Benjamin Netanjahu

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 13. 10. 2011, 10:57; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)


Benjamin Netanjahu, známý pod přezdívkou Bibi[1] (hebrejsky: בִּנְיָמִין "ביבי" נְתַנְיָהוּ,‎‎ * 21. října 1949, Tel Aviv, Izrael), je současný izraelský premiér a předseda strany Likud. Jako vůdce této konzervativní strany již byl premiérem od června 1996 do července 1999. Dodnes je jediným izraelským ministerským předsedou, který se narodil po založení státu.[1] Celkem třikrát zastával post ministra financí a poslední funkční období v tomto úřadu ukončil rezignací na protest proti jednostrannému stažení z Gazy, které obhajoval tehdejší premiér Ariel Šaron.[1] Po odchodu Šarona převzal 20. prosince 2005 vedení strany. V prosinci 2006 se stal oficiálním vůdcem opozice v Knesetu a předsedou strany Likud. V srpnu 2007 zvítězil v primárkách Likudu, když porazil Mošeho Feiglina.[2] V minulosti zastával různé ministerské posty. Ve volbách do Knesetu v únoru 2009 se jím vedená strana Likud umístila na druhém místě s 27 mandáty.[3] Na rozdíl o předsedkyně vítězné strany Kadima, Cipi Livni, však Netanjahu disponoval podporou většiny stran ve 120-členném Knesetu, a tak byl nakonec prezidentem Šimonem Peresem pověřen sestavit koaliční vládu.[4]

Obsah

Dětství a mládí

Netanjahu se narodil v Tel Avivu Cele (rozená Segalová) a Bencionu Netanjahuovým (původně Mileikowskym) jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a když mu bylo 14 let,[5] jeho rodina se přestěhovala do Spojených států amerických. Usadila se na filadelfském předměstí ve městě Cheltenham, kde později Benjamin vystudoval místní střední školu. Netanjahuův otec je emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora.[6] V roce 1967 se Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách.[5] Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací při Opotřebovací válce,[7] včetně osvobození rukojmích z letadla Sabena Airlanes na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn.[8] Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána.[5] Do Izraele se vrátil po vypuknutí Jomkipurské války, ve které se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.[9] Poté se opět vrátil do Spojených států, kde na Massachusetts Institute of Technology (Massachusettský technologický institut, MIT) v roce 1975 získal bakalářský titul v architektuře a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví.[5] Na MIT a Harvardu poté studoval politické vědy.[5] Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru;[10] nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.[5] Velmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel tajné operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě) inicioval Netanjahu uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu.[5] Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Iddo je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal. Byl třikrát ženatý a má tři děti.[11] S první ženou Miriam Weizman, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu.[9] Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (Žid byl pouze její otec).[9] Nyní žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Jaira a Avnera.[9]

Diplomacie a začátek politické kariéry

V roce 1982 byl na žádost Moše Arense,[7] tehdejšího izraelského velvyslance ve Spojených státech, jmenován jeho zástupcem, kterým zůstal dva roky.[5] Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA.[10] V letech 1984–1988 působil jako izraelský velvyslanec při Organizaci spojených národů.[5] Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak na západní média.[5] Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany.[5] Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.[7] Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politického života a byl zvolen do 12. Knesetu za stranu Likud – politické hnutí, s nímž byla jeho rodina spjata po dvě generace – a byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira.[5] V této funkci setrval čtyři roky, které byly poznamenány intifádou, válkou v Zálivu a Madridskou mírovou konferencí, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy.[5] Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí.[5] V roce 1992 prohrál Likud pod vedením Šamira předčasné parlamentní volby, načež Šamir odešel z politiky. Krátce před stranickými volbami v roce 1993 přiznal v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[12] která podle jeho slov „měla být zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“.[9] Stranické volby však Netanjahu vyhrál,[13] když porazil Bennyho Begina (syna bývalého izraelského premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho.[14] O post předsedy se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale stáhl svou kandidaturu poté, co zjistil, že má minimální podporu. Netanjahu vedl politickou opozici v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – období charakteristické rostoucím společenským napětím kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovném nárůstu palestinského terorismu.[5] Sám Netanjahu byl obviňován z vyhrocování již tak napjaté situace,[15] kdy dohody z Osla označil jako „předmostí ke zničení Izraele,“[16] a kdy byl jakožto vůdce opozice bouřlivým řečníkem na protivládních demonstracích.[17] Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.[18]

Premiér (1996–1999)

Volby do Knesetu v roce 1996 byly neobvyklé tím, že každý volič měl právo přímo zvolit premiéra.[19] V předvolební kampani se zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, izraelské charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům.[19] Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky Izraele, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.[20] Mezi předvolebními hesly se objevovalo také: „pro Židy je dobrý Netanjahu“ (hebrejsky: Netanjahu zev tov l'jehudim‎).[19] Náboženské strany rovněž vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu.[20] Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním.[20] Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000).[19] Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.[21] V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů.[21] Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafael Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer.[21] Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).[21] Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce,[19] avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu,[21] který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách.[9] Vytvořil koaliční vládu sestávající se z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Jednotného judaismu Tóry, Jisra'el be-Aliji, Šasu a Třetí cesty.[19][22]

Netanjahu s Jásirem Arafatem a Nabilem Šáthem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1997

Bezprostředně po sestavení vlády chtěl Netanjahu dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu.[23] Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil.[24] Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru.[24] Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.[25] 4. září 1996 se pak uskutečnilo první setkání Netanjahua s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Naopak oznámil výstavbu nových osad,[25] díky čemuž měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[24] Netanjahuova politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.[26] Mezi Netanjahuovu agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale rovněž mimo jiné uzdravení izraelské ekonomiky.[5] Během jeho funkčního období došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu.[5] Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb.[5] Během jeho funkčního období dosahovaly každoroční zahraniční investice do izraelského hi-tech průmyslu 1 miliardy dolarů.[10] Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti.[27] Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů.[27] Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.[27] Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci.[28] Žádný výsledek však nepřinesla.[28] Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní.[29] Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy.[29] V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % tohoto velkého palestinského města pod Palestinskou autonomii.[30] Zbylých 20 % města zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.[30]

Har Choma

Velkým skandálem se na izraelské politické scéně stala aféra Bar-On, přezdívaná „Bibi-gate“, při níž mělo dojít k politickému obchodu, který umožnil podporu vlády stranou Šas.[29] Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, ale generální prokurátor Eljakim Rubinstein toto doporučení odmítl.[9][31] Jako velký neúspěch se označuje selhání tajné operace Mosadu, při níž měli dva agenti zabít pomalu působícím jedem předního představitele Hamasu Chálida Mašála, který se toho času nacházel v Ammánu.[29] Agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě dodat protilátku a propustit duchovního vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů.[29] Tento incident měl za následek krizi izraelsko-jordánských vztahů. Za další velmi kontroverzní krok Netanjahuovy vlády se pokládá výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě.[32] Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí (s výjimkou Spojených států a několika tichomořských ostrovů).[33] V den výročí nástupu do funkce premiéra řekl Netanjahu v interview pro The Times:

„ Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře. “
Benjamin Netanjahu, Madeleine Albright a Jásir Arafat při dohodách o Memorandu od Wye River

Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů.[32] Netanjahu občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[34] Jeden z takových („Allon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vycházel z Allonova plánu z konce 60. let, podle něhož si měl Izrael ponechat jako strategicky důležitá území Golanské výšiny a Jordánské údolí.[34] Dále si podle Netanjahua měl Izrael ponechat 50–60 % Západního břehu.[34] Jelikož však reálně žádný mírový plán nebyl, došlo k opětovnému nárůstu teroru.[34] Na pokračování mírového procesu opět tlačily Spojené státy, které požadovaly implementaci části dohod Oslo II.[35] Nakonec byl Američany navržen kompromis, v jehož rámci mělo být 13 % Západního břehu předáno palestinským Arabům.[34] Po roku a půl diplomatické nečinnosti bylo nakonec v říjnu 1998 na nátlak prezidenta Clintona podepsáno Memorandum od Wye River.[35] Kromě převedení 13 % území na Palestinskou autonomii také došlo k odchodu izraelských sil z některých lokalit, otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření bezpečného průchodu mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.[35] Netanjahu za podepsání Memoranda po Spojených státech požadoval nové potvrzení Palestinské národní rady, že byly z Charty Organizace pro osvobození Palestiny vypuštěny zmínky o zničení Izraele a vyvíjel i nátlak na propuštění izraelského špiona Jonathana Pollarda.[35] Díky ústupkům této dohody si však proti sobě postavil pravici[1] a v Likudu se vůči němu vymezil silný tábor odpůrců územních ústupků.[35] K prosazení Memoranda do Wye River se pak při hlasování v Knesetu musel spolehnout na Stranu práce.[35] Nespokojenost ve straně, její štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě pravicí v Knesetu[9] vedla Netanjahua k vyhlášení předčasných voleb pro rok 1999.[35] V těchto předčasných volbách, které se konaly 17. května, se opět přímo volil i premiér.[36] Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto parlamentní volby byly jednou z nejdrtivějších porážek Likudu, kdy získal pouze 14 % hlasů a o pouhé procento za ním se umístila strana Šas.[36] Souboj Baraka a Netanjahua byl vyrovnanější, ale Barak nakonec Netanjahua těsně porazil poměrem 56:44 % (rozdíl 388 546 hlasů).[36] Po volební porážce Netanjahu opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky.[9]

Období mimo politiku

Po odchodu z politické scény v roce 1999 působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě.[10] V srpnu 1999 přinesl deník Jediot Achronot skandální odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého soukromého bytu v Jeruzalémě z peněz úřadu premiéra.[9] V březnu 2000 policie navrhla Netanjahua obvinit z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání.[9] Žádné obvinění však nakonec vzneseno nebylo.[9]

Politická aktivita po roce 2000

Netanjahu a Vladimir Putin, 2001

V roce 2001 Netanjahu nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.[9] Těch se nakonec za Likud zúčastnil Ariel Šaron, který Baraka výrazně porazil.[37] Šaron následně vzhledem k probíhající druhé intifádě vytvořil vládu národní jednoty.[37] Ta se stala největší izraelskou vládou všech dob s celkem 27 ministry.[38] V říjnu 2002 opustila Strana práce koalici kvůli neshodám ve státním rozpočtu.[39] Šaronova vláda se tak stala rázem menšinovou a on musel vyhlásit předčasné volby.[39] Odchodem Strany práce došlo mimo jiné k uvolnění místa ministra zahraničí, na které nastoupil Netanjahu.[5] Později se utkal se Šaronem ve stranických volbách o post předsedy strany, ale neuspěl.[9]

Ministr financí (2003–2005)

Koncem ledna 2003 se konaly předčasné parlamentní volby.[40] Změnou bylo, že po deseti letech došlo ke zrušení přímé volby premiéra.[41] Volby vyhrál přesvědčivě Likud, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek.[42] Šaron sestavil pravicovou koalici z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana.[41] Jedním z členů této vlády, která je označována jako jedna z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád,[41] se stal i Benjamin Netanjahu, jenž zaujal post ministra financí.[5] Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor.[10] Součástí politiky bylo snížení vládních výdajů, snížení daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy.[10] Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst.[10] Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se dostala v roce 2004 až na 4,2 % růstu.[10] V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování.[43] Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005.[43] Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.[9][43]

Soubor:Benjamin Netanyahu (2).jpg
Netanjahu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 2009

Předseda Likudu

Odchod Izraele z Pásma Gazy vyvolal v Likudu silné otřesy, které vedly k odchodu Ariela Šarona a několik jeho spolustraníků ze strany.[44] S nimi a dalšími politiky, kteří opustili Stranu práce, pak Šaron založil stranu Kadima, kterou připravoval na předčasné volby do Knesetu v roce 2006.[44] Jeden z prvních pokusů o získání předsednického postu učinil ještě za Šaronova předsednictví v září 2005, kdy se pokusil vyvolat předčasné stranické volby na pozici předsedy.[45] To celé v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra).[45] Strana však tuto jeho iniciativu odmítla. Předsedou strany se stal 20. prosince 2005, když porazil Silvana Šaloma ziskem 47 % hlasů.[46] V předčasných volbách skončil Likud na třetím místě za stranami Kadima a Stranou práce a zaznamenal nejhorší volební výsledek ve své historii.[44] V současné době je Benjamin Netanjahu vůdce opozice.[9] 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona.[47] Jakožto předseda strany je Netanjahu automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v dalších izraelských parlamentních volbách. Ty jsou v současnosti plánovány na začátek roku 2009, jelikož současná úřadující premiérka Cipi Livni nebyla schopna vytvořit vládní koalici.[48]

Volby do Knesetu v roce 2009

Hlavní článek: Volby do Knesetu 2009
Soubor:Netanyahu campaign posters in Jerusalem.jpg
Netanjahuovy volební plakáty v Jeruzalémě

Po stranických volbách strany Kadima, které v září 2008 vyhrála Cipi Livni, podal tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert demisi,[49], načež prezident Peres pověřil Livni sestavením vlády.[50] Po jejím neúspěchu nechal prezident rozpustit Kneset a vypsat předčasné parlamentní volby, které se konaly v únoru 2009.[51][52] Přes značný předvolební náskok nakonec Likud skončil na druhém místě za Kadimou s rozdílem jednoho mandátu.[3] Za vítěze voleb se prohlásila jak Livni, tak Netanjahu, který argumentoval tím, že pravicové strany mají v Knesetu většinu 65 mandátů.[53] Po poradních setkání prezidenta Perese s předsedy parlamentních stran nakonec Peres Netanjahua pověřil sestavením vlády.[4] Netanjahua totiž podpořili všechny pravicové strany, které mají dohromady v Knesetu většinu.[4] Stalo se tak poprvé za šedesát let existence státu, kdy sestavením vlády nebyl postaven vítěz voleb.[4] Po pověření se Netanjahu nejprve obrátil s cílem vytvoření vlády národní jednoty na stranu Kadima.[54] Cipi Livni však všechny nabídky Likudu odmítla, načež se Netanjahu pokusil přesvědčit ke vstupu do koalice předsedu Strany práce Ehuda Baraka.[55] Dne 16. března podepsal koaliční dohodu s Jisra'el Bejtejnu a o šest dní později se stranou Šas. Pokus o přivedení Strany práce do vlády se zdál být úspěšný, přestože část strany se postavila proti. Nakonec rozhodla ústřední komise strany, která poměrem hlasů 680 ku 507 schválila vstup strany do Netanjahuovy koaliční vlády.[56] Dne 25. března se ke koalici přidala ještě strana Židovský domov. Dne 31. března prezident Peres jmenoval Netanjahuovy ministry a téhož dne získala jeho vláda podporu v Knesetu.[57] Následující den do vlády vstoupila strana Jednotný judaismus Tóry, čímž se počet vládních poslanců rozrostl na 74.[58]

Reakce na íránský jaderný program

Netanjahu se vždy stavěl proti íránskému jadernému programu na obohacování uranu.[59][60] V mnoha svých projevech přirovnal Íránskou islámskou republiku k nacistickému Německu roku 1938 a tvrdí, že Írán není pouze hrozbou pro Izrael, ale pro celou západní civilizaci.[61] V jednom ze svých projevů prohlásil: „Je rok 1938 a Írán je Německo, vyzbrojující se jadernými zbraněmi. To musí rozeznít poplach, ale Evropa dřímá, naneštěstí, a ne poprvé. Už nesmíme být těmi, kdo za to zaplatí.“[62] V rozhovoru pro CNN v březnu 2007 dodal, že: „je jen jeden rozdíl mezi nacistickým Německem a Íránskou islámskou republikou a to ten, že ti první začali celosvětový konflikt a poté vyvíjeli atomové zbraně, zatímco ti druzí nejprve vyvíjejí atomové zbraně a jakmile je budou mít, začnou světovou válku.“[63]

Knihy a články

Knihy:

  • A Durable Peace: Israel and Its Place Among the Nations (Warner Books, 2000) ISBN 0-446-52306-2
  • Fighting Terrorism: How Democracies Can Defeat Domestic And International Terrorism (Diane Pub Co, 1995) ISBN 0-7881-5514-8
  • A Place Among the Nations (Bantam, 1993) ISBN 0-553-08974-9
  • Terrorism: How the West Can Win (Farrar Straus & Giroux, 1986) ISBN 0-374-27342-1

Články:

Související články

Poznámky

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 BBC – Profil: Benjamin Netanjahu (anglicky)
  2. ↑ Netanjahu potvrzen v čele Likudu [online]. Eretz, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online.  
  3. ↑ 3,0 3,1 Český rozhlas – Izraelské volby vyhrála Kadima
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 iDNES.cz – Izraelskou vládu nesestaví vítěz voleb. Prezident pověřil Netanjahua
  5. ↑ 5,00 5,01 5,02 5,03 5,04 5,05 5,06 5,07 5,08 5,09 5,10 5,11 5,12 5,13 5,14 5,15 5,16 5,17 5,18 5,19 Benjamin Netanjahu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Biografie Benjamina Netanjahu (anglicky)
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 Benjamin Netanjahu [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 412.  
  9. ↑ 9,00 9,01 9,02 9,03 9,04 9,05 9,06 9,07 9,08 9,09 9,10 9,11 9,12 9,13 9,14 9,15 Benjamin Netanjahu, Likud [online]. Ynetnews, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ 10,0 10,1 10,2 10,3 10,4 10,5 10,6 10,7 NETANJAHU, Benjamin. Biografie [online]. [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Člen Knesetu: Benjamin Netanjahu [online]. Kneset, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Jerusalem Journal; In Likud's Future, the Man With a Naughty Past? [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 186.   [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  14. ↑ Likud [online]. Answers.com, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195
  16. ↑ KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-265-9. S. 195.   [Dále jen: Sionismus a Stát Izrael.]
  17. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 198
  18. ↑ Benjamin Netanyahu [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ 19,0 19,1 19,2 19,3 19,4 19,5 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 201-202
  20. ↑ 20,0 20,1 20,2 GILBERT, Martin. Izrael - dějiny. Brno : BB art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 577.   [Dále jen: Izrael - dějiny.]
  21. ↑ 21,0 21,1 21,2 21,3 21,4 Sionismus a Stát Izrael. S. 206
  22. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 212
  23. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 215
  24. ↑ 24,0 24,1 24,2 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 203
  25. ↑ 25,0 25,1 Sionismus a Stát Izrael. S. 216-217
  26. ↑ The new alliance: Turkey and Israel Is it a course towards new division of the Middle East? [online]. University of Bergen: Centre for Middle Eastern and Islamic studies, [cit. 2008-10-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ 27,0 27,1 27,2 Izrael - dějiny. S. 578-579
  28. ↑ 28,0 28,1 Sionismus a Stát Izrael. S. 218
  29. ↑ 29,0 29,1 29,2 29,3 29,4 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 204-205
  30. ↑ 30,0 30,1 Izrael - dějiny. S. 580
  31. ↑ Izrael - dějiny. S. 584
  32. ↑ 32,0 32,1 Sionismus a Stát Izrael. S. 219
  33. ↑ Izrael - dějiny. S. 583
  34. ↑ 34,0 34,1 34,2 34,3 34,4 Sionismus a Stát Izrael. S. 220
  35. ↑ 35,0 35,1 35,2 35,3 35,4 35,5 35,6 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205-206
  36. ↑ 36,0 36,1 36,2 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 207
  37. ↑ 37,0 37,1 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216-217
  38. ↑ Sharon's fractious coalition [online]. BBC, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ 39,0 39,1 Sharon coalition shatters as Labor quits over budget [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3007-0. S. 203.   [Dále jen: Judaismus, politika a Stát Izrael.]
  41. ↑ 41,0 41,1 41,2 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 242
  42. ↑ Judaismus, politika a Stát Izrael. S. 205
  43. ↑ 43,0 43,1 43,2 Netanyahu quits over Gaza pullout [online]. BBC, [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ 44,0 44,1 44,2 Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 308
  45. ↑ 45,0 45,1 Netanyahu to Challenge Sharon; Move Could Force Election [online]. The New York Times, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ Netanyahu wins Likud leader poll [online]. BBC, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Vítězný Netanjahu chce zřejmě posunout Likud doleva [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  48. ↑ Cipi Livni hází ručník do ringu, Izrael čekají předčasné volby [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  49. ↑ Ehud Olmert rezignoval. Šanci dostane Livniová [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  50. ↑ Šimon Peres pověřil Cipi Livni sestavením nové izraelské vlády [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  51. ↑ Je to oficiální: Nové izraelské volby [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  52. ↑ Q&A: Israel's road to elections [online]. BBC News, [cit. 2009-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Kadima wins, but rightist bloc biggest [online]. The Jerusalem Post, 2009-2-10, [cit. 2009-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Netanjahu sestavuje vládu, zatím bez úspěchu [online]. E15, 2009-2-23, [cit. 2009-03-02]. Dostupné online.  
  55. ↑ SOMFALVI, Atila. Coalition talks: Netanyahu, Barak discuss security [online]. Ynetnews, [cit. 2009-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ Israel’s Labor Party Votes to Join Netanyahu Coalition [online]. The New York Times, [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ Israel's 32nd government sworn in [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ United Torah Judaism, Likud sign coalition deal [online]. Ynetnews, [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ Netanyahu warns West it must halt Iran nuclear plans [online]. Times Online, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ NETANJAHU, Benjamin. "We have to prevent Iran from going nuclear." [online]. [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ Netanyahu: It's 1938 and Iran is Germany; Ahmadinejad is preparing another Holocaust [online]. Haaretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ Cipi Livni: Žádost Íránu o členství v Radě bezpečnosti OSN je absurdní [online]. Eretz, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.  
  63. ↑ Glen Beck: Interview with Benjamin Netanyahu [online]. CNN, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Benjamin Netanjahu
Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Benjamin_Netanjahu“