V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Švédština

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 11. 4. 2023, 08:48; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Švédština (svenska) je severogermánský jazyk, kterým mluví okolo 8,5 milionů lidí především ve Švédsku a části Finska, hlavně na pobřeží a na Ålandech.[1] Je vzájemně srozumitelná s dánštinou a norštinou.

Základem pro vznik švédštiny byla v 1. tisíciletí stará severština. Standardní švédština se v 19. století vyvinula z nářečí středního Švédska (Svealandu). Z původních venkovských nářečí se mnohá dochovala do současnosti, ale mluvená a psaná švédština je jednotná a standardizovaná. Některá nářečí se od standardní švédštiny velmi liší jak gramatikou, tak slovní zásobou. Tato nářečí jsou omezena na venkovské oblasti, kde jimi mluví jen malý počet lidí s malou sociální mobilitou. Sice nečelí bezprostřednímu zániku, ale během posledního století upadala navzdory tomu, že jsou dobře prozkoumána a jejich používání je často podporováno místními úřady.

Pro zápis švédštiny se používá latinka doplněná o znaky Å, Ä a Ö. Mluvnice je oproti původní staré severštině značně zjednodušená, současná švédština má redukovanou flexi, což jí dává převažující charakter analytického jazyka. Švédština má dva jmenné rody (společný a střední). Určitý člen je postpozitivní. Slovosled je pevný, převážně typu SVO. Pro výslovnost je charakteristický melodický přízvuk spojený s dvojí intonací, dlouhé souhlásky (v přízvučných slabikách podle principu komplementarity délky) a také dosti specifická výslovnost hlásek „u“ a „sje“.

Švédština je úředním jazykem ve Finsku[2][3] a v Evropské unii.[4] Ve Švédsku její oficiální postavení legislativně zakotveno není.[5]

Obsah

Klasifikace

Švédština je indoevropský jazyk, který patří do severogermánské větve germánských jazyků. Spolu s dánštinou a bokmålem (jedna z variant norštiny) se řadí mezi východoskandinávské jazyky, zatímco norština (resp. varianta označovaná jako nynorsk), faerština a islandština se řadí mezi západoskandinávské. Toto rozdělení vyplývá z fonologických rozdílů, které mají základ již v době nářečního štěpení staré severštiny.

Jiné rozdělení řadí švédštinu spolu s dánštinou a norštinou mezi kontinentální skandinávské jazyky, které mají v současnosti charakter analytických jazyků. Ostrovní skandinávské jazyky (faerština, islandština) si uchovaly charakter flektivních jazyků.[6]

Historie

Stav začátkem 10. století

Švédština se vyvinula ze staré severštiny (fornnordiska), kterou se hovořilo přibližně v letech 200–800. V 9. století se začala rozlišovat na západní (Norsko, Island) a východní (Švédsko, Dánsko). Ve 12. století se začala odlišovat dánská a švédská nářečí. Od 13. století se hovoří o staré dánštině a staré švédštině. Během středověku byly tyto řeči silně ovlivněny dolnoněmčinou.

Historický vývoj švédštiny se rozděluje do následujících období:[7][8]

  • runová švédština 800–1225
  • stará švédština
    • klasická 1225–1375
    • pozdní 1375–1526
  • nová švédština
    • raná 1526–1732
    • pozdní 1732–souč.

Východní stará severština se od západní odlišila rozdílným vývojem dvojhlásek a samohlásek. Stará severština se v tomto období zapisovala runovým písmem. Hovoří se proto o runové švédštině (v Dánsku o runové dánštině, v tomto období se však jedná o stejné nářečí). Dánská a švédská nářečí se začala lišit po roce 1100.

Od 13. století se hovoří o staré švédštině (fornsvenska). Nejstarší památkou psanou latinkou je zákoník Västgötalagen, z něhož byly nalezeny fragmenty datované do roku 1250. Hlavní vliv na rozvoj písemnictví měla katolická církev a klášterní řády. První tištěná kniha ve švédštině pochází z roku 1495. Skloňování v rané staré švédštině se vyznačovalo systémem 4 pádů a 3 rodů, časování sloves bylo rovněž složitější. Později došlo ke zjednodušení (viz Gramatiku).

Bible Gustava Vasy z roku 1541

Nová švédština (nysvenska) začíná s vynálezem knihtisku a s evropskou reformací. Po nástupu na trůn nový král Gustav Vasa objednal švédský překlad Bible. Bible Gustava Vasy byla dlouho považována za standard spisovné švédštiny. Poprvé v ní byla použita písmena „å“, „ä“, „ö“ a psaní „ck“ namísto „kk“, čímž se jasně odlišila od dánské Bible.

Období, které zahrnuje švédštinu v podobě, jakou se hovoří dnes, se v lingvistické terminologii nazývá nusvenska. S rozvojem švédského průmyslu a měst v posledních desetiletích 19. století zanechala svou stopu ve švédské literatuře nová generace autorů. Mnoho spisovatelů, vědců, politiků a dalších osobností zformovalo nový národní jazyk, největší vliv měl August Strindberg (1849–1912). První vydání Pravidel švédského pravopisu (Ordlista öfver svenska språket) vyšlo roku 1874. Radikální reformu pravopisu prosadil v roce 1906 ministr školství Fridtjuv Berg. Až na výjimky se v této podobě používá dodnes.

Změna v oslovování

Významná změna ve švédštině nastala v 60. letech 20. století v podobě tzv. „du-reformy“. Do té doby správný způsob oslovování lidí stejné nebo vyšší sociální skupiny byl pomocí titulu a příjmení. Použití oslovení „herr“ (pane), „fru“ (paní) nebo „fröken“ (slečno) bylo vhodné jen pro zahájení rozhovoru s cizími lidmi, u nichž člověk neznal povolání, akademický titul ani vojenskou hodnost. Skutečnost, že oslovovaný měl být oslovován ve třetí osobě vedlo k pozdějšímu komplikování komunikace mezi členy společnosti. Počátkem 20. století byl učiněn neúspěšný pokus nahradit neúprosné trvání na titulech vykáním – tedy používáním zájmena „ni“ (vy), které se nakonec částečně ujalo jako méně arogantní místo „du“ (ty), jež sloužilo k oslovení lidí nižší společenské vrstvy. S liberalizací a radikalizací švédské společnosti v 50. a 60. letech ztrácely rozdíly mezi společenskými třídami postupně na významu a oslovení „du“ (tykání) se postupně stalo standardem, a to dokonce i ve formálním a oficiálním kontextu.[9] Vykání (oslovení „ni“) není v současnosti mezi Švédy běžné, používá se jen při zvláštních příležitostech, obchodníci např. někdy vykají svým zákazníkům. Ve Finsku je vykání ve švédštině o něco častější než ve Švédsku, tykání však rovněž převládá.[10]

Slovní zásoba

Slovní zásoba švédštiny je převážně germánská, ať už tím, že jde o původem germánský jazyk, nebo přejímáním slov z němčiny a v určitém rozsahu i z angličtiny. Příkladem germánských slov ve švédštině jsou „mus“ (myš), „kung“ (král) a „gås“ (husa). Mnoho slov z oblasti vědy a náboženství je původu latinského nebo řeckého, často přejatých prostřednictvím francouzštiny a později i angličtiny. Přejímání prostřednictvím jiných germánských jazyků je též běžné, nejprve z dolnoněmčiny, lingua franca Hanzovní ligy, později z hornoněmčiny. Některé složeniny jsou doslovnými překlady (kalky) původně německých složenin, např. „bomull“ (bavlna) z německého „Baumwolle“. Finská švédština má sadu zvláštních termínů, často doslovných překladů finských protějšků, hlavně pojmů z oblasti práva a státní správy. Významné množství francouzských slov bylo přejato v 18. století. Tato slova byla přepisována v souladu se švédskými pravopisnými zvyklostmi, tím pádem si zachovala ve výslovnosti srozumitelnost pro francouzské mluvčí, např. „nivå“ (fr. „niveau“, úroveň), „ateljé“ (fr. „atelier“), „paraply“ (fr. „parapluie“, deštník). Z jazyků svých skandinávských sousedů švédština mnoho slov nemá. Z norštiny např. pochází „slalom“, z dánštiny „bagare“ (dán. „bager“, pekař), „hänsyn“ (dán. „hensyn“, ohled) nebo zkratkové slovo „bil“ (auto). Z islandštiny pochází „idrott“ (sport). Z finštiny pochází např. „pojke“ (fin. „poika“, chlapec). Přejímání mezi češtinou a švédštinou je z geografických i jiných důvodů velmi vzácné. Přesto do češtiny pronikla některá švédská slova, jako např. „skansen“, „ombudsman“. Do švédštiny (jako i do mnoha jiných jazyků) proniklo české slovo „robot“.

Podobně jako v Čechách byly i ve Švédsku snahy zbavit jazyk záplavy cizích slov. Hlavním představitelem puristů byl spisovatel Viktor Rydberg. Ze slov, která sám navrhl, se mnohá ujala, např. „slöjd“ vedle „industri“ (průmysl), „flertal“ vedle „majoritet“ (většina), „kynne“ vedle „karaktär“ (povaha), „vrångbild“ vedle „karykatyr“ (karikatura).[8]

Socha Astrid Lindgrenové ve Stockholmu

Literatura

[11] Nejstarší švédské písemné památky jsou runové nápisy pocházející z 10. století. Svébytným druhem umění ve středověku byly taneční balady, které se zachovaly v lidovém podání. V souvislosti s velmocenským rozmachem Švédska došlo k velkému kulturnímu rozkvětu během 17. století. Začátkem 19. století se projevuje silné národní hnutí, jehož představiteli jsou romantičtí básníci sdružení v Gótském spolku. Kolem roku 1830 se objevuje realismus (C. J. L. Almqvist), později kritický realismus, jehož představitelem byl spisovatel A. Strindberg. V 90. letech přichází novoromantismus (S. Lagerlöfová, Nobelova cena 1909, C. G. Verner von Heidenstam, Nobelova cena 1916, E. A. Karlfeldt, Nobelova cena 1931).

Po 1. světové válce dominuje modernistická lyrika (P. Lagerkvist, Nobelova cena 1951, K. Boyeová). Ve 30. letech 20. století se prosazují proletářští spisovatelé (H. Martinson, Nobelova cena 1974, A. Lundkvist).

Po 2. světové válce nastupuje existencialismus a formální experimenty (E. Johnson, Nobelova cena 1974, S. Dagerman). Pro 60. léta je typická kritika švédské společnosti v dokumentární tvorbě (S. Lidmanová, P. O. Enquist), v dílech přehodnocujících moderní dějiny Švédska (S. Delblanc) a bořících mýty o dokonalé společnosti (P. C. Jersild). Významná je i literatura pro děti (A. Lindgrenová, T. Janssonová). 80. léta charakterizují všelidská témata a fantazie (T. Lindgren).

Celkem šest švédských autorů dosud obdrželo Nobelovu cenu za literaturu.

Standardní švédština

Standardní švédština je založena na nářečích, kterými se hovoří v oblasti kolem hlavního města Stockholmu. Tímto jazykem hovoří většina obyvatel Švédska a švédsky hovořících obyvatel Finska. Často užívané švédské označení pro standardní švédštinu je „rikssvenska“ („říšská švédština“). Méně často se též používá označení „högsvenska“ („vysoká švédština“). Toto označení se však obvykle vztahuje na finskou švédštinu a ve Švédsku se příliš neužívá. Existuje více místních variet standardního jazyka, jejichž geografické rozšíření se liší svou velikostí. Ačkoliv tyto variety jsou často ovlivňovány původními dialekty, jejich gramatická a fonologická struktura se blíží středošvédským dialektům. V médiích není neobvyklé, že novináři hovoří s jistým regionálním akcentem, ovšem nejběžnější a nejvíce formální výslovnost je založena na středošvédském standardu.[7]

Finská švédština

Soubor:Finska svedstina.PNG
Území, kde se hovoří finskou švédštinou, jsou vyznačena žlutě

Finsko bylo součástí Švédska od poloviny 14. století až do roku 1809, kdy finská území získalo Rusko. Švédština byla do té doby jediným úředním jazykem a jazykem šlechty a vzdělanců. I za dob ruské nadvlády švédština zůstala vedle ruštiny hlavním úředním jazykem. Švédský vliv ale v této době postupně klesal a snižoval se i počet švédských mluvčích.[12] Velká změna přišla až s nástupem romantismu a myšlenky, že inteligence si musí osvojit jazyk prostého lidu, což Finsko pozvedne na úroveň národních států. Na prosté lidi mluvící švédsky se nebral příliš ohled. Sama švédská inteligence v čele se Snellmanem věřila, že souboj s ruštinou může vyhrát jen finština. Původní švédskou nadvládu pak prezentovala jako zničující pro finský národ. Tlak na švédštinu tak ve Finsku byl i z druhé strany, ruské vlády, která finské národní obrození podporovala, protože si od něj slibovala omezení vlivu švédské kultury ve Finsku.[13]

K mírnému úbytku švédských mluvčích dochází z různých důvodů i v současnosti. Zhruba 5,5 % finské populace (asi 290 tisíc obyvatel) hovoří švédsky. V roce 1900 švédsky mluvilo necelých 13 % populace (asi 340 tisíc obyvatel).[14] Švédsky se mluví zejména na Ålandech (16 obcí je pouze švédskojazyčných včetně největšího města Mariehamn) a na jižním a západním pobřeží Finska (tři jen švédskojazyčné, 23 dvojjazyčných se švédskou většinou a 21 dvojjazyčných obcí s finskou většinou).[15] Největší švédsky mluvící menšina v jednojazyčné obci, zhruba tisíc lidí, žije v Tampere.[16]

Od reformy školství v 70. letech 20. století patří finština i švédština mezi povinné školní předměty v pevninském Finsku. Oba jazyky jsou od roku 2004 povinnou součástí závěrečných zkoušek. První jazyk žáků se oficiálně nazývá „mateřský jazyk“ (švédsky „modersmål“, finsky „äidinkieli“), druhý jazyk, v němž probíhá výuka některých předmětů, se nazývá „druhý domácí jazyk“ (švédsky „andra inhemska språket“, finsky „toinen kotimainen kieli“).[17][18] Finština jakožto ugrofinský jazyk má gramatiku i slovní zásobu zcela odlišnou od švédštiny. Oba jazyky jsou vzájemně zcela nesrozumitelné. Existuje však celá řada výpůjček mezi finštinou a švédštinou. Povinná výuka švédštiny se netěší mezi Finy příliš velké oblibě a je označována trochu pejorativně jako „pakkoruotsi“ („povinná, nucená švédština“). Zhruba dvě třetiny Finů povinnou výuku švédštiny nechtějí.[19]

Mezi standardní a finskou švédštinou existují určité rozdíly ve výslovnosti a slovní zásobě, mluvnice a pravopis se neliší. Za prestižní varietu je ve Finsku obvykle považována „högsvenska“ (viz Standardní švédština).[20]

Hlavní rozdíly ve výslovnosti (viz dále) jsou:[20]

  • přední [aː];
  • [p], [t], [k] bez aspirace (přídechu);
a 
vyslovované jako 
a 
(tedy jako české /š/ a /č/);
  • skupiny /rt, rd, rl, rn, rs/ nepodléhají asimilaci, obě hlásky se vyslovují zvlášť;
  • obvykle chybí melodický přízvuk (1. a 2. intonace).

Nářečí

Mapa švédských nářečí

Podle lingvistické definice švédská nářečí znamenají místní varianty, které nebyly výrazně ovlivněny standardní švédštinou a u nichž je možné vystopovat oddělený vývoj až do období staré severštiny. Mnoho původních nářečí (např. Orsa v oblasti Dalarna nebo Närpes v oblasti Österbotten) má mnoho zvláštních fonetických a mluvnických rysů, jako např. plurálové formy sloves nebo archaické skloňování podle pádů. Tato nářečí mohou být pro většinu Švédů obtížně srozumitelná, jejich mluvčí však obvykle hovoří plynně i standardní švédštinou. Tato odlišná nářečí jsou často vázána pouze na oblast určité farnosti, švédští jazykovědci je často označují jako sockenmål, tedy jako farnostní jazyk.

Švédská nářečí se rozdělují následovně:[21]

  • Norrländska mål (norlandská, severošvédská nářečí) – Norrland (severní polovina Švédska); vyznačují se redukcí koncovek po historicky dlouhých slabikách.
  • Sveamål (sveonská nářečí) – Svealand (centrální Švédsko); dělí se dále na:
    • uppsvenska (hornošvédská) – typický zánik -t v určitém členu a supinu;
    • mellansvenska (středošvédská) – společné rysy s hornošvédskými a gótskými nářečími.
  • Götamål (gótská nářečí) – západní a severní Götaland, s tradičním centrem ve Västergötlandu; redukce nepřízvučných samohlásek na [ɘ], otevřenější výslovnost i, y (jako ö) a u (jako o), zánik -r v množném čísle.
  • Sydsvenska mål (jihošvédská nářečí) – jižní Švédsko, včetně Blekinge, jižního Hallandu a jižního Smålandu; ovlivnění dánštinou, existence dvojhlásek, uvulární [R], skupiny /rt, rd, rl, rn, rs/ nepodléhají asimilaci, hlásky se v nich vyslovují odděleně, znělé explozivy místo neznělých mezi samohláskami (např. gada místo gata, ulice).
  • Gotländska mål (gotlandská nářečí) – ostrov Gotland; navazují na starou gotlandštinu (forngutniska); existence dvojhlásek, uchování původního /aː/, které se ve skandinávských jazycích změnilo na /oː/ (psané jako å), zachování výslovnosti /g, k, sk/ před předními samohláskami.
  • Östsvenska mål (východošvédská nářečí) – souostroví Åland a pevninské Finsko; značné rozdíly mezi nářečími, špatná vzájemná srozumitelnost, kromě obecných rysů výslovnosti uvedených v části Finská švédština také krátké slabiky (např. äta (jíst)
místo 

), staré dvojhlásky (např. stein místo sten, kámen, öy místo ö, ostrov), vypouštění koncovek (např. huset , dům, inte , ne).

Abeceda

Švédština používá latinku, rozšířenou o některé další znaky. Písmena Q a W používá jen pro některá cizí slova (například bowling). Å, Ä a Ö se považují za samostatná písmena, nikoli jen za znaky s diakritikou. V abecedě se řadí v tomto pořadí za písmeno Z. W se považuje za variantu V, ve slovnících a abecedních seznamech se oba znaky řadí společně. Švédská abeceda má tedy celkem 28 písmen.[22][23]

Písmeno A, a B, b C, c D, d E, e F, f G, g H, h I, i J, j K, k L, l M, m N, n O, o P, p Q, q R, r S, s T, t U, u V, v W, w X, x Y, y Z, z Å, å Ä, ä Ö, ö
Název (IPA) ɑː beː seː deː efː geː hoː jiː koː elː emː enː peː kʉː ɛrː esː teː ʉː veː dɵbːɘl veː ekːs seːta ɛː øː

Švédský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin dj, hj, lj, různý způsob psaní téže hlásky jako v případě sj, sk, skj, sch, relativně velké množství výjimek apod.). Kromě znaků s diakritikou používá i mnohé spřežky. (Viz dále.)

