Evropská unie

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 3. 5. 2023, 08:48

Evropská unie (EU)

Motto: Jednota v rozmanitosti (Hymna EU:Óda na radost)
Úřední jazyky (23)	angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Evropská rada
•  sídlo •  předseda	Brusel (Generální sekretariát) Fredrik Reinfeldt rotující; 7-12/'09
Evropská komise
•  sídlo •  předseda	Brusel José Manuel Durão Barroso
Rada Evropské unie (Rada ministrů)
•  sídlo •  předsednictví	Brusel Švédsko rotující; 1-6/'09
Evropský parlament
•  sídlo	Brusel a Štrasburk (plenární zasedání) Brusel (výbory) Lucemburk (Generální sekretariát)
• předseda	Jerzy Buzek (od 2009)
Rozloha	4 325 675 km² (7. na světě)
Obyvatelstvo •  celkem •  hustota	3. na světě 499 673 325 (1/2009)[1] 115 obyv./km²
HDP (PPP) •  celkem •  na obyv.	1. na světě 12 173 mld EUR (2008) 33 400 USD (CIA 2008)
Časové pásmo	UTC 0 až 2, se zámořskými územími -4 až +4
Internetová doména	.eu

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s téměř 500 miliony obyvatel (přibližně 7,5 % světové populace). EU vznikla z Evropského společenství v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let.

Mezi základní principy EU patří přenesení některých pravomocí národních států na Evropská společenství. EU má však pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny jednotlivými členskými státy, nelze tedy hovořit o EU jako o federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis (= svého druhu, mající svérázný charakter).

Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, měnové unie, společné obchodní politiky a zemědělství.

Právní základ Evropských společenství představují především primární prameny, které mají povahu mezinárodních smluv, z nichž nejvýznamnější jsou zřizovací smlouvy, a sekundární prameny, jež se blíží právu vnitrostátnímu.^[2] Mezi ně náleží přímo účinná nařízení a směrnice.

Historie

Podrobnější informace naleznete na stránce: Historie Evropské unie

Po otřesných zkušenostech 2. světové války bylo hlavním motivem evropské integrace začátku 50. let zabezpečení míru a bezpečnosti na kontinentě – převažoval názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale mezinárodní spolupráce. Zdůrazňovala se také potřeba „nového ducha“ v protikladu k předválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu.

Robert Schuman, ministr zahraničí Francie, symbolicky 9. května 1950 předložil návrh sjednocené Evropy, známý jako Schumanův plán nebo deklarace^[3] (komunistickými režimy pejorativně zvaný Schumanova doktrína), který konkretizoval předcházející prohlášení západoevropských politiků. Tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952), Evropské hospodářské společenství (EHS, 1958) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom, 1958). Slučovací smlouva od roku 1967 spojila jejich řídící orgány a rozpočet v Evropská společenství.

V roce 1985 byl přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzoval situaci jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu. Ten spolu s Schengenskou dohodou o volném pohybu osob položil základ pro další integrační aktivity.

Maastrichtská smlouva v roce 1992 přinesla výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva přejmenovala EHS na Evropské společenství a dala základ Evropské unii, která měla pomocí tzv. tří pilířů zastřešovat všechny existující integrační aktivity. V roce 1999 (účetně), resp. 2002 (hotovostně) byla zavedena společná měna euro.

Přijetí postkomunistických států v letech 2004 a 2007 ukázalo na potřebu reformy rozhodovacích procesů při rostoucím počtu členů, která by zvýšila pružnost a akceschopnost EU. Snahu o sjednocení evropských orgánů a jasné vymezení pravomocí EU tzv. Evropskou ústavou však na jaře 2005 obyvatelé některých států v referendech odmítli. Nahradit ji má Lisabonská smlouva, jejíž ratifikace se v roce 2009 dokončuje.

Členství

Při prvních rozšířeních EHS nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:

1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
3. kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Členové

Podrobnější informace naleznete na stránce: Členové Evropské unie

Evropská unie má od roku 2007 27 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.).

Rozšířila se celkem šestkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52% obyvatel hlasovalo proti setrvání v EHS.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko.

země	vstup	obyvatel (mil., 2008)[4]	rozloha (km²)[5]	HDP (PPP) na hlavu[6]		křesel v EP od 2009	hlasů v Radě
				USD, 2008	% EU
Belgie €	1958	10,74	30 528	38 300	113	22	12
Bulharsko	2007	7,58	110 910	11 000	39	17	10
Česko	2004	10,32	78 866	26 800	79	22	12
Dánsko	1973	5,49	43 094	38 900	115	13	7
Estonsko	2004	1,34	45 226	21 900	65	6	4
Finsko €	1995	5,27	338 145	38 400	114	13	7
Francie €	1958	62,03	643 427	32 700	97	72	29
Irsko €	1973	4,41	70 280	47 800	141	12	7
Itálie €	1958	59,32	301 230	31 000	92	72	29
Kypr €	2004	0,80	9 250	29 200	86	6	4
Litva	2004	3,37	65 300	18 400	54	12	7
Lotyšsko	2004	2,27	64 589	18 500	55	8	4
Lucembursko €	1958	0,49	2 586	85 100	252	6	4
Maďarsko	2004	10,06	93 030	20 500	61	22	12
Malta €	2004	0,41	316	24 200	72	5	3
Německo €	1958	82,12	357 021	34 800	103	99	29
Nizozemsko €	1958	16,70	41 526	41 300	122	25	13
Polsko	2004	38,10	312 679	17 800	53	50	27
Portugalsko €	1986	10,63	92 391	22,000	65	22	12
Rakousko €	1995	8,29	83 870	39 600	117	17	10
Rumunsko	2007	21,49	237 500	13 500	37	33	14
Řecko €	1981	11,17	131 940	32 800	97	22	12
Slovensko €	2004	5,41	48 845	22 600	67	13	7
Slovinsko €	2004	2,01	20 273	30 800	91	7	4
Spojené království	1973	61,02	244 820	37 400	111	72	29
Španělsko €	1986	45,53	504 782	34 100	101	50	27
Švédsko	1995	9,22	449 964	39 600	117	18	10
EU celkem		495,58	4 324 782	33 800		736	345

Kandidátské země

V současné době jsou tři kandidátské země:

Chorvatsko

Podrobnější informace naleznete na stránce: Vstup Chorvatska do EU

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupová jednání 3. října 2005, v týž den jako s Tureckem). Do poslední chvíle nebylo jisté, zda vůbec začnou kvůli dřívější neochotě Chorvatska spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii; krátce předtím však Chorvatsko udělalo pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových jednání. V březnu 2008 se čekalo jejich uzavření do konce r. 2009 a vstup na přelomu let 2010–11.^[7]

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo přihlášku v roce 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu byly zahájeny 3. října 2005. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení, ale neuspělo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat nejméně 10 let.

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (muslimské Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako největší země EU, Německo).

Makedonie

Evropská unie udělila Makedonii status kandidátské země 17. prosince 2005, ale přístupová jednání dosud nezačala. Vedoucí představitelé EU ocenili pokrok, který Makedonie učinila v politické i hospodářské oblasti. Bude ale muset vyřešit spory s Řeckem o název státu a zmírnit etnické spory mezi Makedonci a menšinovými Albánci. Vstup do EU se nepředpokládá do roku 2015.

Potenciální kandidátské země

Jako potenciální kandidátské země jsou oficiálně stanoveny zbývající balkánské státy: Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko a Kosovo.^[8] Některé již podaly žádost o přijetí. Evropská unie na nejvyšší úrovni potvrdila příslib konečného členství pro tyto země, pokud splní kritéria pro přistoupení.^[9]

Vstup Islandu do Evropské Unie

Island podal 23. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Jeho vstup provázejí obavy islandské opozice a části občanů z omezování rybolovu. Podle vládnoucí sociální demokracie jde o nejlepší způsob vyrovnání se s ekonomickou krizí, která na Islandu proběhla, Island chce také rychle vstoupit do eurozóny. Možný vstup do EU se odhaduje mezi lety 2011 - 2012, přihlášku musí schválit členské státy EU a nakonec se k ní budou vyjadřovat islandští občané v referendu.

Země, které žádaly o vstup, ale nestaly se členy

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU v letech 1972 a 1994, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu, takže i ekonomické motivy jsou spíše proti vstupu. Ač nečlen EU, zapojuje se Norsko do práce některých jejích agentur, např. je aktivním členem Evropské agentury pro životní prostředí.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již přístupová jednání v obavách ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv a zvýšení daní.

Švýcarsko zvolilo cestu bilaterálních smluv s Unií. Tak např. v rámci Bilaterálních smluv II. vstoupilo roku 2006 do Schengenského prostoru.

Evropské instituce

Podrobnější informace naleznete na stránce: Instituce Evropské unie

Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Jejich základem je tzv. institucionální trojúhelník – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Zasedací sál Rady EU

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci v minulosti delegovala na Komisi, zůstává nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise.

Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku.

Důležitým poradním orgánem pro Radu ministrů je COREPER (Výbor stálých zástupců).

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako ochrana proti dumpingu. O většině otázek se rozhoduje kvalifikovanou většinou, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU.

Smlouva z Nice dává každé zemi jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Evropská komise rozhoduje prostou většinou. Sídlí v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament je kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti rozpočtu EU.

Na základě Smlouvy z Nice má EP 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli členských zemí na pět let. Poslanci se sdružují do klubů na základě politické příslušnosti, tedy ne podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale zasedá také v Bruselu a Lucemburku. Usnáší se prostou většinou.

Evropská rada

Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

Evropský soudní dvůr v Lucemburku (2023)

• Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
• Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
• Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlí v Lucemburku, pobočky má v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
• Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
• Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
• Evropská centrální banka řídí Evropskou měnovou unii. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem.

Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:

• Hospodářský a sociální výbor
• Výbor regionů

Politiky Evropské unie

Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. tří pilířů.

Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají často spojitost s hospodářstvím členských států a jejich realizace většinou začala již před Maastrichtem. Hovoříme tak o politikách Evropských společenství. Tyto politiky jsou spravovány na supranacionální úrovni zpravidla prostřednictvím Evropské komise bez primárního vlivu členských států.

Další dva pilíře zavedla až Maastrichtská smlouva. Integrace v těchto oblastech je politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta. Rozhodování tedy probíhá na mezivládní úrovni zpravidla v Radě EU.

Ekonomika Evropské unie

Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 12,2 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2008). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu:

• je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
• neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
• snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Symbol společné evropské měny

Šestnáct zemí EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že v nich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria:

• průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
• dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
• deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)
• měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007-2013 bude činit 1,05 % HDP Unie^[10] (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).

Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty členských zemí (14,4 %).

Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiku (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativu (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %).

Česká republika a Evropská unie

Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní.

Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

Asociační dohody – počátek integrace do EU

V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2x ročně účastnit zasedání Rady ministrů.

V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu.

Přístupová jednání

Podrobnější informace naleznete na stránce: Vstup České republiky do EU

Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %.

Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě:

• omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska)
• postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
• omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
• přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
• přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
• přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
• trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení
• množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 2007 až 2013.

Geografie

EU (oranžově) v Evropě (bíle)

Evropská unie má území o rozloze 4,3 mil. km², jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou zámořská území:

Francie

Španělsko

Portugalsko

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem.

Nejvyšší hora Evropy je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie. Kdyby do EU vstoupilo Turecko, nejvyšší horou by se stal Ararat (5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km² a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, celý v EU: pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).

EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Související články

• Češi v institucích EU
• Členské státy Evropské unie
• Euro
• Eurorealismus
• Evropské společenství
• Fondy Evropské unie
• Instituce Evropské unie
• Vstup České republiky do EU
• Seznam největších měst v Evropské unii
• Smlouva o Ústavě pro Evropu
• Vzdělávací programy EU
• Africká unie
• Severoamerická měnová unie

Bibliografie

• FIALA, P., PITROVÁ M.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003
• BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha : CODEX Bohemia, 1998
• BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha : VŠE, 1996
• CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha : C. H. Beck, 2003
• CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace – Evropská unie. Praha : VŠE, 2004
• JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha : ETC Publishing, 1998
• NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU – Regionální a strukturální politika EU. Praha : VŠE, 2000
• PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha : Nadatur, 1997
• PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha : Nadatur, 1997
• SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha : Linde Praha, 1999
• TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha : C. H. Beck, 1999
• TÝČ, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha : Linde, 2004. ISBN 80-7201-478-1
• BALANYÁ, B., DOHERTY, A., HOEDMAN, O., MA´ANIT, A., WESSELIUS, E.: Odvrácená strana Evropské unie — Evropa v režii nadnárodních korporací, nakl. paradigma.sk, 2003, 311 stran

Reference

1. ↑ http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tps00001
2. ↑ Týč, Vladimír, Základy práva Evropské unie pro ekonomy, str. 59 a 84
3. ↑ EUROPA, portál evropských institucí – Deklarace z 9. května 1950
4. ↑ http://www.imf.org/external/datamapper/ (vyžaduje Adobe Flash)
5. ↑ https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2147rank.html
6. ↑ https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html
7. ↑ http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/chorvatsko-by-mohlo-do-eu-vstoupit-jiz-za-dva-roky
8. ↑ Evropská komise – Rozšíření
9. ↑ European Commission – European Commission Enlargement (Accession criteria, anglicky)
10. ↑ http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/06/204

Externí odkazy

Evropská unie

• Portál Evropské unie (česky)
• Vyhledávání Evropské unie
• Jak funguje Evropská unie (Váš průvodce po institucích EU) – brožura Evropské komise, 2006 (PDF 910 kilobyte, 56 stran)
• Zastoupení EK v ČR (česky)

Česká republika

• Euroskop (oficiální zdroj informací o členství ČR v Evropské unii)
• Evropská unie 123 (přehledný rozcestník užitečných odkazů Evropské unie)
• eu2009.cz – web českého předsednictví EU
• Organizace EU (Přehled institucí, organizací a orgánů Evropské unie)
• Kabinet místopředsedy vlády pro evropské záležitosti

Další odkazy

• Portál Evropské unie (slovensky / česky)
• Mapy Evropy a Evropské unie (česky / slovensky / anglicky)
• OLAF – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
• EUABC – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constitution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
• EUobserver – přehled tisku, médií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU (anglicky)
• Informace o EU určené dětem a mládeži