Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Šablona:Článek dne/2018/15
Z Multimediaexpo.cz
Iannis Xenakis (* 29. května 1922, † 4. února 2001) byl rumunsko–řecký avantgardní skladatel vážné hudby 20. století a architekt, narozený v Rumunsku a působící většinu života ve Francii.
Je považován za jednoho z průkopníků elektronické a počítačové hudby. Nejvýznamnějším skladatelovým přínosem je rozvoj zvukových možností hudby v rámci jeho konceptu matematické aplikace, identického přenosu nebo transkripce konkrétní umělecké výpovědi do jakéhokoliv jiného druhu umění. Na samém počátku svých aktivit neměl Xenakis za sebou žádnou oficiální hudební studium, hudba mu byla pouhým „hobby“. Díky příležitostným setkáním se však jeho prvními učiteli stali osobnosti, jako Arthur Honegger, Darius Milhaud a Olivier Messiaen, kteří ho - i když zcela neformálně - přiměli k důslednějšímu studiu skladby, harmonie a dalších oblastí hudební fenomenologie. Díky jejich vlivu posléze korigoval své rané práce, přesto však po celý život dával přednost vlastním postupům.
Během svého působení v Le Corbusierově ateliéru skládá Xenakis ve svých 32 letech své první velké hudební dílo „Metastasis“ (1954). Tato skladba pro smyčce a zvukové efekty se posléze stává inspirací pro novou hudební generaci, pracující s artificiálními zvukovými strukturami. Skladba vznikla v souvislosti s Xenakisovou prací architekta na designu pavilonu firmy Phillips pro světovou výstavu v Bruselu. Dílo Xenakise-skladatele inspirovalo Xenakise-architekta k vytvoření paralely jeho struktury v hyperbolickém tvaru i materiálu, ze kterého byl pavilon postaven. Zajímavou skutečností, která se váže ke společné historii vzniku skladby i stavby je fakt, že v pavilonu měla premiéru skladba Poème Électronique, jejímž autorem je Edgard Varèse, kterého lze považovat za přímého předchůdce a nepochybně i za významného inspirátora Xenakisova způsobu tvorby.
Pro Xenakise jsou typické skladby pro velké množství nástrojů. Hráči jsou rozptýleni mezi posluchači a součástí struktury skladby jsou ambietní zvuky, sice sofistikované, přesto však ve své podstatě náhodné. Používá k tomu účelu jak vlastní lidskou masu, tak i artificiální zvuky nejrůznějšího původu. Na přelomu padesátých a šedesátých let komponuje i výhradně s užitím zvuků artificiálních a elektronických, kdy zdrojem finálního produktu jsou magnetofonové záznamy. S postupem času se v Xenakisově tvorbě nepromítá jen výše uvedený „modus operandi“, ale též inspirace antickou kulturou, především dramatem, což se promítá do ústředních témat velké části jeho prací (Medea, Persepolis, Kassandra, Herma, Nomos). Nemalou inspirací byla pro skladatele též lidová hudba. Xenakis rozhodně nezůstal u rigidní a mechanické aplikace meta-art, což se projevilo hlavně v jeho pozdějších pracích, kde je relativizace původního konceptu ve smyslu jeho důsledného uplatňování nepochybná. Teoretický předpoklad zde působí spíše jako základní princip tvorby, nikoli jako všudypřítomná a svazující poučka nebo matematický vzorec práce.