Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Z Multimediaexpo.cz

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti socialistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla komunistické strany. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).^[1][2] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla žádné kroky, jelikož vojska byla pozvána členy ÚV KSČ, kteří také dali rozkaz k jejich vpuštění do země. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, sama však ničeho nezmohla; bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání.^[3] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Obsah 1 Průběh 1.1 Ztráty 2 Zahraniční ohlasy 2.1 Zahraniční protesty 3 Pobyt vojsk na československém území 3.1 Ilegální rozhlasové vysílání 4 Dnešní pohled 5 Odkazy 5.1 Související články 5.2 Literatura 6 Reference 7 Externí odkazy

Průběh

V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat dopravní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.^[4] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi.^[5]

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.^[6]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord.

Ztráty

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.^[7] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 300 000 lidí z republiky (70 000 okamžitě po invazi). Sověti měli během invaze 98 mrtvých.^[8]

Zahraniční ohlasy

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.^[9] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.^[9] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.^[9] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalia Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.^[10][11] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.^[10] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

Pobyt vojsk na československém území

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob^[12] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Ilegální rozhlasové vysílání

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m pravděpodobně ze stanoviště poblíž východoněmeckých Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.^[9]

Dnešní pohled

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, iniciátoři, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu.^[13], nebyli dosud potrestáni. ^{[14] [15] [16]}

Odkazy

Související články

• Pražské jaro 1968
• Jan Palach
• Střední skupina vojsk
• Boj o rozhlas (1968)

Literatura

• Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
• Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Reference

1. ↑ Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
2. ↑ NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila
3. ↑ Československý rozhlas – Okupace den za dnem, hodinu po hodině
4. ↑ Český rozhlas – Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno
5. ↑ Totalita.cz – Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968.
6. ↑ Totalita.cz – Úterý 20. srpna 1968
7. ↑ Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
8. ↑ http://www.krabitchka.cyclura.cz/milovice/SA-ztraty.htm
9. ↑ ^{9,0 9,1 9,2 9,3} Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.  
10. ↑ ^{10,0 10,1} Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
11. ↑ Totalita.cz – Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968
12. ↑ eDejiny.cz – Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu
13. ↑ Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
14. ↑ Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
15. ↑ Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
16. ↑ Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  

Externí odkazy

• Sovětská armáda v Československu – počty vojenských jednotek
• Československý filmový týdeník č. 35 z r. 1968 – zcela věnovaný invazi, s originálními záběry a komentářem
• Vladimír Michna: Jak Kreml rozhodoval o vpádu vojsk do Československa
• Stránky věnované událostem roku 1968 – Ústav pro studium totalitních režimů

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii