Klášter svatého Jiří (Praha)

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 12. 2. 2017, 16:45

Bývalý benediktinský ženský klášter svatého Jiří s přilehlou bazilikou sv. Jiří se nachází v Praze, ve východní části komplexu Pražského hradu při Katedrále sv. Víta.

Historie

Vznik Baziliky svatého Jiří

Vchod do chrámu sv. Jiří

Prvotní baziliku sv. Jiří založil kníže Vratislav I. někdy před svou smrtí v roce 921. Nestihl však stavbu dokončit, po jeho smrti nebylo ani možné vysvětit alespoň některou z budov. Stavbu dokončil kníže Václav, který zde roku 925 nechal pohřbít svou babičku Ludmilu a při té příležitosti byl kostel vysvěcen. Význam stavby v následujících letech dokládá mimo jiné existence sboru kněží - kanovníků, jež tvořili jakési církevní centrum ještě před založením biskupství v Praze.

Sbor kanovníků vznikl již při založení kostela knížetem Vratislavem a po vzniku kláštera byl status těchto kanovníků změněn ve sbor kněží. Ti dosahovali velkého vlivu nejen na úrovni kláštera, ale mnohdy i ve vysokých církevních kruzích. Mezi jejich úkoly patřilo zajišťovat duchovní správu a součinnost kláštera a sloužit mše pro sestry i pro ostatní věřící, přičemž důraz byl kladen na mše za zemřelé.

Vznik kláštera a jeho charakteristika

Za dobu založení kláštera se považuje rok 976. Co se majetku kláštera týče, je třeba předpokládat, že ihned po svém vzniku byl nadán četnými statky, i když o jejich počtu nebo případné rozloze chybí přesnější zprávy. Nezodpovězenými otázkami zůstává, proč byl nejstarším českým klášterem konvent ženský a také jaké bylo složení prvotního konventu, který do českých zemí dorazil z Říma. Po roce 976 byly u kostela sv. Jiří postaveny klášterní budovy a z kostela se stal konventní chrám používaný novým sborem benediktinek, což vedlo k prvním stavebním úpravám. Původní trojlodí bylo uzavřeno apsidami, vznikly tribuny pro jeptišky a podzemní prostor na relikvie, protože klášter byl pohřebištěm přemyslovského rodu, jež bylo později přeneseno do baziliky sv. Víta. Od svého založení byl sv. Jiří považován za panovnickou fundaci a panovník si vyhrazoval právo dohledu nad klášterem i konventem. Tato ochrana přinesla na jedné straně zcela exkluzivní postavení mezi ostatními kláštery, na straně druhé mohla znamenat jistou formu omezení a překážku na cestě k úplné nezávislosti. Důkazem tohoto vztahu je i časté dosazování Přemysloven na stolec abatyše, mnohdy za cenu nucené abdikace abatyše původní (například v r. 1302 odstoupila Žofie ve prospěch Přemyslovny Kunhuty) nebo přestupu z jiného řádu (přestup Anežky Přemyslovny z doksanského premonstrátského kláštera přímo do úřadu abatyše benediktinského kláštera). Přesto je nutné zdůraznit postavení abatyše jako suverénní správkyně kostela, kláštera, konventu i všeho náležejícího majetku.

Historie v 11. a 12. století

Pro období 11. století nemáme z dějin kláštera mnoho zpráv. Jeho druhá polovina byla provázena snahou o svatořečení (beatifikaci) sv. Ludmily, jež se zde uctívala již od své smrti a její kult stále sílil. Klášter byl centrem této tradice, a proudilo sem proto mnoho věřících.

