí je vhodná v zimních měsících k běhu na lyžích a od jara do podzimu k cykloturistice. Mohelnicí také prochází regionální poznávací Čarodějnická cyklotrasa. Na jaře je pak v blízkém lomu u Křemačova pořádána truck-trialová show Extrem Truck Trial, která je největším podobným závodem v České republice a patří také mezi nejtěžší závody tohoto druhu v Evropě.


414. článek dne...(do 22. ledna 2021)


A map showing the location of the Norwegian Sea in the North Atlantic Ocean.

Norské moře, norsky: Norskehavet, je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km2. Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu a Barentsova moře na severovýchodě, není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako trdliště.

Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o 10 °C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.

Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.

Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, severozápadní pánev zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61.  rovnoběžka, a poledník 0°  53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1 383 miliónu km2 a objem 2 408 milióny km3,Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentáním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nachází v hloubce 2 000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2 600 metrů.

V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.

Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází především ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop. Voda v příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v zimě může být dvakrát větší než v létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z toho, že obsah energie ve vodě proudící z Atlantiku do Norského moře je 250 terawatt.


415. článek dne...(do 27. ledna 2021)


Kobe Bryant (October 2005)

Kobe Bean Bryant (* 23. srpna 1978, † 26. ledna 2020) byl americký profesionální basketbalista, který hrál na pozici menšího křídla, tzv. střílejícího rozehrávače, v týmu Los Angeles Lakers. Je považován za jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob.

Do profesionální ligy NBA se rozhodl vstoupit přímo ze střední školy. V roce 1996 byl vybrán týmem Charlotte Hornets jako 13. volba draftu. V téže sezóně byl vyměněn do Los Angeles Lakers. Poprvé na sebe upozornil v roce 1997 vítězstvím ve smečovací soutěži Slam Dunk Contest. Celkem vyhrál pět titulů NBA. Třikrát se Shaquillem O’Nealem, který v Los Angeles Lakers působil v letech 1996–2004.

Kobe Bryant zemřel ráno 26. ledna 2020 po zřícení své helikoptéry v kalifornském Calabasasu společně s jeho dcerou Giannou a dalšími sedmi lidmi na palubě.

Byl nejmladším ze tři dětí a jediným synem hráče Philadelphia 76ers Joea Bryanta a Pamely Bryantové. Také byl synovcem Johna Coxe, amerického basketbalisty, který se ovšem v NBA příliš neprosadil. Jméno mu dali po slavném steaku Kobe, který je dovážen ze stejnojmenného města v Japonsku. Když bylo Bryantovi šest let, jeho otec ukončil kariéru v NBA a odešel i s rodinou do Itálie, kde začal hrát v nejvyšší italské lize. Pro celou rodinu to mělo zásadní význam a Kobe se zde naučil plynně italsky a španělsky. Vždy na léto odjížděl na letní tábory do USA, kde se učil hrát basketbal. Jeho dědeček mu posílal videa basketbalových utkání, která mohl studovat a podle nich se zdokonalovat. Bryant hrál basketbal od tří let, ale nechybělo mnoho a mohl začít hrát fotbal. Z toho však nakonec sešlo.

Střední škola Lower Merion High School nikdy neměla výjimečné hráče až do jeho příchodu. Po skvělých výsledcích na této škole si ho trenér Philadelphia 76ers pozval na testy. Na těchto testech hrál jeden na jednoho proti Jerrymu Stackhousovi. Po výhře národního titulu v maturitním ročníku se Bryant rozhodl jít ze střední školy přímo do NBA. Toto rozhodnutí udělalo do té doby pouze šest hráčů. V dnešní době je to naprosto běžné...

Ve své první sezoně se dostával na řadu až po Eddiem Jonesovi a Nicku van Exelovi. Bryant se na začátku sezóny stal nejmladším hráčem, který kdy vstoupil do ligy, a v průběhu sezóny se stal i nejmladším hráčem v základu. Při Slam Dunk Contest (soutěž ve smečování) v roce 1997 se umístil na prvním místě.

Ve druhé sezóně se stal nejmladším hráčem v základu v All-Star game. V této sezóně se také přesunul z pozice rozehrávače na pozici křídla. Na začátku třetí sezony při výměně van Exela a Jonese se Bryant přesunul zpět na místo rozehrávače. V této sezóně podepsal šestiletý kontrakt na 70 milionů dolarů. Už v mládí ho experti srovnávali s Michaelem Jordanem a Magicem Johnsonem. Bohužel jeho výsledky v play-off tomu vůbec nenasvědčovaly.

Mizérie s play-off se měla změnit s příchodem trenéra Phila Jacksona. Po letech zlepšování se stal Bryant jedním z předních rozehrávačů. Dostal se do All-Star game i do výběrů NBA. Lakers se náhle staly hlavními favority na zisk titulu. Kaliforňany hnaly především dva důležité aspekty: souhra Bryant-O´Neal a taktika trenéra Jacksona, s níž získal šest titulů s Chicago Bulls. Tyto aspekty se ukázaly jako funkční, a tak přišlo období let 2000–2002, kdy Lakers vyhráli třikrát za sebou titul, čímž vytvořili dobře fungující dynastii.

Po třech letech nadvlády přišly roky, kdy Lakers vycházeli zkrátka. V sezóně 2002–2003 se Bryant znovu dostal do výběrů NBA a Lakers vypadli v druhém kole proti San Antonio Spurs. Další sezónu byl Bryant zatčen za sexuální napadení. To zapříčinilo, že promeškal několik zápasů na začátku. V posledním zápase základní části proti týmu Portland Trail Blazers Bryant proměnil dva koše v poslední sekundě čtvrtiny a díky němu Lakers vyhráli zápas i titul v Pacifické divizi. V playoff, se třemi budoucími členy síně slávy, se Lakers dostali až do finále, kde však podlehli Detroitu Pistons.


416. článek dne...(do 2. února 2021)


Soviet assault troops in the battle

Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943) nebo Stalingradská bitva představuje společně s Bitvou před Moskvou (1941) a Bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála Friedricha Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.

V původních německých plánech toto město nebylo žádným významným strategickým cílem. Směrnice č. 45 ze dne 23. července 1942 s kódovým označením Braunschweig nařizovala pokračovat v plánu „MODRÝ“. Přikazovala sedmnácté armádě a první tankové armádě skupiny armád A pronásledovat sovětskou Rudou armádu za velkou zátočinu Donu a za Rostovem je zničit. Šestá armáda, podporovaná čtvrtou tankovou armádou, měla mezitím vyrazit směrem ke  Stalingradu a rozdrtit nepřátelské síly tam soustředěné, obsadit město a zablokovat pozemní komunikace mezi Donem a Volhou.

Tato bitva byla důsledkem německé ofenzívy, která započala po neúspěšném pokusu dobýt Moskvu (duben 1942). Cílem této ofenzívy byla ropná pole na Kavkaze a strategicky a hospodářsky významné pozice na jihu Ruska. Této ofenzívě bezprostředně předcházel sovětský útok poblíž Charkova, kde rudá armáda pod vedením maršála S. K. Timošenka prorazila německou frontu (12. května 1942). Tyto akce byly zastaveny německou ofenzívou, která začala počátkem května útokem na Sevastopol (obsazen 3. července 1942) a kerčský poloostrov.

Hlavní ofenzíva byla zahájena 28. června 1942, kdy němci zaútočili směrem na Voroněž a Kursk, mezi Charkovem a Kurskem prolomili sovětskou obranu a pokračovali směrem ke Stalingradu (dnešní Volgograd). Stalingrad byl původně jediným cílem, ale v průběhu července se Adolf Hitler rozhodl ovládnout i Kavkaz, čímž oslabil 6. armádu (generál Friedrich Paulus), která se nacházela severně od Stalingradu. Dne 12. července vznikl tzv. „stalingradský front“, což byla snaha opevnit Stalingrad. Velením obraných akcí před Stalingradem byl pověřen generál A. I. Jeremenko. Přímo ve městě velel 62. armádě V. I. Čujkov a vrchní velení nad celým válčištěm měl až do začátku protiofenzivy Georgij Žukov.

Dne 24. července padl Rostov do rukou německé 17. armády. První a čtvrtá tanková armáda uskutečnily v následujících šesti dnech průlom východním směrem přes Don a zatímco první armáda postupovala na jih, aby dosáhla Kavkazu, čtvrtá se otočila severovýchodním směrem, aby mohla podpořit Paulusovu 6. armádu při útoku na Stalingrad. Na čele této 6. armády postupoval XIV. tankový sbor generála Weiterscheima. Byl to jediný tankový sbor v sestavě 6. armády a skládal se z 16. tankové divize, 3. a 60. pěší (motorizované) divize. Před touto „obrněnou pěstí“ Rusové ustupovali přes Don jak na sever, tak i na východ ke Stalingradu. Tento ústup byl zamýšlen jako operační. Sovětské velení mělo jasný cíl. Udržet Stalingrad, město Stalinova jména v ohybu Volhy,

Dne 17. června se generálplukovník Friedrich Paulus rozhodl zaútočit. Německá 6. armáda se 8. srpna dostala k „vnější obraně“ Stalingradu. Dne 21. srpna německé jednotky prolomily vnější obranu a překročili Don. Dne 23. srpna se 6. armáda dostala k Volze (severně od Stalingradu), v této fázi se Adolf Hitler, patrně z prestižních důvodů, rozhodl opět posílit 6. armádu. Poté Němci, prakticky na předměstí Stalingradu, narazili na odpor 62. armády generála Čujkova. V této fázi bitvy německá armáda spálila dřevěné předměstské čtvrti, ale nepodařilo se jí dosáhnout výraznějších úspěchů.

Dne 13. září byla sovětská frontová linie šest a v některých místech patnáct kilometrů od Volhy. Držely je divize 62. armády, jež měly k dispozici asi 60 tanků. Během tohoto dne Němci prorazili tuto obranu a podařilo se jim obklíčit jádro obrany: Traktorový závod a továrny Rudá barikáda a Rudý říjen. Němci se snažili zaměřit svoji dělostřeleckou palbu na ústřední přístavište prostor, kam byli každou noc z východního respektive levého břehu přiváženi vojáci a zásoby. Po 14. září se bitva rozpadla do nepřehledných a nelítostných pouličních bojů, které trvaly až do sovětského protiútoku. Během těchto bojů však německá armáda ovládla téměř celý Stalingrad a koncem září se generál Paulus pokusil soustředěným útokem dobýt poslední bašty Stalingradu. K tak velkému manévru na obklíčení celého průmyslového komplexu mu však již nestačily síly...


417. článek dne...(do 13. února 2021)


Jennifer Aniston (February 2015)

Jennifer Joanna Aniston, česky: Jennifer Anistonová, (* 11. února 1969) je americká herečka, producentka a režisérka, držitelka Ceny Emmy a Zlatého glóbu za roli Rachel Greenové v seriálu Přátelé.

Matkou je herečka a modelka Nancy Dowová a otcem herec John Aniston.

Narodila se v Sherman Oaks v Kalifornii. Její otec John Aniston byl původem Řek, rodák z Kréty, zatímco její matka byla z New Yorku. Část jejích předků byla z Itálie, Skotska a Irska. Má dva nevlastní bratry. Jejím kmotrem byl herec Telly Savalas, jeden z otcových nejlepších přátel.

Jako dítě žila jeden rok se svou rodinou v Řecku. Poté se přestěhovali kvůli otcově práci v seriálu Love Of Life do Pensylvánie a do New Yorku. Když jí bylo šest let, začala navštěvovat waldorfskou školu Rudolf Steiner School. V devíti letech se rodiče rozvedli. O dva roky později, kdy stále navštěvovala zmíněnou waldorfskou školu, se rozhodla zapsat se a vystudovat střední školu Fiorella H. LaGuardia na Manhattanu, kde se také stala členkou školní divadelní společnosti. Maturitu složila v roce 1988.

Během roku 1989 pracovala jako servírka. První televizní rolí se stala hlavní role v seriálu Molloy v roce 1990. Zahrála si také v seriálu The Edge. Její úplně první film byl Skřítek.

Po seriálech Molloy, Ferris Bueller a The Edge, se objevila v seriálech Muddling Through, Herman's Head, Quantum Leap a Burke's Law. Vedoucí NBC ji povzbudil v pokračování herecké kariéry a o pár měsíců později dostala nabídku role v novém projektu Přátelé. Jednalo se o sitcom, který se stal jedním z nejúspěšnějších sitcomů v historii televizní zábavy. Producenti herečku původně chtěli na konkurs do role Moniky Gellerové, ale Courteney Coxová byla považována vhodnější pro tuto postavu. Producenti ji tak obsadili do úlohy Rachel Greenové. Díky ní se stala populární a zároveň byla označena za sexuální symbol. V první sérii nosila charakteristický účes, který inspiroval ženy po celém světě, a který se nazýval podle její role Rachel. Zahrála si zde po boku Lisy Kudrowové, Matta LeBlanca, Davida Schwimmera, Matthewa Perryho a Courteney Coxové. Rovněž obdržela nabídku na místo v Saturday Night Live, ale odmítla kvůli seriálu Přátelé.

Seriál Přátelé se vysílal od roku 1994 až do roku 2004. Sitcom byl úspěšný. Obdržela plat 1 milion dolarů za každou epizodu za poslední dvě série. Podle Guinnessovy knihy rekordů se stala (společně s Lisou Kudrowovou a Courteney Coxovou) nejlépe placenou televizní herečkou všech dob s milionem dolarů za každou epizodu pro 9. a 10. sérii. Získala také pět nominací na Cenu Emmy.

V roce 1996 se vrátila k filmu. Zahrála si ve filmu Perfektní záskok, kde se objevila po boku Jay Mohra a Kevina Bacona. Zatímco film přijal samé negativní recenze, výkon Jennifer byl vřele přijat. V roce 1998 získala hlas hlavně u kritiků pro výkon ve filmu Objekt mé touhy, což bylo komediální drama o ženě, která se zamiluje do homosexuála. Hrála hlavní roli s Paulem Ruddem. Rok poté se objevila v kultovním filmu Maléry pana Šikuly. V roce 2002 si zahrála ve filmu Hodná holka mladou pokladní, která podvádí svého manžela.

Úspěšným snímkem se stal film Božský Bruce, kde hrála přítelkyni hlavního hrdiny. Ve filmu si zahrála po boku Jima Carreyho a Morgana Freemana. Roku 2004 skončil sitcom Přátelé a rok později se objevila s dalším filmem Riskni to s Polly. V thrilleru Hra s nevěrou si zahrála s Clivem Owenem a v romantické komedii Co je šeptem... se objevila po boku Kevina Costnera. Její další film Zbožňuju prachy byl představen na festivalu Sundance. Další film Rozchod! měl premiéru 2. června a přes víkend film vydělal přibližně 39 miliónů dolarů. Jako režisérka natočila krátký film s názvem Pokoj 10 s Robin Wrightovou v hlavní roli. Později přiznala, že se nechala inspirovat svou hereckou kolegyní Gwyneth Paltrow, která v roce 2006 natočila také krátký film.

V roce 2006 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Studio 30 Rock (získala nominaci na Emmy) a v roce 2007 si zahrála v 1 epizodě v seriálu Dirt.

Trhákem se stal film Marley a já, kde si zahrála po boku Owena Wilsona. Film měl premiéru 25. prosince 2008. V den premiéry film vydělal 14 750 000 dolarů v prodejích lístků. Její další snímek Až tak moc tě nežere, kde si zahrála po boku Bena Afflecka, měl premiéru v roce 2009. Výdělek činil 180 miliónů dolarů. V roce 2010 se objevila po boku Geralda Butlera ve filmu Exmanželka za odměnu. Následoval další film Záměna s Jasonem Batemanem.


418. článek dne...(do 24. února 2021)


Deus Ex: Human Revolution – Director’s Cut

Deus Ex: Human Revolution je kyberpunkové akční RPG vydané studiem Eidos Montreal. Hra vyšla 23. srpna 2011 na PC, Xbox 360 a PlayStation 3. Dne 22. října 2013 byl vydána výrazně vylepšená verze Director's Cut, která přímo obsahuje stahovatelný obsah (DLC) s názvem The Missing Link. Deus Ex: Human revolution je třetím dílem série Deus Ex.

Děj je zasazen do blízké budoucnosti, a to do roku 2027, což je 25 let před prvním dílem série, hrou Deus Ex. Světu vládnou nadnárodní korporace, které se vymkly kontrole vlád. Hlavním hrdinou hry je Adam Jensen, vedoucí ochranky firmy Sarif Industries. Po napadení sídla této biotechnologické firmy v Detroitu je Adam vážně zraněn, a proto mu jsou nahrazeny části těla vyspělými mechanickými implantáty. Hlavními motivy hry jsou chudoba, špionáž, zajímavé konspirační teorie, přežití lidského pokolení a etika vylepšování těl umělými částmi.

Deus Ex: Human Revolution - Director’s Cut (DXHRDC) nabízí mnoho postupů při řešení úkolů – stealth, hackování nebo užití hrubé síly. Tyto rozdíly v hratelnosti jsou umožněny vylepšováním Adamových implantátů, kterými si hráč vybírá svůj osobitý styl hraní.

Příběh začíná, když Adam Jensen doprovází svou bývalou přítelkyni a přední výzkumnici Megan Reed na konferenci ve Washingtonu, kde má být odhalen nový objev v oboru mechanických implantátů – „augmentací", které již nebudou potřebovat Neuropozyn – látku, která tlumí „syndrom odmítnutí" – děj, při němž lidské tělo implantát prostě odmítne. Jenže dříve než mohou odjet, budova Sarif Industries je napadena neznámou skupinou žoldnéřů zvaných Tyrants. Megan a několik dalších vědců jsou pravděpodobně zabiti a vůdce žoldnéřů, Jaron Namir, vážně zraní Adama a následně ho střelí do lebky. S těmito zraněními je nemožné Adama vyléčit, a proto se CEO Sarif Industries, David Sarif, rozhodne použít technologie augmentací (implantátů), aby zachránil Adamův život.

Šest měsíců od útoku je Adam povolán z nemocenské, aby zasáhl proti extrémistické skupině zaměřené proti augmentacím, Purity First, která drží rukojmí v jedné budově. Uvnitř budovy objeví augmentovaného hackera, který je po příchodu Adama donucen k spáchání sebevraždy. Po získání hackerova nervového čipu Adam se svým spolupracovníkem Pritchardem vystopují signál do skryté základny organizace FEMA, kde žoldnéři Tyrantu přechovávají zbraně. Po konfrontaci Namira musí Adam bojovat s Barrettem, Namirovým stoupencem. Barrett je poražen a dává Adamovi adresu ve městě Hengsha.

Adam spolu s Fariah Malik odletí do tohoto města, aby nalezli Arie van Bruggena, jenž zřejmě hackera ovládal. Adam zjistí, že van Bruggen je hledán ředitelkou společnosti Tai Yong Medical, Zhao Yun Ru, a je ukryt skupinou známou jako Harvesters. Van Bruggen zajistí Adamovi vstup do Tai Yong Medical, kde Adam objeví záznamy o tom, že Megan a ostatní vědci byli uneseni, nikoli zabiti. Také zjistí, že Eliza Cassan, zpravodajka, je zapletena do tohoto únosu tím, že satelity její společnosti rušily signál sledovacích čipů během únosu. Adam se těsně před spuštěním alarmu a spěšným odletem za Elizou do Montrealu dozví, že Zhao spolupracuje s velmi silnou a vlivnou skupinou lidí.

Adam je veden skrz sídlo Eliziny stanice plné vojáků jejím holografickým obrazem až do velkého počítačového centra. Zde objeví pravou Elizu, vyspělou umělou inteligenci vytvořenou stejnou skupinou, se kterou spolupracuje Zhao. Eliza Adamovi ukáže hologram Jarona Namira mluvícího s Iasiasem Sandovalem, pobočníkem Billa Taggarta, otevřeného odpůrce augmentací a klíčovým představitelem Humanity Front, legální protiaugmentační organizace. Eliza následně pomůže Adamovi uprchnout a poradí mu, aby si promluvil s Davidem Sarifem. Během slovní roztržky se Sarifem se Adam dozvídá, že za vším je nechvalně proslulá tajná organizace Ilumináti. Mezitím Pritchard zjistil, že sledovací čipy vědců nejsou vypnuty, ale jen přenastaveny na nižší, hůře zachytitelnou, frekvenci. Později se sledovací čip vědce Vasilije Sevchenka ozve ve městě Hengsha. Adam je po příletu přepaden a musí chránit pilotku Malik v sestřeleném letadle. Adam přepadení přežije a zjistí, že Sevchenko je mrtvý a signál pochází z jeho augmentované ruky, kterou teď užívá Tong, vůdce Harvesterů. Tong ho nasměruje do továrny, kterou vlastní Belltower. Adam se po výbuchu bomby, kterou v továrně nastražil, ukryje v hibernační kóji a lodí uprchne do Singapuru. Mezitím začínají zažívat lidé celého světa výpadky signálu u svých augmentací a jsou tak nuceni k vylepšení softwaru svých čipů. Toto vylepšení má výpadkům signálu zabránit. O pár dní později se Adam probírá v tajném středisku v Singapuru. Adam zde nalezne Megan a zbylé tři vědce a také vypátrá, co plánují Ilumináti a proč zajali vědce. Vytvořili nový biočip, který extrémně zvýší agresivitu augmentovaných lidí. Adam po konfrontaci se Zhao zabije Namira.


419. článek dne...(do 9. března 2021)


A montage of Napoli, Italy

Neapol (italsky: Napoli) je hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie. Je to třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi.

Město bylo pravděpodobně založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. století př. n. l., na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve existující město Partenope, později nazývané Palepolis (staré město).

Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské Rakousko ovládlo Neapol (1707) a vlastnilo ji až do roku 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jedním z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly Francouzů vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi. Roku 1815 po úplné porážce Napoleona na Vídeňském kongresu se Neapoli vrátila do rukou Bourbonů.
V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie (1816–1861) dobyto tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království.

Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob.

Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako třeba Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri, Ischia a amalfitánské pobřeží. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímu květnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám.

Neapol je proslulá svými hrady. Hrad Castel dell'Ovo (Vaječný hrad), jenž je součástí slavného panoramatu v zálivu, Hrad Kapuánů vystavěný Vilémem I. Sicilským, na konci hlavního Decumánského období, Maschio Angioino neboli Castel Nuovo (Nový hrad), jenž vévodí Hradnímu dvoru (Largo del Castello) a Radničnímu náměstí (piazza del Municipio), Hrad sv. Eliáše, který se tyčí nad městem na vrcholku vyvýšeniny Vomero, společně s kartouzou Sv. Martina.

Castel dell'Ovo se takto nazývá proto, že podle jedné Vergiliovy legendy zde bylo v hradním sklepení ukryto vejce, jež neslo celou konstrukci stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, zbořilo by hrad a přineslo zkázu městu. Vejce údajně pochází z ostrůvku Megaride, kde se v VII. století př. Kr. vylodili Cumané a založili Partenope. Bylo tam také vystavěno město Římana Lucia Licinia Luculla, opevněné Valentinianem III., a také hostilo sesazeného posledního římského císaře Romula Augusta, který zde krátce poté zemřel. Po střídavých událostech bylo v 12. století Normany postaveno a později restrukturováno Aragonci. V současnosti se tam konají výstavy a sympozia. Je zde volný vstup. Za pozornost stojí majestátní pevnosti a terasa s děly. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

Hrad Kapuánců byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královského sídla, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Vždyť tehdejší Sicilské království mělo své hlavní město v Palermu. S příchodem Svébů, se Fridrich II. Štaufský často zdržoval v Neapoli a věnoval se opravám opevnění hradu, který byl strategicky posazen na hlavní přístupové cestě do města. Nakonec při příchodu vládců z Aragonské dynastie, byla Kapuánská brána situována přímo před Kapuánský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena kousek od sochy krále Ferranta z Aragony, díla mistra Giuliana da Maiano (1432–1490)

Hrad Maschio Angioino, nebo správněji Castelnuovo (Nový hrad), byl zbudován mezi lety 1279 až 1282 Karlem I. Anjouským a byl postaven jako královský palác pro dynastii z Anjou. Za doby Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu, byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple Sv. Barbory.

Hrad sv. Eliáše byl vystavěn na vrcholku kopce Vomero okolo 1275 Karlem I. z Anjou a nesl jméno Belforte. Zcela přestavěna v letech 1538 a 1546 místokrálem Donem Pedrem z Toleda byla převzata aktuální hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Neapolské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti a impozantnosti a díky nádhernému výhledu na panorama města, dějištěm mezinárodních setkání.


420. článek dne...(do 14. března 2021)


Photo of Dean Martin as he began an NBC show with Jerry Lewis (1948)

Dean Martin, narozen jako Dino Paul Crocetti, (* 7. června 1917, † 25. prosince 1995) byl italskoamerický zpěvák, herec a televizní bavič. Byl jedním z nejznámějších umělců 50. a 60. let.

Dean Martin mluvil výhradně italsky do pěti let. Střední školu opustil proto, že byl podle jeho vlastních slov chytřejší než učitel. Potom se živil různě, pašoval alkohol, byl krupiérem, psal vtipy, nebo dokonce boxoval ve welterové váze. V 15 ti letech byl boxer, kterému se říkalo "Kid Crocett." Z tohoto sportu si Dean odnesl zlomený nos, neustále roseknutý ret, hodněkrát zlomené články prstů (když nebyly povoleny rukavice). Mladý Martin sice občas nějaký zápas vyhrál, ale výdělek to byl až příliš malý. A tak jeho spolubydlící Sonny King (také zpěvák) spolu s ním pořádal boxerské utkání, ve kterém bojovali, dokud jeden z nich nebyl knockautovaný.

Nakonec se Dean Martin boxu vzdal. Pracoval jako krupiér v ilegálním kasinu, které se nacházelo za obchodem s tabákem, kde také začínal jako skladník. Ve stejné době už začíná zpívat s místní kapelou. Sám si nechává říkat '"Dino Martini"'. Pak dostal jeho první zlomovou práci pro orchestr Ernieho McKaye. Jeho hudební vnímání hodně ovlivňoval Bing Crosby, Harry Mills a mnoho dalších. Na začátku 40. let začíná zpívat s orchestrem Sammyho Watkinse. Samotný lídr bendu ho pak přesvědčil, aby si jméno změnil na Dean Martin.

V zaří 1941 se Martin oženil s Elizabeth Anne McDonaldovou a během jejich manželství (skončilo rozvodem v roce 1949) splodili 4 děti. Martin během 40. let spolupracoval s různými bendy. V roce 1946 je Martin už relativně dobrý muzikant, je něco víc než jen zpěvák z nočního klubu, podobně jako Bing Crosby. Mohl zahájit tažení přes kluby a hrát tam, ale on se nechal inspirovat mužem s obrovskou popularitou, Frankem Sinatrou.

Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo.

Martin přitahoval pozornost studia Metro-Goldwyn-Mayer a Columbia Pictures, ale smlouva s Hollywoodem se nechystala. Stále ještě objížděl kluby a zpíval, než poznal mladého komika jménem Jerry Lewis v Glass Hat Club v New Yorku, kde oba muži vystupovali. Martin a Lewis navázali pevné přátelství, které vedlo k jejich další umělecké spolupráci, když spolu utvořili hudebně komediální duo. Někdo je dokonce přezdíval The Organ Grinder and the Monkey (drtič orgánů a opice).

Martin a Lewis oficiálně společně debutovali v Atlantic City v 500 Club 24. července 1946, ale nebyli zrovna moc úspěšní. Majitel klubu je varoval, že pokud příští noc nepřijdou s něčím lepším, vyhodí je. A tak předělávali své vtípky, dohadovali se o změnách, až jim nakonec nezbylo nic jiného než improvizovat. Dean zpíval a Jerry přišel oblečen jako uklízeč nádobí, který rozbíjel talíře a nechával za sebou spoušť. Dělali prostě všemožné taškařice a vtípky, které jim přišli na mysl. Tentokrát je publikum odměnilo smíchem. Jejich úspěch vedl k sérii dobře placených vystoupeních podél východního pobřeží.

Sériál v rádiích začal v roce 1949, ve stejném roce podepsali Martin and Lewis smlouvu s Paramountem na natočení filmu My Friend Irma. Martinovi se moc zalíbil New York, byl jím přímo nadchnutý. Měl rád Kalifornii, ale tady byla častá zemětřesení, takže tu nebylo moc vysokých budov. Trpěl ale klaustrofobií, snad nikdy nejel výtahem, takže vyběhnout schody na Manhattan nebyla žádná legrace. Ačkoli se stávali postupně obrovsky vytíženými filmovými hvězdami, Hollywood je pořád něchtěl ani vidět. Oba byli výborní umělci, a to že byli dobří přátelé z nich dělalo kompaktní duo.
Martin a Lewis bylo nejoblíbenější umělecké duo v 50. letech v celé Americe. Hodně kritiků podceňovalo Deanovo zpívání a jeho příspěvek do teamu, ten jim ale v pozdějších letech mohl ukázat, jak hluboce se mýlili. Jerry se v těchto chvílích zastával a veřejně říkal, že bez Deana by nemělo jejich smysl. Jenže všechny tyto kruté komentáře kritiků a slova jejich producenta, který chtěl změnit pořád stejnou tvář této dvojice ve filmech, vedlo kobrovské frustraci Deana Martina. Ten ztratil chuť do práce a rozhádal se s Jerrym Lewisem. Definitivně se tedy rozešli v roce 1956, deset let od jejich prvního vystoupení.


421. článek dne...(do 5. dubna 2021)


ABBA in AVRO's TopPop in 1974

ABBA je švédská popová skupina 70. a první poloviny 80. let 20. století.

Skupina se stala velmi populární poté, co v roce 1974 zvítězila v soutěži Eurovize se skladbou Waterloo. Autorem většiny skladeb byli Ulvaeus a Andersson a mnoho z nich se pravidelně umisťovalo na předních příčkách světových hitparád. Písně skupiny ABBA jsou značně populární i dnes, bez ohledu na rozpad skupiny v roce 1982.

K prvnímu pokusu o spojení jejich talentů došlo v dubnu 1970, když oba dva páry jely na dovolenou na ostrov Kypr. To, co začalo jako zpěv pro zábavu na pláži, skončilo jako improvizované živé vystoupení před vojáky OSN umístěnými na ostrově. Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid poprvé veřejně vystoupili 1. listopadu 1970 v jedné kavárně v Göteborgu. Po tomto prvním veřejném účinkování následovalo mezi prosincem 1970 a únorem 1971 turné po švédských klubech. To však žádný úspěch nepřineslo a byl to jasný propadák. Tato zkušenost je na čas odradila od společné práce. Agnetha i Anni-Frid (Frida) v té době byly ve Švédsku známými zpěvačkami. Björn s Bennym skládali písně pro své vlastní skupiny a další interprety. Jezdili často na turné, kam začali brát Agnethu a Fridu s sebou. Agnetha a Björn se vzali v roce 1971 a Frida byla zasnoubena s Bennym.

Přesně 29. března 1972 Agnetha, Björn, Benny a Anni-Frid nahráli první píseň v anglickém jazyce „People Need Love“, která jasně upřednostňovala vokály Agnethy a Fridy. Píseň vyšla 1. června 1972 na singlu a oficiálně se jedná o první nahrávku a singl skupiny ABBA (i když jsou na obalu desky uvedena pouze křestní jména všech čtyř členů; BJÖRN & BENNY AGNETHA & ANNI-FRID), která se dostala mezi nejlepších deset ve švédských hitparádách. Skupina povzbuzena úspěchem začala 26. září 1972 pracovat na svém prvním studiovém albu a už 1. listopadu 1972 bylo vydán jejich druhý singl „He Is Your Brother“, který je vynesl na první místo švédské hitparády.

Roku 1973 se zúčastnili švédského národního kola hudební soutěže Eurovision Song Contest s písní „Ring Ring“, ale vzhledem k systému hlasování se jim nepodařilo uspět. Pobouření fanoušci si pak vynutili změnu systému hodnocení.

ABBA se o účast v Eurovizi pokusila znovu o rok později s písní „Waterloo“. Tentokrát byla skupina úspěšná a 6. dubna 1974 zvítězila v mezinárodním kole, které se konalo v Brightonu ve Velké Británii. Tímto vítězstvím odstartovala svoji úspěšnou mezinárodní kariéru.

V září 1975 se dostavil další úspěch. Na singlu vyšla píseň „S.O.S.“, která se okamžitě vyšplhala na sedmé místo britské hitparády, následovala „Mamma Mia“, jež dosáhla v lednu 1976 prvního místa. Na stejné umístění se dostala i skladba „Fernando“ v dubnu téhož roku. Album Greatest Hits se stalo třetí nejlépe prodávanou kompilací sedmdesátých let. Úspěchy rostly, s písní „Dancing Queen“ obsadila ABBA opět první místo, a to dokonce i ve Spojených státech. Následovala série mezinárodních hitů. Do prestižní UK TOP 10 jich skupina dostala 19, z toho devětkrát dosáhla prvního místa.

V roce 1977 vyjela skupina na turné do Austrálie, kde si zároveň zahrála ve filmu ABBA – The Movie.

Jejich mezinárodní úspěchy začaly koncem 70. let narušovat osobní vztahy. V říjnu 1978 se Frida a Benny vzali, ale téměř v téže době požádali Agnetha a Björn o rozvod. Spekulace o možném rozpadu ukončila ABBA novým albem a obřím turné v roce 1979.

V březnu 1978 začala ABBA pracovat na svém v pořadí již šestém studiovém albu. V plánu bylo přijít s novou deskou do konce roku, ale natáčení komplikoval rozpadající se vztah mezi Agnethou a Björnem. V říjnu 1978 si Benny vzal Fridu, zatímco manželství Agnethy a Björna se o dva měsíce později rozpadlo. Tuto skutečnost se veřejnost dozvěděla až v únoru 1979. Došlo prý k „přátelskému“ rozchodu. Podle Agnethy a Björna se tím napětí ve skupině uvolnilo a zlepšila se spolupráce. V dubnu 1979 vyšlo album Voulez-Vous.

V dubnu 1980 se skupina vrátila po kratší odmlce opět na první místa singlových hitparád s písněmi „The Winner Takes It All“ a „Super Trouper“, které se objevily na sedmém studiovém albu Super Trouper. Jejich alba si nadále vedla velmi dobře, zůstávala na prvních místech přes pět týdnů i déle. K přelomu došlo v roce 1981. Frida a Benny požádali o rozvod. Plánované turné se již neuskutečnilo a skupina se rozhodla natočit alespoň další studiovou desku, The Visitors.


422. článek dne...(do 20. dubna 2021)


NASA's Galileo spacecraft acquired its highest resolution images of Jupiter's moon Io on 3 July 1999

Io je jedním z měsíců planety Jupiter, nejvnitřnější ze skupiny měsíců objevených Galileem. S průměrem 3642,6 km se jedná o čtvrtý největší měsíc ve sluneční soustavě. Pojmenován byl dle řecké mytologie po Íó – kněžce Héry, která se stala milenkou vládce bohů Dia.

Na povrchu měsíce se nachází více jak 400 aktivních sopek a Io je tak geologicky nejaktivnějším tělesem ve sluneční soustavě. Extrémní vulkanická aktivita je výsledkem silných slapových jevů způsobených vlivem Jupitera, Europy a Ganymedu. Slapové síly působí na celý měsíc, způsobují tření a to je příčinou zahřívání jeho jádra. Erupce na povrchu vytvářejí oblaka síry a oxidu siřičitého, které dosahují výšky až 500 km. Povrch je pokryt více jak stovkou hor, které vznikly vyzdvihnutím částí kůry vlivem extrémní komprese silikátového pláště. Některé z těchto hor sahají výše než nejvyšší pozemská hora Mount Everest. Na rozdíl od většiny měsíců ve vnější sluneční soustavě (které mají tlustou vrstvu ledu), je Io složen převážně ze silikátových hornin, které jsou okolo roztaveného železného či síro-železnatého jádra. Většina povrchu měsíce je charakteristická rozsáhlými pláněmi potaženými sírou nebo zmrzlým oxidem siřičitým způsobující jeho zvláštní zbarvení.

Povrchový vulkanismus je odpovědný za veliké množství unikátních útvarů na Io. Sopečná mračna a lávové proudy neustále přetvářejí povrch měsíce a jeho zbarvení, které se vyskytuje v různých odstínech červené, žluté, bílé, černé a zelené způsobované většinou sloučeninami síry. Velké množství lávových proudů, několik z nich delších než 500 km, přispívají k rychlým změnám vzhledu povrchu. Při pohledu z vesmíru povrch měsíce připomíná povrch pizzy. Sopečné erupce neustále doplňují materiál do slabé atmosféry Io a druhotně i do rozsáhlé magnetosféry Jupiteru.

Měsíc Io hrál významnou roli v rozvoji astronomie v 17. a 18. století. Objevil ho již v roce 1610 Galileo Galilei, spolu s dalšími velkými satelity Jupiteru. Objev těchto měsíců podpořil obecné přijetí Koperníkovo heliocentrického modelu sluneční soustavy, vývoj Keplerových pohybových zákonů a první měření rychlosti světla. Až do konce 19. století zůstával Io jen pouhým bodem. Na začátku 20. století zlepšení astronomických dalekohledů umožnilo rozpoznat tmavě červené polární a světlé rovníkové oblasti. V druhé polovině 20. století prolétly okolo měsíce dvě kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2, které přinesly poznatky o jeho geologické aktivitě v podobě sopek, velkých hor a mladého povrchu bez zjevného pokrytí impaktními krátery. V 90. letech a na začátku roku 2000 kolem měsíce několikrát prolétla kosmická sonda Galileo, což přispělo k získání znalostí o vnitřní stavbě měsíce.

