Kamerun

Z Multimediaexpo.cz

Geografie
Kamerun
Kamerunská republika
République du Cameroun Republic of Cameroon

Kamerunská vlajka
The media player is loading... Prehravac se nahrava...
Kamerunská hymna – Ô Cameroun, berceau de nos ancêtres



Hlavní město:	Yaoundé
Rozloha:	475 440 (52. na světě) z toho % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Fako (4095 m n.m.)
Časové pásmo:	+1
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	16 380 005 (59. na světě)
Hustota zalidnění:	33 (166. na světě)
HDI:	0,514 (střední)
Jazyk:	francouzština, angličtina (úřední)
Náboženství:	domorodá náboženství 40%, křesťané 40%, muslimové 20%
Státní útvar
Státní zřízení:	republika
Měna:	CFA frank (XAF)
HDP/obyvatel:	USD ()
Mezinárodní identifikace
MPZ:	CAM
Telefonní předvolba:	+237
Národní TLD:	.cm

Mapa Kamerunu

Kamerun je prezidentská republika, nacházející se mezi Nigérií, Čadem, Středoafrickou republikou, Kongem, Gabonem a Rovníkovou Guineou.

Obyvatelstvo

Většina obyvatel mluví francouzsky, na severu země je anglofonní menšina, která je častokrát v opozici a má vlastní politickou stranu. Kamerunci se dělí do mnoha kmenů, z nichž žádný nemá více jak 20% podíl na počtu obyvatel země. Z náboženství je asi z 50% vyznáváno křesťanství, následují animisté (26%) a muslimové (20%).

Politika

Hlavní vliv ve státě má prezident Paul Biya a to už od roku 1982. Předsedou vlády je Pieter musonge Mafari (od roku 1996). Zákonodárným sborem je Národní shromáždění, které má 180 míst. V zemi působí asi 4 významné politické strany. Jižní část země usiluje o odtržení a připojení k Nigérii, má z Nigérie silnou podporu (viz poznámka v diskusi).

Moderní dějiny

Politický vývoj Kamerunu se vyznačuje značnou stabilitou. Na rozdíl od mnoha afrických zemí neprošel turbulentním obdobím rychlého střídání vládních režimů. Prvních 22 let (1960 - 1982) stál v čele země Ahmadou Ahidjo. Jeho vláda byla do značné míry nadetnická, ve vládě zasedali zástupci většiny významných etnických skupin a vláda se snažila sledovat deetnizované, pragmatické cíle. Přesto byl Ahidjo kritizován za protežování „severních baronů“^[1]. Přestože politický režim v tomto období nebyl demokratický (od roku 1966 zde vládla jediná povolená strana), nebývá považován za příliš represivní a pozitivně je hodnocena jeho stabilita. Politická změna proběhla v roce 1982 poté, co Ahidjo opustil nejvyšší státní funkci ze zdravotních důvodů^[2]. Vystřídal jej Paul Biya. Poté, co se jej v roce 1983 pokusili sesadit partyzáni ze severního Kamerunu blízcí Ahidjovi, musel Ahidjo odejít do exilu.

Za Ahidja se dal režim charakterizovat jako plebiscitní (tj. systém, kdy se vládní síly snaží obnovovat vlastní legitimitu konáním voleb s jedinou kandidátkou spolu s mobilizací širokých vrstev obyvatelstva k účasti ve volbách). Vládní strana měla masový charakter a existovaly zde významné patronsko-klientské vztahy. Případnou vnitrostranickou opozici Ahidjo omezoval častou a nepředvídatelnou rotací politických kádrů.

Biya vnesl do politiky značné změny. Od roku 1985 zavedl vnitrostranickou konkurenci v místních i parlamentních volbách (voliči tedy měli na výběr z více kandidátů, ovšem stále patřících k jediné povolené straně). Cílem tohoto relativně demokratického kroku však bylo především oslabit nižší patra mocenského žebříčku vzájemnou konkurencí^[3] Zároveň vnesl Biya do politiky výrazněji etnický faktor a začal ekonomicky a politicky zřetelně protežovat příslušníky svého vlastního (jižního) etnika Beti/Bulu^[4]. Politika v Kamerunu tak byla ve znamení soupeření jednotlivých klanů „betijské lobby“ o možnost ovládání státních podniků, které představovaly snadný zdroj osobního obohacování ^[5]. Betiové ovládli i ozbrojené složky. Kamerun tak za Biyova režimu představoval klasickou africkou kleptokracii^[6].

Demokratizační vlna přelomu 80. a 90. let zasáhla pochopitelně i Kamerun. Vícestranický systém nejprve Biya odmítal jako potenciálně nebezpečný – vyvolávající etnické konflikty ^[7]. Vzhledem ke značné politické aktivizaci obyvatelstva zde proběhly masové protesty, především ochromující stávky. Na rozdíl od jiných afrických režimů v tomtéž období Biyův režim disponoval dostatečnou ekonomickou a tudíž i politickou silou, aby lépe odolával protestům. Biyovou strategií byla kombinace ústupků a následných represí, včetně střelby do protestujících. Biyovi se podařilo odmítnout svolání národní konference. Namísto konference zorganizoval k umlčení opozice narychlo volby. Opozice nebyla na volby připravena a nedisponovala ani zdaleka takovými zdroji jako vládní RDPC. Biya měl volné ruce k manipulaci voleb pomocí násilí a zastrašování i falšování jejich výsledků (především manipulací s volebními seznamy). V prezidentských volbách v roce 1992 byl Biya pochopitelně prohlášen vítězem^[8]. Svoji roli zde sehrály i vztahy s Francií. Francouzské dodávky zbraní a střeliva před volbami pomohly Biyovi v represích proti opozici a Francie již krátce po zjevně zmanipulovaných volbách uznala vítěze a poskytla Biyově vládě rozsáhlé úvěry^[9]. V podobném duchu se nesly i další volby v Kamerunu.

Biyovu udržení moci do značné míry napomohlo i chování opozice, která se konstituovala nejednotná a značně etnicky rozdělená. Navíc při volbách roku 1992 udělala kamerunská opozice chybu a volby bojkotovala.

V dalším období se Biya chytře snažil fragmentaci opozice podporovat mimo jiné i zavedením státní podpory nově registrovaným stranám. V roce 2000 tak v Kamerunu bylo registrováno přes 150 politických stran. Mimo to Biya běžně používal i osvědčené taktiky kooptace opozičních politiků^[10]. Moc se tak vládnímu režimu podařilo udržet zmanipulováním demokratizačního procesu za použití korupce, nátlaku, etnické mobilizace a dalších taktik rozdělujících opozici^[11] Navíc si Biyův režim mohl být po celou dobu jistý loajalitou armády.

V polovině roku 2003 vláda zakročila proti řadě nezávislých médií, jejichž počet se v zemi začal rozrůstat po roce 2000. Mezinárodní organizace zabývající se svobodou tisku to označily za účelové omezení opozičních hlasů před blížícími se volbami^[12].

Opozici se nepodařilo postavit v prezidentských volbách v říjnu 2004 jednotného kandidáta. Biya získal přes tři čtvrtiny hlasů a získal mandát pro další sedmileté období. Mezinárodní pozorovatelé hodnotili provedení voleb jako uspokojující, přes řadu problémů v organizaci, zvláště při registraci voličů.

Politické rozpory jsou v Kamerunu velmi složité. Prolíná se zde rozdělení na frankofonní a anglofonní (trvale marginalizovanou) část země a také rozpory mezi tradičními etniky (tradičně rozpor sever – jih). Jsou zde jasně vymezené geoetnické hranice a politické strany jsou organizovány na etnickém a regionálním základě. Jednotlivé strany přitom neusilují o demokratizaci země samu o sobě, mnohem spíše je jejich existence vysvětlitelná teorií soupeření o zdroje^[13]. Politická změna by tak přinesla spíše jen změnu dominantní skupiny obyvatelstva, než principiální změnu vylučování ostatních skupin z politického a ekonomického života.

Ekonomika

Hospodářská výkonost klesá, mezi lety 1991 a 1997 kleslo HDP na hlavu o 200 USD na 600 USD, tento trend určitě pokračuje i nyní. Dvě třetiny pracujících je zaměstnáno v zemědělství, vyváží se hlavně ropa a zemědělské produkty. Dováží se spotřební zboží a to hlavně z frankofonních evropských zemí. V zemi se platí CFA frankem.

Administrativní dělení

Provincie Kamerunu


Název provincie (fr./ang.)	Sídlo správy	Rozloha,	Počet obyvatel (2007),
Adamaoua/Adamawa	Ngaoundéré	63 691	838 689
Est/East	Bertoua	109 011	875 949
Ouest/West	Bafoussam	13 872	2 269 136
Littoral	Douala	20 239	2 294 540
Nord/North	Garoua	65 576	1 409 445
Extrême-Nord/Extreme North	Maroua	34 246	3 142 883
Nord-Ouest/Northwest	Bamenda	17 810	2 095 538
Centre(Kamerun)	Yaoundé	68 926	2 797 212
Sud-Ouest/Southwest	Buea	24 471	1 419 269
Sud/South	Ebolowa	47 110	633 082

Města

Douala – 1,2 mil. obyvatel
Yaoundé – 1,1 mil. obyvatel (hlavní město)
Garoua – 160 000 obyvatel
Maroua – 140 000 obyvatel
Baffoussam – 120 000 obyvatel

Reference

↑ Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 192.
↑ Existují neprokázané spekulace, že výsledky Ahidjových zdravotních testů byly negativně zmanipulovány.
↑ Bratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-55612-0. Str. 71-77.
↑ Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 171.
↑ Hibou, Béatrice. The „Social Capital“ of the State as an Agent of Deception. In Bayart, Jean-François; Ellis, Stephen; Hibou, Béatrice. The Criminalization of the State in Africa. Oxford: James Currey, 1999, s. 69-113. ISBN 0-85255-812-0, s. 72
↑ Viz popis režimu např. v Kalu, Kelechi A. Ethnicity and Political Economy of Africa: A Conceptual Analysis. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 35 – 58. ISBN 0-7546-1556-1., s. 43, Transparency International několikrát označila Kamerun za nejzkorumpovanější zemi světa.
↑ Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. ISBN 0-333-77234-2. Str. 93.
↑ Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 257.
↑ Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. ISBN 0-333-77234-2. Str. 282.
↑ Bratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-55612-0. Str. 168.
↑ Stedman, Stephen John & Lyons, Terrence. Conflict in Africa. In: Gyimah-Boadi, E. (ed.). Democratic Reform in Africa: The Quality of Progress. Boulder, London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-246-4, str. 147.
↑ Africa South of the Sahara 2006. 35th Edition. London: Europa Publications, 2005. Str. 188.
↑ Ike Udogu, E. Ethnicity and Theory in African Politics. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 13 – 34. ISBN 0-7546-1556-1. Str. 28-29.

Externí odkazy

Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Kamerun

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Kamerun

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

[0] Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 192.

[1] Existují neprokázané spekulace, že výsledky Ahidjových zdravotních testů byly negativně zmanipulovány.

[2] Bratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-55612-0. Str. 71-77.

[3] Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 171.

[4] Hibou, Béatrice. The „Social Capital“ of the State as an Agent of Deception. In Bayart, Jean-François; Ellis, Stephen; Hibou, Béatrice. The Criminalization of the State in Africa. Oxford: James Currey, 1999, s. 69-113. ISBN 0-85255-812-0, s. 72

[5] Viz popis režimu např. v Kalu, Kelechi A. Ethnicity and Political Economy of Africa: A Conceptual Analysis. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 35 – 58. ISBN 0-7546-1556-1., s. 43, Transparency International několikrát označila Kamerun za nejzkorumpovanější zemi světa.

[6] Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. ISBN 0-333-77234-2. Str. 93.

[7] Le Vine, Victor T. Politics in Francophone Africa. London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-249-9. Str. 257.

[8] Ayittey, George B. N. Africa In Chaos. New York: St. Martin’s Press, 1999. ISBN 0-333-77234-2. Str. 282.

[9] Bratton, Michael; van de Walle, Nicolas. Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 0-521-55612-0. Str. 168.

[10] Stedman, Stephen John & Lyons, Terrence. Conflict in Africa. In: Gyimah-Boadi, E. (ed.). Democratic Reform in Africa: The Quality of Progress. Boulder, London: Lynne Rienner Publishers, 2004. ISBN 1-58826-246-4, str. 147.

[11] Africa South of the Sahara 2006. 35th Edition. London: Europa Publications, 2005. Str. 188.

[12] Ike Udogu, E. Ethnicity and Theory in African Politics. In Ike Udogu, E. (ed.). The Issue of Political Ethnicity in Africa. Alderchot: Ashgate, 2001, s. 13 – 34. ISBN 0-7546-1556-1. Str. 28-29.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]