Tympanon se reliéfem sv. Jiří

Během obléhání Pražského hradu v roce 1142 byly budovy kláštera i chrám značně poškozeny požárem a sestry byly nuceny uprchnout. Útočiště nalezly pravděpodobně v kostele sv. Jana Křtitele pod Petřínem. K nápravě škod došlo v letech 1145–1151 za abatyše Berty, která je pro rozsáhlost oprav často nazývána druhou zakladatelkou kláštera. Za jejího působení byla pravděpodobně opravena valná část poničených klášterních budov, ke kostelu byly přistavěny obě vysoké bílé věže, vytvářející dnešní siluetu kláštera a vystavěny byly budovy konventu (např. dlouhý dormitář). Z tohoto období pravděpodobně pochází i rozsáhlá malířská výzdoba, dochovaná jen torzovitě. Mezi ostatními událostmi 12. století nalézáme například vyhotovení vyšívaných bohoslužebných rouch z roku 1151, jež vznikly na žádost biskupa Jindřicha Zdíka jako dar pro papeže Eugenia III. a také vyslání zakladatelského konventu do Teplic^[1]. O vysoké úrovni kláštera ke konci 12. století svědčí i provozování velikonočních dramatických her, v nichž však nově ženské role nepředstavovali převlečení muži, ale abatyše se sestrami. Mužské úlohy představovali kněží, jáhni a podjáhni.

13. století

Období úřadování Anežky Přemyslovny

Klášterní věž

Za obnovitelku baziliky bývá označována abatyše Anežka Přemyslovna (1228). Stála v čele kláštera mezi lety 1200–1228 a zasadila se o mnoho drobnějších stavebních úprav. K této době se vztahuje zmínka o vybudování arkádového přístavku, snad chodbě, která zřejmě vedla z konventu do chrámu interiérem a patřila ke komunikačnímu systému, jenž na Hradě spojoval svatovítskou baziliku, svatojiřskou baziliku a jednolodní románský kostel, jehož zbytky spočívají pod dlažbou třetího nádvoří. Odpověď na otázku účelu této stavby nebyla zatím nalezena, jedním z důvodů mohla být aktivní účast členek konventu na pozdějších bohoslužbách v chrámu sv. Víta nebo naopak možnost soukromé pobožnosti členů přemyslovského rodu v kostele sv. Jiří, pohřebišti starších Přemyslovců. Za abatyše Anežky vznikla také kaple sv. Ludmily a tympanon s vyobrazením trůnící Madony s Ježíškem v klíně.

Vznik svatojiřské písárny

Se 13. stoletím bývá spojován také vznik svatojiřského skriptoria. Pravděpodobně vzniklo v roce 1294 spolu s kanovnickým sborem. Vznik rukopisů je v této době již prokazatelný, přičemž některé rukopisy a drobnější literární tvorba vznikly zřejmě již v druhé polovině 12. století. V době vzniku skriptoria byla abatyší Žofie, předchůdkyně Kunhuty Přemyslovny. Kdy se stala abatyší nevíme, jistý je jen rok její abdikace ve prospěch Kunhuty, tedy rok 1302. Za důležitý aspekt je považován Žofiin český původ a také fakt, že s sebou pravděpodobně přivedla do kláštera písaře, také českého původu, což mohlo umožnit překlady nejběžnějších modlitebních textů do češtiny. O intelektuálním vzestupu kláštera za její vlády svědčí například překlad žalmů do češtiny a možná vznik, v každém případě však zapsání tzv. Kunhutiny písně: Vítaj králi všemohúcí nebo rozšíření velikonočních slavností. Kunhuta na Žofiinu činnost navázala a díky svým prostředkům ji značně rozšířila. Skriptorium je považováno také za centrum kulturní, protože kanovníci zajišťovali duchovní vedení kláštera i čeledi, a to nejen formou pravidelných zpovědí sester a přisluhováním svátostmi, ale asi i péčí o duchovní růst konventu.

14. století

Období úřadování abatyše Kunhuty

Život abatyše Kunhuty

Iluminace z Pasionálu abatyše Kunhuty

Za nejvýznamnější období kláštera se pokládají roky úřadování abatyše Kunhuty. Vstoupila do funkce abatyše po zmíněné Žofiině abdikaci a setrvala v ní až do své smrti 26. listopadu 1321. Kunhuta Přemyslovna, dcera krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské se narodila někdy kolem roku 1265. V roce 1277 ji její otec nechal vstoupit do kláštera klarisek u sv. Františka v Praze (pozdější Anežský klášter), pravděpodobně aby se vyhnul splnění slibu, který musel dát rok předtím Rudolfu Habsburskému a podle něhož měla být Kunhuta zasnoubena s Rudolfovým synem Hartmanem. Její duchovní určení změnil roku 1291 její bratr, král Václav II., když se rozhodl provdat ji za mazovského vévodu Boleslava, svého spojence při uplatňování nároku na polskou korunu. Z manželství vzešly tři děti, jeden syn a dvě dcery. Kunhuta zřejmě v tomto svazku nebyla šťastná, a tak se na sklonku 13. století vrací se svou nejmladší dcerou na pražský dvůr. Dne 22.července 1302 skládá Kunhuta pevné sliby a o něco později je vysvěcena do úřadu abatyše.

Přínos abatyše Kunhuty

Za nejvýznamnější dílo skriptoria je považován bohatě iluminovaný rukopis, obsahující tzv. Pasionál abatyše Kunhuty. Velký nárůst rukopisů v této době byl dán ustálením liturgie a vhodnými podmínkami pro rozvoj skriptoria, nastolenými již za Žofie. Rukopisy jsou pečlivě písařsky provedeny a nalézají se mezi nimi kromě běžných forem breviářů a antifonářů také různorodé texty s náboženskou tématikou, se zaměřením na mystiku a kult Panny Marie. Odkaz přemyslovského skriptoria Kunhutina se nesl po celé 14. století. Z této doby jsou dochovány další rukopisy, které vznikly v okruhu kláštera. Kunhuta získala pro klášter také řadu privilegií a listin, jenž podpořily jeho majetkový rozkvět a právní postavení. Navíc její záliba v drahocenných klenotnických pracích nejspíše vedla k tomu, že pro klášter opatřila velké množství bohatě zdobených uměleckých děl, z nichž se dva zlatem a drahými kameny zdobené relikviáře později dostaly do strahovského klášterního pokladu. Jiného zaměření byla Kunhutina nástupkyně, Žofie z Pětichvost. Za jejího působení v letech 1328–1345 proběhly další opravy a stavební úpravy kláštera, i když nevíme přesně jaké.

Klášter v období Karla IV.

Výjimečné postavení sv. Jiří znovu potvrdil i jeho velký ochránce Karel IV., který ve snaze pokračovat v přemyslovské tradici dále posílil vnímání kláštera jako důležitého duchovního centra. Pozici abatyše zakotvil v tzv. Zlaté bule, abatyši udělil titul kněžny a právo doprovázet budoucí královnu při korunovaci. Pečoval také o kult sv. Ludmily, o čemž svědčí hojné hmotné dary klášteru a také stříbrná herma svaté Ludmily, nacházející se dnes v Národní galerii v Anežském klášteře. V této době navíc postavení abatyše zahrnovalo také soudní pravomoc v okrscích podléhajících klášteru (v Praze na Újezdě a u sv. Ducha) spojené s finančními přínosy z nájmu domů, posudného a jiných poplatků.

V letech 1364–1378 za abatyše Alžběty byla dokončena přestavba kaple sv. Ludmily do nynější gotické podoby. Oltář v kapli byl roku 1371 vysvěcen arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi.

Založení kláštera sv. Ducha Milosrdenství Božího

Důležitým momentem bylo také založení dalšího pražského benediktinského kláštera sv. Ducha a Milosrdenství Božího v polovině 14. století. Je možné předpokládat přímý vliv svatojiřského kláštera na nově vznikající fundaci, i když podklady v soudobých pramenech nenalezla. Do druhého pražského kláštera vstupovaly především dcery měšťanské. Po husitských válkách byl předán straně podobojí, od té doby postupně chátral a v 2. pol. 16. století byla jeho správa převedena na svatojiřský konvent. Stalo se tak pravděpodobně na žádost abatyše Judity Eibenštolerové z Eibenštolu, jež stála v čele kláštera sv. Jiří mezi lety 1567-1600. Pod svatojiřský klášter přešel také archiv a bohatá knihovna od sv. Ducha, kde byla i malířská a písařská škola.

Období husitství

Kunhuta z Kolovrat

Před husitskými válkami patřil klášter mezi nejbohatší instituce v Čechách. Byl soběstačným politickým i hospodářským centrem s rozsáhlým pozemkovým fondem. Husitské války znamenaly v jeho dějinách velký zvrat, neboť klášter byl popleněn, konvent byl nucen uprchnout a klášterní majetek byl rozprodán poté, co abatyše Kunhuta z Kolovrat (1386-1401) odmítla podepsat kompaktáta. 16. století bylo dobou snahy o obnovu kláštera, jež vycházela především od panovnického dvora. Jednou z nejdůležitějších památek tohoto období je renesanční portál z doby kolem roku 1515 s výjevem sv. Jiří zabíjejícího draka nad jižním vstupem do baziliky. V roce 1541 byl klášter značně poškozen požárem, došlo k nenávratnému zničení většího množství budov. Po zdlouhavých opravách, jež daly klášteru dnešní výraznou renesanční podobu, začala být jeho část využívána jako zbrojnice.

Vývoj po Husitských válkách

17. století

Další významné úpravy byly podniknuty až v letech 1608–1612, kdy abatyše Žofie Albínka z Helfenburku zřídila v západní části hlavní lodi velký kůr pro jeptišky. Za dobu trvání jejího úřadu byla revidována klášterní knihovna a většina starších textů byla opatřena novou barokní převazbou, během níž mnohdy došlo k narušení textu i malířské výzdoby. Převazby z této doby daly dnešní vzhled drtivé většině rukopisů. Po roce 1650 byla zbrojnice vrácena zpět konventu a o sedm let později začala zásadní raně barokní přestavba kláštera, která s přestávkou trvala až do roku 1680. Dokončena byla za abatyše Anny Mechtildy Schenweisové z Ecksteinu, jež stála v čele kláštera v letech 1671–1691 a zasadila se také o rozšíření kláštera, opravu věží klášterní budovy a západního průčelí.

18. století

Z první poloviny 18. století pochází jediné svým způsobem kompletní zpracování svatojiřských dějin. Na žádost abatyše Františky Heleny Pieroniány z Galiana je sepsal k roku 1715 humanistický učenec Johann Florian Hammerschmidt.

Mezi mnoha drobnými stavebními úpravami v 18. století vyniká stavba kaple sv. Jana Nepomuckého mezi lety 1717–1722. Historie kláštera se uzavřela 7. března 1782, kdy byl vydán císařský dekret nařizující jeho zrušení. Ten vzbudil nevůli veřejnosti, Pražané žádali obnovení komunity, ale budovy byly předány do majetku vojenského eráru, byly v nich zřízeny kasárny a právo kněžny-abatyše korunovat české královny přešlo na představenou nedalekého Ústavu šlechtičen. Až v druhé polovině 19. století vzrostl zájem o klášter a jeho dějiny, budovy začaly být postupně rekonstruovány a v současné době jsou v nich umístěny sbírky Národní galerie a klášter včetně baziliky jsou přístupné veřejnosti.

Literatura

• A. Merhautová, Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. Praha 1966
• P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy 4. Pražský Hrad a Hradčany. Praha: Academia 2000. Str. 226-232

Související články

• Pražský hrad
• Bazilika svatého Jiří

Reference

1. ↑ Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. S. 50.  

Externí odkazy

• Bazilika
• Návštěva Pražského hradul