Jemnice

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 30. 9. 2020, 11:52

Náměstí Svobody s kostelem sv. Stanislava

Kostel svatého Jakuba Většího

Jemnice (německy Jamnitz) je městem ležícím jihozápadně od okresního města Třebíče. Nadmořská výška obce je 470 metrů nad mořem. Obec patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Moravské Budějovice.

První zmínky o Jemnici jsou již z roku 1227^[1]. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

• Ke dni 1. 1. 2020 zde žilo 4 014 obyvatel.

Původ názvu

Název města Jemnice (Jamnic, Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) poukazuje na jeho hornickou tradici, sídlo „jamníků“ (horníků) či místo, kde se dolovalo (Jamnice, Jemnice, Jemnička, Jemniště i Jámy), tedy „Jamné místo”. Původ pomístního jména „jáma“ najdeme v zaniklém německém apelativu „Gruba“ (z něm. Grube = jáma).^[2][3] Zatímco v historických pramenech uváděná těžba zlata je v Jemnici založena pouze na falzu, stříbro se u Jemnice skutečně dolovalo a starší románská osada Podolí s kostelem zasvěceným sv. Jakubu, tehdejšímu patronu havířů, bývala hornickou osadou.^[4]

Historie

Úvod

Není tomu tak dávno, co občané Jemnice vnímali historii města jinak než je tomu dnes. Bylo to pro ně starodávné místo (sídlo), které existovalo již v dobách antických a neslo jméno Celemantie. Za Velké Moravy byla opevněna a stala se hradem (pevností), odkud vojska krále Svatopluka odrážela útoky Franků.^[5] Podle pověsti v tu dobu zde pobývali i věrozvěstové Cyril a Metoděj. Za Přemyslovců byla sídlem údělných knížat.

Středověk

První písemná zmínka o Jemnici, lépe řečeno o provincii Jemnice, pochází z roku 1197. V CDM I na str. 348 a 349 se uvádí: "Frater autem meus de provincia Jampnic Zwatopluk contulit predium na mirine" (volně interpretováno: roku 1197 třebíčský klášter obdržel od knížete Svatopluka Jemnického statek na Mirine, nyní Meziříčí). Některými pozdějšími autoritami (např. Ladislavem Hosákem a G. Chaloupkou) byla tato listina označena za "Bočkovo falzum" s tím, že Jemnice v roce 1197 ještě neexistovala, protože byla založena až v roce 1227. Moravský historik Beda Dudík pravost listiny nezpochybňuje, odmítá však uznat existenci kraje Jampnic na základě jednoho záznamu.

Nesporným dokladem o tom, že se v okolí Jemnice dolovalo zlato a stříbro je až listina markraběte Karla z roku 1345, která se týká nového revíru Štítky. V souvislostí s tím lze mít za jisté, že se v té době ve městě a jeho okolí usadili horníci z Jihlavy i odjinud. Tvrzení, že se zlato a stříbro dolovalo v okolí Jemnice již před rokem 1227, že horníci v Podolí postavili kostel sv. Jakuba, patrona horníků, a že po nich byla pojmenována Jemnice vychází z listiny Přemysla Otakara I. z roku 1227. Byly vydána ve stejný den jako "opevňovací" listina vydaná bítovskému správci Petrovi a dochovala se jen v opisu. Mimo jiné se jí Petrovi přiznává užitek ze zlatých dolů, s podmínkou, že tyto doly budou spravovány podle rozhodnutí jihlavského Horního soudu a jihlavským výběrčím urbury. Listina je rovněž označována za Bočkovo falzum. Proto tato tvrzení jsou odvážná a ničím nedoložitelná. To ale neznamená, že Jemnice před rokem 1227 neexistovala.

Místo splňovalo základní předpoklady osídlení - úrodná půda, příznivé přírodní klima i dostatek vody (vodní síť). Převažující předpoklad osídlení je určujícím prvkem (rysem) krajiny, je pro ni charakteristický, a často se promítá i do jejího názvu. Proto např. krajina vlhká a mokrá = "syrová", s přebytkem vody = „blatná", podmáčená, nebo "znojná" (=žhavá, vystavená úpalu, slunečnímu žáru), ze staročeského znoj = žár, úpal ^[6], ale i krajina "jemná", tj. krajina s půdou příjemnou, voňavou, do sebe ochotně přijímající všelijaká semena a sazenice. Sídliště Jemnic(e) vzniklo u brodu přes řeku Želetavku z čehož lze odvodit, že tudy procházela kupecká (obchodní) nebo vojenská komunikace a byla zde soustředěna řemesla a směňuje se zboží; staré pohřebiště se nachází tamtéž - ve dvoře stavení „u Kubinů“.

V obvodu sídliště byli obydlí dalších obyvatel, např. zemědělců, dále opevněné místo, Hradiště, které se nachází na ostrožině řeky Želetavky a Třebetického potoka. To se skládá z paláce, kostela (rotunda s válcovou věží a tribunou) a je obehnáno zdí, jde o stavbu z lomového kamene v kombinaci se dřevem a jsou zde zřejmě i další stavby sloužící určenému účelu, např. celnice aj. Opevněné místo v Podolí nebylo sídlem hradské správy – tím byl hrad Bítov^{[p 1]} Správa je vykonávána ve vymezeném okrsku (provincii) a v čele stojí panovníkem jmenovaný správce.

Všechna opevněná místa v té době patřila jen panovníkovi (odtud „přemyslovské hrady"), později možná údělnému knížeti, a ten je pouze propůjčuje příslušníkům vládnoucího rodu, manželkám, vdovám apod.; „právo na hrad“ má jen panovník.^{[p 2]} Obdobně všechna půda patřila panovníkovi a ten ji propůjčuje (uděluje) příslušníkům vládnoucího rodu, šlechticům, klášterům a později i městům. V praxi to znamená, že např. na území později označovaném jako údělné knížectví půdu drží, užívají ji a berou z ní užitky současně panovník, údělný kníže, královna vdova, šlechtici, kláštery i města. Pokytoval i zdroje k vydržování vojenské družiny.

Rokem 1227 datovaná listina říká, že hradbou („forti muro“) jsou ohrazovány městské pozemky v Jamnic(i) („civitatem in Jamnic“) - nejde o typickou „zakládací“ ale „opevňovací“ listinu.^{[p 3]} Ze znění listiny této lze dále dovodit, že sídliště Jamnice existovalo dříve, než o tom existuje první psaná zmínka, protože má konkrétní jméno, že šlo o sídliště, které královský písař považuje za město, odtud městské pozemky a že jeho území je větší než jsou městské pozemky opevněné (obehnané) hradbou.

Co z ní dovodit nelze je, proč bylo vybráno právě toto místo. Protože však rok předtím (1226) byly zahájeny práce na opevňování Znojma, lze vyslovit domněnku, že to má souvislost se zrušením údělů. Zrušení údělů mimo jiné znamenalo, že Morava téměř zůstala bez stálých vojenských útvarů schopných okamžitého nasazení; těmi byly více či méně početné a k boji vycvičené družiny údělných knížat. Jižní Morava se stává častějším cílem nájezdů ozbrojenců z Rakous a neopevněná města, vesnice a statky jsou jejich snadnou kořistí. Proto král nejdříve opevňuje sídliště, která ležela v sousedství tehdy již neobydlených sídel (hradů, dvorců) údělných knížat nebo jejich příbuzných; v případě Jemnice šlo o knížete Svatopluka.

Dělení tehdejšího území

• Území „vlastní“ Jamnic(e), tedy jen její hrazené části (městiště),
• území sídliště Jamnic(e), tj. území v „užším pojetí“ (dnes „zastavěné území“),
• územní obvod sídliště Jamnic(e), tj. území v „širším pojetí“ (dnes ,„katastrální území“, ale také obvod (úděl) jamnický značil kraj, v němž byly jámy, ve kterých se dolovalo
• území krajiny - krajina „jamná“, později „Jemnicko“ (zeměpisný název „Jemnická kotlina“, německy Jamnitzer Becken),
• území kraje – územní správní jednotky (provincia Jampnic, kraj Jemnický).

Účelem stavební činnosti, jak bylo uvedeno výše, má být zlepšení ochrany jižní (zemské) hranice proti vpádům nepřátel z Rakous, zejména ochrana obyvatel - hrazená Jamnic(e) má být protiváhou rakouským Drozdovicím. Nemá být novým „správním centrem Bítovské provincie“, tedy městem odpovídající latinskému termínu „ius civitatis“ (hradská správa v té době již končí).

Královské město Jemnice

Výsledkem stavební činnosti je „královské město Jamnic(e)“ v pojetí „nova civitate“ (nové město), nové v tom, že si v něm spravují a zajišťují záležitosti komunity občanů občané sami, lépe řečeno prostřednictvím svých orgánů (samospráva). Jde o právnickou osobu – má právní status. V německy psaných listinách se proto pro označení takovéto město používá termín „stadt“)^{[p 4]}, i když některé staré kupecké osady i u nás byly označovány jako „burgus“ (burgus Brninnensis). „Nová města“ nevznikají jen založením či opevněním části území stávajícího sídliště, ale též povýšením již existujícího sídliště (např. Přerov). Za udělená práva (výsady) musí obyvatelé (měšťané) odvádět peníze do královské pokladny (výše odvodu byla pevně stanovena nebo šlo o podíl např. na vybraném mýtu) a mají i další povinnosti např. bránit město aj. Práva v rozsahu uděleném městu královským privilegiem mají jen občané žijící ve „vlastní“ Jamnic(i) – netýkají se dalších obyvatel žijících na území sídliště nebo v jeho územním obvodu. Hradby vyznačují území (místo) nadané právy, demonstrují jeho samostatnost a připravenost bránit svá práva.^{[p 5]} Z obranných důvodů nesměly být v okolí města, na vnější straně hradeb, stavěny žádné stavby, vysazovány stromy a keře. V územní obvodu (území v „širším“ pojetí) nebo na území sídliště (území v „užším pojetí) existují a dále plní úkoly zařízení zřízená ke správě záležitostí státu v tom rozsahu, jak tomu bylo předtím (např. se vybírá clo) a v jejich čele nadále stojí osoba jmenovaná panovníkem. Význam Jamnic(e) (v širším pojetí) vzrostl, když se stalo centrem stejnojmenného kraje (provincie). Pro účely správy kraje byl v sousedství města postaven hrad a po určitou dobu v Jamnic(i) působí vedle sebe „krajská správa“ i „samospráva“. Jméno Jamnic(e) si ponechává (přechází) vlastní město, později je od něho odvozen název (pojmenování) kraje, a zbytek sídliště se začíná nazývat, později jmenuje, Podolí, kde původní (obecný) význam termínu podolí značí úval, údolí^{[p 6]}; obdobný vývoj viz Kunžak a Velké Podolí.

Jemnice - Podolí

Město Jemnice bylo po staletí rozděleno na dvě části - na Jemnici a Podolí. Podolí bylo odnepaměti samostatné a mělo svého rychtáře, který skládal účty jemnické vrchnosti. Svoji samosprávu a vlastní rozpočet mělo až do roku 1921 (ke sloučení došlo 18. prosince 1921)^[7]. Kostel sv. Jakuba v Podolí byl farním kostelem pro celou Jemnici až do roku 1658, kdy byla fara přenesena do města a farním kostelem se stal kostel sv. Stanislava. Tzn., že v něm byli křtěni nově narození a uzavírali manželství obyvatelé celé Jemnice a okolí přináležejícího ke zdejší farnosti. Kostel obklopuje hřbitov, který byl a dodnes je společný pro obě části. Kostel se nachází jižně od staré rotundy a jeho vznik je datován na začátek 13. století, tedy do doby, kdy krajina byla zpustošena Rakušany. Převládá názor, že vznikl přestavbou původního knížecího paláce. Prošel několika stavebními úpravami. Nejvýznamnější proběhly na počátku 16. stol. a dotýkaly se nejen kostela, ale i jeho okolí. Např. na východní straně byla postavena nová opěrná zeď, čímž došlo k rozšíření celého prostoru a bylo možné postavit nové (gotické) kněžiště. Jeho žebrová klenba má hvězdicový tvar a plochy klenebních polí vyplňují malby datované r. 1515. O tři roky později bylo k severní straně kněžiště umístěno kamenné sanktárium. K zaklenutí kostelní lodi a vestavění kruchty došlo až po požáru v r. 1832; do té doby loď měla plochý trámový strop. Stejný význam, jaký měla pro "Jemničáky" svatovítská pouť, mělo pro "Podoláky" podolské posvícení. Slaví se o sv. Bartoloměji, z čehož někteří usuzují, že patronem původního kostela v Podolí, románské rotundy, byl světec tohoto jména. Pravděpodobnější je však následující vysvětlení (teorie). Patrocinium (zasvěcení) označuje v katolické církvi pojmenování určité budovy (kostela apod.) po určitém světci, pod jehož ochranou dané místo má stát. Patrocinium daného kostela připadá na den, který tomuto označení odpovídá v liturgickém kalendáři a bývá zvykem ho každoročně slavit. U farních kostelů se vedle patrocinia slavilo též dedicatio, tj. den, kdy byl kostel posvěcen. Patronem bývalého farního kostela v Podolí je sv. Jakub, který má svátek 25. července. Protože v této době byly žně v plném proudu a nebyl na slavení čas, mohlo být, z praktických důvodů, posvícení slaveno až v den zasvěcení kostela, tj. na sv. Bartoloměje. Posvícení měla dvě části, a to část církevní, zpravidla to byla slavnostní mše, a části světské. Obyčejně se slavila o patrociniích kostelů a trvala tři dny. Zvali se na ně příbuzní a známí a lidé při nich utráceli peníze a zanedbávali čas. To se nelíbilo císaři Josefu II. V rámci svých církevních reforem zavedl tzv. „císařské posvícení“, které se mělo konat ve všech farnostech a v jeden den. Termín byl stanoven na 3říjnovou neděli po sv. Havlu. Císař však byl velmi zklamán, protože císařské posvícení se slavilo ve většině farností, ale původní posvícení se slavit nepřestalo. Navíc se někde týden po císařském posvícení ještě slavilo tzv. „mladé posvícení“; kde se místo posvícení používá pojem „hody“ označuje se jako „mladé hody“ (např. Tišnovsko). Průběh posvícení a zvyky, které v souvislosti s jeho konáním byly po staletí dodržovány, popsal ve své nepublikované práci "Podhorácké pověsti a vyprávění" Ing. Karel Bakeš.^[8]

Stručná historie v datech

• 1227 – Přemysl Otakar I.] nechal zbudovat hradby
• 1327 – Jan Lucemburský rozšířil městská privilegia
• 1335 – markrabě Karel IV. daroval městu zlatý důl v Jezičkách
• 1345 – pro doly ve Štítkách bylo uděleno Horní právo jihlavské
• 1458 – město bylo obsazeno královskými vojsky
• 1464 – Jemnice byla dána do zástavy pánům z Lichtenburka
• 1468 – ve městě zanikla hornická tradice
• 1529 – postaven vodovod
• 1537 – byl znovu otevřen důl u Jemnice
• 1548 – bylo uděleno právo pečetit zeleným voskem
• 1558 – byl opuštěn klášter sv. Víta
• 1578 – město v majetku Tase Meziříčského z Lomnice
• 1609 – město v majetku Zikmunda z Teufenbachu
• 1616 – město v majetku Jindřicha Zahrádeckého ze Zahrádek
• 1628 – město v majetku Frydrycha Jankovského z Vlašimě
• 1734 – město zdědil Maxmilian z Daunu
• 1775 – selská vzpoura v Jemnici
• 1815 – město zakoupeno Janem Filipem hrabě Stadion.
• 1824 – město zakoupeno Alfonsem Pallaviciniem
• 1938 – 9. října obsazují německá vojska některé obce na Jemnicku
• 1939 – 18. března odpoledne přijíždí do Jemnice Hitlerova armáda

Svatovítská slavnost (Barchan)

Jemnice má dvě vzácné památky na své dějiny: sochu, která je lidově označována jako „Kamenná panna“, a svatovítskou slavnost zvanou "Barchan". Je přirozené, že neznámý původ obou památek odedávna zajímal občany města a existují pověsti, které je vysvětlují. Původ „Kamenné panny" klade lidová až k samým základům města Jemnice, původ svatovítské slavnosti „Barchan“ do dob největšího rozkvětu bohatstvím a svobodami kdysi oplývajícího města.^[9]. Rodilí občané pod pojmem „svatovítská slavnost Barchan“ dlouho rozuměli slavnost mající dvě části – církevní a světskou. Dopolední část (církevní) se skládala z procesí (pouť) ke kostelíku sv. Víta a slavné mše, odpolední část (světská) z běhu čtyř mládenců oblečených v krojích na který navazovala zábava a tanec. Pojmenování slavnosti je odvozeno od látky barchet, kterou obdrží vítěz běhu. První zmínka o slavnosti pochází z roku 1713 a praví se v ní:

„Měšťan Karel Seidl nechtěl vydati prapor barchan pořadatelům slavnosti, protože páni úřadující na radnici přijali k běžení Barchanu pacholky a nikoliv syny jemnických měšťanů, a když mu městský rychtář barchan mocí bral, hájil čest barchanu nahým mečem“

– městská kniha, zápis k 15. červnu 1713

Ze zprávy vyplývá, že v roce 1713 měla slavnost ustálená pravidla a byla tedy slavena již delší dobu. Pravidla se však v průběhu doby měnila a dnes má slavnost jiný průběh než tomu bývalo dříve. Můžeme rozeznat tři hlavní druhy slavnosti. Její nejstarší podobu nám přibližuje následující článek.

Na večer po první neděli po sv. Vítu (15. června) při hlaholu trub a bubnů vystrčí se z oken radního domu tyčka s praporem, ozdobená šesti lokty barchanu, párem punčoch, šátkem a pěti květinovými věnci. Městská rada s pěti nejstaršími měšťany volí k zejtřejší slavnosti čtyři mladíky. Povodně mohli to býti jen synkové z měšťanstva. Později voleni byli služební lidé. V neděli při svítání bubeník svolává lid a městská hudba hraje po městě. Dopoledne je věnováno pobožnostem. Jde průvod slavný do kostela sv. Víta, jenž stojí nedaleko města na pahorku. V kostele káže se německy, venku na prostranství pod prastarou lipou česky. Pak se konají veliké služby Boží, při nichž provází měšťanská stráž hlavní momenty mše střelbou z pušek a z hmoždířů. Pak se vrací průvod do města do hlavního chrámu Páně. Odpoledne ještě před požehnáním vyjdou oni čtyři vyvolení mladíkové v lehkém, zvláště k tomu dni ustanoveném oděvu, jsouce provázeni dvěma jezdci z jemnických měšťanů na hranice okolí městského k Budkovu. Tam čekají, obklíčeni jsouce množstvím diváků. Zatím se v městě požehnání dokončí, a městská rada s celým měšťanstvem odebere se za velkou bránu k zahradám, mezi kterými a daleko po silnici vlevo a v právo množství shromážděného lidu se nachází. Tu městský služebník drží vzhůru praporec barchanový, a opodál na silnici z hmoždířů se vypaluje. Po znamení tomto hnou se oni mládenci a vracejí se k městu volným krokem. Hmoždíře se podruhé ozvou a kroky se zostřejí až k určitému stanovisku. Když tam dojdou, jeden starší z městské rady přes silnici rákoskou čáru za cíl běhu o závod vyznačí, ke kteréž barchaníci (tak se oni mladíci nazývají) pravou nohou nakročují. Pak vypočte radní až do tří, a tu pádí mladíci o závod. Čím blíže u cíle, tím rychlejší běh. Hlahol bubnů a trub, střílení z hmoždířů, jásání diváků vítají prvně příchozího, jemuž ke cti městský posel tyčku praporeční sklání. Když již i poslední doběhl, počne vítězný průvod do radního domu. Napřed sbor hudebníků, za ním posel s barchanem, potom oni čtyři mládenci po dvou, za nimi jezdci, rada a ostatní hodnostáři a úředníci, obstoupeni ozbrojenými měšťany, pak ostatní lid. V radnici, když si radní páni k stolu zasednou, uděluje se vítězům odplata. Nejrychlejšímu dá se barchan, druhému šátek, třetímu punčochy, čtvrtému a poslednímu pět věnců - vesměs tak nazvané prasátko. Pak se přinese kniha, do níž se jména oněch čtyř mládenců na věčnou památku zapíšou, podle zavedení a obyčeje praotců. Vydání na dary těmto čtyřem mladíkům a při tom též na jiné věci založeno a určeno jest starodávnou fundací. Na konec rozproudí se zábava a tanec. O původu slavnosti této zachovala se starodávná pověst. Oslavuje prý se touto slavností památka šťastného příchodu čtyř poslů do města Jemnice, jež vyslal roku 1315 král Jan Lucemburský, aby tam zvěstovali královně Elišce zprávu o vítězství Čechů nad Matějem hrabětem Trenčanským, jenž vtrhl do Moravy a mimo jiné osadil zámek Veselí. Prvnímu poslu, jenž vyřizoval Elišce, že král Jan s Boží pomocí naděje se vítězství, dala náprsník barchanový. Druhý byl odměněn šátkem královniným. Třetímu poslu dala královna punčochy, jež s nohou svlékla, čtvrtému, jenž přinesl zprávu o úplném vítězství a o míru, věnovala královna věnec. Král Jan udělil pak hostinnému městu Jemnici zvláštní výhody a milosti, jež přispěly ku povznesení města. Na památku opakovala se každoročně slavnost, znázorňující běh oněh čtyř poslů a jejich odměnu od královny (barchan, šátek, punčochy, věnce). Vypravuje stará pověst, kdyby se opomenulo slaviti tuto slavnost, že by se objevil mládeneček bíle oděný, a že by jeho úpěnlivý žal nad zaniknutím této starobylé slavnosti pronikal všecky místnosti radnice jemnické.

– Josef Stanislav Menšík (časopis Lumír, 1853, I. 544).

Bez účinkování sboru hudebníků a vystoupení ostrostřelců, jak výše uvádí J. S. Menšík, se neobešla poutní mše ani vlastní slavnost. J. S. Menšík se však nezmiňuje o úloze, kterou měli po obědě, kdy se společně sešli na náměstí před domem starosty, hudba zahrála, ostrostřelci vypálili z pušek tři salvy, načeš všichni přešli k domu dalšího radního. Tam hudba opět zahrála, ale byla vypálena jen jedna salva. Když obešli všechny radní zakončili své účinkování před radnicí. Tam vyčkali příchodu radních, měšťanů a jejich hostů, aby se pak společně odebrali k cíli běhu. Vystupování ostrostřelců při slavnosti bylo později zaměňováno s tzv. „střílením k ptáku“, které mělo jiný charakter; šlo vlastně o střeleckou soutěž, kde střelci před diváky (publikem) předváděli své střelecké umění. Když koncem 19. století přešlo vedení radnice z německých do českých rukou změnil se i průběh odpolední části slavnosti. Z popudu učitele Hosáka, za přispění horlivých pomocníků učitele Lisovského a syna obchodníka Antonína Procházky a za finanční podpory místních obchodníků byl scénář slavnosti přepracován a slavnost v novém provedení připravena a poprvé provedena v roce 1902. Hlavní změna spočívala v tom, že se její součástí stal „královský“ průvod. Podle pamětníka měla slavnost zhruba následující průběh. Po skončení odpoledního požehnání vyjel z nádvoří školy plošný vůz tažený koňmi, který byl ověšený národními prapory, chvojím a květinami. Uprostřed vozu na trůnu seděla „královna“ a kolem ní byla skupina asi 15 dívek a pážat. Kolem vozu kráčelo několik zbrojnošů a před vozem jeli na koních dva panoši. Všichni byli v malebných historických krojích. Za naprostého ticha udiveného obecenstva projel průvod náměstím a ubíral k radnici, kde se zařadil za čekajícího praporníka s praporem Barchan, sbor hudebníků a ostrostřelce. Za vůz se zařadili členové městského zastupitelstva, měšťané, hosté a další diváci. Průvod za doprovodu hudby prošel velkou bránou a jeho čelo se zastavilo u zámeckých zahrad, kde byla postavena tribuna. Zastupitelé a významní hosté zaujali místa na tribuně a pořadatelé uvolnili dráhu pro běžce-posly, kteří již stáli připraveni v místě startu běhu, tedy tam, kde je dnes sokolovna. Cíl běhu byl před tribunou. Běh byl odstartován stejným způsobem jako dříve a stejně tak se běžci po jeho skončení seřadili v cíli za prapor v pořadí, v jakém doběhli. To již trasou běhu směrem k městu projížděla krojovaná skupina jezdců, v jejímž čele jel „král“. Před tribunou se přivítal s „královnou“ a průvod se pak ubíral nazpátek do města. Objel náměstí a jeho čelo zůstalo stát před radnicí, kde byly běžcům předány dary a lidu uspořádána přednáška o původu slavnosti. Slavnost v tomto provedení, s menší či větší okázalostí, se konala více než 60 roků a lákala diváky z celého dalekého okolí. Hostem byl i president T.G. Masaryk; z jeho návštěvy Jemnice se zachoval film. V šedesátých létech minulého století přestal být konán poutní průvod ke kostelu sv. Víta a změnil se i scénář slavnosti. Krojovaný průvod včele s „králem“ a „královnou“ se řadí na Horních Valech, následně prochází městem, chvíli zůstane stát před cílem běhu, kde se k němu po doběhnutí připojí běžci a všichni pak pokračují do areálu sokolovny. Tam je namísto proslovu o původu slavnosti konáno divadelní představení přibližující divákům historii Barchanu. V jeho průběhu jsou běžcům předávány ceny.

Historie

Bašta v ulici V Zahrádkách

Existují dva základní druhy názorů (dvě teorie) na původ slavnosti. V menšině jsou ti, kteří tvrdí, že chybí záznamy o pobytu Elišky a Jana v Jemnici, slavnost nemá historické opodstatnění, vyvinula se z jiné slavnosti známé pod názvem „střílení k ptáku“ a jde svým způsobem o „pouťovou atrakci“. Druzí, a těch je většina, vychází z dochovaného ústního podání a jsou přesvědčeni, že slavnost je připomínkou pobytu královny Elišky v Jemnice, tedy odrazem skutečné historické události. Ti druzí se liší nejen v názorech, kdy Eliška ve městě přebývala, ale také v tom, co je starší, zda slavnost nebo svatovítská pouť. Válečných tažení, kdy král Jan pobýval na Moravě nebo přes ní s vojskem táhl, bylo několik. V úvahu přicházejí dva termíny. V roce 1312 se Jan vydal na Moravu k pokoření vzpoury mnoha moravských pánů i opavského vévody, v roce 1315 svedl u Holíče bitvu s Matůšem Čákem, který ohrožoval vojenskými vpády východomoravské pomezí. Josef Stanislav Menšík se ve svém článku odvolává na starodávnou pověst, z níž dovozuje, že slavností se oslavuje památka šťastného příchodu čtyř poslů do města Jemnice, jež vyslal roku 1315 Jan Lucemburský ke své manželce Elišce, která tam přebývala, protože ji král v ten čas měšťanům jamnickým do ochrany hostinské svěřil. Poslové královně přinášeli zprávy o průběhu bitvy a o vítězství, kterého mladý král dobyl nad Matějem hrabětem Trenčanským. Ústřední postavou pověsti je královna Eliška Přemyslovna, která však v té době manžela doprovázet nemohla, protože 20. května 1315 porodila v Praze druhou dceru Jitku. Na výše uvedený fakt poukázal již František Jech ve své knize Založení a zlatá doba Jemnice. Týž se domnívá se, že Eliška pobývala v Jemnici v roce 1312 a královští poslové ji informují o tom, jak její mladý manžel postupně získává faktickou vládu nad Moravou. Začal obléháním hradu Ungersperku (nyní Sádku), nedaleko Třebíče, který dobyl (červen) a odbojníky tam na místě potrestal. Pak vyvrátil pevný hrad Račice, (19. července); obléhání hradů Sádek a Račice vojsky Jana Lucemburského je zaznamenáno ve Zbraslavské kronice. Úspěšná byla i diplomatická jednání. Např. Mikuláš Opavský mu v Brně (20. července) složil slib věrnosti. Pak se podle F. Jecha král vrací zpět do Prahy. Z pramenů však víme, že král Jan na Moravě pobýval dále, protože ještě v srpnu (29.) potvrzuje brněnským měšťanům privilegia svého předchůdce českého krále Rudolfa Habsburského. O pobytu královny Elišky na Moravě v roce 1312, okolo svátku Nanebevzetí Páně (v roce 1312 připadal na 4. květen), existuje písemná zpráva. Je uvedena v Kronice zbraslavské. K roku 1312 se v ní připomíná zázrak, který se měl stát v krajině moravské v městě, které se dodnes jmenuje Ivančice.^{[p 7]} Kronikář v ní uvádí, že „V oné době okolo svátku Nanebevzetí Páně přišla do krajin moravských jasná paní Eliška, královna česká a polská, dcera blahé paměti pana Václava, krále týchž království, prvního zakladatele Zbraslavi, a uslyšela tam z pravdivého vypravování paní abatyše z Oslavany a od četných jiných hodnověrných osob, které byly při té události přítomny, co se slavně stalo s onou spasitelnou svátostí. A proto hned začala z vrozené sobě zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla uviděti onu tak spasitelnou a zázračnou hostii.“ Existuje i další nepřímý důkaz o tom, že v Jemnici skutečně být mohla. Při své cestě z Ivančic do Jemnice onemocněla a vyhledala pomoc v jednom mlýnu nedaleko Přístpo; druhá verze pověsti mluví jen o tom, že "kdysi se ve mlýně nechtěně zdržoval jakýsi král či jeho manželka". Tam ji ošetřili, jí a její doprovod na nezbytnou dobu ubytovali a uhostili. V té době v Čechách i na Moravě panovala velká drahota a mlynář v souvislostí s tím musel vynaložit mnoho peněz. Královna ho za odměnu povýšila na svobodníka a mlýn byl od té doby nazýván Královec. Kamenný erb, který nechal mlynář zhotovit a umístit do štítu mlýna a měl budoucím pokolením prokazovat udělení svobody a dokládal pobyt královny ve mlýně, byl odstraněn až po roce 1918. Má to však své "ale", protože první zmínka o svobodném mlýně Královci je již z roku 1303, když mlynář Kaiserich věnoval svůj les /špitálský/ nově založenému klášteru Cisterciáků v Dalešicích. Tato událost je však významná ještě z jiného důvodu. Je dokladem toho, že královna měla právo udělovat poddaným svobodu a také ho využívala. Zajímavou zmínku vztahující se ke slavnosti Barchan nacházíme také v historii osady Tři koroptve. K jejím vzniku se váže pověst, podle které král Jan Lucemburský, když táhl s vojskem od Jemnice proti Matyáši Trenčanskému, v prostoru dnešní osady zastřelil tři bělavé koroptve. Králův doprovod viděl v této příhodě dobré znamení pro válečnou výpravu. Později zde byla vystavěna zájezdní hospoda z názvem "U tří koroptví". Nové poznatky vztahující se k historii slavnosti uvádí v dosud nepublikovaném článku „Slavnost Barchan v Jemnici“ (1971) Ing. Karel Bakeš, místní rodák, znalec středověké historie, historie města i problematiky středověkých rytířských řádů. Uvádí v něm např., že: citace „na počátku 14. stol. se šlechtické tituly nedědily ale získávaly za službu králi, a to na základě prokázané statečnosti a věrnosti; ne každý šlechtic byl rytířem, na každý rytíř byl šlechticem. Povyšování až do stupně Rytíř příslušelo též královně. Rytíři se seskupovali do rytířských řádů, kde platila jiná pravidla. Např. komtuři byli voleni. Jan Lucemburský byl členem řádu rytířů Krista (Panny Marie ?) a později i jeho hlavou. Proto v jeho doprovodu byli řádoví rytíři, ale i ti, kteří o členství usilovali. Každý kdo se ucházel o přijetí do rytířského řádu byl seznámen (zasvěcen) nejen s podmínkami které musí splnit chce-li se stát rytířem, ale i s vnějšími znaky, které se ke každému stupni vázaly (v dnešní terminologii s hodnostním označením daného stupně). Základní povyšování mělo čtyři stupně. Uchazeč o přijetí do rytířského stavu nosil bílý plášť, páže se prokazoval pestrobarevnou korouhví, znakem štítonoše jsou punčochy a rytířem se stává ten, komu za přítomnosti svědků královna, v případě, že se rozhodla svého práva využít, vloží na hlavu korunu (mohlo jít i o věnec z růží jak ukazuje obraz Růžencová slavnost). Jiný průběh mělo pasování válečníků, nečlenů řádu, na rytíře. V ranném středověku mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř. Později, kdy rytíř = šlechtic, toto právo příslušelo jen králi, který pasovaného lehce udeřil plochou stranou meče na obě ramena, předal mu přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství".^[10] Autor článku se dále domnívá, že z bezpečnostních důvodů mohl být poslem jen ten, komu král důvěřoval a kterého znala i královna. Je tedy pravděpodobné, že ve všech čtyřech případech šlo o jednoho a toho samého posla a, že slavnost je obrazem toho, co královně příslušelo a co také prováděla, tj. povýšila mladého muže, který v tomto případě plnil úlohu královského posla, na rytíře. Doručit zprávy královně znamenalo projet na koni krajem kde se válčilo desítky či stovky kilometrů, a to ještě čtyřikrát po sobě a v průběhu krátkého časového období. Podle autora to samo o sobě mohlo být považováno za čin dostačující k povýšení na rytíře, protože nešlo o žádné výlety a ke splnění úkolů bylo zapotřebí hodně odvahy, zručnosti i fyzické síly. Ing. Bakeš se tak řadí do skupiny těch, kteří kladou pobyt královny Elišky v Jemnici do roku 1312. Na rozdíl od jiných se domnívá, že Eliška musela ve městě pobývat delší dobu. Na podporu toho, že slavnost má svůj základ v historické události autor článku uvádí i další argumenty. Např. na základě rozboru existující politické situace dospívá k závěru, že po korunovaci na krále byl Jan vlastně králem bez království, protože fakticky ovládal jen okolí Prahy a západní Čechy. Na Moravě byla situace ještě horší protože téměř celá uznávala za krále Fridricha Sličného. Na straně Fridricha byla města Brno, Jihlava i Znojmo, které se na čas stalo jeho sídlem, jeho stoupenci ovládali další města a hrady. Část území opanovali Poláci, kteří se nechtěli vzdát dědictví Violy Těšínské. Jemnice byla jedním z mála královských měst, která se přiklonila na stranu nového krále, či lépe řečeno na stranu královny. Hlavním důvodem zřejmě byly obavy měšťanů z toho, že Rajmund z Lichtenburka na Bítově město obsadí (na čas se tak stalo v roce 1311), přijdou o svobodu, ale také o příjmy plynoucí jim z práva těžit stříbro a zlato. Jemnice v té době byla město malé, ale silně opevněné. Proto se král o bezpečnost své manželky nemusel obávat. Rozhodnutí poskytnout ochranu a pohostinství královně a jejímu doprovodu se zúročilo až s odstupem času, kdy na základě privilegií udělených králem Janem a jeho synem Karlem město prožilo svou „zlatou dobu“. Stálo tedy zato, aby si měšťané rozhodnutí svých předků připomínali. A aby připomínka byla srozumitelná nejen radním bylo nutné dát ji podobu která zaujme, nejlépe vizuální, a která bude snadno zapamatovatelná. Slavnost Barchan toto splňuje; běh o ceny láká diváky, protože má často dramatický průběh a o vítězi se rozhoduje až v cíli a při předávání cen je vhodná chvíle pronést několik vět vztahujících se k historii města. Ti, kteří stáli u zrodu slavnosti, neměli o šlechtických způsobech života a řádové symbolice ani ponětí a nedokáží uspokojivě zdůvodnit královniny dary poslům – běžcům. Proto je vysvětlují její chudobou. Ta byla údajně tak velká, že si musela svléknout punčochy z nohou, aby posla mohla obdarovat. Byly zde však i jiné problémy. Prapor nešel vytvořit z barchetového náprsníku a proto byl nahrazen kusem bílé látky, místo jednoho věnce, aby to lépe vypadalo, jich bylo na prapor umístěno pět, pestrobarevná korouhve byla nahrazena pestrobarevným šátkem. Přesto je zde na první pohled zřejmá shoda královniných darů (podle J. S. Menšík to byl barchetový náprsník, pestrobarevný šátek, punčochy a jeden věnec) se symboly označujícími hodnostní označení rytířských stupňů (podle K. Bakeše to byl bílý plášť, pestrobarevná korouhev, punčochy a jeden věnec). Je spodivem, jak přesné informace dokáže ústní podání děděné z pokolení na pokolení uchovat. Nyní se pokusím objasnit, jaký byl vztah mezi poutí a slavností. Kostel sv. Víta patřil k františkánskému klášteru, který roku 1455 založili bratři Albrecht, Hynek a Štěpán z Lichtenburka. Roku 1529 se stal novým pánem na Jemnici luterán Jindřich Meziříčský z Lomnice. Téhož roku vydal zákaz kázání v klášterním kostele a netrvalo dlouho a Jemnice se řídila luterským náboženským řádem. Luterskou se stala i její fara. V roce 1546 obyvatelé města klášter napadli a mnichy vyhnali. Důvodem jejich konání byl spor o vodu, kterou bylo město zásobováno z pramene vyvěrajícího v areálu kláštera. Mezi vrchností a městem dál docházelo ke sporům o kostely, které vyřešil až patent císaře Maxmiliána (rok 1560). Podle něj klášterní kostel sv. Víta mohl být využíván ke katolickým bohoslužbám pro zbylé měšťany katolického vyznání. To znamenalo, že z města, ale i z Podolí a odjinud, každou neděli ke kostelíku putovali katolíci na bohoslužbu. Lze předpokládat, že ve svátek patrona kostela na bohoslužbu přicházeli ve větších skupinách či dokonce v procesích (průvodech), aby tak vyjádřili svůj odpor k panujícím poměrům. Tento stav trval nejméně do roku 1636, kdy Jemnici koupil katolík Fridrich Jankovský z Vlašimi a katolická bohoslužba byla přenesena zpět do města. Přestože již nebylo zapotřebí chodit do kostela sv. Víta, uchovávali občané Jemnice a jejího okolí vzpomínku na časy, kdy jim byl jediným útočištěm, a to tím, že se v neděli po svátku sv. Víta účastnili mše, která se tam konala. Za josefínských reforem byl kostel zrušen jako „nepotřebný polní chrám“. Město nemělo peníze na jeho zakoupení. A tak chrámovou stavbu koupila v dražbě hraběnka Daunová, která ji v roce 1790 městu darovala. To si roku 1791 vyžádalo povolení, aby se v kostele několikrát ročně mohly konat bohoslužby. Kostel se stal místem svatovítské pouti, která sehrála významnou roli i v době národního obrození. Např. v roce 1850 zde kázal vlastenecký farář Beneš Metod Kulda, který perem i řečí bojoval za práva českého lidu, a účastníky bohoslužby nabádal k tomu, aby nezapomínali na rodnou řeč. A protože konání slavnosti a konání pouti spadá do stejného časového období, došlo v této době k jejich spojení. Do dnešních dob se takto dochovala slavnost, která patří k nejstarším běžeckým závodů ve střední Evropě a vedle historické hodnoty má i význam z hlediska sportovního.

Vývoj počtu obyvatel

Zajímavosti a pamětihodnosti

• Jemnické hradby – v roce 1227 je nechal zbudovat Přemysl Otakar I.
• židovský hřbitov ze 14. století
• kostel sv. Jakuba s románskou věží
• kostel sv. Víta
• renesanční zámek Jemnice
• Kostel svatého Stanislava

Románská válcová věž

Románský dvorec, stav kolem roku 1130

Z románské rotundy neznámého svěcení v Jemnici - Podolí se zachovala jen její kamenná věž, a to snad jen díky tomu, že dlouhá století sloužila jako zvonička kostela. Rotunda byla obdobného provedení jako je Rotunda svatého Jiří (Říp). Tvrzení, že loď stávajícího kostela sv. Jakuba a tato románská věž jsou zbytky bývalého knížecího dvorce z 11. až 12. století se opírá o závěry (názory) některých starších historiků a vlastivědných pracovníků (zejména vídeňského profesora Augusta Prokopa, Dr. J. L. Červinky a Ing. K. Bakeše). Ti měli za to, že v místech dnešního kostela sv. Jakuba byl knížecí palác, který nechala postavit kolem roku 1100 královna vdova Svatava Polská, zemřela roku 1126, "které byl čtvrtý úděl (nejspíše Jamnice) přidělen". V něm prožila část svého života a odtud usmiřovala své znepřátelené příbuzné. Později ho obývali někteří její synové, vnuci a další Přemyslovci, např. Jaromír Jemnický, syn Bořivoje II. a Helbirgy Babenberské, Děpolt I. či Svatopluk Jemnický, zemřel roku 1200. Představu o tom jak sídlo královny Svatavy v Jemnici - Podolí mohlo vypadat si můžeme učinit z obrazu, který v roce 1880 namaloval Jan Matejko (královna sídlo drží na svých rukách) - viz Svatava Polská.

Kamenná panna

Je druhou „tajemnou památkou“ Jemnice. Jde o figurální reliéf, (poloplastický reliéf) znázorňující ženu s rukama zkříženými na řasnatém oděvu. Je vysoká 88 cm a stáří ani motiv (účel) nejsou známy. V roce 1801 byla „znovuobjevena“ v rumu, když se zřítila část hradební zdi do příkopu Jordán. Následně byla umístěna na vnější stranu zdi Dolní (Malé) brány, protože v té době převládl názor, Kamenná panna je znamením, že „Jemnice je pannou zachovalou, protože nikdy a nikterak od nepřátel dobyta nebyla“.^[12]. K této památce se vztahují dvě pověsti. Podle první se jedná o podobiznu bájené zakladatelky města panny Jemné, dcery pohanského knížete, který držel krajinu od pramenů Želetavky hluboko do Rakous a sídlil v Drozdovicích. Na pověst se odvolávají F. Jech i J.S. Menšík, ale poprvé byla zveřejněna až v roce 1998“.^[13]. Podle této pověsti jsou Drozdovice a Jemnice města sesterská, která v době svého založení si byla podobná jako vejce vejci. Podle druhé pověsti je obrazem pohanské bohyně. I když se jedná o památku starou, žádný ze znalců umění ani historie se jí nezabýval. F. Jechem byla vyslovena domněnka, že Kamenná panna by mohla připomínat dobu, kdy zde pobývala královská dcera Anežka. Tu otec Přemysl Otakar I. zasnoubil synu císaře Fridricha II. Jindřichovi. Aby nabyla dvorních mravů dal ji k vychování ke dvoru rakouského vévody Leopolda do Vídně. Leopold však přiměl císaře, aby svého syna oženil s jeho dcerou a Anežku v roce 1225 vrátil s potupou otci. Vracel ji nejen s potupou, ale také bez patřičného doprovodu. Jemničtí se princezny, která tudy projížděla, ujali a dali jí doprovod do Prahy. To prý krále ovlivnilo natolik, že když o rok později byla Jemnice a její okolí popleněno Rakušany, v té době bylo zničeno i hradiště v Podolí, kázal "nové město" obehnat hradbami a měšťanům udělil svobodu. Že tomu tak skutečně bylo nelze ničím doložit. Kamenný reliéf, pravděpodobně gotického původu, je značně zvětralý. Přesto vykazuje některé shodné znaky, např. způsob zastřižení vlasů nebo řasení oděvu, s kamennou plastikou Ježíše Krista (zhotovena okolo 1250), která pochází z kostela v Předklášteří u Tišnova. Lze se tedy domnívat, že Kamenná panna je přibližně stejného stáří, byla určena pro výzdobu církevní stavby a může znázorňovat donátorku kostela, jak tomu bylo i v jiných případech.^[14]. Vznik nejstarší části kostela sv. Stanislava na náměstí lze datovat do období na přelom 14. a 15. století a jedna z klenebních konsol jeho kněžiště má tvar lidské postavy. Ale výstavba filiálního kostela na stejném místě, farní byl v Podolí, je pravděpodobná již při stavbě hradeb. Farář J. Wessely ve svém rukopise vztahujícím se k jemnickému kostelu mluví o „staré gotické presbytáři z 13. století“. V minulosti Jemnice u svého názvu (jména) uváděla "královské, věnné a horní město". Věnná města byla útočištěm českých královen, ale hlavně zdrojem jejich příjmů. Podle L. Konečného byla Jemnice na začátku 13. století v držení královny Konstancie, kterou někteří považují za lokátorku města. Mohla být tedy i donátorkou kostela na náměstí a reliéf by pak mohl znázorňovat královnu Konstancii; později, pravděpodobně v roce 1230, založila v Předlášteří u Tišnova klášter. Při pozdější přestavbě původního kostela (velká přestavba probíhala koncem 16. století) byl reliéf spolu se sutí, a to z neznalosti jeho významu nebo úmyslně, uložen, aby se vyrovnala terénní nerovnost, na vnitřní stranu hradební zdi. Tam se Kamenná panna nacházela až do doby, kdy se zeď zřítila a při odklízení rumu byla nalezena.

Kapistránská lípa

Na severním okraji města vedle kostela sv. Víta, který se dochoval ze zaniklého kláštera, se nachází prastará lípa. Staří stromu se odhaduje na 450 až 550 roků a obvod kmene měří téměř 9 metrů. Její korunu poničil v srpnu 1890 silný vítr ^[15] a zdálo se, že strom dožije. Pak ale z původního kmene vyrazily omladky a strom začal opět obrůstat. Zbytek kmene byl zpevněn cihlovou výplní a maltou tak dovedně, že i dnes budí dojem věkovitého a mohutného stromu. Dříve byla lípa známá i pod názvem „svatovítská“. Důvod je prostý. Mše svaté při svátku zdejšího patrona sv. Víta se účastnil velký počet věřících a kázání bylo nutné uspořádat mimo nevelký kostel a jediný vhodný prostor byl pod lípou. Tehdy bývala lípa i její okolí ozdobeno chvojím a květinami. Podle první pověsti lípa dostala název po italském františkánském mnichu Janu Kapistránovi (1386–1456), který pod ní v roce 1451 kázal. Z jeho podnětu byl také v tomto místě postaven v letech 1451-55 františkánský klášter s kostelem sv. Víta. Podle druhé pověsti lípu měli zasadili zdejší mniši, když se město Jemnice v roce 1554 ocitlo v rukách nekatolíků a byli z kláštera vyhnáni. Dříve než se tak stalo prý vykopali několik lip a na znamení protestu je zasadili korunami do země. Jedna z nich se ujala. V poslední době je prezentován blíže nezdůvodněný názor, že lípa byla zasazena a je památkou na pobyt královny Elišky v Jemnici.

Části města

• Jemnice
• Louka
• Panenská

Osobnosti

• malíř Roman Havelka
• spisovatel Josef Stanislav Menšík
• sochař Jaroslav Šlezinger
• indolog Karel Werner
• malíř Hugo Charlemont
• vlastivědný pracovník, spisovatel Karel Bakeš

Partnerská města

• Raabs an der Thaya, Rakousko
• Reszel, Polsko

Reference

1. ↑ Informace o obci na portal.gov.cz
2. ↑ Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech. In: Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5
3. ↑ Franz Ritter von Miklosich: Die slavischen Ortsnamen aus Appellativen, Band 2, Gerold, 1874, s. 34-35
4. ↑ Houzar, Stanislav: 1. Neživá příroda Moravskobudějovicka. In: Geologické, botanické a zoologické zajímavosti Moravskobudějovicka a Jemnicka, 2007
5. ↑ Tomáš Pěšina z Čechorodu, Mars Moravicus
6. ↑ Zeměpisná jména Československa. Praha: Mladá fronta, 1982
7. ↑ TIC Jemnice
8. ↑ práce je součástí pozůstalosti K. Bakeše
9. ↑ František Jech, kniha Založení a zlatá doba Jemnice (vydána 1928)
10. ↑ článek je součástí pozůstalosti K. Bakeše
11. ↑ ^{11,0 11,1} Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 588–589.  
12. ↑ J. S. Menšík, kniha Moravské národní pohádky z okolí jemnického, I. 18 (vydána 1856)
13. ↑ František Kačenka, Ročenka Moravského národního kongresu, str. 377 (vydána 1998)
14. ↑ např¨. kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory
15. ↑ Jan Gartner Klášter v Jemnici

1. ↑ hrad (grad) je v hradské správě vnímán jako „ius civitatis" (latinský termín označující veřejné „správní" centrum). Symbolem hradu jako správního sídla jsou hradby a hradní věž, symbolem sídla církevní správy je kostel a kostelní věž.
2. ↑ dědičné rodové statky šlechty („patrimonia“) se objevují až ve 13. století, k čemuž napomohla Statuta Konráda Oty vydaná v Sadské.
3. ↑ zakládací listina – „ … propusi construere civitatem, guem noc struendam et locandam“ …, založením bývá obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor.
4. ↑ latinské „urbs“ (město) má jiné pojetí – jde o sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků - odtud urbanismus.
5. ↑ symbolem městské obce jsou hradby s bránou a městské věže, mezi nimiž je znak krále (lev, orlice), později i vrchnosti; symbol je obsahem městských znaků a pečetí.
6. ↑ August Sedláček odvozuje vznik jména Podolí (ale i Láz) od „tvaru, výšky a sklonu dna řeky“.
7. ↑ Podstatu zázraku lze shrnout následovně: Člověk malé víry v přítomnost Krista Pána ve Svátosti oltářní, díl malé hostie o sv. přijímání na Velký pátek (Velký pátek připadl v roce 1312 na 24. března), v ústech v celou narostlý, uschoval v puklině chrámové zdi. Šel pak znovu ke svaté zpovědi a zpovědníku úkryt prozradil. Když kněz bral hostii, okrvavěly mu po ní prsty, a jakmile ji vynesl na světlo, kapala z ní krev po zemi.

Externí odkazy

• Oficiální stránky města
• Oficiální stránky Turistického informačního centra Jemnice
• Statistické informace o obci