Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Válka v Jugoslávii
Z Multimediaexpo.cz
Válka v Jugoslávii | |||||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Konflikt: | |||||||||||||||
Konec Jugoslávie | |||||||||||||||
| |||||||||||||||
Strany | |||||||||||||||
Slovinsko (1991)Chorvatsko NATO (1995) 1998 - 2001 NATO (1999) | Jugoslávie Republika srbská 22px Republika Srbská Krajina Autonomní oblast západní Bosna (1992) 1998 - 2001 Makedonie | ||||||||||||||
Velitelé | |||||||||||||||
Síla | |||||||||||||||
Ztráty | |||||||||||||||
{{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Válka v Jugoslávii (jinak také občanská válka v Jugoslávii) byla série válečných konfliktů, která začala jako nepokoje mezi jednotlivými státy SFRJ a skončila rozpadem země na několik nezávislých států.
Obsah |
Příčiny
Na počátku tzv. jugoslávských válek byly vzrůstající neshody mezi jednotlivými republikami a autonomními oblastmi socialistické federace. Zásadními problémy Jugoslávie byla zhoršující se hospodářská situace, vzedmutí nacionalismu, ale také pocit ztráty pozic v zahraniční politice, kterou si Jugoslávie vydobyla za dob maršála Tita (například úloha Jugoslávie v Hnutí nezúčastněných zemí).
Hospodářská situace
Počátkem osmdesátých let se již začalo ukazovat, že ekonomické problémy Jugoslávie nejsou dočasného charakteru. Rostla nezaměstnanost, což vyústilo v sociální nepokoje a stávkovou vlnu, která byla v roce 1988 srovnávána s poměry v Polsku. Jugoslávie měla také velký zahraniční dluh, k jehož splácení využívala krátkodobých úvěrů. Měna byla devalvována, od čehož si političtí představitelé slibovali zlepšení situace exportérů, a tak možnost snížení státních subvencí do vývozu, v realitě však došlo k opaku. Jugoslávie se dostávala do situace, kdy bylo složité najít partnery, kterým by nedlužila.
Zemi začala sužovat pádivá inflace a i navzdory zmražení cen, docházelo k jejich růstu, klesala průmyslová výroba i hrubý společenský produkt.
Potřebná reforma Svazového výkonného výboru SFRJ (vlády) pak narážela na odpor Srbska, Slovinska a po nástupu Tuđmana i Chorvatska.
Vzedmutí nacionalismu
Poválečná Jugoslávie byla budována na principu bratrství a jednoty, které bylo používáno také v jugoslávských ústavách, vycházejícího z předpokladu, že veškeré sporné otázky mezi národy a národnostmi byly vyřešeny již v době národně osvobozeneckého boje a že jejich vzájemné současné problémy je možné řešit prostřednictvím konceptu samosprávného socialismu a vzájemného dohadování.
Určité vlny „národnostního uvědomění“ se objevovaly již dříve, avšak ve většině těchto případů stačil zásah Tita. Již rok po jeho smrti došlo v Kosovu k demonstracím, při nichž bylo voláno po sjednocení všech albánských území. Vzpoura byla nakonec potlačena silou a vyvolala negativní reakce v celé Jugoslávii, nejvyšší svazové orgány nakonec vypracovaly dokument, jak podobným nepokojům předcházet. Kosovské události vyústily v srbský požadavek centralizace SR Srbsko a eliminaci postavení dvou autonomních oblastí – Kosova a Vojvodiny. Ve Vojvodině se začaly (z iniciativy srbského vedení) organizovat demonstrace proti vedení autonomní oblasti. Za základní dokument velkosrbského nacionalismu bývá považováno Memorandum Srbské akademie věd a umění z roku 1986.
K určitému zlehčování válečné minulosti začalo docházet také v Chorvatsku.
Zhroucení pilířů Jugoslávie
Pád Jugoslávie byl usnadněn díky tomu, že symboly jeho fungování zmizely nebo závažně změnily svůj charakter. Jak již bylo popsáno výše, vzedmutí nacionalismu v masivní míře se objevuje až po smrti prezidenta maršála Tita. Svaz komunistů Jugoslávie měl být i z dikce jugoslávské ústavy zárukou bratrství a jednoty, avšak po sjezdu v lednu 1990 dochází k jeho faktickému zániku, kdy sjezd opouštějí delegáti Slovinska a Chorvatska. Ve vztahu k Jugoslávské lidové armádě to byla především otázka jejího všejugoslávského charakteru. Absenci tohoto charakteru lze dokázat v situaci, kdy předseda Předsednictva SFRJ (tj. předseda kolektivní hlavy státu, jež je nejvyšším velitelem branné moci) Stjepan Mesić vydává v létě 1991 rozkazy, které vedení armády nerespektuje.
