Ledvina

Z Multimediaexpo.cz

Ledvina (lat. ren, řec. νεφρός, nefrós) savců je párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k filtraci krve, čímž se odstraňují škodlivé produkty metabolismu, které jsou pak jako moč odváděny z těla.

Anatomie ledviny

Ledvina má oválný, fazolovitý tvar, na povrchu je hladká, má červenohnědou barvu. U skotu je ledvina laločnatá, u mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, proto se jedná spíše o spoustu malých ledvinek ústících do jednoho společného vývodu. Na mediálním okraji ledviny je ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku, kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Člověk má, podobně jako prase, multipapilární ledvinu – to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody obdány každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. U koně, psa a kočky pokročil srůst tak daleko, že laloky již nemůžeme nijak rozlišit, srostlé kalíšky tvoří v ledvinné pánvičce jednolitý hřeben. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Ledviny jsou uloženy pod stropem břišní dutiny, retroperitonálně (nejsou obaleny pobřišnicí), jejich závěs bývá často volný, takže se jejich poloha může měnit např. při dýchání. U psa, koně a přežvýkavců je pravá ledvina uložena kraniálněji (blíže k hlavě) než levá. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.

Anatomie ledviny:
1. Pyramidy
2. Odvádějící tepna
3. Renální tepna
4. Renální žíla
5. Branka
6. Pánvička
7. Močovod
8. Kalíšek
9. Vazivové pouzdro
10. Spodní pouzdro
11. Horní pouzdro
12. Přívodní žíla
13. Nefron
14. Kalíšek
15. Kalich
16. Papila
17. Sloupek

Struktura a činnost ledviny

Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi 2 milióny nefronů, ledvina skotu asi 8 miliónů. Přes membránu filtrují krevní plasmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorbcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a tzv Henleyovou kličkou nefronu.

Člověk

U člověka činí minutový průtok krve ledvinami (klidový stav) 1,2 litru, z toho kůrou ledviny 925 ml, zevní zónou dřeně 225 mml a vnitřní zónou dřeně 50 ml. Za 1 minutu ledviny spotřebují 18 ml O₂. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečištěmi:

1. v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly.
2. peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.

Nefrony se dělí na dva základní typy:

1. korové, v kůře ledviny, které mají krátké Henleovy kličky.
2. juxtamedulární, ze kterých odcházející arterioly jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolalita|osmolality dřeně (tzv. vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).

Autoregulace průtoku krve:
Průtok krevní plazmy (RPF) a glomerulární filtrace (GFR) se mění v rozmezí systémového tlaku krve 10,6-26,6 kPa, jen velmi málo i u denervované ledviny. Pokud tlak poklesne pod 10,6 kPa, pak je autoregulace nemožná a klesá i průtok krve s glomerulární filtrací. Průtok krve se stanovuje na základě Fickova principu změřením ledvinového průtoku plazmy (cca 0,6 l/min) pomocí p-aminohippurátu. Glomerulární filtrace (GFR) je rovna objemu tekutin, který je profiltrován všemi glomeruly za jednotku času [ml/min]. Renální frakce je pak rovna podílu GFR/RPF. Faktory určující hodnotu glomerulární filtrace:

1. efektivní filtrační tlak v glomerulu, jeho hodnota je cca 6,0 kPa.
2. plocha filtrace
3. hydraulická vodivost GFR, která určuje míru propustnosti glomerulu pro vodu.^[1]

Části ledvin

• Dřeň ledvin (Medulla renalis) tmavě červená tkáň. (pod číslem 1 na prvním obrázku)
• Kůra ledvin (Cortex renalis)
• Pánvička ledvinná (Pelvis renalis) sbírá moč, ta je pak odváděna dále do močovodu.

Nemoci ledvin

Dnes se onemocnění ledvin dělí nezávisle na příčině podle tíže postižení, tedy podle ledvinné funkce do 5 stupňů, které se označují CKD (z anglického "chronic kidney disease" - vleklé ledvinné onemocnění):^[2]

• CKD I: normální, nesnížená glomerulární filtrace (glomerulární filtrace > 1,5 ml/s)
• CKD II: lehká ledvinná nedostatečnost (glomerulární filtrace 1,0 - 1,49 ml/s)
• CKD III: středně těžká ledvinná nedostatečnost (glomerulární filtrace 0,5 - 0,99 ml/s)
• CKD IV: těžká ledvinná nedostatečnost (glomerulární filtrace 0,25 - 0,49 ml/s)
• CKD V: ledvinné selhání (glomerulární filtrace < 0,25 ml/s)

Literatura

• ČERVENÝ, Čeněk. Veterinární anatomie – splanchnologia: (systema gastropulmonale, systema urogenitale, perineum, peritoneum et glandulae endocrinae). Vyd. 1. Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita, Fakulta veterinárního lékařství, 1998. 133 s. ISBN 80-85114-31-3

Související články

• Ledvinka

Reference

1. ↑ Trojan, S.: Lékařská fyziologie. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-788-5
2. ↑ Nemoci ledvin