The English encyclopedia Allmultimedia.org will be launched in two phases.
The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 24, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).

Mírová dohoda z Osla

Z Multimediaexpo.cz


Mírová dohoda z Osla je klíčový okamžik izraelsko-palestinského konfliktu. Jedná se o první dohodu mezi Izraelci a Palestinci a fakticky je to poprvé, co Palestinci uznali existenci Izraele. Dohoda byla podepsána mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) 13. září 1993 ve Washingtonu, v USA. Název dohody byl odvozen od hlavního norského města, kde probíhala jednání iniciovaná skupinou Norské výzkumné organizace (FAFO). Tato dohoda zahrnovala i autonomii části pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.

Obsah

Vývoj

Počátek mírového procesu, který vyústil v Dohody z Osla, se datuje k říjnu roku 1991, kdy byla do Madridu svolána konference o míru na Blízkém východě. Jeho součástí byla bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinci, Sýrií, Libanonem a Jordánskem. V lednu 1992 pak probíhala multilaterální jednání v Moskvě na téma ekonomického rozvoje, životního prostředí, vody a uprchlíků. Celkem mezi Izraelci a Palestinci proběhlo deset kol jednání, avšak bez jakéhokoliv průlomu. Hlavním sporným bodem byla stavba židovských osad na obsazených územích.[1] Dalším problémem byla platnost izraelského zákona zakazujícího přímý kontakt izraelských občanů s příslušníky OOP.

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993.

Mimo zmíněná jednání probíhaly tajné schůzky v Oslu, za účasi představitelů Izraele a členů OOP.[2] Tyto tajné schůzky vyústily nakonec v roce 1993 v uzavření dohod nazvaných Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement. Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 v Bílem domě ve Washingtonu, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu předsedou OOP Jásirem Arafatem. Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi i Jásiru Arafatovi udělena Nobelova cena míru. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy. Během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, palestinských uprchlíků, židovských osad, hranic a distribuci vody. Konečná dohoda měla být uzavřena v souladu s doporučením rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338. Rozdělení palestinských obsazených území na zóny A, B, C se datuje právě k podepsání Dohod z Osla. Zóna A pak znamená území pod plnou palestinskou samosprávou, zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou, zóna C pod plnou izraelskou správou.[3][1]

Protesty

Podepsání dohod z Osla se však - přestože se jednalo o významný krok na cestě k míru - ukázalo jako dosti kontroverzní krok. Bylo zřejmé, že tento mírový proces situaci značně zkomplikoval. Především na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména organizací Hamas a Palestinský islámský džihád, které se proti OOP a smlouvám z Osla začaly vymezovat. Současně se začaly stupňovat i teroristické akce, kterým však v té době nedostatečně vyzbrojená a vycvičená palestinská policie (která v palestinských autonomních oblastech nahradila izraelské vojáky) nebyla schopna účinně čelit. Mírový proces a jeho důsledky vyvolal reakci i v Izraeli, kde se proti dohodám vymezila nejsilnější opoziční pravicová strana Likud a další pravicová uskupení. Těžkou ránu pro mírový proces zasadil 25. února 1994 Baruch Goldstein, židovský osadník, který v hebronské hlavní mešitě, jeskyni patriarchů, postřílel 29 modlících se Arabů, ve snaze zastavit mírový proces. Palestinští radikálové využili tento incident jako záminku k rozpoutání násilí. Novým jevem se staly sebevražedné atentáty, na které Izraelci reagovali vojenskými zásahy a uzávěrami palestinských území. Tyto ofenzivní akce však palestinskou autonomii, která je na Izraeli ekonomicky závislá, ruinovaly. Mírový proces však i přes tyto problémy pokračoval a mezi Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem byla s několikaměsíční prodlevou podepsána dohoda o odchodu izraelských jednotek z pásma Gazy a z Jericha. Prezidentem Palestinské samosprávy se pak oficiálně stal Jásir Arafat a 1. července 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.[4]

Přechodná dohoda Oslo II

Po zdlouhavých jednáních byla 28. září 1995 ve Washingtonu podepsána dohoda o rozšíření autonomie Západního břehu a Pásma Gazy, tzv. Oslo II, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu Jásirem Arafatem. Svatá místa na Západním břehu byla předána do rukou Palestinců s výjimkou jeskyně patriarchů v Hebronu a byla formulována speciální ujednání pro hrob Ráchel v Betlémě a Josefův hrob v Nábulusu. Tato ujednání zaručovala volný přístup ke všem místům. V dohodě se Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů krychlových litrů ročně. Na základě smlouvy mělo být postupně propuštěno 5 až 6 tisíc palestinských vězňů zadržovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů a to jak na palestinských autonomních územích tak v Izraeli. V Izraeli se krajním projevem odporu proti dohodám z Osla stal atentát na Jicchaka Rabina spáchaný 4.11.1995 izraelským extremistou Jigalem Amirem. Na palestinských územích pak palestinský Islámský džihád vyzval k pokračování boje proti Izraeli. Od této doby začal mírový proces stagnovat. Podepsalo se na tom i vítězství strany Likud a jejího lídra Benjamina Netanjahua ve volbách roku 1996, kdy byl poražen Rabinův nástupce a spoluautor dohod z Osla Šimon Peres ze Strany práce. Na palestinské politické scéně došlo k posilování pozic Hamasu vůči OOP Jásira Arafata. Mezi Izraelci a Palestinci nedošlo k žádnému pokroku ani po mimořádných parlamentních a prezidentských volbách v Izraeli 17. května 1999, kdy zvítězil blok Strany práce vedený Ehudem Barakem. Naopak po neúspěchu summitu v Camp Davidu v červenci 2000 došlo k nárůstu nepřátelství, které nakonec vedlo k vypuknutí palestinské druhé intifády (2000-2005).

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ 1,0 1,1 ČEJKA, Marek; NEDOROSTOVÁ, Dáša. Izrael a palestinská území po 11. září 2001. Politologický časopis, 2002, roč. 9, čís. 1. Dostupné online.  
  2. ↑ Zákon o zákazu kontaktů, byl v souvislosti s těmito jednáními zrušen 12. prosince 1992.
  3. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 552-578.  
  4. ↑ KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-265-9. S. 196-197.  

Bibliografie

  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.  
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.  

Související články

Externí odkazy

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/M%C3%ADrov%C3%A1_dohoda_z_Osla“