Průběh
Cesta k válce
Situace v Jugoslávii se dramatizovala. Všemocný Svaz komunistů Jugoslávie se otřásl v základech již na počátku roku 1990. Ke slovu se v jednotlivých republikách dostávaly politické reprezentace, které akcentovaly především zájmy svých - národnostně chápaných - republik. Začíná být zřejmé, že je nutné federaci reformovat. Na podobě reformy se však jednotlivé reprezentace nemohou shodnout. Jednotlivé strany si jsou vědomy také možnosti silového řešení: Slovinci budují svou Teritoriální obranu, Chorvaté Národní gardu, Srbové začínají vytvářet polovojenské jednotky. Muslimové (Bosňáci) mají snahu také o vytvoření vlastních ozbrojených sil, které se ovšem do začátku války v Bosně nepodařilo patřičně vyzbrojit.[1] Také Jugoslávská lidová armáda nezahálí a provádí přesuny svých jednotek. V březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině sešli Slobodan Milošević a Franjo Tuđman. Po vzoru Dohody Maček-Cvetković z roku 1939 chtěli vyřešit narůstající problémy ve federaci.[2] Jednání nevyřešilo eskalující problémy v Chorvatsku, ale obě strany se ujistily, že si nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu.[3] Samotná jednání později potvrdilo i britské ministerstvo zahraničí.[2] I vzhledem k vývoji situace v Chorvatsku však nakonec taková shoda v bosenské otázce nakonec nepanovala. V květnu 1991 se měl funkce ujmout nový předseda Předsednictva SFRJ. Na základě rotačního principu jím má být chorvatský delegát Stjepan Mesić. 15. května 1991 však delegáti Srbska, Černé Hory, Kosova a Vojvodiny jeho zvolení zablokují (4 proti 4) a dosavadní předseda Předsednictva Borislav Jović Mesićovi funkci odmítne předat.[4] Vedení předsednictva se ujímá koordinátor - kosovský Albánec Sejdo Bajramović. Stjepan Mesić se předsedou Předsednictva stává 7. července 1991 na základě Brionské deklarace zpětně k 1. červenci 1991. V červnu 1991 vyhlašuje svou nezávislost Slovinsko a Chorvatsko, v červenci 1991 je Brionskou deklarací účinnost těchto ústavních aktů odložena o tři měsíce. V říjnu obě republiky opět potvrdily svou vůli nesetrvat ve federaci. V listopadu Jugoslávii opouští Makedonie. V dubnu 1992 je mezinárodně uznána Bosna a Hercegovina. Takzvaná AVNOJská Jugoslávie zaniká.
Válka ve Slovinsku
- Hlavní článek: Slovinská válka za nezávislost
25. června 1991 přijal slovinský parlament sérii ústavních předpisů, jimiž mimo jiné vyhlásil také slovinskou nezávislost a svrchovanost. Po krátkém vyčkávání vydal předseda Svazového výkonného výboru SFRJ Ante Marković rozkaz, aby Jugoslávská lidová armáda zajistila provádění federálních předpisů o přechodu státní hranice Slovinska.[5] Jugoslávská lidová armáda zahajuje vojenské operace 27. června v prostoru obce Metlika.[6] Válečný střet mezi slovinskou Teritoriální obranou a Jugoslávskou lidovou armádou byl ukončen Brionskou deklarací.[7] Po uplynutí tříměsíčního moratoria potvrdilo Slovinsko svou vůli být samostatným státem. Poslední vojáci Jugoslávské lidové armády opustili Slovinsko v noci z 25. na 26. října 1991 přes přístav Koper.[6]
Válka v Chorvatsku
- Hlavní článek: Chorvatská válka za nezávislost
