V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Otakar Vávra

Z Multimediaexpo.cz

Otakar Vávra (* 28. února, 1911, Hradec Králové) je český filmový režisér, scénárista a pedagog.

Obsah

Filmový tvůrce

Vávra studoval v Brně a Praze architekturu. Během let 1929–30, kdy stále ještě studoval, spolupracoval na několika dokumentech. Roku 1931 Otakar Vávra produkoval experimentální film Světlo proniká tmou. Prvním filmem, který režíroval, byla Filosofská historie z roku 1937.

Dalším filmemch byl Cech panen Kutnohorských, kde si zahrála Zorka Janů, sestra slavné Lídy Baarové. Zorka Janů hrála i ve Vávrových filmech ze 40. let Podvod s Rubensem a Pacientka Dr. Hegela. Její sestra Lída Baarová hrála ve Vávrových filmemch Panenství, Maskovaná milenka, Dívka v modrém a Turbína.

Po roce 1945 Vávra natočil Krakatit, film se silným protiválečným poselstvím. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 se Vávra přizpůsobil nové situaci a točil a produkoval filmy oslavující nový režim nebo epické historické fresky podporující oficiální interpretaci české historie: Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. V dalším desetiletí se režim stal liberálnějším a toto období přineslo Vávrovy nejhodnotnější filmy: Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a především Kladivo na čarodějnice. Vávra byl, podobně jako celý český film, v šedesátých letech v mimořádné kondici. Po pádu socialismu stát víceméně přestal dotovat kinemagorafii a Vávrovým posledním dlouhometrážním filmem tak zůstala Evropa tančila valčík. Celkem natočil na padesát filmů.

Pedagog

V padesátých letech společně s jiným českými režiséry pomohl založit FAMU, na které vyučoval po pět dekád (od roku 1963 jako profesor). Jeho studenty byli Miloš Forman a jiní představitelé české nové vlny. Z FAMU odešel v roce 2008.

Vávra odsuzovaný i vyznamenaný

Vávrův dlouhý život se mu stal inspirací k autobiografii Podivný život režiséra. „Můj život byl s chybami, nehrdinský, ale často dost odvážný,“ tvrdí ve svých pamětech. „Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka,“ píše v závěru své knihy. Podepsaný je pod několika vrcholnými díly české kinematografie, ale i pod komunistickými agitkami a patří mezi nejkontroverznější české umělce.

V roce 2001 byl vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii [1] i Cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy [2].

Vybraná díla

Kladivo na čarodějnice

Vávrův magnum opus je Kladivo na čarodějnice ([3], 1969), film založený na stejnojmenné (1963) knize Václava Kaplického o čarodějnických procesech sedmnáctého století. Kaplický se naopak inspiroval knihou Malleus maleficarum.

Děj se soustřeďuje na osudy skutečných obžalovaných v čarodějnických procesech v Čechách v letech 1678–1695. V době humanismu znovu propukla mezilidská nenávist zapříčiněný mocichtivými jedinci. Inkvizitor Boblig z Edelstadtu rozpoutal sérii procesů, která stála život víc než stovku lidí. Popisem brutality moci film sváděl ke spojení s politickými procesy padesátých let, zejména s osudem Milady Horákové. Sám Vávra tento postřeh potvrdil jako správný.

Černobílá alegorie plná symbolů sleduje příběh až do procesu a odsouzení kněze. Neschopnost zastavit zlo hned zpočátku jen inkvizitora podporuje v jeho činech. Film končí jeho slovy: „Já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem... nahoře.“

Romance pro křídlovku

Dalším z Vávrových vrcholů je Romance pro křídlovku ([4], 1966). Černobílý film za založen na básni Františka Hrubína o lásce mezi studentem, který si užívá letní prázdniny, a dcerou principála. Milenci se rozhodnou utéct, ale otec vybere pro dívku jiného nápadníka.

Krakatit

Krakatit ([5], 1947) je film natočený na motivy románu Karla Čapka z roku 1924. Vynálezce nebezpečné výbušniny se snaží uchovat svůj objev v tajnosti, aby nemohl být zneužit.

Černobílá verze byla v roce 1980 následována barevnou a nese název Temné slunce. Remake posunul příběh do moderní doby a nevyhnul se propagandě. Často je považován za Vávrův nejslabší film.

Reference

  • Sakkara, M. (1980) Die grosse Zeit des deutschen Films: 1933 – 1945. Leoni am Starnberg See: Druffel Verlag.
  • Sebald, H. (1995) Witch-children: from Salem witch-hunts to modern courtrooms. Amherst, N.Y.: Prometheus Books.
  • Vávra, O. (1996). Podivný život režiséra: Obrazy vzpomínek. Praha: Prostor.

Filmografie

Externí odkazy

Filmy


Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Otakar_V%C3%A1vra“