The English encyclopedia Allmultimedia.org will be launched in two phases.
The final launch of the Allmultimedia.org will take place on February 24, 2026
(shortly after the 2026 Winter Olympics).

Jicchak Šamir

Z Multimediaexpo.cz


Jicchak Šamir (hebrejsky: יִצְחָק שָׁמִיר, rodným jménem Jicchak Jaziernicki, * 15. října 1915, Ružany, Ruské impérium, dnes Bělorusko) byl izraelský politik v minulosti zastávající řadu ministerských postů a v letech 1983 až 1984 a 1986 až 1992 izraelský premiér.[1]

Obsah

Biografie

Šamir se narodil v Ružanech v carském Rusku (nyní Bělorusku).[1] Přestěhoval se do Varšavy, kde vystudoval práva na Varšavské univerzitě.[1] Ve čtrnácti letech se připojil k mládežnickému sionistickému hnutí Betar.[1]

V mandátní Palestině

V roce 1935 imigroval do mandátní Palestiny a ten samý rok si změnil příjmení na Šamir. Vstoupil do židovské podzemní militantní organizace Irgun, která vystupovala proti britské správě Palestiny, a která se inspirovala myšlenkami Vladimíra Žabotinského.[1] Když se v roce 1940 Irgun rozštěpil, zůstal Šamir v nejvíce militantní části Lechi, kterou vedl Avraham Stern.[1] Tato organizace je popisována jako ultranacionalistická a teroristická.[2][3] Představitelé Lechi se tajně sešli se zástupci nacistického Německa v Bejrútu, kde Němcům nabídli otevření vojenské fronty proti Britům na Blízkém východě, výměnou za vyhnání Židů z Evropy do Palestiny.[2] V roce 1941 byl Šamir uvězněn britskými úřady.[4] Když byl Stern v roce 1942 Brity zavražděn, Šamir uprchl z vězení a v roce 1943 se stal jedním ze tří vůdců skupiny Lechi.[2] V říjnu 1944 byl britskými úřady vyhnán a internován v Africe.[1] Z tábora, kde byl zadržován se pokusil uprchnout v nádrži na vodu.[5] Po úspěšném útěků získal azyl ve Francii, avšak zpět se vrátil až po vyhlášení izraelské nezávislosti v roce 1948.[1] Jako jeden ze tří vůdců Lechi schválil vraždu vyslance OSN pro Blízký východ, hraběte Folke Bernadotta,[6] který byl podle Šamira a jeho spolupracovníků antisionista a „evidentní agent britského nepřítele.“[7] V souvislosti s touto akcí Šamir poznamenal, že: „židovská etika ani židovské tradice nemohou vyřadit terorismus jako způsob boje.“[8] Šamir a jeho kolegové velmi obdivovali irské republikány a snažili se je následovat v jejich protibritském boji. Šamir si sám vybral přezdívku „Michael,“ po Michaelu Collinsovi.[9]

Po vyhlášení nezávislosti

Po úspěšné válce za nezávislost vstoupil Šamir do zpravodajské služby Mosad, kde působil v letech 1955 až 1965.[1] V roce 1969 se připojil ke straně Cherut vedené Menachemem Beginem a ve volbách do Knesetu v roce 1973 byl zvolen poslancem za stranu Likud.[1] V roce 1977 se stal předsedou Knesetu,[1] v roce 1980, po rezignaci Moše Dajana, ministrem zahraničí[4] a nakonec v roce 1983 vystřídal Begina na postu ministerského předsedy.[10]

Izraelský premiér

Šamir při setkání s americkým ministrem obrany Casparem Weinbergerem

Přestože měl Šamir v Likudu pověst zastánce tvrdé linie, předsedal v roce 1977 Knesetu při příležitosti návštěvy egyptského prezidenta Anwara Sadata a při příležitosti mírových rozhovorů.[4] V letech 1981 a 1982 jako ministr zahraničí přímo dohlížel na jednání s Egyptem a normalizaci vztahů po uzavření mírové smlouvy[4] a rovněž řídil jednání, která vedla v roce 1983 k dohodě s Libanonem (následně zamítnutou libanonským parlamentem).[1] Mírovou smlouvu s Egyptem však Šamir rezolutně odmítal.[10] Jeho neúspěch při stabilizaci izraelské inflační ekonomiky vedl k nerozhodnému výsledku parlamentních voleb v roce 1984, po nichž byla vytvořena vláda národní jednoty, ve které byl Šamirův Likud a Ma'arach vedený Šimonem Peresem.[11] Součástí koaliční dohody byl rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci Peres až do září 1986 zastával post premiéra, zatímco Šamir funkci ministra zahraničí a po tomto datu došlo k výměně.[11] Jako ministr zahraničí spolupracoval s ministrem obrany Moše Arensem, americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a americkým ministrem obrany Casperem Weinbergerem na rámcové dohodě o americko-izraelské strategické spolupráci a americko-izraelské dohodě o volném obchodu.[4] Rovněž inicioval znovunavázání diplomatických vztahů s mnoha africkými státy, které s Izraelem přerušily diplomatické styky po Jomkipurské válce a následující ropné krizi.[1] Během doby, kdy Šamir zastával úřad premiéra došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů[12] a blokoval Peresovy snahy o konání regionální mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králem Husajnem v takzvané Londýnské dohodě.[13] Za jeho vlády rovněž došlo k výrazné podpoře osadnické politiky.[12] Ve volbách v roce 1988 byl znovuzvolen do Knesetu a opětovně vytvořil vládní koalici s Peresovým Ma'arachem, která fungovala až do „špinavého triku“ v roce 1990, kdy Ma'arach opustila koalici a nechala Šamira s jeho pravicovými koaličními partnery.[14] V roce 1991 se za Šamirovy vlády Izrael zúčastnil Madridské mírové konference a provedl záchrannou operaci pro tisíce etiopských Židů, při operaci Šalamoun.[1] Během války v Zálivu Šamir po americkém nátlaku rozhodl, že se Izrael, navzdory iráckým útokům raketami typu Scud na izraelská města, nepustí do odvetné akce, aby tak nerozbil koalici s arabskými státy proti Iráku.[15] Na oplátku získal Izrael protiraketová baterie Patriot a příslib finančních dotací ze strany Spojených států.[15][16] Šamir nakonec opustil úřad v roce 1992, poté co jeho vláda padla kvůli rozporům zhoršené bezpečnostní situaci a roztržkám jak ve vládě, tak v Likudu, které vznikly díky účasti na Madridské mírové konferenci, čímž prakticky Likud vstoupil do vyjednávání o palestinské autonomii na Izraelem okupovaných územích.[17]

Volební porážka a důchod

Ve volbách v roce 1992 byl poražen Jicchakem Rabinem ze Strany práce (dříve Ma'arach).[18] V březnu 1993 rezignoval na post předsedy Likudu, ale ponechal si poslanecký mandát, který vykonával až do voleb v roce 1996.[19] Často kritizoval svého nástupce ve vedení strany Benjamina Netanjahua za to, že je příliš nerozhodný v jednání s Araby.[20] Šamir zašel tak daleko, že v roce 1998 odešel z Likudu a podpořil odštěpeneckou frakci Likudu a novou pravicovou stranu Benny Begina, Cherut - Národní hnutí,[20] které se voleb v roce 1999 zúčastnilo společně s Národní jednotou.[21] Po Netanjahuově porážce se Šamir vrátil do Likudu a podporoval Ariela Šarona v premiérských volbách v roce 2001. Po tomto roce přestal dělat veřejná prohlášení. Šamirovo jméno se znovu-objevilo v izraelském tisku v roce 2004, když byla zamítnuta žádost jeho rodiny o zvláštní státní financování jeho hospitalizace v ošetřovatelském domě Queen Juliana.[22] Představitelé ministerstva financí se obávali, že by tímto vznikl precedent, který by mohl následně vážně zatížit izraelskou ekonomiku.[22] Dále pak navrhli, aby byla na léčbu použita Šamirova státní penze.[22] V červnu 2006 uvedl Makor Rišon, že Šamir (v té době krátce před 91 narozeninami) již nerozpoznává své návštěvy.

Související články

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jicchak Šamir

Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Jicchak_%C5%A0amir“