V letech 1991 – 1995 probíhala tzv. Chorvatská válka za nezávislost. Sněm Republiky Chorvatsko 25. června 1991 vyhlásil nezávislost republiky na Jugoslávii.[8] Zároveň sněm prohlásil Chorvatsko jako "stát Chorvatů", zareagovali na to Srbové žijící na území bývalé Vojenské hranice přáním setrvat v rámci Jugoslávie. S podporou jugoslávské armády Srbové tuto část Chorvatska během několika měsíců trvající války ovládli. K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovniku (chorvatské vítězství). Na podzim 1991 se fronta stabilizovala, došlo k uzavření příměří, které měly kontrolovat jednotky OSN (nikdy nebylo 100% dodržováno) a Jugoslávská lidová armáda se pod mezinárodním diplomatickým tlakem stáhla. Krajinští Srbové vyhlásili nezávislou republiku Srbská krajina s hlavním městem Knin a prezidentem dr. Milanem Martićem, loajální k srbsko-černohorské Jugoslávii. Chorvatské území obývané převážně etnickými Srby mělo rozlohu přes 17 000 km2 a chorvatské vedení nechtělo dopustit vznik nově vyhlášené republiky Srbská krajina. Během let 1992 - 1994 obě strany příměří porušovaly, Srbové ostřelovali chorvatská města a Chorvati zase podnikli několik menších ofenziv, dostali se i do střetu s kanadskými vojáky OSN, došlo tedy pouze k částečnému uklidnění situace. Po selhání OSN [9] proběhla v srpnu 1995 za podpory letectva NATO rozhodující chorvatská ofenzíva „Oluja“ (Bouře) a došlo k etnické čistce srbského obyvatelstva obývajícího toto území déle než tři století. V rukou Srbů se udržela po roce 1995 jen provincie Východní Slavonie, která byla pod správou OSN až do roku 1998. Vyhnání zhruba 200 tisíc Srbů se neobešlo bez jejich masového vraždění chorvatskými jednotkami[10],[11].
Válka v Bosně a Hercegovině
- Hlavní článek: Válka v Bosně a Hercegovině
Současně probíhala válka v Bosně a Hercegovině (1992 – 1995). Právě tato byla nejzuřivější a nejničivější. A to především kvůli tomu, že zde bylo obyvatelstvo národnostně velmi promíchané a tedy spory o jednotlivá území byly veliké. Po úvodní fázi konfliktu se spojili bosenští Chorvati a muslimové (Bosňáci) do federace, v jejímž čele stanul Alija Izetbegović, zatímco srbským obyvatelstvem zde byla vyhlášena Republika srbská. Jejím prezidentem se stal Radovan Karadžić. Vzhledem k vysokohorskému povrchu většiny bosenského území měla válka charakter pozičních střetů a bojů o jednotlivé důležité výšiny a města. Klíčovým střetem se stala bitva o město Brčko, ležící v průsmyku spojujícím západní oblasti Bosny se srbským územím na východě podél řeky Drina. Zde se Srbům podařilo prolomit protivníkovy linie a udržet koridor umožňující přísun zásob a posil z Jugoslávie. Během těchto střetů došlo na obou stranách k masovým vraždám, z nichž největší spáchali Srbové na muslimských civilistech a vojácích 28. divize, zajatých v enklávě Srebrenica. Oficiální čísla Srebrenického masakru hovoří o 8000 muslimských obětí[12] Součástí občanské války se staly i boje mezi Chorvaty a Bosňáky, jejichž tichým mementem byl zničený most v Mostaru. Ačkoliv stále navenek trvalo "manželství z rozumu" mezi těmito dvěma etniky, probíhaly i zde navzájem urputné boje, doprovázené masakry, kterých se na bosenské straně účastnili i zahraniční mudžahedíni. V této jugoslávské občanské válce bojoval prakticky každý s každým. Po dobytí podstatné části území Bosny a Hercegoviny Chorvaty se postavení bosenských Srbů zhoršilo a docházelo k jejich vyhánění. Muslimsko-chorvatská federace ovládla jihozápad země. Válku ukončila uzavření míru v roce 1995, sjednaná s představiteli Svazové republiky Jugoslávie. Rozdělení země bylo provedeno podle situace na frontě ke konci války, přičemž silně zvýhodněni byli Chorvati, kteří smlouvou získali ve svůj prospěch pohraniční úpravy na několika sporných místech. V zemi jsou dosud přítomné mezinárodní mírové síly NATO.
