Svatá trojkombinace

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 3. 11. 2013, 10:11; Sysop (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Termín svatá trojkombinace se používá obvykle v souvislosti s instalací open source programů jako sarkastické označení trojice příkazů configure, make a make install.

Důvodem vzniku tohoto hanlivého označení je nespočet různých návodů a článků, ve kterých autoři neuváženě doporučují instalovat program ze zdrojových kódů ručně zadanou posloupností příkazů mezi něž uvedené patří, ačkoliv je většinou k disposici lepší alternativa — využití balíčkovacího systému dané distribuce operačního systému.

Kompletní postup instalace programu ze zdrojových kódů sestává obvykle z následujících činností:

Stažení archivu se zdrojovými kódy
Rozbalení archivu (např. tar -xzf jméno_programu.tgz)
Příprava pro kompilaci na daném systému – příkaz configure provede nastavení parametrů pro kompilátor např. podle typu procesoru, dostupných knihoven a umožňuje uživateli upravit některé parametry, které nelze měnit za běhu programu
Sestavení (kompilace) programu – příkaz make
Vlastní instalace – příkaz make install zkopírování součástí programu na obvyklá místa v systému

Tento postup má značnou výhodu, že je prakticky nezávislý na použitém operačním systému (pokud je daná rodina programem podporována), ale mnoho nevýhod:

pracnost a neintuitivnost
náročnost na čas (u větších programů trvá kompilace v řádu hodin i na současných nejrychlejších PC)
problematičtější odinstalace (někdy je možné v původním adresáři, odkud byl program instalován, spustit příkaz make uninstall)
někdy nutná dobrá znalost systému pro postinstalační/odinstalační zásahy (přidávání zvláštních uživatelských kont, zásahy do startovacích skriptů atp.)
uživatel si musí udržovat přehled o instalovaném software sám
uživatel musí sám zajistit sledování (bezpečnostních) aktualizací
není zaručená kompatibilita s ostatními komponentami v systému (bezchybný chod dané verze programu)

Řadu uvedených problémů řeší použití balíčkovacích systémů; jedinou podmínkou je, aby byl program dostupný i ve formě balíčku pro danou distribuci operačního systému (resp. obvykle je možnost naimportovat i balíčky z jiné distribuce), což u běžně užívaných programů není problém.

Mezi běžně používané balíčkovací systémy patří:

pro Windows: Windows Installer (.msi)
pro Linux: Debian package (.deb — Debian GNU/Linux, Ubuntu …), RPM Package Manager (.rpm — RedHat, Fedora Core, Mandriva Linux …), Portage (.ebuild — Gentoo Linux)
pro Mac OS: Installer (.pkg)
pro BSD: PC-BSD Installer (.pbi — PC-BSD), Ports Collection (FreeBSD)

Většina balíčkovacích systémů používá k instalaci tzv. binární balíčky, tedy archivy obsahující již zkompilovaný program, některé ale umožňují zvolit tzv. zdrojový balíček a provést kompilaci ze zdrojových kódů. Jiné systémy instalují ze zdrojových kódů (které ani nemusí být součástí balíčku, ale balíčkovač je stahuje odděleně) a binární formu nabízí třeba jen jako alternativu u vybraných programů.

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii