Neapol

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 16. 11. 2015, 11:25

Dominanty města Neapol (2013)

Neapol (italsky Napoli, v nářečí nnapulitano Nàpule) , hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Kampánie, je třetí největší město Itálie co do počtu obyvatel, ale tvoří, společně se svými předměstími, největší konurbaci v zemi se 3 121 397 obyvateli (údaje založeny na informaci Istat 2001) po aglomeraci Milán, a je na sedmém místě nejlidnatějších metropolitních oblastí Evropy se 4 400 000 obyvatel na sotva 2 228,79 km² (údaje od Svimez). Také budiž zmíněno, že ve městě sídlí 1/5 celkové regionální populace a ½ provinční.

„Svůdné město“, podle slov Vittoria De Sicy ve filmu z roku 1954 „Neapolský záliv (La baia di Napoli)“, je mnohými lidmi považována za jedno z nejkrásnějších měst Itálie, ležící v Neapolském zálivu, mezi Vesuvem a vulkanickým územím Campi Flegrei. Historické jádro města, s obzvlášť velkým historickým a architektonickým významem, je cílem domácího i mezinárodního turismu. V roce 1995 bylo zapsáno do seznamu světového dědictví UNESCO.

Neapolské panorama stejně jako zdejší typické produkty se počítají mezi nejznámější symboly Itálie v mezinárodním kolektivním povědomí.

V roce 2008 Neapol smutně proslula tzv. odpadkovou krizí, která spočívala v tom, že vedení města ani vyšší státní úřady nebyly dlouhodobě schopny pro nedostatek kapacit skládek a spaloven zajistit odvoz odpadků z města, které se tak hromadily v ulicích.^[1]

Dějiny

Město bylo pravděpodobně založeno obyvateli řecké osady Cuma asi v 8. století př. n. l., na území v současnosti nazývané zemí decumani, nedaleko od místa, kde stávalo již dříve existující město Partenope, později nazývané Palepolis, «staré město», na dnešní hoře Monte Echia; a z toho důvodu byla nazývána Néa-pólis, «nové město».

V roce 326 př. n. l. v průběhu sannitských válek Římané dobyli Neapol. V průběhu staletí hostila Neapol mnoho římských císařů, již tam trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá zejména velmi dlouhý neapolský pobyt císaře Felixe II. Roku 476 n.l. byl poslední římský císař (Romulus Augustus) sesazen gótským králem Odoakrem a uvězněn v Castel dell'Ovo. V 6. století byla Neapol dobyta Byzantinci pod vedením generála Fabricia III. Poté se město stalo nezávislým vévodstvím. V roce 1137 dobyli Neapol Normané, vévodství zmizelo a bylo nastoleno Království sicilské s hlavním městem Palermem. Poté město připadlo německému císařskému rodu Štaufů. V roce 1266 papež postoupil sicilské království Anjouovcům (vedlejší větvi francouzského královského rodu Kapetovců), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které v roce 1282 povstalo. Tehdy vypukla povstání známé jako Sicilské nešpory (vespri siciliani). V roce 1284 aragonský král Petr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku 1442 Aragonci dobyli také Království napolské.

Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské Rakousko ovládlo Neapol (1707) a vlastnilo ji až do roku 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jedním z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly Francouzů vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi. Roku 1815 po úplné porážce Napoleona na Vídeňském kongresu se Neapoli vrátila do rukou Bourbonů.

V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie dobyto tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království.

Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob.

Zajímavá místa

Panorama

Neapol je častým cílem turistů jako výchozí bod pro návštěvu pamětihodností v okolí, jako např. Pompeje, Královská rezidence Caserta, ostrovy Capri, Ischia a amalfitánské pobřeží. Ale i město samotné je bohaté na rozsáhlé umělecké a architektonické dědictví a bylo v posledních letech vyhledávané i díky každoročnímu květnu pamětihodností (Maggio dei Monumenti) a dalším turistickým a kulturním aktivitám.

Historické paláce a muzea

Castel dell'Ovo.

Castel Nuovo.

Neapol je proslulá svými hrady. Hrad Castel dell'Ovo (Vaječný hrad, či Hrad zlatého vejce), jenž je součástí slavného panoramatu v zálivu, Hrad Kapuánů vystavěný Vilémem I. Zlým (il Malo), na konci hlavního Decumánského období, Maschio Angioino neboli Castel Nuovo (Nový hrad), jenž vévodí Hradnímu dvoru (Largo del Castello) a Radničnímu náměstí (piazza del Municipio), Hrad sv. Eliáše, který se tyčí nad městem na vrcholku vyvýšeniny Vomero, společně s kartouzou Sv. Martina.

Castel dell'Ovo se takto nazývá proto, že podle jedné Vergiliovy legendy zde bylo v hradním sklepení ukryto vejce, jež neslo celou konstrukci stavby a ve chvíli, kdy by bylo rozbito, zbořilo by hrad a přineslo zkázu městu. Vejce údajně pochází z ostrůvku Megaride, kde se v VII. stol. př. Kr. vylodili Cumané a založili Partenope. Bylo tam také vystavěno město Římana Lucia Licinia Luculla, opevněné Valentinianem III., a také hostilo sesazeného posledního římského císaře Romula Augusta, který zde krátce poté zemřel. Po střídavých událostech bylo v XII. století Normany postaveno a později restrukturováno Aragonci. V současnosti se tam konají výstavy a sympozia. Je zde volný vstup. Za pozornost stojí majestátní pevnosti a terasa s děly. Velmi působivá je rybářská vesnice, která vyrůstá na základech budovy.

Hrad Kapuánců byl postaven v roce 1153 Vilémem I. Sicilským, a i když byl zamýšlen jako královského sídla, zažil jen velmi málo z dvorního dění. Vždyť tehdejší Sicilské království mělo své hlavní město v Palermu. S příchodem Svébů, se Fridrich II. Štaufský často zdržoval v Neapoli a věnoval se opravám opevnění hradu, který byl strategicky posazen na hlavní přístupové cestě do města. Nakonec při příchodu vládců z Aragonské dynastie, byla Kapuánská brána situována přímo před Kapuánský hrad. Ta dnešní, renesanční, byla postavena kousek od sochy krále Ferranta z Aragony, díla mistra Giuliana da Maiano. Za vlády španělského místokrále Dona Pedra z Toleda, byly s hradem spojeny královské soudní budovy. Na dalších 500 let se výraz „Castelcapuano“ stal synonymem Soudu. Teprve před několika lety započalo stěhování Úřadu spravedlnosti do moderních budov dnešního Řídícího centra.

Hrad Maschio Angioino, nebo správněji Castelnuovo (Nový hrad), byl zbudován mezi lety 1279 až 1282 Karlem I. Anjouským a byl postaven jako královský palác pro dynastii z Anjou. Za doby Roberta z Anjou tam pobývali mimo jiné Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Po aragonském vpádu, byl hrad zcela přestavěn a ze staré stavby nezbylo nic, s výjimkou kaple Sv. Barbory.

Bylo včleněno pět věží a, jež ohraničují silné zdi. Mramorový vítězný oblouk, mezi středovou a strážní věží, byl postaven v polovině 15. století Francescem Lauranou a proslulý vstup Alfonse I. Aragonského v Neapoli 26. února 1443. Vodní příkop, dnes vysušený, měl podle jedné legendy hostit krokodýla, který žral nešťastníky zavřené v kobkách hradu, se dnes proto nazývá krokodýlí příkop. Monumentální Sál Baronů, kde se dnes konají schůze městské rady, býval také ústřední místností hradu. Byla takto pojmenována protože v roce 1487 zde byli uvězněni baroni, kteří se spikli proti Ferrantovi I. Aragonskému, jím právě zde shromážděných za účelem oslav sňatku jeho neteře. Dnes zde sídlí Městské muzeum. V jeho hlavním sále, Pietro da Morrone, po nástupu na trůn jako Celestin V., v prosinci 1294 – jak píše Dante - „ze zbabělosti způsobil veliký odpor“, když otevřel cestu pro příjezd Bonifáce VIII., po (konkláve) poradě, jež se konala ve stejné místnosti.

Hrad sv. Eliáše byl vystavěn na vrcholku kopce Vomero okolo 1275 Karlem I. z Anjou a nesl jméno Belforte. Zcela přestavěna v letech 1538 a 1546 místokrálem Donem Pedrem z Toleda byla převzata aktuální hvězdicový půdorys. Hrad byl dějištěm posledního zoufalého odporu zastánců Neapolské republiky proti Bourbonům v roce 1799. Dnes je, díky své prostornosti a impozantnosti a díky nádhernému výhledu na panorama města, dějištěm mezinárodních setkání.

Královský palác byl opěrným bodem neapolské moci od roku 1600 do roku 1946. Vystvěn z vůle místokrále Fernanda Ruíze de Castro, pod vedením architekta Domenica Fontany (di cui particolarmente notevole è la monumentale facciata su Piazza Plebiscito) a několikrát přetvořený dalšími vládci. Sály jsou přepychově zařízené a vyfreskované v často rozdílných stylech v závislosti na panovníkovi, který je zrovna obýval. Obzvláště nádherné je mramorové Scalone d’Onore (Schodiště cti). Exotická zahrada byla realizována v roce 1841. Průčelí bylo na konci 19. stol. obohaceno o veliké sochy neapolských králů: Ruggero II. Sicilský, Friedrich II. Štaufský, Karel I. z Anjou, Alfons V. Aragonský, Karel V. Habsburský, Karel III. Bourbonský, Gioacchino Murat, Viktor Emanuel II. Savojský.

Královská rezidence Capodimonte byla postavena za vlády Karla III. v XVIII. stol. v již předtím existujícím loveckém revíru na stejnojmenném pahorku. Zde pobývali Ferdinand IV. a Gioacchino Murat, a v roce 1950 byla budova předělána na Národní muzeum, jak bylo původně zamýšleno. V salonech se nacházejí díla od Michelangelo Buonarrotiho, Rafaella, Botticelliho, Caravaggia a Tiziana, stejně jako významná sbírka porcelánu. Rozsáhlý park, který dokola obklopuje palác, je považován za zelené plíce města a zároveň je oblíbeným cílem místních rodin o víkendech.

Národní archeologické Muzeum v Neapoli, původně v originále Real Museo Borbonico (Bourbonské královské museum) bylo původně zamýšleno na Capodimonte jako výstavní síň pro sbírku farnesiánských mramorových soch, jež Karel Bourbonský zdědil po své matce. Při objevu měst zasypaných při erupci Vesuvu, Pompeje a Herkulaneum, velké množství zachráněných nálezů a pozůstatků výbuchu přiměla panovníka k vytvoření Musea di maggior respiro (Muzeum posledního odpočinku) v Largo delle Pigne, budově ze 17. stol., dřívějších kasárnách kavalérie, v té době sídlo University. Adaptační práce se protáhly až do roku 1818 a byl to tudíž Ferdinand I., kdo je poprvé spatřil v celé kráse. V současnosti obsahuje rozsáhlou sbírku rukodělných výrobků pocházející z římské epochy, původem z míst v Pompejích a Herkulaneu, mramorové sochy, mozaiky, stejně jako jednu z nejvýznamnějších egyptských sbírek, včetně několika mumií, a to těch nejlépe zachovalých. Muzeum je považováno za vůbec nejvýznamnější archeologické muzeum v Evropě.

Divadlo sv. Karla (Teatro di San Carlo), slavnostně otevřené 4. listopadu 1737 je dnes nejstarší činnou operní scénou v Evropě. Svými rozměry a celkovým pojetím se stala prototypem všech ostatních operních divadel. Pro město byla velmi významná také velká neapolská hudební škola. V roce 1816 byl musel být v důsledku požáru restaurován, a současné průčelí, lodžie a dvorana jsou z té doby. Mezi umělecké šéfy divadla patřili např. Gioacchino Rossini a Gaetano Donizetti.

Význačné stavby

Pohled na klášter sv. Kláry z vrcholu Vomero od kartouzy sv. Martina

Neapolský dóm

Díváme-li se na město z výšky, první věc, které si určitě všimnete je velký počet kopulí a křížů, které svědčí o množství kostelů. Neapol 18. stol. Bývala označována jako „la città dalle 500 cupole“ (město pěti set věží). Nicméně i dnes je situace taková, že město má největší počet sakrálních staveb na světě.

Mezi hlavní se počítá klášter sv. Kláry, v samém srdci historického centra města, postaveného v letech 1310 až 1340 z vůle Roberta z Anjou. Na původních gotických základech byla v 17. století provedena barokní přestavba, než byla stavba v roce 1943 téměř úplně zničená při masivních náletech Spojenců a celkově restaurována ve své původní gotické podobě. Interiér, jenž hluboce zapůsobí svou prostorností a prostotou, obsahuje hrob krále Roberta za hlavním oltářem a mezi pohřbenými v kapli jsou také hroby královny Marie Kristýny Savojské a národního hrdiny Salva d’Acquisto. Značné umělecké hodnoty je majolikový ambit Klarisek, zahrada ohraničená arkádou nově vyzdobená barevnými majolikovými dlaždicemi z 18. století.

Nový kostel Páně (je tak nazýván aby byl odlišen od Starého kostela Páně) je umístěn na stejnojmenném náměstí, v blízkosti sv. Kláry. Slavnostně vysvěcen roku 1597, byla požadována jezuity a postavena na místě, kde se již nacházel palác Sanseverino knížete ze Salerna. V čistém barokním slohu, je bohatě zdobený interiér se zlatým štukováním, sochy a freska (většina z nich je od mistra Belisaria Corenzia). Je zde vzdána pocta mnohým světcům, mezi nimi např. sv. Ignác z Loyoly a Josef Moscati. Průčelí, které patřilo původnímu paláci, je vyvedeno technikou piperno, s kvádry ve formě diamantu, jenž o tři desítky let předešel přibližně stejný ferrarský Diamantový palác.

Neapolský dóm je stavba největší důležitosti na historické mapě. Na jeho místě dříve pravděpodobně stával chrám boha Apolóna, a první katedrála byla realizována za Konstantina ve IV. stol. Samotný dóm byl postaven za vlády Anjouovců, ale byl postupně přetvářen během staletí a to až do bodu, kdy byl souborem mnoha rozličných slohů: novogotické průčelí zkonstruované v 19.století, portály v květnaté gotice, interiéry jsou z velké části barokní: zejména Cappella del Tesoro (kaple Pokladů) je v čistém slohu napoletánského baroka. Střed kostela, Cappella (Kaple) ukrývá bronzovou sochu sv. Gennara a 51 stříbrných soch „spolupatronů“. Zmíněný poklad je tvořen z rozličných darů od panovníků a bohatých věřících, mezi nimiž dominuje stříbrná mitra od Mattea Tregliy posázená drahokamy. V Kapli je také přechovávána lebka světce a především nádobka obsahující jeho krev, nejznámější „zázračný“ předmět.

Kostel sv. Dominika je též dílem vrstvení stylů: postaven v letech 1283–1324 za vlády Karla II. z Anjou, pak po několika rozvratech a zmatcích v 17. století restaurován v barokním slohu, ale v 19. stol. byla snaha vtisknout kostelu jeho původní gotickou podobu. V Cappellone del Crocifisso (Kaple ukřižování) je schována právě (ovšem) stůl ze 13. století zobrazující krucifix, který podle pověsti promluvil k Tomáši Akvinskému, tehdy již studentem teologie v přilehlém klášteře, v té době Universitě. Sakristie je vyzdobená freskami s motivem vítězství řádu Dominikánů (jenž přebýval právě v tomto chrámu) od Francesca Solimeny a také jsou zde pochováni panovníci a urození z aragonské dynastie.

Kostel San Francesco di Paola

Kostel sv. Františka z Paoly (San Francesco di Paola) leží na náměstí Piazza del Plebiscito naproti Královského paláce. Jde o stavbu z počátku 19. století (dokončen 1816), která se podobá římskému Pantheonu.

Cappella Sansevero byla pravděpodobně postavena Giovanem Franceskem di Sangro vévodou z Torremaggiore roku 1590 a následně určena jeho vnukem Alessandrem k umístění hrobů rodiny San Severo. Mezi nepřeberným množstvím významných soch, v letech 1744 až cca 1770 od Raimonda di Sangro, VII. knížetem z Sansevera, se vyjímají zejména La Pudicizia (Cudnost) od Antonia Corradiniho, pro svou smyslnost, a známé dílo Zahalený Kristus (Cristo Velato) od Giuseppa Sanmartina z roku 1753 v němž se ukázala schopnost uměleckého ztvárnění efektu splývajícího mramorového roucha na těle Krista: dílo lákalo Canovu při jeho neapolském pobytu, tak mocně, že se pokoušel je koupit, nicméně marně. Před několika lety, neapolská novinářka Clara Miccinelli v jistém neapolském notářském archivu vystopovala smlouvu, kterou kníže di Sansevero uzavřel se sochařem, z níž jasně vyplývá, že plátěné roucho vytvořil kníže procesem mramorování tkaniny jím vynalezeným. Sammartino, jenž vytesal Krista, měl za úkol dočistit roucho, broušením a leštěním. Viz knihu: Clara Miccinelli - Il tesoro del Principe di Sansevero - Ed. SEN 1984.

Neapol v různých jazycích

Jméno pochází z řečtiny, kde νέα πόλις nea polis znamená „nové město“.

• Napolo esperanto
• Nàpols katalánsky
• Nápoly maďarsky
• Napori ナポリ japonsky
• Napulj chorvatsky
• Napulj Напуљ srbsky
• Neapal Неапаль bělorusky
• Neapel německy, švédsky
• Neapelj slovinsky
• Neapol polsky
• Neapol Неаполь rusky, ukrajinsky
• Neapole lotyšsky
• Neápolē Νεάπολη řecky
• Neapoli ნეაპოლი gruzínsky
• Neapolis latinsky, litevsky
• Naapoli estonsky
• Nabulesi 那不勒斯 čínsky
• Nābūlī نابولي / نابولى arabsky
• Napels nizozemsky
• Nāpl ناپل persky
• Naples anglicky, francouzsky
• Napli maltsky
• Nápoles portugalsky, španělsky
• Nápolés tagalog
• Napolí islandsky
• Nāpōlī נאפולי jidiš
• Nāpōlī นาโปลี thajsky
• Napolli 나폴리 korejsky

Reference

1. ↑ http://www.euractiv.sk/zivotne-prostredie/clanok/neapol-zasypany-odpadom

Externí odkazy

• Oficiální stránky

Italské památky na seznamu světového dědictví UNESCO

Agrigento • Alberobello • Amalfinské pobřeží • Aquileia • Assisi • Botanická zahrada v Padově • Castel del Monte • Cerveteri a Tarquinia • Cilento a Vallo di Diano • Paestum, Velia a Certosa di Padula • Crespi d'Adda • Dolomity • Ferrara • Florencie • Hadriánova vila • Janov • Královské budovy rodu Savojského • Královský palác Caserta • Liparské ostrovy • Mantova a Sabbioneta • Matera • Katedrála v Modeně, brána Torre Civica a náměstí Piazza Grande v Modeně • Monte San Giorgio • Neapol • Piazza del Duomo, Pisa • Pienza • Portovenere, Cinque Terre a ostrovy Palmaria, Tino a Tinetto • Ravenna • Rhétská dráha • Řím • Sacri Monti • San Gimignano • Santa Maria delle Grazie • Siena • Skalní kresby ve Val Camonice • Su Nuraxi di Barumini • Syrakusy a Pantalica • Urbino • Val d'Orcia • Val di Noto (Caltagirone, Militello in Val di Catania, Catania, Modica, Noto, Palazzolo, Ragusa a Scicli) • Verona • Vicenza a Palladiovy vily v Benátsku • Villa d'Este • Villa Romana del Casale • Mocenská střediska Longobardů v Itálii