Britský mandát Palestina

Z Multimediaexpo.cz

Britský mandát Palestina známý také jako Mandát pro Palestinu bylo mandátní území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské mírové konferenci z roku 1919.

Meziválečné období

Toto nové uskupení vzniklo po první světové válce jako důsledek pádu Osmanské říše. Mezi hlavní cíle britského mandátu patřila nápomoc provedení Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“.^[1] Za podpory agentury britské mandátní správy došlo k masivnímu přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což mělo za následek zrod moderního arabského nacionalismu. Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma stane součástí židovské národní domoviny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů, přijato Kongresem Spojených států amerických a stvrzeno podepsáním mezinárodní Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy) z roku 1925.^[2] V druhé polovině 30. let 20. století došlo k vzpouře arabského obyvatelstva, při které Arabové zabrali značnou část mandátu. To vedlo Velkou Británii k přehodnocení vztahu k židovskému přistěhovalectví. V roce 1939 se Velká Británie pokusila revokovat tzv. Bílou knihu, a tím zastavit proud uprchlíků, což však bylo stálým mandátním výborem Společnosti národů odmítnuto. Zavedla však následně kvóty, podle nichž byl limitován příliv židovských přistěhovalců. Tento čin se však tváří v tvář přicházející Druhé světové válce a holocaustu ukázal jako fatální rozhodnutí a pro evropskou židovskou populaci jako rozhodnutí katastrofální.^[3]

Konec mandátní správy

Po skončení války se situace zdánlivě navrátila k předválečnému stavu. Sionisté požadovali uvolnění židovského přistěhovalectví, Arabové naopak zakročení proti sionistickým aspiracím. Velká část sionistického hnutí se Brity cítila podvedena, neboť doufala ve změnu jednání poté, co židovští dobrovolníci bojovali v britské armádě. Ve snaze přimět Brity k řešení se radikálnější křídlo Hagany uchýlilo k formě případného ozbrojeného odporu vůči Britům. Za tímto účelem se snažila koordinovat činnost Hagany, znovuobnoveného Irgunu a Lechi. Společně ještě s jednotkami Palmach provedli 1. listopadu 1945 takzvanou Noc vlaků, při které způsobili kolaps železniční dopravy v celém mandátu.^[4] Hagana provedla sérii sabotáží po celé Palestině, což vyprovokovalo britský zátah v sobotu 29. června 1946 („Černá sobota“), během kterého bylo zatčeno mnoho členů Hagany a i Židovské agentury. Do protibritského tažení se zapojil Irgun v čele s Menachemem Beginem, pozdějším izraelským premiérem, a Lechi. V reakci na „Černý šabat“ se Begin rozhodl k nezávislé akci, kterou se stal útok na hotel King David, při kterém bylo vyhozeno celé jedno křídlo hotelu, ve kterém sídlil odbor kriminálního vyšetřování, a jenž si vyžádal 91 obětí - Britů, Arabů a Židů. Irgun dále útočil na transporty, posádky a kasárna. Rozsah a síla útoku na hotel King David byl jedním z hlavních důvodů, proč Britové složili svou správu nad mandátem a předali věc k rozsouzení nově založené OSN.

Rozdělení mandátu

Podrobnější informace naleznete na stránce: Plán OSN na rozdělení Palestiny

Plán OSN na rozdělení britského mandátu Palestina z r. 1947.

13. května 1947 byla Valným shromážděním OSN ustavena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (United Nations Special Comitee for Palestine, UNSCOP). Tu tvořili zástupci Austrálie, Československa, Guatemaly, Jugoslávie, Indie, Íránu, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye. Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i SSSR, o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl arabský stát zaujímat 7200 km², 804 000 Arabů a 10 000 Židů, židovský pak 8800 km² (velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť), 538 000 Židů a 397 000 Arabů. Jaffa měla patřit k arabskému státu. Jeruzalém s přilehlým okolím tvořil mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory (z důvodu předpokládané vyšší technologické vyspělosti). Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.

Reakce na rozdělení

Zatímco sionistická organizace plán na rozdělení přijala (byť s nechutí, neboť se vzdávala Jeruzaléma jako předpokládaného hlavního města), arabská strana plán nekompromisně odmítla. V arabském světě vypukly po oznámení výsledků nepokoje vůči Židům. Nepokoje, při nichž bylo zabito několik desítek Židů a řada obydlí a synagog vypálena, propukly v Aleppu v Sýrii, tak i v Adenu v Jemenu. V Palestině vyhlásil Arabský vyšší výbor stávku od 2. do 4. prosince 1947. Po druhé světová válce byla roku 1945 nahrazena Společnost národů Organizací spojených národů (OSN), která ve své Chartě potvrdila územní práva národů v jejich předválečné podobě.^[5] Po skončení války však bylo území Mandátu Palestina na pokraji občanské války. Velká Británie tak přenechala řešení nastalého stavu OSN.^[6] Valným shromážděním OSN je 29. listopadu 1947 přijat Plán OSN na rozdělení Palestiny, který má rozdělit území na západ od řeky Jordán na dvě části a zařadit Jeruzalém pod mezinárodní správu. Rozhodnutím měl vzniknout židovský stát o celkové rozloze 15 tisíc km² (z čehož však 75 % zabírala poušť) a arabský stát o celkové rozloze 11 tisíc km². Židy byl tento plán přijat, Araby však byl odmítnut.^[7] Britský mandát Palestina vypršel 15. května 1948. O půlnoci před vypršením Britského mandátu Palestina byla v Tel Avivu slavnostně 14. května 1948 přečtena a podepsána Deklarace nezávislosti Státu Izrael. Nový stát byl vyhlášen pouze na místech přiznaných mu plánem OSN na rozdělení Palestiny. Ostatní místa získal posléze jako důsledek Války o nezávislost (též Palestinské války), která vypukla den po vyhlášení nezávislosti.

Britská evakuace

2. prosince přijaly členské státy Arabské ligy ustanovení o zřízení Arabské osvobozenecké armády. Během postupné evakuace Palestiny docházelo velmi často k tomu, že Britové předávali Arabům své policejní stanice, eventuálně harmonogram jejich vyklizení, stejně tak jako zbraně a munici. K tomu došlo např. v Safedu, Beisanu (Bejt Še'an), Latrunu, Kastelu a jinde. Na jaře již byl Jeruzalém odříznut od spojení s Tel Avivem. Židé získávali zbraně především z poválečné Evropy, nezanedbatelnou roli hrály dodávky zbraní z tehdejšího Československa, jakož i dodávky letadel a výcvik vojáků a pilotů v Československu (např. letadla Avia S-199). Omezené dodávky zbraní se podařilo i přes embargo propašovat z USA (např. 4 bombardéry B-17). Svou roli sehrála i improvizace a vlastní výroba zbraní a jejich originální adaptace v tajných dílnách Hagany. Hlavním dodavatelem však zůstalo Československo. Během jara 1948 již mezi Haganou a arabskými jednotkami propukla otevřená válka, ve které měly arabské síly navrch. Hagana se proto rozhodla přejít do ofenzívy, i když riskovala možný střet s britskými jednotkami. Obklíčení Jeruzaléma bylo prolomeno 21. dubna po dvoudenní bitvě obsadily židovské oddíly Haifu a arabské obyvatelstvo, které do té doby tvořilo těsnou většinu obyvatelstva, uprchlo. V noci z 9. na 10. května byla Palmachem po několika marných pokusech dobyta citadela v Safedu, středisku Horní Galileje. Arabské obyvatelstvo z města poté uprchlo. Pád Safedu byl pro Araby žijící v Horní Galileji šokem a řada z nich začala kvapně opouštět své domovy. Do 14. května tak byla Galilea, přímořská planina a Jafo v rukách Židů. Arabové většinou uprchli do Libanonu nebo Sýrie, část z nich pak do samařských hor.

Dejr Jásin, Kfar Ecijon a konvoj na horu Scopus

Abdulláh Tel (napravo) s kapitánem Chikmatem Mihjarem (nalevo) s dvěma přeživšími masakru v Kfar Ecijon.

Jednou z nejtemnějších stránek této války jsou masakry civilistů, které se odehrály na obou stranách. 9. dubna 1948 byla během akcí organizovaných kvůli obnovení průchodnosti jeruzalémského koridoru napadena jednotkami Irgunu a Lechi arabská vesnice Dejr Jásin (viz Masakr Dejr Jásin). Ironií osudu tato vesnice nedlouho předtím uzavřela přátelství se sousední židovskou obcí Giv'at Ša'ul. Zhruba 100–200 mužů, žen a dětí bylo během útoku zabito. O tři dny později byl na cestě mezi Novým Městem a horou Skopus Araby zmasakrován konvoj sedmdesáti sedmi židovských lékařů a sester mířící do nemocnice Hadasa. 13. května, den před vyhlášením nezávislosti, byl Arabskou legií podporovanou místními arabskými dobrovolníky, dobyt blok kibuců Guš Ecion. Celkem 157 obránců kibucu padlo, z toho padesát bylo zavražděno davem až poté, co se vzdali. Masakr v Guš Ecijon přežili pouze čtyři lidé.

Vojenští správci

Vysocí komisaři

Související články

• Balfourova deklarace (1917)
• Churchillova bílá kniha
• Plán OSN na rozdělení Palestiny
• Internace Irgunu a Lechi v Africe

Bibliografie

• Barnavi, E. a kol. Atlas univerzálních dějin židovského národa: od časů biblických praotců do současnosti. Victoria Publishing, Praha, 1995, 299 s. ISBN 80-7187-013-7
• Johnson, P. Dějiny židovského národa. Panorama, Praha, 1995, 591 s. ISBN 80-85336-31-6
• Lewis, B. Dějiny Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997, 384 s. ISBN 978-80-7106-926-3
• Sachar, H.M. Dějiny Státu Izrael. Regia, Praha, 1998, 768 s. ISBN 80-902484-4-6
• Schubert, K. Dějiny Židů. NS Svoboda, Praha, 2003, 132 s. ISBN 80-205-1036-2

Poznámky

1. ↑ Eretz.cz. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina - Zřízení mandátu. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online
2. ↑ Eretz.cz. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina - Britské administrativní rozdělení Mandátu na Transjordánsko a zbytkovou Palestinu. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online
3. ↑ Eretz.cz. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina - Peelova komise. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online
4. ↑ SZÁNTÓ, Jakub. Agentka Tzipi Livniová. Reflex, říjen 2008, roč. XIX., čís. 41, s. 82–85. Dostupné online. ISSN 0862-6634.  
5. ↑ Britské listy. Palestina neexistuje, nemůže být okupovaným územím. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online
6. ↑ Eretz.cz. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina – Situace po skončení II. světové války. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online
7. ↑ Eretz.cz. Židovská historie: Britské mandátní území Palestina - Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947. [online] [Cit.2008-03-16]. Dostupné online

Externí odkazy

• Izrael.cz – Britský mandát nad Palestinou – závazek vůči židovskému státu