Oblak

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 25. 11. 2016, 11:42

Oblaky kumulus, které se tvoří za pěkného počasí

Oblaky stratokumulus shora

Oblak, lidově též mrak nebo mračno (1. p. množného čísla a 4. p. oblaky i oblaka, 2. p. oblaků i oblak), je viditelná soustava malých částic vody nebo ledu (případně jiných látek) v atmosféře Země nebo jiných planet. Oblaky vznikají tehdy, když se vlhkost vzduchu zkondenzuje na kapky nebo ledové krystalky. Výška, ve které se děj odehrává, bývá různá a hranice, za kterou se voda v plynném skupenství mění na kapalinu se nazývá rosný bod. Závisí na stabilitě vzduchu a množství přítomné vlhkosti. Průměrná oblaková kapka nebo ledový krystalek má v průměru přibližně 0,01 mm. Studená oblaka tvořící se ve velkých výškách obsahují pouze ledové krystalky, nižší, teplejší oblaka obsahují pouze vodní kapky. Často se objevuje mylný názor, že oblaky jsou složeny z vodní páry. Není to pravda, protože samotná vodní pára je neviditelná bez ohledu na výšku a hustotu. Oblaky tvoří voda v kapalném nebo pevném skupenství. Oblaky se liší vzhledem, výškou, ve které vznikají, i vlastnostmi. Tyto rozdíly jsou základem mezinárodního systému jejich klasifikace. Tato klasifikace je odvozena od klasifikace, kterou zavedl v roce 1803 Luke Howard. Název mraků se tvoří kombinací čtyř latinských slov: cirrus (řasa nebo kučera), stratus (vrstva nebo sloha), nimbus (déšť) anebo cumulus (kupa). Tato klasifikace obsahuje 10 základních typů. Jen z některých typů oblaků padají pevné či kapalné srážky. Za oblaka se někdy považují i přírodní nebo umělé viditelné útvary z malých částic, například mrak vzniklý po výbuchu sopky, z požáru, kondenzační stopy po přeletu letadla či atomový hřib.

Význam

Největší význam oblaků spočívá v tom, že z nich padá déšť nebo sníh a voda z atmosféry se jejich prostřednictvím vrací zpět na zemský povrch. Pokud mají kapky vody dosáhnout zemského povrchu, musí mít určitou minimální velikost, aby se při pádu z atmosféry na povrch nevypařly (resp. nevysublimovaly). Důležitá je též délka jejich letu, čili výška oblaku. Z vysokých a středně vysokých oblaků srážky na zem nedopadají, protože se všechny vypaří ještě před dopadem. Díky své bílé barvě oblaky výrazně odráží dopadající sluneční světlo zpět do kosmu a zvyšují tak odrazivost (albedo) planety. Z tohoto důvodu je povrch planety ukrytý pod mraky méně zahříván. Odrazivost jasného oblaku je až 0,7–0,9, což znamená, že oblak odrazí 70 až 90 % dopadajícího světla. Vyšší odrazivost dosahuje už jen čerstvě napadaný sníh. Množství energie, kterou oblaka odrazí zpátky do kosmu, je asi 20 % a dalších 19 % absorbují.^[1] Z pozorování oblaků je též možné odhadnout vývoj počasí v následujících hodinách až dnech. Oblaky vypovídají mnoho o procesech, které probíhají v atmosféře. Přesnější odhad počasí je však možné udělat jen spolu se sledováním dalších meteorologických prvků, např. vlhkosti vzduchu, větru, změny tlaku apod.^[2]

Vznik

Oblaka se mohou skládat z částic různé velikosti a různého původu. Vznik a vývoj přírodních oblaků je úzce vázán na termodynamické podmínky v okolní atmosféře a uvnitř oblaku. Pokud se tyto podmínky s časem mění, oblak se neustále vyvíjí.

Vrchol oblaku kumulonimbus incus

Vznik oblaku je součástí koloběhu vody, když se z povrchu vodních ploch, půdy a živých organismů vypařuje voda. Maximální koncentrace vodní páry v atmosféře je 4 %. Tehdy hovoříme o 100procentní vlhkosti vzduchu. Vzduch s obsahem vodní páry začne stoupat, což se děje z nejrůznějších příčin, většinou kvůli vyšší teplotě a proto menší hustotě v porovnaní s chladnějším, hustějším vzduchem, který klesá a teplý vzduch vytlačuje nahoru. Výstup vzduchu se však může uskutečnit i podél frontální plochy či podél terénních překážek (pohoří). Pokud se se stoupající výškou tlak vzduchu snižuje, zahřátý vzduch se rozpíná a zároveň ochlazuje. Po poklesu teploty vzduchu začne vodní pára opět přecházet do kapalného skupenství čili kondenzovat. Když je teplota nižší než 0 °C, vodní pára se změní (desublimuje) na drobné ledové krystalky. Oblast, kde teplota vzduchu poklesne pod kondenzační teplotu, se nazývá kondenzační hladina. Výška kondenzační hladiny není stálá a závisí na podmínkách v atmosféře. Představu o aktuální výšce kondenzační hladiny si můžeme udělat, pokud je obloha pokrytá většími oblaky typu cumulus. Jejich tmavá, ostře ohraničená základna leží na kondenzační hladině. Vertikální pohyby vzduchu, které vynášejí vzduch s vysokým obsahem vodní páry do větších výšek, se nazývají konvekce. Rychlost výstupních proudů dosahuje 5–20 m/s i víc.^[3] Pro vznik oblaku je však kromě vodní páry nutná též přítomnost kondenzačních jader, maličkých částic aerosolů s průměrem okolo 10^-7 až 10^-9 metru.^[4] Přirozenými kondenzačními jádry jsou například částice vulkanického prachu, krystalky mořské soli, částečky půdy^[3]. Na kondenzačním jádru vodní pára opět kondenzuje do kapalného skupenství, nebo při teplotách pod 0 °C rovnou desublimuje do pevného skupenství. Kapičky rostou i tím, že navzájem splývají. Když se vodní či ledové kapičky vypaří nebo sublimují dříve než dosáhnou velikosti srážkových elementů, oblak se udržuje v rovnováze. Kapičky tvořící oblaka mohou narůst do rozměrů potřebných pro utvoření oblaků i bez kondenzačních jader, agregací jednotlivých molekul vody. Tento proces je však pomalý, takže se na vzniku oblaků podílí jen minimálně. Kondenzační jádra ulehčují přechod vodní páry do jiných skupenství.^[3]

Vlastnosti

Vnitřní struktura

Perleťová oblaka vznikají v extrémní výšce, a tedy i nízké teplotě (okolo -80 °C), a jsou tvořeny výhradně ledem

Velikost kapiček, které oblaka tvoří, je různá a závisí na typech mraků. Největší kapičky jsou v dešťových mracích (nimbostratech), kde dosahují v horní části oblaku rozměry až 100 mikrometrů, Nejmenší kapičky byly nalezeny v oblacích kumulus a stratus, kde dosahovaly rozměru okolo 9 mikrometrů.^[4] Zda je oblak tvořen drobnými kapičkami nebo ledovými krystalky, nezávisí jen na teplotě okolního prostředí. Existence vodních kapek byla prokázána dokonce i v oblacích s teplotami do -42 °C, jen pod touto teplotní hranicí se vyskytují oblaky tvořené výlučně ledem.^[4] Vodní kapky s teplotou pod 0 °C se nazývají přechlazené. Přechlazené kapky hrají důležitou úlohu při vzniku srážek.^[5] Kapičky vody na sebe mohou navázat i prachové částice, kterým pomáhají v přemísťování (např. když v roce 2010 vybuchla na Islandu sopka Eyjafjallajökull, měla oblaka většinový podíl na přesunu prachu a popela nad kontinentální Evropu).

Hmotnost

Hmotnost oblaku závisí na jeho rozměrech, typu, velikosti a hustotě vodních částic, které ho tvoří. Jednotlivé oddělené oblaky typu cumulus mediocris například obsahují asi 1 gram vody na m³. Oblak cumulus mediocris se základnou o ploše 785 000 m² a maximální výškou 500 metrů by vážil více než 250 tun.^[6] Oblak cumulonimbus se stejně velkou základnou jako v předcházejícím případě a s výškou 10 km váží při hustotě 4 g vody na m³ až 31 400 tun.^[6]

Klasifikace oblaků

Historický vývoj

První rozlišování oblaků podle tvarů a barev se objevilo už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii kvůli určování počasí.^[6] V novověku jako první poukázal na nutnost třídění oblaků francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck. V meteorologické ročence z roku 1802 publikoval svoji klasifikaci oblaků, ve které používal francouzské názvosloví, ta se však neujala. O rok později nezávisle na Lamarckovi zveřejnil své schéma oblaků amatérský meteorolog Luke Howard. Howard navrhl latinské názvosloví a tři hlavní druhy oblaků (Cirrus, Cumulus, Stratus), mezitvary však prosadil až Francouz E. Renou roku 1855. Howard zavedl i označení Nimbus, ale v jiné souvislosti, než v jaké ho známe dnes. Howardova klasifikace se orientovala pouze na viditelné znaky oblaků, jako jsou výška, rozsah a tvar. Tyto znaky však nevypovídaly nic o příčině vzniku oblaků, a proto se vyskytlo několik pokusů o vytvoření takové klasifikace, která by tento nedostatek neměla. Moderní soustava oblaků vyšla až v roce 1896 a na jejím vzniku se podíleli Švéd Hugo Hildebrand Hildebrandsson a Angličan R. Abercromby. Jejich zásluhou došlo k mezinárodní dohodě a vydání prvního atlasu věrných zobrazení tvarů oblaků.^[7][6]

Současné třídění

U oblaků se rozlišuje:

• 10 druhů
• 14 tvarů
• 9 odrůd
• 9 zvláštností

V jedné chvíli může mít jeden oblak jen jeden konkrétní tvar a jednu odrůdu.^[3]

• Podle výšky se dají oblaky zařadit mezi vysoké (5–13 km nad povrchem Země), střední (2–7 km) a nízké (0–2 km). Bouřkový oblak cumulonimbus není zařazen do žádné výškové kategorie, protože se rozprostírá současně ve všech výškách. Největší výška, ve které se ještě oblaky běžně nacházejí, je 20 km, ale pouze v rovníkových oblastech. Minimální výška není nijak vymezená, protože oblak může doslova „ležet na zemi“ a nazývá se pak mlha.
• Méně používaná je klasifikace podle mikrostruktury oblaku a genetická klasifikace oblaků podle jejich vzniku a vývoje.^[4] Oblaky se dají označovat i pomocí jejich mateřského oblaku, tzn. oblaku, ze kterého vznikly. Označují se názvem patřičného druhu s přívlastkem z názvu druhu mateřského oblaku + přípona.^[3]

• Nejčastější využívané je třídění oblaků podle jejich tvaru (morfologie). Tato klasifikace je založena na Mezinárodním atlase oblaků, který aktualizuje a znovu vydává Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organisation WMO). Poslední vydání pochází z roku 1987.^[6] Existuje 10 morfologických druhů oblaků a to:
• Cirrus,
• Cirrocumulus,
• Cirrostratus,
• Altocumulus,
• Altostratus,
• Stratocumulus,
• Cumulus,
• Stratus,
• Nimbostratus,
• Cumulonimbus.^[3]

Následující tabulka ukazuje morfologickou a výškovou klasifikaci oblaků. Tučně jsou vyznačena písmena, ze kterých je tvořena zkratka druhu, tvaru nebo odrůdy.^[3]

Druh oblaku	Doslovný překlad	Symbol	Možný tvar oblaku	Možná odrůda oblaku	Obrázek
Cirrus (Cirrus)	řasa		fibratus uncinus spissatus castellanus floccus	intortus radiatus vertebratus duplicatus	Cirrus fibratus
Cirrocumulus (Cirrocumulus)	řasokupa		stratiformis lenticularis castellanus floccus	undulatus lacunosus	Cirrocumulus stratiformis
Cirrostratus (Cirrostratus)	řasosloha		fibratus nebulosus	duplicatus undulatus	Cirrostratus stratiformis
Altocumulus (Altocumulus)	vyvýšená kupa		stratiformis lenticularis castellanus floccus	translucidus opacus duplicatus undulatus radiatus lacunosus	Altocumulus floccus
Altostratus (Altostratus)	vyvýšená sloha		-	translucidus opacus duplicatus undulatus radiatus	Altostratus
Stratokumulus (Stratocumulus)	slohokupa		stratiformis lenticularis castellanus	translucidus opacus duplicatus undulatus radiatus lacunosus	Stratokumulus
Stratus (Stratus)	sloha		nebulosus fractus	opacus translucidus undulatus	Stratus
Kumulus (Cumulus)	kupa		humilis mediocris congestus fractus	radiatus	Kumulus mediocris
Nimbostratus (Nimbostratus)	dešťosloha		-	-	Nimbostratus
Cumulonimbus (Cumulonimbus)	dešťokupa		calvus capillatus	-	Kumulonimbus

Oblačnost

Část oblohy pokrytá oblaky se nazývá oblačnost. Oblačnost se může udávat v osminách nebo desetinách a vyjadřuje, jaký zlomek oblohy je přibližně oblaky přikrytý. Zcela jasná obloha má oblačnost nula. Pokud je nebe úplně zakryté mraky, je oblačnost (podle použité stupnice) osm nebo deset. Meteorologové jednotlivé mezistupně pojmenovávají takto:^[8]

• 1/8 – jasno,
• 2/8 – skoro jasno,
• 3/8 – malá oblačnost,
• 4/8 – polojasno,
• 5/8 – oblačno,
• 6/8 – velká oblačnost,
• 7/8 – skoro zataženo,
• 8/8 – zataženo.

Oblačnost se neurčuje ze Země, jelikož tam člověku většinou brání v rozhledu terénní překážky (hory, lesy...), nýbrž ze satelitních snímků.^[9]

Zvláštnosti a neobvyklá oblaka

Oblak typu Mammatus

Osamělý vrchol Matterhornu často provázejí nezvyklé oblačné formace

Základní druhy oblaků mohou za určitých podmínek nabýt nezvyklé formy. Těmto formám se říká zvláštnosti. Bouřkový mrak například může rozšířit svůj vrchol do tvaru kovadliny. Takovému oblaku se říká incus. Základna oblaků více typů zase může nabýt formu mamma, kdy z oblaku visí zaoblené výběžky. Pokud pod základnu oblaku směřují srážkové pruhy nedosahující povrchu, oblak se nazývá virga. Když srážkové pruhy dosahují až na zemský povrch - praecipitatio (srážka). Další možné zvláštnosti jsou arcus (hustý horizontální oblak válcovitého tvaru), tuba (oblačný sloup), pileus (ledový oblak v podobě „čepky“ nad cumuly), velum (rozsáhlý oblak podobný plachtě nad kupovitými oblaky) a pannus (roztrhané části, fragmenty oblaku).^[3] Mnoho oblaků má zvláštnosti druhově specifické, nebo se jejich zvláštnosti vyskytují se specifickými doprovodnými oblaky. Například zvláštnost praecipitatio je vázána na spodní stranu oblaku nimbostratus.^[6] Kromě základních druhů oblaků existují další útvary složené z částic rozptýlených ve vzduchu, které se také dají nazývat oblaka. Působením silného větru se vytvářejí prachové nebo písečné stěny, které se též řadí k oblakům. U pobřeží studených moří se občas tvoří tzv. rotorové oblaky, dlouhé oblaky válcovitého tvaru, které mohou klesnout až na zemský povrch. Tehdy se z nich stanou rotorové stěnové oblaky. Při překonání rychlosti zvuku se okolo letadla utvoří Prandt-Glauertův oblak, který vznikne změnou objemu vzduchu s vysokým obsahem vodních par. Umělá oblaka v podobě bílých pruhů se tvoří i za dráhou letadel letících ve výšce 7 až 12 km. Vznikají zmrznutím vodní páry ve spalinách letadla, ale hlavně už přítomné vodní páry v okolním vzduchu, které k desublimaci „nastartují“ páry z výfuku letadla. Teplota ve výškách vzniku pruhů se pohybuje okolo -60 °C. Nejprve mají vzhled zářivě bílých čar, postupem času se však rozpadají. Jednotlivé krystalky, které je tvoří, se od sebe vzdalují a sublimují. Někdy však mohou vydržet i několik hodin a postupně se rozšiřovat a některé se dokonce stanou nerozeznatelnými od přírodních oblaků.

Kelvinovy-Helmholtzovy oblaky

Velmi zvláštně tvarované jsou vzácné Kelvinovy-Helmholtzovy oblaky, které mají vzhled ostře vykrojených jemných vln. Vznikají už na existujícím oblaku v důsledku rychle se pohybujícího vzduchu, který vane nad ním. Mechanismus jejich vzniku se nazývá Kelvinova–Helmholtzova nestabilita. Drtivá většina oblaků se tvoří v nejspodnější vrstvě atmosféry, v troposféře, ale vzácně se vyskytují i stratosférická a mezosférická oblaka. Mezi ně patří perleťová oblaka a noční svítící mračna. Perleťová oblaka se vzhledem podobají cirrům, ale liší se od nich výraznou irizací, připomínající perleť. Cirrům se podobají i noční svítící mračna, na rozdíl od pravých cirrů se však nacházejí mnohem výš, v mezosféře (75–90 km nad zemí). Jejich původ dosud není úplně znám. Svítí díky tomu, že odrážejí sluneční světlo a to i v době, kdy je slunce příliš nízko pod obzorem na to, aby osvětlovalo níže položená troposférická oblaka. Přibližně od poloviny 90. let 20. století se vyskytla opakovaná pozorování zvláštního oblaku, který lze jen těžko zařadit mezi známé druhy. Je možné, že Světová meteorologická organizace doplní Mezinárodní atlas oblaků o nový druh, který dostal jméno asperatus. Jeho latinský název znamená hrubý, bouřlivý, zvlněný, což odpovídá jeho nezvyklému vzhledu. Pozorovatelé jej často přirovnávají k pohledu na zvlněnou vodní hladinu zespodu.^[10]

Orografická oblaka

Oblaka, na jejichž vznik měly výrazný vliv terénní překážky, se nazývají orografická. Je možné je zařadit do některého z 10 druhů oblaků. Známý orografický oblak je altocumulus lenticularis, který se tvoří za hřebeny pohoří. Je to bílý oblak ve tvaru čočky, který někdy připomíná létající talíř. Typický způsob jeho vzniku je vlnové proudění. Na předním okraji jsou oblaka většinou ostře ohraničená, na zadní straně roztřepená a tenká. Oblak působí stacionárně, nemění tvar ani polohu, ve skutečnosti v něm však probíhají dynamické procesy. Na návětrné straně do oblaku vstupuje kondenzující pára a na závětrné straně se vypařuje. Oblak naznačuje silné proudění vzduchu v troposféře.^[11][12] Na osamělém horském vrcholu se tvoří při silném větru tzv. vlajkový oblak nebo „čapka“ zahalující jeho vrchol. Lokální větrné systémy způsobují vznik charakteristických oblaků i na pobřežích moří. Při bríze, mořském větru, může nad pevninou vznikat podél pobřeží hradba oblaků.^[6]

Souvislost s počasím

Halový jev známý jako „boční slunce“

Oblaky mnoho vypovídají o procesech, které právě probíhají v atmosféře. V závislosti na vlhkosti a proudění vzduchu vznikají charakteristické druhy oblaků. Jasná obloha, na které se netvoří kupovité oblaky a rychle mizící kondenzační pruhy za letadlem, naznačují ustálené jasné počasí.^[2] Bouřky jsou vázány výlučně na oblak kumulonimbus, nejhrubší ze všech oblaků. Kumulonimby vznikají z kumulů, proto jejich přítomnost (kromě cumulus humilis) na obloze značí zhoršení počasí v blízké budoucnosti, které však nemusí být pouze bouřkového charakteru.^[2] Cirry jsou oblaky, které v závislosti od typu symbolizují pěkné, ale i špatné počasí. Cirrokumuly v podobě malých „beránků“ bývají předzvěstí bouřek. Nízká oblačnost (stratocumulus, stratus) je ve většině případů předzvěstí vytrvalého deště.^[2] Obecně je možné říct, že jemné, řídké, nezahušťující se oblaky vysoké hladiny předznamenávají přetrvávající pěkné počasí, ale postupně se zvětšující a houstnoucí vysoké oblaky naznačují jeho zhoršení.^[6] Vysoko položené, ale řídnoucí oblaky, někdy způsobují zvláštní optické jevy, které se souhrnně nazývají halové. Na krystalcích oblaků dochází k lomu a odrazu slunečního nebo měsíčního světla. V blízkosti těchto světelných zdrojů lze pozorovat různě zbarvené kruhy, oblouky a skvrny.^[13]

Oblačnost na jiných tělesech

Jemnější struktura oblačnosti na Venuši se dá pozorovat jen na ultrafialových záběrech, jakým je například tato (fotografie ze sondy Pioneer-Venus 1)

Oblaka může mít každé těleso sluneční soustavy, které má dostatečně hustou atmosféru na to, aby v ní došlo ke kondenzaci částic. Přitom to nejsou vždy částice vody – s výjimkou Marsu tvoří vodní pára jen malou příměs v oblacích jiných planet. Extraterestrické oblaky jsou složeny především z jiných sloučenin, například z krystalického amoniaku a hydrosulfidu amonného (Jupiter, Saturn), a metanu (Uran, Neptun), nebo z kyseliny sírové (Venuše).

Planety

Výzkum kosmickými sondami odhalil, že i Merkur má atmosféru, která je ale příliš řídká a oblaka se v ní netvoří. Venuše má atmosféru o mnoho hustší než Země a celou ji zahaluje vrstva oblaků, kvůli nimž není povrch planety vidět. Tato vrstva měří 50–870 km a pohlcuje až 50 % dopadajícího slunečního záření. Oblaka Venuše jsou složena z kapiček kyseliny sírové, jejichž velikost v hlavní vrstvě dosahuje asi 2–3 mm.^[8] Atmosféra Marsu je také poměrně řídká, přesto je možné v ní zpozorovat několik druhů oblaků. Ty se dají rozdělit na oblaka z ledových částic, která jsou téměř stejná jako pozemské Cirry nebo Cumuly, oblaka tvořená pravděpodobně krystalickým CO₂^[14] a na oblaka z prachu a písku. V průběhu marsovského jara a léta dochází k vypařování nad oblastmi polárních čepiček, vzniku oblačnosti a jejího přesunu do rovníkových oblastí, kde oblaka zamrznou a dopadnou na povrch v podobě ledových krystalků.^[15] Plynní obři mají mohutné atmosféry, které nedovolují nahlédnout do hlubších vrstev planety. Jupiter je znám svou bouřlivou a pestře zbarvenou oblačností. Vrcholky nejvyšších mraků jsou červené kvůli anorganickým polymerním sloučeninám fosforu. Pod nimi jsou bílé vrstvy, nižší jsou hnědé a nejnižší pozorovatelné oblasti mají modré zbarvení. Rozdílné zbarvení mraků způsobuje kromě různých barevných příměsí i měnící se teplota. Vrstva oblaků je podle výpočtů asi 1 000 km tlustá a je uspořádána do tmavých pruhů a světlejších pásem.^[16]

Jemná struktura vrchních vrstev oblak Saturnu (snímek sondy Cassini)

Viditelné mraky Saturnu jsou tvořeny hlavně krystalickým amoniakem. Výraznými atmosférickými útvary jsou světlé skvrny podobné tlakovým nížím na Zemi, ale o mnoho větší. Tvoří je konvektivní proudy v atmosféře Saturnu. Rychle mění tvar a po čase zmizí.
Uran má mraky tvořené hlavně metanem. Tato oblaka tvoří podobné, i když méně výrazné obrazce než u Jupitera a Saturnu. Neptun je znám svou bouřlivou aktivitou v atmosféře. Unikátním úkazem v atmosféře Neptunu je přítomnost vysokých oblaků, které vrhají stíny na neprůhledné vrstvy pod nimi.

Měsíce

Dostatečně hustou atmosféru na vznik oblaků má také Saturnův největší měsíc Titan. Jeho atmosféra obsahující především dusík, metan a jiné uhlovodíky je neprůhledná a zcela zakrývá pohled na jeho povrch. Sonda Cassini v ní objevila gigantický oblak nad severním pólem. Má průměr až 2400 km a sahá po 30° jižní šířky.^[17] Je pravděpodobné, že právě z tohoto oblaku prší uhlovodíky hromadící se v povrchových jezerech,^[17] která sonda Cassini také objevila. Oblaka se tvoří i v atmosféře nejchladnějšího prozkoumaného tělesa sluneční soustavy, Neptunova měsíce Tritonu. Jsou složeny z krystalického zmrzlého dusíku. Sondě Voyager 2 se podařilo jeden oblak na okraji disku měsíce vyfotografovat, když okolo něj roku 1989 přelétala.^[18]

Reference

1. ↑ James F. Luhr a kol.. Zem. Bratislava : [s.n.], 2004. ISBN 80-551-0796-3.  
2. ↑ ^{2,0 2,1 2,2 2,3} PREDPOVEĎ POČASIA PODĽA OBLAKOV [online]. www.kstst.sk, [cit. 2010-07-02]. Dostupné online. (slovensky) 
3. ↑ ^{3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7} OBLAKY [online]. www.kstst.sk, [cit. 2010-07-02]. Dostupné online. (slovensky) 
4. ↑ ^{4,0 4,1 4,2 4,3} Petr Skřehot. Velký atlas oblaků. Brno : Computer Press, a. s., 2008. ISBN 978-80-251-2015-6.  
5. ↑ Jak se tvoří nebe [online]. Mineralfit.cz, [cit. 2010-08-25]. Dostupné online.  
6. ↑ ^{6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 6,6 6,7} Hans Häckel. Atlas oblaků. Praha : ACADEMIA, 2009. ISBN 978-80-200-1783-3.  
7. ↑ kolektiv autorů. Historie určování a klasifikace oblaků [online]. [cit. 2010-07-02]. Dostupné online.  
8. ↑ ^{8,0 8,1} Josip Klezcek. Velká encyklopedie vesmíru. [s.l.] : Academia, 2002. ISBN 80-200-0906-X. S. 322.  
9. ↑ Oblačnost, jak to s ní je [online]. Poradte.cz, 2010-08-26, [cit. 2010-08-26]. Dostupné online.  
10. ↑ Nový typ oblaku [online]. [cit. 2010-07-27]. Dostupné online.  
11. ↑ Zdeněk Šebesta. Co vyčteme z oblaků [online]. Aeroklub Holíč, [cit. 2010-07-02]. Dostupné online.  
12. ↑ Orografické a iné oblaky [online]. [cit. 2010-07-28]. Dostupné online. (Slovensky) 
13. ↑ Halové jevy - úvod k halovým jevům [online]. ukazy.astro.cz/, [cit. 2010-08-25]. Dostupné online.  
14. ↑ ESA Life in Space, Rare high-altitude clouds found on Mars [online]. . Dostupné online.  
15. ↑ Astronomy Picture of the Day: Ice Clouds over Mars [online]. . Dostupné online.  
16. ↑ Chemické složení [online]. [cit. 2010-07-28]. Dostupné online.  
17. ↑ ^{17,0 17,1} Mraky na Titanu jsou také poblíž rovníku [online]. exoplanety.cz, [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.  
18. ↑ Sondy Voyager - Fotografie Neptunu [online]. NASA, [cit. 2010-08-25]. Dostupné online.  

Externí odkazy

• Atlas oblaků
• Galerie druhů oblaků