Evropský parlament

Z Multimediaexpo.cz

Logo Evropského parlamentu

Soubor:Estrasburgo bairro europeu.jpg

Evropský parlament ve Štrasburku

Jednací místnost v budově EP v Bruselu

Evropský parlament (EP) je jedním z orgánů Evropské unie (EU). Jeho smyslem je reprezentovat zájmy občanů Evropské unie. Poslanci Parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

Parlament má (po rozšíření Evropské unie na 27 členů) 785 poslanců (před rozšířením to bylo 732). Počet zástupců z jednoho státu je určen Smlouvou o Evropském společenství (Maastrichtská smlouva). Maastrichtská smlouva také určila, že každý občan členské země EU, který žije v jiné zemi EU, může v této zemi také volit poslance EP. Smlouva z Nice zvýšila maximální počet poslanců na 785 a změnila početní zastoupení jednotlivých zemí, aby tak vytvořila místo pro budoucí nové členy EU (Česko mělo 24 poslanců). Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale Parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát).

Ačkoliv Evropský parlament nevytváří zákony jako národní parlamenty, smlouvy přijaté od roku 1992 značně rozšířily pravomoce EP. Základní pravomoce EP jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Legislativní pravomoc

Maastrichtská smlouva umožnila Parlamentu spolurozhodovat s Radou EU o návrzích zákonů. Parlament tak společně s Radou přijímá zákony (nařízení, směrnice) navržené Evropskou komisí. Parlament musí s návrhem zákona souhlasit, jinak takový návrh nevstoupí v platnost. Spolurozhodování se vztahuje, mimo jiné, na volný pohyb pracovníků, ustanovení vnitřního trhu, výzkum a technologický rozvoj, životní prostředí, ochranu zákazníků, vzdělání, kulturu a zdraví. V dalších oblastech Parlament pouze vyjadřuje svůj názor (např. daně). V otázkách měnové politiky zase může jeho nesouhlas Rada přehlasovat pouze jednomyslně (procedura spolupráce).

Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici EP k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého „stínového zpravodaje“, který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum. Tento proces se opakuje jednou nebo vícekrát (čtení), podle druhu legislativního postupu a v závislosti na tom, zda se podaří dospět ke shodě s Radou. Na plénu poslanci hlasují většinou přítomných poslanců, nebo absolutní většinou v rámci spolurozhodovací procedury (většina všech poslanců). Pro odvolání Evropské komise je potřeba dvou třetinová většina.

Rozpočtová pravomoc

Parlament rozhoduje o rozpočtu EU společně s Radou. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda EP. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. EP v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.

Dozorčí pravomoc

Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Komise, nyní je ale rozšířena i na Radu ministrů a orgány zodpovědné za zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hrají klíčovou roli při jmenování Komise: ratifikuje prezidenta Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. EP má také právo vyjádřit komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v EP vzešlé z voleb (funkční období Komise a EP jsou sladěna). Občané EU se mohou na EP obracet se svými peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod EP. EP může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti mezinstitucionálních vztahů.

Politická role

Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi.

Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv(ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Historie

Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů.

V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců.

Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962.

Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626.

Počet poslanců

	Září 1952	Březen 1957	Leden 1973	Červen 1979	Leden 1981	Leden 1986	Červen 1994	Leden 1995	Květen 2004	Červen 2004	Leden 2007	Červen 2009
Německo	18	36	36	81	81	81	99	99	99	99	99	99
Francie	18	36	36	81	81	81	87	87	87	78	78	72
Itálie	18	36	36	81	81	81	87	87	87	78	78	72
Belgie	10	14	14	24	24	24	25	25	25	24	24	22
Nizozemsko	10	14	14	25	25	25	31	31	31	27	27	25
Lucembursko	4	6	6	6	6	6	6	6	6	6	6	6
Spojené království			36	81	81	81	87	87	87	78	78	72
Dánsko			10	16	16	16	16	16	16	14	14	13
Irsko			10	15	15	15	15	15	15	13	13	12
Řecko					24	24	25	25	25	24	24	22
Španělsko						60	64	64	64	54	54	50
Portugalsko						24	25	25	25	24	24	22
Švédsko								22	22	19	19	18
Rakousko								21	21	18	18	17
Finsko								16	16	14	14	13
Polsko									54	54	54	50
Česko									24	24	24	22
Maďarsko									24	24	24	22
Slovensko									14	14	14	13
Litva									13	13	13	12
Lotyšsko									9	9	9	8
Slovinsko									7	7	7	7
Kypr									6	6	6	6
Estonsko									6	6	6	6
Malta									5	5	5	5
Rumunsko											35	33
Bulharsko											18	17
Celkem	78	142	198	410	434	518	567	626	788	732	785	736

Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004 – 2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732.

Orgány Evropského parlamentu

Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům.

Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO.

Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je německý poslanec CDU Hans-Gert Pöttering (zvolen v lednu 2007). Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu.

Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá systém D’Hondt, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně).

Související články

Externí odkazy

Evropská unie

Česká republika

Evropská unie 123 (přehledný rozcestník užitečných odkazů Evropské unie) • Servery institucí EU (podsekce rozcestníku EU 123)
Evropský parlament Odborně

Petice

http://www.oneseat.eu – „The European Parliament should be located in Brussels – It costs European taxpayers approximately 200 million euros a year to move the Parliament between Brussels/Belgium and Strasbourg/France. As a citizen of the European Union, I want the European Parliament to be located only in Brussels.“ (Evropský parlament by měl sídlit v Bruselu – Evropští daňoví poplatníci zaplatí za přesuny Parlamentu z Bruselu do Štrasburku přibližně 200 milionů eur každý rok. Jako občan Evropské unie si přeji, aby Evropský parlament sídlil v Bruselu.)

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
European Parliament

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii