Nicolae Ceauşescu

Z Multimediaexpo.cz

Nicolae Ceauşescu (1981)

Nicolae Ceaușescu (* 26. ledna 1918, Scornicești, Rumunsko, † 25. prosince 1989, Târgoviște, Rumunsko) byl rumunský politik, v období od 9. prosince 1967 do 22. prosince 1989 prezident Rumunské socialistické republiky, od 22. března 1965 do 22. prosince 1989 generální tajemník Komunistické strany Rumunska a od 28. března 1974 do 22. prosince 1989 třetí předseda Státní rady Rumunské socialistické republiky.

Mládí

Zatčen jako patnáctiletý za šíření komunistických názorů

Nicolae Ceauşescu sa narodil v vesnici Scorniceşti na jihu Rumunska v rodině zemědělce. Jako jedenáctiletý odešel do Bukurešti aby tam pracoval jako obuvnický učeň. V roce 1932 se jako čtrnáctiletý přidal k tehdy ilegální Komunistické straně Rumunska. O rok později reprezentoval „demokratickou mládež“ na protifašistickém sjezdu v Bukurešti a byl zvolený do národního protifašistického výboru. Dne 23. listopadu 1933 je poprvé zatčen za podněcovaní k stávce a distribuci komunistických a protifašistických letáků (vedoucí stranou v Rumunsku byla v té době nacionalistická a fašistická Železná garda). V roce 1934 byl opět zatčen, tentokrát za sbírání podpisů na petici proti procesu se železničními zaměstnanci. Stejného roku je ještě dvakrát zatčen a ve svém spise je vedený jako „nebezpečný komunistický agitátor“ a „aktivní distributor komunistické a protifašistické propagandy“.

V roce 1936 ho vypověděli z Bukurešti a poslali ho do vyhnanství do jeho rodné vsi Scorniceşti. Ceauşescu však přešel do ilegality a vrátil se do Bukurešti, aby pokračoval ve své politické činnosti. V květnu roku 1936 ho chytili a spolu s několika spolupracovníky ho odsoudili na dva roky a šest měsíců v Doftanské věznici.

Po propuštění z vězení roku 1939 poznal při komunistické činnosti svojí budoucí manželku Elenu Petrescu, taktéž komunistickou činitelku. V roce 1940 ho opět uvěznili, tentokrát ho poslali do Jilavské věznice. V roce 1943 byl přesunut do koncentračního tábora v Târgu Jiu, který byl určený pro politické vězně (hlavně z řad Komunistické strany Rumunska), kde se seznámil s Gheorghe Gherghiu-Dejem a s dalšími komunistickými vězni. V roce 1944, kdy Sovětský svaz zahájil invazi do Rumunska, se mu podařilo spolu s dalšími vězni dostat z tábora a byl zvolený za vůdce Unie komunistické mládeže.

V roce 1945 byl jmenován brigádním generálem v rumunské armádě. Mezitím už skončila druhá světová válka a Rumunsko zůstalo v sovětské sféře vlivu, což umožnilo vzestup komunistů. O rok později (1946) se oženil s Elenou Petrescu a byl jmenován regionálním tajemníkem pro Oltenskou oblast. Po tom co se komunisté pod vedením Gheorghe Gheorgiu-Deje definitivně ujali vlády v Rumunsku, se stal Ceauşescu roku 1947 zástupcem ministra zemědělství a potom pracoval jako zástupce velitele ozbrojených sil. V roce 1948 se Komunistická strana Rumunska a jedno křídlo socialistické strany spojilo a vytvořilo Rumunskou dělnickou stranu (rumunsky: Partidul Muncitoresc Român, PMR). S pomocí Gherhgiu-Deje se Ceauşescu v roce 1952 dostal do ústředního výboru. V roce 1954 už byl tajemníkem Ústředního výboru Rumunské dělnické strany a kandidátem na člena Politbyra, jehož plným členem se stal o rok později.

Postup k moci

Snímek z roku 1978

• V mládí vstupuje do ilegální komunistické strany
• 1939 – Žení se s Elenou Petrescu
• 1940 – Je uvězněn. Ve vězení se spřátelí s tehdejším komunistickým vůdcem Dejem
• 1944 – Prchá z vězení upevňuje si pozici ve straně
• 1945 – Kandidát ústředního výboru Komunistické strany
• 1947 – Komunisté se ujímají moci v zemi
• 1948 - 1950 – Ministr zemědělství
• 1950 - 1954 – Náměstek ministra národní obrany
• 1955 – Vedoucí stranického sekretariátu a člen politbyra KS Rumunska
• 1965 – Generální tajemník KS Rumunska
• 1967 – Předseda Státní rady
• 1968 – Kritizuje vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa
• 1974 – Prezident země
• 1989 – Dává rozkaz své ozbrojené tajné policii Securitate (která jej drží u moci) krvavě potlačit demonstrace v Temešváru. V zemi však vypuklo velké povstání, při útěku byl chycen, po krátkém vojenském soudu pak odsouzen i se svou ženou k smrti.

Vůdce Rumunska

Hlavní článek: Rumunská socialistická republika

Propagandistický plakát v Bukurešti z roku 1986, který šířil kult osobnosti k velkému vůdci Rumunské socialistické republiky (Ceauşizmus)

Ceauşescova manželka Elena

Po smrti Gheorghe Ghergiu-Deje se Ceauşescu stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany. První změny, které v tomto postě vykonal bylo přejmenování Rumunské dělnické strany na Komunistickou stranu Rumunska, zavedení nové ústavy 21.srpna 1965 a vyhlášení Rumunska za socialistickou republiku, místo lidové republiky. V 60. letech pozastavil Ceauşescu aktivní působení Rumunska ve Varšavské smlouvě, i když oficiálně zůstala jejím členem. V roce 1966 se Ceauşescu setkal s Josipem Broz Titem, aby projednali spolupráci mezi Rumunskem a Jugoslávií. V tomto roce byl ještě vydán dekret pojednávající o zákaze interupcí, zvýšení daní pro bezdětné páry a jiných opatřeních, jejichž cílem bylo zvýšit porodnost a nárůst obyvatelstva v Rumunsku.

Ačkoli bylo Rumunsko na sovětské straně „Železné opony“, Ceauşescu Sovětský svaz nerespektoval jako autoritu a snažil se o navázání styků se západní Evropou. Sovětům se vzdálil ještě víc, když roku 1967 ustanovil diplomatické styky s Německou spolkovou republikou. Při vojenském zásahu Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968 (Pražské jaro) Ceauşescu odmítl participovat a odsoudil tuto akci, podobně jako Sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979. Na začátku srpna 1969 se Ceauşescu setkal s Richardem Nixonem, který navštívil Rumunsko jako prví zemi v době svého úřadu prezidenta.

V roce 1971 podnikl Ceauşescu návštěvu Číny a KLDR, kde ho zaujal systém národní transformacie, jak byl popsán v programu Korejské dělnické strany. V dubnu roku 1972 navštívil Egypt, kde se setkal s prezidentem Anwarom Sadatem a s Jásirem Arafatem.

Pomník Ceaucescova kultu Palác lidu, 300 vlaků mramoru, 700 tun bronzu, 1000 místností. Dnes v něm sídlí rumunský parlament, ale stále není plně využit

V roce 1974 byl vytvořen titul prezidenta republiky a doživotním prezidentem byl „zvolen“ právě Ceauşescu, který v tomto období začal dávat významné posty ve vládě svým nejbližším lidem, manželce, bratrům, synům a jiným lidem, kterým důvěřoval. Přibližně v tom období začal v Rumunsku proces systematizace, přesídlování ojedinělých obydlí a menších vesnic do měst, který vyvrcholil přebudováním hlavního města. Přibližně jedna pětina centra Bukurešti, včetně kostelů a historických budov byla zdemolována a přebudována. Důsledek procesu systematizace byl vysoký zahraniční dluh Rumunska, který v roce 1979 dosáhl hodnoty přibližně deset miliard dolarů (peníze si Ceauşescu půjčoval od zemí Západu, protože po Ceauşescovým odporu při vojenském zásahu v Československu v roce 1968 nabyly západní země dojem, že Rumunsko je protisovětsky orientované, proto se ho pokusily získat na svojí stranu, čímž se snažily o rozkol ve Varšavské smlouvě). Ceauşescu se to snažil vyřešit zvýšením exportu do zahraničí, na úkor potřeb vlastního obyvatelstva, kterému se postupně začaly nedostávat potraviny, pohonné hmoty a jiné důležité komodity.

Aby se vyřešil vzrůstající hlad obyvatelstva, v roce 1981 byl znovu zaveden přídělový systém na potraviny. V roce 1984 Ceauşescu nechal zbourat část Bukurešti aby tam mohl být postaven Palác lidu, jedna z největších budov na světě, bývalé sídlo Ústředního výboru strany (ÚV RRS), v současnosti sídlo rumunského parlamentu.

Pád

Hlavní článek: Rumunská revoluce v roce 1989

Ceauşescovi sa situace začala vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucený vojensky potlačit protesty studentů v Jasech a dělníků v Brašově.

Ceauşescův hrob na vojenském hřbitově v Bukurešti.

Vysoký dluh Rumunska se v roce 1989 konečně podařilo splatit, ale na úkor jeho obyvatelstva, což se později Ceauşescovi stalo osudným. Dne 16. prosince 1989 vypuklo v Temešváru povstání, které bylo zpočátku věcí jedinců požadujících Ceauşescovu rezignaci, ale postupně se k němu přidávali větší masy lidí, až nakonec byli rumunská armáda a tajná policie Securitate donuceny použít sílu na potlačení. K protestujícím se však přidali i dezertéři z armády a lidi z jiných částí Rumunska a Temešvár se 20. prosince 1989 dostal pod kontrolu demonstrantů.

Revoluce se postupně rozšířila i do Bukurešti, kde spříznění činitelé Securitate podněcovali masy lidí k odporu proti Ceauşescovu režimu. Protestující se shromáždili před budovou ústředního výboru. Ceauşescu se několikrát pokusil promluvit k davu, ale lidé nekompromisně žádali jeho odstoupení a když se 22. prosince 1989 k revoluci připojila i armáda, Ceauşescu spolu s manželkou Elenou se pokusil utéct v helikoptéře, která byla na střeše budovy výboru. Po krátkém procesu, v kterém byli obviněni z genocidy a jiných zločinů, byli společně zastřeleni popravčí četou.

Kult osobnosti

Okolo Ceauşesca existoval rozsáhlý kult osobnosti, který se blížil například kultu Josifa Stalina či Envera Hodži. Tím byli ovlivněni v prvé řadě např. i domácí umělci – ti měli v podstatě dvě možnosti: živořit, nebo vůdce země podpořit a velebit. Oslavná díla vznikala jako na běžícím pásu. Malíři malovali nevkusná plátna „milovaného vůdce lidu“, architekti stavěli paláce za obrovské peníze v době, kdy ekonomická výkonost země nevzrůstala, ba dokonce klesala (byl nedostatek paliv a fungoval přídělový systém). Na vše dohlížela všemocná Securitate s rozvětvenou sítí agentů.

Zahraničí

V západní Evropě i USA byl kupodivu Ceauşescu poměrně oblíben, především pro jeho kritiku invaze do Československa a Afghánistánu. Západ v něm viděl jakéhosi trojského koně uvnitř Varšavské smlouvy – důvodem byla především jeho relativní nezávislost na SSSR; v Rumunsku například nebyly sovětské základny, omezena byla též ale i hospodářská spolupráce s východním sousedem republiky.

Nicolae Ceauşescu se Moskvě postavil i v otázce účasti na LOH 1984. Rumunsko bylo jediným členem sovětského bloku, které odmítlo bojkotovat Olympijské hry v Los Angeles, a rumunská výprava za to při slavnostním zahájení sklidila obrovské ovace.

Politická setkání

S Jugoslávským vůdcem Josipem Titem v roce 1969	Setkání se severokorejským komunistickým revolucionářem, Kim Ir-senem kolem roku 1971	Ceauşescu s prezidentem Kolumbie Misaelem Pastranou (1973)
Ceauşescu s rodinou a jeho budoucím nástupcem, Ionem Iliescem (1976)	Ceauşescu a Juan Carlos I., tehdejší i současný španělský král (1979)	Ceauşescu v Mosambiku (1979)

Externí odkazy