Výslovnost

[23][24]

Samohlásky

Švédské samohlásky se podobně jako v češtině liší svojí délkou. Dlouhé samohlásky se vyskytují pouze v přízvučných slabikách (viz Délka hlásek). Na rozdíl od češtiny se u předních samohlásek vyskytují páry se zaokrouhlenou a nezaokrouhlenou výslovností. Švédština má celkem 17 samohláskových fonémů – 9 dlouhých a 8 krátkých, výslovnost krátkého /e/ a /ä/ splývá. Redukovaná výslovnost nepřízvučného /e/ jako

je běžná v hovorovém stylu. Ve standardní švédštině se nevyskytují dvojhlásky, výjimečně pouze v přejatých slovech (Europa, paus).
Písmeno Výslovnost Poznámka
Přízvučná dlouhá Přízvučná krátká Nepřízvučná
a krátké jako české /a/, dlouhé se blíží českému /ó/
e , jako zavřené „brněnské“ /é/ (dlouhé)
výslovnost krátkého /e/ splývá s výslovností krátkého /ä/, v přízvučných slabikách před /r/ je otevřenější , v nepřízvučných slabikách se často redukuje
i
o obvykle
někdy
obvykle
někdy
obvykle
někdy
pravidla výslovnosti psaného /o/ nelze přesně popsat,
např. stor [stuːr], ale sova [soːva]
u zvuk mezi /u/ a /y/ (dlouhé), resp. mezi /o/ a /ö/ (krátké)
y jako německé /ü/
å
ä jako otevřené „pražské“ /e, é/
před /r/ otevřenější
ö jako německé /ö/
před /r/ otevřenější

Souhlásky

Výslovnost souhlásek a jejich skupin v písmu, odlišná od češtiny
Písmeno
nebo
skupina písmen
Výslovnost Poznámka
c před e, i, y, ä, ö
v ostatních případech
ch v cizích slovech; och [ok:]
ck píše se místo kk
dj na začátku slov
g před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách
v ostatních případech
gj na začátku slov
gn na konci slabik
h neznělé
hj na začátku slov
k , před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách
v ostatních případech
kj ,
lj na začátku slov
lg na konci slov
ng ŋ
rd
rg na konci slov
rl
rn
rs
rt
sch
sj
sk před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikách
v ostatních případech
-tion
-ssion
tj ,
xj
z

J se nikdy nezdvojuje, a čte se dlouze (böja ). M a n na konci slabiky se též nezdvojují, ačkoliv se vysloví dlouze (glöm , ale glömma ).

Specificky švédský je foném , označovaný jako sje. Ve slovnících je často pro zjednodušení přepisován jako ( , od českého /š/ se však jeho výslovnost místně značně liší (výslovnost jako české /š/ však není chybou). V různých nářečích se vyslovuje různě a jeho výslovnost kolísá mezi [š] a [ch]. Často za ním můžeme slyšet ještě slabé [w]. Obecně lze říci, že „temná“ výslovnost blížící se [ch] je typická hlavně pro nářečí na jihu Švédska. Směrem na sever spíše slyšíme [š]. „Temné“ [ch] se spíše vyslovuje hlavně na začátku slov před přízvučnou samohláskou (např. själv). Před nepřízvučnou samohláskou nebo na konci slova je to spíše [š] (např. dusch, kanske).

Tzv. tje (do češtiny obvykle přepisované jako

je blízké měkkému polskému /ś/ (
) nebo /ć/ (
).

R se obvykle vyslovuje jako v češtině, v některých nářečích na jihu Švédska se vyslovuje hrdelní. Ve slabikách rd , rl , rn , rs a rt se r nevyslovuje, ale ovlivní výslovnost následující souhlásky, která se vysloví se špičkou jazyka obrácenou dozadu a vzhůru (tzv. retroflexní hlásky). Skupina rs

zní asi jako české /š/, přesněji tuto hlásku vystihuje polské /sz/. V některých oblastech však k této asimilaci nedochází, obě hlásky se vyslovují zvlášť. Tato výslovnost je též charakteristická pro vysoký styl.

Neznělé explozivy /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují s aspirací (přídechem), tedy .

Ve švédštině neexistují hlásky odpovídající českému /č, ď, dž, ch, ň, ř, ť, z, ž/.

Délka hlásek

Ve švédštině se na rozdíl od češtiny rozlišují i souhlásky na dlouhé a krátké. Dlouhé souhlásky se vyskytují v přízvučných slabikách po samohlásce. Dlouze se vyslovuje souhláska, která je v písmu zdvojená, nebo první ze skupiny souhlásek na konci přízvučné slabiky. Přízvučné slabiky jsou vždy dlouhé. Buď je dlouhá samohláska následována krátkou nebo žádnou souhláskou, nebo po krátké samohlásce následuje dlouhá souhláska. Jiné kombinace nejsou možné. Příklady:

  • illa
– špatný (zdvojená souhláska je dlouhá, předcházející samohláska je krátká)
  • önska
– přát si (první ve skupině souhlásek je dlouhá, předcházející samohláska je krátká)
  • god
– dobrý (dlouhá samohláska následovaná jednou souhláskou)
  • tala
- mluvit (totéž, v otevřené slabice je dlouhá samohláska)
  • ö
– ostrov (v otevřené slabice je dlouhá samohláska)

Nepřízvučné slabiky jsou vždy krátké, tj. obsahují pouze krátké samohlásky i souhlásky.

Intonace

Pro správnou švédskou výslovnost je třeba naučit se u každého slova intonaci, která je ve švédštině dvojí. Pravidla pro použití intonace jsou komplikovaná. Intonace se může lišit v jednotlivých nářečích. 1. intonace (akutová) je klesavá, stejná jako v češtině. 2. intonace (gravisová) se vysloví tak, že přízvučná slabika se vysloví s klesající intonací, následující slabika se však vysloví vyšším tónem.

Intonací se často odlišují homonyma, tedy různé významy slov, která se stejně píší:

  • anden
– (ta) kachna (od „and“) 1. intonace
  • anden
– (ten) duch (od „ande“) 2. intonace

Přízvuk

Ve švédštině je přízvuk nejčastěji na první slabice slova. Přízvuk na jiné slabice se někdy označuje čárkou, která zároveň znamená i délku. To se nejčastěji týká příjmení (Linné) a slov cizího původu (idé – myšlenka).

Ve slovech domácího původu se přízvuk nachází na první slabice s výjimkou slov s nepřízvučnými předponami be-, ent-, för- a ge- (např. beskriva , popsat). Ve výpůjčkách z jiných jazyků se přízvuk nachází často na poslední nebo předposlední slabice podle původního jazyka (např. nivå , úroveň, pochází z francouzštiny, kde se přízvuk nachází na poslední slabice).

Gramatika

[23][25] Švédská mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků. Pro její pochopení je výhodou znalost jiného germánského jazyka, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální flexe dává současné švédštině převažující charakter analytického jazyka.

Jmenný rod

Mužský a ženský rod splynuly, standardní švédština dnes rozlišuje 2 rody: společný a střední.

Člen

Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:

  • neurčitý: en (společný rod), ett (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle;
  • určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (společný rod), -et (střední rod), v množném čísle -na/-en. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen (den, det, de) – jméno je tak determinováno dvakrát.

Podstatná jména

  • Podle způsobu tvoření množného čísla se dělí do 5 typů skloňování, nejčastější zakončení je -er, -ar nebo -or, méně často -en nebo je bez koncovky.
  • Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu.

Slovníková hesla u podstatných jmen kromě základního tvaru uvádějí ještě zakončení určitého tvaru singuláru (s určitým členem), ze kterého uživatel pozná příslušnost k rodu, a množného čísla. Ostatní tvary se z nich snadno odvodí. Příklady:

  • kvinn|a -an -or žena (čti: kvinnan – spol. rod, kvinnor – mn. č.)
  • väg -en -ar cesta (čti: vägen – spol. rod, vägar – mn. č.)
  • hus -et - dům (čti: huset – stř. rod, hus – mn. č.)
  • äpple -t -n jablko (čti: äpplet – stř. rod, äpplen – mn. č.)

Přídavná jména

Mají dvojí typ skloňování:

  • silné (obvykle se členem určitým) – jednotné zakončení -a;
  • slabé (v ostatních případech) – ve středním rodě jednotného čísla přibírá koncovku -t, v množném čísle obou rodů -a.

Slovesa

Slovesa vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo nemají zvláštní koncovky, jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). Podle způsobu časování se dělí do 4 tříd: 1.–3. třída jsou slabá slovesa, 4. třída jsou silná slovesa.

  • Infinitiv má obvykle zakončení -a, v některých případech končí na jinou samohlásku. Často se pojí s částicí att.
  • Přítomný čas má obvykle zakončení -r, výjimečně je bez koncovky.

K tvoření perfekta a plusquamperfekta se na rozdíl od ostatních germánských jazyků využívá supina.

Slovosled

Švédština má pevný slovosled typu SVO (podmětpřísudekpředmět). Otázka se obvykle tvoří přehozením přísudku s podmětem.

Oficiální status

Ačkoliv se švédština ve Švédsku používá v úředním styku, není ve skutečnosti vyžadována zákonem, označuje se jako hlavní jazyk. Dílčí zákony řešící používání jazyka při jednání úřadů a soudů však existují.[5] Pokusy uzákonit švédštinu jako úřední jazyk nikdy nezískaly ve švédském parlamentu potřebnou většinu.[26] Vláda připravuje nové znění všeobecného jazykového zákona, který by v případě schválení mohl vstoupit v platnost v roce 2009.[5] Švédština je oficiálním jazykem na Ålandech[27], samostatné ostrovní provincii Finska, kde 95 % z 26 tisíc obyvatel používá švédštinu jako svůj první jazyk. Ve Finsku je švédština považována za druhý národní jazyk vedle finštiny[2], státní úředníci musejí ovládat oba jazyky.[3] Finsko je tedy jedinou zemí, kde je švédština uznána jako úřední jazyk. Kromě toho je švédština jedním z oficiálních jazyků Evropské unie.[4]

Jazykové instituce

Švédská akademie ve Stockholmu

Ve Švédsku neexistují žádné oficiální regulační instituce pro švédský jazyk. Jazyková rada (Språkrådet, dříve Svenska språknämnden)[28] má polooficiální status. Je zřízena švédskou vládou, ale nemá rozhodovací pravomoci. Mezi mnoha organizacemi, které tvoří Jazykovou radu, má největší vliv Švédská akademie (založena 1786), která vytváří slovníky Svenska Akademiens Ordlista (Rejstřík Švédské akademie; aktualizace vychází každých 5 let) a Svenska Akademiens Ordbok (Slovník Švédské akademie – velký slovník, který vychází postupně od roku 1898. V roce 2007 obsahuje asi 450 tisíc hesel od A po TRIVSEL. Kompletní má být v roce 2017.[29][30]), dále gramatiky a další jazykové příručky. I když jsou tyto slovníky používány jako oficiální jazykové příručky, jejich hlavní účel je popis současného stavu a používání řeči.

