Pink Floyd

Z Multimediaexpo.cz

Pink Floyd je anglická kapela, která se dostala do povědomí díky svému psychedelickému rocku. Postupem času se kapela žánrově posunula k progresivnímu rocku a vlastně se tak stala jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí díky svým filosofickým textům, klasickým rockovým melodiím, zvukovým experimentům, inovativním obalům alb a propracovaným vystoupením. Je to jedna z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob, prodala více než 200 milionů alb po celém světě,^[1] z toho přibližně 73,5 mil. jen v USA^[2].

Pod vedením Syda Barretta dosahovali Pink Floyd na konci šedesátých let skromného úspěchu jako kapela hrající psychedelický rock. Barrettova prchlivá povaha donutila ostatní spoluhráče k tomu, aby jej doplňovali a později i úplně nahradili kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po Barretově odchodu se stal leaderem skupiny i hlavním skladatelem zpěvák a baskytarista Roger Waters. Tato proměna skupiny vedla k vytvoření několika novátorských alb, The Dark Side of the Moon (1973), se kterým získali celosvětový úspěch, dále Wish You Were Here (1975), Animals (1977) a The Wall (1979). Album The Dark Side of the Moon se stalo jedním z nejklíčovějších alb 20. století. V roce 1985 vyhlásil Waters rozpad skupiny, ale zbývající členové (vedeni Gilmourem) v koncertování a nahrávání desek pokračovali. Dosáhli obrovského komerčního úspěchu a podařilo se jim i usmířit se s Watersem.

Roger Waters s kapelou poprvé hrál po dlouhých 24 letech 2. července 2005 v Londýně u příležitosti Live 8, kdy hráli před nejpočetnějším publikem ve své historii. 8. ledna 2006 poskytl David Gilmour italským novinám rozhovor, ve kterém se vyjádřil, že skupina už nebude vydávat alba či podnikat turné,(podle jeho slov by nové album Pink Floyd strhlo taková očekávání, že by to bylo svazující) ačkoliv někteří členové se chystají vydat sólové nebo společné projekty. Možnost vystoupení podobnému tomu, jako bylo Live 8, David Gilmour ani Nick Mason nevyloučili.

Historie kapely

Éra Syda Barreta: 1965–1968

Vznik a začátky

Pink Floyd vznikli původně z kapely, která se utvořila v roce 1965 a postupně nesla několik názvů: Sigma 6, The Megga Deaths, The Screaming Abdabs, The Architecture Abdabs a The Abdabs. Po jejím rozpadu někteří členové-kytaristé Rado „Bob“ Klose a Roger Waters, bubeník Nick Mason a hráč na dechové nástroje Richard Wright založili skupinu Tea Set. Po krátkém pokusu se zpěvákem Chrisem Dennisem^[3] se ke skupině přidal kytarista a zpěvák Syd Barrett a Roger Waters se přesunul k baskytaře.^[4]

Když Tea Set zjistili, že kapela stejného názvu už existuje, Barrett přišel s názvem „The Pink Floyd Sound“, podle dvou muzikantů, Pinka Andersona a Floyda Councila.^[5][6] Avšak v knize „The A-Z of Names in Rock“ Mark Beech namítá, že tato dvě jména byla v Anglii neznámá, cituje přitom článek z London Evening Standard, podle kterého bydlel Roger Waters v roce 1967 s Mickem Steadmanem, jehož dvě kočky se jmenovaly Pink a Floyd.

Nějaký čas ještě používali obě jména, „Tea Set“ i „The Pink Floyd Sound“, než definitivně zvítězil druhý název. Slovo „Sound“ bylo z názvu záhy vypuštěno, ale určitý člen („The“) byl příležitostně používán ještě několik let. David Gilmour nazýval skupinu The Pink Floyd až do roku 1984, ačkoliv pod tímto názvem nikdy nevydali žádnou nahrávku.^[7]

Ve svých počátcích dělala kapela coververze známých rhythm and blues melodií jako třeba „Louie, Louie“. Název se ustálil na „Pink Floyd“ a kapela se stala známou díky psychedelickému stylu s množstvím improvizací a sól.

Silně jazzově orientovaný Klose opustil kapelu a stal se fotografem.^[8] Nedlouho poté se Pink Floyd pustili do prvního nahrávaní s ustálenou sestavou:

• Syd Barrett- kytara a první hlas,
• Roger Waters- baskytara a druhý hlas,
• Nick Mason- bicí
• Richard Wright- klávesy a druhý hlas.

Barrett brzy začal s psaním vlastních písní ovlivněných americkým a britským psychedelickým rockem s přidáním vlastního poněkud bizarního humoru. Pink Floyd se stali oblíbenou undergroundovou kapelou a hráli na význačných místech jako „UFO club“, „Marquee club“ a „The Roundhouse“.

Koncem roku 1966 byla kapela pozvána, aby se podílela hudebně na filmu „Tonite Let’s All Make Love in London“ Petera Whiteheada. V lednu 1967 pro film nahráli dvě skladby („Interstellar Overdrive“ a „Nick’s Boogie“). Ačkoliv skoro nic z tohoto materiálu nebylo použito, skladby se nakonec dočkaly vydání v roce 2005 pod názvem „London 1966/67“.

První kroky k úspěchu

Popularita skupiny rostla a proto čtyři členové společně se dvěma manažery, Peterem Jennerem a Andrew Kingem,^[9] vytvořili v říjnu 1966 „Blackhill Enterprises“. V červnu téhož roku vydali singly jako „Arnold Layne“ a v březnu 1967„See Emily Play“. „Arnold Layne“ se dostal na 20. a „See Emily Play“ dokonce na 6. místo britské hitparády,^[10] což zaručilo skupině její první televizní vystoupení v Top of the Pops v červenci 1967.

Album The Piper at the Gates of Dawn vydáno v srpnu 1967 je považováno za jedno z nejlepších alb v žánru britského psychedelického rocku a bylo mezi odbornou veřejností přijato veskrze kladně.^[11] V nynější době je kritiky považováno za velice zdařilý debut.^[12] Skladby na albu, z nichž drtivou většinu napsal Syd Barrett, obsahují poetické texty společně s rozmanitými hudebními motivy, od avantgardní volné formy v „Interstellar Overdrive“ k hravým rytmům jako v „The Scarecrow“, jež je inspirována venkovskou oblastí Fenlands severně od Cambridge, odkud pochází Gilmour, Barrett a Waters.

Texty byly velice surrealistické a často odkazovaly k folkloru, jako třeba „The Gnome“. V této hudbě se prostřednictvím výrazného využití stereo efektů, echa a úprav pásku projevovaly nové technologie v elektronice. Album se ve Velké Británii stalo hitem, když vystoupalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA zůstalo prakticky nepovšimnuto (131. místo).^[13] Během této doby byla skupina na turné s Jimim Hendrixem, což jí napomohlo ke zvýšení popularity.

Barrettův odchod

Nárůst popularity spojený s náročným životem na cestě a častým užíváním psychedelických drog (hlavně LSD) si vybral krutou daň na Sydu Barrettovi, jehož duševní zdraví se několik měsíců pomalu ale jistě zhoršovalo a začal se chovat velmi podivínsky.^[14] V lednu 1968 se ke skupině připojil David Gilmour, aby nahradil v hraní a zpívání Barretta. Vlivem pravidelného užívání LSD se Barrettovo chování stalo prakticky nepředvídatelné a on sám velmi labilním, často při koncertech zíral do jednoho místa, zatímco skupina hrála. Někdy při vystoupeních hrál jen na jednu strunu na kytaře anebo ji začal rozlaďovat.^[15] Koncerty tak byly pro skupinu pohromou dokud se zbývající členové nerozhodli, že ho přestanou na vystoupení brát. Původní myšlenka byla, že Barrett bude skládat hudbu a Gilmour, jeho dobrý kamarád ze školy, ji pak bude živě hrát, ale Barrett začal skládat tak komplikované písně, jako např. „Have You Got It Yet?“, kde se mění melodie a akordy s každým dalším taktem, že se zbytek skupiny rozhodl nepokračovat v tomto uspořádání.^[16] Když se Barrettův odchod stal v dubnu 1968 oficiálním, producenti Jenner a King se rozhodli zůstat s ním a tak se společenství Blackhill rozpadlo.^[16] Ke kapele se přidal jako manažer Steve O’Rourke a zůstal s ní až do své smrti v roce 2003.^[17]

Po nahrání dvou sólových alb (The Madcap Laughs a Barrett) v roce 1970 (Gilmour, Waters a Wright byli koproducenti a podíleli se i na několika skladbách), jež dosáhla pouze průměrného ohlasu, odešel Barrett do ústraní. Znovu se vrátil ke svému rodnému jménu Roger a žil tichým životem ve svém rodném Cambridge více než 35 let. Barrett umřel doma 7. července 2006.

Hledání svého stylu: 1968-1970

Toto období je pro kapelu obdobím hudebních experimentů. Gilmour, Waters a Wright přispěli materiálem, který má vlastní hlas a zvuk a je více různorodý, než tomu bývalo v dobách Barrettovy dominance, nebo v pozdějších letech, kdy je zvuk více uhlazený a jednotný. Zatímco v předchozích letech byl hlavním zpěvákem Barrett, nyní si Gilmour, Waters a Wright rozdělili úlohy a to jak při psaní textu, tak při zpěvu. Waters psal většinou jazzové melodie s dominantní basovou linkou a symbolickými texty, Gilmour se zaměřil na bluesové jammování s výraznou kytarou a Wright preferoval psychedelické písně zaměřené na klávesy. Oproti Watersovi měli Gilmour a Wright rádi písně, kde byl jednoduchý text nebo byly přímo instrumentální.

Nejvíce hudebních experimentů kapely pochází právě z tohoto období, jako u „A Saucerful of Secrets", který obsahuje ve velké míře hluky, údery, zpětné vazby, oscilátory a páskové smyčky nebo „Several_Species of Small Furry Animals Gathered Together in a Cave and Grooving with a Pict“ (album Ummagumma), což je série zrychlených nahrávek připomínajících zvuk hlodavců a štěbetání ptáků, která dosahuje svého vrcholu v těžko srozumitelné nahrávce monologu vyprávěném skotským dialektem. „Careful With That Axe, Eugene“(tato píseň měla několik verzí názvu) je velice watersovská píseň, basový a klávesový jam vrcholící rozbitím bubnů a Watersovým nelidským zařváním.

Zatímco Barrett napsal skoro celé první album, na druhém albu se od něj objevuje pouze jedna píseň, a to „Jugband Blues“, původně určena pro Pipera. A Saucerful of Secrets bylo vydáno v červnu 1968, dosáhlo na 9. místo v britské hitparádě a stalo se jediným albem Pink Floyd, které se neumístilo v USA.^[13] I když byl Barrett pryč, album stále obsahovalo psychedelickou hudbu v jeho stylu zkombinovanou s více experimentálním provedením, jež se naplno projevilo v Ummagummě. Hlavní píseň alba se stejnojmenným názvem je 12minutové dílo, jež předznamenalo nástup dlouhých, epických skladeb. Album bylo kritiky přijato nevalně,^[12] i když v dnešní době jsou k tomuto dílu kritici shovívavější, především když jej berou v kontextu s pozdější tvorbou skupiny.^[11] Budoucí alba Pink Floyd poté představí druh dlouhé, monumentální skladby s rozrůstající kompozicí a mnohem zaměřenějšími texty.

Pink Floyd byli poté najati režisérem Barbetem Schroederem, aby složili soundtrack k jeho filmu More, který měl premiéru v květnu 1969. Soundtrack byl vydán jako samostatné album skupiny Pink Floyd Music from the film:More v červenci 1969. Album se dostalo opět na 9. místo ve VB a na 153. příčku v USA.^[13] Odlišovalo se od tehdejší představy, jak by mělo LP od Pink Floyd vypadat; mnoho skladeb na More(jak jej fanoušci obyčejně nazývají) jsou akustické folkové písně. Dvě z těchto písní, „Green Is the Colour“ a „Cymbaline“ se staly na čas součástí živých vystoupení a byly také součástí turné The Man/The Journey, jak můžeme slyšet z množství nahrávek z této doby. „Cymbaline“ byla také první písní Pink Floyd, ve které Roger Waters cynicky vyjadřuje svůj postoj vůči hudebnímu průmyslu. Zbytek alba je složen z avantgardních kousků, které byly také součástí turné The Man/The Journey, a z několika rockovějších skladeb, jako např. až hard-rockově znějící „The Nile Song.“

Další nahrávkou bylo dvojalbum Ummagumma, což byl mix živých nahrávek a studiových experimentů, kde každý člen nahrál půlku vinylu jako sólový projekt (Masonova první žena přispěla jako flétnistka).^[18] Ačkoliv album vyšlo jako výsledek kombinace sólových příspěvků a živých nahrávek, původně bylo plánováno jako avantgardní směs zvuků z „nalezených“ nástrojů. Následující potíže při nahrávání a nedostatek v organizaci skupiny vedly k tomu, že tento projekt ztroskotal. Titulní název v cambridgeském slangu znamená „soulož“^[19] a odráží postoj kapely v době, kdy byli frustrovaní z neustále práce ve studiu. Studiová část desky je silně experimentální, nachází se zde Watersovo čistě folkové „Gratchester Meadows“, nemelodický piánový „Sysyphus“, různorodé progresivní rockové struktury („The Narrow Way“) a Masonovo velké sólo na bicí („The Grand Vizier's Garden Party“). Skladba „Several Species Of Small Furry Animals Huddled Together In A Cave And Grooving With A Pict“ je pětiminutový song složený pouze z hlasu Rogera Waterse přehrávaného v různých rychlostech, což ve výsledku zní jako zvuk hlodavců a ptáků. Velká část ze studiového disku byla hrána už na turné The Man/The Journey. Live disc obsahuje vystoupení z nejslavnější psychedelické éry a proto toto album kritici ocenili pozitivněji než předešlá dvě alba.^[11] Mezi fanoušky bylo toto album nejoblíbenějším počinem Pink Floyd do té doby (5. místo v britské hitparádě a 74. v USA).^[13]

Album Atom Heart Mother z roku 1970 je prvním, na němž Pink Floyd nahrávali s orchestrem a vzniklo díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. Přední strana alba obsahuje titulní, 23 minutovou rockovo-orchestrální skladbu. Zadní strana obsahuje jednu píseň od každého z tehdejších zpěváků ve skupině (Watersovu folk-rockovou „If“, Gilmourovu bluesovou „Fat Old Sun“ a Wrightovu nostalgickou „Summer 68“). Další dlouhou skladbou je „Alan’s Psychedelic Breakfast“, což je koláž zvuků muže, jenž si dělá a posléze jí snídani a zároveň přemýšlí o životě- zde už hrají nástroje. Použití hluků, náhodných zvukových efektů a nahrávek hlasů se poté stalo důležitou součástí zvuku kapely.

I když bylo Atom Heart Mother ve své době považováno za velký krok zpět^[20] a dnes je bráno jako jedno z nejnepřístupnějších alb skupiny,^[11] dosáhlo do té doby největších úspěchů v hitparádě - 1.místo v britské hitparádě a 55. v USA.^[13] Později jej Gilmour nazval „hromadou bordelu“ a Waters se nechal slyšet, že „by mu nevadilo, kdyby ho někdo hodil do popelnice, aby jej už nikdo nikdy neposlouchal“.^[21] Album bylo dalším přechodným, kde titulní skladba napovídala, kam se ubere pozdější vývoj kapely - jako tomu bylo např. u Echoes. Popularita alba způsobila, že Pink Floyd podnikli své první velké turné po Spojených státech.

Předtím, než vyšlo další studiové album, skupina vydala v roce 1971 výběrovou desku Relics, která obsahuje několik písní z počátků kapely a ze zadních stran nahrávek a navíc ještě jeden nový song (Watersova jazzová „Biding My Time“, součást turné The Man/The Journey, nahraná během přípravy Ummagummy). Také přispěli k soundtracku filmu „The Zabriskie Point“, ačkoliv velká část těchto písní byla nakonec režisérem Michelangelem Antonionim zamítnuta.

Průlomová éra: 1971-1975

Období, ve kterém se Pink Floyd vzdali jakékoliv souvislosti s psychedelickou scénou (a s Barrettem) a stali se význačnou skupinou, jež je těžké zařadit. Odlišné styly hlavních skladatelů ve skupině, Gilmoura, Waterse a Wrighta se spojily dohromady a vytvořily unikátní zvuk.

Tato éra obsahuje dvě z alb, která jsou mnohými považována za mistrovská díla kapely, a to The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here. Zvuk se stal jemným a celistvým, s filozofickými texty a charakteristickou basou Waterse, jedinečným bluesovým zvukem kytary Gilmoura a lehkými klávesovými melodiemi Wrighta. Gilmour byl v této době dominantní zpěvák a typickými pro skupinu se také stal saxofon Dicka Parryho a ženské vokály. Někdy nemelodický a drsný zvuk z minulých let předznamenal vývoj ke zvuku sametovému, čistému, jemnému a dlouhé, epické písně dosáhly svého vrcholu v „Echoes“.

Tato éra byla nejen začátek, ale i konec spolupráce kompletní skupiny při vzniku skladeb. Po roce 1973 začal být stále patrnější Watersův vliv a to nejen textařsky, ale i hudebně. Poslední skladby, pod nimiž je podepsán Wright a poslední první hlas na studiovém albu do roku 1994 (The Division Bell) pochází právě z tohoto období (skladby „Shine On You Crazy Diamond“ a „Time“). Zároveň také ostře klesal Gilmourův podíl na tvorbě nových skladeb až do roku 1985, kdy se skupina rozpadla, ačkoliv po celou dobu zpíval první hlas a zároveň psal texty. Poslední vazby k Barrettovi byly rozvázány symbolicky na albu Wish You Were Here jehož píseň „Shine On You Crazy Diamond“ je napsána jako pocta a zároveň žalozpěv nad osudem jejich přítele.

Zvuk skupiny byl mnohem zaměřenější na albu Meddle(1971), které obsahuje 23 minutové epické dílo Echoes, jež zabírá celou druhou stranu desky. „Echoes“ je jemná, progresívní rocková skladba s dlouhými kytarovými a klávesovými sóly a dlouhou mezihrou uprostřed, jež se skládá ze syntetizovaného zvuku velrybích písní hraných na kytaru společně s krákáním vran. Echoes popsal Waters jako „zhudebněnou poému“.^[22] Meddle je podle Nicka Masona „prvním skutečným albem Pink Floyd. Ukázalo nám myšlenku tématu, k němuž se lze vracet“.^[23] Album mělo zvuk a styl nastupující úspěšné éry Pink Floyd, ale neobsahovalo orchestr, tak význačný u alba Atom Heart Mother.^[24] Meddle také obsahuje atmosférickou „One of These Days“, oblíbenou koncertní píseň, kde Mason odříkává jediný text skladby(„One of these days, I'm going to cut you into little pieces“). Dále je zde výrazná bluesová el. kytara a melodie, která v jednom okamžiku přejde v strojové pulsování, odkazující na ústřední melodii z populárního sci-fi seriálu Doctor Who. Jemný feeling ve skladbě „Fearless“ je poté patrný na následujících třech albech. „Fearless“ je inspirovaná country hudbou, stejně jako akustická kytara v „A Pillow of Winds“, což je jedna z mála zamilovaných akustických písní, jež kdy Pink Floyd složili. Watersova role jako hlavního textaře zde začala nabývat obrysů, kdy jazzovou píseň „San Tropez“ přinesl prakticky hotovou. Deska Meddle byla nadšeně přijata jak kritiky, tak fanoušky.^[25] Dosáhla 3. místo v britské hitparádě, ale v USA pouze na 70. pozici.^[13] Podle Nicka Masona to bylo proto, že vydavatelé Capitol Records nezajistili albu dostatečnou propagaci.^[26] Dnes je Meddle považována za jedno z jejich nejlepších alb.^[11]

Obscured by Clouds vyšla v roce 1972 jako soundtrack k filmu La Vallee, což byl další klubový film režiséra Barbeta Schroedera. Bylo to první album skupiny, jež se dostalo do americké Top 50 (46. místo) a v Británii dosáhlo 6. místa.^[13] Zatímco Mason později toto album nazval „senzačním“,^[27] kritici už takové nadšení nesdíleli.^[11] Text písně „Free Four“, první skladby, jež byla pořádně hrána v amerických rádiích, poprvé obsahuje Watersovo přemýšlení nad smrtí otce v 2.světové válce. Je to motiv, který bude patrný v následujících albech skupiny Pink Floyd i sólové kariéře Rogera Waterse. Další dvě písně z alba, „Wot’s…Uh The Deal“ a „Childhood’s End“ také obsahují témata, jež budou použita v dalších albech. První z nich je o osamění a zoufalství- toto téma se plně rozvine v éře Rogera Waterse a druhá naznačuje, co přijde na dalším albu-téma života, smrti a plynutí času. „Childhood’s End“, název je podle stejnojmenné knihy Arthura C. Clarka, je také posledním textařským příspěvkem Davida Gilmoura na následujících 15 let.^[27] Album je stylově jiné než předešlé Meddle a někdy zabíhá do blues-rocku („The Gold It’s In the…“), folk-rocku („Burnin’ Bridges“) a rocku s dominantní klavírní složkou („Stay“).

Vydání masívně úspěšného alba The Dark Side of the Moon v roce 1973 byl předělovým momentem v historii kapely. Pink Floyd přestali po „Point Me At The Sky“(1968) vydávat singly a nikdy nebyli skupina jednotlivých hitů, ačkoliv „Money“ z The Dark Side of the Moon se objevil v Top 20 v USA.^[10] Díky albu dosáhli poprvé na první místa v americké hitparádě^[13] a podle hodnot z prosince 2006 je to jedno z nejlépe prodávaných alb v USA s více než 15 miliony prodanými nosiči^[28] a jedno z nejprodávanějších alb na světě (více než 40 milionů nosičů).^[13] Kritiky vychvalované album zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 nebývalých 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, od roku 1976 do 1988),^[29] což je světový rekord. Rovněž zůstalo 301 týdnů v britské hitparádě, ačkoliv nikdy nedosáhlo výše než na druhé místo.^[13]

Důležitou součástí alba je saxofon, který napovídá, že se skupina nechala inspirovat jazzem (především Rick Wright) a ženské vokály pomáhají rozšířit hudební strukturu alba. Ku příkladu, přímé rockové skladby jako „Money“ nebo „Time“ jsou hrány na rozdílných částech elektrické kytary (připomínající Meddle), také v „Breathe(reprise)“ a ženský vokál v „The Great Gig in the Sky“(zpívá Clare Torry), zatímco minimalistická „On the Run“ je hrána skoro celá na syntezátor. Náhodné zvukové efekty a útržky rozhovorů prostupují celým albem, mnoho z nich bylo nahráno ve studiu. Watersovy interview začínaly otázkou „Jaká je vaše oblíbená barva?“, aby se tázaný uvolnil. Poté se zeptal „Kdy jste se naposledy choval násilně? A byl jste v právu?“ Odpověď je poté zařazena na albu(„Money“). V jiném rozhovoru se zase ptal „Bojíte se smrti?“ Text a zvuk alba popisuje tlaky, jimž je člověk v dnešním světě vystaven. Tento koncept (vznikl při poradě skupiny u Masonova kuchyňského stolu)^[30] inspiroval skupinu a společně napsali několik motivů, z nichž některé Waters poté využil na dalších albech, jako např. „Us and Them“, píseň o násilí a zbytečnosti války, nebo motiv šílenství a neurózy v „Brain Damage“. Složitá a precizní výstavba alba je zásluhou Alana Persona, který tímto stanovil nový standard v kvalitě zvuku. Tento aspekt se stal poté typickým rysem skupiny a zároveň pomohl v prodejnosti alba, neboť chtiví zvukofilové si po „ojetí“ desky běželi koupit novou kopii.^[29]

Ve snaze zúročit svou nabytou popularitu vydali Pink Floyd výběrové album A Nice Pair, jež obsahovalo znovuvydané The Piper at the Gates of Dawn a A Saucerful of Secrets. V tomto období režisér Adrien Maben vydal první koncertní film Pink Floyd a to „Live at Pompeii“, jenž obsahuje záběry skupiny hrající v antickém amfiteátru v Pompejích, bez publika, pouze filmový štáb. Maben také nahrál rozhovory s členy skupiny a náhledy do zákulisí během nahrávání alba The Dark Side of the Moon v Abbey Road Studios, ačkoliv časové pořadí jednotlivých scén bylo upraveno až po vydání alba. Tyto náhledy do zákulisí jsou součástí pozdějších vydání Live at Pompeii.

Wish You Were Here, vydáno roku 1975, obsahuje motiv nepřítomnosti. Nepřítomnosti lidskosti v hudebním průmyslu a nejvýrazněji nepřítomnosti Syda Barretta.

Album je dobře známé díky stejnojmenné skladbě, rovněž obsahuje dlouhou, instrumentální skladbu „Shine On You Crazy Diamond“ složenou z devíti částí, jako pocta Sydu Barretovi, jejíž text je o následcích jeho poruchy. Mnoho hudebních vlivů z minulosti se zde spojilo dohromady- atmosférické klávesy, bluesová kytara, dlouhá saxofonová sóla (hrána Dickem Parrym), jazzové prvky a agresivní elektrická kytara. Píseň se skládá z rozdílných spojených částí, jež vrcholí žalozpěvem hraným na syntetický roh a končí hudební citací z jednoho z prvních singlů „See Emily Play“ jako poslední pocta Barrettovi, vůdci kapely v jejich počátcích. Zbývající dvě písně, „Welcome to the Machine“ a „Have a Cigar“ ostře napadají hudební průmysl; ta druhá je zpívaná britským folkovým zpěvákem Royem Harperem. Bylo to prvním album Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo jak v britské, tak v americké hitparádě^[31] a kritici jej chválili stejně jako předchozí The Dark Side of the Moon.^[11]

Je známá historka o tom, jak do studia během nahrávaní „Shine On You Crazy Diamond“ vešel obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím. Skupina ho chvíli nemohla poznat, až poté si uvědomila, že je to Syd Barrett. Na otázku, jaktože tak moc ztloustnul, odpověděl:„Mám plnou lednici vepřových kotlet.“^[32]

Byl nadšeně uvítán, ale pak se během oslavy po Gilmourově svatbě (která byla v ten samý den) vypařil. Bylo to naposledy, co ho někdo ze skupiny spatřil. Gilmour později tuto historku potvrdil, ačkoliv si nemohl vybavit, na jaké písní pracovali, když se Barrett objevil. Barrettovy sklony k vyholovaní obočí jsou později zobrazeny ve filmu Pink Floyd:The Wall.

Éra Rogera Waterse: 1976-1985

Během tohoto období získával Waters stále více a více kontroly nad produkcí skupiny. Wrightův vliv ustupoval silně do pozadí a během nahrávání The Wall byl od skupiny vyhozen.^[33] Hodně z hudby této doby stojí až v pozadí za texty, v nichž Waters vyjadřuje své pocity ze smrti otce ve 2. světové válce a svůj narůstající nenávistný postoj k politickým osobám jako Margaret Thatcher nebo Mary Whitehouse. Ačkoliv stále s jemnými nuancemi, zvuk skupiny se stal syrovějším a více založeným na kytaře a to na úkor saxofonu a kláves, jež ustoupily do pozadí stejně jako typické zvukové efekty. Velký orchestr (větší než u Atom Heart Mother) hraje důležitou roli na deskách The Wall a především The Final Cut.

V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo ve VB, 3. místo v USA).^[13] Styl kapely se dostal pod palbu kritiků z nově se utvořivší punkové scény, kteří albu vyčítali přílišnou nemastnost neslanost, okázalost a také to, že se vzdálilo od jednoduchosti klasického rock and rollu.^[34]

Animals je mnohem kytarovější album než jeho předchůdci, což je buď díky vlivu nastupující punk-rockové scény anebo kvůli tomu, že album bylo nahráno v novém (a ne úplně dokončeném) Britannia Row studiu. Je také prvním albem, kde u žádné písně není uvedeno jméno Richarda Wrighta. Animals opět obsahují dlouhé písně, které se vážou k jeho ústřednímu tématu, jež je inspirováno „Zvířecí farmou“ George Orwella, který použil psy(„Dogs“), prasata(„Pigs“) a ovce(„Sheep“) jako metafory lidské společnosti.

Ačkoliv zde dominuje kytara, také klávesy a syntetizér hrají velkou roli, což se ovšem nedá říct o saxofonu a ženských vokálech, tak typických pro minulá alba, jež zde úplně chybí. Výsledkem je hardrockový zvuk ohraničený dvěma krátkými akustickými písněmi. Mnoho kritiků se k albu vyjádřilo negativně, popisovali jej jako „obtížné“ a ,ponuré“,^[35] ačkoliv mnoho jiných toto album chválilo právě kvůli těmto vlastnostem.^[11]

Na obal desky byla použita fotka obrovského nafukovacího prasete letícího mezi komíny londýnské elektrárny Battersea Power Station. Avšak silný vítr znemožnil kontrolu nad prasetem,^[36] takže výsledný obal vznikl jako fotomontáž. Prase vytvořil holandský průmyslový designér a umělec Theo Botschuijver. Stalo se jedním ze symbolů Pink Floyd a nafukovací prasata byla od té doby součástí každého koncertu.

David Gilmour vydal v roce 1978 sólové album „David Gilmour.“

V roce 1979 vyšla epická rocková opera The Wall kompletně vytvořená Watersem, který se zabývá tématy osamocení a ztráty komunikace, vyjádřeny metaforicky jako zeď mezi umělcem a jeho publikem. Toto album navrátilo Pink Floyd jejich pošramocený lesk a zároveň dodalo další hitový singl- Another Brick in the Wall, part 2.^[10] The Wall také obsahuje budoucí koncertní vrcholy jako „Comfortably Numb“, který se stal základním kamenem klasických rockových rádií a jednou z nejznámějších písní kapely, a „Run Like Hell“.

Album koprodukoval Bob Ezrin, Watersův přítel, který je podepsán pod textem k „The Trial“ a od něhož se později Waters distancoval, protože si Ezrin „pustil pro tisk pusu na špacír “.^[37]

Waters začal využívat svého dominantího vlivu a vůdcovství ještě více než u Animals a také si začal přivlastňovat většinu výdělků kapely, což vedlo ke konfliktům s ostatními členy. Zvuk skupiny se přesunul definitivně do hard rocku, ačkoliv orchestrální těleso připomíná minulost kapely a objevuje se zde také několik klidnějších písní (jako „Goodbye, Blue Sky", „Vera“ a „Nobody Home“). Wrightův vliv byl kompletně zminimalizován až byl nakonec vyhozen během nahrávání skupiny a na koncertech vystupoval jako najatý klávesista. Je ironií, že právě Wright byl jediným členem skupiny, jenž vydělal na koncertech The Wall, ostatní se potýkali s obrovskými výdaji nejpropracovanějšího koncertního ztvárnění v historii skupiny.^[38][33]

Ačkoliv The Wall nikdy nedosáhlo na první místo ve VB (jenom 3.), strávilo v roce 1980 15 týdnů na vrcholu americké hitparády.^[13] Kritici dílo chválili^[39] a bylo prodáno více než 30 milionů desek po celém světě, z toho 23 milionů jen v USA.^[40] Bylo 23x vyhlášeno RIAA platinovým. Obrovský komerční úspěch The Wall udělal z Pink Floyd druhou kapelu po Beatles, která měla v jednom desetiletí 2 nejprodávanější desky roku (1973 a 1980).

Film s názvem Pink Floyd-The Wall šel do kin v roce 1982 a obsahoval téměř všechny skladby z alba. Scénář byl napsán Watersem a režírován Alanem Parkerem a v hlavní roli se objevil leader skupiny Booomtown Rats, Bob Geldof, který přezpíval některé písně. Ve filmu hrají důležitou roli animace Geralda Scarfa. Filmový kritik Leonard Maltin nazval film „nejdelším a nejdepresivnějším rockovým klipem historie“, ale stal se hitem – lidé v USA nechali u pokladen kin více než 14 milionů dolarů.^[41] Píseň z filmu „When the Tigers Broke Free“ byla také v omezeném množství vydána jako singl. Tato píseň byla konečně oficiálně vydána na kompilačním albu Echoes:The Best of Pink Floyd a na reedici alba The Final Cut. Ve filmu se objevuje píseň „What Shall We Do Now?“, která byla nezařazena na desku z důvodu omezeného prostoru na vinylu. Jediné písně z desky, jež nebyly použity ve filmu, jsou „Hey You“ a „The Show Must Go On“.

Studiové album The Final Cut z roku 1983 věnoval Waters svému otci, Ericu Fletcheru Watersovi. Nese se ještě v temnějším duchu než The Wall, znovu se zabývá mnoha předchozími tématy alb a zároveň se vyjadřuje k současným problémům té doby, jako Watersova zlost na Velkou Británii kvůli účasti v Bitvě o Falklandy a vinu, kterou klade tehdejším politickým vůdcům („The Fletcher Memorial Home“). Cynicky a s obavami se Waters staví k hrozbě atomové války („Two Suns in the Sunset“). Michael Kamen a Andy Brown zastoupili v hraní na klávesy Ricka Wrighta, jehož odchod z kapely nebyl před vydáním alba oznámen.

Ačkoliv technicky vzato se jedná o album Pink Floyd, na přední straně LP není napsáno nic, ale na zadní straně se dočteme: „The Final Cut-rekviem za poválečný sen Rogera Waterse hraný Pink Floyd: Roger Waters, David Gilmour, Nick Mason.“ Roger Waters si tedy uzmul zásluhu za celé album, jež se formou a obsahem stalo základem pro jeho sólové desky. Waters později řekl, že nabízel skupině vydat toto album jako jeho sólové, ale zbytek kapely toto odmítnul. Avšak ve své knize „Inside Out“ bubeník Nick Mason tvrdí, že k takové diskuzi nikdy nedošlo. Gilmour opakovaně žádal Waterse o zdržení vydání tohoto alba, aby mohl dopsat dost svého materiálu, ale tato žádost byla zamítnuta. Ladění alba Final Cut je podobné The Wall, ale více klidnější a jemnější, podobné více „Nobody Home“ než „Another Brick in the Wall, part 2.“ Také se mnohem více opakuje, určité leitmotivy vystupují v průběhu celého alba.

Na standardy Pink Floyd album The Final Cut dosáhlo pouze průměrného úspěchu (1.místo ve VB, 6. místo v USA),^[13] ale bylo kritiky dobře přijato^[42] a mělo i rádiový hit („Not Now John“ (jediná hardrocková píseň na albu a zároveň jediná částečně zpívaná Gilmourem). Říká se, že hádky mezi Watersem a Gilmourem byly v té době tak časté, že se nikdy neúčastnili nahrávaní společně a Gilmour byl vypuštěn z popisu na albu jako koproducent.^[43] Kapela nekonala kvůli albu žádné turné, ačkoliv některé písně se objevovaly na sólových koncertech Waterse.

Po The Final Cut vydalo Capitol Records v roce 1983 výběrové album The Works, na kterém se poprvé objevila Watersova píseň „Embryo“ z roku 1970 (neoficiálně vyšla na kompilaci z roku 1970 Picnic - A Breath of Fresh Air pod hlavičkou Harvest Records).^[44]

Členové kapely se poté rozešli a trávili čas nad svými sólovými projekty. Jako první dokončil vlastní album Gilmour, a to v březnu 1984 „About Face“. Wright se spojil s Davem Harrisem z Fashion a utvořili kapelu Zee, jež vydala experimentální album Identity měsíc po Gilmourovi. V květnu toho samého roku vydal Waters The Pros and Cons of Hitch Hiking, koncepční album kdysi plánované pro Pink Floyd. Rok po svých spoluhráčích vydal i Nick Mason společně s Rickem Fennem ze skupiny 10cc album Profiles, na němž hostuje David Gilmour a klávesista UFO Danny Peyronel.

Gilmourova éra: 1987-1995

Waters v prosinci 1985 oznámil, že opouští skupinu Pink Floyd, kterou označil za „kreativně vyčerpanou“. V roce 1986 však Gilmour a Mason začali dělat na novém albu. Ve stejné době pracoval Waters na svém druhém sólovém albu, jež nazval Radio K.A.O.S. (vyšlo 1987). Zároveň se táhnul hořký soudní proces, ve kterém Roger Waters požadoval, aby název „Pink Floyd“ již nemohl být požíván, proces byl nakonec vyřešen mimosoudně ve prospěch používání tohoto názvu pro Gilmoura a Masona.^[45]

Po zvážení a zamítnutí mnoha titulů byl nakonec pro nové album vybrán A Momentary Lapse of Reason (3.místo ve VB, 3.místo v USA).^[13] Bez Waterse, dominantní textař skupiny po více než deset let, musela skupina shánět pomoc jinde. Protože externího textaře Pink Floyd nikdy ve své historii nepotřebovali (kromě orchestrálních příspěvku od Geesina a Ezrina), sklidil tento krok hodně kritiky. Ezrin, který obnovil své přátelstvi s Gilmourem v roce 1983 (koprodukoval jeho sólovku About Face), na albu působil jako koproducent a jeden z textařů.^[46] Richard Wright se také vrátil, nejdříve jako najatý hráč a na následujícím turné už jako člen skupiny.

Gilmour později přiznal, že Mason a Wright na albu sotva něco hráli. Kvůli malému přispění Masona a Wrighta někteří kritici soudí, že se jedná spíše o sólový projekt Gilmoura, podobně jako se dá považovat The Final Cut za Watersův.^[11]

O rok později skupina vydala dvojalbum Delicate Sound of Thunder, což je záznam z koncertů na Long Island. Později také skupina nahrála pár instrumentálních skladeb k filmu La Carrera Panamerica, což je klasická automobilová honička, odehrávající se v Mexiku a v němž vystupují Gilmour a Mason jako jezdci. Během závodu se Gilmour a manažer Steve O’Rourke (který hrál navigátora) vybourali. O’Rourke si zlomil nohu, Gilmour vyváznul jen s pohmožděninami. Skladby pro tento film jsou zajímavé tím, že obsahují první materiál, k němuž přispěl Rick Wright a také jediný materiál, ke kterému přispěl Mason od doby The Dark Side of the Moon.

V roce 1992 vyšel devítidiskový set Shine On, jenž obsahoval remasterované verze A Saucerful of Secrets, Meddle, The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here, Animals, The Wall a A Momentary Lapse of Reason. Navíc je zde bonusový disk The Early Singles, jenž obsahuje prvotní singly skupiny. V setu je obsažený nosič, díky kterému mohou tato alba stát rovně a jejich boční strany poskládány vedle sebe tvoří dohromady obrázek alba The Dark Side of the Moon. Téměř nečitelný kruhový text na každém CD obsahuje slova „The Big Bong Theory“.

V ten samý rok rovněž vyšla další sólovka Rogera Waterse s názvem Amused to Death.

Další nahrávkou skupiny bylo v roce 1994 The Division Bell, jenž byl více prací celé skupiny než předešlé album A Momentary Lapse of Reason. Wright se ustálil jako plnohodnotný člen skupiny a byl obsažen i jako spoluator. Album bylo přijato mnohem lépe než předchozí deska,^[47] ačkoliv bylo stále kritizováno jako unavující a šablonovité.^[48] Stalo se však druhým albem Pink Floyd, jež dosáhlo na první místo v britské i americké hitparádě.^[13]

The Division Bell je koncepčním albem, kde se v určitém smyslu Gilmour dotýká stejných témat jako Waters v The Wall. Název alba poradil Douglas Adams, dobrý přítel Gilmoura. Mnoho z textů pomáhala napsat Polly Samson, v té době Gilmourova přítelkyně, kterou si krátce po vydání vzal. Kromě Samsonové se na albu podíleli další muzikanti, kteří vystupovali při turné k A Momentary Lapse of Reason, stejně jako saxofonista Dick Parry, nedílná součást vystoupení Pink Floyd v 70. letech. Anthony Moore, který se podílel na textu pro několik skladeb na předchozím albu, dodal text k písní Ricka Wrighta „Wearing the Inside Out“, což byla první píseň, ve které zpíval Wright první hlas od The Dark Side of the Moon. Spolupráce Wrighta a Moora pokračovala, když napsali spolu téměř každou píseň na sólovém albu Wrighta Broken China.

Skupina vydala živé album P.U.L.S.E v roce 1995, jež záhy dosáhlo na 1. místo v USA a obsahovalo písně hrané během turné „The Division Bell“ na koncertech v Londýně, Římě, Hannoveru a Modeně. Koncerty „The Division Bell“ obsahují kompletně zahrané The Dark Side of the Moon.^[13] Díky tomuto turné hrála skupina The Dark Side of the Moon ve své celistvosti během dvou dekád. Rovněž vyšla VHS a laserdisková verze koncertu z londýnského Earl’s Court z 20.října 1994. DVD verze byla vydána 10. července 2006^[49] a rychle dosáhla prvních míst v prodejnosti. CD z roku 1994 mělo LED diodu, IC časovač a baterii, díky které světýlko na obalu blikalo červeně každou sekundu jako srdeční tep.

V rámci turné „The Division Bell“ vystoupila skupina poprvé a naposledy také v České republice a to konkrétně 7. září 1994 na Strahovském stadionu, kde jejich koncert navštívilo asi 115000 fanoušků^[50], čímž se stal jedním z největších koncertů, jaké se kdy v České republice uskutečnily.

Sólové projekty a dále: 1995-současnost

16. ledna 1996 byla skupina uvedena do rockové Síně slávy.^[51] Waters se ceremoniálu nezúčastnil. Živé nahrávky The Wall vyšly v roce 2000, nahrané během vystoupení v Londýně v letech 1980-81 pod názvem Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 a dosáhly na 19. místo v USA. V roce 2001 vyšla remasterovaná dvoudisková verze nejznámějších skladeb skupiny pod názvem Echoes. Gilmour, Mason, Wright a Waters spolupracovali na výběru, pořadí a úpravách písní. Menší rozpor vyvolalo pořadí písní, jež není chronologické a je tedy vytržené z kontextu původních alb. Z některých skladeb jako např. „Echoes“, „Shine On You Crazy Diamond“, „Marooned“ a „High Hopes“ byla určitá část vyjmuta. Album dosáhlo druhého místa ve VB i v USA.^[13]

Roku 2003 byla vydána SACD reedice The Dark Side of the Moon s novým obalem. Album bylo rovněž znovu vydáno jako 180 gramová vinylová deska, která má vzhled originálu, ale s novým přebalem. Znovuvydání Wish You Were Here se připravuje, není však známo datum vydání.^[52]

Kniha Nicka Masona Inside Out:A Personal History of the Pink Floyd vyšla v roce 2004 v Evropě a v roce 2005 v USA. Mason se objevil v několika evropských a amerických městech na podporu knihy, kde poskytnul rozhovory a setkal se s fanoušky. Někteří fanoušci tvrdí, že řekl, že by byl radši na turné se skupinou než při propagaci knihy.

Dlouholetý manažer Pink Floyd Steve O’Rourke umřel 30. října 2003. Říká se, že skupina ve složení David Gilmour, Richard Wright a Nick Mason se sešli na pohřbu v chichesterské katedrále a zahráli na jeho počest „Fat Old Sun“ a „The Great Gig in the Sky, ačkoliv existují jisté pochybnosti, zda nejde o fámu“^[53]

O dva roky později, 2. července 2005, se trio znovu sešlo k příležitosti koncertu Live 8. Navíc se k nim připojil i Waters-po dlouhých 24 letech byla skupina kompletní. Zahráli 4 písně: „Speak to Me/Breathe/Breathe reprise“, „Money“, „Wish You Were Here“ a „Comfortably Numb“, kde se ve zpívání střídali Gilmour s Watersem. Po poslední písni řekl Gilmour: „Děkujeme, dobrou noc“ a začal odcházet z pódia, Waters jej však zavolal zpět a všichni čtyři se společně objali, což se stalo jedním z nejslavnějších obrázků z Live 8.

Týden po Live 8 byl zaznamenán nový nárůst zájmu o Pink Floyd. Podle obchodního řetězce s hudbou HMV vzrostly prodeje Echoes:The Best of Pink Floyd v tomto týdnu o 1 343%, zatímco Amazon zaznamenal nárůst prodeje u The Wall o 3 600%, Wish You Were Here o 2 000%, Dark Side of the Moon o 1 400% a Animals o 1 000%. David Gilmour poté prohlásil, že zisk z těchto prodejů věnuje na charitu^[54] a zároveň vyzval ostatní vystupující umělce a jejich nahrávací společnosti, aby udělali to samé.

2006-David Gilmour v Mnichově

16. listopadu 2005 byla skupina uvedena Petem Townshedem do hudební Síně slávy Velké Británie. Gilmour a Mason se byli přítomni osobně, Wright nemohl přijet kvůli operaci oka a Waters se spojil prostřednictvím videa z Říma.

David Gilmour vydal 6. března 2006 svou třetí sólovku On an Island a začal s malými koncerty po Evropě, Kanadě a USA s Rickem Wrightem. Během turné zahráli v Oaklandu (Kalifornie) poprvé ve své historii naživo singl „Arnold Layne“. 31. května 2006 se k poslednímu vystoupení Gilmoura v Royal Albert Hall přidal Nick Mason, kde spolu zahráli písně „Wish You Were Here“ a „Comfortably Numb“, což bylo první společné vystoupení skupiny od turné z roku 1994. Koncert(společně s vystoupeními z 29. a 30. května) byl poté vydán na DVD. Waters byl také pozván, ale generální zkoušky na jeho turné po Evropě a Americe jej donutily odmítnout.

Budoucí směřování

Mnoho fanoušků doufalo, že společné vystoupení na Live 8 povede k obnovení skupiny, jíž bylo dokonce nabídnuto rekordních 250 milionů dolarů za turné po USA,^[55] ale skupina jasně prohlásila, že nic takového neplánují. Několik týdnů po vystoupení se však zdálo, že se členové udobřili. Gilmour potvrdil, že jeho vztah k Watersovi je na „přátelské bázi“,^[56] ale Waters vyřknul k tématu obnovení několik protichůdných prohlášení, jako „Nezvládnul bych celé zkurvené turné“^[57] a „Doufám, že si to ještě zopakujeme“,^[58] ačkoliv jeho poslední vyjádření jsou ve smyslu, že by si rád ještě zahrál v kompletním složení, ne však na turné, ale spíše na akci podobné Live 8.^[59][60]

Roger Waters na svém sólovém turné

31. ledna 2006 vydal David Gilmour za skupinu prohlášení, že sjednocení skupiny neplánují, čímž popřeli všechny spekulace, jimiž se zabývala média.^[61] Gilmour později řekl v rozhovoru pro list La Repubblica, že končí s Pink Floyd a bude se jen soustředit na svou sólovou kariéru a rodinu. Na Live 8 hrál prý proto, aby podpořil dobrou věc, usmířil se s Watersem a svou případnou neúčast by určitě litoval.^[62] Na druhou stranu řekl, že by Pink Floyd byli ochotni hrát na koncertě na podporu Izraelsko-palestinského příměří.^[63]

Po smrti Syda Barreta v červenci 2006 fanoušci doufali, že se skupina dá dohromady na jeho počest. Dne 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre uskutečnil koncert k uctění Barrettovy památky. Samostatně na něm vystoupil Roger Waters a po něm vystoupil i zbytek kapely ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright. Ke společnému vystoupení tak, i přes očekávání fanoušků, nedošlo.^[64]

Rok 2007 je rok 40. výročí smlouvy Pink Floyd s EMI a zároveň 40 let od vydání prvních třech singlů „Arnold Layne“, „See Emily Play“ a „Apples and Oranges“ a zároveň jejich debutového alba The Piper at the Gates of Dawn. Dlouholetý tvůrce obalů alb Storm Thorgerson prohlásil, že doufá, že „skupina pro své čtyřicetileté výročí něco vymyslí“.

Nakonec Pink Floyd k výročí vydali box set Oh, by the Way (narážka na otázku reportéra: „Oh, by the way: Which one is Pink?“) obsahující ucelené vydání veškeré tvorby Pink Floyd v remasterovaných edicích.

V současné době pracuje Waters na sólovém albu a rovněž se povídá, připravuje broadwayské provedení muzikálu The Wall, s přidanými skladbami napsanými přímo Watersem. Waters rovněž pořádá turné The Dark Side of the Moon Live Tour po Evropě a USA, jež se skládá z kompletního The Dark Side of the Moon společně s několika známými písněmi z historie Pink Floyd a pár z Watersových sólových desek. Jedním ze zastávek jeho turné byla i Praha, kde Watersovi 13.4.2007 aplaudovala vyprodaná Sazka Arena.

Smrt Ricka Wrighta

Mluvčí Richarda Wrighta v pondělí 15. září 2008 ve 20:20 v Londýně uvedl, že slavný klávesista kapely Pink Floyd podlehl ve věku 65 let krátkému boji s rakovinou. Richard Wright vystoupil naposled s Pink Floyd v roce 2005, kdy se skupina - včetně Waterse - sešla pro koncert Live 8 v Londýně. Avšak jeho úplně posledním vysoupením byla účast na Gilmourově koncertu Live in Gdańsk několik měsíců před smrtí. Tato skutečnost následně vedla k tomu, že DVD Live in Gdańsk bylo koncipováno jako projev úcty k Richardovi.

Diskografie

Studiová alba

• The Piper at the Gates of Dawn (1967)
• A Saucerful of Secrets (1968)
• Ummagumma (1969) (2 LP, živě a studio)
• Atom Heart Mother (1970)
• Meddle (1971)
• Dark Side of the Moon (1973)
• Wish You Were Here (1975)
• Animals (1977)
• The Wall (1979) (2LP)
• The Final Cut (1983)
• A Momentary Lapse of Reason (1987)
• The Division Bell (1994)

Kompilace

• Relics (1971) (kompilace)
• Masters of Rock (1973 or 1974) (kompilace)
• A Nice Pair (1973) (kompilace)
• A Collection of Great Dance Songs (1981) (kompilace)
• Works (1983) (kompilace)
• Shine On (1992) (kompilace), CD box set)
• London '66-'67 (1995, neschváleno skupinou)
• Echoes (2001) (2CD best-of kompilace)

Živá alba

• Ummagumma (1969) (2 LP, živě a studio)
• Delicate Sound of Thunder (1988) (živě, také na VHS)
• P*U*L*S*E (1995) (2CD, živě, také na VHS (1995) a DVD (2006))
• Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980-81 (2000) (živě)

Soundtracky

• Tonite Let's all make Love in London (1967)
• Music From the Film More (1969)
• Zabriskie Point (1970) (soundtrack; různí umělci)
• Obscured by Clouds (1972)

Reedice

• Dark Side of the Moon (edice ke 30. výročí) (2003)
• The Final Cut - Reissue (2004)

Singly v Top 20

• 1967: „Arnold Layne“; / „Candy and a Currant Bun“ (20.místo VB)
• 1967: „See Emily Play“ / „The Scarecrow“ (6.místo VB, 134.místo USA.)
• 1973: „Money“ / „Any Colour You Like“ (13.místo USA)
• 1979: „Another Brick in the Wall (Part II)“ / „One of My Turns“ (1.místo VB, 1.místo USA)

DVD a video

• Live at Pompeii (1972)
• The Wall (1983)
• La Carrera Panamericana (1992)
• Live at Pompeii: Directors Cut (2003) (DVD s živým před-DSOTM vystoupením; dostupné také na videokazetách, laserdisc, a video CD)
• P*U*L*S*E (2006)

Členové skupiny

Citace

(a fanzine)

Externí odkazy

• www.pinkfloyd.co.uk – Oficiální britské stránky (anglicky)
• www.pinkfloyd.com – Oficiální americké stránky (anglicky)
• www.roger-waters.com – Oficiální stránky Rogera Waterse (anglicky)
• www.davidgilmour.com – Oficiální stránky Davida Gilmoura (anglicky)
• www.pinkfloyd.cz – Stránky českého fanklubu
• Článek o Pink Floyd na progboard.com
• Texty písní na lyricwiki.org (anglicky)
• [1] - sjednocení Pink Floyd (foto)