V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
V tiskové zprávě k 18. narozeninám brzy najdete nové a zásadní informace.

Hlučínsko

Z Multimediaexpo.cz

Radnice v Hlučíně
Pohled na sídelní město okresu Hlučín v době první Československé republiky
Manifestace Sokola v Hlučíně u hotelu Central 28. října 1938
Uprchlíci z Horního Slezska v lednu 1945
Volkssturm Wehrmachtu v Ratiboři 2. února 1945 během nasazení

Hlučínsko (německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj Hulczyński nebo kraik hulczyński) je historické území rozdělené mezi okresy Opava a Ostrava. Do roku 1920 bylo jižní částí okresu Ratiboř v rámci pruské provincie Pruské Slezsko. K Československu bylo Hlučínsko připojeno na základě Versailleské mírové smlouvy 10. ledna 1920 a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo součástí Českého Slezska. Území o rozloze 316,76 km2 s největším sídlem městem Hlučínem mělo od roku 1742, kdy se stalo součástí pruského státu, poněkud jiný společenský a ekonomický vývoj. Ten se samozřejmě podepsal na osudech, kultuře a myšlení zdejšího obyvatelstva a jeho stopy můžeme vysledovat až do dnešních dnů.

Obsah

Geografie

Hlučínsko je na jihovýchodě ohraničeno řekou Odrou a na jihu řekou Opavou. Podél břehů řeky Opavy se táhne zvlněná linka Hlučínské pahorkatiny. Na Hlučínsku se také nachází velké množství dochovaných kulturních památek, jež skýtá pestrou škálu architektonických a řemeslných zajímavostí. Je i výletní oblastí s mnoha cyklostezkami, jejíchž páteří je část stezky Moravská brána, která navazuje na česko-polskou příhraniční trasu a množství lokálních cyklotras.

Územní vymezení

Ze srovnání podrobných historických a současných map vyplývá, že historické Hlučínsko, tak jak bylo připojeno k Československu, zahrnuje následující území:

Historie

Starší a střední doba kamenná (paleolit a mezolit)

Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období. Na východním svahu „Černého kopce“ na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří. Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska „intenzivněji“ osídlena szeletienem a právě této „starokamenné“ kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic, Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic. Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy. Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše - tzv. Landecká venuše. Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná. Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastru Strahovic.

Mladší a pozdní doba kamenná (neolit a eneolit)

Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu. Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi - II. V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura s kanelovanou keramikou (Malé Hoštice, Velké Hoštice). V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexi. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře.

Doba bronzová a doba železná

Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné. Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem. Mladší a pozdní doba bronzová a počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let. V mladší době železné, kdy hovoříme o „keltské“ laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice.

Doba římská a doba stěhování národů

Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou.

8.–15. století

Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datována do 8. století (doba hradištní), kdy se na území setkáváme s otevřenými sídlišti (Malé Hoštice, Velké Hoštice, Hněvošice, Sudice), pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek). Do 12. století je zmiňované území součástí Polského státu. Od poloviny 12. století se nakrátko stává součástí Českého státu, kdy do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie a po roce 1318 jako součást slezského Opavského vévodství, při jeho dělení se však záhy některé části (například obec Sudice) staly součástí Krnovského knížectví. Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera (viz Velká kolonizace), je území osídlováno kolonisty, kteří přicházejí především z německý mluvících oblastí. Na počátku 40. let 13. století je území zpustošeno Mongolským vpádem. Od první poloviny 80. let 15. století se na čas Hlučínsko připojilo k uherskému království.

16.–17. století

Za třicetileté války , kdy bylo území součásti Habsburské monarchie, bylo Hlučínsko zdecimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně.

18.–19. století

Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na slezský vévodský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu, jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Hlučínské vsi a městečka se tak staly součástí pruského státu. V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství. V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století docházelo ke stále silnějšímu zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje, což neodvratně směřovalo ke splynutí s pruským státně politickým národem. Politicky se obyvatelstvo přimklo k pruské státní ideologii, což bylo bezděčným výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také i osobním rozhodnutím a projevem svobodné vůle.

1918–1945

Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a Rakousko-Uherska vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slovanů v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které v minulosti byly nějaký čas součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska, kde se ovšem předpokládal souhlas tamního obyvatelstva. Z jižního Ratibořska se dokonce již v roce 1915, a později 1918, ozvaly signály: poprvé z bořutínské fary hlučínských duchovních, podruhé memorandum podepsané několika faráři, učiteli, podnikateli a obchodníky, kteří žádali české politiky, a v roce 1918 zástupce vítězných mocností na Pařížské mírové konferenci, aby se „nezapomnělo na tyto oblasti, jež patří k českému národnímu majetku“. Byl to však hlas několika jedinců, kteří, jak ukázaly další události, bohužel ani zdaleka nemluvili jménem veškeré populace Hlučínska. Největší manifest proti připojení k Československé republice se uskutečnil v Ratiboři 14. 5. 1919. Kampaň neustávala ani po uzavření Versailleské smlouvy. V neoficiálním referendu vyslovilo totiž celých 93,7% obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílány vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala Masaryka a Tusara, aby se Hlučínska zřekli, někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění referenda na Hlučínsku vojenskou podporu v případě ozbrojeného střetnutí o Těšínsko (viz Československo-polský spor o Těšínsko). 3. února však začali Hlučín opouštět němečtí vojáci, což na některých místech, především v Hlučíně, Kravařích a Kobeřicích se neobešlo bez ostrých výpadů proti připojení k Československu. Vojenský zábor území prováděl 4. 2. 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením, v jehož čele stál francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Šrámek, poslanci národního shromáždění Zíka, Lukeš a dr. Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Obyvatelstvo však tento „průvod“ naprosto ignorovalo a vůbec nevycházelo z domů. Šrámek tak přicházel na území, kde ho nikdo nevítal. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce 1923 připojením obcí Hať a Píšť. Připojování území k jinému státním celku bylo a je spojeno s obrovskými problémy a v mnohých případech nenaplňuje očekávání, jež je do nich na obou stranách vkládáno. Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu vznikl problém začlenění, který se také označuje jako tzv. hlučínská otázka (jádrem této otázky bylo určování národností a státní příslušnosti u značné části hlučínského obyvatelstva po roce 1945 na němž závisela konfiskace majetku a odsun Němců). Tato otázka se řešila ještě počátkem 50. let. Oblast Hlučínska se stala v meziválečném období silně problémovým územím nového Československa. Jednalo se především o hospodářské obtíže, sociální neklid způsobený otevřenou diskriminací z řad majority, ale i neochoty „přizpůsobit“ se novým podmínkám. Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám, převážně Sudetoněmecké straně. Na základě Mnichovské dohody bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska a nikoli k Sudetengau, jako většina československého pohraničního území. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německému Slezsku s stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a gauleiter Josef Wagner. Akt navrácení jednoznačně vypovídal o povědomí německé strany o neoddiskutovatelné příslušnosti obyvatelstva i samotného území k Německu. Tento fakt měl ovšem i svojí stinnou stránku, která byla spojena s povinnou službou mužů ve Wehrmachtu v průběhu 2. světové války, což mělo za následek mnoho obětí na životech a strádání obyvatelstva. Tato causa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze do místní společnosti.[1]

Po roce 1945

Hlučínsko bylo připojeno k Československé republice. V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ tehdy skončila poslední, což bylo v porovnání se zbytkem republiky ojedinělé. Na Hlučínsku panovaly velmi komplikované demografické poměry spojené s tím, že se zde drtivá většina obyvatelstva v roce 1939 přihlásila k německé národnosti (52 tisíc osob). Jádrem tzv. hlučínského problému bylo tedy určení národnostní a státní příslušnosti, na čemž především závisela konfiskace majetku a odsun Němců. Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let a celkově bylo odsunuto cca 4,1 tisíc osob, tedy minimální počet osob německé národnosti (v roce 1947 zde žilo 47 437 obyvatel). Rovněž nejasný byl i průběh konfiskací, protože směrnice platné pro ČSR, byly na tomto území nepoužitelné, neboť by se dle nich na Hlučínsku konfiskovalo prakticky vše.

Sdružení obcí Hlučínska

Sdružení obcí Hlučínska bylo založeno roku 1992 a sdružuje obce, kterým tak umožňuje společně více vzájemně spolupracovat. Sdružení usiluje o dosahování úzkých specifických cílů a o rozvíjení kulturní a ekonomické spolupráce se sousedními příhraničními polskými obcemi. V současné době ve Sdružení obcí Hlučínska působí 27 měst a obcí, s nimiž volně spolupracují městské části Ostravy a Opavy (Hošťálkovice, Petřkovice, Lhotka a Malé Hoštice). Sdružení se také zaměřuje na spolupráci v oblasti cestovního ruchu, kultury, rozvoje a propagace regionu.

Fotografický projekt Lidé Hlučínska

Obyvatelé a krajina Hlučínska byly hlavním námětem fotografického projektu Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století. Byl uskutečňován mezi léty 1993-1998. Pracovaly na něm desítky autorů, vesměs studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Teoretické základy projektu vytvořil sociolog Jiří Siostrzonek, dohled nad realizací převzali profesionální dokumentaristé Jindřich Štreit, Vojtěch Bartek a vedoucí ITF Vladimír Birgus. Fotografování probíhalo za spolupráce obcí tak, že skupina fotografů po dobu několika měsíců navštěvovala jednu konkrétní obec na území Hlučínska. Seznamovali se zde s místními lidmi, dokumentovali jejich každodenní život a závěr své práce vystavili v místní restauraci nebo na obecním úřadu. Většinu fotografií vzniklých v rámci projektu lze zařadit do kategorie dokumentární fotografie, výjimečně se autoři zajímali také o portrét nebo krajinu. Výsledek mnohaletého projektu byl nakonec představen širší veřejnosti v rámci několikrát reprízované výstavy a formou obsáhlého katalogu.

Další územní zisky ČSR z roku 1920

Literatura

  • GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava : Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2.  
  • PLAČEK, Vilém. Prajzáci, aneb, K osudům Hlučínska 1742-1960. Hlučín ; Kravaře : Kulturní dům Hlučín ; Kulturní středisko zámek Kravaře, 2000. 164 s. ISBN 80-902526-5-6.  
  • PLAČEK, Vilém. Prajzáci II, aneb, Hlučínsko ve staronové vlasti 1920-1938. Háj ve Slezsku : Maj-Tiskárna, 2007. 235 s. ISBN 978-80-86458-24-3.  

Reference

  1. ↑ http://www.hultschiner-soldaten.de/__cz/beweggruende.php

Související články

Externí odkazy



Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Hlu%C4%8D%C3%ADnsko“