Ve Finsku má oficiální status zvláštní oddělení Výzkumného ústavu pro domácí jazyky Finska (Forskningscentralen för de inhemska språken i Finland), tzv. Švédská jazyková kancelář (Svenska språkbyrån).[31] Je to regulační autorita pro švédštinu ve Finsku. Mezi její hlavní úkoly patří udržování vzájemné srozumitelnosti finské švédštiny s jazykem mluveným ve Švédsku. Publikovala Finlandssvensk ordbok (Slovník finské švédštiny),[32] který zahrnuje rozdíly mezi švédštinou používanou ve Finsku a ve Švédsku.

Možnosti studia švédštiny

V ČR

Švédštinu je v Česku možné studovat na některých vysokých školách (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (Praha), Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (Brno), Univerzita Palackého v Olomouci, Univerzita Pardubice, Vysoká škola ekonomická v Praze, Západočeská univerzita v Plzni). Obory nejsou otvírány pravidelně každý rok. Některé školy pořádají kurzy i pro veřejnost.[33]

Ve Švédsku

Krom běžné výuky švédštiny na základních, středních a vysokých školách ve Švédsku, existují rovněž kurzy švédštiny pro přistěhovalce, zahraniční pracovníky a studenty ze zahraničí. Jedná se o celodenní či večerní kurzy švédštiny přístupné zpravidla od 16 let. Bezplatné kurzy švédštiny pro přistěhovalce nabízí Svenskundervisning för invandrare (SFI)[34], placenou výuku poskytují na institutu vzdělávání pro dospělé Folkuniversitetet[35]. Mimo to většina švédských univerzit (Göteborgs Universitet, Uppsala Universitet, Stockholms Universitet) nabízí studium švédského jazyka svým zahraničním studentům.[36][37]

Běžné švédské fráze a pozdravy

FrázeVýslovnost (IPA) Český překlad
hej ahoj (obvyklý pozdrav)
hej då ahoj (při loučení)
god dag dobrý den (málo používané)
god morgon dobré ráno
god kväll dobrý večer
god natt dobrou noc
på återseende
vi ses


na shledanou
varsågod prosím (doslova buď(te) tak dobrý/á)
ursäkta promiň(te)
vad är klockan? kolik je hodin?

Vzorový text

Související články

Šablona:Švédština

Použitá literatura

  • BERGMAN, Nils Gösta. Kortfattad svensk språkhistoria. Stockholm: Prisma, 1984. ISBN 91-518-1747-0.
  • BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
  • BOLANDER, Maria. Funktionell svensk grammatik. Stockholm: Liber, 2003. ISBN 91-47-05054-3.
  • CRYSTAL, David. The Penguin Dictionary of Language. London: Penguin, 1999. ISBN 0-14-051416-3.
  • DAHL, Östen. Språkets enhet och mångfald. Lund: Studentlitteratur, 2000. ISBN 91-44-01158-X.
  • ENGSTRAND, Olle. Fonetikens grunder. Lund: Studentlitteratur, 2004. ISBN 91-44-04238-8.
  • ELERT, Claes-Christian. Allmän och svensk fonetik. Stockholm: Almqvist & Wiksell, 1966.
  • GARLÉN, Claes. Svenskans fonologi. Lund: Studentlitteratur, 1988. ISBN 91-44-28151-X.
  • International Phonetic Association. Handbook of the International Phonetic Association: A Guide to the Use of the International Phonetic Alphabet. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 1999. ISBN 0-521-63751-1.
  • KOTSINAS, Ulla-Britt. Ungdomsspråk. Uppsala: Hallgren & Fallgren, 1994. ISBN 91-7382-738-X.
  • KORNITZKY, Herbert. Langenscheidts Taschenwörterbuch der schwedischen und deutschen Sprache = Langenscheidts fickordbok över svenska och tyska språket. Neubearb. von Eleonor Engbrant-Heider. 9. Aufl. Berlin [u.a.]: Langenscheidt, 1994. ISBN 3-468-10301-8.
  • MENCÁK, Břetislav; FRYDRICH, Miroslav. Švédština pro samouky. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. ISBN 80-04-24005-4.
  • PETTERSSON, Gertrud. Svenska språket under sjuhundra år en historia om svenskan och dess utforskande. Lund: Studentlitteratur, 1996. ISBN 91-44-48221-3.
  • SVENSSON, Lars. Nordisk paleografi Handbok med transkriberade och kommenterade skriftprov. Lundastudier i Nordisk Språkvetenskap, 28. Lund: Studentlitteratur, 1974.