Válka v Kosovu
- Hlavní článek: Válka v Kosovu
Posledním dějstvím války byla válka v Kosovu (od 1999), konflikt mezi Srby a Albánci, jejichž vztahy se od počátku 90. let zhoršovaly. Když byla v roce 1995 podepsána Daytonská dohoda, která uznala Svazovou republiku Jugoslávii v jejich dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova, došlo k vytváření ozbrojených skupin. V roce 1996 vznikla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která zahájila teroristické akce. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UCK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gebard UCK jako „nepochybně teroristickou organizaci,“ prezident Slobodan Miloševič zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Podle posledních informací zahynulo v tomto období 2 až 2,5 tisíce Albánců. Britská parlamentní komise a OBSE zveřejnily šokující zprávu, že z oněch 2 tisíc zabitých, přičítaných na vrub Srbům, zavraždila 1500 osob Kosovská osvobozenecká armáda, aby vyprovokovala srbskou armádu k odvetě.[13] 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UCK v Juniku. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševičovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova. Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UCK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. V únoru a březnu byla zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která však skončila s ohledem na podmínky Rambouilletské smlouvy, podle níž se Kosovo mělo postupně osamostatnit, fiaskem. Od března do června 1999 se do války zapojila NATO na straně kosovských Albánců. Území Srbska bylo více než 3 měsíce intenzivně bombardováno, přičemž došlo k rozsáhlému ničení infrastruktury a kulturního dědictví. Způsobené vojenské škody srbské armádě přitom byly minimální. Během války došlo k celé řadě neobjasněných omylů, jakým bylo například vybombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě americkým letectvem, při kterém zemřelo 5 čínských diplomatů. Konflikt mezi kosovsko-albánským UCK byl ukončen v červnu 1999 mezinárodní okupací Kosova pod vedením OSN. Provincie však stále zůstala součástí srbského státu a nezávislost se albánským předákům navzdory intenzivní snaze zatím prosadit nepodařilo(Kosovo bylo uznáno v roce 2008). Poté v roce 2000 až 2001 se střety již v mnohem menší míře přesunuly do sousední Makedonie, kde byly ukončeny po dosažení politických ústupků.
Následky
Po ukončení bojů byly velké části bývalé Jugoslávie těžce poškozeny. Následky etnických čistek pocítila nejvíce Bosna a Hercegovina, území bývalé Srbské Krajiny a Kosovo. Tato území se nevzpamatovala dodnes. Přestože se vlády nových států snaží již mnoho let o obnovu těchto oblastí vlastními silami, to mnohdy nestačí a tak jim pomáhají i bohatší, západní státy. Po válce také vzrostla vlna nacionalismu a náboženského uvědomění (hlavně v Bosně a Hercegovině a Kosovu). Jejímž důsledkem je i nedávné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
Před mezinárodním trestním tribunálem byli z válečných zločinů obviněni tito vůdci:
- Slobodan Milošević - Srbský a jugoslávský prezident.
- Generál Ante Gotovina - chorvatský generál stíhaný za vyhnání Srbů ze Srbské Krajiny.
- Radovan Karadžić - vůdce bosenských Srbů v době války
- Ratko Mladić - generál Armády republiky Srbské obviněn z organizace Srebrenického masakru
- Ramush Haradinaj - bývalý velitel kosovské UCK a bývalý kosovský premiér
- Naser Orić — bývalý bosenský důstojník, který velel bosenským vojskům v oblasti Srebrenice
Související články
Reference
- ↑ HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno : Doplněk, 1996. 216 s. ISBN 80-85765-61-6. S. 202.
- ↑ 2,0 2,1 HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země. Brno : Doplněk, 1996. 216 s. ISBN 80-85765-61-6. S. 137.
- ↑ ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 575.
- ↑ ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 577.
- ↑ CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1.. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2..) ISBN 80-86429-37-7. S. 131.
- ↑ 6,0 6,1 Ronin_SVN . War For Slovenia 1991 [online]. 2006 [cit. 2009-08-18]. Dostupný z WWW: <http://www.militaryphotos.net/forums/archive/index.php/t-75446.html>.
- ↑ CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1.. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2..) ISBN 80-86429-37-7. S. 131-134.
- ↑ Sabor Republike Hrvatske. Ustavna odluka Sabora Republike Hrvatske o suverenosti i samostalnosti Republike Hrvatske [online]. c2009 [cit. 1991-08-18]. Chorvatsky. Dostupný z WWW: <http://www.sabor.hr/Default.aspx?art=15020>.
- ↑ "AP Report on U.S. Peace Strategy," Associated Press, 13 November 1995
- ↑ http://www.euportal.cz/Articles/666-valecny-zlocinec-v-cele-kosova.aspx
- ↑ "Croat Mob Attacks Nuns in Fleeing Convoy," Patrick Bishop, Electronic Telegraph, 11 August 1995. "Over 1,000 Serbs Missing in Krajina," Tanjug, 28 January 1997.
- ↑ http://www.srebrenica-report.com/politics.htm
- ↑ http://www.zmag.org/crisescurevts/germandocs.htm
Externí odkazy
|
Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
---|
Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |