V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Portrétní fotografie

Z Multimediaexpo.cz

John William Draper: daguerrotypie jeho sestry Dorothy Draperové (červen 1840); jedna z nejstarších portrétních fotografií ženy na světě

Portétní fotografie (nebo také fotografické portrétování) je zachycení podoby jedné nebo více osob na fotografii, ve které převládá tvář a její výraz. Cílem je, aby fotografie zobrazila podobu, osobitost nebo náladu portrétovaného. Stejně jako ostatní způsoby portrétování, zaměřuje se fotografie především také na tvář osoby, ale na snímku může být i část těla, nebo celá postava a doplňující pozadí. Portrét není náhodný snímek, ale komponovaný obraz osoby ve statické pozici. Portrét často zobrazuje osobu hledící přímo do objektivu, ale pohled může být směrován i mimo osu. Portrét ve výtvarném umění je popisné zobrazení konkrétního jedince, zpravidla člověka, velmi výjimečně i zvířete.

Obsah

Historie portrétu v umění

Podrobnější informace naleznete na stránce: Portrét
Leonardo da Vinci: Dáma s hranostajem

Portrétování má dlouhou a bohatou historii, první portréty vznikaly již ve starověku. Významný je římský sochařský portrét. Ve středověku portréty vznikaly velmi zřídka a spíše až v pozdní gotice. Vyobrazení významných žijících osobností, například panovníků, jsou (podobně jako středověká vyobrazení světců) idealizovaná a nezakládají se na skutečné fyzické podobě zobrazeného. Proto se mluví spíše o portrétních rysech zobrazení. Mohutný rozvoj portrét zaznamenal v renesanci, ještě výraznější zájem o portrét přineslo baroko, které dovedlo portrétní umění prakticky na hranice jeho možností. Zájem o portrét náležel však i následujícím slohovým obdobím. V 19. století se s nástupem fotografie stal klasický malířský či sochařský portrét spíše výjimečným, exkluzivním. Dominantním typem portrétu je od vynálezu potřebných technologií fotografický portrét, ale dokumentární funkci portrétu převzal též film, televize a další elektronická média. Specifickým typem portrétu je autoportrét. Portrétní vyobrazení, které je součástí díla, jež samo o sobě není portrétem, ale například náboženským výjevem či mytologickou scénou, se nazývá kryptoportrét. K významným portrétistům patří Hans Holbein mladší, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, Frans Hals, Francisco Goya. Z českých umělců Karel Škréta, Jan Kupecký, v 19. století například Vojtěch Hynais. Klasickým médiem portrétu je kresba a malba, výjimečný však není ani sochařský portrét, ať už v podobě busty, volné sochy či reliéfu. Od poloviny 19. století též fotografie.

Rozdělení portrétní fotografie

Oscar Wilde - charakteristický portrét básníka
Alphonse Bertillon: Identifikační podobenka muže z profilu a zepředu
Lewis Hine: dokumentační podobenka ze série portrétů pracovníků americké dělnické třídy
  • Charakteristický portrét - preferuje charakterizační složku před ostatními dvěma (podoba, výtvarné řešení), ukazuje konkrétního člověka, vyjadřuje jeho příslušnost k určité sociální, věkové, profesní, zdravotní a jiné skupině. Při vytváření char. portértu musíme přihlížet nikoli k tomu, zda jedinec k do nějaké skupiny skutečně patří, ale jestli vypadá jako příslušník dané skupiny. Příslušnost k určité profesní skupině zlehčuje fakt, že že velká část profesí je odlišena stejnokrojem (vojáci, hasiči, policisté, letušky), nebo pracují v určitém typickém prostředí (kadeřnice, horníci, lékaři, učitelé).
  • Sociální portrét - jeho tvorbě se věnují fotografové se silným sociálním cítěním. Snímek má motivovat jedince a instituce k potřebné nápravě na snímku zobrazených nedostatků, případně křivd. Sociální portrét zahrnuje sociální postavení lidí ve společnosti od žebráků, bezdomovců, prostitutek, až po politiky, herce, sportovce nebo "horních deset tisíc". Při tvorbě sociálního portrétu je potřebná asimilace s prostředím a získání důvěry fotografových, jinak fotografování odmítnou, nebo přehnaně teatrálně pózují. Při tvorbě charakteristických portrétů se sociální tématikou je třeba k portrétovaným přistupovat velmi citlivě, protože jsou obvykle citově zranitelní.
  • Identifikační portrét - podobenka, například na občanský (řidičský...) průkaz. Z bezpečnostních důvodů (přístup do střežených prostor, přístup do odbavovacích prostor letišť, autorizovaný přístup k počítači) se používají softwarové systémy umožňující identifikaci člověka díky jedinečnosti lidského obličeje. Označuje se jako systém pro rozeznávání lidských tváří (tzv. facial recognition system).[1] V roce 1946 začal Hilmar Pabel portrétovat ztracené a válkou rozptýlené děti s cílem jim pomoci nalézt rodinu. Fotografie nejprve publikoval ve svém časopise Erich Kastner, později vyšly s pomocí Červeného kříže v podobě velkoformátových plakátů. Výsledkem této několikaleté akce byla záchrana téměř milionu lidských osudů.[2] Využívá ji také policejní fotografie k dokumentaci zadržených osob. Historická věda studuje fotografie, které sloužily k evidenci ceských a moravských Židů perzekvovaných v období Protektorátu Čechy a Morava, aby vypátrala identitu portrétovaných osob.[1]
  • Prezentační portrét - svatební fotografie, herci, politici, sportovní fotografie.
  • Dokumentační portrét nebo dokumentární (z lat. documentum - předmět doličný) je fotografický styl, který představuje fotografický dokument jako zobrazení reality, jako časový dokument nebo upozornění na danou skutečnost. Rozlišuje se subjektivní a objektivní zájem, který za dokumentem stojí – například ideologické nebo sociální pozadí. Dokumentuje například sociální problémy[3], klade důraz na realismus, snaží se bez příkras zachytit věci takové, jaké jsou, spoluprožití bídy a utrpení, jasný morální postoj a konečně samotné vědomí specifičnosti tohoto média.[4]
  • Reportážní portrét - je zachycením člověka při činnosti, ději a je součástí žurnalistiky, která připravuje a vytváří snímky pro doplnění zpráv nebo článků. Novináři, kteří jsou zapojeni do tohoto oboru, jsou obvykle známi jako reportéři, fotožurnalisté nebo grafici a mají významný vztah k výtvarné fotografii. Vývoj zpravodajské fotografie lze vysledovat již od samého počátku vynálezu fotografie. První deník, který ji použil, byl Daily Graphic v New Yorku v roce 1880.[5] Rozvoj fotožurnalismu probíhal zejména v dobách politických konfliktů nebo vojenských střetů v různých zemích. Novinářští fotografové zaznamenávali historii událostí za španělské občanské války, španělsko-americké války, války ve Vietnamu a obou světových válkách a při mnoha jiných vojenských událostech. Takzvaný zlatý věk fotožurnalismu (1930–1950) se ne náhodou překrývá s druhou světovou válkou, během níž byl zaznamenán pozoruhodný technologický pokrok válečné fotografie. S rozvojem tiskařských technik, jako byl vynález ofsetové tiskárny, dosáhl fotožurnalismus nejlepší úrovně kvality v tištěných publikacích. Příchod nových technologií, jako byl Internet, zahájil novou éru v oblasti zpravodajství na celosvětové úrovni, označované jako digitální žurnalistika. Významné události, které otevřely dvacáté první století, jako útoky z 11. září 2001, invaze do Iráku v roce 2003 a tsunami v Indickém oceánu v roce 2004, pomohly mimo jiné vzniknout značnému množství vizuálních informací. Často také díky novým, moderním a dostupným technologiím v rukou i naprostých amatérů, což vedlo některé pozorovatele k tomu, že začali hovořit o „krizi žurnalistiky“. Jiní to naopak označovali za začátek nové éry v poskytování informací.
  • Studie hlavy - je součástí výtvarná fotografie.

Historie

William Fox Talbot: Komorník, nejstarší fotografie lidské postavy na papíře, 14. října 1840
Alphonse Bertillon: Identifikační podobenka „kriminálních profilů“, ...nos je velmi důležitý při identifikaci..., 1893
Lewis Carroll: Alice Liddellová, 1858
Julia Margaret Cameronová: Loučení sira Lancelota a královny Guinevry, albuminový tisk 34.8 x 28.6 cm, 1874
Félix Bonfils: Mladá žena v Nábulu, 1867-1885
„ Každý fotograf je i portrétista a každý je v současnosti tak trochu fotograf.[6] “

Portrétní fotografie začala existovat s několikaměsíčním zpožděním od vynálezu fotografického procesu daguerrotypie v srpnu 1839. Byla často levnější, přístupnější a rychlejší než technika portrétní malby. Ve všech větších městech po celém světě vznikala Fotografická studia. Styl těchto raných děl odpovídal tehdejším technickým požadavkům: 30sekundová expozice a estetické prvky vycházející z tehdejšího malířství. Pro dlouhé sekundy trvající nehybné setrvání před kamerou při výrobě daguerrotypií a kalotypií byly nutné různé podpěrky pro hlavu a tělo. Například Saronnysův univerzální držák hlavy[7] nebo Bradyho stojan[8]. Lidé při tom většinou seděli před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí zrcadel. Přibližně v období od roku 1860 do roku 1920[9][10] bylo standardním vybavením raných fotografických ateliérů malované fotografické pozadí. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství)[11], které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, a rozšíření fotografie masám. Pozadí mohou podle provenience poskytnout stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií.[12][13][14][15] První pořízené a dochované portrétních fotografií byly daguerrotypie. V roce 1837, tedy dva roky před oficiálním uznáním tohoto objevu, francouzský fotograf Louis Daguerre pořídil první portrét (5,8 × 4,5 cm) naturalistického malíře a svého přítele Nicolase Hueta.[16] Dalším dochovaným je autoportrét Roberta Cornelia z roku 1839 nebo snímek sestry Johna Williama Drapera Dorothy Catheriny z roku 1840. Ale za vůbec první snímek s celým člověkem je považována daguerrotypie Boulevard du Temple Louise Daguerra, která vznikla někdy na přelomu let 1838 a 1839 v Paříži a je pojmenována podle stejnojmenné ulice v pařížském III. obvodu. Nejstarší fotografii lidské postavy na papíře zhotovil britský vynálezce William Fox Talbot 14. října 1840. Snímek komorníka byl vytvořen technikou kalotypie (nazývanou také talbotypie). Francouz Antoine Claudet byl studentem Louise Daguerra a působil v Londýně, kde provozoval od roku 1841 do 1851 fotografické studio na střeše Galerie Adelaide (Adelaide Gallery nyní Nuffield Centre)[17], za kostelem Sv. Martina. Otevřel ještě další studia na koloseu v Regent parku (1847-1851). V roce 1851 přestěhoval své podnikatelské činnosti na Regent Street, kde založil „Chrám fotografie“ (Temple to Photography), který fungoval až do roku 1867.[18] Claudet obdržel mnoho vyznamenání, mezi něž patří také jmenování dvorním fotografem královny Viktorie v roce 1853 a o deset let později uznání Napoleona III.[18] V roce 1848 vyrobil fotografometr, přístroj určený k měření intenzity světelného záření, v roce 1849 vyrobil ohniskoměr (fokometr), pro zajištění dokonalého zaměření fotografických portrétů.

Následně se objevily první teorie portrétu, Marcus Aurelius Root se inspiroval dílem švédského vědce Emanuela Swedenborga a anatomickými studiemi Charlese Bella. Požadoval, aby portrét ukazoval duši zobrazeného. Bostonský daguerrotypista Albert Sands Southworth (1811–1894) v roce 1871 jeho myšlenku ještě rozšířil: požadoval, aby byl charakter člověka patrný hned při prvním pohledu na fotografii, v níž by měl být zachycen nejlepší výraz, jakého je portrétovaný schopen.[6] S postupujícím rozvojem techniky dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Daguerreotypický Saloon Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona a vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavily standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století. Fotografovaly se oficiální a konvenční portréty na objednávku, intimní portréty aktu, erotické, pornografické portréty, obrazy známých osobností – intelektuálů, umělců, sociální portréty, dokumentární, vědecké i klasické rodinné portréty, svatební fotografie, portréty dětí a samozřejmě také autoportréty. Portrétní fotografie sloužila také jako předloha pro malíře.[6] Masivní rozšíření fotografie přinesl vynález André-Adolphe-Eugène Disdériho (1819 — 1889)[19], který 22. listopadu roku 1854 patentoval nový typ portrétů pojmenovaný carte de visite. Disdéri vyrobil rotační fotoaparát, který uměl udělat osm různých obrázků na jedno políčko negativu. Fotoaparát byl opatřen čtyřmi objektivy a snímal na pohyblivou fotografickou desku.[20] Po vytištění na albuminový papír byly obrázky rozstřiženy na malé portréty, nalepeny na karton a používány jako navštívenky. Na snímku zobrazil většinou celou postavu od hlavy k patě v umělém prostředí ateliéru, v obyčejné póze s harmonickou a příjemnou optikou. Tak uvedl do fotografie její schopnost poskytnout levně a každému jeho podobiznu. Při velkolepé reklamě a nízkých cenách dosáhl toho, že do jeho portrétního ateliéru v Paříži přicházelo pro vlastní podobiznu mnoho lidí.[21] Velmi brzy se ateliér stal chrámem fotografie - místem jedinečného skvostu a elegance, který denně prodal 300 až 400 portrétů.[22] Málo se však ví, že fotografické portréty ve formátu carte de visite vyráběl ještě před Disdérim francouzský portrétní fotograf z Marseille Louis Dodéro.[23] V článku v časopisu La Lumière z 24. srpna 1851 popsal Frances Wey, spisovatel a kritik fotografie, Dodérovu myšlenku uvedení malé fotografie na kartičce, která by umožňovala "místo jména mít na vizitce vlastní portrét.[24] V roce 1851 Dodéro také vycítil, že toto zmenšení formátu identifikační podobenky může být použito pro úřední dokumenty, jako pas nebo lovecký lístek.[25]

Vizitky ovládly svět během 60. a 70. let 19. století a značně tak přispěly rozšíření a popularizaci fotografie. Vizitky bylo relativně snadné i levné kopírovat ve větším počtu. Na rozdíl od drahých a velkých daguerrotypií. Fotografické vizitky si pak mohli přátelé vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu sbírat a umísťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární až poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III, který přerušil svou cestu do války.[26] Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších.[7] Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné. Vizitky během 80. let ustoupily větším kabinetním fotografiím, v Čechách se však vyráběly souběžně až do 30. let 20. století. Návštěva fotografa byla podstatnou událostí. Fotograf se většinou se zákazníkem předem setkal, aby zjistil jeho povahu a podle ní doporučil volbu oblečení a typ portrétu. Samotné aranžmá portrétu se sice řídilo přísnými pravidly celosvětové módy, ale mělo za úkol vyjadřovat povahu i povolání fotografovaného. Je zajímavé, že i přes značná omezení si autor mohl zachovat osobitý výraz.

„ V dobách slávy carte de visite navštěvovali lidé fotografa kvůli „zvěčnění“, aby jejich podoba setrvala v čase pro budoucí potomky. Fotografickým albům se v rodinách projevovala zvláštní úcta, prohlížela se o svátečních příležitostech, vždyť šlo o dějiny vlastního rodu. Rodová úcta, smysl pro rodinnou čest, čest rodového jména, byla mnohem hlouběji zakořeněná, než cítíme u podnikání dnes.[27] “

Používaný bílkový papír byl velice tenký a proto se fotografie lepily na tužší kartony, které jsou velice užitečnou pomůckou pro datování fotografie. Počátkem 60. let bývaly kartony bílé s ostrými rohy a brzy si fotografové na zadní strany začali tisknout svá jména. Koncem 60. let už bylo běžné používat tlustší kartony s kulatými rohy a na reverzech jemné rytiny s logy ateliérů. Během 70. let se začaly používat barevné rámečky kolem fotografií a opět se vrátily ostré rohy. Během 80. let se používaly také černé kartony se zlatým potiskem. Na přelomu století se zase prosadila secese s jemnými, světlými odstíny. Angličan John Jabez Edwin Mayall v roce 1860 pořídil první carte de visite královny Viktorie.[28] Mayall využíval techniky ručně kolorovaného albuminového tisku. V březnu 1861 byl pověřen, aby pořídil dvojportrét královského páru. Albert však několik měsíců poté zemřel (v prosinci 1861) a tato událost vyvolala poptávku veřejnosti po portrétech královské rodiny na fotografických vizitkách. Nákupem těchto snímků veřejnost demonstrovala své sympatie a podílela se na podobě veřejného smutku. V té době bylo módní sběratelství fotografií a vkládat je do alb. Královna Viktorie sdílela se svým manželem nadšení pro fotografování a vlastnili více než 100 alb, ve kterých sbírali portréty z každé zahraniční cesty.

Evropa

Rodina albánských fotografů Marubiů se skládala z významných fotografů otce Pjetëra (1834-1903) syna Kela (1870-1940) a vnuka Gegëho Marubiho (1909-1984). Provozovali fotografické řemeslo během 19. a 20. století po tři generace ve fotografickém studiu v albánském Skadaru, které je považováno za vůbec první v Albánii. Svou prací přispěli významně k vytvoření dokumentace života své doby a albánského kulturního dědictví v jihovýchodní Evropě. Fotografický archiv Fototeka Marubi ve Skadaru obsahuje více než 150 000 fotografií, které mají velký historický, umělecký a kulturní význam.[30]

Německo
Francie

Dalším Disdériho konkurentem byl Gaspard-Félix Tournachon, známější pod pseudonymem Nadar[31], který je autorem řady portrétů celebrit své doby. Do té doby (polovina 19. století) vlastnit portrétní fotografii bylo jen privilegiem a výsadou bohatých.[7] V něm Nadar během své kariéry portrétoval řadu nejslavnějších osobností své doby, jako byli například Franz Liszt, Charles Baudelaire, Hector Berlioz, Alexandre Dumas, Gioacchino Rossini, Jacques Offenbach, Georges Sand, Gérard de Nerval, Édouard Manet, Gustave Doré, Gustave Courbet a mnozí další. Vyhýbal se využívání rekvizit, aby vynikly portrétované osobnosti. Jediným potomkem Nadara byl jeho syn Paul Nadar, který v sedmdesátých letech převzal vedení rodinného ateliéru. Jejich společným dílem byl projekt s názvem Rozhovor pana Nadara s panem Chevreulem v den jeho stých narozenin ( Entretien de M. Nadar avec M. Chevreul, le jour de son centenaire). Jednalo se o rozhovor s lékárníkem Michelem Eugenem Chevreulem (101 let), který řídil Nadar-otec a fotografoval Paul. Soubor fotografií, který se objevil v časopise L'Illustration v roce 1886, je považován za průkopnickou práci v historii vývoje fotografické reportáže a první foto-rozhovor[32]. Dialog byl dokonce nahráván na phonophon Clémenta Adera (1841-1925).[33]

Dalším pařížským portrétistou umělecké komunity s ateliérem na Notre-Dame-de-Lorette č.p. 10 byl karikaturista Étienne Carjat a podobně jako Nadar nechával svým modelům jejich přirozené výrazy, bez vytváření umělých póz.[34] Carjat vytvořil v říjnu 1871 portrét Arthura Rimbauda, který se stal nejvíce všeobecně známým obrazem mladého básníka z Charleville. Fotografie získala ikonický status, velmi často se opakuje a používá jako symbol poezie, mladosti, revoluce a romantiky. Kromě toho vytvořil technicky precizní portréty Charlese Baudelaira, Léona Barillota, Hectora Berlioza, Alexandra Dumase, Paula Févala nebo Gioacchina Rossiniho. Zároveň s ním fotografii studoval Pierre Petit, který v roce 1859 začal velkolepý projekt Galerie des hommes du jour, který se skládal z portrétů osobností z centra tehdejší kultury a politiky s biografiemi. Francouz Camille Silvy pocházel z aristokratické rodiny a působil převážně v Londýně, kde se v době rozkvětu carte de visite v průběhu 60. let 19. století rychle etabloval na jednoho z předních krajinářských a portrétních fotografů. S výjimkou královny Viktorie, fotografoval Silvy všechny členy královské rodiny a většinu britské šlechty. Byl členem Société française de photographie, v Londýně otevřel portrétní ateliér na Porchester Terrace č. p. 38, Bayswater a v roce 1859 se stal členem Královské fotografické společnosti. Do jeho ateliéru přišli pro portrét například kněžna Mary Adelaide of Cambridge, Harriet Martineau, Adelina Patti nebo Frederick Robson. National Portrait Gallery v Londýně vlastní asi 17 000 jeho fotografií.

Rakousko

Ve Vídni zavedl fotografování na vizitkové formáty rakousko-uherský c. k. fotograf Ludwig Angerer v roce 1857, tedy tři roky po Disdérim.[36]

Itálie

V italské Florencii v roce 1852 založili tři bratři - Leopoldo (1832-1865), Romualdo (1830-1890) a Giuseppe (1836-1890) Alinariové nejstarší fotografickou firmu na světě - dosud existující (2011) - s názvem Fratelli Alinari (Bratři Alinariové). Ateliér se specializoval na portréty, pohlednice krajin a architektury, fotografie uměleckých děl a fotografie uměleckých děl a historických památek.

Dánsko
Švédsko
Turecko
Norsko

Afrika

Auguste Maure a Marius Maure - Auguste Maure patřil k průkopníkům fotografie, kterým učarovala Biskra - atmosféra nadčasové oázy v alžírském stylu, kde se zdálo, že zůstala zmrazena od starověku. Jeho fotografie ukazují fascinovaný a uctivý pohled na toto místo a jeho obyvatele. Augustus přišel do Biskry ve svých patnácti letech a rozhodl se zde usadit. Byl aktivní v období 1860 - 1907 během kterého pořídil mnoho fotografií z jižního Alžírska. Portrétoval členy kmene Ouled Naïl, berberské tanečníky oblečené v tradičních kostýmech a ozdobených šperky. Tyto exotické snímky velmi oceňovali turisté přijíždějící do Alžírska.

Asie a Dálný východ

V roce 1863 Samuel Bourne a Charles Shepherd ve městě Šimla založili fotografické studio Bourne & Shepherd.[37][38][39] Později téhož roku založili druhou pobočku v Kalkatě.[40]

80. a 90. léta 19. století

Jako náměty pro svá díla si vybírali veduty známých míst nebo se věnovali studiovým záběrům představujícím místní tradice i lidské typy.[41] Jejich typickým znakem je pečlivé ruční kolorování a albuminový papír opatřený názvem a firemní značkou. Ueno Hikoma (1838-1904) byl průkopníkem japonské fotografie. Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými krajinářskými fotografiemi z Nagasaki a okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor. Do historie žánru suvenýrové fotografie se významně zapsala celá řada tehdejších fotografů na východě, například Adolfo Farsari, Kusakabe Kimbei, Raimund von Stillfried a řada dalších. Dalším průkopníkem byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. Je autorem celé řady autoportrétů a v 80. letech 19. století vymyslel techniku šašin abura-e[42] neboli fotografický olejový obraz. Při jejich výrobě se odstranila papírová podložka fotografie a na zbývající emulzi se pak malovalo olejovými barvami. Yokoyama s použitím této techniky vytvořil řadu děl.[43][44] Bylo pak těžko rozeznat, zda se jedná o fotografii nebo olejomalbu. Katalog fotoateliéru Kusakabe Kimbei nabízel výběr z více než dvou tisíc motivů, představoval většinou pohlednice z populárních destinací, ale významnou roli suvenýrových fotografií hrály také portréty. Celkem 416 motivů z katalogu Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides[45] z roku 1893 ukazují tradiční japonské zvyky. Z nich absolutní většinu tvoří výhradně ženy při různých aktivitách, které byly běžné na suvenýrové fotografii. Komerční popularita portrétů žen postavila fotografa v Japonsku před problém, že „slušné ženy“ často odmítaly být fotografovány. Vedly je k tomu dva hlavní důvody, prvním byla příliš realisticky zobrazená postava na fotografii, která byla považována za příliš smyslnou a ženské tělo by tak bylo k dispozici pro zákazníka, což bylo považováno za nevhodné. Na druhé straně svou roli hrály různé pověry mezi Japonci. Domnívali se, že portrétovanému bude vysáta životní míza a oslabeny jeho stíny. Proto musely být často fotografovány členové rodiny nebo v tradici stylu ukiyo-e během období Meidži známé jako bijin (krásné ženy). Byly to většinou dívky, které pracovaly na veřejnosti jako yūjo (kurtizány), gejši, nebo rashamen (prostitutky) nebo dívky pracující v čajovnách. Žena, která na sobě pracovala, aby vypadala lépe a lépe se mohly prodávat fotografie, stala se fotomodelkou s vyšším platem. Právě kurtizány a gejši najdeme nejčastěji na fotografických vizitkách Kusakabe Kimbeie. Ve větších městech začaly vznikat speicalizované obchody shashimpo, které se specializovaly na obchod s fotografiemi gejš.

Další plodný francouzský fotograf, který však byl aktivní na Blízkém východě se jmenoval Félix Bonfils. Vlastní fotoateliér s názvem Maison Bonfils si v Bejrútu otevřel v roce 1867. V roce 1878 jej přejmenoval na F. Bonfils et Cie. Bonfils fotografoval v Libanonu, Egyptě, Palestině, Sýrii, Řecku a Konstantinopoli (nyní Istanbul). Jeho práce dobře znali turisté, kteří do těchto zemí cestovali, jeho fotografie si kupovali jako suvenýry. Bonfils si později otevřel další studio v Alès ve Francii. Frank S. Matsura (1873–1913) byl japonský fotograf působící na počátku dvacátého století, který v roce 1901 odcestoval z Japonska do Ameriky, kde pořídil více než 1800 fotografií a skleněných desek.[46][47]

Amerika

Jedním z prvních výrobců a distributorů vzdělávacích a cestopisných stereoskopických obrazů byla firma Underwood & Underwood, založená v roce 1882 v Ottawě v Kansasu. Společnost vyprodukovala mezi 30 000 a 40 000 stereographických titulů, mezi nimiž byla celá řada portrétů významných osobností (Edison, Twain, řada politiků...).[48] Edward Sheriff Curtis byl americký antropolog a portrétoval původní obyvatele Severní Ameriky a Divokého západu. Zpočátku pořizoval snímky lidí ve vlastním ateliéru, a od poloviny 90. let 19. století se zaměřil na fotografování indiánů, za které v roce 1899 získal ocenění Evening on the Puget Sound, The Clam Digger a The Mussel Gatherer. Ve stejném roce byl vybrán jako hlavní fotograf pro Harrimanovu expedici na Aljašku. V roce 1900 se Curtis zúčastnil černonožského obřadu Slunečního tance, dokumentoval indiány kmene Hopi v Arizoně a také obyvatel Velké planiny. To vše s vědomím, že kultura těchto přírodních národů se časem úplně vytratí, a rozhodl se vytvořit naučnou uměleckou sbírku fotografií, kde bude zachycen všední život, zvyky, tradice, slavnosti, obřady a prostředí, ve kterém indiánské kmeny žily. Vyhrával různá ocenění a stával se více a více známějším. Jeho popularita stoupla až do té míry, že byl požádán o portrétování rodiny prezidenta Theodora Roosevelta.

Švýcar Antoine Sonrel působil v Bostonu ve státě Massachusetts, kam se přestěhoval z Neuchâtelu na konci 40. let 19. století. Vytvořil celou řadu vizitkových portrétů v letech 1860 - 1870, včetně jeho přítele Louise Agassize, dále portrétoval takové osobnosti jako byli Oliver Wendell Holmes, Sr., Wendell Holmes Oliver, Jr., Abbott Lawrence Rotch nebo sochařka Anne Whitneyová.[49] Vlastnil fotografické studio v Bostonu na School Street (ca. 1860)[50][51] a na Washington Street (ca. 1871-1874).[52][53][54] Sonrel vystavoval své litografie v roce na 1851 Světové výstavě v Londýně;[55][56] a také na v roce 1853 na výstavě Massachusetts Charitable Mechanic Association.[57]

V roce 1856 Louis Rousseau realizoval pro Musée d’histoire naturelle série etnografických portrétů Rusů a Eskymáků, díky čemuž došlo k přehodnocení vědeckého významu portrétní fotografie jako důvěryhodného ukazatele sociálních proměn.[6]

Rusko

V Petrohradu si v roce 1875 otevřel své vlastní portrétní fotografické studio „otec ruského fotožurnalismu“ Karl Bulla[58][59][60], který roce 1886 získal povolení Ministerstva vnitřních věcí „pro výrobu všech druhů fotografických prací mimo domov, například: na ulicích, domech a na místech v bezprostřední blízkosti Petrohradu“, který mu dovolil celou řadu let vytvářet pohlednice pro produkční tisk Světové poštovní unie.[61] Fotografoval téměř všude a všechno: život rodiny cara i shromáždění protivládní inteligence, osobnosti hvězdného nebe i obyčejné dělníky, paláce i ubytovny pro bezdomovce, ale také exotické scény jako gay párty.[62] K průkopníkům portrétní fotografie ze zahraničních autorů devatenáctého století mimo jiné patří:

Další

K dalším průkopníkům portrétní fotografie ze zahraničních autorů devatenáctého století mimo jiné patří: Lewis Carroll, Robert Adamson a David Octavius Hill, Julia Margaret Cameronová, Étienne Carjat, Robert Demachy a Wanda von Debschitz-Kunowski.[31] Alexander Hessler, Charles D. Fredricks, William Kurtz, Alexander Gardner... v Německu Franz Hanfstaengl, Hermann Krone a v Rakousku Uhersku Emil Rabending, Josef Löwy nebo Ludwig Angerer a naposled v Krakově - Walery Rzewuski.[36]

Dvojice Robert Adamson a David Octavius Hill se spolu navzájem doplňovali. Díky jejich přátelství s fyzikem Davidem Brewsterem z Univerzity v St. Andrews se seznámili s procesem kalotypie. Brewster si dopisoval s Foxem Talbotem, který chtěl ve Skotsku mít někoho, kdo by jeho metodu aplikoval a konkuroval tak daguerrotypisům. Robert Adamson se tak v květnu 1843 stal prvním profesionálním kalotypistou v Edinburghu otevřením vlastního portrétního studia a v témže roce začal spolupracovat s Davidem O. Hillem. Když podepsala prohlášení o nezávislosti církev Nonkonformistická skotská církev, rozhodl se Hill namalovat skupinový portrét 474 duchovních, kteří se do prohlášení podepsali. Obraz měl být založen na fotografiích jednotlivců, které Adamson a Hill portétovali v ateliéru, nebo venkovním prostředí s pozadím několika modelů nábytku. Svůj úkol dokončili na konci roku 1843. Jejich portréty se vyznačují zachovaným dojmem přirozenosti, akvarelista John Harden přirovnal tento obraz k dílům Rembrandta. V letech 1843-1845 udělali asi 130 fotografií rybářů Newhavenu, které jsou považovány za jedny z jejich vrcholných děl.[63] Jedná se také o jedno z prvních využití fotografie dokumentace společensko-sociálního prostředí.[63] Angličan Eadweard Muybridge, proslavený svými studiemi pohybu a chronofotografiemi pořízenými několika fotoaparáty, se o pohyb zvířete a člověka začal zajímat v roce 1873.[64] Fotografoval až třiceti kamerami, jako výsledek své práce ve Filadelfii roku 1887 zveřejnil 781 světlotisků pod názvem Animal Locomotion a The Human Figure in Motion. Jeho další kniha Human in Motion byla vydána v roce 1901.[65] Spolupracoval také s lékaři a fyziology a svými studiemi ženského a mužského těla se řadí mezi průkopníky fotografie aktu. S fotografickými studiemi pohybu Eadwearda Muybridge se senznámil Thomas Eakins, který vytvářel své vlastní pohybové studie, obvykle zahrnující nahou postavu. Vynalezl dokonce svou vlastní techniku pro snímání pohybu na film.[66] Kde se Muybridge opíral o systém řady fotoaparátů, které snímaly posloupnost jednotlivých fotografií, Eakins raději používal jednu kameru, která nasnímala řadu expozic na jeden negativ.[67] Fotografie využíval pro své malby, ale také pro studium lidské anatomie, a byly často používány a vystavovány během studia ve škole, kde Eakins učil. Na všech, asi osmi stech fotografiích připisovaných Eakinsovi a jeho skupině lidí, jsou většinou studie postavy, a to buď oblečených nebo nahých nebo portréty.[66] Žádný jiný americký umělec-fotograf té doby kromě Eakinse nevytvořil srovnatelný počet takových podobných snímků.[68] Lewis Carroll během 24 let viktoriánského období založil v Christ Church vlastní studio a vytvořil asi tři tisíce fotografií. Polovina z dochovaných děl zachycuje mladé dívky, které použil ve svých literárních dílech jako ilustrace. Kromě jeho oblíbené dívky Alexandry Kitchinové, známé jako "Xie", Carroll také zachytil mnoho mužů, žen, chlapců, učenců, vědců, nebo starých lidí. Během svého nejplodnějšího období pořídil portréty významných osobností, například Johna Everetta Millaise, Ellen Terryové, Dante Gabriela Rossettiho, Michaela Faradaye nebo Lorda Alfreda Tennysona. Portrétoval také Britku Julii Margaretu Cameronovou, známou svými portrétními snímky celebrit, mytologickými výjevy a portréty ve stylu doby krále Artuše. Fotografická kariéra Cameronové trvala pouhých posledních jedenáct let jejího života[69], ale její práce přesto měla obrovský dopad na vývoj moderní fotografie, zejména její pečlivě komponované portréty, které jsou dnes umělci stále napodobovány. Spolu s Oscarem Gustavem Rejlanderem a Henry Peach Robinsonem byli představiteli anglického piktorialismu. Cameronová používala při fotografování portrétů objektivy s měkkou kresbou.[70] Díky své sestře, která působila na umělecké scéně v Little Holland House v Kensingtonu, mohla portrétovat mnoho slavných osobností. Byli mezi nimi například Charles Darwin, Alfred Lord Tennyson, Robert Browning, John Everett Millais, William Michael Rossetti, Edward Burne-Jones, Ellen Terry a George Frederic Watts. Většina jejích portrétů je oříznuta těsně kolem hlavy a tváře a jsou jemně zaostřeny. Cameronová se ve svých dílech snažila zachytit kouzlo a půvab jejich osobnosti. Jedním z jejích cílů bylo pozvednout fotografování na vyšší umění. Některé z jejích fotografií nesly technické nedokonalosti, stopy prachových částeček, jiné byly vybledlé, často neostré, protože používala velmi dlouhé expozice, to vše ale zapadalo do koncepce piktorialismu. Její portréty v sobě dodnes nesou mimořádnou míru vitality, kterou bychom u mnohých jiných fotografů těžko hledali.[71]

V druhé polovině 19. století bylo velmi populární portrétování celebrit. Fotografové modelům za pózování platili poměrně vysoké částky a na prodej fotografií si ponechávali plné právo. Například portrétista celebrit Napoleon Sarony musel kvůli autorským právům svého snímku spisovatele Oscara Wildeho k jednání Nejvyššího soudu USA, ve kterém Soudní dvůr potvrdil rozšíření autorských práv také na ochranu fotografií. Sarony žaloval litografickou společnost Burrow-Giles poté, co bez povolení použili litografii Oscar Wilde č. 18 ve své reklamě a soudní při vyhrál.[72] Francouzský policejní důstojník Alphonse Bertillon v roce 1879 vyvinul obrazové standardy a systém frontálně-profilových fotografií, jejichž hlavním cílem byla věrnost skutečnosti. Založil antropometrii a použil ji poprvé pro identifikaci pachatelů. Některé jeho inovace jako standardizované fotografování pachatelů nebo systematické zpracování fotografií místa zločinu se používají v policejní práci dodnes.[73] Jeho objev nepřímo vedl k vynálezu legitimační fotografie a posléze i k legitimaci.[6] Ve Francii působil v nemocnici Hôpital de la Salpêtrière odborný fotograf Albert Londe, který se věnoval vědecké chronofotografii. V roce 1882 Londe vymyslel systém na snímání fyzických a svalových pohybů pacientů, včetně epileptických záchvatů. Dosáhl tohoto tím, že používal fotoaparát s devíti objektivy, které byly spouštěny elektromagnetickou energií a s využitím metronomu, který mu umožnil postupně otevírat závěrky. Tímto způsobem pořizoval fotografie na skleněné desky v rychlém sledu, zaznamenával například snímky pro lékařské studie svalového pohybu u subjektů vykonávajících nejrůznější činnosti, od „laní chůze“ až po kovářství.

Gertrude Käsebierová: portrét Evelyny Nesbitové, 1903

Na přelomu 19 a 20. století fotografovala Gertrude Käsebierová zejména portréty a alegorie ve stylu piktorialismu. Byla zvolena první ženskou členkou fotografického spolku The Linked Ring Brotherhood a roku 1902 se stala zakládající členkou sdružení Fotosecese. Další člen Fotosecese, Alvin Langdon Coburn, měl možnost díky svému přátelství s G. B. Shawem portrétovat významné osobnosti.[70] Kolekci portrétů Coburn publikoval roku 1913 pod názvem Men of Mark. Druhý svazek More Men of Mark vyšel roku 1922. V období 1914–1921 vytvořil třetí cyklus 33 portrétů, hudebních skladatelů a muzikantů, který však nebyl vydán.[74] Zakladatel The Linked Ring, Henry Peach Robinson kombinoval portrétní snímky spojováním četných negativů do jednotlivých obrazů, předchůdce fotomontáže. Robinson patřil k průkopníkům a teoretikům piktorialismu – výtvarné fotografie.[75] Jeho nejvíce oblíbená kompozice „Odcházení“[76] byla populární a zároveň módně morbidní. Zobrazuje umírající dívku obklopenou příbuznými a jedná se o montáž 5 snímků, kterou se autor snažil co nejvíce přiblížit malířskému obrazu. Realisticky působící scéna, umocněná fotografickou technikou, byla velmi dojímavá v souladu s autorovým záměrem. U diváků, kteří v ní nepoznali fikci, vyvolávala pohoršení.[76]

Zaida Ben-Yusufová (1869-1933) byla newyorská portrétní fotografka známá svými výtvarnými módními portréty bohatých a slavných Američanů z přelomu 19. a 20. století. Významně přispěla k rozvoji fotografie jako prostředku uměleckého vyjádření, avšak vzhledem ke svému pohlaví byla téměř sto let opomíjena. Objevil ji až Frank H. Goodyear III, v roce 2003, když objevil dvě její portrétní fotografie sochaře Daniela Chestera Frenche a malíře Everetta Shinna.[77]

Německo

Začátek devadesátých let do konce první světové války

George Grantham Bain (1865 - 1944) byl americký fotograf působící v New Yorku. Byl známý jako průkopník novinářské fotografie a „otec zahraniční fotožurnalistiky“.[78] V roce 1898 založil první zprávodajský fotografický servis Bain News Service. Společnost poskytovala fotografické služby, včetně portrétů a zpravodajství o nových událostech po celém světě, se zvláštním důrazem na život v New Yorku. Velká škála témat zahrnovala: celebrity, přehlídky, sportovní akce, imigraci, politické události, letectví i válečné snímky. Většina jeho fotografií se datuje od roku 1900 do středních 20. let 20. století, ale střípky fotografií lze nalézt již v roce 1860 a také v pozdních 30. letech. Na začátku 20. století a v prvních dvou desetiletích se na jedné straně aranžované fotografie objevovaly sladké sentimentální kýče, zobrazující krásné ženy na pozadí zapadajícího slunce uprostřed kvetoucí louky nebo elegantní muže, lvy salónů se zasněnými pohledy. Tyto obrazy s dobrou technickou úrovní ovlivňovaly vkus některých diváků až do konce třicátých let 20. st. Na druhé straně ve stejném období německý fotograf August Sander vytvořil obsáhlý cyklus portrétů společnosti tehdejšího Německa a vnesl do tohoto žánru sociologický aspekt.[6][79]

Německo

Mnichovské (od roku 1905 do 1914) a berlínské (po roce 1924) osobnosti portrétovala Wanda von Debschitz-Kunowski. Její portrétní studio navštívili například Max Planck, Clara Rilke-Westhoffová nebo Albert Einstein.

Francie

Henri Cartier-Bresson, považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky, svým přístupem k zachycení „rozhodujícího okamžiku“ ovlivnil mnoho následujících generací fotografů. Sám pro edici Braun pořídil sérii fotografických portrétů známých umělců a spisovatelů (Matisse, Picasso, Braque, Bonnard, Claudel, Rouault a dalších).

V této době začala být portrétní fotografie standardním také prvkem politických kampaní a začala být vnímána jako součást denního, týdenního a měsíčního tisku. Fotografický obraz začal zaujímat stále významnější místo v obyčejném lidském životě.[6] Meziválečná portrétní fotografie ve světě: Moisej Salomonovič Nappelbaum, Abram Petrovič Šterenberg (Abram Shterenberg), Hugo Erfurth, Edward Steichen, Alfred Stieglitz, Cecil Beaton, Helmar Lerski, Paul Strand, August Sander, Man Ray, Alexandr Rodčenko.[31]

  • USA - Toni Frissellová - chodila se učit k Beatonovi a Steichenovi. Uvolněné portréty známých osobností ukazující příslušnost k vrstvě společnosti...
Rusko

Počátkem roku 1918 pořídil Moisej Salomonovič Nappelbaum vynikající portrét Lenina - jeden z nejlepších z portrétů tohoto vůdce. V témže roce portrétoval řadu lidí z Leninova okruhu. Mezi nimi například Felixe Džeržinského, Václava Václavoviče Vorovského Anatolije Lunačarského a další. Ve dvacátých a třicátých letech portrétoval slavné osobnosti Ruska: umělce, spisovatele, výtvarníky a vědce. Zvláštní důraz kladl na práci se světlem, které mu umožňovalo vytvářet strohý a zároveň jasný a pravdivý obraz o portrétovaném. Nappelbaum byl mistrem kompozice a jemných nuancí. I když jeho portréty vypadají zdánlivě jednoduše, obsahují vnitřní drama, typické pro ruské umělecké tradice. Umně kombinoval ve svých dílech prvky formalismu a dokumentu. K jeho technickým charakteristikám patří jeden zdroj světla a objektiv 420 mm, 1:7,7. Lenina portrétoval ještě jednou v roce 1918 a později také jeho nástupce Stalina.

Edward Steichen se věnoval široké paletě motivů v duchu secesní a symbolistické poetiky, po roce 1919 zdokonaloval techniku čisté fotografie, v tvorbě se projevily vlivy glamouru, nové věcnosti a konstruktivismu. V období mezi světovými válkami pracoval zejména pro časopisy Vogue a Vanity Fair, věnoval se módě a portrétům slavných osobností (Greta Garbo, Winston Churchill, Charles Chaplin). Roku 1905 založili s Alfredem Stieglitzem Galerii 291 v New Yorku, kde připravovali soubory moderního evropského umění. Oba významně ovlivnili pohled na moderní umění ve Spojených státech. Mnohaletá série portrétů, aktů a detailů těla manželky Alfreda Stieglitze Georgie O'Keeffeové zachycuje proces stárnutí a proměnu osobnosti.[80] Portrétní fotografii se věnoval zejména v letech 1915–1925, kdy fotografoval své spolupracovníky, přátele a návštěvníky. Charakteristickým rysem těchto portrétů bylo použití dlouhých časů expozice, neokázalost, autentičnost a potlačení společenské stylizace.[80] Spolu s Eugenem, Stieglitzem a Steichenem se stýkal Heinrich Kühn, jehož barevné fotografie působí jako by byly pořízené měkce kreslícím objektivem a nesou prvky piktorialismu. Technicky pracoval hlavně s gumotiskem, který vylepšil kombinovanou technikou vícenásobné vrstvené gumy, což umožňovalo tvůrčí vliv na obraz a barevnou manipulaci. V letech 1894 až 1896 sdílely fotografické studio a galerii výtvarného umění v Atlantic City, New Jersey dvě fotografky – Amelia Van Buren a Eva Watson-Schütze – obě absolventky Akademie ve Philadelphii, kde vystudovaly u Thoma Eakinse.[81] Obě ženy byly uznávány jako výtvarné umělkyně a vystavovaly společně na výstavě Pitssburgského fotoklubu v roce 1899[82] a Van Buren byla známá svými portréty, kdysi prohlásila, že jejím cílem je, aby její portréty "odpovídaly těm Sargentovým, Wattsovým a dalších mistrů".[83] Watson-Schütze se stala známá svým piktorialistickým stylem a rukopisem Prerafaelitů[84], známý je její snímek Růže. Okolo časopisu Camera Work se scházeli:

Futuristické prvky do portrétní fotografie poprvé přinesl italský všestranný režisér a umělec s širokými intelektuálními zájmy Anton Giulio Bragaglia. Se svými bratry začal okolo roku 1911 experimentovat a slučoval dva druhy - dokumentární a experimentální fotografii. Výsledkem byla fotografická dynamika se stopami trajektorií pohybujících se postav nebo předmětů.[86] Pod vlivem Bauhausu, surrealismu a s využíváním výtvarných technik Sabatierova efektu tvořil svá díla Maurice Tabard (vrchol tvorby 1930-1960). Podstata jeho fotografií spočívá v teoretii fotografické kompozice: fotograf vytváří obraz, nejde o realitu vnějšího světa. Hodně lpěl na pojmu „umělecká fotografie“ a dokonce i v rámci svých komerčních prací, v módní fotografii a reklamě se snažil být vždy v souladu s pevně danými pravidly. Snažil se definovat svůj čistý fotografický jazyk. Projevil velký zájem o kompozici obrazu, která se mu v jeho práci stala zásadou. Tabard se zaměřil na studium složek fotografie: objekty, jejich tvary, jejich materiál, jejich osvětlení, jejich formální vztahy, a to vše spíše než jejich vzhled. Kolem první světové války nabyla větší exprese také norská portrétní fotografie a sice jako výsledek práce fotografů Waldemara Eide, Dimitrie Koloboffa, Gunnara Theodora Sjøwalla, Aage Remfeldta, Hanse Johnsruda a Anderse Beera Wilse. V druhé polovině 19. st. vznikl žánr živé fotografie – momentky, který nepřímo způsobil i změny v přístupu k portrétní fotografii. Skutečně živou a pohotovou fotografii však umožnil až příchod reportážního 35mm fotoaparátu Leica v roce 1925[87] a první bleskové žárovky mezi lety 1927 a 1930.[88] Mohl přijít „zlatý věk“ fotografie.

Fotografický portrét ve světě 1945 – 1968

Od druhé poloviny 30. let 20. století rostlo politické napětí končící druhou světovou válkou, ve které měla slovo živá fotografie. Fotografie prošla vývojem od romantických náladových snímků, secesních a bohatě aranžovaných fotografií, až po snímky moderně abstraktní, kde autoři zároveň experimentovali a také se snažili postihnout člověka v jeho přirozeném prostředí. Zhodnocením živé fotografie se stala v roce 1955 putovní výstava Lidská rodina, kterou uspořádal pro Muzeum moderního umění v New Yorku kurátor Edward Steichen.[89] Na výstavu bylo vybráno 503 fotografií od 273 autorů z 68 zemí z téměř 2 miliónů obrázků pořízených proslulými i neznámými fotografy.[90] Tyto fotografie nabízejí pozoruhodný obraz lidského prožitku sestávajícího z rodinného prostředí, z narození, lásky a radosti, ale také války, strádání, nemoci a smrti. Steichenův záměr byl ukázat vizuálně všestrannost lidské zkušenosti a roli fotografie v její dokumentaci. Výstava s velkým úspěchem putovala po 69 zemích, kde ji shlédlo přes 9 miliónů návštěvníků.[89][6] Fotografický portrét ve světě 1945 – 1968 obsahuje jména: Yousuf Karsh, Arnold Newman, Philippe Halsman, Cecil Beaton, Richard Avedon, Bill Brandt, Irving Penn, Diane Arbusová.[31] Jedním z nejznámějších portrétních zámořských fotografů byl Kanaďan původem z Arménie Yousuf Karsh. Proslul svými portréty politiků, umělců, hudebníků, spisovatelů, vědců a dalších známých osobností. Jeho snímky jsou součástí stálých expozic Metropolitního muzea umění a Muzea moderního umění v New Yorku stejně jako kanadské Národní galerie.[91][92] Jeho místo v historii fotografie bylo trvale zpečetěno dne 30. prosince 1941, kdy fotografoval Winstona Churchilla poté, co Churchill přednesl projev před kanadskou poslaneckou sněmovnou v Ottawě.[93] Novinář George Perry později v britském listu The Sunday Times napsal, že „když slavní začínají přemýšlet o své nesmrtelnosti, volají Karshe z Ottawy.“ Karsh byl mistrem studiového osvětlení. Jedním z jeho charakteristických postupů bylo to, že portrétovaným osvětloval ruce zvlášť. Měl nadání pro zachycení podstaty osobnosti v okamžiku jeho portrétu. Jak sám napsal ve své knize Karsh Portfolio v roce 1967: „v každém muži a ženě je skryté tajemství, a já jako fotograf mám úkol jej odhalit, pokud mohu. Zjevení, pokud přijde, přijde na zlomek sekundy podvědomým gestem, třpytem oka, v krátkém zrušení masky, za kterou se všichni lidé skrývají své nejvnitřnější já před celým světem. V tomto pomíjivém příležitostném okamžiku fotograf musí jednat nebo všechno ztratit.“ Richard Avedon (1923 – 2004) se vždy snažil v portrétu zachytit nejenom samotnou osobnost, ale také duši fotografované osoby. Snímky pořizoval ve svém studiu na velký formát 8x10". Pro jeho portréty byl typický minimalistický styl, kdy osobnost hledí přímo do kamery, je zobrazená zepředu a je umístěna na čistém bílém pozadí. Z kontaktních kopií dělal velké zvětšeniny, které měly na výšku přibližně 90 cm. Velkoformátové portréty pracujících ze západu USA, jako například kovbojů, horníků, razičů, pracovníků olejářských firem a dalších, se staly nejprodávanější knihou s názvem In the American West (Na americkém západě). Proslul i nelítostnými postupy, které používal při inscenování. Např. dvěma milovníkům zvířat, vévodovi a vévodkyni z Windsoru oznámil, že cestou k nim na focení přejel psa – a v ten okamžik zachytil jejich vyděšenou reakci na film.[94] Velké diskuse vyvolala jeho série fotografií zachycující proměny jeho otce umírajícího na rakovinu.[95] Lidé se ptali, zda z nich čiší odpudivý charakter smrti, nebo naopak vyzařují hodnotnou výpovědí o životě v jiném světle, který může potkat každého z nás.[96] Diane Arbusová byla známá svými portréty lidí na pokraji společnosti, jako jsou transvestité, trpaslíci, giganti, prostitutky, ale také dvojčata nebo lidé v neobvyklých pózách a situacích. Arbusová patřila k takzvané „Newyorské škole fotografie“. Richard Avedon a Diane Arbusová patří k takzvané „Newyorské škole fotografie“, což bylo šestnáct autorů (narozených od 1898-1934) žijících a tvořících v New York City. Jednalo se o fotografy, jejichž jména jsou dnes již legendami.[85]

Portrét rumunského spisovatele Mircea Cărtărescu
George Armstrong Custer, velitel kavalerie armády Spojených států amerických v Občanské válce a indiánských válkách
„ Nekonečná fascinace, se kterou pozoruji fotografované lidi, je tou zásadní podmínkou pro vznik „takové“ fotografie, která vystihne i jejich vnitřní sílu. Ta je součástí obtížně popsatelného „tajemství“, ukrytého v každém z nás. Mým nejvyšším cílem je vylákat jejich skrytou sílu a pokusit se ji zajmout v tenké vrstvě fotografického papíru.[97] “

1945 - současnost

  • August Sander (1876 – 1964) byl významný německý portrétní fotograf, který se řadí do světové meziválečné avantgardy jako zástupce německé Nové věcnosti.
  • Carl van Vechten (1880–1964, USA) byl americký spisovatel a portrétní fotograf.
  • Irving Penn (1917 - dodnes) je americký fotograf, který je známý svými portrétními a módními fotografiemi například pro časopis Vogue.

Ve výčtu zahraničních fotografů tohoto období nesmějí chybět následující jména: Bill Brandt, Yousuf Karsh, Arnold Newman, Philippe Halsman, Cecil Beaton, Richard Avedon, Irving Penn, Helmut Newton, Diane Arbus, David Hamilton, Sam Haskins, Andy Warhol, David Bailey, Cindy Sherman, Sally Man, Wolfgang Thielmans, Anton Corbijn, David LaChapelle.[98]

Současní zahraniční umělci Cindy Sherman, Barbara Kruger, Mitch Kern a další využívají portrétní fotografii například jako prostředek pro sociální kritiku.

60. léta
70. léta

Nan Goldinová je americká fotografka, která zásadním způsobem ovlivnila estetiku umělecké fotografie v 70. letech svými bezprostředními a osobními snímky skutečných situací ze života americké subkultury, především mladé lidi, jejichž součástí byly drogy a sexuální experimenty. Její tvorbu velmi ovlivnila její závislost na drogách v 80. letech. Po pobytu v odvykacím středisku v Bostonu začala znovu fotografovat. První z těchto snímků byly autoportréty, z nichž některé jsou součástí diaprojekce „All By Myself“ (Úplně sama). Zároveň začala dokumentovat destruktivní vliv AIDS na své přátele a známé. „Cookie Portfolio“ (1989) je poctou ženě, která byla 13 let její nejlepší přítelkyní a zemřela na AIDS. Další tvorba Nan Goldinové, ovlivněná jejím pobytem v Berlíně a cestami do Asie a Evropy, je prostoupena pocitem ztráty i uzdravení: snímky ukazují prázdné pokoje a jemnější psychologické portréty jejích milenců a přátel – často stejných lidí, které fotografovala bezmála třicet let. Šest francouzských profesionálních portrétistů, ve světě známých díky práci pro světové deníky a časopisy: Jean-Baptiste Mondino, Nicolas Guérin, Patrick Swirc, Sonia Sieff, Denis Rouvre a Gèrard Rancinan.[6]

  • Ioan Mihai Cochinescu rumunský umělec
  • Loretta Lux (nar. 1969, Německo) fotografuje dětské portréty, kterým záměrně zvětšuje oči a hlavy v grafickém editoru na počítači.
  • Gisèle Freund
  • Peter Lindbergh
  • Arnold Newman
  • Jim Rakete
  • Manuel Rivera-Ortiz (*1968 Portoriko) je americký fotograf, který je známý svými portrétními a dokumentární fotografiemi.
  • Michel Sima
  • Albert Watson
  • Wanessa Winship fotografuje mimořádně sugestivní černobílé portréty školaček z východní Anatólie jako sociální dokument o prolínání kultur, náboženství a národností v současném Turecku, ale také jako psychologickou studii emočních proměn a nejistot pubertálních dívek.[99]
  • Charles Fréger v Arles 2008 představil cyklus snímků vojáků v různých archaických uniformách královských, papežských či prezidentských gard.[99]
  • Pierr Gonnord zobrazuje uhrančivé tváře bezdomovců balkánských emigrantů , žebráků a lidí z okraje španělské společnosti ve stylu klasiků renesančního a barokního malířství.
  • Samuel Foss - autoportétista z Mali, který zachycuje proměny vlastní identity a stylizující se do podoby afrických politiků.[99]
  • Françoise Huguier je Francouzka, která dokumentuje život obyvatelek kolektivních bytů v Petrohradě. Své snímky umísťuje do nákladných instalací s napodobeninami špinavých kuchyní, koupelen a pokojů stalinistických bytů bez práva na elementární soukromí.[99]
  • Peter Dazeley
  • Sam Haskins
90. léta

V devadesátých letech 20. století se do popředí staví umělost a nefotogeničnost fotografovaného objektu. Velké místo zaujímají autoportréty, obrazy těla a portrét. Tělo do popředí staví fotografové John Coplans, T. Floschütz nebo John Hillard. Skličujícím dojmem působí digitálně manipulované vyhlazené a „vygumované“ obličeje dvojice Aziz + Cucher.[100]

USA a Kanada
Evropa
Ostatní

České země

Nejstarší česká portrétní fotografie, rodina nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Karla Chotka s doprovodem, 1839
Alfons Mucha: Studie k nástěnné malbě Tragédie v Německém divadle v New Yorku, New York, 1908, Uměleckoprůmyslové museum v Praze


Nejstarší dochovanou portrétní fotografií na českém území je daguerrotypie rodiny nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Karla Chotka s doprovodem z roku 1839. Rodina se nechala vyfotografovat v Mnichově při své cestě po Evropě na konci října a začátku listopadu. Může se jednat také o jednu z nejstarších portrétních fotografií na světě, jelikož podrobnosti o daguerrotypii byly zveřejněny teprve v srpnu téhož roku.[101] Za první stálý daguerrotypický ateliér v českých zemích je považován pražský fotografický ateliér Wilhelma Horna, otevřený v roce 1841. Ve stejnou dobu byl založen ateliér Salomona Sturma.[102] Nejstarší dochované portrétní snímky v českých zemích údajně vytvořil Bedřich Franz,[29] již v roce 1841 portrétoval biskupa Františka Antonína Gindla.[103] V roce 1852 si otevřel malířský a daguerotypický ateliér ve Spálené ulici Jan Maloch. Zde působil až do roku 1863 s přestávkou let 1859-1860, kdy měl ateliér na Václavském náměstí. Od roku 1863 pracoval u Františka Fridricha v Michalské ulici. V roce 1875 Fridrichův ateliér převzal, působil v něm deset let a poté jej předal svému synu Karlovi. Pořídil portréty významných osobností, jako byli Karel Javůrek, Josef Mánes, Božena Němcová nebo Soběslav Pinkas.

  • Josef Böttinger v roce 1867 založil ateliér v Plzni, kde fotografoval portréty, lidové zvyky i události.[104]

Karel Maloch v roce 1885 převzal od svého otce Jana fotoateliér a pokračoval ve fotografické činnosti svých předchůdců. Rovněž vydával fotografie z bohatého archivu firmy. Z původního sídla firmy v Michalské ulici svůj ateliér přestěhoval nejprve v roce 1890 do Ferdinandovy třídy a v roce 1895 do Eliščiny třídy. V roce 1891 měl vlastní stánek na Jubilejní výstavě v Praze. V roce 1899 přestěhoval ateliér na Václavské náměstí. Podle dobové inzerce zde pořádal i kursy pro fotografy-amatéry. Je autorem řady portrétů z divadelního prostředí, rovněž spolupracoval s redakcí čtrnáctideníku Divadelní listy, který vydával Otto Faster v letech 1899-1904. Do roku 1918 by nemělo být zapomenuto na následující autory působící v Čechách a na Slovensku: Wilhelm Horn, Jozef Božetech Klemens, Bedřich Anděl, Jindřich Eckert, František Fridrich, Jan Nepomuk Langhans, Eduard Kozič, Karol Divald, Alfons Mucha, Vladimír Jindřich Bufka, Anton Trčka, Karel Novák.[31] V Praze založil první fotoateliér Jozef Božetech Klemens v dubnu 1842. Nazval jej Světloobrazárna a stál v zahradě Budečské školy.[105]. Kvůli finančním potížím zanikl následujícího roku. Není známo, že by se některá jeho daguerrotypie zachovala.

Alfons Mucha své snímky využíval jako předlohu při své malířské tvorbě, velmi se tak kompozičně podobají jeho slavným obrazům. Muchova dokumentace z cest z Ruska, z období před Říjnovou revolucí, tvořila důležité podklady právě pro cyklus Slovanská epopej.[106][107][108] Když dostal od komisaře pařížské Světové výstavy v roce 1900 za úkol vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny, vypravil se s fotoaparátem na Balkán a až poté začal malovat obří dekorativní panel (panó), který byl dominantou vídeňské expozice.[109] Je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu.[110]

Jedním z nejznámějších českých portrétních fotografů 20. století jsou Josef Sudek a František Drtikol. Drtikol od roku 1912 ve svém fotoateliéru Drtikol a spol. portrétoval mj. T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Jakuba Demla, Sovu, Machara, Aloise Jiráska, Suka, Bohuslava Martinů, Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho nebo Rabíndranátha Thákura. Další portrétní fotografové z počátku 20. století jsou například Jan Nepomuk Langhans, Alfons Mucha, který si pořizoval pro své obrazy fotografické skici nebo krajinář a portrétista Josef Binko, aktivní člen pražského klubu s názvem Klub deutscher Amateurphotographen. Anton Josef Trčka žil takřka celý život ve Vídni, kde vznikly jeho světoznámé expresivní portréty Egona Schieleho a dalších představitelů tamní moderny. Mezi průkopníky portrétu v Českých zemích patří také Josef Jindřich Šechtl, Jindřich Eckert, Josef Seidel nebo František Fridrich. Josef Jindřich Šechtl po otci Ignácovi zdědil a značně rozšířil fotografické studio Šechtl a Voseček, které se stalo největším na českém jihu. Jeho práce byla ovlivněna piktorialismem, používal různé vizuální pomůcky a dekorace pro zesílení vnímání personality portrétovaných, často s jemným smyslem pro humor. Svým uměním využívat světlo a kontrast dosahoval vynikajících výsledků. Meziválečná portrétní fotografie v Čechách: František Drtikol, Vladimír Jindřich Bufka, Jindřich Vaněk, Karel Novák, Josef Ehm, Josef Sudek, Karel Ludwig.[31] K významným fotografům období vrcholného českého piktorialismu patřil Karel Novák, který vyučoval fotografii na Státní grafické škole v Praze, na které v letech 1922–1924 studoval i Josef Sudek[111]. Novák vytvářel osobité portréty, které ovlivňovala tvorba přicházející z Německa.

1945 - současnost

Ve výčtu českých fotografů tohoto období by neměla chybět následující jména: Karel Ludwig, Josef Prošek, Václav Chochola, Clifford Seidling, Pavel Hečko, Jiří Hanke, Ivan Pinkava, Pavel Mára, Jiří David, Ivan Lutterer, Jan Malý, Jiří Poláček, David Kraus, Štěpánka Steinová, Salim Issa, Jitka Hanzlová.[98]

1945 – 1968

Josef Sudek, Karel Ludwig, Josef Prošek, Václav Chochola, Josef Ehm, Ludvík Baran, Pavel Hudec-Ahasver, Miroslav Hák, Miro Gregor, Zdeněk Virt, Miloslav Stibor, Clifford Seidling, Ján Šmok.[31]

Od 70. let do současnosti

Ivan Pinkava se věnuje především černobílým portrétům, které jsou inspirovány symbolistickou a dekadentní literaturou a manýristickým, barokním a klasicistním výtvarným uměním. Proto se v tvorbě tak často objevují biblické či mytologické motivy.[112] S tělem pracuje také Pavel Mára. Na portrétní fotografie se specializuje umělecká skupina Bratrstvo, kterou založili v roce 1989 brněnští výtvarníci Martin Findeis, Václav Jirásek, Petr Krejzek, Roman Muselík a Zdeněk Sokol.[113] Z fotografů slovenské nové vlny, která ovlivnila českou i slovenskou fotografii v osmdesátých i devadesátých letech jsou portrétisté Tono Stano, Miro Švolík, Vasil Stanko a Rudo Prekop. Portréty či autoportréty se objevují v dílech Dity Pepe, Markéty Bendové, nebo v cyklu City v cizím city Barbory Kuklíkové. Malý, Poláček a Lutterer sestavili cyklus Český člověk ze stovek portrétů různých typů lidí. Mezi současné české portrétní fotografy patří také Jan Saudek, který od konce padesátých let 20. století vytvářel inscenované snímky, ve kterých stavěl do kontrastu tělo dítěte a dospělého člověka, svět bezbrannosti a síly. Později se ve své tvorbě zaměřil na vyjádření mnoha podob vztahu mezi mužem a ženou, dospívání, lásky a sexu. Kategorii Portrét vyhlašuje také celostátní soutěž Czech Press Photo. V posledních ročnících v této kategorii zvítězili například Veronika Lukášová, Jan Zatorsky, Milan Jaroš, Tomáš Nosil, Martin Kollar, Tomáš Brabec, Stanislav Krupař, Lenka Klicperová, Radim Žůrek, Andrej Balco nebo Petr David Josek.[114] Současnost: Michal Adamovský, Jan Bigas + Štěpán Pech, Patrik Borecký, Vladimír Boudník, Radeq Brousil, Adam Holý, Václav Jirásek, Šymon Kliman, Richard Loskot + Karel Prát, Český člověk (Ivan Lutterer + Jan Malý + Jiří Poláček), Willi Najvar + Zbyněk Baladrán, Jano Pavlík, Michal Pěchouček, Robert Portel, Johana Pošová, Rudo Prekop, Lukáš Prokůpek, Petra Steinerová, Václav Stratil, Adéla Svobodová, Jiří Thýn, Dušan Tománek, Aleksandra Vajd + Hynek Alt, Zein, Václav Zykmund.[115]

Konceptuální fotografie

Miloš Šejn: Zelený muž, 2003


Konceptuální umění je spíše nežli forma umění forma nazírání na umění – idea umění a umění samotné jsou jedno a totéž. Jinými slovy – definice uměleckého díla, jeho fotografická a materiální reprezentace jsou pro konceptuálního umělce rovnocenné a tudíž stejně hodnotné. Konceptuální umění je tedy při zachování idey či jiné formy reprezentace opakovatelné.

  • Tereza Vlčková se prosadila se svým cyklem Two (Dvojice) na fotografickém festivalu v Arles 2008.
  • Lucia Nimcová se zúčastnila se svým cyklem Unofficial (Neoficiální) na fotografickém festivalu v Arles 2008.
  • Vojtěch Vlk
  • Jolana Havelková se tématu portrétu věnovala v cyklech Podoby mých přátel nebo Dočasná setkání.[116]
  • Petr Nikl byl členem již zaniklé skupiny výtvarníků Tvrdohlaví a tématu fotografického portrétu se věnoval například v cyklu Netopýří princezny.[117]
  • Pavel Hečko na svých snímcích zaznamenává nejen vnější podobu fotografovaných, ale snaží se zobrazit prvky jejich povahy a pocitů.[118] Zajímá ho vyhledávání fyziologických a povahových shod a odlišností – například soubor Sestry, Dvojčata nebo Inverzní portréty, ve kterých využil možnosti porovnání na základě stranově převrácených snímků. Srovnává staré portréty stejných lidí s fotografiemi z jiné doby, ale z téhož prostředí.
  • Veronika Bromová se věnuje převážně fotografii vlastního lidského těla, které digitálně upravuje.
  • Jiří David v cyklu Skryté podoby použil nasnímané vždy jen levé nebo pravé poloviny známých politiků a umělců.
  • Zuzana Mináčová je průkopnicí digitální technologie ve fotografii v Čechách.
  • Štěpánka Šimlová
  • Štěpánka Steinová a Salim Issa propojují několik fotografických disciplín ve svých konceptuálních projektech. Je pro ně typické spojení dokument, portrét a prvky reklamní a módní fotografie. Často používají ostré zábleskové světlo, které dramaticky osvěcuje fotografovaný objekt a zdůrazňuje tak jeho význam a zároveň tak potlačuje scénu v pozadí. V roce 2003 získali Štěpánka Stein a Salim Issa Grant hlavního města Prahy za první místo v soutěži Czech Press Photo v kategorii Portrét. Svým způsobem zdokumetovali sérií barevných portrétů členy Národního divadla a jeho personálu v sezóně 2005/2006. Jednotný styl fotografií - nestylizované postoje, civilní výrazy, redukovaná škála barev, nekomplikované pozadí - nedělá mezi fotografovanými rozdíly.
  • Miloš Šejn své tělo využívá v krajině jako objekt, přičemž spojuje dva principy - pozorovatelský přístup k přírodě a přístup čistě subjektivní, tělesný a prožitkový. V krajině vytváří takzvané „tělové skulptury“, které fotografuje.[119]
Občan K.

Dvanáct členů umělecké skupiny Ztohoven se v roce 2010 během projektu Občan K. nechalo podobně ostříhat, vyfotografovali se a snímky pak upravili morphingem, který ze dvou tváří vytvoří obličej jeden, na němž jsou ale rozeznatelné rysy obou původních podob a zažádali o občanský průkaz na jméno kolegy.[120] Po 6 měsíců žili pod cizí identitou s kterou se někteří členové účastnily voleb, cestovali do zahraničí, získali zbrojní pas či se oženili.[121][122] Představení expozice s názvem Občan K. se odehrálo 18. června 2010.[123] Policie České republiky následně falešné občanské průkazy zabavila a zadržela Romana Týce.[124]

Autoportrét

  • Zdeněk Lhoták (1949) od roku 1989 vytváří cyklus Autoportréty, snímá detaily vlastního nahého těla, které jsou výtvarně stylizované. Jejich znakem je abstraktnost, často není zřejmé, o jakou část těla se jedná.[125]
  • Dita Pepe (1973) je autorkou cyklu inscenované portrétní fotografie Autoportréty, ve kterém se vyfotografovala s ženami různého věku, charakteru i společenského postavení.[126]
  • Věra Stuchelová (1973) v cyklu Soukromý prostor zdůraznila intimitu tohoto světa, který je podle ní zranitelný a křehký. Jedná se o autoportrét, rozšířený i o portréty věcí, vztahů a prostředí. V cyklu Intimita subjektivně vypovídá sama o sobě, hledá vlastní hodnoty, prožitky a postoje k realitě. V souboru Sen se opět zabývá vlastní identitou, digitální fotografie přetváří a tiskne na plátno.[127]
  • Václav Stratil (1950) používá jako materiál především svou vlastní osobu a zkoumá proměnlivost lidské identity. Cykly Řeholní pacient, Nedělám nic a menší Čistá mafie (od roku 1991 do poloviny devadesátých let) obsahují snímky, na kterých se Václav Stratil nechává portrétovat v komunálních fotoateliérech s různými účesy, výrazy a rekvizitami. Na jednotlivých snímcích (asi 50 fotografií), se objevují náboženské motivy, ironické provokace i výrazy šílenství. Stylizuje se do podoby Adolfa Hitlera, budhistického mnicha nebo zarostlého starce.[128]

Podobně jako Václav Stratil, tak i slovenský konceptuální umělec Viktor Frešo vytváří koncepty a projekty, ve kterých je kritický a agresivně vyjadřuje pohrdání současnou výtvarnou scénou s podtónem lehkosti a humoru. Ve své tvorbě používá důraz na své ego a sebeironii a nechává se fotografovat mediálně známými lidmi.

Zakázkový a reklamní portrét

Podrobnější informace naleznete v článku: Reklamní fotografie

Zakázkovému a reklamnímu portrétu se u nás v minulosti nebo současnosti věnovali následující fotografové:

Osvětlení portrétu a kompozice

Podrobnější informace naleznete v článcích: Studiové osvětlení, Obrazová kompozice a Světlo ve fotografii
Společné fotografování portrétu s umělým zábleskovým světlem

Při pořizování portrétní fotografie v ateliéru má fotograf kontrolu nad osvětlením scény a může regulovat směr a intenzitu světla. Nejstarším „bleskem“ byl ručně zapalovaný hořčíkový prášek na počátku 20. století. Hořčíkové náplně byly umisťovány do skleněných baněk a zapalovány elektrickým kontaktem napojeným na závěrku. Baňky se daly použít jen jednou a po záblesku byly tak horké, že s nimi nešlo manipulovat. Oproti původní malé explozi ale stále představovaly významný pokrok. Systémy, které poskytovaly nepřímé umělé osvětlení pro usnadnění portrétní fotografie vyvíjel Charles Bernhoeft. Uzpůsobil koncepci hořčíkového blesku, který se ukázal jako obzvláště úspěšný při fotografování dětí, které nevydržely dlouho bez hnutí. Patentoval zařízení jako Bernhoeftův Blitzlichtapparat Sanssouci.[129] Základní typy osvětlení jsou označovány jako hlavní světlo, doplňkové světlo, zadní světlo a světlo na pozadí. Hlavní světlo je primární zdroj světla pro portrét. Je umístěno asi 45 stupňů vlevo nebo vpravo od portrétovaného, ale může být také svíceno shora nebo zdola. Doplňkové světlo je obvykle použito v opačném směru než hlavní světlo, ale z větší vzdálenosti nebo s menší intenzitou. Používá se ke zmírnění tvrdých stínů hlavního světla. Zadní světlo (také označováno jako světlo do vlasů nebo boční světlo) osvětluje vlasy portrétovaného. Pomáhá přidat fotografii hloubku a může být použito k oddělení postavy od pozadí. Světlo na pozadí osvětluje pozadí za portrétovaným. Může dělat zajímavé efekty na jinak nezábavném pozadí nebo vytvořit čistě bílé pozadí. Většina světel v současné fotografii jsou blesky různého druhu. Osvětlení pro portrétování je obvykle rozptýlené (difůzní) o deštník nebo pomocí softboxu. Softbox je zábleskové světlo uzavřené v neprůhledném pouzdře, kde jedna strana je vyrobena z průsvitného tkaného materiálu. Poskytuje měkčí osvětlení pro portrétování a je považováno za vizuálně přitažlivější. Světlo na vlasy a na pozadí obvykle není rozptýlené, ale směrové. Je velmi důležité, aby neosvětlovalo jiné části portrétované osoby. Směrovat osvětlení na velmi konkrétně vymezenou plochu pomáhají tzv. komínky nebo klapky. Světla na pozadí jsou někdy používána s barevnými gely umístěnými v přední části světla, aby vytvořila barevné pozadí. Existuje mnoho různých způsobů portrétní fotografie. Často je žádoucí, aby oči a obličej portrétovaného byly ostré a méně důležité prvky lehce rozmazané. Jindy může být portrét zaostřen na kompozičně zajímavé části; například ruce, oblečení, šperk nebo jiné části těla.

Galerie

Vadim Glowna

Leonard Bernstein

Jean-Francois Lyotard

Eleanor Roosevelt

Knut Steen

Kolorovaný portrét (1930)

Judy Garlandová, 1945

Ellen Terry

Fritzi Ridgeway

Josephine Baker

Související články

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 Bakalářská práce, Martin Jelínek, PORTRÉTNÍ FOTOGRAFIE VE FONDU FOTOARCHIVU ŽMP, http://is.muni.cz/th/111019/ff_b/Bakalarska_prace.pdf
  2. ↑ NASH. Svět fotografie [online]. [cit. 2010-06-20]. Dostupné online.  
  3. ↑ AUER, Anna; MRAZ, Werner; STANEK, Ivo. Katalog k výstavě Fotografis collection reloaded. [s.l.] : Palác Kinských - Národní galerie v Praze (Praha), 2009.  
  4. ↑ BRESCHAND, Jean. Le documentaire: l’autre face du cinéma. Cahiers du Cinéma. (Dokumentární film, jiná tvář kinematografie) [online]. Paříž : Cahiers du Cinéma, Etoile, 2002, [cit. 2009-02-20]. Dostupné online. (Překlad do češtiny Marta Fialová) 
  5. ↑ FUENTES, Eulalia. ¿En periodismo también una imagen vale más que mil palabras? [online]. hipertext.com, [cit. 2008-04-19]. Dostupné online. (španělsky) 
  6. ↑ 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 6,6 6,7 6,8 MARVANOVÁ, Eliška. Současná francouzská portrétní fotografie v kontextu historického vývoje portrétní tvorby, bakalářská práce [online]. Brno : Filosofická fakulta Masarykovy univerzity, Ústav hudební vědy, 2006, [cit. 2010-06-19]. Dostupné online.  
  7. ↑ 7,0 7,1 7,2 BAATZ, Willfried. Malá encyklopedie fotografie. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 800 555 513.  
  8. ↑ Macy, et al, "The Macy Photographic Studio's Dispatch", Northampton MA, Spring-Summer 1913, str. 2
  9. ↑ http://www.blogcatalog.com/blog/the-painted-backdrop-tintype-art
  10. ↑ http://old-time-religion.blogspot.com/2010/05/art-tintype-book-painted-backdrop-by.html
  11. ↑ http://timebinder.net/home/?currentPage=3
  12. ↑ http://blog.familytreemagazine.com/photodetectiveblog/2008/01/22/BackgroundsInOldPhotos.aspx
  13. ↑ http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~fgriffin/photos.txt
  14. ↑ http://www.billblanton.com/date.htm
  15. ↑ http://en.allexperts.com/q/Photography-694/2008/12/dating-old-photograph.htm
  16. ↑ http://www.photographie.com/?pubid=100192&secid=2
  17. ↑ BRITANNICA.COM. Antoine-Francois-Jean-Claudet [online]. www.britannica.com, [cit. 2010-08-26]. Dostupné online. (en) 
  18. ↑ 18,0 18,1 LEGGAT, Robert. CLAUDET, Jean Francois Antoine [online]. rleggat.com, 1997, [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online. (en) 
  19. ↑ Paris as place of birth: "André Adolphe-Eugène Disdéri" at the Getty.
  20. ↑ McCauley, Elizabeth Anne. "Carte de visite." Oxford Companion to the Photograph, ed. Robin Lenman. Oxford: Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-866271-8.
  21. ↑ http://www.gallery.cz/gallery/cz/jan-maly-jiri-polacek-ivan-lutterer-vystava.html
  22. ↑ Liesegang, E. Geschichte der Firma Ed. Liesegand, page 8 (1929)
  23. ↑ CARTE-DE-VISITE photography, in Leggat Robert, A History of Photography, from its beginnings till the 1920s, 1995. Page vue le 8 juin 2009.
  24. ↑ Jean Sagne, L'atelier du photographe (1840-1940), Collection Histoire des hommes, Presses de la Renaissance, 1984 ISBN: 2856162886, str. 57.
  25. ↑ Sagne J. (1984), str. 164.
  26. ↑ Robert Leggat, "Carte-de-Visite photography", A History of Photography: From its beginnings till the 1920s.
  27. ↑ SCHEUFLER, Pavel. Životní osudy Jana Langhanse [online]. Pavel Scheufler, [cit. 2010-10-26]. Dostupné online.  
  28. ↑ John Plunkett. Queen Victoria: First Media Monarch. [s.l.] : Oxford University Press, 2003. ISBN 0-19-925392-7.  
  29. ↑ 29,0 29,1 SCHEUFLER, Pavel. Teze k dějinám fotografie v letech 1839 – 1918 [online]. Pavel Scheufler, [cit. 2010-12-17]. Dostupné online.  
  30. ↑ ELSIE, Robert. Early Photography in Albania, Albania and Kosova in Colour – 1913 – Shqipëria dhe Kosova në Ngjyra (The Autochromes of the Albert Kahn Collection). Tirana : Robert Elsie, Skanderbeg books, 2008. ISBN 978-90-76905-25-9.  
  31. ↑ 31,0 31,1 31,2 31,3 31,4 31,5 31,6 ATELIÉR REKLAMNÍ FOTOGRAFIE. Okruhy otázek pro magisterské zkoušky z dějin fotografie, Ateliér reklamní fotografie – dějiny oboru [online]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2010-02-15, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online.  
  32. ↑ THE J. PAUL GETTY TRUST. Paul Nadar [online]. The J. Paul Getty Trust, [cit. 2010-09-30]. Dostupné online. (en) 
  33. ↑ WILDER, Kelley E.. Paul Nadar [online]. Answers Corporation, 2010, [cit. 2010-09-30]. Dostupné online. (en) 
  34. ↑ LEFRÈRE, Jean-Jacques. Face à Rimbaud. paříž : Phébus, 2006. ISBN 978-2-7529-0217-7. Kapitola Étude de l'iconographie historique de Rimbaud, s. 184. (fr) 
  35. ↑ Samuel Masury: Early View from the Dell (2005.100.869). In Heilbrunn Timeline of Art History. New York: The Metropolitan Museum of Art, 2000–. http://www.metmuseum.org/toah/hd/adag/ho_2005.100.869.htm (May 2008) …“traveled to Paris in 1855 to learn the glass negative process from the Bisson brothers, whose landscapes and architectural views were internationally celebrated.”
  36. ↑ 36,0 36,1 TAUSK, Petr. Dějiny fotografie. Praha : Akademie múzických umění v Praze, Fakulta filmová a televizní, SPN Praha, 1980. ISBN 17-332-79.  
  37. ↑ Macmillan Biographical Encyclopedia of Photographic Artists & Innovators, by Turner Browne, Elaine Partnow. Published by Macmillan, 1983. ISBN 0-02-517500-9. Page 70.
  38. ↑ Photographs of India. circa 1862 - circa 1872 - Samuel Bourne Biography Cambridge University Library.
  39. ↑ Samuel Bourne, not only set up a studio in Simla in 1863 The Telegraph, September 23, 2006
  40. ↑ http://www.npg.org.uk/collections/search/person.php?LinkID=mp08090&role=art
  41. ↑ http://www.kosmas.cz/knihy/129514/namorni-denik-erwina-dubskeho/
  42. ↑ Anglický přepis: shashin abura-e
  43. ↑ Yokoe, 'Part 3-3. Yokoyama Matsusaburo (1838-1884)', 182, 183
  44. ↑ Bennett, Terry. Photography in Japan: 1853–1912. Rutland, Vt: Charles E. Tuttle, 2006. ISBN 0-8048-3633-7, str. 83
  45. ↑ Poznámka: celý název katalogu zní: Photographic Studio K. Kimbei: No. 7 Honcho Dori, Yokohama. Coloured Photographs, Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides
  46. ↑ Sčítání lidu U.S. Census 1910, Okanogan County, Okanogan Township;
  47. ↑ Roe, JoAnn. Frank Matsura: Frontier Photographer. Seattle: Madrona, 1981. ISBN 0914842676. Canadian edition: The Real Old West: Images of a Frontier. Vancouver: Douglas & McIntyre, 1981. ISBN 0-88894-340-7, strana 15
  48. ↑ RUBINSTEIN, Paul. UNDERWOOD & UNDERWOOD, Ottawa, Kansas - New York - London [online]. THE YELLOWSTONE STEREOVIEW PAGE, 2007, [cit. 2010-11-26]. Dostupné online. (en) 
  49. ↑ Photos by Sonrel reside in the collections of the Massachusetts Historical Society, Smithsonian, Boston Athenaeum, Harvard University.
  50. ↑ Boston Commercial Directory. 1869
  51. ↑ Illuminated and illustrated business directory of Boston for 1870
  52. ↑ Boston Almanac. 1871
  53. ↑ Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené Boston_Directory._1873 není určen žádný text
  54. ↑ Woburn directory. 1874
  55. ↑ Official catalogue of the Great Exhibition of the works of industry of all nations, corrected ed. London: 1851; p.191.
  56. ↑ Great Industrial Exhibition, Pittsfield Sun (Massachusetts), 04-10-1851
  57. ↑ 7th exhibition of the Massachusetts Charitable Mechanic Association. Boston: Damrell & Moore, 1853.
  58. ↑ PEOPLES.RU. Карл Карлович Булла [online]. www.peoples.ru, 2006-02-06, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (ru) 
  59. ↑ CLUB.FOTO.RU. Классики фотоискусства. Карл Булла — Жизнь и творчество [online]. club.foto.ru, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (ru) 
  60. ↑ AGENTRU.SPB.RU. Карл Булла – отец русского фоторепортажа [online]. agentru.spb.ru, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (ru) 
  61. ↑ Karl Bulla [online]. en.academic.ru, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (en) 
  62. ↑ MARYAS, Muscle. Gay Camp, Old Russian Style [online]. towleroad.typepad.com/, 2006-01-30, [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. (en) 
  63. ↑ 63,0 63,1 The Pictures Are as Rembrandt's but Improved: Calotypes by David Octavius Hill and Robert Adamson. [s.l.] : The Metropolitan Museum of Art Bulletin, 1999. Nové vydání, t. 56, nr. 4. S. 16.  
  64. ↑ Petak.doc [online]. ITF Opava, [cit. 2008-07-10]. Dostupné online.  
  65. ↑ HILL, Marta. Eadweard Muybridge: The Kingston Museum Bequest. East Sussex, United Kingdom : The Projection Box, 2004. Dostupné online. ISBN 1-903000-07-6. Kapitola Animal Locomotion, s. 33.  
  66. ↑ 66,0 66,1 „…s jejich postupnými a překrývajícími se formami…“ Rosenheim, strana 50.
  67. ↑ Sewell, Darrel: Thomas Eakins: Artist of Philadelphia. Philadelphia Museum of Art, 1982. ISBN 0-87633-047-2, str. 82.
  68. ↑ Goodrich, svazek I, str. 260.
  69. ↑ J. Paul Getty Museum. Julia Margaret Cameron. Retrieved September 13, 2008.
  70. ↑ 70,0 70,1 HLAVÁČ, Ĺudovít. Dejiny fotografie. Martin : Osveta, 1987. S. 82–84. (slovensky) 
  71. ↑ http://www.rozhlas.cz/brno/poradykat/_zprava/174249
  72. ↑ FINDLAW, A THOMSON REUTERS BUSINESS. BURROW-GILES LITHOGRAPHIC CO. v. SARONY, 111 U.S. 53 (1884) [online]. FindLaw, a Thomson Reuters business., 1884-03-17, [cit. 2010-07-03]. Dostupné online. (en) 
  73. ↑ Kirsten Moana Thompson, Crime Films: Investigating the Scene. London: Wallflower Press (2007): 10
  74. ↑ National Library of Wales, [cit. 2008-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ DUFEK, Antonín. Alfred Stieglitz. Praha : Odeon, 1990. ISBN 80-207-0078-1. S. 92.  
  76. ↑ 76,0 76,1 MRÁZKOVÁ, Daniela. Příběh fotografie. Praha : Mladá fronta, 1985. S. 32–33.  
  77. ↑ America.gov – New Exhibition Resurrects Legacy of Groundbreaking Photographer: Ben-Yusuf produced memorable portraits that captured an era (anglicky)
  78. ↑
  79. ↑ Jean A. Keim: Moderní francouzská fotografie. Nakladatelství československých výtvarných umělců 1966, Praha, str. 9.
  80. ↑ 80,0 80,1 DUFEK, Antonín. Alfred Stieglitz. Praha : Odeon, 1990. ISBN 80-207-0078-1. S. 19.  
  81. ↑ SANDLER, Martin W.. Against the Odds: Women Pioneers in the First Hundred Years of Photography. [s.l.] : Rizzoli International Publications, 2002. ISBN 0847823040. S. 61–62.  
  82. ↑ ROSENBLUM, Naomi. A History of Women Photographers. [s.l.] : Abbeville Press, 1994. ISBN 1558597611. S. 323.  
  83. ↑ COTKIN, George. Reluctant modernism: American thought and culture, 1880-1900. [s.l.] : Rowman & Littlefield, 2004. Dostupné online. ISBN 0742531473.  
  84. ↑ http://www.all-art.org/history658_photography7-3.html
  85. ↑ 85,0 85,1 BRANČ, Jan. Neostrá fotografie na přelomu století, Bakalářská teoretická diplomová práce [online]. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Institut tvůrčí fotografie, [cit. 2009-03-12]. Dostupné online. (cs) 
  86. ↑ International Herald Tribune – Arts Guide (anglicky)
  87. ↑ Jihočeské novinky.cz – Lejkaření Josefa Jindřicha Šechtla
  88. ↑ PIHAN, Roman. Fotografický blesk na cestě časem – 1. díl [online]. digimanie.cz, 2009-03-04, [cit. 2009-03-13]. Dostupné online.  
  89. ↑ 89,0 89,1 Time – The Patriarch of the Family of Man (anglicky)
  90. ↑ Luxembourg Tourist Office (anglicky)
  91. ↑ http://www.photorevue.cz/content/view/29/9/
  92. ↑ http://kultura.idnes.cz/zemrel-fotograf-yousuf-karsh-dj8-/vytvarneum.asp?c=A020715_102407_vytvarneum_vlk
  93. ↑ CHURCHILL. Quotations and Stories [online]. [cit. 2007-07-18]. Dostupné online. (English) 
  94. ↑ http://www.kosmas.cz/knihy/138430/richard-avedon/
  95. ↑ http://www.fotoreporter.cz/report/183-zemrel-fotograf-richard-avedon.html
  96. ↑ http://www.fotografovani.cz/art/df_trendy/clanek821308477.html
  97. ↑ Karsh, Yousuf: La photographie du 20. siècle. Paris 2003, str. 48, citát přeložila: Eliška Marvanová, Současná francouzská portrétní fotografie v kontextu historického vývoje portrétní tvorby, Bakalářská práce, http://is.muni.cz/th/74882/ff_b/bakalarka_finalni1.doc
  98. ↑ 98,0 98,1 LÁBOVÁ, Alena. Současné fotografické žánry [online]. Katedra žurnalistiky, Fakulta sociálních věd, [cit. 2010-06-23]. Dostupné online.  
  99. ↑ 99,0 99,1 99,2 99,3 BIRGUS, Vladimír. Arles 2008. Ateliér, 2008, čís. 18, s. 7. ISSN 1210-5236.  
  100. ↑ BAATZ, Willfried. Malá encyklopedie fotografie. Brno : Computer Press, 2004. ISBN 800 555 513. (česky) 
  101. ↑ Nejstarší portrétní fotografie v Čechách zachycuje hraběcí rodinu [online]. Ústí nad Labem : Agenturní zpravodajství, [cit. 2010-06-19]. Dostupné online.  
  102. ↑ SCHEUFLER, Pavel. Počátky daguerrotypie v Království českém [online]. Pavel Scheufler, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online.  
  103. ↑ http://www.fotografovani.cz/art/df_trendy/daguerrotypie.html
  104. ↑ http://www.scheufler.cz/cs-CZ/fotohistorie/fotografove,b,bottinger-josef-tez-boettinger,75.html
  105. ↑ Hotovwenj podobizen Daguerotypnjch. Česká wčela, květen 1842, roč. 9, čís. 35, s. 139-140. Dostupné online.  
  106. ↑ http://fotomov.blogspot.com/2009/10/alfons-mucha-fotograf.html
  107. ↑ http://kultura.idnes.cz/muchovy-divky-ve-vidni-svadeji-z-plakatu-ffu-/vytvarneum.asp?c=A090227_183735_vytvarneum_ob
  108. ↑ http://www.moravska-galerie.cz/cs/vystavy/alfons-mucha-cesky-mistr-belle-epoque/
  109. ↑ Článek Muchovy dívky svádějí z plakátů, recenze Martina Buláková, deník Dnes, sobota 28. února 2009
  110. ↑ http://www.kosmas.cz/knihy/62925/alfons-mucha/ Alfons Mucha Nakladatel: Torst, edice: FotoTorst; ISBN: 80-7215-250-5 Formát: 152 stran, 18x16cm, česky a anglicky, brožovaná vazba Rok vydání: 2005 (2. rozšířené vydání)
  111. ↑ FÁROVÁ, Anna. Josef Sudek. [s.l.] : Torst, 2002. ISBN 80-7215-182-7. S. 122. (česky) 
  112. ↑ Václav Beitler: Současná česká portrétní fotografie, http://www.itf.cz/studenti.php
  113. ↑ JIRÁSEK, Václav. Bratrstvo [online]. artlist.cz, Centrum pro současné umění Praha, [cit. 2010-06-23]. Dostupné online.  
  114. ↑ CZECH PRESS PHOTO. Přehledné výsledky ročníků - 2007 - 2009 [online]. Czech Press Photo, [cit. 2010-06-23]. Dostupné online.  
  115. ↑ http://www.langhansgalerie.cz/cz/vystavy-aktualni.php
  116. ↑ VILGUS, Petr. V nekonečnu možností [online]. digiarena.zive.cz, 2008-08-12, [cit. 2010-06-22]. Dostupné online.  
  117. ↑ PETR NIKL - Expozice ve výstavní síni Divadla Karla Pippicha v Chrudimi [online]. www.galerie.chrudim.cz, [cit. 2010-06-22]. Dostupné online.  
  118. ↑ VILGUS, Petr. Exkluzivní rozhovor o výstavě století [online]. digiarena.zive.cz, 2005-08-15, [cit. 2010-06-22]. Dostupné online.  
  119. ↑ BARBORKOVÁ, Eva. Galerie v Plzni vystavuje snímky tělových skulptur Miloše Šejna [online]. Plzeň : Turistický server ČR CZeCOT.com, 2010-03-25, [cit. 2010-06-30]. Dostupné online.  
  120. ↑ Ztohoven volili na falešné občanky. Už to šetří policie [online]. Aktuálně.cz, 2010-6-17, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  121. ↑ Policie zabavila občanské průkazy - součást expozice skupiny Ztohoven [online]. ČT24, 2010-6-18, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  122. ↑ Občan K. / Citizen K. / Der Bürger K. [online]. 2010-6-9, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online.  
  123. ↑ Ztohoven: Občan K. přichází [online]. Reflex, 2010-6-18, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  124. ↑ Policie odvezla falešné občanky Ztohoven a zatýkala [online]. Aktuálně.cz, 2010-6-18, [cit. 2010-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  125. ↑ PACOVSKÁ, Edita. Umění už dnes nikoho nezajímá [online]. Fotografovani.cz, 2007-02-02, [cit. 2010-06-24]. Rozhovor se Zdeňkem Lhotákem. Dostupné online.  
  126. ↑ BIRGUS, Vladimír. Dita Pepe: Autoportréty. PhotoRevue.com [online]. 2003-11-11 [cit. 2010-2-28]. Dostupné online. ISSN 1214-2913.  
  127. ↑ PESCH, Miroslav. Věra Stuchelová: Soukromý prostor [online]. font, první grafický časopis, [cit. 2010-06-22]. Dostupné online.  
  128. ↑ Artlist.cz – Václav Stratil
  129. ↑ Christian Mosar, "Exposition Charles Bernhoeft". Forum 254, March 2006. (francouzsky) Retrieved 23 November 2010.

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Portrétní fotografie
Fotografické styly a žánry

aktu • astrofotografie • amatérská • architektury • ateliérová • cestovatelská • detailu • divadelní • divoké přírody • dokumentární • emotivní • erotická • forenzní • fotokoláž • fotomontáž • glamouru • informativní • infračervená • inscenovaná • komerční • koncertní • krajiny • makro • mikro • mobilografie • módní • noční • novinářská • panoramatická • podvodní • pouliční • portrétní • posmrtná • potravin • v protisvětle • přírody • reklamní • rodinná • sociální • sportovní • stock • svatební • ultrafialová • válečná • výtvarná • ze vzduchu • zátiší • zvířat • žánrová

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Portr%C3%A9tn%C3%AD_fotografie“