Kosovo

Z Multimediaexpo.cz

Kosovo Kosovo Kosova    Kosovská vlajka   Státní znak Kosova Hymna Kosova – Europa Geografie Hlavní město: Priština (Prishtinë, Пpиштинa) Rozloha: 10 912 km2 (. na světě) z toho  % vodní plochy Nejvyšší bod: Djeravica (Đaravica, Gjeravice, Ћepaвицa) (2656 m n.m.) Časové pásmo: GMT+1 Obyvatelstvo Počet obyvatel: 2 100 000 (. na světě) Hustota zalidnění: 220 (. na světě) HDI: () Jazyk: albánština a srbština (oficiálně rovnoprávné),[1] regionálně bosenština, turečtina, romština. Náboženství: Sunnitský islám, Pravoslaví Státní útvar Státní zřízení: republika Měna: euro (EUR) HDP/obyvatel: USD () Mezinárodní identifikace MPZ: není Telefonní předvolba: +321 Národní TLD: .

Kosovo je území na Balkánském poloostrově, o jehož postavení se stále vedou spory na mezinárodní půdě. Podle své deklarace nezávislosti tvoří stát Republika Kosovo (albánsky: Republika e Kosovës, srbsky: Република Косово, Republika Kosovo). Ostatní státy se v současné době k nezávislosti tohoto území vyjadřují; některé tak již učinily. Srbsko, jehož integrální součástí území dříve bylo, je i nadále považuje za své území a podle srbské ústavy tvoří Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky: Аутономна покрајина Косово и Метохија, Autonomna pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky: Krahina Autonome e Kosovës dhe Metohisë) a je nedílnou součástí Srbska.^[2] Hlavním městem je Priština.
Od 12. června 1999 byla oblast na základě statusu chráněného rezolucí OSN č. 1244 spravována OSN a Kosovu byla v rezoluci přiznána autonomie v rámci Srbska,^[3] fakticky ale Srbsko ztratilo nad Kosovem kontrolu. Zdejší Albánci zde záhy vytvořili místní parlament, vládu, jakož i další nezávislé instituce. Kosovský parlament vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,^[4] oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj jiných států není jednotný (viz Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova).

Země sousedí s Albánií, Makedonií, Černou Horou a Srbskem.

Obsah 1 Vymezení 2 Jméno 3 Dějiny 3.1 Středověk 3.2 Osmanská nadvláda 3.3 1. polovina 20. století 3.4 2. polovina 20. století 3.5 Počátek 90. let 3.6 Eskalace násilí 3.7 Zásah NATO 3.8 Pod správou OSN 3.9 Vyhlášení nezávislosti 4 Geografie 5 Obyvatelstvo 5.1 Historie demografie Kosova 6 Politika 6.1 Administrativní dělení 7 Ekonomika 7.1 Literatura 7.2 Související články 8 Reference 9 Externí odkazy

Vymezení

Kosovo a Metohije (nebo jen Kosovo), zahrnuje vlastně dvě oblasti: Kosovo a Metohiji.

Samotné Kosovo se rozkládá na východě a leží v něm hlavní město Priština a Kosovo pole, místo na kterém se v roce 1389 odehrála významná bitva mezi Osmanskou říši a Srbskem se spojenci. Zatímco Metohije je v západní části a přiléhá k hranici s Černou Horou a Albánií.

Kosovo a Metohije jako území vzniklo teprve po druhé světové válce. Od 19. století do roku 1945 užívali Srbové pro oblast dnešního Kosova a Metohije název Staré Srbsko (Stara Srbija) (tento termín však kromě Kosova zahrnoval také ještě určité kraje v nynějším centrálním Srbsku, Černé Hoře a nynější Makedonii)

Jméno

Jméno Kosova je citlivá otázka, a to jak pro Srby, tak pro Albánce (kvůli významu slova metohije, který svědčí o staletí trvající přítomnosti pravoslavné církve na tomto území), a stalo se tak ještě jedním bodem souboje.

Oficiální název Kosova podle ústavy Srbska je Kosovo a Metohije (srbsky Косово и Метохија (Kosovo i Metohija)), ale UNMIK a nynější vláda Kosova pro celou zemi používají název Kosovo.

I v samotném Srbsku se hovorově zpravidla „Metohije“ vynechává, nebo se používá sloučenina Kosmet, nebo zkratka KiM. Rezoluce OSN číslo 1244 také používá název Kosovo.

Už od prvotního vyhlášení autonomní oblasti na tomto území (v roce 1945), bylo slovo Metohije součásti jejího oficiálního názvu; ze začátku jako Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast (srbsky Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast), později (od roku 1963 jako Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). V roce 1968, údajně jako pokus o zmírnění třenic mezi Albánci a Srby, byl název autonomní oblasti změněn na Socialistická autonomní oblast Kosovo (srbsky Socijalistička Autonomna Pokrajina Kosovo), čímž Metohije byla vynechána z názvu. Název byl vrácen v roce 1989, teď už bez „socialistická“ - Autonomní oblast Kosovo a Metohije (srbsky Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). Jméno „Kosovo“ pochází od slovanského slova kos (pták).

Jméno „Metohije“ (Metohija) pochází od slova „metoh“ (metoh), které je řeckého původu a znamená církevní statek (velké pozemky v regionu Metohije patřily do znárodnění komunisty církvi - Pećke Patrijaršii Srbské pravoslavné církve). Albánci Metohiji považují za součást širší oblasti Rrafshi i Dukagjinit - což znamená „rovina vévody Dina“ (dle jednoho šlechtice z období středověku), a která zahrnuje Metohiji a určité kraje v Albánské republice.

Dějiny

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny Kosova

Území Kosova bylo ve starověku na rozhraní tří indoevropských skupin: Illyrů, Thráků a Řeků. Území se dostalo pod vliv Makedonského království a od 1. století n. l. bylo začleněno do Římské říše, jako součást provincií Macedonia a Moesia. Část obyvatelstva se romanizovala (pozdější Rumuni). Po rozpadu římské říše toto území náleží k východořímské provincii Dacia.

Středověk

V 6. - 7. století přišli do této oblasti Slované, pozdější Srbové, kteří se stali dominujícím etnikem a vytlačili původní obyvatele a tato oblast se stala základnou jejich nájezdů na Byzantskou říši i budování jejich vlastního státu (viz Srbsko#Středověk).

28. června (15. června dle Juliánského kalendáře) 1389 se zde odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev Srbů proti osmanským Turkům, bitva na Kosově poli. Tato krvavá bitva skončila nepříliš výrazným vítězstvím Turků. Osmanský sultán Murad I. byl zavražděn před bitvou ve svém táboře srbským vojákem. Srbský kníže Lazar Hrebeljanovič byl v odvetu popraven po bitvě. V Lazarově armádě bojovali jako spojenci i Albánci - tehdy ještě křesťané. Mezi najatými vojáky byly i české oddíly. Bitva měla tragické následky pro Srby, protože zlikvidovala výkvět srbské šlechty, která mohla klást odpor postupujícím Osmanům. Pod nadvládu turecké říše se tak postupně dostala srbská knížectví i celé Bulharsko, definitivně však až v roce 1459.

V oblasti vznikalo od 11. století mnoho klášterů. Kosovo a sousední Metohiji považují Srbové za svůj Jeruzalém. Z kosovského města Prizren ovládal král Dušan Veliký (vrstevník českého krále Karla IV.) velkou část Balkánu a aspiroval na byzantského císaře.

Osmanská nadvláda

Mezi roky 1459 a 1912 bylo dnešní Kosovo částí Osmanské říše. Území Kosova bylo rozděleno na Prizrenský a Vučitrnský sandžak a později vznikl Kosovský vilájet, v první době se sídlem v Prizrenu a později ve Skopje.

Během nadvlády Osmanské říše nad Balkánskými národy, trvající několik staletí, Albánci (podobně jako část Srbů a Chorvatů v Bosně - dnešní Bosňáci) převzali v převážném množství tehdejší státní víru - islám. Muslimové v oblasti měli výhodu, protože se vyhnuli perzekucím a odvodům daní. Pro Albánce bylo přijmout islám snadnější, protože v nich křesťanství nezapustilo silné kořeny; rovněž neměli tradici vlastního stabilního státu. Islamizovaní Albánci se však začali prosazovat i ve vysokých pozicích v politickém dění. Například egyptský paša Muhammad Alí, vládnoucí v letech 1805 - 1849, byl Albánec a jím založená dynastie vládla v Egyptě až do roku 1952.

Srbové se často proti osmanské nadvládě bouřili, avšak jejich povstání bývala zpravidla krvavě potlačena. Po takových povstáních Srbové v několika vlnách začali po roce 1690 kolektivně prchat na sever, do Habsburské monarchie do oblasti dnešní Vojvodiny (1. a 2. velké stěhování Srbů), a na vylidněných územích se usazovali příslušníci ostatních národů Osmanské říše (např. Egypťané).

1. polovina 20. století

Území dnešního Kosova bylo až do 1. balkánské války (1912-1913), jako jedna z posledních oblastí na Balkáně součástí Osmanské říše. Albánci v podstatě neměli důvod se bouřit, proti turecké nadvládě povstali až o století později, než ostatní národy. Srbové se Kosova zmocnili a Kosovo a část Metohije se stalo součástí Srbska. Velká část Metohije však byla krátkou dobu do první světové války součástí Černé Hory. V roce 1913 se Albánci pokusili vyhlásit národní stát, nicméně Kosovo neobhájili a tento stav potvrdily i vítězné mocnosti po konci první světové války.

Brzy poté, v roce 1914, vypukla první světová válka, v průběhu které se dočasně poražené srbské vojsko a část obyvatelstva stahovalo přes Kosovo a Metohiji a Albánii do Řecka. V té době měly oficiálně Srbsko a Albánie dobré, až spojenecké vztahy, což ale v terénu nefungovalo.

Po konci první světové války v roce 1918 se Kosovo a Metohije staly součástí nově vzniklého království - ze začátku unitárního království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, a to Zetské bánoviny ('Černohorská' bánovina) a Vardarské bánoviny ('Makedonská'). Střety jugoslávských ozbrojených složek a albánských ozbrojenců trvaly až do roku 1920, avšak ani poté nebyl v Kosovu klid. Postavení Albánců se v Kosovu stalo značně nepříjemným, nebylo tedy divu, že se, podobně jako Maďaři a Bulhaři v Jugoslávii, pokusili počátkem druhé světové války o revizi hranic.

V roce 1939 ovládla Albánii Itálie a začala tam vládnout formou personální unie, o dva roky později kapitulovala Jugoslávie a Kosovo zabrala Itálie, která ho připojila k svému loutkovému státu - Velké Albánii (spolu s částmi Černé Hory, nynější Makedonií a částí Řecka). V Kosovu začala etnická čistka, v jejímž průběhu bylo Albánci zavražděno asi 10.000 Srbů, své domovy muselo opustit 70.000 srbských rodin. Tento stav však netrval dlouho a skončil v roce 1944.

2. polovina 20. století

Autonomní oblast byla na území Kosova vyhlášena poprvé v roce 1945, jmenovala se Autonomní Kosovsko-Metohijská oblast (Autonomna Kosovsko-Metohijska Oblast). Poté byla několikrát přejmenována: roku 1963 na Autonomní oblast Kosovo a Metohie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija), roku 1974 na Socialistickou autonomní oblast Kosovo (Socijalistička Autonomna Pokrajina Kosovo) a v roce 1970 zpět na Autonomní oblast Kosovo a Metochie (Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija). Už od počátku byla autonomie značně omezená a ze strany Srbů docházelo k častým perzekucím. Na straně druhé však Titův komunistický režim bral půdu srbským sedlákům, které označil za kulaky, a tu pak přiděloval albánské chudině. Po válce přišlo do Kosova též mnoho ekonomických přistěhovalců z Albánie, kteří též dostávali půdu zabavenou srbským sedlákům. Albánci byli komunisty považovaní za značně politicky nespolehlivé, takže na rozdíl od Černohorců nebyli v Jugoslávii považování za státotvorný národ (ač byli početnější). Úřady ve snaze omezit převahu Albánců připojily v roce 1958 ke Kosovu území téměř ryze srbská, zatímco tři okresy na jihu Srbska s albánskou většinou zůstaly mimo kosovskou autonomii (okresy: Preševo - 90% Albánců, Bojanovice - 65% Albánců a Medveděv - 40% Albánců). Tyto okresy pak v roce 1992 vyhlásily během bojkotovaných srbských voleb referendum za politicko-územní autonomii a právo na připojení ke Kosovu. Přes 97% albánských obyvatel těchto okresů souhlasilo s připojením ke Kosovu.

Albánci postupně získali vyšší životní úroveň než v mateřské zemi, bohatší byl i jejich hospodářský a kulturní život. Měli svoje školy, univerzitu, rozhlas, později i televizi. Titův komunistický režim však tvrdě potlačoval nacionalismus, a to jak ze strany Albánců, tak ze strany Srbů. Na pronásledování nacionalistických Albánců se výraznou měrou podílel Titův blízký spolupracovník, ministr policie Aleksandar Rankovič, který je doposud Srby považován za národního hrdinu. V roce 1966 byl Rankovič sesazen a teprve tehdy byl kurz změněn na snahu přimět Albánce ke spolupráci "mírnými prostředky". V roce 1974 získalo Kosovo status prakticky rovnocenný k ostatním republikám a při obsazování postů přestaly být uplatňovány národnostní předpoklady.

Zvýšená míra autonomie však nepřinesla spokojenost ani jedné straně. Srbové v tom viděli oslabování jejich vlivu v rámci Jugoslávie a útlak od většinových Albánců, a Albánci se i nadále snažili o dosažení republikového postavení v rámci Jugoslávie. Z toho důvodu se konaly i mohutné demonstrace, především v roce 1968 a znovu po Titově smrti v roce 1981. Všechny projevy odporu ze strany většinových Albánců i menšinových Srbů však byly bezpečnostním aparátem Jugoslávie potlačeny. Navíc albánská populace zažila v Albánii i v Kosovu na evropské poměry nebývalý vzrůst (3-4 %). Počet Albánců se v letech 1948 - 1991 v Kosovu ztrojnásobil a mnozí Srbové a Černohorci se začali cítit izolovaně poté, co mnoho vesnic bylo tvořeno Albánci a slované zůstávali jen v počtu několika málo rodin. Výrazná byla i migrace Srbů do Srbska za prací, což ještě více nahrávalo Albáncům při rozšiřování ryze albánských území. Růst albánské populace spolu s krizí konce 70. let mělo za následek, že albánské rodiny s velkým počtem dětí se ocitly v chudobě, byl nedostatek bydlení. Proti Srbům začaly být podnikány ze strany Albánců první násilné činy, docházelo k vraždám Srbů, vypalování jejich domů. Bezpečnostní aparát byl k těmto projevům násilí bezmocný, o této činnosti bylo zakázáno mluvit ve sdělovacích prostředcích, aby to nenarušilo "bratrské soužití národů."

Tyto procesy vedly v roce 1986 k přijetí kontroverzního zákona, který Albáncům znemožňoval kupovat nemovitosti od Srbů a Černohorců. O rok později byl tento kurz zpracován v tzv. Jugoslávském programu opatření a aktivit k zastavení vysídlování slovanské populace z Kosova. Byly vyčleněny finance z tzv. "Fondu nerozvinutých" (původně určenému k hospodářské pomoci Kosovu, Makedonii, Černé hoře a Bosně) k tomu, aby byli Srbové zvýhodňováni při přidělování pracovních míst a bytů a také ve mzdách. Tato opatření vyvolala značnou nevoli mezi Albánci. V té době však násilné činy Albánců proti Srbům dosahovaly takových rozměrů, že se stále více Srbů začalo stěhovat mimo kosovské území. V oblasti začala panovat anarchie, jugoslávská policie se bála zasahovat proti demonstracím Albánců, zasahovala pouze při demonstracích Srbů.

O rok později se začal v Srbské komunistické straně projevovat Slobodan Milošević, který převzal vedení. Ten v dubnu 1987 navštívil Kosovo. Při demonstraci Srbů se k němu prodral jeden z demonstrantů, který mu podal svědectví o bezpečností situaci Srbů v Kosovu. Miloševič na to reagoval slovy: "Tady vás nikdo bít nesmí." Poté byla zrušena Titova ústava z roku 1974, a Kosovo se dostalo pod přímou srbskou správu. Všechna ostatní národnostní práva Albánců však byla zachována. Miloševič též zastával teorii, že Kosovo je kolébka srbského národa. Touto politikou se mu podařilo odstranit smířlivé politické lídry ve vedení Vojvodiny, Kosova i Černé hory. Ve Slovinsku ani v Bosně se mu to nepodařilo. Na druhou stranu získal spoustu stoupenců v Makedonii.

Počátek 90. let

Dne 27. února 1989 byl v Kosovu vyhlášen výjimečný stav, ze strany srbské policie nastaly represe a bylo zabito 83 Albánců a stovky zraněny. 27. března 1989 Srbsko jednostranně omezilo ústavu autonomního Kosova z roku 1974 a fakticky zrušilo většinovou albánskou samosprávu (údajně proto, že orgány Kosovské autonomní republiky nebyly s to čelit albánské iredentě a terorismu). Albánci, kteří byli zaměstnáni ve státních institucích, nechtěli akceptovat novou ústavu a sabotovali ji, načež byli propouštěni z práce v úřadech (u policie, u soudů, ve správních orgánech, na školách apod.). Odpovědí byl sílící boj kosovských Albánců jednak proti jugoslávským úřadům, jednak prudké zhoršení jejich vztahů s ostatními etniky, zejména Srby. Roku 1989 byla založena Demokratická liga Kosova LDK, do jejíhož čela se zakrátko dostal Ibrahim Rugova. Podíl Albánců rostl stále rychleji a mezi etniky začaly stále častěji propukávat násilné střety.

Dne 2. července roku 1990 parlament Kosova v Prištině vyhlásil nezávislost na Jugoslávii, během několika dnů byl však vedením země rozpuštěn a nahrazen novou regionální vládou, ve které byl jediný Albánec. 26. července 1990 byl definitivně zrušen autonomní status Kosova, načež 7. září 1990 Albánci Kosovo prohlásili za sedmou republiku Jugoslávské federace. Na konci září pak srbský parlament schválil novou ústavu, kde je oblast Kosovo a Metohija pouhým administrativním útvarem bez jakékoliv autonomie. Následovaly tvrdé represe, všichni Albánci museli podepsat závazek loajality vůči Srbsku, ti, kteří tak neučinili, byli propouštěni ze zaměstnání a další se k nim ze solidarity přidávali. Byly zrušeny albánské rozhlasové stanice, pořady v Albánštině v médiích i jediný albánský deník Rilindja.

Ještě v prosinci roku 1990 proběhly volby do parlamentu, Albánci je ale bojkotovali. Nový parlament však nevydržel dlouho – v březnu roku 1991 byl odvolán, protože hlasoval proti srbskému stanovisku. Mezitím se v Kosovu zformovala Demokratická liga Kosova (LDK), která pod vedením Ibrahima Rugovy vytvořila stínové albánské instituce a mírovým způsobem usilovala o nezávislost. V 90. letech vznikly neformální struktury Kosovských Albánců, jako školy (poté, co bylo zakázáno vyučovat v albánštině), včetně neoficiální univerzity, poté co byla prištinská albánská univerzita rozpuštěna.^[5] Poslanci rozpuštěného albánského parlamentu pracovali v ilegalitě, což vyústilo tím, že 22. září 1991 na tajném hlasování v Kačaniku u Prištiny vyhlásili Kosovo za nezávislý stát. Následovalo referendum, kde 99,7% hlasujících potvrdilo, že od 9. října 1991 je Kosovo z vůle lidu nezávislé. Toto uznala pouze Albánie.

V květnu roku 1992 vyhlásila LDK parlamentní a prezidentské volby, kterých se zúčastnilo 88 % voličů albánské národnosti a v nichž LDK dle očekávání vyhrála. Prezidentem se stal Ibrahim Rugova. Situace se vyostřovala a v průběhu 90. let došlo k řadě jednání na mezinárodní úrovni. Vzhledem k vývoji v Kosovu se odstupující Bushova vláda 25. prosince zavázala, že Spojené státy jsou v případě nutnosti připraveny zasáhnout. Tento závazek pak v lednu 1993 potvrdil nastupující americký ministr zahraničí Warren Christopher. Napětí v Kosovu stále narůstalo, Srbové samozřejmě všechny tyto aktivity považovali za ilegální a hrozili odvetou. Na druhou stranu samo Srbsko podporovalo vzniky ilegálních parlamentních struktur v Chorvatsku a Bosně, což Srbové považovali za legitimní.

V této době proběhly i dva odlišné odhady struktury obyvatelstva. Albánci udávali, že přes 93% obyvatel v Kosovu jsou Albánci, započítávali však i 400 tisíc krajanů, kteří dlouhodobě žili v zahraničí. Srbové přijali stejnou taktiku. Tvrdili, že v Kosovu žije 77,4% Albánců, 13,2% Srbů, 3,7% Bosenců, 1,7% Černohorců, 0,6% Chorvatů a 3,4% ostatních. Tyto údaje převzala i agentura Reuters, později to prezentovala i česká média a velká část různých studií a článků zabývajících se Kosovem. Srbové však udávali do počtu Srbského obyvatelstva i Srby, kteří sice v Kosovu vlastnili nemovitosti, ale dlouhodobě se tam nezdržovali. Pravda je tedy někde uprostřed.

Během let 1993 až 1995 se obě strany uchýlily k vyčkávací taktice. Albáncům bylo jasné, že připravené srbské zbraně by Kosovo srovnaly se zemí a Srbové se snažili během válek v Bosně a Chorvatsku působit mírotvorně. Probíhala dokonce i jednání o rozdělení Kosova. Albánci požadovali prakticky celé Kosovo kromě několika málo okresů na severu, s tím že za ně vymění okresy Preševo, Bojanovice a Medveděv v Srbsku, které považovali za součást Kosova (do roku 1958 skutečně ke Kosovu patřily už od doby Osmanské nadvlády, kdy spadaly pod Kosovský vilájet). V těchto okresech žije dohromady 100 tisíc Albánců. Srbové naproti tomu požadovali většinu průmyslových oblastí v Kosovu s tím, že se mělo 500 tisíc Albánců vystěhovat. Kromě toho také vyžadovali ponechání několika enkláv srbských klášterů. Nakonec strany nenašly kompromis.

Eskalace násilí

Významným mezníkem v kosovské historii se stalo podepsání Daytonské dohody 14. prosince 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, ale nepočítala s Albánci v Kosovu, protože Kosovo nemělo status svazové republiky. To oslabilo politiku LDK, ale zároveň vedlo k radikalizaci albánského odporu. V roce 1996 vznikla oficiálně albánská ozbrojená organizace Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která postupně zahájila ozbrojený odpor. Nejprve prováděla teroristické útoky proti policejním stanicím, úřadům a institucím, poté sváděla i drobné potyčky se srbskými policejními jednotkami. Její financování probíhalo zejména prostřednictvím organizovaného zločinu v evropských zemích, zejména obchodu s drogami a „bílým masem“.^[6]

Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a srbskými jednotkami. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. Jeho hlavním cílem bylo získání kontroly nad územími ovládanými UÇK, jež Kosovo etnicky čistila od nealbánského obyvatelstva.^[7] Srbové systematicky ničili archivy a dokumenty Albánců, aby byl znemožněn jejich návrat. Z Kosova začali prchat někteří obyvatelé. Například město Kukës (samotné má sotva 15 000 obyvatel) v Albánii přijalo 150 000 uprchlíků, za což bylo v roce 2000 nominováno na Nobelovu cenu míru. Albánci páchali etnické čistky na srbských rodinách, které žily uprostřed albánské většiny. Kosovská osvobozenecká armáda UÇK se postupně dostávala do popředí a z rozhodování o Kosovu vytlačovala umírněné představitele demokratických sil, v jejichž čele byla Demokratická liga Kosova pod vedením Ibrahima Rugovy. UÇK začala likvidovat i některé své oponenty uvnitř i vně své organizace, kteří nesouhlasili s jejím postupem.

V mezinárodním měřítku se kosovským problémem začala zabývat tzv. Kontaktní skupina (složená ze Spojených států, Spojeného království, z Francie, Itálie, Německa a Ruska). Shledala, že Milošević o vnitrostátních problémech odmítá jednat a schválila částečné sankce; postoj Ruska ale zabránil přijímání dalších kroků. 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UÇK v Juniku, což se však neutajilo a podkopalo to důvěru Srbů v americkou zahraniční politiku. UÇK zahájila v červenci 1998 ofenzívu, jež však katastrofálně selhala a srbskou protiofenzívou se podařilo povstalecké jednotky značně oslabit.

V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října 1998 dalo Miloševičovi čtyřdenní ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Požadavky byly následující: omezení počtu vojenských a policejních jednotek v Kosovu do 10 dnů, rozmístění 2000 pozorovatelů OBSE, povolení přeletů letadlům NATO nad Kosovem, uspořádání voleb do 9 měsíců, vytvoření multietnické policie, spolupráce s Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny a jednání o autonomii. Milošević se rozhodl podmínky přijmout. Obě strany využily přechodného míru k přípravě – Milošević dosadil do bezpečnostních sil radikální velitele a UÇK přijímala nové bojovníky a dovážela zbraně z Albánie. I když docházelo k drobným potyčkám, všeobecně se očekávala až mohutná jarní ofenzíva. UÇK i srbské jednotky však nadále měly velmi vyostřené vztahy a menší šarvátky byly na denním pořádku.

Během prosince útoky UÇK eskalovaly, hlavně však od 16. ledna 1999 po tzv. masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito asi 40 albánských civilistů. Srbské orgány s touto interpretací nesouhlasily a tvrdily, že těla Albánců byla upravena tak, aby to vypadalo jako těla civilistů.^[6] Bývalý brigádní generál německé armády a poradce OBSE ve Vídni Heinz Loquai, který měl později možnost nahlédnout do některých tajných dokumentů OBSE, zjistil, že na místě činu byly uskutečněny změny, takže někteří ze zabitých kosovských Albánců nebyli zabiti v masakru, ale v bojích se srbskými bezpečnostními silami.^[6] Počátkem roku tak jugoslávská armáda zahájila další ofenzívu. Během procesu s prezidentem Miloševičem v Haagu vyšly najevo skutečnosti, jež absolutně popřely albánskou verzi.^[7] Profesor Dobrinacin z Ústavu soudního lékařství v Prištině výpověděl prohlásil, že smrt všech 40 obětí nalezených v Račaku způsobila střelná zranění.^[7] Kromě střelných zranění patologové našli jen poškození od zvířat, jež těla ohlodávala po smrti.^[7] Kulky narazily do těl z různých směrů a na rukou mrtvých se prokázala přítomnost střelného prachu, což znamená, že sami stříleli a zemřeli tedy v boji.^[7]

V únoru a březnu byla pod záštitou mezinárodního společenství zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Albánská delegace, pod vedením poměrně neznámého velitele UÇK Hashima Thaçiho, nakonec souhlasila s odzbrojením UÇK, autonomií v rámci Jugoslávie a přítomností NATO. Hashim Thaçi se však k podpisu nezavázal a řekl, že se albánská delegace vrátí na jednání do Francie 15. března. Srbové přítomnost sil Severoatlantické aliance odmítali a dohodu z Rambouillet jako celek nepřijali.

Zásah NATO

Dne 19. března srbské jednotky zahájily další ofenzívu. Srbské akce proti jednotkám UÇK byly rychlé a agresivní. Docházelo i k dalším akcím polovojenských srbských jednotek vůči Albáncům i jednotek UÇK proti Srbům, k dalšímu vypalování a zabíjení; nově navíc také k zabavování dokladů a násilnému odsunu Albánců za hranice Jugoslávie. Obnovená válka v Kosovu současně připravila o domov na 500 000 jeho obyvatel. Mezitím Spojené státy, páteř případných vojenských operací, schválily použití síly v Kosovu a 23. března mohly začít letecké útoky NATO na Jugoslávii, což skutečně nastalo následující den. Akce byla nazvaná Operace Spojenecká síla.

Jestliže při předcházejících bojích uprchlo do okolních zemí zhruba 150 tisíc Albánců, pak za 78 dní bombardování NATO činil počet uprchlíků hrozivých 800 tisíc Albánců^[7] a 100 tisíc Srbů.^[7] Někteří příslušníci srbské armády a policie se při operacích v Kosovu dopustili několika excesů, v roce 2009 srbský soud odsoudil 4 bývalé srbské policisty za vraždu 50 albánských civilistů ve městě Suva Reka^[8] I když měla v té době UÇK 100 000 mužů a disponovala materiální a leteckou pomocí NATO, nedokázala srbskou armádu porazit.^[9]

Situace se však z mezinárodního hlediska dále nevyvíjela. Podle odhadů by si invaze do Kosova vyžádala na 100 000 mužů. Klíčové tedy bylo přesvědčit Rusko, odblokovat RB OSN a následně diplomaticky zatlačit na Miloševiće ze všech stran. Vyjednávání se zúčastnila dvojice Martti Ahtisaari a Viktor Černomyrdin. Mezitím byl 27. května Milošević a tři další jugoslávští představitelé obviněni z válečných zločinů. Na začátku června Rusko ustoupilo. Posléze Černomyrdin a Ahtisaari odcestovali do Bělehradu přesvědčit Miloševiće, který 3. června přistoupil na dohodu. 9. června začalo stahování vojsk z Kosova a 10. června NATO ukončilo bombardování Jugoslávie. Podle britského historika Johna Keegana je kosovská válka důkazem, že válku lze vyhrát i jen ze vzduchu.

Vzápětí byla schválena rezoluce RB OSN, která umožnila vstup vojsk OSN na území Kosova. Problém nastal záhy, když Rusko žádalo vytvoření vlastního sektoru na severu Kosova a chystalo se tam vyslat své jednotky. Nedošlo totiž k žádnému jednání o ruské roli v Kosovu. Transportní letadla ale nedostala povolení přeletu od Maďarska, Rumunska ani Bulharska, tedy od členské země a 2 kandidátských zemí NATO. Výsledkem dodatečné dohody bylo rozmístění ruských jednotek v rámci amerického, francouzského a německého sektoru.

Přítomnost NATO sice přiměla demobilizaci UÇK pouze jen naoko, ta byla přejmenována jako Kosovský ochranný sbor (TKM). Část výzbroje byla sice předána vojskům NATO, ale mezi Albánci bylo ještě stále dost zbraní na to, aby se mohly uskutečnit odvetné akce etnických Albánců vůči Srbům. V Kosovu došlo k etnické čistce nejen Srbů, ale i Černohorců, Chorvatů, Bosenců, Romů, Goranců a dalších nealbánců. Lidé z těchto skupin byli pod pohrůžkami vyháněni ze svých domů, někteří byli zavražděni, uneseni, jiní nečekali na teror a uprchli sami. Podle některých zdrojů byli dokonce někteří Srbové unášeni za účelem nelegálního obchodu s lidskými orgány.^[10]

Pod správou OSN

Místo srbské vlády podle rezoluce č. 1244 RB OSN spravuje Kosovo mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), na klid v Kosovu (bezpečnost srbské menšiny) dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).

