Invaze do Polska

Z Multimediaexpo.cz

Invaze do Polska
Konflikt: Druhá světová válka
Německá bitevní loď Schleswig Holstein pálí na Gdyni 13. 9. 1939
Trvání: 1. září 1939 - 6. října 1939 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Polsko Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Vítězství osy a SSSR Změny území: {{{Území}}}
Strany
Polsko Legie Čechů a Slováků	SSSR
Velitelé
Ludvík Svoboda	Ferdinand Čatloš (Polní armáda Bernolák)
Síla
Polsko: 39 divizí, 16 brigád, 4 300 děl, 880 tanků, 400 letadel Československý legion: 1000 vojáků 190 pilotů Celkem: 950 000	Německo: 60 divizí, 4 brigády, 10 000 děl, 2 700 tanků, 4 000 letadel SSSR: 33+ divizí, 11+ brigád, 4 959 děl, 4 736 tanků, 3 300 letadel Slovensko: 3 divize Celkem: 1 500 000 Němců, 800 000+ Rusů, 50 000 Slováků Celkem: 2 650 000+
Ztráty
Polsko: 66 000 mrtvých 133 700 zraněných, 694 000 zajatců Československý legion: Neznámé ztráty	Německo: 16 343 mrtvých 27 280 zraněných, 320 pohřešovaných SSSR: 1 475 mrtvých nebo pohřešovaných 2 383 zraněných Slovensko: 18 mrtvých, 46 zraněných, 11 pohřešovaných
{{{poznámky}}}

Německá invaze do Polska (též zářijová kampaň nebo zářijové tažení (německy Polenfeldzug, polsky Kampania wrześniowa či Wojna obronna 1939 roku); 1. září 1939 – 5. říjen 1939, od 17. září podpořena útokem SSSR) zahájila druhou světovou válku v Evropě. Německo a SSSR během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly Polsko. Západní spojenci, kteří v reakci na německou agresi vyhlásili Německu válku, nebyli ochotni ani schopni Polsku významněji pomoci a nedokázali ani využít faktu, že většina německých jednotek byla soustředěna v Polsku a na polských hranicích.^[1]

Důvody a záminka

Polský propagandistický leták z června 1939, porovnávající údajné historické hranice Polska a tehdejší územní rozsah Polska

Příčinou konfliktu byl jednak fakt, že se Německo nikdy nesmířilo se svými územními ztrátami v polském prostoru, které muselo dočasně akceptovat po porážce v první světové válce, jednak Hitlerova idea, že je třeba rozšířit německý „životní prostor“ směrem na východ. Hlavním německým územním požadavkem byl tzv. Polský koridor, tedy polské území, které oddělovalo Východní Prusko od zbytku německého území. V koridoru se také nacházelo Svobodné město Gdaňsk, které si Německo také nárokovalo, a také celkem početná německá národnostní menšina. Někteří historikové poukazují na fakt, že polská vláda se zjevně spoléhala na záruky západních spojenců (poskytnuté v květnu roku 1939) a v mnoha ohledech se chovala vůči německé menšině a v otázce Gdaňsku nediplomaticky a často podléhala vášním. Mnozí Poláci byli například toho názoru, že by se spíše mělo Německo vzdát Východního Pruska v jejich prospěch a na německé požadavky nechtěli za žádnou cenu přistoupit. Nicméně i přesto panuje všeobecný názor, že výhradním agresorem zde bylo Německo. Válce 23. srpna předcházelo podepsání paktu o neútočení mezi SSSR a Německem, v jehož tajných dodatcích si obě země rozdělily sféry vlivu, vzájemnou podporu při jejich vymezování a výslovně připustily likvidaci Polska.

Plány stran

Polsko bylo rozhodnuto bránit se útoku a posečkat na pomoc od západních spojenců. Evidentně nepočítalo s útokem ze strany SSSR. Německo mělo postupovat podle vojenského plánu „Fall Weiss“ (operace Bílá), jenž využíval nevýhodného rozložení polského území. Německé jednotky rozmístěné ve Východním Prusku a Slezsku měly vytvořit kleště a obchvátit polské jednotky. Sovětský svaz měl v plánu na sebe neupozorňovat a přidat se až později, což mělo omezit politické problémy a vojenské ztráty spojené s útokem (vzhledem k předchozí drtivé porážce v Rusko-polské válce měl Stalin k polské armádě značný respekt). Nečekaně rychlý postup Německa Sovětský svaz zaskočil a Stalin musel později s útokem spěchat. Svůj vpád odůvodňoval ochranou ruského, běloruského a ukrajinského obyvatelstva před německým záborem, ovšem prokázaným faktem je, že tam, kde to mělo význam, spolu sovětské a německé jednotky ochotně spolupracovaly a že útok byl s Německem předem domluven.

Události před útokem

Polská pěchota za přesunu

Podle Hitlerova plánu mělo k invazi dojít 26. srpna brzy ráno. Již 25. srpna se proto začaly německé jednotky přesouvat do výchozích postavení a došlo i k tzv. Jablunkovskému incidentu, který je považován za první předčasný útok druhé světové války v Evropě.^[2] Ve stejný den se ale političtí představitelé Velké Británie odhodlali podepsat dlouho očekávané písemné garance Polsku, ve kterých se obě strany zavazovaly ke spojenectví v případě německého útoku. To Hitlera velice překvapilo a rozkaz útoku ještě téhož dne odložil. Rozkaz k odložení akce se ale k několika malým, převážně záškodnickým jednotkám nedostal, a proto se druhého dne odehrálo několik drobných pohraničních incidentů a šarvátek. Polsko, které již od jarních měsíců postupně mobilizovalo armádu, proto s koncem 30. srpna vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. Potom byla ale na nátlak západních spojenců, kteří se chtěli válce vyhnout za každou cenu, odvolána. 31. srpna dal Hitler polské straně výzvu k poslání vyjednavače, zřejmě aby si u západních států získal pověst diplomata. Polská vláda ale jakékoliv jednání s Německem odmítla a znovu vyhlásila mobilizaci. Zmatky, které tento akt provázely, způsobily že polská armáda měla v době německého útoku (ke kterému došlo druhého dne) zmobilizováno pouze 65 % svých sil. Hitler mezitím stanovil čas útoku na 1. září v 4:00. Německou záminkou k napadení Polska měly být pohraniční incidenty na německo-polské hranici, zejména pak přepadení vysílačky v Glivici, který se odehrál 31. srpna 1939. Podle německé propagandy byla radiostanice ve večerních hodinách přepadena polskými vojáky, kteří měli povraždit její posádku a vysílat odtud výzvy k boji proti Německu. Ve skutečnosti byl ale přepad proveden německými agenty gestapa převlečenými do polských uniforem.

Invaze začíná

Nadšení němečtí vojáci strhávají Polskou hraniční závoru

Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem (viz Druhá čínsko-japonská válka), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě na německo-polské hranici, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila invazi. K útoku se posléze připojilo Slovensko. Velká Británie a Francie tentokráte po formální stránce nezaváhaly: 3. září 1939 vyhlásily Německu válku. Faktem však bylo, že tyto státy neměly schopnost ji vést na dostatečně významné úrovni. Zatímco letecká a námořní válka vzplanula prakticky okamžitě, pozemní vojska západních spojenců se teprve formovala. Spojené království nebyla schopna dát dohromady nic víc než malý expediční sbor, který odeslala do Francie, a zastaralé mobilizační mechanismy francouzské armády se rozbíhaly příliš pomalu. Navíc hlavní francouzská vojenská doktrína rozhodně nebyla Polsku nakloněna, generál Gamelin ji shrnul jedinou větou: „Kdo zaútočí, prohraje“. Zatímco se však francouzská armáda šikovala a čekala na Hitlerovu chybu, na východě probíhala tragédie.

