V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Multimediaexpo.cz:Článek dne/Archiv

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(++)
(+ Aktualizace)
Řádka 53: Řádka 53:
{{Článek dne/2023/05}}
{{Článek dne/2023/05}}
-
477. článek dne...(do 4. května 2023)
+
477. článek dne...(do 11. května 2023)
 +
 
 +
----
 +
 
 +
{{Článek dne/2023/06}}
 +
 
 +
478. článek dne...(do 21. května 2023)
 +
 
 +
----
 +
 
 +
{{Článek dne/2023/07}}
 +
 
 +
479. článek dne...(do 24. května 2023)
----
----
[[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]
[[Kategorie:Archiv Multimediaexpo.cz]]

Verze z 21. 5. 2023, 10:02

Zde je archiv článků DNE pro rok 2023, které již byly zveřejněné na hlavní stránce (aby nedocházelo k častému opakování).

Všechny články se vkládají pomocí šablon.


Panoramic views of Borobudur (2006)

Borobudur je chrámový komplex mahájánového buddhismu v indonéském Magelangu na Střední Jávě. Skládá se z šesti čtvercových teras završených třemi kruhovými terasami, celá stavba je poseta 2 672 reliéfními panely a 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby ve středu nejvýše položené terasy, je obklopena 72 sochami Buddhy sedících uvnitř menších perforovaných stúp.

Borobudur je zasvěcen především Buddhovi Gautamovi. Jedná se rovněž o buddhistické poutní místo – poutníci začínají svůj výstup na Borobudur u základny, odkud započnou v obcházení a zároveň mírném stoupání až k vrcholu. Poutníci cestou k vrcholu symbolicky projdou třemi úrovněmi světa (trilóka) vyplývajícími z buddhistické kosmologie. Cestou na vrchol poutníky provází systém schodišť a chodeb s 1 460 reliéfními panely umístěných na zdech a balustrádách.

Chrámový komplex pochází asi z 9. století, pravděpodobně od 14. století byl opuštěn patrně z důvodu úpadku buddhistických a hinduistických království na Jávě a postupné konverzi Javánců k islámu. Borobudur byl znovu objeven až v roce 1814, kdy tehdejší britský místodržící na Jávě, sir Thomas Stamford Raffles, byl na stavbu upozorněn domorodými Javánci. Borobudur od té doby prošel několika rekonstrukcemi, největší rekonstrukční práce probíhaly mezi lety 1975–1982 pod patronací indonéské vlády a UNESCO. V roce 1991 byla stavba přijata mezi památky světového dědictví UNESCO.

Jednou ročně na Borobuduru slaví Indonésané a buddhisté svátek vesak (narození Buddhy). Chrámový komplex je nejnavštěvovanější indonéskou turistickou atrakcí.

Borobudur se nachází přibližně 40 kilometrů severozápadně od Jogjakarty na vyvýšeném místě mezi dvěma dvojicemi sopek Sundoro–Sumbing a Merbabu-Merapi, a dvěma řekami Progo a Elo. Podle místní legendy je zdejší oblast, známá jako planina Kedu, posvátným místem a díky své úrodnosti je přezdívána „zahrada Jávy“. Poblíž Borobuduru jsou další buddhistické a hinduistické chrámy jako např. Prambanan. Během renovovacích prací na počátku 20. století bylo zjištěno, že celkem tři buddhistické chrámy v oblasti (Borobudur, Pawon a Mendut) jsou postaveny v přímé linii. Tato skutečnost může být náhodná, avšak takovéto zarovnání chrámů může mít spojitost s místním lidovým vyprávěním o tom, že kdysi dávno byla mezi Borobudurem a Mendutem cesta dlážděná cihlami se zdmi po obou stranách. Všechny tři chrámy (Borobudur, Pawon a Mendut) si jsou podobné architekturou i výzdobou a pocházejí ze stejné doby, což může rovněž naznačovat, že mezi chrámy existovala určitá rituální vazba, avšak nic konkrétního známo není.

Na rozdíl od ostatních chrámů, které byly postaveny na rovinatém povrchu, byl Borobudur postaven na skalnatém podloží ve výšce 265 m n. m. a 15 m nad dnem vyschlého paleolitického jezera. Existence jezera byla ve 20. století námětem intenzivních diskusí archeologů. Uvažovalo se o tom, že Borobudur byl postaven na břehu jezera nebo dokonce přímo na jezeře. V roce 1931 holandský odborník na hinduistickou a buddhistickou architekturu W. O. J. Nieuwenkamp přišel s teorií, že planina Kedu byla kdysi jezerem a Borobudur původně představoval lotosový květ plovoucí po jezeře. Lotosové květy jsou k vidění na téměř každém buddhistickém uměleckém díle, často slouží jako trůn pro buddhy či jako podstavec pro stúpy. Architektonické ztvárnění Borobuduru podle Nieuwenkampa dále připomíná vyobrazení lotosu, ve kterém postoje Buddhů symbolizují Lotosovou sútru, jeden z nejrozšířenějších textů mahájánového buddhismu (tato forma buddhismu je široce rozšířena ve východní Asii). Tři terasy kruhového tvaru na vrcholu Borobuduru by rovněž mohly představovat lotos. Tato Nieuwenkampa teorie však byla odmítnuta mnohými jinými archeology s tím, že životní prostředí kolem Borobudur je suché a neobsahuje dostatek vláhy potřebné pro růst lotosových květů.

Na druhou stranu někteří geologové podporují Nieuwenkampovy teze poukazujíce na jílové sedimenty nalezené v blízkosti Borobuduru. Studium stratigrafie, sedimentů a vzorků pylů prováděné v roce 2000 podporuje přítomnost paleolitického jezera poblíž Borobuduru, což by mohlo potvrdit výše uvedené závěry, ke kterým došel Nieuwenkamp. Jezerní oblast se přitom časem měnila a studie rovněž prokázala, že Borobudur v době kolem 13. a 14. století ležel na břehu jezera. Jezero přitom mělo zaniknout vlivem toku řek a vulkanických aktivit, které přeměnily ráz krajiny. V těsné blízkosti Borobuduru se nachází jedna z nejaktivnějších sopek.

Borobudur byl po několik staletí opuštěn a postupně byl zakryt sopečným popelem a z velké části jej pohltila džungle.
Z jakého důvodu však byl Borobudur opuštěn a na tak dlouhou dobu zapomenut, zůstává záhadou...


472. článek dne...(do 7. března 2023)


THE OSCARS: The 89th Oscars broadcasts live on Oscar SUNDAY, FEBRUARY 26, 2017.

Jessica Claire Biel (* 3. března 1982) je americká herečka a bývalá modelka.

Její pravděpodobně nejznámější rolí je Mary Camdenová z dlouhotrvajícího rodinného seriálu 7th Heaven (V sedmém nebi). Z filmů jsou to role v remaku The Texas Chainsaw Massacre (Texaský masakr motorovou pílou), The Ilusonist (Iluzionista) a Summer Catch.

Jessica se narodila v malém městě Ely, rodičům Jonathanu Edward Bielovi a Kimberly Conroe. Jessica, která má mladšího bratra Justina a staršího bratra Roberta, vyrůstala v Boulder, Colorado. Tam se její rodina přestěhovala ještě, když byla velmi malá. Zpočátku cvičila, aby se mohla stát vokalistkou a vystupovat v hudebních divadlech, což se jí téměř hned podařilo. Účinkovala v mnoha muzikálech, jako např. The Sound of Music (Zvuk hudby), Annie, Beauty and the Beast (Kráska a zvíře) a Anything Goes (Všechno jde).

Její profesionální růst se začal, když se Biel v roce 1994 zúčastnila International Modeling & Talent Association Convention v Los Angeles a začínala pracovat jako modelka. Jej velký skok přišel když v 14 letech získala roli Mary Camden v televizním seriálu z produkce WB TV Series 7th Heaven (V sedmém nebi). Rodinné drama z dílny Aarona Spellinga a Brendy Hampton se stala nejpopulárnějším (a zároveň nejdéle trvajícím) seriálem na začínající stanici. Filmová kariéra Jessicy začala, když měla 15 roků. Tehdy se objevila po boku Petera Fondy ve filmu Ulee's Gold (1997), za který získal tento herec Zlatý Glóbus a nominaci na Oscara. V roce 2002 se stala vedoucí modelkou firmy L'Oreal cosmetics.

V roce 2000, Biel pózovala "nahoře bez" pro šokující fotografie časopisu Gear. Série s názvem Padlý Anděl byla o to kontroverznější, že modelka měla v té době pouze 17 let. Herečka byla dlouho prezentována v roli poslušné Pastorova dcery a její pocit frustrace a hněvu způsobil rozhodnutí nafotit takovéto snímky. Rovněž vinila svůj "nevinný" obraz ze seriálu, z toho že brzdí její filmovou kariéru, včetně ztráty hlavní role ve filmu Americká krása. Tu získala Thora Birch. Jessica také doufala, že by mohla ze Sedmého nebe odejít a zrušit smlouvu, kterou měl uzavřenou. Splnilo se to protože vyhození kvůli fotkám na sebe nenechalo dlouho čekat. Později řekla, že pózování pro časopis už litovala vzala to jako poučnou lekci a zkušenost. Jessica se do seriálu vrátila v sezóně 2001–2002 a pak na minimum omezila své účinkování v televizi. Rozhodla se zcela soustředit na filmovou kariéru.

Po odchodu ze Sedmého nebe přijala účinkování v projektech, které byly primárně určeny teenagerům a mladým lidem včetně jejího prvního významnějšího filmu Summer Catch (Letní vzplanutí, 2001). Romantická komedie z baseballového prostředí, v níž se po boku Freddieho Prinze jr.. vláčela v bikinách se ale stal propadákem. Pak jí Roger Avary nabídl roli promiskuitní studentky vysoké školy v dramatu The Rules of Attraction (Pravidla vášně, 2002) a snímek byl i přes malé tržby přijat celkem pozitivně. Mladá rebelantka si získala pozornost režisérů. Jejím dalším filmem byl The Texas Chainsaw Massacre (Texaský masakr motorovou pilou, 2003). Tento hororový remake o skupině teenagerů, kteří se stanou obětí psychopatického vraha v kožené masce se stal pro Jessicu Biel velkým úspěchem. V USA padaly rekordy návštěvnosti a evropské uvedení popularitu ještě potvrdilo. Pro Biel to znamenalo vstup mezi hereckou elitu. Přesto recenze na tyto filmy byly převážně smíšené. Po masakru přišel další horor, opět hlavní role ve třetím pokračování Blade: Trinity (2004). Zahrála si zde po boku Wesley Snipese, změnila se na akční hrdinku, ale ani to nepomohlo.

Třetí Blade měl ze všech dílů ty nejhorší kritiky a Biel dostala příliš málo prostoru. Následovala menší role ve filmu Cellular a opět hlavní ženská role v akčním thrilleru Stealth: Přísně tajná mise (2005), kde hrála pilotku. Ambiciózní projekt, ale zcela propadl a původně plánovaný kasovní trhák zaznamenal obrovskou finanční ztrátu. Po téměř tříleté absenci, Jessica překvapila své fanoušky účinkováním ve finále Sedmého nebe v květnu 2006. Seriál byl ale pro velkou popularitu na poslední chvíli obnoven. Po několika nevýrazných interakcích její kariéra nakonec rozkvetla filmem Iluzionista (The Illusionist, 2006), kde si zahrála stoletou vévodkyni. Iluzionista získal kladné hodnocení a také relativně vysoké zisky v pokladně. Variety napsal, že "Biel je v boji se smrtí úplně skvělá" a "šikovně používá rafinovaný britský akcent."
Jejím dalším filmem byl Home of the Brave (Země zatracených, 2006) hovoří o vojácích vracejících se domů ze služby v Iráku.


473. článek dne...(do 28. března 2023)


FERGIE (November 23, 2014)

Fergie Duhamel, narozená jako Stacy Ann Ferguson (* 27. března 1975) je americká zpěvačka, která byla dlouho členkou skupiny The Black Eyed Peas.

Její rodiče, Terra a Pat, podporovali Stacy a její mladší sestru Danu Karrieren v rozhodnutí působit v showbusinessu. Stacy dostala svou první hereckou příležitost jako moderátorka v zábavném pořadu „The Charlie Brown and Snoopy show“ (1983), ale také ve dvou speciálních televizních vysílání - It´s Flashbeagle, Charlie Brown and Snoop show (1984), což byly velmi populární moderátorské pořady a talk show. Po působení v reklamě pro Rice Krispies (1984), působila Fergie v úspěšné televizní show – Kinds Incroporated.

V roce 1986 hrála Stacy v hororové komedii - Monster in the closet, ale působila dál v televizním seriálu - Kids Incorporated: Charbusters a Kids Incorporated: Rock in the New Year. V roce 1989 opustila Stacy světla reflektorů a vrátila se zpět do obyčejného života teenagerů.

Hudba ale byla pořád její největší vášní a tak založila spolu se Stefanie Ridel a s kolegyní Rance Sandstorm z televizního pořadu - Kids Incorporaded, skupinu Wild Orchid. V roce 1999 měla dokonce vlastní televizní pořad na televizním programu FOX TV. Svůj veškerý čas ale později věnovala jen skupině. Ta v roce 1997 vydala své první album Wild Orchid a hned poté, o rok později následovalo další, s názvem OXYGEN! V roce 2001 připravila skupina třetí album, ale už ho nestačila vydat. Skupina totiž přestala existovat, kvůli duševním krizím a depresím které na Fergie působily v tak silné míře, že bylo nutné podstoupit terapii.

O rok později se vrátila zpět k profesionální pěvecké kariéře. Toužila však po změně a tak odjela do Los Angeles. Za tu dobu potkala will.i.am z The Black Eyed Peas.
Potkávali se spolu v různých televizních show. Poté přijala na krátký čas nabídku a pěvecky doprovázela skupinu Trio. Nahrála s nimi 3 songy.

The Black Eyed Peas začali pod názvem Lban Klann (1989) ve složení: will.i.am, apl.de.ap a Taboo. Roku 1998 uveřejnili své první dílo s názvem Behind the Front a o dva roky později album Bridging the Gap. Jejich styl hudby byl ojedinělý a neznámý, ale přitom velmi kvalitní, už proto, že s nimi spolupracovaly hvězdy jako třeba Macy Gray nebo Wyclef Jean.

V roce 2003 vydali své třetí album Elephunk, na kterém už spolupracovala i Stacy. Ta přijala své umělecké jméno Fergie a byla oficiálně přijata jako členka skupiny The Black Eyed Peas. Poté následovalo album Monkey Business (2005). V roce 2009 vydali v pořadí již páté album s názvem The E.N.D, které je považováno za nejlepší album kapely. The Black Eyed Peas se odklonili od R&B stylu spíše k elektru. Nejznámějšími skladbami jsou Boom Boom Pow, nebo Meet Me Halfway, která válcuje všechny hudební stanice.

Dále tu máme jejich album The Beginning, které vyšlo 30.11. 2010. S prvním singlem The Time, která je remakem titulní písně k filmu Hříšný Tanec tato píseň snad projela všemi moderními rádii a stále se hraje! Toto album ale nezanechalo ve fanoušcích The Black Eyed Peas moc velké nadšení, jelikož jde spíše o will.i.amovo sólo než o skupinovou práci. Každopádně, k tomuto albu se musí nechat to, že The Black Eyed Peas chtěli pro novější generaci zrenovovat staré hity do novějšího kabátu. Jistě nepotkáte nikoho, kdo by si pouštěl klasickou titulní píseň Hříšného tance. Za toto musíme ovšem The Black Eyed Peas pochválit.

Díky velkým úspěchům skupiny se pokoušela Fergie prorazit i v sólové dráze a společně s will.i.amem nazpívala jednu z písní k filmu 50x a stále poprvé (2004)

V roce 2006 vydala i své debutové album s názvem The Dutchess, z něhož pochází i úspěšné písně London Bridge, Fergalicious, Glamorous nebo Big Girls Don't Cry. Všechny singly z její desky se navíc dostaly do TOP 5 Billboard Hot 100, což se předtím žádné zpěvačce nepodařilo. Tři singly z desky se navíc dostaly až na nejvyšší místo a za song Big Girls Don't Cry obdržela i nominaci na cenu Grammy Award.


474. článek dne...(do 11. dubna 2023)


A portrait of the mother lynx posing flatly on a stone.

Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy.

Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit. Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací náležících ke karpatské populaci.

Rys ostrovid je popisován jako obezřetné a plaché zvíře, nikoliv však zbabělé. Jako většina dalších kočkovitých umí dobře šplhat po stromech a často tuto svou schopnost uplatňuje, když potřebuje uniknout nebezpečí. Vodě se pokud možno vyhýbá, pokud už musí překročit vodní toky, využije k tomu klády, kameny či lidmi zbudované lávky. Plavat ovšem umí a jsou zaznamenány případy, kdy takto překonal i vodní plochy o řádových velikostech od desítek po stovky metrů. Rys je aktivní hlavně za soumraku, případně v noci, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Když se samice stará o mláďata a musí tedy častěji lovit, bývá činná mnohdy i za dne. Většinou se pohybuje pomalu, často si lehá či sedá. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 20 km, ale obvykle jde o asi 10 km. Dlouhé cesty podnikají jedinci hledající si teritorium případně ti, kteří pátrají po potravě v době jejího výrazného nedostatku.

Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Ve výjimečných případech se může jednat až o více než 2 000 km2 (severní Švédsko). Teritorium se dělí na domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria nejméně s jednou nebo i několika samicemi. Území samic jsou menší. Pokud se samčí teritoria překrývají, snaží se jejich vlastníci vzájemnému kontaktu pokud možno vyhnout. Své území si značí močí, trusem a drásáním kůry stromů.

Rysi vydávají asi 10 až 12 typů zvuků. Mňoukají, prskají, syčí, vrčí, vrní, kvílí, žvatlají, pobrukují a předou. Ve volné přírodě se zvukově příliš neprojevují kromě období rozmnožování. Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu. Projevuje se zvýšenou frekvencí značkování močí a častější potulkou, a to především u samců. Samice dává svou říjnost trvající asi 4 až 10 dnů najevo válením se na zádech a hlasitým mňoukáním. Před vlastním pářením probíhá seznamovací rituál, který je tím kratší, čím více se pár zná z dřívějška. Pářící se pár spolu zůstává několik dní, během nichž opakovaně kopuluje. Samec při tom kouše samici do krku, což je u kočkovitých šelem běžné. Březost trvá 67 až 74 dnů. Na konci tohoto období vyhledá samice doupě, což může být úkryt v houští, prohlubeň v kořenovém systému stromů, mezera v kamenné suti, případně skalní rozsedlina. V květnu až červnu rodí samice 1–4 mláďata. Mladé a starší samice mívají obvykle po jednom mláděti, rysice ve středním věku rodí nejčastěji dvojčata, v oblastech s dostatkem potravy se vyskytují trojčata a výjimečně i čtyřčata. Průměrný počet je 2,46 mláděte na vrh. Mláďata váží 245 až 430 gramů. Jejich vývoj trvá podstatně pomaleji než například u kočky divoké. Rodí se slepá, vidět začnou po 8–17 dnech. Nejprve jsou pokryta měkkou šedou srstí s jen vágními náznaky skvrn, zbarvení dospělých rysů získávají asi ve 14 týdnech věku. Kojení trvá nejméně 2 až 3 měsíce, zcela odstavena jsou však rysata až po 5 až 6 měsících. Pevnou stravu začnou přijímat po 6 až 7 týdnech. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje.
Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi 21 (samice) až 33 měsíci (samci).

Rys loví v naprosté většině případů sám, ale existují i záznamy o spolupráci více jedinců, nejspíše matky s mláďaty nebo sourozenců. Není vytrvalý běžec, na kořist číhá či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Data ze Švédska hovoří o tom, že 70 % úspěšných lovů bývá kratších než 20 metrů. Nicméně je schopen pronásledovat soby a zajíce i na vzdálenost 200 až 300 metrů a bývá v tom poměrně úspěšný. Je to zřejmě z toho důvodu, že dokáže odhadnout kondici oběti a když ví, že má šanci, běží za ní i na delší vzdálenost. K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, využívá při tom spadlé kmeny stromů, kameny a okraje houštin. Někdy čeká na kořist u zvířecích stezek či nor, v těchto případech hlavně zaječích, a snaží se oběť chytit jediným skokem. Celkem bylo určeno mnoho desítek druhů živočichů, jimiž se rysi živí.


475. článek dne...(do 25. dubna 2023)


Al Pacino (31 October 2016)

Alfredo James Pacino (* 25. dubna 1940) je slavný americký filmový herec, který se příležitostně věnuje také režii. Al Pacino patří k nejvýznamnějším americkým hercům, ztvárňuje především typ antihrdiny.

V roce 1971 režiséra Francise F. Coppolu zaujala jeho role narkomana ve filmu Panika v Needle Parku (The Panic in Needle Park) a nabídl mu roli ve svém novém filmu Kmotr (The Godfather). Právě role Michaela Corleoneho v mafiánské sáze podle románu Maria Puza ho proslavila a otevřela mu dveře k další kariéře. Snímek i jeho pokračování je mnohými filmovými žebřičky řazen mezi nejlepší filmy všech dob. Za tuto roli byl také nominován na Oscara, Zlatý glóbus a ceny BAFTA.

V roce 1973 si zahrál po boku Gena Hackmana ve filmu Strašák (Scarecrow) a v kriminálním dramatu Serpico, za který vyhrál Zlatý glóbus a byl opět nominován na Oscara. Následující rok si zopakoval svou roli Michaela Corleoneho v pokračování Kmotr II (The Godfather II), za kterou byl oceněn cenou BAFTA a potřetí byl nominován na Oscara i Zlatý glóbus.

V 70. letech ještě stihl natočit krimi drama Psí odpoledne (Dog Day Afternoon), kde ztvárnil bankovního lupiče Sonnyho, za který byl opět nominován na Oscara i Zlatý Glóbus a získal cenu BAFTA, drama Sydneyho Pollacka Bobby Deerfield, a justiční thriller ...A spravedlivost pro všechny (...And Justice for All), kde ztělesnil postavu Arthura Kirklanda, který si musí vybrat mezi kariérou nebo vlastním svědomím. Za tento neproměnil už svou pátou nominaci na Oscara.

Na začátku 80. let Al Pacino natočil krimi thiller Na lovu (Cruising) a rodinné drama Autor!Autor! (Author!Author!). Výraznou a dodnes nezapomenutelnou roli mu přinesla spolupráce s Brianem de Palmou, s kterým natočil výborné krimi drama Zjizvená tvář (Scarface), kde Pacino ztvárnil postavu arogantního drogového krále Tonyho Montanu. Za tuto roli získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon.

Po válečném filmu Revoluce (Revolution), který nebyl přijat s nadšením, se na pár let Al Pacino stáhl do ústraní a věnoval se na plno své vášni, divadlu. Přijal role jak v inscenacích na Brodwayi, tak i na mimobroadwayských a londýnských scénách. Za své postavy v divadelních hrách sklidil obrovský úspěch.

K filmovým rolím se vrátil v roce 1989, kdy si zahrál detektiva Franka Kellera v krimi thrilleru Moře lásky (Sea of Love), za kterého získal nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon v dramatu.

Na počátku 90. let se Al Pacino objevil ve filmu Dick Tracy, za který získal nominaci na Oscara, a završil trilogii o mafiánské rodině ve snímku Kmotr III (The Godfather III). V roce 1991 si zahrál s Michelle Pfeiffer v romantické komedii Frankie a Johnny.

Osudovým rokem pro Al Pacina se stal rok 1992. Nejdříve se objevil po boku hereckých es jako Jack Lemmon, Ed Harris nebo Kevin Spacey v adaptaci úspěšné divadelní hry o vypsání soutěže jednou realitní kanceláří Konkurenti (Glengarry Glen Ross) a poté ve filmu Vůně ženy (Scent of a Woman), kde vytvořil postavu slepého plukovníka, který si ke konci svého života znovu začíná uvědomovat krásu života. Nominace na Oscara i Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli za film Konkurenti sice neproměnil, ale po šesti nominacích, které vyšly naprázdno, byl za tuto roli oceněn Oscarem i Zlatým glóbem za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.

V průběhu 90. let se ale Al Pacinovi podařilo natočit více oceňovaných a kvalitních snímků. V roce 1993 to byl film Carlitova cesta (Carlito's Way), kde se opět sešel s Brianem de Palmou a exceloval v roli portorikánského zločince Carlita Briganteho. Další kritikou i diváky velmi pozitivně přijatý film bylo krimi drama z roku 1995, Nelítostný souboj (Heat), kde si opět zahrál s Robertem De Niro. Roku 1997 natočil další výtečné filmy, kde potvrdil své nesporné herecké kvality, a to thriller Ďáblův advokát (The Devil's Advocate), kde stvořil samotného Satana, a krimi drama Krycí jméno Donnie Brasco (Donnie Brasco), které vzniklo na základě skutečných událostí a výpráví příběh o newyorské mafii.


476. článek dne...(do 1. května 2023)


Lesser Town Bridge Towers (2019)

Malostranské mostecké věže jsou dvě stylově odlišné nestejně vysoké pražské věže tvořící vstup z Karlova mostu na Malou Stranu na královské cestě na počátku Mostecké ulice. Středověké mosty většinou bývaly na každém konci osazené věží. Karlův most má však na malostranském břehu dvě věže, propojené velkou gotickou bránou. Nižší věži se říká Juditina a je starší než Karlův most, vyšší věž pak byla budována až po jeho dokončení. Věže s bránou tvořily důležitou součást malostranského opevnění v dobách, kdy bylo Menší Město pražské - dnešní Malá Strana - samostatným územím. V případě vpádu cizích vojsk se do věží mohla uchýlit ozbrojená posádka, která bránila nepřátelům v přechodu přes most. Ale i v klidných dobách zde ozbrojené stráže dávaly vstupujícím najevo, že nebudou trpět žádné výtržnosti.

Nižší mostecká věž zvaná Juditina je připomínkou velmi dávných časů. Bývala součástí prvního pražského kamenného mostu, který spojoval vltavské břehy už ve 12. století. Známe jeho přibližnou podobu: měl dvacet oblouků, které se směrem do středu řeky rozšiřovaly, a jeho délka činila půl kilometru. Most byl pojmenován po Juditě Durynské, manželce českého krále Vladislava I., která financovala jeho stavbu. Byl vystavěn v letech 1158–1172 a stal se nejstarším kamenným mostem v českých zemích. V té době to bylo velkolepé dílo, vždyť ve střední Evropě se nacházely jen dva další podobné mosty v Drážďanech a Řezně. Juditin most byl v roce 1342 zničen velkou povodní. Místo něj dal Karel IV. vybudovat nový kamenný most, který dnes nese jeho jméno.

Juditina věž je původně románská. Pochází asi z počátku 2. čtvrtiny 12. století. Vznikla ještě dřív než samotný Juditin most, původně jako prvek opevnění malostranského území, které však vyhlíželo docela jinak než dnes: jádro osídlení s kamennou dlažbou se prostíralo v místech Malostranského náměstí a směrem k mostu jej chránily dva velké, mohutně opevněné areály – Biskupský dvůr a johanitská komenda. Rytířský řád sv. Jana Jeruzalémského, jehož členům se říkalo johanité a později maltézští rytíři, pozval do Prahy král Vladislav I. Zbožným rytířům věnoval mezi lety 1158 – 1169 pozemky v podhradí u vltavského břehu, aby zde mohli vystavět svou komendu, opevněný areál s kostelem Panny Marie, konventem a špitálem. Posláním johanitů bylo strážit cesty a místa, kudy putovali poutníci do Svaté země. V komendách často budovaných u mostů či brodů putující nalézali bezpečný nocleh, odpočinek i ošetření v nemoci. Příchod johanitů do Prahy s výstavbou Juditina mostu nepochybně souvisel, proto dnes Juditinu věž vnímáme jako cenný pozůstatek prastarých časů, kdy malostranské území střežili zbožní rytíři s osmicípým bílým křížem ve znaku. Ostatně české Velkopřevorství maltézských rytířů má své sídlo na Malé Straně dodnes. Péči o Juditin most však už v roce 1253 předal král Václav I. nově založenému českému rytířskému řádu Křižovníků s červenou hvězdou sídlícímu na staroměstské straně.

Juditina věž je vysoká bezmála třicet metrů. Je postavena z opukových kvádrů, které byly kladeny na maltu do řádků. Kvádříkové zdivo se používalo u všech významných románských staveb. Věž byla několikrát přestavěna, v roce 1503 těžce poškozena požárem a konečnou podobu získala renesanční úpravou na konci 16. století. Nově byla osazena střecha a proražena okna. V roce 1517 byla na Juditině věži vystavována uťatá hlava loupeživého rytíře Jindřicha z Bohnic. Stráže ho lapily v krčmě u Jičína, při převozu do Prahy však loupežník zemřel, a tak bylo rozhodnuto oddělit jeho hlavu od těla a na železném prutu ji po několik dní vystavovat z různých oken věže. Od konce 16. století až do roku 1784 sloužila Juditina věž jako sídlo mostního úřadu pro výběr poplatků z dovozu soli. Tuto funkci připomíná malý domek přistavěný k věži, kam se vstupuje přímo z mostu. V roce 1893 se věž koupí dostala do majetku města. Její tři patra propojují dřevěné schody a v každém patře se nachází velká místnost. Prostory ve věži již od roku 1927 využívá Klub za starou Prahu, který se víc než sto dvacet let věnuje ochraně pražských památek. Interiér je proto veřejnosti nepřístupný, otevírá se jen k příležitostným prohlídkám.

Pozdně románský opukový reliéf v prvním patře Juditiny věže pochází z poslední třetiny 12. století a původně snad zdobil její východní průčelí. Posléze zmizel pod nánosy různých stavebních úprav a náhodně byl objeven až koncem 19. století.


477. článek dne...(do 11. května 2023)


National Technical Museum in Prague (2022)

Národní technické muzeum v Praze (NTM) je největší českou institucí specializovanou na muzejní sbírky technického charakteru. Muzeum bylo založeno 5. července 1908 jako Technické muzeum Království českého. V současnosti představuje své sbírky ve 21 expozicích a v množství krátkodobých výstav v budově na Letné, v pobočce Centrum stavitelského dědictví v Plasích a v Železničním depozitáři v Chomutově.

Počátky sbírání technických památek na území Čech jsou spojeny s Jednotou pro povzbuzení průmyslu v Čechách, která v roce 1834 založila technický kabinet, ve kterém shromažďovala ukázky strojů a průmyslových výrobků. Zakladatelem českého moderního technického muzejnictví se stal Vojtěch Náprstek, který budoval sbírku světových průmyslových a technických novinek od roku 1862 a v roce 1887 zpřístupnil sbírky Českého průmyslového muzea v nové části domu U Halánků. Úspěchy výstavních podniků v 19. století a na počátku 20. století, úsilí o zachování dokladů o rozvoji českého průmyslu a řemesla i snahy o založení Technického muzea ve Vídni podpořily vznik Technického muzea pro Království české v Praze.

Muzeum bylo založeno 5. července 1908, v roce 1910 byl ustanoven spolek muzea a 28. září 1910 otevřelo muzeum první expozice ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí.

Mezi světovými válkami se sbírky tehdy již Technického muzea československého dále rozrůstaly, proto hlavním cílem muzea v tomto období bylo postavení vlastní budovy. V roce 1935 zvítězil ve veřejné soutěži na návrh budov pro technické a zemědělské muzeum pro parcely na Letné architekt Milan Babuška. Stavba budovy technického muzea probíhala v letech 1938 až 1941. Její osud stejně jako osud muzea však poznamenala válka, hned po dokončení stavby byla budova zabrána okupační správou pro protektorátní ministerstvo pošt.

První expozice a výstavy po skončení války byly v budově na Letné otevřeny až v roce 1948, zpřístupněna byla dopravní hala muzea, budovu však muzeum mohlo využívat jen z jedné třetiny. V roce 1951 se technické muzeum na základě vládního usnesení stalo muzeem státním a přijalo nový název Národní technické muzeum. Nová instituce jako vědecký a vzdělávací ústav získala nové finanční možnosti a byla personálně posílena. Vznikaly nové stálé výstavy, velký význam byl v rámci dobových priorit kladen na výstavbu důlních expozic v suterénu budovy v letech 1951 až 1953. V 60. letech se NTM dále rozvíjí a navazuje kontakty v zahraničí, v 70. letech proběhla výstavba depozitářů v Čelákovicích a i v nepříznivé době normalizace pokračoval bohatý výstavní program.

Důležitým úkolem NTM po roce 1989 bylo získání celé budovy na Letné pro muzejní účely. V roce 1990 vláda rozhodla o uvolnění budovy pro muzeum, ale až v roce 1999 opustil budovu poslední nájemník. Připravovanou opravu budovy zbrzdila povodeň v roce 2002, která zasáhla depozitáře muzea v Invalidovně v Karlíně. V roce 2003 byla zahájena stavební rekonstrukce budovy na základě projektu ateliéru AR 18 Němec Žilka a muzeum bylo uzavřeno pro veřejnost. Dne 15. února 2011 bylo slavnostně otevřeno prvních pět expozic, v říjnu 2013 bylo Národní technické muzeum po 75 letech dokončeno a plně zařízeno.

V současnosti Národní technické muzeum, které je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR a plní funkci národní muzejní instituce, spravuje 76 000 sbírkových předmětů, které dokumentují vývoj vědy a techniky v Českých zemích a jsou uchovávány v několika depozitářích. Sbírky jsou základem pro výstavní i vědeckou činnost muzea, v budově na Letné je otevřena specializovaná knihovna a archivní badatelna pro odborné zájemce. Hojnou prezentační činnost muzea doprovází množství doprovodných programů, edukační aktivity jsou připraveny především pro žáky základních a středních škol.

Návštěvnost muzea je vysoká, v roce 2018 činila 383 000 osob.

Za dobu delší než sto let byly vybudovány rozsáhlé sbírky dokumentující vývoj mnoha technických oborů, přírodních a exaktních věd a průmyslu na území dnešní České republiky. Pro moderní prezentaci železniční a elektrotechnické sbírky Národní technické muzeum připravuje ve svém areálu na Masarykově nádraží v Praze Muzeum železnice a elektrotechniky, které by mělo být otevřeno v roce 2028.


478. článek dne...(do 21. května 2023)


Mafia: Definitive Edition (GOG.com)

Mafia: Definitive Edition je remake videohry Mafia: The City of Lost Heaven z roku 2002, vyvinutý společností Hangar 13 a publikován společností 2K Games.

Je zasazena ve fiktivním městě Lost Heaven v USA ve 30. letech 20. století a vypráví příběh vzestupu a pádu gangstera Tommyho Angela v Salieriho zločinecké rodině. Je to čtvrtá hra v sérii Mafia.

Hra byla vydána pro Windows, PlayStation 4 a Xbox One 25. září 2020. Hra obdržela obecně kladné recenze od kritiků, s pochvalami za snahu znovu oživit příběh, výkony herců a grafiku, ale byli i kritické hlasy ke kvalitě animací.

Získala ocenění Česká hra roku 2020 za technologické řešení.

Taxikář Tommy Angelo se po náhodném střetu s dvěma gangstery, Pauliem a Samem, stává členem Salieriho zločinecké rodiny. Po letech práce pro rodinu se však proti ní obrací a rozhodne se proti rodině vypovídat. V epilogu je zastřelen hlavními postavami Mafie II: Vitem Scalletou a Joem Barbarem. Děj v každé jednotlivé kapitole hry je velmi podobný originálu z roku 2002.

Mafia: Definitive Edition je koncipovaná jako kompletní remake originálu, je postavena od základů, zachovává však původní mise, postavy a příběh, který rozšiřuje a upravuje. Všechny filmové scény byly znovu nahrány a předabovány. Stejně jako v originálu z roku 2002 hráči ovládají Tommyho Angela během kampaně pro jednoho hráče, pohybovat se lze pěšky či širokým výběrem automobilů a nově i na motocyklu. Remake využívá stejný herní engine jako Mafia III, vylepšený světelný model a systém krytí, který původní hra neměla. Oproti původní hře přibyly motocykly. Ve hře je také nastavení obtížnosti Classic Difficulty, jde o nejtěžší nastavení, které mění některé hratelnostní prvky, jako například nutnost hlídat si množství munice a reakce policie na zločiny – tato nastavení přibližují hru originálu.

Mimo hlavní příběhovou linii je ve ve hře separátní mód Volné jízdy Free ride jako poklona původní hře. Tento mód umožňuje hráči prozkoumat město bez nutnosti plnit mise. Oproti originálu, je Volná Jízda a Extrémní jízda spojena do jednoho módu s tím, že mise z extrémní jízdy jsou nyní ve volné jízdě skryté po městě a hráč je může volně objevovat.

V říjnu 2020 přibyl do hry Patch, který přidal nové aktivity do volné jízdy, hráč může nyní taxikařit nebo závodit. Závodit lze ovšem jenom na závodním okruhu z mise Fair Play. Také přibyla možnost hrát hru v černobílém zobrazení, což je ve hře označeno jako "Noir Mode" (poklona Noirovým filmům z této doby). Patch rovněž umožňuje vypnout si ve hře části HUDu.

Mafia: Definitive Edition byla oznámena 13. května 2020 jako součást Mafia: Trilogy – remake Mafia, remaster Mafia II a re-release Mafia III. Vyvinuta kompletně od základů studiem Hangar 13 a podle oficiálních prohlášení té doby bude obsahovat „rozšířený příběh, hratelnost a hudbu“ originálu. Na vývoji se podílelo přes 200 lidí v Praze a Brně a další v Brightonu a Novatu. Vydání bylo původně naplánováno na 28. srpna 2020, z důvodů globální rýmičky Covid byla však odložena na 25. září.

Vývojáři se u anglického obsazení rozhodli pro kompletní přeobsazení rolí oproti originálu z roku 2002.

Plné lokalizace se dočkaly pouze jazyky, jenž byly plně lokalizovány v původní hře a tedy angličtina, čeština, francouzština, italština, němčina, ruština a španělština.

Další zásadní proměnou prošlo samotné zasazení. Vývojáři se zaměřili na napodobení stylu Amerických měst ve 20. a 30. letech 20. století, aby obohatili atmosféru a estetiku Lost Heaven a jednotlivých čtvrtí; některé čtvrti byly také přejmenovány (Hoboken – Holbrook). Úpravy v topografii mapy vedly ke změně v rozložení ulic, jež byly provedeny pro příjemnější jízdu a podle týmu měly za následek více vyhlídek na město. Bylo využito specializovaného data-mapping systému k identifikování často využívaných cest, aby byla omezena jízda po stále stejných trasách. Což se projevilo kupříkladu přemístěním Salieriho baru a závodního okruhu.
Hudba v remaku vychází z původní hudby ve hře Mafia složené Vladimírem Šimůnkem.


479. článek dne...(do 24. května 2023)

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Multimediaexpo.cz:%C4%8Cl%C3%A1nek_dne/Archiv“