Reference

  1. Berkov (2002), s. 133.
  2. 2,0 2,1 Language Act (423/2003). Unofficial translation [online]. Helsinki : Ministry of Justice, Finland, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. 3,0 3,1 Act on the Knowledge of Languages Required of Personnel in Public Bodies (424/2003). Unofficial translation [online]. Helsinki : Ministry of Justice, Finland, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. 4,0 4,1 Časté otázky týkající se jazykové politiky Evropské unie [online]. [Brusel?] : Evropská komise, rev. 2007-01-01, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (česky) 
  5. 5,0 5,1 5,2 Språkpolitik och språklagar [online]. Stockholm : Språkrådet, rev. 2007-12-12, [cit. 2007-12-14]. Dostupné online. (švédsky) 
  6. Berkov (2002), s. 116.
  7. 7,0 7,1 Berkov (2002), s. 133–134.
  8. 8,0 8,1 Mencák, Frydrych (1991), s. 235–239.
  9. Nationalencyklopedin. Články „du-tilltal“ a „ni-tilltal“ [online]. Malmö : Nationalencyklopedin, c 2007, [cit. 2007-11-29]. Dostupné online. (švédsky) 
  10. Aktuellt: Nya forskningsresultat om svenskan: Tilltal i sverigesvenska och finlandssvenska [online]. Stockholm : Språkrådet, 2007-12-21, rev. 2008-01-11, [cit. 2008-01-12]. Dostupné online. (švédsky) 
  11. BULISOVÁ, Jiřina, et al. Ottova všeobecná encyklopedie ve dvou svazcích M–Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003. S. 489. ISBN 80-7181-947-6.
  12. BATEMAN, Graham, et al. Encyklopedie Zeměpis světa = Encyclopaedia of World Geography. Odb. red. Jiří Tomeš. Praha : Columbus, 2002. ISBN 80-901727-6-8. S. 223.  
  13. JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Suomen historia, Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-406-8. S. 120–122.  
  14. Väestö [online]. Helsinki : Tilastokeskus, 2007, rev. 2007-03-07, [cit. 2007-12-07]. Dostupné online. (anglicky, finsky, francouzsky, německy, švédsky) 
  15. Ruotsin- ja kaksikielisten kuntien kielisuhteet ja internetosoitteet [online]. Helsinki : Suomen Kuntaliitto, 2006-06-19, [cit. 2007-12-07]. Dostupné online. (finsky) 
  16. Befolkningen efter språk samt antalet utlänningar och landareal efter område 1980-2006 [online]. Helsinki : Statistikcentralen, 2007, [cit. 2007-12-07]. Dostupné online. (anglicky, finsky, švédsky) 
  17. Basic Education Act (628/1998, amendments up to 1136/2004) [online]. Helsinki : Ministry of Justice, Finland, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Gymnasielag (629/1998) [online]. Helsingfors : Justitieministeriet, Finland, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (švédsky) 
  19. Pakkoruotsi [online]. Suomalaisuuden liitto ry, [cit. 2007-11-23]. Dostupné online. (finsky) 
  20. 20,0 20,1 Berkov (2002), s. 145.
  21. Berkov (2002), s. 144–146.
  22. Mencák, Frydrych (1991), s. 21.
  23. 23,0 23,1 23,2 Kornitzky (1994).
  24. Mencák, Frydrych (1991), s. 9–20.
  25. Mencák, Frydrych (1991).
  26. Svenskan blir inte officiellt språk [online]. Stockholm : Sveriges Television, 2005-12-07, rev. 2005-12-07, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (švédsky) 
  27. Act on the Autonomy of Åland (16 August 1991/1144) [online]. Helsinki : Ministry of Justice, Finland, [cit. 2007-12-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Språkrådet [online]. Stockholm : Språkrådet, rev. 2007-12-11, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (švédsky) 
  29. Svenska Akademiens ordbok [online]. [Stockholm?] : Svenska Akademien, rev. 2007-12-14, [cit. 2008-01-30]. Dostupné online. (švédsky) 
  30. Ordbokens historia [online]. Stockholm : Svenska Akademien, 2007, [cit. 2008-01-30]. Dostupné online. (švédsky) 
  31. Svensk språkvård [online]. Helsingfors : Forskningscentralen för de inhemska språken, rev. 2007-08-14, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (švédsky) 
  32. HÄLLSTRÖM, Charlotta af; REUTER, Mikael. Finlandssvensk ordbok. Esbo : Schildt, 2000. ISBN 951-50-1136-1.  
  33. Severské listy. Pojďme se učit švédsky [online]. Chrudim : Severské listy, 2005-11-05, rev. 2007-11-15, [cit. 2007-12-09]. Dostupné online. (česky) 
  34. Skolverket - Svenskundervisning för invandrare [online]. Stockholm : [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (švédsky) 
  35. Folkuniversitetet – Svenska-Swedish [online]. Stockholm : [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (švédsky) 
  36. Study Swedish [online]. Stockholm : Stockholms Universitet, [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (švédsky) 
  37. Uppsala Universitet [online]. Uppsala : [cit. 2011-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy



Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Švédština