Polská obrana se hroutí

Polský lehký tank 7TP

Pouliční boje

Polský bombardér PZL.37 Łoś

Polská armáda zoufale bojovala, ale za situace, v jaké se ocitla, nebyl úspěšný odpor možný. Polská vojska se nestihla ani plně zmobilizovat a zaujmout určené pozice, když byla země napadena. Polské letectvo utrpělo značné ztráty při prvních náletech Luftwaffe – většinou se však jednalo o cvičné, druholiniové a opravované stroje, protože prvoliniové letouny byly rozmístěny na polních letištích. Časté tvrzení, že během prvních náletů byla zničena většina polského letectva, je ve skutečnosti jedním z mýtů, které se pojí s touto válkou.^[3] Polské letectvo ve skutečnosti přežilo první údery a bojovalo ve válce s obrovskou houževnatostí, přičemž způsobilo německému letectvu všeobecně větší ztráty, než by se dalo očekávat, nicméně situace na zemi byla beznadějná. Nepočetné polské tankové síly organizované zastaralým způsobem nemohly čelit německým tankovým klínům postupujícím vpřed podle inovačních schémat bleskové války. Nemotorizovaná polská pěchota i jízda byly opakovaně masakrovány při přesunech přes otevřený terén, který nedokázaly překonávat dost rychle, nebo ničeny postupně po malých jednotkách, protože se díky neschopnosti rychle se přesouvat a přeskupovat nedokázaly mezi sebou účinně podporovat. Polské letectvo, kterému rychle docházely bomby a náhradní díly, nebylo schopno ani zabezpečit účinné vzdušné krytí polským jednotkám, ani provádět dostatečně silné a koordinované útoky na postupující německé kolony (výrazné úspěchy si vydobyla pouze stíhací brigáda chránící Varšavu a bombardovací brigáda útočící na XVI. armádní sbor generála Höpnera, který musel kvůli jejím útokům požádat o speciální stíhací ochranu. Oba úspěchy však byly časově omezené – v prvním případě ztrátou vhodných letišť a rozpadem systému včasné výstrahy, v druhém ztrátami bombardérů a nedostatkem bomb.^[3] Německé jednotky rychle pronikaly ze severu i jihozápadu k Varšavě. Již 8. září stály jednotky 4. tankové divize na varšavských předměstích.^[4]

Poslední odpor

Setkání německých a sovětských jednotek

Veřejná poprava vzpurných Poláků, v roce 1942

9. září se drcená polská armáda vzepjala k poslednímu zoufalému pokusu alespoň oddálit nevyhnutelný konec. Zoufalý útok trosek armád Poznaň a Pomoří proti levému křídlu a týlu skupiny armád Jih byl veden s úmyslem zastavit její postup a probít se k hlavnímu městu a podpořit jeho obranu (viz bitva na Bzuře). Zpočátku dokázal prudkým úderem rozvrátit a těžce pošramotit německou 8. armádu, ale nepřítel proti němu brzy nasměroval drtivou většinu kapacit Luftwaffe a téměř třetinu skupiny armád Jih. Když pak vzápětí na Kutrzebovy síly zaútočila i skupina armád Sever, bylo rozhodnuto. K Varšavě se podařilo dostat jen malé části jednotek, které měly posílit její obranu. V této době se už zbytky všech západních armád pokoušely probít na východ a v souladu s rozkazy velitele polské armády (Rydz-Śmigłyho) posílit obranu Varšavy a vytvořit obrannou linii na řekách Visla a San. Jejich šance byly minimální a definitivně zhasly 17. září, když se SSSR v souladu s tajnými dohodami přidal k útoku a napadl Polsko z východu. Sovětský úder vedl ze severu Běloruský front pod velením M. P. Kovaljova a z jihu Ukrajinský front v čele se Semjonem Timošenkem.^[4]
Polská vláda i část velení prchlo ze země. 28. září kapitulovala Varšava, 29. září pevnost Modlin, 2. října obránci poloostrova Hel. Jako poslední jednotky kladoucí organizovaný odpor se vzdaly oddíly generála Kleeberga – 5. října. Při útoku na Polsko se Němci dopouštěli válečných zločinů jednak bombardováním civilního obyvatelstva a kolon uprchlíků, jednak vražděním polských válečných zajatců. Například jen od 1. září do 26. října 1939 vykonali Němci 764 hromadných exekucí polských zajatců.

Následky

Operace Peking: Evakuace polských torpédoborců 31. srpna 1939 do britských přístavů

Masakr polských rolníků v roce 1943

Polská armáda utrpěla těžké ztráty, některá města (zejména Varšava) byla těžce poškozena rozsáhlým bombardováním. Země byla obsazena dílem nacistickým Německem, dílem stalinistickým Sovětským svazem a v následných letech musela čelit mimořádným zvěrstvům ze strany obou vítězů. Polsko mělo ze všech států, které poznamenala 2. světová válka, největší procentuální ztráty obyvatelstva (viz Počet obětí druhé světové války). Průběh vojenských operací potvrdil, že se německé vojenské doktríny rozvíjejí správným směrem a předznamenal průběh a výsledek bitvy o Francii, která proběhla v roce 1940. Za druhé světové války zahynulo zhruba 5 600 000 polských občanů (některé zdroje uvádějí 6 miliónů), z toho bylo 3.000.000 obětí židovského holocaustu, 400 tisíc padlých či zavražděných polských vojáků a 2 200 000 civilistů.

Teror

Projekt „rozšiřování Německého životního prostoru“ – násilné vyhánění poláků ze Zamośćké oblasti (1942)

Exhumovaná těla polských povražděných válečných zajatců (Katyňský masakr).

Po obsazení Polska uplatňovali Němci vůči Polákům brutální politiku teroru, odnárodňování a germanizace. Ta byla vykonávána zejména jednotkami SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k popravám polských vojáků i civilních osob, zvláštní pozornost byla věnována polské vyšší vrstvě a polské inteligenci. V rámci „Operace Tannenberg“, která se týkala likvidace polské elity, bylo do 25. října 1939 zavražděno 20-24 tisíc Poláků. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Samostatnou kapitolou byly exekuce polských rolníků a ničení polských vesnic. Němci též prováděli politiku vysidlování z oblastí určených k další germanizaci, přičemž bylo ze svých domovů vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Poláci byli též v masovém měřítku nasazováni na nucené práce, při kterých jich velké množství zahynulo. Ještě hůře než samotní Poláci na tom byli příslušníci židovské menšiny v Polsku – viz holokaust. V Sověty obsazené části země panoval teror stejně ukrutný, jako v té německé. Tragický osud postihl zajaté polské důstojníky a příslušníky inteligence v Sovětském svazu, kteří byli povražděni v rámci tzv. katyňském masakru.

Literatura

• PIEKALKIEWICZ, Janusz. Polské tažení : Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku. Praha : Naše Vojsko, 2007. 328 s. ISBN 978-80-206-0759-1.
• ZALOGA, Steven J. Polsko 1939 : zrození bleskové války. Praha : Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1897-2.

Související články

• Německé zločiny v Polsku za druhé světové války

Galerie

Plán německého úderu	Rozmístění sil německé a polské strany k 1. září 1939	Prolomení polské obrany a postup německých vojsk do 14. září	Likvidace hroutící se polské obrany po 14. září
Výsledek polského tažení	Demarkační linie německých a sovětských jednotek po invazi v září 1939	Německá menšina na území Polska vítá své „osvoboditele“	Děvče, které ztratilo starší sestru po náletu Luftwaffe

Reference

1. ↑ http://www.fronta.cz/dokument/smlouva-o-vzajemne-pomoci-mezi-velkou-britanii-a-polskem
2. ↑ Mečislav Borák v Nástinu dějin Těšínska (1992), str. 107.
3. ↑ ^{3,0 3,1} Glynwed: Stručné shrnutí německo-polské letecké války v září 1939, dostupné: http://www.fronta.cz/strucne-shrnuti-nemecko-polske-letecke-valky-v-zari-1939 (navštíveno: 15. 10. 2008)
4. ↑ ^{4,0 4,1} ŠNAJDR, Miroslav. Operace Barbarossa. Letecká válka 22. června 1941. Praha : Votobia, 2003. 236 s. ISBN 80-7220-148-4. S. 7.  

Externí odkazy

• Letecká německo-polská válka v září 1939 na www.fronta.cz
• Popis Invaze do Polska na serveru valka.cz
• Popis slovenské účasti na invazi na serveru valka.cz
• Invaze do Polska na serveru Vojsko.net
• (polsky) Článek o československém legionu