Průzkum Io pokračoval v prvních měsících roku 2007 pomocí přeletu sondy New Horizons. Měsíc Io je o něco větší než pozemský Měsíc, střední poloměr dosahuje 1821,3 km, což je o 5 procent více než má Měsíc. Hmotnost dosahuje 8,9319 × 1022 kg (o 21 procent více než má Měsíc). Io má lehce elipsovitý tvar s nejdelší osou směřující k Jupiteru. Mezi Galileovými měsíci je v uvedených parametrech před Europou, ale za Callisto a Ganymedem.

Na rozdíl od Země a Měsíce získává Io hlavní část tepla spíše působením slapových jevů na jeho jádro nežli z radioaktivního rozpadu izotopů. Slapové jevy jsou výsledkem rezonancí s měsíci Europou a Ganymedem. Množství takto vzniklého tepla je závislé na vzdálenosti od Jupiteru, na rotační ose, vnitřním složení a stavu materiálu tvořícího vnitřní část měsíce.

Jeho laplaceovská rezonance s Europou a Ganymedem udržuje excentricitu obežné dráhy Io a zabraňuje slapovému tření uvnitř Io, aby změnila tuto oběžnou dráhu na kruhovou. Rezonantní oběžná dráha také udržuje vzdálenost Io od Jupiteru; jinak by slapy generované Jupiterem způsobily, že by se Io pomalu od své mateřské planety vzdalovalo. Vertikální změna slapové výdutě Io mezi okamžiky, kdy se měsíc nachází v apocentru a pericentru své oběžné dráhy, může být až 100 metrů. Slapové tření, které vzniká ve vnitřku Io, díky proměnné slapové síle, která by – nebýt rezonantní oběžné dráhy – vedla k přeměně oběžné dráhy Io na kruhovou, dává vzniknout významnému slapovému zahřívání v nitru Io, vedoucí k tavení významné části měsíčního pláště a jádra. Objem tepelné energie takto produkované je až 200 krát vyšší než energie pouze z radioaktivního rozpadu prvků. Tato energie je uvolňována ve formě vulkanické aktivity, vedoucí k pozorovanému vysokému tepelnému toku (globální úhrn: 0,6 až 1,6×1014 W). Modely jeho oběžné dráhy ukazují, že objem slapového zahřívání nitra Io se mění s časem.


423. článek dne...(do 14. května 2021)


Fallout: New Vegas Ultimate Edition (GOG.com)

Fallout: New Vegas je postapokalyptická akční RPG hra vyvinutá společností Obsidian Entertainment a vydaná společností Bethesda Softworks.

Hra byla oznámena v dubnu 2009 a vydána 19. října 2010 pro Microsoft Windows, PlayStation 3 a Xbox 360. Hra je spin-offem série Fallout a odehrává se v postapokalyptickém prostředí otevřeného světa, který zahrnuje region sestávající z Arizony, Kalifornie a Nevady. Odehrává se ve světě, který se díky technologii atomového věku odchýlil na alternativní časovou linii, což nakonec vedlo ke globální jaderné apokalypse v roce 2077 v události označované jako "Velká válka", způsobené velkým konfliktem mezi USA a Čínou.

Hlavní příběh hry New Vegas se odehrává v roce 2281, čtyři roky po událostech hry Fallout 3 a 204 let po pádu bomb. Nejedná se o přímé pokračování, ale znamená návrat několika prvků, které se nacházely ve hře Fallout 2.

Hráči se ujímají ovládání postavy známé jako Kurýr. Při převozu balíčku přes Mohavskou poušť do města New Vegas, což bývalo Las Vegas, je Kurýr přepaden, okraden o balíček, zastřelen a ponechán napospas smrti. Poté, co Kurýr přežije, se vydává na cestu za nalezením svého budoucího vraha a získáním balíčku zpět, získává přátele i nepřátele mezi různými válčícími frakcemi a nakonec se zaplete do konfliktu, který rozhodne o tom, kdo ovládne New Vegas a Pustinu Mojave.

Hra New Vegas získala pozitivní recenze, kritici chválili její psaní, úkoly a vylepšenou hratelnost, ačkoli byla při uvedení na trh kritizována za chyby a záseky. Hra byla komerčně úspěšná, prodalo se jí více než 5 milionů kopií a odhaduje se, že celosvětově se jí prodalo přibližně 12 milionů kopií. Hra získala v roce 2011 cenu Golden Joystick Award za "RPG roku" a byla nominována na dvě ceny BAFTA (nejlepší strategická hra a nejlepší příběh).

Od té doby si hra získala kultovní postavení a někteří kritici i diváci ji označují za jednu z nejlepších her série Fallout a také za jedno z nejlepších RPG všech dob.

Možnost provést na své postavě jakékoliv změny na poslední chvíli se objeví, když hráč vykročí za hranice výchozí lokace, městečka Goodsprings. Do hry bylo přidáno více perků, které poskytují větší možnosti vylepšení hráčových postav při zvyšování úrovně. Změnil se i samotný systém perků, který umožňuje získat perk na každé druhé úrovni namísto každé úrovně jako v dřívějších Falloutech. To zabraňuje tomu, aby měl hráč na začátku hry příliš silnou postavu. Do hry bylo přidáno více zbraní, včetně pistole ráže 9 mm, jednoranné brokovnice, prachových náloží, dynamitu a granátometu. Každá zbraň má ve hře plnit specifickou a taktickou roli. Byla zavedena dovednost "Přežití". Tato dovednost ovlivňuje, kolik zdraví se obnovuje pomocí jídla a pití.

Dovednosti mají větší vliv na volbu konverzace; to, zda bude dialogová možnost úspěšná, nebo neúspěšná, je zobrazeno předem a zcela závisí na úrovni dovednosti, nikoliv na dovednosti i náhodě, jak tomu bylo ve Falloutu 3. Hráči mohou získat dočasné posílení dovednosti přečtením jí odpovídajícího časopisu, který lze nalézt v okolí Mojavské pustiny nebo zakoupit u prodejců, jehož účinky lze dále posílit určitými perky. Hráči mohou hrát hazardní hry. Mohou tak činit návštěvou kasin, nákupem žetonů za tři hlavní herní měny a hraním blackjacku, automatů nebo rulety v nich. Hráči mohou také hrát karetní hru s názvem Caravan, která byla navržena speciálně pro tuto hru a má svá vlastní pravidla a lze ji hrát s vybranými lidmi i mimo kasina.

Přestože hráči mohli ve Falloutu 3 vyrábět předměty, byly tyto předměty omezeny na několik unikátních zbraní. V New Vegas byl crafting výrazně rozšířen o možnost vytvářet jídlo, pití a drogy, a munice spolu s unikátními zbraněmi. Crafting lze provádět u pracovních stolů, dobíjecích lavic, ploten a táborových ohňů a vyžaduje specifické komponenty i dostatečnou úroveň dovedností. Například vaření jídla u táborových ohňů vyžaduje, aby k tomu hráč měl dostatečnou úroveň dovednosti Přežití. Některé speciální předměty nelze vyrobit, dokud nejsou nalezeny jejich recepty/schémata.

Hráči mohou sbírat rostliny, které se používají v receptech. Kromě craftingu mohou hráči upravovat zbraně pomocí speciálních modifikací střelných zbraní. Takové úpravy mohou zlepšit rychlost střelby nebo velikost zásobníku, případně přidat namontovaný teleskopický zaměřovač umožňující větší dostřel. Úpravy střelných zbraní často vyžadují buď jejich shánění v Mojave, nebo nákup u prodejců.


424. článek dne...(do 2. června 2021)


S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat (GOG.com)

S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat je samostatný sequel k prvnímu dílu S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl. Jedná se o first-person počítačovou střílečku ukrajinského studia GSC Game World. Podle tvůrců se má jednat o nejlepší díl z celé trilogie. Call of Pripyat běží opět na zdokonaleném X-Ray enginu a vylepšeném A-life systému. Oproti předchůdcům se hra odehrává na zcela nových lokacích, které jsou výrazně rozlehlejší, což se projevuje vyšší hardwarovou náročností (zejména RAM paměti). Autoři také sází na 70 precizně vylepšených vedlejších questů.

S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat obsahuje 3 hlavní lokace – Zaton (Pripjaťské bažiny), Jupiter (průmyslová oblast Jupiter s železniční stanicí Janov) a Pripyat (východní část města Pripjať). Mezi těmito 3 lokacemi se lze libovolně přesouvat (stačí zajít za navigátorem, který hráče za určitý obnos zavede do potřebné oblasti). Dále jsou zde 2 menší samostatné lokace - podzemní průchod z Jupiteru do Pripyati a tajná laboratoř X8, do kterých hráče zavede herní příběh.

Při své cestě Zónou se hráč setká s různými frakcemi, které jsou často navzájem v konfliktu. Hráč se nemůžete k žádné frakci přidat, avšak může získat jejich přízeň. Je však po celou dobu hry členem stalkerů, armády a SBU.

Dobrodruzi, nazývaní také jako Svobodní stalkeři/Samotáři jsou osamocení jedinci nebo sjednocená skupina odvážlivců, kteří přišli do Zóny hledat artefakty, pytlačit, skrývat se před zákonem nebo jen hledat dobrodružství. Jejich živobytím je hledání a následný prodej artefaktů, také se živí lovem mutantů nebo pracují pro vědce. Většina stalkerů se stará sama o sebe a ostatním frakcím nevěnuje přílišnou pozornost. Jsou ve válce s bandity, kteří je vydírají, unášejí nebo zabíjejí. Nemají v lásce ani armádu, ale i přesto jsou s ní zapojeni v nezákonného obchodu se zbraněmi a artefakty. Stalkeři jsou také ve válce s jednotkami Monolitu. Jsou neutrální ke Svobodě, Povinnosti a vědcům. I když jsou stalkeři popisováni jako frakce, není to tak docela pravda, protože (podobně jako žoldáci) nemají žádnou hlavní základnu, ani žádného hlavního vůdce a nejsou jako celek příliš jednotní, i když existují výjimky (třeba barman Fousáč sídlící na lodi Skadovsk v Zatonu).

Lupiči a nájezdníci, bez výčitek svědomí. Jsou to převážně bývalí zločinci a trestanci, kteří přišli do Zóny skrývat se před zákonem, lichvařit, obchodovat se zbraněmi, drogami či artefakty. Bandité jsou nemilosrdní a obecně nepřátelští nejen k ostatním frakcím, ale i k sobě navzájem. Jejich velikost je malá, jejich zbraně a ochrana levné a nekvalitní. Jsou ve válce se stalkery, které vydírají placením výpalného, okrádají o artefakty a v neposlední řadě také prodávají do otroctví nebo zabíjejí. Ačkoli se na první pohled jeví jako organizovaná jednotná frakce, jsou často neorganizovaní a rozdělení do samostatných klanů pod vedením jednotlivých šéfů. Příkladem takových šéfů jsou Sultán z lodi Skadovsk v Zatonu, Spodek z kontrolního stanoviště a Šišák ze skladiště kontejnerů v Jupiteru.

Svoboda je polovojenská organizace, která bojuje za volný přístup do Zóny. Tvoří ji anarchisté, hipíci, volnomyšlenkáři, huliči marihuany ale i stalkeři, kteří již nechtějí žít na vlastní pěst. Původně byla založena skupinou svobodných stalkerů, zaměřenou na výzkum Zóny a její ochranu. Jedná se o jednu z největších a nejlépe vyzbrojených frakcí v Zóně, i když je slabší než Povinnost. Svoboda používá převážně výzbroj armád NATO. Názory členů Svobody jsou poněkud "husitské", věří ve společné vlastnictví, v čemž vidí cestu bezpečného života v Zóně (co je mé, je tvé). Často vyrážení se stalkery hledat artefakty, které potom zpeněží, přičemž pravidelně pořádají pitky plné alkoholu a marihuany. Nemají v lásce armádu a vědce, kteří podle nich Zónu zneužívají k pokusům a Zóna to pak vrací v podobě útoků mutantů, anomálií a nebezpečného záření. Jsou skálopevně přesvědčeni, že Zóna je přínosem pro celé lidstvo a jakmile armáda a vědci odejdou, začne se Zóna chovat přátelsky a mírumilovně. Vzhledem k jejich ideálům jsou ve válečném stavu s Povinností, kterou otevřeně pohrdají, také s bandity a žoldáky. K vědcům a stalkerů se chovají neutrálně. Ve srovnání s Povinností má Svoboda decentralizovanou velitelskou strukturu. I přesto jsou členové Svobody schopni (když je potřeba) seskupit se v organizovanou bojovou sílu. Svoboda má velitelství na nádraží Janov, které sdílí spolu s Povinností jako neutrální území.
Velitelem frakce v Janově je podplukovník Loki.

V Zóně žije celá řada kreatur, které jsou vůči lidem nepřátelské. Každé zvíře je jinak odolné, má jiné schopnosti a platí na něj jiná taktika boje.


425. článek dne...(do 2. července 2021)


Amrita Rao (2020)

Amrita Rao (* 7. června 1981) je indická herečka a modelka, která hraje především v hindskojazyčných filmech.

Narodila se a vyrostla v Bombaji a na filmovém plátně debutovala ve filmu Ab Ke Baras (2002), za který byla v roce 2003 nominována na cenu Filmfare za nejlepší ženský debut. Jedna z jejích nejpopulárnějších rolí byla v romantickém filmu Vivah (2006).

Za role ve filmech Main Hoon Na (2004) a Welcome to Sajjanpur (2008) byla Rao nominována na cenu Filmfare pro nejlepší herečku ve vedlejší roli, respektive na cenu Stardust pro nejlepší herečku. Různá média ji označila za "typickou bollywoodskou dívku od vedle". Deník Times of India ji zařadil mezi "50 nejžádanějších žen roku 2011". M. F. Husain prohlásil Amritu Rao za svou druhou múzu 11 let poté, co namaloval Madhuri Dixit a vytvořil několik obrazů věnovaných hereččině roli ve filmu Vivah.

Než začala svou hereckou kariéru, objevila se Rao během studií v několika reklamách. Poprvé se na veřejnosti objevila ve videoklipu k písni Woh Pyar Mera od Alishy Chinoy.

V roce 2004 si Rao zahrála v komedii pro dospělé Masti režiséra Indry Kumara po boku Viveka Oberoie.

Další vedlejší roli měla Rao v akční komedii Faraha Khana Main Hoon Na, kde si zahrála po boku Shaha Rukha Khana, Sunila Shettyho, Sushmity Sen a Zayeda Khana. Role dcery armádního důstojníka Sanjany (Sanju) Bakshi vynesla Rao nominaci na cenu za nejlepší herečku ve vedlejší roli, což byla její druhá nominace na cenu Filmfare. Rao měla menší roli ve filmu Milana Luthria Deewar – hrála Radhiku, objekt milostného zájmu Gauranga Kaula.

V roce 2005 si Rao zahrála po boku Shahida Kapoora a Sanjaye Dutta v dramatu Vaah! Life Ho Toh Aisi!. Ohlasy kritiků na film byly negativní, ačkoli Rao sklidila uznání za svůj výkon učitelky ve škole. Glamsham řekl, že jediná věc, díky které se na film dalo dívat, byl herecký výkon Amrity Rao. V témže roce Rao přijala hlavní roli v dramatu Johna Matthewa Matthana Shikhar, v němž ztvárnila Madhvi. V roce 2006 se pak objevila v komedii Pyare Mohan po boku Viveka Oberoie Film nebyl kritikou přijat dobře.

Film Vivah (2006) z ní udělal národní hvězdu; zobrazoval cestu dvou jedinců od zasnoubení ke svatbě. Po boku Shahida Kapoora ztvárnila Rao tradičně vychovávanou mladou ženu Poonam. Většina kritiků film hodnotila smíšeně, ale stal se jedním z nejvýdělečnějších filmů roku a také dosud největším komerčním úspěchem Rao. Taran Adarsh napsal: "Amrita Rao dostává s filmem Vivah novou chuť do života. Její postava jí sluší a po celou dobu je skvělá." Na 13. ročníku Star Screen Award získala Rao nominaci za nejlepší herečku.

V roce 2008 se objevila v dramatickém filmu Jmenuji se Anthony Gonsalves po boku nováčka Nikhila Dwivediho. Film získal převážně negativní recenze a v pokladnách kin si vedl špatně. Někteří kritici výkon Rao chválili;.OneIndia Entertainment poznamenal: "Amrita Rao vypadá nádherně, ale její role není moc podstatná".

V roce 2008 se Rao objevila ve svém třetím trháku, komedii Šjáma Benegala Vítejte v Sajjanpuru. Hrála zde roli Kamaly, ženy, která zoufale hledá komunikaci se svým manželem Bansiramem (Kunal Kapoor), dělníkem v bombajských loděnicích. Film získal pozitivní recenze a vydělal 20 milionů INR (273 000 USD), čímž se stal druhým nejvýdělečnějším filmem v Raoově kariéře. Deník Hindustan Times poznamenal: "Amrita Rao je ztělesněná sladkost." Za svůj výkon získala první cenu Stardust Searchlight Award pro nejlepší herečku.

Po boku Sunnyho Deola si Rao zahrála v akčním filmu Singh Saab the Great (2013), který režíroval Anil Sharma. Zde měla roli novinářky Shikhu Chaturvedi. Film byl kritikou převážně odmítán, ale Rao si svým výkonem vysloužila pozitivní recenze. Namrta Joshi z indického časopisu Outlooku uvedla: "Amrita Rao hraje roli, která rozhodně působí jako něco, co už hrála; plná emocionální podpora". Film získal převážně negativní recenze, ale byl mírně úspěšný v pokladnách kin s tržbami 29 milionů INR (396 000 USD). Rao hrála v komediálním filmu Jolly LLB (2013), který získal národní ocenění. Hrála hlavní roli Sandhyi, přítelkyně postavy Arshada Warsiho. Výkon Rao byl výrazně chválen. Film sice získal smíšené recenze, ale získal Národní filmovou cenu za nejlepší celovečerní film v hindštině.


426. článek dne...(do 9. července 2021)


Prudnik Town Hall (2016)

Prudník (polsky: Prudnik) je město v jižním Polsku v Opolském vojvodství, sídlo okresu Prudník a stejnojmenné gminy zahrnující město a 10 okolních vesnic. Leží na soutoku řeky Prudník a Zlatého potoku (Złoty Potok) na historickém území Horního Slezska (ve středověku na Moravě) v bezprostřední blízkosti česko-polské státní hranice (hraničí s obcí Jindřichov). Z geomorfologického hlediska se rozkládá na pomezí Opavské pahorkatiny a Zlatohorské vrchoviny.
V červnu 2020 zde žilo 20 887 obyvatel.

V roce 1945 byl do polského úředního styku zprvu zaveden název Prądnik. K oficiálnímu přejmenování na Prudnik došlo 7. května 1946. Předcházela tomu mnohaměsíční debata v místním tisku a oba tvary existovaly ještě nějakou dobu souběžně.

Za zakladatele města a iniciátora stavby hradu zvaného Wogendrüssel (nebo Wogendrossel, Woggendrossel) se považuje Vok I. z Rožmberka, který zde působil kolem roku 1255. V zakladatelské činnosti pokračoval jeho syn Jindřich I. z Rožmberka a rok 1279 se běžně uvádí jako datum, kdy proběhla lokace Prudníku/Neustadtu podle magdeburského práva.

Původně byl součástí Opavského knížectví, které se tehdy ještě počítalo k Moravě. 6. ledna 1337 prodal Jan Lucemburský prudnické panství Boleslavovi I. Falkenberskému za dva tisíce hřiven pražských grošů. Od té doby sdílelo osudy Falkenberského, Opolského a Opolsko-Ratibořského knížectví v rámci Slezska. Po smrti Vladislava II. Opolského došlo k vyčlenění hornohlohovsko-prudnického knížectví, v němž vládl od roku 1424 Boleslav V. Heretik („pán na Horním Hlohově a Prudníku“), který po dobytí Horního Hlohova oddíly Prokopa Holého v roce 1428 přilnul k husitům. Kníže sekularizoval církevní majetek ve svém panství. Po Boleslavově smrti sjednotil Mikuláš I. Opolský Hornohlohovsko a Prudnicko opět s Opolským knížectvím. Až do roku 1629 patřilo Prudnicko olomoucké diecézi, poté bylo připojeno v souladu s politickou příslušností ke vratislavské.

V důsledku rozdělení Slezska po první slezské válce v roce 1742 Prudník připadl Prusku a ocitl se v těsné blízkosti nové prusko-rakouské hranice. Stal se sídlem okresu (Landkreis Neustadt O.S), který od správní reformy roku 1815 byl součástí vládního obvodu Opolí v rámci provincie Slezsko. Roku 1806 vyhořel prudnický hrad až na bergfrit dnes známý jako Vokova věž.

V době industrializace se do dějin města obzvlášť významně zapsal Samuel Fränkel, židovský podnikatel z nedaleké Bělé, který zde v roce 1845 založil přádelnu lnu. V severozápadní částí města na obou stranách dnešní ulice Nyska vznikl postupně rozlehlý průmyslový komplex a firma S. Fränkel se stala významným výrobcem textilu v evropském měřítku s pobočkami mj. v Berlíně a Augsburgu. Rodina Fränklových výrazně poznamenala veřejný život v Prudníku na přelomu 19. a 20. století, Samuelův syn Hermann byl kromě jiného jedním z fundátorů městského parku v roce 1880 a vnuk Max Pinkus vytvořil ve své vile vzácnou Slezskou knihovnu se 25 tisíci svazků. Roku 1938 rodina byla nucena k emigraci a podnik byl arizován jako Schlesische Feinweberei AG Neustadt O.S, v letech 1944–1945 pobočný tábor Auschwitz.

V roce 1876 získal Prudník železniční spojení s Kandřínem a Nisou a v roce 1896 s Gogolinem přes Bělou a Krapkowice. Počet obyvatel se v druhé polovině 19. století ztrojnásobil: ze 6 125 v roce 1840 stoupl na 17 577 v roce 1890. Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo ve městě 18 856 osob, z toho 95,8 % německojazyčných a 85,5 % katolíků. 703 osoby patřily k vojenské posádce. V té době Prudník dosahoval svého předválečného maxima. Do roku 1939 populace klesla na 16 937.

Rudou armádou byl Prudník obsazen 18. března 1945, nicméně až do konce války v květnu se nacházel poblíž frontové linie. 23. března shodila sovětská letadla bomby na historické centrum včetně hlavního náměstí, pravděpodobně se jednalo o omyl. Na základě Jaltské a Postupimské dohody došlo k připojení města k Polsku. Odsunutou německou populaci nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených SSSR a osadníci z polského vnitrozemí.

Od roku 1950 náleží Prudnicko k Opolskému vojvodství. Na zničení způsobená bombardováním v roce 1945 navázala po válce cílená asanace Starého Města, která vedla k nahrazení podstatné části historické zástavby centra novostavbami v 50. a 60. letech. Bývalá textilní továrna Samuela Fränkela dostala po znárodnění jméno Bavlnářské závody (Zakłady Przemysłu Bawełnianego) „Frotex“ a byla po dlouhá léta největším zaměstnavatelem ve městě. Fungovala do roku 2014. V září 1980 byla dějištěm jedné z velkých stávkových akcí první vlny Solidarity. Druhým významným podnikem socialistického Prudníku se staly Obuvnické závody (Prudnickie Zakłady Obuwia) „Primus“ existující v letech 1945–2004. Roku 1949 byl založen prudnický státní hřebčín (Stadnina Koni Prudnik). V 80. letech bylo na východním okraji města postaveno panelové sídliště Jasionowe Wzgórze.


427. článek dne...(do 16. července 2021)


Mad Max (2015)

Mad Max je videohra typu akční adventura zasazená do mechanismu otevřeného světa a vytvořena na základě filmové série Šílený Max, přestože do oficiálního kánonu této série nezapadá.

Hra je zasazena do postapokalyptické pouštní pustiny. Hráč hraje za Maxe Rockatanského, který putuje po Pustině a koná svou pomstu na bojovnících Scrotuse. Pustinu překonává ve svém automobilu. Velký důraz se klade na boj s vozidly, kde si hráč svůj automobil upravuje a vylepšuje. Herní mapa končí v písečné oblasti, nazvané „The Big Nothing".

Mad Max je postapokalyptická akční adventura, s vyváženým důrazem mezi automobilovým bojem a osobními souboji v nepřátelských pevnostech a malých táborech. Hráč okamžitě přebírá roli titulní postavy Maxe Rockatanského. Podle vydavatele až 60% videohry vyžaduje po hráči, aby řídil automobil. Maxův automobil, s přezdívkou Magnum Opus, je brzy nutné výrazně vylepšovat. Maxovým společníkem v autě je zručný mechanik Chumbucket. Hra se zobrazuje z pohledu třetí osoby, ale během řízení lze přepnout do pohledu první osoby. Ve hře je hlavní příběh, ale samozřejmě jsou zde i vedlejší mise.

Měna ve hře je šrot, za který se vylepšuje Maxův automobil, ale i schopnosti a výbava samotného Maxe. Šrot se nachází na různých místech globální mapy a také vypadne z každého zničeného nepřátelského auta. Max dále získává dovednosti z nasbíraných zkušeností, za které se pořizují další Maxova vylepšení.

Je uvedeno mnoho možností gameplaye, hlavně akční a stealth, ale hra upřednostňuje akci. Ačkoli má Max brokovnici, munice je vzácná, proto bojuje nejčastěji pěstmi. Hra má bojový systém volného proudění, která využívá profesionální útoky smíchané s boxerskými techniky.

Krajina hry se skládá z kaňonů, jeskyní, pouští, vyprahlého mořského dna a opuštěných budov. Herní svět je rozdělen do značného množství oblastí, přičemž každá oblast má svou vlastní jedinečnou krajinu a vedlejší příběh v podobě vedlejších misí. Unikátní památky a ruiny mohou být objeveny v každém regionu. Vedlejší činnosti, jako jsou například závody smrti, dobyvání nepřátelských pevností, shazování strašáků a ničení nepřátelských konvojů lze nalézt v každém regionu. Dále „úroveň hrozby" regionu se snižuje po splnění takových aktivit, a tím umožňuje hráčům procházet svět snadněji. Každý region ve hře má pevnost s větším bossem (Top Dog Boss). Některé z pevností ve hře jsou lehčí, některé těžší. Každou oblast Max může důkladněji objevit pomocí horkovzdušného balónu, který brzy hraje dominantní roli při aktivaci funkce Fast-travel – tedy okamžitého přesunu z jednoho bodu na globální mapě do druhého (velmi často jiný balón či přátelský stronghold).

Magnum Opus spotřebovává benzín, který se získává z plných kanystrů a spojeneckých základen. Hráči mohou najít sběratelské předměty, a to historické relikvie v průběhu celé hry. Hráč může najet do nezmapované pouštní oblasti „The Big Nothing" a právě tam najít hodně vzácné součástky pro Magnum Opus. Ve hře je také dynamický systém počasí, dne a noci, elektrických a pouštních bouří.

Videohra se odehrává, stejně jako filmová série, v australské poušti zničené jadernou válkou o zbývající zdroje, která zpustošila civilizaci a vyprahla svět.

Samotář Max Rockatansky projíždí ve svém automobilu Interceptor Pláně ticha (Plains of Silence). Jeho jízda se změní, když narazí na skupinu bojovníků pod velením Scabrouse Scrotuse, psychotického syna Immortana Joea a vládce města Gas Town. Scrotusovi bojovníci přepadnou Maxe. Vezmou mu jeho automobil, věci a oblečení. Max se ale nenechá a stačí skočit na Scrotusovo vozidlo War Rig. Zde zaútočí na Scrotuse. Po krátkém boji Max zařízne motorovou pilu hluboko do hlavy Scrotuse, který však kupodivu přežije a skopne Maxe z vozidla a nechá jej polonahého v kruté pustině.

Max získá oblečení a brokovnici od nedaleké mrtvoly. Následně pozná zručného mechanika jménem Chumbucket, vyhoštěného hrbáče s vlastní vírou točící se kolem automobilů. Max má jasný plán jak se dostat pryč z Plání ticha, ale potřebuje k tomu výkonný motor V8.


428. článek dne...(do 22. července 2021)


Actor Willem Dafoe preparing for his moderation at the Table of Free Voices.

William James Dafoe (* 22. července 1955) je americký filmový a divadelní herec. Zakládající člen experimentální divadelní společnosti The Wooster Group. Je znám především z filmů Žít a zemřít v L.A., Četa, Poslední pokušení Krista, Ve stínu upíra, Hořící Mississippi, Pokrevní bratři, a ve filmové sérii Spider-Man.

Jako mladík byl vyhozen ze Appleton East High School za výrobu videa, které vedení školy označilo za pornografické, dokončil svá studia na nedaleké Lawrence University. Poté studoval drama na University of Wisconsin-Milwaukee, ale opustil školu před promocí, protože se přidal k nově vzniklé avantgardní skupině Theatre X.

Pracoval krátce jako model v roce 1990 na kampani firmy Prada. V roce 2004, Dafoe propůjčil svůj hlas ve videohře James Bond Everything or Nothing padouchovi Nikolai Diavolo. V roce 2006, hrál NYPD detektiva Stana Aubraye za honbou na sériového vraha, hlavní role v thrileru Jiná perspektiva, proti Scott Speedman a Peter Stormare. Hrál také po boku Rowan Atkinsona ve filmech Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (1997) a Prázdniny pana Beana, který měl premiéru 30. března 2007.

V roce 2013 si Dafoe zahrál policistu v nadpřirozeném thrilleru Odd Thomas, v němž Anton Yelchin ztvárnil titulní postavu, která má nadpřirozené schopnosti vidět mrtvé. S využitím technologie motion-capture si Dafoe zahrál po boku Elliota Page ve videohře Davida Cage Beyond: (2013) v roli výzkumníka paranormálních aktivit, který působí jako náhradní otec dívky s nadpřirozenými schopnostmi. Hra polarizovala recenzenty, ačkoli Dafoeův a Pageův výkon byl široce chválen. Ve filmu Scotta Coopera Out of the Furnace (2013) s Christianem Balem v hlavní roli hrál Dafoe vedlejší roli bookmakera provozujícího nelegální hazardní hry. Dafoe se dále objevil ve dvoudílném erotickém artovém filmu Larse von Triera Nymfomanka, jeho třetí a poslední filmové premiéře roku 2013. Dafoe si v něm zahrál perverzního podnikatele, který si najme postavu Charlotte Gainsbourg, aby pracovala jako vymahač dluhů s využitím sexu a sadomasochismu. V roce 2013 si Dafoe také zahrál ďábla v reklamě na Mercedes-Benz Super Bowl a zahrál si ve třech krátkých studentských filmech v rámci soutěže sponzorované irskou whiskey Jameson.

V roce 2014 Dafoe ztvárnil bohatého soukromého bankéře s vazbami na ruskou mafii po boku Philipa Seymoura Hoffmana ve špionážním thrilleru Antona Corbijna Nejhledanější muž. Potřetí Dafoe spolupracoval s Wesem Andersonem na komedii Grandhotel Budapešť (rovněž 2014), kde se představil jako poskok postavy Adriena Brodyho po boku hereckého ansámblu v čele s Ralphem Fiennesem.

V černé komedii Dog Eat Dog (2016), Dafoeově šestém filmu s Paulem Schraderem, si Dafoe a Nicolas Cage zahráli dvojici bývalých trestanců najatých na únos dítěte. Ve stejném roce si Dafoe zopakoval svou hlasovou roli Gilla, maurské modly ryby, z filmu Hledá se Nemo v jeho pokračování Hledá se Dory. Dále si zahrál šéfa postavy Gerarda Butlera v dramatu Rodinný muž a zahrál si v artovém sci-fi filmu Lorise Gréauda Sculpt, který se v Los Angeles County Museum of Art promítal vždy jen pro jednoho člověka. Jeho posledním filmem roku byl monster film Velká čínská zeď, čínsko-americká koprodukce režiséra Zhanga Yimoua s Mattem Damonem v hlavní roli evropského žoldáka v Číně bránícího Velkou čínskou zeď před hordou monster, v němž Dafoe hrál bývalého dobrodruha pracujícího v Číně jako učitel. V roce 2016 se Dafoe objevil také v další reklamě na Super Bowl, tentokrát na Snickers, kde ztvárnil ikonickou scénu s bílými šaty Marilyn Monroe z filmu Slaměný vdovec (The Seven Year Itch).

V roce 2017 si Dafoe zahrál v dramatu Seana Bakera The Florida Project jako správce motelu v Kissimmee na Floridě, kde žije toxická matka a její šestiletá dcera. Film i jeho výkon se setkaly s obrovským ohlasem kritiky, kritička listu The Washington Post Ann Hornadayová napsala, že "Dafoe podává svůj nejlepší výkon za poslední dobu a přivádí k vyrovnanému, nesankcionovanému životu postavu, která nabízí záblesk naděje a péče ve světě, kde je obojího výrazně nedostatek". Dafoe si vysloužil svou třetí nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, stejně jako nominace na Zlaté glóby, ceny SAG a ceny BAFTA. V roce 2017 si Dafoe zahrál a namluvil také postavu Rjúka, démonického boha smrti z japonské mytologie, ve filmu Death Note společnosti Netflix.


429. článek dne...(do 28. července 2021)


Fernando Alonso at the 2009 Australian Grand Prix

Fernando Alonso Díaz (* 29. července 1981) je španělský automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1 a dvojnásobný mistr světa z let 2005 a 2006.

Žije v rodném Oviedu, kam se vrátil v zimě roku 2010 ze švýcarského Lugana, aby byl blíže rodině a přátelům.

25. září 2005 se ve 24 letech a 58 dnech stal nejmladším mistrem světa v historii Formule 1, čímž překonal rekord Emersona Fittipaldiho z roku 1972. Jeho přezdívka je El Nano. Kromě rodné španělštiny mluví také anglicky a italsky.

Jako dítě objížděl Fernando se svým otcem, který mu byl rovněž mechanikem, motokárové závody po Španělsku. Alonsova rodina neměla příliš peněz, ale Fernandovy výsledky znamenaly, že se o něj zajímali sponzoři a o peníze bylo postaráno.

Alonso byl třetím nejmladším pilotem, který kdy ve formuli 1 startoval, když si odbyl svůj debut v Minardi 4.března 2001 na australském okruhu v Melbourne. Minardi odstartovalo do nové sezóny s novým vlastníkem Paulem Stoddartem a také s novým vozem PS01. I když byly Alonsovy výkony v testech dobré, ve své první kvalifikaci prohrál s týmovým kolegou Tarsem Marquesem o 2,6 sekundy. Ale už ve čtvrté kvalifikaci v Imole porazil oba Benettony, což zopakoval i v další části sezóny.

Za své výkony v roce 2001 si ho začínali všímat i lepší týmy. V září 2001 po závodech v Evropě se Sauber poohlížel po jezdci, který by nahradil odcházejícího Kimiho Räikkönena. Sauber se ale též zajímal o Felippeho Massu, nadějného Brazilce a též o testovacího jezdce Jaguaru Andre Lotterera. O měsíc později bylo potvrzeno, že v roce 2002 usedne do kokpitu Sauberu Felipe Massa.

V září téhož roku začal Alonsův manažer Flavio Briatore plánovat, že by Fernando mohl jezdit za Benetton. Briatore zvažoval, že by v roce 2002 mohl Alonso nahradit Jensona Buttona, ale nakonec se rozhodl, že Alonso bude oficiálním testovacím jezdcem Benettonu pro rok 2002. V posledním závodě roku 2001 v Suzuce skončil Alonso jedenáctý, tenkrát pět míst za bodovaným umístěním. Ale porazil Heinze-Haralda Frentzena (z týmu Prost), Oliviera Panise (BAR), oba jezdce týmu Arrows a Alexe Yoonge, který nahradil v Minardi Tarsa Marquese.

Alonso se v roce 2002 stal testovacím jezdcem týmu Renault (dříve Benetton) a najezdil za celý rok 1642 kol. V roce 2003 Briatore propustil Buttona a Alonsa posadil do druhého vozu vedle jedničky týmu Jarna Trulliho.

Španěl se stal v roce 2003 nejmladším jezdcem, který získal pole position, na okruhu v Malajsii. V závodě v Brazílii měl Alonso těžkou nehodu, kde v dvousetkilometrové rychlosti havaroval, když vrazil do zbytků vozu Marka Webbera, který havaroval těsně před ním. Závod byl poté zastaven. O dva závody později skončil Alonso při své domácí velké ceně druhý a poté se stal nejmladším jezdcem, který vyhrál závod, když zvítězil ve velké ceně Maďarska. Celkově skončil v roce 2003 na šestém místě, získal 55 bodů a čtyřikrát stanul na stupních vítězů.

Alonso zůstal u Renaultu i pro rok 2004. Po začátku sezóny byl Alonso trochu zpochybňován, když byl v kvalifikacích většinou porážen stájovým kolegou Jarnem Trullim. Alonso předvedl obzvláště dobrý výkon ve velké ceně Francie, kde získal nejdříve pole-position a o vítězství ho nakonec připravila jen fantastická taktika Ferrari a Michaela Schumachera se čtyřmi zastávkami. I přes celkem dobré výsledky byly mezi Jarnem a týmem neshody, které vyústily v to, že se Trulli pro rok 2005 upsal Toyotě. Alonso, který si i tak oproti loňsku polepšil skončil celkově v šampionátu čtvrtý, získal 59 bodů a čtyřikrát byl na stupních vítězů.

V roce 2005 se k týmu Renault připojil Ital Giancarlo Fisichella. Alonso si vybojoval cestu k vrcholu v prvním závodě v Austrálii, kde skončil třetí po startu ze zadních pozic. V druhém závodě v Malajsii si vyjel pole position a závod vyhrál. Stejně tak dopadl i v závodě v Bahrajnu. Také vyhrál závod v San Marinu po 13 kolové bitvě se sedminásobným šampiónem Michaelem Schumacherem. Ve Španělské velké ceně skončil Fernando druhý za Kimim Räikkönenem.


430. článek dne...(do 7. srpna 2021)


Colin McRae, Ken Block, X Games, 5 August 2007

Colin McRae (* 5. srpna 1968, † 15. září 2007) byl čtvrtý nejúspěšnější automobilový závodník historie rallye v počtu vyhraných podniků, za Carlosem Sainzem, Marcusem Gronholmem a Sébastienem Loebem. Pocházel z rodiny závodníků ze skotského města. Jeho otec Jimmy McRae je pětinásobný vítěz Britské rallye. Colin McRae vybojoval titul Mistra světa automobilových soutěží v roce 1995, jako celkově druhý skončil v letech 1996, 1997 a 2001, třetí v roce 1998. Byl členem týmů Subaru, Citroen, Ford a Škoda Auto.

První závod, kterého se zúčastnil, byla amaterská soutěž s vypůjčeným vozem Avenger 1600. Tu dokončil na čtrnácté pozici. V roce 1985 si pořídil vlastní vůz Talbot Sunbeam. V posledním závodě sezony havaroval, ale v následujícím roce se zúčastnil kompletního skotského šampionátu. Spolujezdcem mu byl Ian Grindrod, dřívější spolujezdec slavných jezdců jako Henri Toivonen nebo Tony Pond. V šampionátu měl několik havárií, nakonec skončil osmnáctý, ale získal ocenění Snaživec roku. Vystřídal několik spolujezdců a pro další rok se domluvil s Derekem Ringerem. Na konci sezony 86 také získal nový vůz Vauxhall Nova a dokonce i vlastní sponzory. V následujícím roce se poprvé zúčastnil soutěže mistrovství světa, konkrétně na švédské rally. Nakonec skončil třetí ve své třídě a šestatřicátý celkově. Stejné umístění ve skupině zopakoval i na britské RAC rallye 1987. Národní šampionát ve své třídě vyhrál.

V roce 1988 vyhrál první závod národního šampionátu a otec mu pořídil nový závodní vůz Ford Sierra Cosworth. Spolujezdkyni na této soutěži mu dělala Alison Hamilton, která se později stala jeho ženou. S novým vozem dvakrát vyhrál a dvakrát dojel druhý a stal se nejmladším skotským šampionem. Součástí výhry byl i start s vozem Peugeot 205 GTI na RAC rallye 1988, tu ale nedokočil kvůli technickým problémům. V roce 1989 se opět vydal na trať švédské rally, kde dojel patnáctý a také startoval na Rallye Nový Zéland 1989, kde dojel pátý. Pak startoval dvakrát i proti otci. Na Manx rally ho vyřadila technická závada, ale na Audi Sport rally otce porazil a dojel třetí. na konci sezony pak kvůli havárii nedokončil britskou RAC rallye 1989. Pro sezonu 1990 měl připraven nový vůz Ford Sapphire. S ním vyhrál první soutěž v britském šampionátu a stal se nejmladším vítězem. Jednou dojel třetí, jednou odstoupil a kvůli finančním problémům musel startovat se starším vozem Ford Escort RS 2000, se kterým vyhrál. Pro britskou RAC rallye 1990 měl zapůjčen vůz Ford Sierra, který měl pohon všech kol. Nakonec s ním dojel i přes velké potíže šestý.

Pro rok 1991 mu David Richards nabídl angažmá v týmu Subaru World Rally Team Prodrive, kde startoval s novými vozy Subaru Legacy RS. Smlouva byla na kompletní britský šampionát a několik startů v mistrovství světa. čtyřikrát vyhrál, dvakrát nedokončil a v posledním závodě dojel třetí, což stačilo na zisk titulu. Na RAC rallye 1991 vedl, ale havaroval. V následujícím roce vyhrál v britském šampionátu šest soutěží. Startoval i ve švédsku, kde dojel druhý. Na Acropolis rallye 1991 dojel čtvrtý, na Novém Zélandu musely pro technickou závadu odstoupit všechny vozy Subaru. Také poprvé startoval na Rally 1000 jezer 1991, kde několikrát havaroval a skončil čtvrtý. Na RAC rallye 1991 dojel čtvrtý, když do něj na přejezdu narazil civilní vůz. Pro další rok se tak stal členem týmu jezdícího mistrovství světa. Ve švédsku dojel třetí, v Portugalsku sedmý, na Safari rally 1992 startoval mimořádně s vozem Subaru Vivio, ale musel odstoupit. Na Korsice dojel páty, ale na Acropolis rallye 1992 havaroval a musel odstoupit. Pak nebyl nominován na Finsko, ale až na Rallye Nový Zéland 1992, kde poprvé vyhrál. Bylo to první britské vítězství od roku 1976 a první mimo británii vůbec. V Austrálii dojel šestý. Na britskou rally tým připravil nový vůz Subaru Impreza 555. Musel sice odstoupit, ale byl v mistrovství světa celkově pátý.

Na následující dva roky mu byla prodloužena smlouva a jeho týmovým kolegou se stal Carlos Sainz. V Monte Carlu dojel desátý, Portugalsku musel odstoupit kvůli požáru a na Acropolis rallye 1993 byl dikvalifikován za výměnu okna. V Argentině opět odstoupil a nebyl tak nominován na Finsko. Na Novém Zélandu vyhrál a na San remu dojel pátý. Konečně ale zvítězil na RAC rallye 1993 a celkově skončil v mistrovství světa v rallye 1993 čtvrtý. Další rok chtěl vybojovat titul, ale v Monte Carlu odstoupil po havárii a ve Švédsku po technických problémech. V Portugalsku skončil třetí a na Korsice pátý. Na Zélandu vyhrál a v Austrálii dojel druhý. Ve Španělsku musel po týmové režii nechat Sainze vyhrát.
Britskou RAC rallye 1995 ale vyhrál a stal se v roce mistrovství světa v rallye 1995 prvním britským mistrem světa...


431. článek dne...(do 22. srpna 2021)


Nearly Full Moon view from earth In Belgium

Měsíc je jediným známým přirozeným satelitem Země. Nemá jiné formální jméno než „měsíc“ (odborně Měsíc), i když je občas básnicky nazýván luna (slovanský a zároveň latinský výraz pro měsíc).

Jeho symbolem je srpek. Kromě slova lunární se podle jména starořecké bohyně měsíce Seléné používá k odkazu na Měsíc též kmene selene nebo seleno.

Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km. Měsíční rovníkový průměr činí 3 476 km.

Měsíc je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi. Druhou, „odvrácenou stranu,“ z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky libraci. Většina odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Tato synchronní rotace je výsledkem slapových sil, které zpomalovaly rotaci Měsíce v jeho rané historii, až došlo k rezonanci oběhu a rotace (vázané rotaci).

Odvrácená strana je občas nazývána také „temnou stranou“. „Temná“ v tomto případě znamená „neznámá a skrytá“ a nikoliv „postrádající světlo“; ve skutečnosti přijímá odvrácená strana v průměru zhruba stejné množství slunečního světla jako přivrácená strana. Kosmická loď na odvrácené straně Měsíce je odříznuta od přímé radiové komunikace se Zemí.

Odlišujícím rysem odvrácené strany je téměř úplná absence tmavých skvrn – moří.

Měsíc vykoná kompletní oběh kolem Země jednou za 29,530588 dne (synodický měsíc). Každou hodinu se Měsíc posune vzhledem ke hvězdám o vzdálenost zhruba rovnou jeho úhlovému průměru, přibližně o 0,5°. Měsíc se liší od většiny satelitů jiných planet tím, že je jeho orbita blízká rovině ekliptiky a nikoliv rovině zemského rovníku.

Některé způsoby nazírání na oběh jsou podrobněji probrány v následující tabulce, ale dva nejběžnější jsou: siderický měsíc, což je doba úplného oběhu vzhledem ke hvězdám, trvající asi 27,3 dnů a synodický měsíc, což je doba, kterou zabere dosažení téže fáze, dlouhá přibližně 29,5 dne. Rozdíl mezi nimi je způsoben tím, že v průběhu oběhu urazí Země i Měsíc určitou vzdálenost na orbitě kolem Slunce.

Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je příčinou slapových jevů, které jsou nejlépe pozorovatelné na střídání mořského přílivu a odlivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Slapová vzdutí Země způsobená měsíční gravitací se zpožďují za odpovídající polohou Měsíce kvůli odporu oceánského systému – především kvůli setrvačnosti vody a tření, jak se přelévá přes oceánské dno, proniká do zálivů a ústí řek a zase se z nich vrací. Vyjma mořského přílivu a odlivu dochází také ke vdmutí a poklesu litosférických desek. Následkem toho je část zemského rotačního momentu pozvolna přeměňována do oběhového momentu Měsíce, takže se Měsíc pomalu vzdaluje od Země rychlostí asi 38 mm za rok.

Synchronnost rotace je přesná pouze v průměru, protože měsíční orbita má jistou výstřednost. Když je Měsíc v perigeu (přízemí), jeho rotace je pomalejší než pohyb po oběžné dráze, což nám umožňuje vidět asi osm stupňů délky z jeho východní (pravé) strany navíc. Na druhou stranu, když se Měsíc dostane do apogea (odzemí), jeho rotace je rychlejší než pohyb po oběžné dráze, což odkrývá dalších osm stupňů délky z jeho západní (levé) strany. To se nazývá optickou librací v délce.

Protože je měsíční orbita nakloněna k zemskému rovníku, Měsíc se zdá oscilovat nahoru a dolů (podobně jako lidská hlava, když pokyvuje na souhlas) při svém pohybu v ekliptikální šířce (deklinaci). Tento jev se nazývá optická librace v šířce a odkrývá pozorovateli z polárních oblastí Měsíce přibližně sedm stupňů šířky.


432. článek dne...(do 7. září 2021)


RMS Titanic departing Southampton on April 10, 1912

RMS Titanic byl zaoceánský parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line. Ve své době to byl největší osobní parník světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line – Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet 2 453 až 2 603 cestujících a omezený počet kočárů nebo automobilů. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo 885 až 899 členů posádky.

Titanic však ztroskotal již během své první plavby. 14. dubna 1912 v 23:40 se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo kolem 1 500 cestujících a členů posádky. Příčinou vysokého počtu obětí byl zejména nedostatek záchranných člunů a špatná organizace záchranných prací.

Zkáze Titanicu se dostalo široké publicity pro velký počet obětí, mezi nimiž bylo mnoho bohatých a známých osobností, kvůli legendám, které vznikly kolem příčiny a průběhu potopení, a v neposlední řadě po objevení zachovalého vraku lodi v hlubinách Atlantiku.

Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý ze série tří lodí třídy Olympic. Stavba těchto lodí byla odpovědí konkurenční společnosti Cunard Line vlastnící parníky RMS Lusitania a RMS Mauretania. Projekt Titanicu navrhl Lord Pirrie, který byl ředitelem loděnic Harland and Wolff i plavební společnosti White Star. Na stavbě a konstrukci pracoval šéfkonstruktér Thomas Andrews, stavbyvedoucí a vedoucí konstrukce Alexandr Carlisle, generální manažer a vedoucí projektant odpovědný nejen za výzdobu a interiér plavidla a který taktéž navrhl mechanismus spouštění záchranných člunů. Carlisle v roce 1910 ale odešel ke společnosti Welin Davit & Engineering Company Ltd. a dalších prací se na Titanicu neúčastnil.

Titanic byl 269,1 metrů dlouhý a 28,25 metrů široký. Hrubá tonáž představovala 46 328 BRT při výtlaku 52 310 tun při maximálním ponoru 10,54 m. Výška paluby od čáry ponoru byla 18 m. Tyto hodnoty vypovídají o tom, že Titanic byl větší než jeho předchůdce Olympic a ve své době byl největším námořním plavidlem. Trup byl z bezpečnostních důvodů rozdělen na 16 záplavových komor a dno lodi bylo zdvojeno. Tato konstrukce měla Titanicu zajistit nejvyšší bezpečnost a přispěla k představě, že je nepotopitelný. Tuto domněnku zveličil i odborný časopis Shipbuilder, který napsal, že „po uzavření vodotěsných dveří v přepážkách se loď stává prakticky nepotopitelnou“. Loď se měla udržet na hladině i v případě zaplavení až 4 vodotěsných komor současně.

Pro pohon lodních šroubů, pomocné agregáty a dodávku energie bylo instalováno celkem 29 parních kotlů (24 oboustranných parních kotlů se 6 topeništi a 5 jednostranných kotlů se 3 topeništi) v 6 samostatných kotelnách, celkem se 159 topeništi. Všechny kotle měly průměr 4,79 m. Délka oboustranných kotlů byla 6,08 m a jednostranných 3,5 metru. Kouř z kotlů byl odváděn do tří, 19 metrů vysokých, komínů s přirozeným tahem. Pomocí ventilátorů se vháněl vzduch pod rošty topeniště. Kromě tří hlavních komínů byl instalován i jeden falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně. Loď pak se čtyřmi komíny vypadala větší a důstojnější. V kotlích se vyvíjela pára pro 2 čtyřválcové sdružené parní stroje s třístupňovou postupnou expanzí, každý o výkonu 15 000 koní s možností reverzace chodu, a jednu nízkotlakou turbínu o výkonu 16 000 koní bez možnosti reverzace. Parní turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od zádi, pístové stroje v šesté. Registrovaný výkon byl 50 000 hp, ale sdružený výkon všech soustrojí byl odhadován až na 55 000 hp. Loď měla tři lodní šrouby, prostřední o hmotnosti 22 tun se čtyřmi listy, krajní o hmotnosti 38 tun se třemi listy. Maximální rychlost lodi byla odhadována na 24 uzlů (44 km/h), tou však Titanic nikdy neplul.

Kormidlo měl Titanic pouze jedno, navíc bylo krátké a malé plochou. Kormidlo se pohybovalo ve čtvrtkruhu (±45°) a bylo ovládáno převodem přes ozubené kolo. Pro omezení vibrací vznikajících prouděním vody za lodními šrouby a pro případ rychlé změny polohy byly do mechanismu vloženy tuhé pružiny, tlumící tyto vibrace. Kormidlo bylo ovládáno dvěma samostatnými parními stroji. V provozu byl ale využíván pouze jeden, druhý byl záložní, a pracovaly na společný hřídel.


433. článek dne...(do 14. září 2021)


The explosion of the mine beneath Hawthorn Ridge Redoubt on July 1, 1916.

Bitva na Sommě, která probíhala od 1. července do listopadu roku 1916 byla jednou z nejkrvavějších operací 1. světové války. Celkové ztráty na obou stranách činily přes milion vojáků !

V prvním dni bitvy na Sommě ztratili Britové téměř 60 000 mužů, z toho bylo 19 000 padlých – vůbec nejvíc v celých dějinách britské armády. Bitva se stala symbolem krveprolití na západní frontě, vyvolala taktické změny v řadách britských velitelů. Dělostřelectvo a kulomety byly zbraněmi natolik dominantními, že znemožnily pěchotě každý pokus o úspěch. Somma se stala obratem ve vedení války. Stejně jako bitva u Verdunu pro Francouze tak i bitva na Sommě znamenala pro Brity národní tragédii.

Celé armády se na povel zakopaly a neexistoval skoro žádný recept na to, jak je porazit. Ze začátku měli Francouzi společně s Brity co dělat, aby ubránili zbytek Francie. Rusové byli neustále odráženi při svých útocích a už roku 1915 byly ruské ztráty 1 milion mužů. V té době se začaly rozvíjet jiné taktiky a jiné způsoby boje. Německý generál Erich von Falkenhayn doufal že se mu podaří Francouze porazit u Verdunu tím, že zde Francouzi nasadí velké množství svých jednotek a Němci je všechny rozdrtí. Nestalo se tak. Francouzi sice měli ohromné ztráty, ale Němci také a tato taktika byla zavržena. Britové mezitím vynalezli nový stroj, který jim měl výrazně pomoci v boji – tank. Bohužel pro spojence tank ještě nebyl dostatečně vyvinutý na to, aby dokázal sám prolomit frontu. Mezitím v Rusku začal Brusilovova ofenzíva, která byla velice úspěšná, ale nakonec se zastavila a německé a rakousko-uherské armády i přes obrovské ztráty a podlomenou morálku dokázaly Rusy zatlačit zpět.

Cílem bitvy na Sommě bylo uvolnit tlak, který svíral Francouze, jejichž oběti v prvních dvou válečných letech poskytly spojencům možnost nabrat nezbytné síly k zadržení německého postupu. Velký útok u Verdunu, který začal v únoru 1916, zatlačil Francouze až na samotnou mez jejich možností a podstatně vyčerpal jejich živou sílu. Britský postup na sever měl napomoci odvrátit německá vojska od Verdunu. Generál Haig, velitel Britů, se spoléhal na vydatnou spolupráci s Francouzi, ale vzhledem k situaci u Verdunu nakonec došlo k tomu, že se tato bitva stala převážně britskou záležitostí.

Samotné bitvě předcházela 1. července hromadná dělostřelecká příprava, v jejímž průběhu bylo na německé pozice vypáleno přes 1,7 milionu střel. Hodinu před ofenzivou bylo zasypáno 224 221 dělostřeleckými granáty návrší s německými pozicemi východně od britského postavení, které představovalo cíl spojeneckého útoku. Přehradná dělostřelecká palba měla neutralizovat veškerý německý odpor, ale toto očekávání vážně selhalo. Němci byli velice dobře kryti svými betonovými kryty, a i když byla dělostřelecká palba velice silná, nedokázala vyrazněji oslabit Němce, nedokázala zničit zátarasy z ostnatého drátu ani zničit německé dělostřelecké baterie.

Hlavní útok začal v 7:30 ráno. Ještě deset minut před tím ženisté odpálili miny, které měly zničit betonové kryty Němců, ale toto úsilí nebylo úplně úspěšné a Němci, kteří tento výbuch viděli, věděli, že útok začíná. Když britští vojáci překonávali území nikoho, vynořili se Němci ze zákopů a kosili je svými kulomety. Britské ztráty byly obrovské a jen během první hodiny útoku dosáhly ztráty 30 000 mužů. Ačkoliv se Britům nepodařilo umlčet německé zbraně a měli těžké ztráty, nebyl první den jejich ofenzivy zcela bez úspěchu. Na jižním úseku středního sektoru bylo dobyto několik německých postavení včetně takových míst jako Montauban, Mametz a Grandcourt. Na jiných místech však byly britské útoky zastaveny.

Otřes ze ztrát během prvního dne neodradil generála Haiga od pokračování v akci, která vstoupila do dějin jako pětiměsíční bitva. Je však potřeba zdůraznit, že z některých bojových střetů si Britové odnesli rychle ponaučení. Například 14. června generál Rawlinson použil účinnější taktiku. Nařídil mužům, aby zaútočili pod rouškou tmy. Útoku předcházel krátký pětiminutový dělostřelecký přepad, který měl mnohem větší účinek, než jakákoliv předcházející dělostřelecká příprava. Výsledek byl okamžitý. Britové prolomili frontovou linii mezi Bazentin-le-Petit a Longueval. Bohužel pro Brity se nemohlo nasadit jezdectvo a útok se zadrhl. Na jiných místech proběhly rovněž těžké boje a spojencům se podařilo dobýt další německá postavení, ale opět za cenu velkých ztrát. Němci měli nařízeno, aby na každém místě, kde ztratili pozice, provedli protiútok, a tak i Němci zaplatili vysokou daň. Zkázu dokončilo počasí. Začalo hustě pršet a celé bojiště pokrylo bahno.


434. článek dne...(do 18. září 2021)


1996 Formula 1 World Champion Damon Hill (September 21, 2016)

Damon Graham Devereux Hill (* 17. září 1960) je bývalý britský pilot Formule 1, mistr světa z roku 1996.

Je synem bývalého dvojnásobného mistra světa ve formuli 1 Grahama Hilla a je prvním potomkem mistra světa, který dokázal zopakovat otcův triumf (druhým je Nico Rosberg, šampion roku 2016, jehož otec Keke je mistrem světa 1982). Jeho otec zahynul při havárii letadla když bylo Damonovi 15 let. Závodit začal až v 21 letech na motokárách. Přesunul se proto do závodních vozů a postupně se zlepšoval, až se stal šampiónem série Formule 3000 v roce 1989, přestože nevyhrál žádný závod.

V roce 1992 se stal testovacím jezdcem Formule 1 u týmu Williams. Po odchodu Riccarda Patreseho z týmu se v roce 1993 přesunul na jeho místo. První ze 22 vítězství ve Formuli 1 si připsal v Grand Prix Maďarska 1993. V polovině 90. let byl Hill hlavním soupeřem Michaela Schumachera v boji o mistrovský titul. Oba byli soupeři na trati i mimo ni. Jejich kolize při Grand Prix Austrálie 1994 znamenala, že Schumacher získal o bod titul. Hill se stal šampiónem v sezóně 1996, poté byl ale z týmu Williams vyhozen. Závodil potom za slabší týmy Arrows a potom Jordan, kterému v roce 1998 vybojoval první vítězství. Hill ukončil závodní kariéru po sezóně 1999. Od té doby se věnoval podnikání a objevil se jako kytarista s některými slavnými skupinami. V roce 2006 se stal prezidentem Britského závodního klubu, jeho předchůdcem ve funkci byl Jackie Stewart. V roce 2011 tuto pozici také opustil a jeho následníkem se stal Derek Warwick. Postaral se také o 17letý kontrakt pro okruh Silverstone na pořádání závodu Formule 1.

Hill odstartoval svou závodní kariéru v roce 1981. Hned od začátku používal jednoduchý, dobře rozeznatelný design své helmy, stejně jako jeho otec: 8 bílých veslovacích lopat na horní straně tmavě modré přilby. Znázorňuje to Londýnský veslovací klub za který Graham Hill na začátku 50. let vesloval. Přestože vyhrál klubový šampionát v kubatuře 350cc na okruhu Brands Hatch, jeho peněžní příjem vycházel z práce dělníka. Jak uvedl reportér Motorcycle News, Rob McDonnell, Damon „nevypadal, že by byl předurčen k velkým věcem.“ Damonova matka znala rizika závodění a o syna se bála, proto ho poslala roku 1983 do závodní školy Winfield ve Francii. Přestože prokazoval „nadprůměrné schopnosti“, závodil Hill až do konce roku 1984 spíše sporadicky. V sezóně 1985 se zúčastnil šampionátu Britské Formule Ford, závodil s vozem Van Diemen v týmu Manadient Racing a vyhrál 6 závodů. Ve své první kompletní sezóně se celkově umístil na 3. a 5. místě ve dvou britských šampionátech. Obsadil také 3. místo na Festivalu Formule Ford a pomohl Velké Británii vyhrát závod družstev.

Pro sezónu 1986 plánoval Hill přesun do Britské Formule 3, do týmu West Surrey Racing, který minulý rok vyhrál titul. Damon však ztratil sponzora, firmu Ricoh, a následná smrt jeho plánovaného týmového kolegy Bertranda Fabiho, znamenala konec jeho šancí závodit za tento tým. Hill si půjčil 100 000 liber, aby mohl závodit a absolvovat průměrnou sezónu 1986 v týmu Murray Taylor Racing. Poté přešel do týmu Intersport a začal i vyhrávat. V roce 1988 skončil celkově třetí. Zúčastnil se také v roce 1989 jednoho závodu v šampionátu britských cestovních vozů na okruhu Donnington Park, kde jel s vozem Ford Sierra RS500.

V 90. letech se v Evropě úspěšný jezdec většinou přesouval z Formule 3 buď přímo do Formule 1 nebo do mezinárodního šampionátu Formule 3000. Hill ovšem neměl dostatek sponzorů, aby mohl závodit ve Formuli 3000. Přestože nejlepší umístění bylo pro Damona 15. místo, dostal nabídku od týmu Middlebridge Racing na rok 1990. To už se mu dařilo více, třikrát startoval z pole position a pětkrát vedl v závodě, nicméně za svou kariéru ve Formuli 3000 nakonec nevyhrál ani jeden.

Hill započal svou kariéru ve Formuli 1 v roce 1991 jako testovací jezdec stáje Williams, uřadujícího šampióna. Zároveň jezdil i Formuli 3000. V průběhu sezóny 1992 dostal příležitost jet závod za tým Brabham, který se potýkal s problémy. Bývalý úspěšný tým byl ve vážných finančních potížích. Hned po 3 závodech nahradil po její ztrátě sponzorů v kokpitu Brabhamu ženu, kterou byla Giovanna Amati. Ta se ani jednou nedokázala kvalifikovat do závodu. I Hill s tím měl problémy, do závodu se dostal dvakrát a byl tak lepší než jeho týmový kolega Eric van de Poele. Mohl se tak zúčastnit domácí Grand Prix Velké Británie a také Grand Prix Maďarska. V té době stále testoval za Williams. Po Grand Prix Maďarska se tým Brabham rozpadl a dále nezávodil.


435. článek dne...(do 30. září 2021)


Head-on view of a Tupolev Tu-144 (2009)

Tupolev Tu-144 byl špičkový sovětský dopravní nadzvukový letoun z poloviny 70. let 20. století. Náklady na jeho provoz byly nicméně vysoké a nakonec bylo vyrobeno jen 16 kusů.

Snahy o sestrojení nadzvukového proudového letounu pro přepravu cestujících se v různých státech světa projevovaly už od počátku 60. let. V SSSR se tomuto problému věnovala v této době OKB A. Tupoleva. Výsledkem několikaleté práce byl prototyp letounu Tupolev Tu-144, který poprvé vzlétl 31. prosince 1968.

Bylo to dva měsíce předtím, než vzlétl podobný britsko-francouzský letoun Concorde.

Dosáhl maximální rychlosti 2 430 km/h.

Vedením vývoje letounu byla pověřena na Žukovské výzkumné a vývojové základně (letiště Ramenskoje) konstrukční kancelář Alexeje Tupoleva, syna slavného konstruktéra Andreje Tupoleva (1888 – 1972). Bylo rozhodnuto, že budou postupně vyvinuty dvě verze, nejprve s doletem 4 000 km a později 6 000 km.

Aerodynamický návrh komplikoval velký rozsah výšek i provozních rychlostí. V průběhu vývoje prověřili konstruktéři několik desítek variant, zpočátku i s klasickými ocasními plochami, které kvůli nárůstu odporu vzduchu brzy zavrhli. Křídlo bylo postupně testováno v novém aerodynamickém tunelu na Žukovské základně, na MiG-21I „analog“ i na prototypovém letounu. Úpravy byly později prováděny i během sériové výroby. Křídlo má prakticky symetrický profil, s výrazným podélným i příčným prohnutím a s dvakrát čtyřmi elevony. Bylo vyrobeno převážně z hliníkových slitin. Na tepelně nejnamáhanější součásti, jako náběžné hrana křídla, elevony nebo kormidlo, však bylo nutno použít titanové slitiny a nerezovou ocel. Použití kachních ploch bylo zpočátku odmítnuto kvůli destabilizaci hlavního křídla při vyšších rychlostech, později bylo navrženo velmi účinné řešení – jejich odklápění od trupu pouze během vzletu a přistání. V těchto fázích letu se také sklápěla příď (včetně čelního krytu pilotní kabiny), aby byl umožněn pilotům dostatečný výhled na VPD.

Klíčovým prvkem, určujícím vlastnosti stroje, jsou pohonné jednotky. Sověti však příhodný motor neměli k dispozici. Narychlo vyvinutý motor Kuzněcov NK-144 měl sice výhodné charakteristiky, ale kvůli tomu, že značná část tahu byla dosahována pomocí přídavného spalování, vyznačoval se i značně vysokou spotřebou paliva. Modernizovaná verze NK-144A přinesla sice určité zlepšení, ale spotřeba paliva byla stále zhruba dvojnásobná, než by bylo třeba k dosažení požadovaného doletu. Od roku 1964 však byl postupně vyvíjen neforsážní motor Kolesov RD-36-51, který už zadané požadavky úspěšně splnil. Slabším místem ale zůstalo řízení přívodu vzduchu k motorům při zachování přijatelných aerodynamických ztrát.

Prototypový letoun, nestandardně vybavený vystřelovacími sedačkami, se jako první dopravní nadzvukový letoun na světě poprvé vznesl 31. prosince 1968 (2 měsíce před Concordem), poté, co dva týdny čekal na příznivé počasí. Tehdejší druhý pilot M. V. Kozlov později zahynul na prvním sériovém stroji při nehodě v Paříži a první pilot E. V. Jeljan se zranil při nouzovém přistání v roce 1978. Dne 5. června 1969 překonal Tu-144 jako první civilní dopravní letoun na světě rychlost zvuku a 15. července téhož roku překročil rychlost Ma = 2. Prototyp víceméně splnil očekávání – kromě nedostatečného doletu měl ale i jisté problémy s přehříváním ocasní části způsobeným horkými plyny z motorů a s příliš vysokou přistávací rychlostí. Přehřívání konstruktéři odstranili u sériového Tu-144S přesunutím dvojic motorů ke kořenům křídla. To si vyžádalo zvětšení plochy křídla a změny v jeho konstrukci. Problémy s přistávací rychlostí vyřešilo doplnění sklopných kachních ploch. Dolet se použitím modernizovaného motoru NK-144A poněkud zvýšil. Když byl na letoun č. 77105 pokusně osazen motor RD-36-51A, bylo ověřeno, že je reálné i dosažení doletu přes 6 000 km.

Letouny se zvýšeným doletem dostaly označení Tu-144D. Hned při zalétávání prvního kusu však došlo k porušení těsnosti palivového potrubí a letoun byl nucen kvůli výpadku tří motorů kvůli požáru nouzově přistát. Poté byly dokončeny ještě čtyři kusy, jeden zůstal rozpracovaný a celý program byl ukončen. Zároveň byly zastaveny i  práce na vylepšené verzi s označením Tu-144DA, která měla mít dolet až 7 500 km, vzletovou hmotnost 235 t a poháněna měla být vylepšenými motory RD-36-61, vybavenými obraceči tahu.


436. článek dne...(do 11. října 2021)


Zinc – purity 99.995 %

Zinek je měkký lehce tavitelný kov, používaný člověkem již od starověku. Slouží jako součást různých slitin, používá se při výrobě barviv a jeho přítomnost v potravě je nezbytná pro správný vývoj organizmu.

Zinek je modrobílý kovový prvek se silným leskem, který však na vlhkém vzduchu ztrácí. Mřížka zinku krystaluje v hexagonálním těsném uspořádání. Za normální teploty je křehký, v rozmezí teplot 100 - 150 °C je tažný a dá se válcovat na plech a vytahovat na dráty, nad 200 °C je opět křehký a dá se rozetřít na prach. Zinek je velmi snadno tavitelný a patří k nejsnáze těkajícím kovům. Tepelná vodivost zinku je 61-64% a elektrická vodivost 27% vodivosti stříbra. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře.

Ve sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Zn+2.

V silných minerálních kyselinách se zinek velmi ochotně rozpouští za vývoje plynného vodíku. Na vzduchu je zinek stálý, protože se rychle pokryje tenkou vrstvičkou oxidu, která jej účinně chrání proti korozi vzdušným kyslíkem i vlhkostí (vodou). Zinek se ale také rozpouští v roztocích hydroxidů, vodném amoniaku a za tepla také v chloridu amonném, což je projevem jeho amfoterity (rozpouštění v kyselinách i hydroxidech). Pokud je zinek ve velmi čistém stavu, tak rozpouštění v kyselinách ani hydroxidech neprobíhá nebo probíhá velmi pomalu.

Zinek na vzduchu při zahřátí hoří jasně svítivým modrozeleným plamenem, přičemž vzniká bílý oxid zinečnatý. Za červeného žáru se zinek oxiduje také vodní parou a oxidem uhličitým, který se redukuje na oxid uhelnatý. S halogeny reaguje zinek velmi neochotně a pouze za přítomnosti vlhkosti. Sirovodík působí na zinek za normální teploty a vzniká tak sulfid zinečnatý. Za tepla se zinek slučuje také se sírou a fosforem. S dusíkem, vodíkem a uhlíkem se neslučuje vůbec, ale s amoniakem tvoří za vysokých teplot nitrid zinečnatý. S velkým množstvím kovů je zinek neomezeně mísitelný a tvoří slitiny a s některými tvoří dokonce sloučeniny.

První výroba zinku v Evropě započala na začátku 18. století v Anglii v oblasti Bristolu. Velmi rychle se započalo s výrobou také ve Slezsku a Belgii.

V zemské kůře je zinek poměrně bohatě zastoupen. Průměrný obsah činí kolem 100 mg/kg, čemuž odpovídá 76 ppm (parts per milion). Tímto rozšířením v zemské kůře se řadí k prvkům jako je rubidium (78 ppm) a měď (68 ppm). I v mořské vodě je jeho koncentrace značně vysoká - 0,01 miligramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom zinku přibližně 100 milionů atomů vodíku. Hlavním minerálem a rudou pro průmyslovou výrobu zinku je sfalerit neboli blejno zinkové ZnS, v přírodě se v malém množství vyskytuje také další minerál se složením ZnS, avšak v jiné krystalové modifikaci známý jako wurtzit. Dalšími minerály zinku jsou smithsonit neboli kalamín uhličitý ZnCO3, kalamín křemičitý Zn2SiO4.H2O, willemit Zn2SiO4, troosit (Zn, Mn)2SiO4, zinkit neboli červená ruda zinková ZnO, franklinit (Zn, Mn)O.Fe2O3, zinečnatý spinel ZnO.Al2O3 a hemimorfit Zn4Si2O7(OH)2. Vzácně se v přírodě můžeme setkat i s elementárním, kovovým zinkem. Velká naleziště zinkových rud, zejména sfaleritu a smithsonitu, se nachází v Kanadě, Spojených státech amerických a Austrálii. Malá množství zinku bývají také přimíšena v železných rudách a při zpracování rud železa ve vysoké peci se hromadí v podobě zinkového prachu z kychtových plynů. Může to být 30 % i více, a proto se pro výrobu zinku vychází i z tohoto materiálu.

Zinek se z 90 % vyrábí ze svých sulfidických rud. Proces výroby začíná koncentrací rudy sedimentačními nebo flotačními technikami a následným pražením rudy za přístupu kyslíku.Vznikající oxid siřičitý se přitom obvykle zachycuje a používá následně pro výrobu kyseliny sírové. Oxid zinečnatý se dále zpracovává elektrolyticky nebo tavením s koksem. Při elektrolytickém způsobu se oxid zinečnatý rozpouští v kyselině sírové a z výluhu se cementací zinkovým prachem získává kadmium. Roztok síranu zinečnatého se elektrolyzuje a kov s čistotou 99,95 % se vylučuje na hliníkové katodě.

Teprve v padesátých letech dvacátého století se podařilo vyrobit takovou vysokou pec, která dokázala zvládnout problém výroby. Zinkové páry, které opouští vrchol pece jsou tak rychle schlazovány a rozpouštěny zkrápěným olovem, že zpětná oxidace na oxid zinečnatý je minimální. Zinek se následně odděluje jako kapalina s 99 % čistotou. Poté je rafinován vakuovou destilací, čímž se získá 99,99 % čistý zinek.


437. článek dne...(do 19. října 2021)


Morning Singapore (2014)

Singapur je městský stát v jihovýchodní Asii na stejnojmenném ostrově a přilehlých 63 ostrůvcích při jižní výspě Malajského poloostrova.

Singapur se skládá ze 63 ostrovů, včetně hlavního ostrova Pulau Ujong (je označován též jako ostrov Singapur). Ten je oddělen od Malajského poloostrova úzkým Johorským průlivem. Existují dvě hráze, které ostrov s poloostrovem spojují. Ostrov je mírně zvlněný a má uprostřed kopec Bukit Timah, dosahující výšky 163,63 m n. m. To je nejvyšší bod celého Singapuru. Největšími z vedlejších singapurských ostrovů jsou Jurong, Pulau Tekong, Pulau Ubin a Sentosa. Za časů britské nadvlády patřily k Singapuru i Vánoční ostrov a Kokosové ostrovy, avšak v roce 1957 byly předány Austrálii.

Mnohé singapurské ostrovy jsou rozšiřovány tím, že je okolní moře zasypáváno pískem. Od roku 1965 do roku 2015 se zvětšila rozloha Singapuru z 580 km2 na 710 km2, což představuje nárůst o přibližně 22%. Do roku 2030 je plánováno zvětšení o dalších 55 km2. Typ písku používaný při těchto rekultivacích je specifický, nachází se spíše v řekách, písek z pouští naopak použít nelze, proto je tento typ písku velmi vzácný a velmi žádaný. Singapur ho musí dovážet, v roce 2010 to bylo téměř 15 milionů tun. Poptávka je taková, že Indonésie, Malajsie a Vietnam v posledních letech omezily nebo úplně zakázaly vývoz tohoto písku do Singapuru. Výsledkem je, že Singapur v roce 2016 změnil vysoušecí techniku, vytvoří nejprve hráze, které část moře oddělí, a poté vodu z této oblasti odčerpá. Singapur se nicméně obává, že změna klimatu a eventuálně stoupající hladina moří v příštích desetiletích by mohly jeho nízko položené pobřeží ohrozit. Odhaduje, že bude muset v průběhu příštího století vynaložit 100 miliard dolarů na řešení tohoto problému. Využít k tomu chce uhlíkovou daň, kterou jako první země v jihovýchodní Asii vybírá.

Klima je po celý rok velmi teplé a ve spojení s vysokou vlhkostí nepříjemné. Monzuny přinášejí velké množství srážek. Toto podnebí je vhodné pro pěstování některých druhů rostliny durian. Tato rostlina se nesmí v Singapuru kvůli pověstnému zápachu vnášet do vládních budov a metra. V Singapuru nelze odlišit roční období, počasí je poměrně konstantní. Teploty se obvykle pohybují od 23 do 32 °C.

Masivní urbanizace Singapuru vedla k tomu, že země ztratila 95% svých historických lesů. Nyní se více než polovina přirozeně se vyskytující fauny a flóry v Singapuru nachází v přírodních rezervacích, jako je přírodní rezervace Bukit Timah nebo mokřadní rezervace Sungei Buloh. Ty však tvoří pouze 0,25% rozlohy Singapuru. V roce 1967 představila vláda v rámci boje proti tomuto poklesu přírodního prostoru program Singapuru jako „zahradního města“. Téměř 10% singapurské půdy bylo vyčleněno pro parky a zahrady. Mezi nejznámější zahrady v Singapuru patří Singapurská botanická zahrada, 161 let stará tropická zahrada a první singapurská položka na seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o jednu ze tří zahrad na světě, které se do seznamu dostaly.

Singapur patří mezi nejvyspělejší ekonomiky světa, je finančním, obchodním a dopravním centrem světového významu. Společně s Hongkongem, Tchaj-wanem a Jižní Koreou tvoří čtveřici takzvaných Asijských Tygrů. Ekonomika země je vysoce závislá na vývozu. Největším obchodním partnerem Singapuru je Malajsie. V roce 2014 Malajsie absorbovala 18 procent singapurského exportu. Dvoustranný obchod těchto dvou zemí dosáhl v roce 2012 zhruba 91 miliard USD, což představuje více než pětinu celkového obchodu v rámci ASEAN.

Pro singapurskou ekonomiku je typické, že je v ní uplatňována vysoká úloha státu, který vlastní zásadní podíly ve firmách tvořících asi až 60 % HDP, stát ale většinou není ve firmách zastoupen jako vlastník přímo, nýbrž prostřednictvím jiných entit, především investičních fondů. Státní investiční fond Temasek Holdings drží většinový podíl v mnoha velkých národních společnostech.

Země se vyznačuje nízkou mírou nezaměstnanosti (kolem 2–3 %, v roce 2009 potom asi 2,2 %) a výjimečnou kvalitou života. Singapur má třetí nejvyšší HDP na hlavu z hlediska parity kupní síly (PPP). Také singapurský poměr obchodu k HDP je jeden z nejvyšších na světě.


438. článek dne...(do 26. října 2021)


LibreOffice version 7.0.4 (Linux Devuan 4.0 Chimaera)

LibreOffice je svobodný a otevřený kancelářský balík, projekt nadace The Document Foundation. Vznikl v roce 2010 jako alternativní větev programu OpenOffice.org. Balík LibreOffice se skládá z textového procesoru, tabulkového procesoru, grafického editoru, prezentačního nástroje, databáze a nástroje pro vytváření matematických vzorců. Je k dispozici ve 115 jazycích.

Jako výchozí formát souborů pro ukládání dokumentů pro všechny své aplikace LibreOffice používá otevřený standardizovaný formát dokumentů pro kancelářské aplikace OpenDocument. LibreOffice prostřednictvím řady importních a exportních filtrů také podporuje soubory ve formátech většiny ostatních hlavních kancelářských balíků, včetně balíku Office.

LibreOffice je k dispozici pro různé počítačové platformy, včetně Microsoft Windows, Mac OS a Linux (včetně prohlížeče LibreOffice pro Android), a také v podobě online kancelářského balíku LibreOffice Online. Jedná se o výchozí kancelářskou sadu v nejpopulárnějších distribucích Linuxu. Jedná se o nejaktivněji vyvíjený bezplatný a otevřený kancelářský balík s asi 50násobnou vývojovou aktivitou oproti Apache OpenOffice, dalším významným potomkem OpenOffice.org.

Dne 28. září 2010 skupina vývojářů opustila projekt OpenOffice.org, což byla otevřená verze dřívějšího balíku StarOffice, a založila skupinu The Document Foundation, která převzala vývoj kancelářského balíku pod dočasným názvem LibreOffice. The Document Foundation vznikla z obav, že Oracle Corporation zruší projekt OpenOffice.org, stejně jako se stalo s OpenSolaris.
Oracle bylo pozváno, aby se stalo členem The Document Foundation, a doufalo se, že značku OpenOffice.org projektu daruje. Oracle ovšem projekt zamítl a požadoval, aby členové představenstva OpenOffice.org, kteří se podíleli na LibreOffice, rezignovali. Na konci října 2010 opustilo OpenOffice.org 33 vývojářů a přidružili se k The Document Foundation. Tím vznikla definitivně další paralelní větev vývoje (fork) OpenOffice.org.

Nové hlavní verze LibreOffice jsou vydávány jednou za půl roku, které jsou následovány 6 až 7 opravnými verzemi, souběžně tak vychází verze dvou řad. Protože se vydávání řídí předem daným časovým plánem, mohou první vydání obsahovat více chyb a pro nasazení vyžadující spolehlivost (jako firemní nasazení) jsou doporučována první či druhá opravná vydání. První veřejně dostupná verze LibreOffice byla LibreOffice 3.3.0 beta 1, vydaná 28. září 2010.

První verze další řady, 3.6.0, byla vydána 8. srpna 2012 a pokračovala v určeném trendu postupného vylepšování a oprav chyb. Od této verze je možný import kreseb z CorelDRAW, škálování obrázků je nově prováděno algoritmem Lanczos a při exportu do PDF lze vložit vodoznak. V uživatelském rozhraní byla zjednodušena pravítka a vzhled byl lépe přizpůsoben vzhledu systému.

Ve Writeru je možné nevkládat mezeru mezi odstavce stejného stylu, upraveno bylo formátování pomocí štětečku, ve stavovém řádku se zobrazuje počet slov a podporovány jsou objekty SmartArt. Calc přinesl přepracované podmíněné formátování včetně podpory pro barevné datové pruhy, vylepšený import a export formátu CSV (lze exportovat vzorce místo hodnot), přibyly volby do místní nabídky a některé dosud neimplementované funkce ODF. Do Impressu byla přidána možnost širokoúhlé prezentace a nové šablony.

Další verze, vydaná na začátku roku 2013, byla z důvodu změn API označena jako 4.0. Nově v ní byl zahrnut dialog pro komprimaci obrázků, vyhlazené zobrazování obrázků, přepracovaný správce šablon, možnost použití motivů Personas a zavedeny byly skryté styly. Odstraněna byla podpora starých formátů souboru pro StarOffice. Ve Writeru bylo možné přidávat komentáře také k částem textu, přibyl náhled stylů a možnost mít různý obsah záhlaví a zápatí na první stránce. V Calcu bylo nově možné nastavit, zda se budou při otevírání souboru přepočítávat vzorce, byly doplněny další vlastnosti podmíněného formátování a přidáno několik funkcí. Přidán byl importní filtr pro soubory z programu Microsoft Publisher a doplněna byla podpora dalších verzí souborů z Microsoft Visio.

První verze řady 4.1 byla zveřejněna 25. července 2013. V ní byla v experimentálním režimu k dispozici postranní lišta převzatá z Apache OpenOffice, verze přinesla také možnost vkládat písma do souborů s dokumenty a drobné změny v uživatelském rozhraní. Ve Writeru bylo přidáno otáčení obrázků a vylepšeny komentáře, do Calcu bylo doplněno několik funkcí standardu ODF, podpora pro funkce Excelu 2013 a stupňový typ čáry v grafech. V Impressu bylo novinkou vytváření prezentace ze sady obrázků a v modulu Math se objevil ukotvený panel s prvky. Pokračovala postupná úprava dialogů.


439. článek dne...(do 2. listopadu 2021)


Bucharest – View from the Palace of the Parliament.

Bukurešť je největší a zároveň hlavní město Rumunska. Nachází se na jihovýchodě země. Město leží na březích řeky Dâmbovița, přibližně 50 kilometrů jižně teče Dunaj, který zároveň tvoří hranici s Bulharskem.

První písemné zmínky o Bukurešti pocházejí z roku 1459. V roce 1862 se stala hlavním městem Rumunska. Zároveň tak centrem rumunských médií, kultury a umění. Architektura Bukurešti je velmi pestrá, nalezneme zde například budovy klasicistní a secesní, z meziválečného období například art deco. V Bukurešti je významná také architektura komunistického období. Právě v období mezi válkami si vysloužila přezdívku „Paříž východu“ či „Malá Paříž“. Mnoho památek bylo ovšem zničeno ve druhé světové válce a další za vlády Nicolae Ceauşesca. Mnoho z nich ovšem přežilo a po rumunské revoluci byly zrekonstruovány. V posledních letech město zažívá kulturní a hospodářský rozmach. Podle Financial Times a dalších ekonomických deníků je město jedním z nejrychleji se rozvíjejících v Evropě.

V roce 2016 bylo její centrum zapsáno jako ohrožené na seznam Světového památkového fondu. V roce 2017 byla Bukurešť dle Mastercard evropským městem s nejvyšším růstem turistů, kteří ve městě přespávají jednu noc. Podle sčítání lidu z roku 2011 žije ve městě 1 883 425 obyvatel, což je oproti roku 2002 pokles. Dohromady s okolními městy tvoří aglomeraci, kde žije 2,27 milionů obyvatel. Ekonomicky je nejbohatším městem v Rumunsku. Bukurešť má řadu velkých kongresových, vzdělávacích, kulturních i nákupních zařízení. Město je rozdělené do 6 sektorů a každý z nich má svého starostu.

Bukurešť leží na jihovýchodě Rumunské nížiny, kde dříve rostl les, který byl vykácen. Je považována za město postavené na sedmi kopcích stejně jako Řím (Mihai Voda, Dealul Mitropoliei, Radu Voda, Cotroceni, Dealul Spirii, Vacaresti a Sfântu Gheorghe Nou). Nadmořská výška se pohybuje od 55 metrů do 91 metrů nad mořem. Celkově město zabírá plochu o rozloze 226 kilometrů čtverečních. Přibližný střed města leží na Univerzitním náměstí. Městem protéká řeka Dâmbovita. Donedávna byla městská předměstí výhradně venkovská. Po revoluci v roce 1989 se začala budovat předměstí taková, jaká známe z Paříže či Londýna.

Ve městě nalezneme několik jezer, z nichž nejdůležitější je jezero Herăstrău, okolo něhož se rozkládá park, který nese stejné jméno. Dále se zde nachází skanzen. Dále zde můžeme najít jezero Floreasca a jezero Tei, všechna leží v severní části města a rozkládají se na řece Colentina, přítoku řeky Dâmbovița. Kromě těchto jezer je v centru ještě malé umělé jezero – Cișmigiu, jež je obklopováno stejnojmennými zahradami. Tyto zahrady mají bohatou historii, často je navštěvují slavné osobnosti. Zahrady byly otevřeny v roce 1847 podle plánů německého architekta Carla F. W. Meyera jsou hlavním rekreačním parkem v centru města. Dále můžeme ve městě najít botanickou zahradu s 10 tisíci druhy rostlin. Další park Tineretului byl vytvořen v roce 1965 a byl navržen jako hlavní park pro jih Bukurešti. Nedaleko na východ od parku leží další jezero ve městě – Văcărești. Toto jezero je unikátem. Dříve zde totiž stála vesnice, kterou nechal prezident Ceaușescu zbourat a postavit místo ní jezero. Po zbourání domů a začátcích výstavby ale přišla rumunská revoluce, po níž bylo od stavby opuštěno.

Bukurešť je jediné rumunské město, které není součástí žádné župy. Město spravuje Generální rada, v jejíž cele stojí primátor a dalších 55 volených zastupitelů. V současnosti má nejvíce zastupitelů Sociálně demokratická strana (PSD), za ní následuje Unie Zachraňme Rumunsko (USR) a Národní liberální strana (PNL), kromě těchto stran mají své zastupitele další dva subjekty. Město je dále rozděleno do šesti sektorů, z nichž každý má své vedení, které zahrnuje starostu a 27 zastupitelů. Všichni starostové jsou zvoleni za Sociální demokratickou stranu. Obecně platí, že Generální rada spravuje vodovody, kanalizace, hlavní městské třídy a městskou hromadnou dopravu a vedení sektorů zodpovídá za místní vedlejší ulice, parky či školy. Tyto sektory jsou radiálně očíslovány, každý z nich zahrnuje několik dalších čtvrtí bez samosprávy.

Bukurešť má mnoho významných památek. Snad nejvýznamnější z nich je Palác Parlamentu, postavený v 80. letech za vlády komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca. Je to největší budova parlamentu na světě, vevnitř nalezneme rumunský parlament (horní i dolní komora), dále tři muzea a galerie a další instituce. Budova váží přes 4 miliardy tun, což z ní dělá nejtěžší stavbu na světě...


440. článek dne...(do 8. listopadu 2021)


Muse play at Ashton Gate stadium, Bristol (UK)

Muse je anglická alternativní rocková hudební skupina založená v roce 1997 v Devonu. Tvoří ji tři členové – Matthew Bellamy, Dominic Howard a Christopher Wolstenholme. Matthew Bellamy je autorem většiny písní skupiny.

Obě dvě poslední alba od Muse, Absolution a Black Holes and Revelations, se dostala na první místo britské albové hitparády.

Po několika letech budování fanouškovské základny, odehráli Muse své první koncerty v Londýně a Manchesteru. Po nich měla skupina významnou schůzku s Dennisem Smithem, majitelem nahrávacího studia Sawmills vybudovaného v bývalém vodním mlýně v Cornwallu.

Toto setkání vedlo k podepsání smlouvy a jejich prvním řádným nahrávkám. První EP, které vyšlo na labelu Dangerous mělo obal navržený bubeníkem Dominikem Howardem. Jejich druhé EP, Muscle museum EP okamžitě přitáhlo pozornost vlivného britského hudebního novináře Steve Lamacqa a stejně tak renomovaný hudební časopis NME. Dennis Smith následovně zakládá hudební společnost Taste media speciálně pro Muse (skupina zůstala s Taste media pro jejich první tři alba). Navzdory úspěchu Muscle Museum EP, nebyly britské nahrávací společnosti příliš ochotné podepsat s Muse smlouvu. Z mnoha částí hudebního průmyslu se tehdy ozývalo, že - stejně jako mnoho jejich současníků - i oni mají zvuk velmi podobný Radiohead. A tlačit se do bitvy s Radiohead nikdo nechtěl. Avšak americké nahrávací společnosti vyšli kapele vstříc. Muse okamžitě odletěli první třídou do Států a na Štědrý den roku 1998 podepsali smlouvu s Maverick Records, jenž byla doplněna po návratu do Evropy o dojednání s Taste media. Nový kontrakt zaručoval kapele kontrolu nad právy nejen v Evropě, ale i v Austrálii a ostatních zemích světa. Producent druhé desky Radiohead - The Bends a A Storm in Heaven od The Verve se ukázal být jako pravý pro produkování prvního alba Muse Showbiz. Ve svém debutu předvedli Muse měkký rockový styl plný falzet s texty odkazující především na potíže najít sebe sama a zařadit se do společnosti, kterou tehdy představovalo jejich rodné město Teignmouth.

Po vydání tohoto alba bylo oznámeno, že Muse podpoří jako předkapela pro americké turné například Spice Girls a Savage Garden. Rok 1999 a 2000 znamenal pro Muse hraní na významnějších festivalech v Evropě a v Austrálii.

Druhé album s názvem Origin of Symmetry, opět produkoval John Leckie. Skupina tentokráte experimentovala s neortodoxní instrumentací, jako například kostelní Mellotron a rozšířené soupravy bubnů. Je zde i více Bellamyho vysokého zpěvu, hrátky s kytarou a značné použití klavíru (New Born, Space Dementia, Feeling Good). Bellamy se odkazuje k Jimi Hendrixovi a Tomu Morellovi (Rage Against the Machine, Audioslave), je si velmi jistý v nových, více rytmických jazzových figurách, které doplňují toto album založené na hutných a četných kytarových riffech. Album je stejně tak plné různých kytarových hrátek a nachází se na něm také cover-verze Anthony Newleyho a Leslie Bricusse „Feeling Good".

Muse byli často srovnáváni s Queen – tomuto vděčí především Bellamyho hrou, ne nepodobnou s hraním Briana Maye. Druhé Album Muse mělo velké ambice prorazit a ovlivnit americký trh, ale lidé v Mavericku měli výhrady k Bellamyho hlasovému stylu, což došlo tak daleko, že byli Muse žádáni, aby pro americkou verzi pozměnili několik svých písní, což skupina neudělala, rozkmotřila se s Maverickem a přešla k Warner music (album bylo nakonec uvolněné pro USA v září 2005). Vzhledem k tomu, že Muse provázel status výborné živé kapely a neuvěřitelných vystoupení, vydávají live DVD Hullabaloo, které obsahovalo sestřih ze dvou koncertů v pařížské Le Zenith z roku 2001, který byl doplněn záznamem z turné skupiny, mapující jejich rok trmácení se po Evropě. Zároveň vychází i dvou-diskové DVD Hullabaloo, které na jedné straně obsahuje zvukovou stopu několika písní z Le Zenith. V japonské verzi byly navíc uveřejněny nové nahrávky.

V roce 2003 vydala kapela své třetí studiové album s názvem Absolution. Muse zde pokračovali ve svém originálním stylu, který ukázali již v předešlém Origin of Symmetry. Celé album je postaveno na hlavním tématu konce světa, které vychází z Bellamyho zájmu o vědu, nadpřirozenost a konspirační teorii. Apokalypsu a reakce na ni dokazují jednak samotná hudba a jednak názvy jednotlivých skladeb. Přesto členové kapely tvrdí, že obsah písní má naopak posluchače povznést.


441. článek dne...(do 15. listopadu 2021)


GLADIATOR. Riddley Scott (2000)

Gladiátor je velkolepý historický film Ridleyho Scotta z roku 2000, který se stal i přes velké množství historických chyb jedním z nejúspěšnějších filmů vůbec – je dosud nejnavštěvovanějším filmem nejen režiséra Ridleyho Scotta, ale i hlavního představitele Russella Crowea. Získal Oscary za nejlepší film, nejlepší mužský výkon v hlavní roli, zvuk, kostýmy a vizuální efekty.

Děj filmu alternativně zachycuje konec vlády císaře Marca Aurelia (* 26. dubna 121, † 17. března 180), nástup jeho syna Commoda na římský trůn a příběh smyšleného římského generála španělského původu Maxima, který zažije kariérní pád a vyvraždění své rodiny při výměně císařů.

Příběh začíná roku 180 po Kristu, kdy sledujeme životní příběh hispánsko–římského generála Maxima Decima Meridia. Coby taktický génius a úspěšný vojevůdce dovedl římské vojsko k vítězství nad germánskými kmeny nedaleko Vindobony na římských hranicích, a nyní se hodlá vrátit domů ke své rodině a žít poklidný usedlý život. Jeho plány však naruší skutečnost, že císař Marcus Aurelius není spokojen se svým mocichtivým synem Commodem a po Maximovi žádá, aby se ujmul vlády nad Římem coby regent, zlikvidoval korupci a obnovil římskou republiku. Jakmile se této noviny Commodus doslechne, svého otce zavraždí.

Commodus se prohlásí novým císařem a požádá Maxima o věrnost, ovšem generál odmítne, načež je zatčen Praetoriánskou gardou s příkazem jej popravit. Své popravčí ovšem zvládne zabít, načež se v obavách vydá domů za rodinou nedaleko Trujilly. Po dlouhé a vyčerpávající cestě padne před hrozivým zjevem – jeho domov je vypálen, žena a syn ukřižováni. V posledním aktu zoufalství pohřbí svou rodinu, načež zkolabuje. Vzápětí je nalezen otrokáři, kteří jej vezmou do města Zucchabar na severu dnešního Alžírska, kde je coby bezejmenný „Španěl“ prodán do gladiátorské školy Proxima.

Se silnou nevolí Maximus bojuje ve zdejších zápasech, spřátelí se s Numidijcem Jubou a Germánem Hagenem a získá si respekt ostatních gladiátorů a přihlížejícího davu. Díky skvělým bojovým schopnostem si získá i svého pána Proxima, který sám kdysi býval gladiátorem a od Marcuse Aurelia získal svobodu. Maximovi svitne naděje, že pokud si získá dav, mohla by mu být udělena svoboda. Jakmile Commodus zorganizuje sto padesát dní gladiátorských her v římském Koloseu, Proximus se se svými otroky zúčastňuje.

Maximus, skrývaje svou identitu díky přilbě s maskou, vyhrává zinscenovanou bitvu u Zamy v nitru Kolosea. Přestože by coby fiktivní příslušník Kartága měl zemřít, turnaj vyhrává a získává si dav. I sám císař Commodus vstoupí do Kolosea s úmyslem Maximovi pogratulovat. Nařídí mu sejmout helmu a odhalit svou tvář, což po chvíli zaváhání gladiátor udělá. Císař i dav jsou ohromeni, ovšem Commodus je na nátlak davu nucen Maxima a ostatní gladiátory nechat žít. Maximus tak nalézá nový smysl života – pomstu.

Maximův následující turnaj je proti prosluslému a doposud neporaženému gladiátorovi Tygrovi z Galie. Zároveň je po Koloseu rozmístěno několik zuřivých tygrů, Commodus chce Maxima zabít za každou cenu. Boj je to tuhý, ale Maximus zvítězí a Tygra ušetří, což dav uchvátí ještě víc. Commodus se pokusí Maxima vyprokovat řečmi ohledně smrti jeho rodiny, ovšem Maximus s chladnou hlavou odchází.

Od svého bývalého služebníka Cicera se Maximus dozvídá, že jeho bývalé legie mu zůstaly věrné, pročež se Maximus, Lucilla (Commodova sestra a Maximova bývalá láska) a Gracchus (vlivný senátor) tajně sejdou a zosnují plán převratu. Maximus musí uprchnout z Říma, zburcovat své věrné legie a svrhnout Commoda silou, aby vláda padla zpět do rukou římského senátu. Celé spiknutí je však Commodem odhaleno jen díky naivitě Luciuse, syna Lucilly. Císař vyhrožuje své sestře a synovci, nechá zajmout Gracchuse a napadne gladiátorské kasárny. Proximo, Hagen a několik dalších gladiátorů se obětují, aby Maximus mohl uprchnout. Útěk a s ním i celé spiknutí se však nezdaří a Maximus je zajmut.

Aby Commodus získal zpět podporu lidu, vyzve Maxima na duel v Koloseu, leč krátce před bojem Maxima bodne do plíce, aby měl rozhodující výhodu. Nehledě na bolestivé zranění, Maximus zvládne odzbrojit Commoda – Praetoriánská garda protentokrát odmítá císaři pomoci, je to čestný souboj. Commodus proto vytáhne skrytý nůž, ale ani to jej nezachrání a Maximus mladého císaře zabije. Pomsta je tak konečně dokonána.


442. článek dne...(do 30. listopadu 2021)


Pure (99.9 %) cobalt chips, electrolytically refined

Kobalt, chemická značka Co (Cobaltum) je namodralý, feromagnetický, tvrdý kov. Používá se v metalurgii pro zlepšování vlastností slitin při barvení skla a keramiky a je důležitý i biologicky.

Typický kovový ferromagnetický prvek, stříbrolesklý s modrým nádechem. Je velmi pevný, svou tvrdostí a pevností předčí ocel. Kobalt je feromagnetický do teploty 1000 °C, nad touto teplotou své feromagnetické vlastnosti ztrácí. Bod při němž kov ztrácí feromagnetické vlastnosti se nazývá Curieův bod. Kobalt patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře. Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Co+II a Co+III, vzácně se můžeme setkat i s Co+I, Co+IV a od nedávna také s některými nestabilními sloučeninami v oxidačním stavu Co+V například Na3CoVO4. Kobalt se vyskytuje v přírodě ve dvou alotropických modifikacích označovaných α-Co a β-Co. První je stabilní za obyčejné teploty a kobalt v ní zaujímá těsné uspořádání v hexagonální mřížce. Druhá modifikace je stabilní nad teplotou 417 °C a kobalt v ní zaujímá uspořádání atomů v plošně centrované kubické mřížce. Přeměna mezi modifikacemi je malá, což má vliv na fyzikální vlastnosti kovu. V kompaktním stavu je kobalt vůči vzduchu i vodě stabilní. V jemně rozptýleném stavu je kobalt stejně jako železo pyroforický (je samozápalný na vzduchu). Ve zředěných kyselinách, jako je kyselina chlorovodíková, kyselina sírová a kyselina dusičná, se rozpouští, ale velmi neochotně a pomalu. V koncentrované kyselině dusičné se kobalt, stejně jako železo pouze pasivuje.

Při zahřívání shoří kobalt na vzduchu na oxid kobaltnato-kobaltitý Co3O4. Při zahřívání na vzduchu nad 900 °C shoří kobalt na oxid kobaltnatý CoO. Ten vzniká i při působení vodní páry na kov zahřátý do červeného žáru. Za normální teploty je kobalt málo reaktivní, ale za vyšších teplot se často za vzniku plamene slučuje s mnoha prvky. Neslučuje se však s dusíkem a vodíkem.

Oproti příbuznému niklu je zastoupení kobaltu na Zemi i ve vesmíru výrazně nižší. V zemské kůře činí průměrný obsah kobaltu kolem 25 mg/kg, čímž se zařazuje na 30. místo ve výskytu prvků na zemi. Jeho procentuální obsah odpovídá 29 ppm (parts per milion = počet částic na 1 milion částic). V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje na úrovni 0,27 mikrogramu v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom kobaltu přibližně 15 milionů atomů vodíku. V přírodě nejsou známa naleziště rud s převažujícím množstvím kobaltu. Ten vždy pouze doprovází niklové rudy a nalezneme jej i jako doprovodný prvek v sulfidických rudách mědi nebo olova. Nejdůležitější nerosty kobaltu jsou smaltin CoAs3, linnéit Co3S4 a kobaltin CoAsS. V ryzím stavu je možné nalézt kobalt v množství 0,5 - 2,5 % v železných meteoritech.

Největším zásoby rud s významným podílem kobaltu jsou v Rusku, Číně, Austrálii, Demokratické republice Kongo a Zambii. Například roku 2005 se vytěžilo 22 000 tun kobaltových rud.

Základ pro výrobu kobaltu tvoří tzv. míšně, které se získávají při hutnickém zpracování rud niklu, mědi a olova obsahujících arsen, kde je kobalt přítomen zejména jako arsenid. Z míšně se vyráběly oxidy kobaltu, které se používaly při výrobě kobaltových barev a nemusely být v příliš čistém stavu. Dnes se však vyrábí zejména kovový kobalt. Příprava čistého kobaltu je velmi náročná, protože největší problém činí odstranit nikl, který tvoří podstatnou část kobaltových rud. Nejčastěji se postupuje tak, že se rudy kobaltu nebo míšně pražením převedou na směs oxidů a arseničnanů, která se podle červeného zbarvení nazývá safor nebo cafra. Tato směs se rozpustí v kyselině chlorovodíkové a sulfanem se srazí měď, olovo, bismut a další těžké kovy. Po oxidaci chlorem se srazí arsen a železo uhličitanem vápenatým jako hydroxid železitý a arseničnan vápenatý. Pak se přidá chlorové vápno v takovém množství, aby se srazil jen kobalt, který se sráží přednostně před niklem. Díky toho zůstane nikl přítomen v roztoku a kobalt, který je nyní přítomen v podobě svého oxidu se může od stop niklu ještě mnohokrát přečistit. Nakonec se oxid kobaltnato-kobaltičitý redukuje uhlím nebo koksem a získá se tak kovový kobalt.

Cena kobaltu je díky jeho poměrně nízkému výskytu i obtížnosti výroby dosti vysoká a v některých obdobích dosahuje burzovní cena kobaltu úrovně stříbra. Proto je především v metalurgii využíván pouze v případech, kdy se nedá nahradit některým levnějším kovem a do slitin je legován obvykle jen v relativně nízkém množství.


443. článek dne...(do 13. prosince 2021)


The face of hyperinflation, Yugoslavia 1993

Inflace je ekonomický jev, který označuje všeobecný růst cenové hladiny, neboli snížení kupní síly peněz.

Základními příčinami inflace na straně poptávky je růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst trhu tzn. poptávajících, při neměnném množství peněz.

Na množství peněz mají v novodobých dějinách vliv pouze centrální banky. Množství oběživa je zvyšováno emisí nových peněz, snižováno stahováním peněz z oběhu. Stejný princip uplatňuje banka na množství bezhotovostních peněz zvyšováním a snižováním úrokových sazeb. Zdá se, že dlouhodobě ve všech zemích světa, kde je instituce centrální banky zavedena, objem peněžních prostředků více méně setrvale roste.

Na velikost trhu působí populační růst nebo příliv zahraničních investorů. Populační růst/pokles působí většinou velmi zvolna, v řádu procent. Příliv a odliv investorů ovlivní poptávku a tedy i cenovou hladinu výrazně až skokově.

K významným psychologickým vlivům patří očekávání. Pokud totiž spotřebitelé očekávají, že se jejich situace bude zlepšovat, pak jejich poptávka roste.

Existuje ještě jeden vliv, který dlouhodobě ovlivňuje cenovou hladinu, a sice poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud si lidé přejí náhle z nějakého důvodu držet větší zásobu hotovosti, vede to k růstu kupní síly jednotky peněz, protože lidé více prodávají zboží a služby, zatímco jsou méně ochotni nakupovat. Relativní převis nabídky nad poptávkou sníží ceny. Naopak pokles ochoty lidí držet peníze vede k inflaci, protože poptávka převyšuje nabídku a ceny všeobecně rostou. Drobné změny v poptávce po penězích obvykle nejsou příliš významné, protože legislativní vymezení zákonného platidla znemožňuje lidem používat jinou měnu, jsou-li s tou svou nespokojeni. Pokud ale měnová politika centrální banky je nezodpovědná a růst množství peněz je rychlý, lidé se snaží i za cenu velkých obtíží zbavovat svých peněžních zůstatků, utíkají k reálným hodnotám, čímž se se inflace ještě více prohlubuje. V závěrečné fázi hyperinflace dojde k naprostému zhroucení peněžního oběhu právě proto, že lidé se snaží naprosto zbavit všech svých peněz a jejich cena padá nezadržitelně k nule.

K základním příčinám patří především růst produktivity práce, například z důvodů technického a technologického pokroku. Mezi nezanedbatelné příčiny patří růst cen materiálových zdrojů z důvodu jejich postupného vyčerpávání a horší výtěžnosti. Na straně nabídky také významně působí populační vliv, a to změna poměr produktivních ku neproduktivním členům společnosti. Vzroste-li podíl neproduktivních složek společnosti (dětí a důchodců) na úkor produktivních, při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky relativně k poptávce.

Růst produktivity působí protiinflačně až deflačně. Trvalý vzestup množství služeb a statků, které jsou nabízeny na trhu, vede k tomu, že tatáž peněžní jednotka je schopna koupit více. Čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Proto před zřízením centrálních bank byla deflace běžným jevem. V dnešní době je obvykle celá ekonomika natolik přizpůsobena aktuální míře produkce peněz, že v okamžiku jejího skokového snížení by došlo k citelnému šoku, kdy by se většina makroekonomických ukazatelů propadla dolů (hrubý domácí produkt). V této souvislosti se proto hovoří o ceně dezinflace.

Z krátkodobých příčin inflace můžeme jmenovat lokální přírodní katastrofy (obnova zničených statků) nebo skokové změny ceny nějaké významné komodity, jako je ropa. Po čase se však ekonomika vždy vzpamatovává, přizpůsobuje se změně dostupnosti suroviny, nebo se zotavuje ze škod způsobených přírodními živly. Proto takové šoky neovlivňují cenovou hladinou trvale, ale pouze krátkodobě. Dlouhodobý účinek na inflaci nemůže mít ani růst spotřebitelských výdajů. Není proveditelné, aby lidé dlouhodobě vydávali víc, než kolik činí jejich příjem, takže brzy jejich poptávka poklesne na udržitelnou úroveň.

Inflace je především přerozdělováním bohatství. V okamžiku, kdy jsou nově vytvořené peníze vpuštěny do oběhu, všichni držitelé hotovosti ztrácejí. Ti, kdo se však k novým penězům dostávají první, naopak na jejich úkor získají, protože mohou za staré ceny nakupovat novými penězi. Za běžných okolností každá bankovka odpovídá nějaké službě, kterou její současný majitel musel předchozímu poskytnout, aby ji získal. Může to být například mzda, která je vyplácena za poskytnutí pracovní síly. Nové peníze však nemusel jejich majitel nijak pracně získávat na trhu, namísto toho byly pro něho vytvořeny prakticky odnikud. Jsou kryty právě prací všech držitelů hotovosti. Jak peníze prostupují ekonomikou, lidé si uvědomují, že došlo ke změně jejich hodnoty, že ztrácejí hodnotu.


444. článek dne...(do 23. prosince 2021)


Annie Lennox (Laureate 2008)

Ann Lennox, OBE, známá jako Annie Lennox (* 25. prosince 1954), je britská zpěvačka, politická aktivistka a filantropka. Známou se stala již v 70. letech 20. století s hudební skupinou The Tourists, ale největší mezinárodní úspěch jí přineslo až působení ve skupině Eurythmics v 80. letech s hudebníkem Davidem A. Stewartem. Se ziskem osmi cen je nejvíce oceňovanou zpěvačkou v historii cen britské populární hudby BRIT Awards. Někdy bývá označována jako „Brits Champion of Champions“.

Annie Lennoxová působila od roku 1976 v kapele Dragon's Playground, kde hrála na flétnu. V kapele působila ještě v době, než se Dragon's Playground proslavili v britské talent show New Faces. V letech 1977 až 1980 byla frontmankou nepříliš známé skupiny The Tourists, kde také navázala spolupráci se zpěvákem Davidem A. Stewartem. V době, kdy hráli společně ve skupině The Tourists, měli spolu milostný vztah. Ten ale skončil v období, kdy založili slavnou skupinu Eurythmics.

Spolupráce Lennoxové a Stewarta pokračovala dále i v 80. letech. V roce 1980 založili slavné zpěvácké duo Eurythmics. Lennoxová se v Eurythmics proslavila svým stylem oblékání a také tím, že jednou zosobnila Elvise Presleyho. Během 80. let vydali Eurythmics celou řadu singlů. Ačkoliv se Eurythmics oficiálně nikdy nerozpadli, vydala se Lennoxová od roku 1990 na sólovou dráhu.

Ve druhé polovině 90. let obnovila Lennoxová spolupráci se Stewartem a Eurythmics vydali nové album Peace. Poté odstartovalo jejich turné a výtěžky z koncertů putovaly na činnost organizací Greenpeace a Amnesty International.

Lennoxová obdržela celkem osm cen BRIT Awards a stala se nejvíce oceňovanou zpěvačkou v historii.

V roce 1988 nazpívala společně s Alem Greenem singl „Put a Little Love in Your Heart“ (jednalo se o coververzi stejnojmenného songu Jackie DeShannon z roku 1969). Píseň byla nahrána jako soundtrack k filmu Strašidelné Vánoce. Singl se vyšplhal na druhou příčku hitparády US Adult Contemporary chart, na devátou příčku americké hitparády Billboard Hot 100 a ve Spojeném království se umístil mezi top 40 hity. Lenoxová nahrála také song „Ev'ry Time We Say Goodbye“, původně píseň Cola Portera, která se objevila ve filmu Edward II. V roce 1992 hostovala na koncertě The Freddie Mercury Tribute Concert na stadionu Wembley v Londýně, kde nazpívala společně s Davidem Bowiem a zbývajícími členy skupiny Queen píseň „Under Pressure“.

V roce 1992 začala Lennoxová pracovat společně se Stephenem Lipsonem na svém debutovém albu Diva. Jednalo se o komerčně velmi úspěšné album, ve Spojeném království se umístilo na prvním místě, v Německu na šesté příčce a v USA skončilo na 23. příčce hitparád alb, kde získalo dvojité platinové ocenění. Součástí alba byly také dva úspěšné singly „Why“ a „Walking on Broken Glass“. Singl „Why“ získal ocenění MTV Video Music Awards za nejlepší ženský videoklip roku 1992. Ve videoklipu k singlu „Walking on Broken Glass“ si zahráli herci Hugh Laurie a John Malkovich. Song „Little Bird“ se stal, společně s písní „Love Song for a Vampire“, součástí soundtracku k filmu Drákula, který v roce 1992 natočil Francis Ford Coppola. Její song „Step by Step“ posloužil v roce 1996 ke vzniku coververze, kterou nazpívala Whitney Houston. Song Whitney Houstonové se stal později hitem jako soundtrack k filmu Kazatelova žena. Píseň „Keep Young and Beautiful“ byla na CD zařazena jako bonusová skladba, původní vinylová deska měla jen deset songů.

Album vstoupilo do britské hitparády alb na první pozici a od té doby se ho prodalo přes 1,2 milionů kopií v samotném Spojeném království. Deska získala čtyřnásobné platinové ocenění. Album zaznamenalo velký úspěch také v USA, kde se ho prodalo přes 2,7 milionů kopií. V roce 1993 bylo zařazeno mezi 50 nejlepších alb roku 1992 podle magazínu Q. Magazín Rolling Stone zařadil album v roce 1999 na seznam základních nahrávek 90. let 20. století. V roce 1993 získalo album Diva na udílení cen BRIT Awards ocenění za nejlepší britské album roku.


445. článek dne...(do 3. ledna 2022)

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Archiv_pro_%C4%8Cl%C3%A1nek_dne_2021“