Ani po obsazení Kosova vojsky NATO a ustanovení Kosovské mise OSN (UNMIK) se situace v Kosovu nevyvíjela podle očekávání. Již v únoru roku 2000 dostala OSN zprávu, že Kosovský ochranný sbor (TKM) ilegálně zatýká občany, vede vyšetřování, prohlíží občany a zabavuje jim jmění, vynucuje ilegální daně a placenou ochranu, vyhání lidi z jejich majetků.^[6] Představitelé odboru ochrany lidských práv požadovali, aby UNMIK a KFOR trvaly na splnění dohod, podle nichž se TKM nesmí chovat jako policie a musí zůstat apolitická. UNMIK a KFOR však nebyly ochotny vyžadovat plnění vlastních nařízení, protože se obávaly střetu s přeměněnou UÇK, která byla ještě donedávna na seznamu teroristických organizací. TKM (bývalá UÇK) začala stále více vytlačovat demokratické síly z rozhodování o Kosovu a posílila svůj vliv na obchodu s drogami, "bílým masem," zbraněmi a kradenými auty. Fyzicky likvidovala nejen nepohodlné albánské novináře a politické oponenty, ale začaly se provádět čistky ve vlastních řadách, kdy byli vražděni i někteří nepohodlní velitelé UÇK. Docházelo též k mafiánské válce mezi jednotlivými klany navzájem. Represe ze strany UÇK, spojené s organizovaným zločinem, se dotkly i soudního systému a drtivá většina albánských soudců se bála soudit trestné činy Albánců^[6] Pokračovaly etnické čistky vůči nealbáncům, násilí bylo použito i proti Albáncům, kteří byli označeni za "zrádce". Také docházelo k dalšímu vypalování srbských pravoslavných kostelů a středověkých monastýrů,^[11] které bylo zahájeno již v době bombardování Jugoslávie a které vyvrcholilo tzv. "Druhou křišťálovou nocí" v březnu 2004.^[12] Byly podnikány útoky proti vojákům KFOR, kdy docházelo zejména k ostřelování konvojů této mise či byly nastražovány miny. TKM též začala podněcovat, vyzbrojovat albánské separatisty v sousedním Srbsku a Makedonii, posílala tam své ostřílené velitele, Národní osvobozenecké armádě Makedonie dodávala zbraně.

Svou roli ve vývoji situace hrálo předstírání mezinárodních sil, že bojovníci UÇK byli odzbrojeni. Jednotky KFOR sice podnikly razii proti vlastníkům nelegálně držených zbraní, ale její výsledky byly tristní a to i přesto, že existovaly podložené zprávy o tom, že do Kosova proudí ilegálně stále větší množství zbraní. Mezinárodní organizace rezignovaly na politiku, jenž by dočasně např. formou protektorátu zřídila v Kosovu demokratické instituce, které nakonec požadovali i samotní obyčejní Albánci. Místo toho přijala vůči bývalé UÇK politiku appeasementu.^[6] KFOR se dostala do podřadné role "hlídačů," kteří měli od sebe oddělovat Albánce od živořících nealbánských menšin. A ani to se jí vždy nedařilo.

Po pádu Miloševičovy vlády v Jugoslávii byl zpracován plán stabilizace, který byl schválen jak novou jugoslávskou vládou, tak i Evropskou unií, Washingtonem i Moskvou. Představiteli bývalé UÇK, která se stala fakticky vůdčí silou v Kosovu, byl prakticky odmítnut. Někteří světoví politici se sice v průběhu mise v Kosovu stále snažili o to, aby bylo dodržováno usnesení Rady bezpečnosti č. 1244 a aby si mezinárodní organizace zjednaly pořádek, ovšem bezvýsledně. Mise UNMIK a KFOR v Kosovu nebyla schopna dosáhnout jediného reálného cíle - ani bezpečí lidí, ani svobodného pohybu, nemluvě o vytváření podmínek pro rozvoj demokratických institucí v multietnické společnosti. Jediným hmatatelným výsledkem poliky vůči Kosovu je přísun peněz z EU. Vládu v Kosovu tak fakticky převzali politici, kteří jsou úzce spjati s bývalou UÇK a mezinárodním organizovaným zločinem. Tyto struktury sice vytvořily navenek zdání demokracie založením politických stran, ovšem reálnou moc v zemi drží kosovská mafie.^[13][14]

Vyhlášení nezávislosti

Parlament autonomní oblasti vyhlásil dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,^[4] oficiální orgány a představitelé Srbska však nezávislost odmítají uznat a považují oblast nadále za součást Srbska, postoj ostatních států není jednotný.

Nezávislost Kosova již uznalo 62 zemí a většina členů Evropské unie včetně Spojeného království, Francie a Itálie.^[15] Slovy ministryně zahraničí Riceové uznaly oficiální samostatnost Kosova i Spojené státy. S nimi také Turecko.^[16] V říjnu 2008 nezávislost Kosova uznaly i Černá Hora a Makedonie, dosavadní spojenci Srbska.^[17]

Proti uznání samostatného státu Kosovo vystupují zejména Srbsko, Rusko, dále například Řecko, Španělsko, Kypr, Rumunsko, Slovensko. Srbská pravoslavná církev vyzvala vládu, aby do Kosova vyslala armádu.^[18]

Ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg v minulosti prohlásil, že jeho úřad uzná nezávislost Kosova, až tak učiní většina evropských zemí a v případě zodpovědného chování nejvyšších kosovských činitelů.^[19] Proti uznání nezávislosti se vyjádřili například prezident Václav Klaus,^[20] Jiří Paroubek, Miloš Zeman, Miloslav Ransdorf,^[21] z řad českých občanů se proti uznání Kosova zformovalo několik petičních výborů.^[22] Vláda České republiky ale i přesto o uznání nezávislosti Kosova rozhodla, a to dne 21. května 2008 v Teplicích,^[23][24] byť tento bod nebyl na jejím programu. Prezident Klaus dva dny po uznání Kosova Českou republikou přijal srbského velvyslance^[25] a ujistil ho, že „na vztazích Čechů k Srbům se nic nemění.^[26]

Podporu odtržení Kosova od Srbska přirovnávají její mnozí odpůrci k novému Mnichovskému diktátu.^{[27][28][29][30]}

Odmítání samostatnosti Kosova přirovnávaní její mnozí stoupenci k souhlasu s existencí Protektorátu Čechy a Morava ^[31][32] v letech 1939–1945.

8. října 2008 schválilo Valné shromáždění OSN žádost Srbska, aby legálnost vyhlášení nezávislosti Kosova přezkoumal mezinárodní soudní dvůr v Haagu.^[33]

Geografie

Související informace můžete najít také v článku: Geografie Kosova

Oblast je zejména na severozápadě a jihu obklopena horami s nadmořskou výškou nad 2 000 m, zbytek tvoří rovná povodí řek a mírně kopcovitá krajina položená v průměru 400-700 m nad mořem. Nejvíce hor je na východě území (hřeben Šar Planina, na východě pak hřeben Metohija). Největšími řekami zde jsou Drin, a Sitnica. Nejvyšší hora Gjeravica/Deravica, ležící u hranice s Albánií měří 2 565 m. Nejnižším bodem je Drini i Bardhe/Beli Drim 297 m na hranici s Albánií. Oblast obsahuje ložiska některých kovů a nerostných surovin jako je nikl, olovo, zinek, hořčík, lignit, kaolin nebo bauxit.

Obyvatelstvo

V roce 2007 činil podíl Albánců na 2 126 708 obyvatelích v Kosova podle Statistického úřadu Kosova 92 %, zatímco Srbů bylo 5,3 %, přičemž Srbové byli soustředěni zejména na severu země.^[34] The World Factbook uvádí pro rok 2007 trochu jiné zastoupení: 88 % Albánců a 7 % Srbů 88, další etnika (Bosňáci, Gorani, Romové, Turci, Aškelonci a Egypťané) pak zbývajících 5 % obyvatelstva.^[35]

Historie demografie Kosova

Je značně obtížné stanovit starší vývoj počtu obyvatel Kosova a poměr „národností“ v něm, neboť národnost byla ve starších časech fakticky neexistující či nedůležitý pojem. Osmanská říše dělala svá sčítání primárně podle náboženství, takže krom toho, že její sčítání nejsou považována za nejpřesnější, je nutno z nich potřebné údaje složitě dedukovat, přičemž výsledné odhady jsou snadno zpochybnitelné.

V 19. století se už objevuje na scéně pojem národ a je věnována větší pozornost etnickému původu a jazyku obyvatel a to jak od tureckých úřadů (jejichž údaje jsou ovšem i nadále hodnoceny jako nepřesné a nerealistické), tak od různých evropských zeměpisců. Jednotlivé práce se ovšem mezi sebou dost liší, někdy udávají jako převažující etnikum Srby, jindy Albánce.

První moderní census se v Kosovu odehrál v roce 1921. Ten registroval 439.010 obyvatel, z toho 280.440 Albánců (tj. 63,9 % všech obyvatel). Podobné výsledky vykázalo i sčítání lidu z roku 1931, které registrovalo 552.064 obyvatel, z toho 347.213 Аlbánců (62,9 %).

Za druhé světové války, kdy se Kosovo stalo součástí Velké Albánie, bylo zhruba 100 tisíc Srbů vyhnáno a 10 tisíc zavražděno, čímž došlo ke snížení srbské populace (část vyhnaných se po válce ovšem vrátila). Někteří srbští historikové tvrdí, že v průběhu druhé světové války se do Kosova přistěhovalo až 100 000 Albánců z Albánie, tento údaj je ovšem patrně značně přehnaný.

V letech 1948-1968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal, ale později klesající porodnost Srbů a jejich stěhování se za lepší prací do Srbska vedly od počátku 60. let k postupně stále výraznější změně poměru obyvatel ve prospěch Albánců. V roce 1971 již podíl Albánců vzrostl na 73,7 %, zatímco podíl Srbů poklesl na 18,4 %. Ještě drastičtěji klesal podíl Černohorců.

Rostoucí etnické napětí v zemi gradovalo na konci 80. let a vedlo k dalšímu zrychlení etnických změn, když zesílil počet odcházejících Srbů, kteří teď kromě ekonomických podnětů měli i pádné politické důvody, proč se z Kosova odstěhovat. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější.

V roce 1999 sílící proud uprchlíků vyvolaný boji a nyní již i cíleným terorem jugoslávské armády, která zahájila cílené etnické čištění některých částí Kosova, vyústil v tzv. operaci Spojenecká síla - útok leteckých sil NATO na Jugoslávii. Během bojů mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou uprchlo ze země 150 tisíc Albánců, během intervence NATO dalších 863 tisíc Albánců. Tito se po ukončení bojů a obsazení země vojsky NATO do země vrátili. Počet nealbánských uprchlíků, jejichž masový exodus začal s ústupem jugoslávské armády a byl podpořen i některými excesy ze strany UÇK, je těžké odhadnout, k současnému datu se udává v rozmezí 65-250 tisíc. Řada z nich nevěří proklamovaným garancím mezinárodní správy Kosova o jejich bezpečnosti, protože vědí, že Srbové žijící v Kosovu stále živoří v ghetech a bez doprovodu vojsk KFOR se i nadále vystavují nebezpečí.^[36] Další Srbové, zejména majitelé domů a pozemků mají své domy buď vypálené, nebo zabrané Albánci a nemohou se domoci práva, aby jim nemovitosti byly vráceny.

Politika

Administrativní dělení

Podle CIA World Factbook se Kosovo dělí na 30 obcí (albánsky komuna, pl. komunat, srbsky општина opština, pl. општине opštine). Srbská vláda dělí území Kosova rovněž na obce, i když v některých případech se hranice působnosti obcí liší (např. chybí obec Mališevo a okolní obce mají jiné hranice). Albánské názvy obcí se objevují v několika mluvnických variantách (alternující přípony ë/a, 0/u a 0/i). Kromě toho byly mnohé albánské názvy změněny. Většinou šlo o nahrazení pouhého albánského přepisu srbského názvu novým názvem čistě albánským.

Pod správou OSN byly obce seskupeny do 7 okresů (albánsky rajoni, srbsky округ okrug). Alternativně se v různých pramenech objevují i jiné názvy těchto územněsprávních celků: distrikt (anglicky district, albánsky rreth, srbsky дистрикт distrikt), popř. dokonce albánsky komuna nebo regjion.

Podle článku 12 kosovské ústavy jsou základní územní jednotkou místní správy obce (opštine, komunat).

Následující seznam obcí uvádí nejdříve nový albánský název, za ním případně v závorce starý albánský název, potom srbský název cyrilicí a latinkou.

Besjanë / Podujevo (19) Burim / Istok (06) Dardanë / Kosovska Kamenica (08) Deçan / Dečani (01) Drenas / Glogovac (04) Ferizaj / Uroševac (26) Fushë Kosovë / Kosovo polje (10) Gjakovë / Đakovica (03) Gjilan / Gnjilane (05) Kaçanik / Kačanik (07) Kastriot / Obilić (16) Klinë / Klina (09) Leposaviq / Leposavić (11) Lipjan / Lipljan (12) Malishevë / Mališevo (13)

Mitrovicë / Kosovska Mitrovica (14) Novobërdë / Novo Brdo (15) Pejë / Peć (18) Prishtinë / Priština (20) Prizren / Prizren (21) Rahovec / Orahovac (17) Sharr / Dragaš (Gora) (02) Shtërpcë / Štrpce (23) Shtime / Štimlje (24) Skenderaj / Srbica (22) Theranda / Suva Reka (25) Viti / Vitina (27) Vushtrri / Vučitrn (28) Zubin Potok / Zubin Potok (29) Zveqan / Zvečan (30)

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Kosova

Před vleklými nepokoji, bombardováním a válkou byl rozvinut těžební a cementárenský průmysl, hlavní složkou ekonomiky bylo přesto ale stále zemědělství. Dnes je i dříve velmi chudá země kvůli válce na tom ještě hůře. Oficiálním platidlem v zemi je Euro, stejně jako v Černé Hoře, přestože Kosovo není členem eurozóny. Dříve se zde používala německá marka a ještě před ní oficiální jugoslávský dinár.

Literatura

• DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-585-4. (česky)
• GIRGLE, Patrik. Kosovo. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-330-5. (česky)
• DVOŘÁK, Martin. Kosovo na vlastní kůži. [s.l.] : Studio No-Ban, 2000. ISBN 80-238-6538-2. (česky)
• ACHTERHUIS, Hans. Politika dobrých úmyslů. Brno : Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-85947-78-1. (česky)
• IGNATIEFF, Michael. Virtuální válka. Praha : Themis, 2001. ISBN 80-7312-001-1. (česky)

Související články

• Autonomní oblast Kosovo a Metohije
• Právo národů na sebeurčení
• Seznam států a mezinárodních organizací podle postoje k nezávislosti Kosova
• Uloupené Kosovo

Reference

1. ↑ http://www.assembly-kosova.org/common/docs/ligjet/2006_02-L37_sr.pdf
2. ↑ Ústava Srbska, (srbsky)
3. ↑ Plné znění rezoluce č. 1244 (anglicky) (pdf)
4. ↑ ^{4,0 4,1} Deklarace nezávislosti Kosova, 17. 2. 2008 (anglicky)
5. ↑ Bob Allen: Why Kosovo? The Anatomy of the Needless War., červenec 1999, anglicky, Canadian Centre for Policy Alternatives, ISBN 0-88627-963-1
6. ↑ ^{6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5} Jiří Dienstbier, Daň z krve, Nakladatelství Lidové noviny 2002
7. ↑ ^{7,0 7,1 7,2 7,3 7,4 7,5 7,6} Košťál, Martin: Globalisté útočí - Od "humanitárního" bombardování po samostatný narkostát Kosovo; Kontingent Pres, Praha 2008
8. ↑ http://novinky.cz/zahranicni/evropa/167226-v-srbsku-odsoudili-byvale-policisty-za-masakry-v-kosovu.html
9. ↑ Patrik Girgle, Stručná historie států - KOSOVO, Nakladatelství Libri, 2006
10. ↑ http://azpravy.atlas.cz/svet/157628-hrw-potvrdila-tvrzeni-del-ponteove-o-prodeji-organu-v-kosovu.aspx
11. ↑ http://www.kosovo.net/default2.html
12. ↑ http://www.kosovo.net/news_pogrom.html
13. ↑ iHNed.cz – Kosovo, domov největší mafie v Evropě
14. ↑ Kosovský Mnichov, Izrael a pravicoví piláti
15. ↑ Aktuálně.cz – Odpověď Srbů Česku: Odvolali kvůli Kosovu velvyslance
16. ↑ USA uznaly nezávislost Kosova, ČTK, 18. 2. 2008
17. ↑ [Nezávislé Kosovo uznali i spojenci Srbska Černá Hora a Makedonie], idnes.cz, 10. 10. 2008, ČTK
18. ↑ Kosovo vyhlásilo nezávislost a už létají kameny, iDnes 17. 2. 2008
19. ↑ Schwarzenberg: Kosovo uznáme, až tak učiní valná většina států EU, ČTK, 18. 2. 2008
20. ↑ Klaus nepodporuje uznání Kosova, novinky.cz, 17. 2. 2008
21. ↑ Nezávislost Kosova vzbudila nadšení i odpor, idnes.cz, 17. 2. 2008
22. ↑ Vláda nemohla uznání Kosova lépe načasovat, Britské listy, 22. května 2008
23. ↑ Tisková zpráva na serveru Úřadu vlády ČR, kterou Vláda ČR uznává nezávislost Kosova
24. ↑ Zpráva o uznání nezávislosti Kosova Českou republikou na blic.co.yu
25. ↑ iDNES.cz – Stydím se, řekl Klaus o uznání Kosova
26. ↑ iDNES.cz – Václav Klaus: Jak jsem se styděl
27. ↑ Štěpán Kotrba: Kosovo: Země Dohody i země Osy podepisují nový Mnichov
28. ↑ Czech diplomat likens Kosovo crisis to Munich 1938
29. ↑ Stanislav Kliment: Mnichované
30. ↑ Mary Mostert: Bush's Kosovo policy, like Chamberlain's Munich policy, could lead to war
31. ↑ Člověk v tísni
32. ↑ Česká televize
33. ↑ Aktuálně.cz – OSN poslala kauzu Kosovo k haagskému soudu
34. ↑ Statistický úřad republiky Kosovo – Enti i Statistikës së Kosovës (anglicky)
35. ↑ CIA The World Factbook – Kosovo (anglicky)
36. ↑ Lidovky.cz – Albánci kamenovali český autobus v Kosovu

Externí odkazy

• Stránky Shromáždění republiky Kosovo (albánsky, srbsky, anglicky)
• Informace pro investory
• Kosovo na CIA World Factbook (anglicky)
• Kosovo - pohled očima Srbů, kteří zde žijí (anglicky)

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Kosovo

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Kosovo

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii