Tovaryšstvo Ježíšovo

Z Multimediaexpo.cz

Sv. Ignác z Loyoly, zakladatel Tovaryšstva Ježíšova

Papež Pius VII., který od počátku svého pontifikátu pracoval na obnovení řádu. Již v roce 1801 jej fakticky povolil na ruském území a po několika dalších místně ohraničených rozhodnutích své úsilí završil v roce 1814, kdy řád obnovil celosvětově.

Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Iesu, zkr. SI nebo SJ, jezuitský řád) je jeden z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů římskokatolické církve. Založen byl sv. Ignácem z Loyoly roku 1534 a stal se jedním z nejvlivnějších řádů světa. V roce 1773 jej papež Klement XIV. na nátlak evropských panovníků zrušil, řád ale fakticky nikdy zcela nezanikl a v roce 1814 jej papež Pius VII. celosvětově obnovil. Jeho členové jsou známi jako jezuité.

V současné době má řád přibližně 20 200 členů. Jeho činnost se soustřeďuje zejména na pastorační a misijní činnost a na oblast vědy a vzdělávání. Členové řádu připojují za své jméno zkratku SI, případně její mutaci pro jazyk, který při psaní použili (v češtině SJ, dříve TJ). Současným generálem řádu je Adolfo Nicolás.

Na území České republiky působí Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, která zde provozuje 8 domů. Českým provinciálem je František Hylmar.

Tovaryšstvo Ježíšovo je mužský řád bez paralelní ženské větve, určitou podobnost ale lze nalézt u samostatných ženských řeholních společenství. Jde zejména o kongregace Anglických panen (Congregacio Jesu, asi 2700 sester) či sester Sacré-Coeur (asi 4200 sester). U nás působí Anglické panny a také poměrně mladá^[1] Společnost sester Ježíšových s několika desítkami členek.^[2]

Jedinou ženou, která kdy byla do řádu přijata, ovšem jen do nižšího stupně bez složení řeholích slibů, byla španělská infantka Jana Španělská, dcera císaře Karla V. a osobní přítelkyně Ignáce z Loyoly; její příslušnost k řádu však byla chována v přísném utajení.

Historie řádu

Zřízení řádu bylo jednou z reakcí katolické církve na reformaci. Tovaryšstvo Ježíšovo vzniklo 15. srpna 1534, kdy sedm studentů Université de Paris vedených Ignácem z Loyoly složilo vstupní sliby v kapli sv. Denise na Montmartru. Zakládajícími členy nové řeholní společnosti byli vedle Ignáce, který se stal prvním generálem řádu, Španělé František Xaverský, Alfonso Salmeron, Diego Laínez a Nicolás de Bobadilla, Savojčan Petr Faber a Portugalec Simão Rodrigues.

Hlavní činnosti řádu byla misijní, vzdělávací a vědecká činnost.

Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci zobrazuje, jak Ignác z Loyoly přijímá papežskou bulu Regimini militantis Ecclesiae od papeže Pavla III. Namaloval Jan Kryštof Handke po roce 1743

27. září roku 1540 byl vznik řádu stvrzen bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Do Prahy přišli první jezuité v dubnu roku 1556. Ve své koleji, která byla pojmenována jako Klementinum, řád zřídil ještě téhož roku gymnázium a zároveň tam byly konány zkoušky z filosofie a teologie. Roku 1562 dal král koleji právo udílet z těchto věd doktorské grady, čímž ji postavil na úroveň universitě. Ta vyučovala zprvu latinsky, ovšem postupem po příchodu českých příslušníků řádu se výuka počeštila. Postupně byly zakládány jezuitské koleje v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci, Chomutově, Kladsku, Olomouci, Brně a Opavě. Jezuité se angažovali v kázání, které bylo stejně jako výuka nejprve latinské a německé, posléze také české. Po bitvě na Bílé hoře byla hlavní náplní činnosti řádu v Českých zemích zejména rekatolizace. Roku 1622 byla Tovaryšstvu Ježíšovu svěřena výuka na Karlově univerzitě, dále pokračovala činnost ve školství, vědách, umění a kultuře. V 2. polovině 18. století se vliv jezuitů začal omezovat a roku 1773 byl řád na nátlak evropských panovníků papežem Klementem XIV. zrušen (část ho ale přetrvala v Rusku).

Zrušení Řádu roku 1773

Úvod

Zrušení Jezuitů v Portugalsku, Francii, Obojí Sicílii, Parmě a ve Španělském impériu roku 1767 bylo výsledkem mnoha politických tahů spíše nežli teologických sporů. Podle dokumentu Dominus ac Redemptor z 21. července 1773 papeže Klementa XIV. bylo Tovaryšstvo Ježíšovo zrušeno. Avšak v nekatolických zemích, Rusku a Prusku, kde autorita papeže nebyla uznávána, byl tento příkaz ignorován. Centrum jezuitského školství se přesunulo z Antverp do Bruselu, kde pokračovali ve své činnosti až do roku 1788, kdy byla jejich činnost také zakázána.

Přehled

Řada politických střetnutí mezi různými monarchiemi, obzvláště Francií a Portugalskem, začala územními různicemi roku 1750 a vyvrcholila přerušením diplomatických styků, rozpuštěním Tovaryšstva ve většině Evropy a dokonce i několika popravami. Portugalsko, Francie, Obojí Sicílie, Parma i Španělsko byly zapleteny do alespoň jedné z těchto záležitostí. Konflikt vypukl díky obchodním sporům, roku 1750 v Portugalsku, roku 1755 ve Francii, a na sklonku 50. let na Obou Sicíliích. Roku 1785 využila vláda Josefa I. Portugalského ubývajících sil papeže Benedikta XIV. a deportovala Jezuity z Ameriky poté, co vykázala Jezuity i jejich domorodé spolupracovníky z misií. Formálně řád zakázala roku 1759. Roku 1762 schválil pod tlakem mnoha skupin – ať již v rámci církve či od světských myslitelů po královu milenku - francouzský parlament zákon proti Tovaryšstvu. V Rakousku a Obojí Sicílii byl řád zakázán výnosem z roku 1767. V reakci na antiklerikální výstřelky Francouzské revoluce, hlavně po roce 1815, byla církvi opět přisouzena vítanější role v oficiálním evropském životě, a národ za národem začal obnovovat Jezuity. Moderní pohled na zrušení řádu je, že šlo spíše o výsledek řady politických a ekonomických konfliktů a prosazení nezávislosti jednotlivých zemí na katolické církvi než o teologické rozpory. Vyhnání Jezuitů z římskokatolických národů Evropy a jejich koloniálních říší je také považováno za první “triumf” světských představ osvícenců, poněkud poplatné antiklericismu Francouzské revoluce. Potlačení je také často vnímáno jako pokus monarchů o získání kontroly nad příjmy a obchodem, tehdy převážně ovládané Tovaryšstvem. Katoličtí historici často poukazují na osobní konflikt mezi papežem Klementem XIII. (1758-1769) a jeho příznivci na straně jedné s “korunním” kardinálem podporovaným Francií na straně druhé.

Portugalsko

Vyhnání Jezuitů z Portugalska bylo omezeno na osobní roztržky s prvním ministrem Josefa I. Portugalského, markýzem de Pombal. Ať již šlo o Pombela či Portugalsko všeobecně, konflikt s Jezuity započal díky výměně portugalského koloniálního teritoria v Jižní Americe se Španělskem. Podle tajného ujednání z roku 1750 přenechalo Portugalsko Španělsku sporné území kolonie San Sacramento v ústí řeky Uruguay výměnou za “Seven Reductions of Paraguay”, samosprávné jezuitské misie, jež byly formálně španělskou kolonií. Domorodým Guarani, kteří žili na území misií, bylo přikázáno opustit svou zem a usídlit se za řekou Uruguay. Vzhledem ke krutým podmínkám indiáni pozvedli své zbraně proti kolonialistům, čímž propukla takzvaná Válka Guarani; pro Indiány skončila naprostou katastrofou. Podle Portugalska tím byli vinni Jezuité. V Portugalsku vypukla doslova válka buřičských letáků, v níž byli Jezuité bráněni i pohaněni. Představeným Jezuitů, nařčeným z pokusu o vybudování nezávislé říše v Novém světě, bylo zapovězeno pokračovat v územní správě svých bývalých misií, a portugalští Jezuité byli posláni pryč od královského dvora. 1. dubna 1758 se podařilo získat od letitého papeže Benedikta XIV dokument, pověřující portugalského kardinála Saldanha, doporučeného markýzem de Pombal, vyšetřením obvinění vzneseným proti Jezuitům ve jménu Portugalského krále. Benedikt byl skeptický k závažnosti údajných zločinů. Nařídil rychlé vyšetření, ale tak, aby bylo ochráněno dobré jméno Tovaryšstva, a o všech záležitostech si přál být osobně informován. Uplynul však pouhý měsíc, když 3. května stařičký papež zemřel. 15. května kardinál Saldanha, ač obdržel papežův dokument jen před čtrnácti dny, “opomněl” řádně navštívit Jezuitské domy, jak mu bylo přikázáno, a prohlašoval, že Jezuité jsou špatní a provozují nezákonné, veřejné a skandální obchody jak v Portugalsku, tak v jeho koloniích. Během sede vacante (období mezi úmrtím papeže a zvolením nového) Pombal rychle jednal; během tří týdnů byl Jezuitům zabaven veškerý majetek v Portugalsku, a než se kardinál Rezzonico stal papežem Klementem XIII., 6. června 1758, vyvlastění v Portugalsku bylo dokončeno. Poslední kapkou pro Portugalský královský dvůr byl pokus o vraždu krále Josefa I. 3. září, o níž prý Jezuité předem věděli. Díky tomu došlo k zatčení a posléze upálení Gabriela Malagridy, jezuitského zpovědníka Leonora Távory. Tento šlechtic byl obviněn z vraždy a uvězněn i se svou rodinou; jejich jmění bylo zabaveno, rodinný palác zničen a jeho základy zasoleny. Všichni mužští členové rodu byli popraveni a jen díky přímluvě královny Marianny a Marie Františky, dědičky trůnu, byly stejného osudu ušetřeny alespoň ženy i děti. Jméno této rodiny bylo vymazáno. Jezuité byli vyhnáni z království a někteří významní představitelé řádu, kteří nebyli portugalské národnosti, byli uvězněni. Roku 1759 byl řád postaven mimo zákon. Portugalský vyslanec v Římě byl povolán zpět a papežský nuncius poslán domů s ostudou. Vztahy mezi Římem a Portugalskem se ocitly na bodu mrazu až do roku 1770.

Francie

Potlačení Jezuitského řádu ve Francii začalo na francouzské ostrovní kolonii Martinique, kde mělo Tovaryšstvo velké obchodní investice. Nezaměřovali se – a ani to neměli povoleno – na obchod za účelem zisku více, než ostatní řády, ale jejich velké plantáže v misiích zahrnovaly velké množství místních obyvatel, kteří pracovali za podmínek obvyklých v tropickém koloniálním zemědělství 18. století. To bylo dovoleno, zčásti proto, aby se pokryly náklady na misie, zčásti proto, aby domorodci nakonec nebyli nuceni pracovat v haciendách za ještě horších podmínek. Otec Antoine La Valette, představený misie na Matinique, řídil tyto plantáže s velkým úspěchem, a stejně jako světští vlastníci plantáží potřeboval půjčky peněz k expanzi nevyužitých zdrojů kolonie. Ale po vypuknutí Sedmileté války s Británií byly ukořistěny jeho lodě, nesoucí zboží v ceně 2 000 000 liver a La Vallete nebyl schopen splácet obrovské sumy. Jeho věřitelé se obrátili na prokurátora řádu v Paříži a žádali zaplacení. Prokurátor však odmítl zodpovědnost za dluhy nezávislé misie, nabídl však vyjednávání o smíru. Věřitelé šli k soudu a roku 1760 byl vydán příkaz, aby Tovaryšstvo zaplatilo, a povolení k exekuci. Otcové se na radu svých právníků odvolali k parlamentu. To se ukázalo být zcela chybným krokem. Nejen proto, že parlament potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, ale když se tato věc jednou dostala do jejich rukou, byli nepřátelé Jezuitů odhodláni zasadit jim tvrdou ránu. Nepřátelé jakéhokoliv druhu se spojili. Jansenité byli početní mezi řadami ortodoxních, Sorbonna se připojila ke Gallikanům, Filisofům a Encyklopedistům. Ludvík XV. byl slabý; jeho choť i děti stály na straně Jezuitů; jeho přičinlivý první ministr, hrabě de Choiseul, a jeho hlavní milenka, markýza de Pompadour, které Jezuitský zpovědník odmítl udělit rozhřešení, neboť žila s králem Francie ve smilstvu, byli pevně odhodlaní protivníci. Rozhodnost parlamentu smetla jakoukoliv opozici. Útok na Jezuity byl započat Jansenistickým sympatizérem, Abbé Chauvelinem, 17. dubna 1762, který obžaloval představenstvo Jezuitů, což bylo veřejně šetřeno a rozebíráno v nepřátelském tisku. Parlament zveřejnil jeho Extraits des assertions, složené z pasáží z teologických a kanonických spisů Jezuitského řádu, v němž bylo uváděno, že Jezuité učí bludy a zvrácenosti. 6. srpna roku 1762 bylo konečně zveřejněno odsouzení Tovaryšstva k zániku, avšak králova intervence přinesla osm měsíců prodlení; mezitím navrhl dvůr kompromis. Pokud se francouzští Jezuité zřeknou příslušnosti k řádu a podřídí se francouzským kněžím tak, jako kněží Gallické církve, Koruna je stále bude chránit. Navzdory nebezpečí, jež nutně vyplývalo z odmítnutí, Jezuité nesouhlasili. 1. dubna 1763 byly veškeré jejich školy uzavřeny a později, 9. března roku 1764, byli nuceni zříci se svých slibů pod pohrůžkou vyhnanství. Na konci listopadu téhož roku král podepsal edikt, rozpouštějící Tovaryšštsvo po celém svém území, i když byli stále chráněni některými provinčními parlamenty, například ve Franche-Comté, Alsace a Artois. Ale v hrubém nárysu ediktu chyběla klauzule prohlašující, že Jezuité jsou špatní; a dopis Choiseilovi zakončil slovy: “Pokud přijmu rady ostatních pro klid své říše, pak ty musíš udělat změny, které jsem zamýšlel, nebo neučiním nic. Neříkám více, abych snad neřekl příliš mnoho.”

Španělsko a Neapol

Potlačení Jezuitů ve Španělsku a ve španělských koloniích a jeho državě království Neapolském, se neslo v duchu mlčenlivosti; a ministři Karla III. si nechali své mínění pro sebe, stejně jako král, který jednal pod tlakem “bezodkladných, spravedlivých a nezbytných příčin, které si vyhrazuji pro svou korunovanou hlavu”. Korespondence Bernarda Tanucciho, antiklerikálního ministra Karla III. v Neapoli obsahuje veškeré idey, jež byly čas od času vodítkem španělské politice. Karlovu vládu vedl hrabě Aranda, čtenář Voltaira, a jiní liberálové. Na zasedání rady 29. ledna 1767, bylo ujednáno vyhoštění Tovaryšstva Ježíšova. Tajné příkazy, jež měly být otevřeny o půlnoci mezi 1. a 2. dubnem téhož roku, byly odeslány na radnice každého města, v němž sídlili Jezuité. Plán postupoval hladce. Toho rána putovalo asi 6 000 Jezuitů na pobřeží jakožto trestanci, kde byli deportováni; nejprve do Papežského státu, poté na Korsiku, závislé území města Janov. Díky izolaci španělských misií v Kalifornii tam, stejně jako do ostatních částí Nového Španělska, výnos dorazil až v červnu, byl však odložen do 30. listopadu, kdy přijel nový guvernér se zprávami. Jezuité ze čtrnácti provozních misií se shledali v Loretu, odkud odešli 3 února 1768 do exilu. Na sklonku roku se dostal královský rozkaz i na jezuitské misie na jihu Filipín, takže Jezuité byli vyhnáni z celého Španělského dominia. Tanucci prosadil podobnou politiku v Bourbonské Neapoli. 3. listopadu byli Jezuité bez soudu a dokonce i bez obžaloby vyvedeni za hranice do Papežského státu pod pohrůžkou smrtí při pokusu o návrat. Změna ve španělských koloniích v Novém světě byla zvláště patrná, hlavně ve vzdálených osadách, jež byly často spravovány misiemi. Takřka každou noc zmizely v misijních městech “černé róby” (jak byli nazýváni Jezuité) a nahradily je “šedé róby” (Františkáni).

Parma

Nezávislé vévodství Parmské byl nejmenší Bourbonský dvůr, v němž byla vévodkyní nejoblíbenější dcera Ludvíka XV. Parma byla ve svém antiklericismu tak agresivní, když došla zpráva o vypuzení Jezuitů z Neapole, že papež Klement XIII. jí adresoval 30. ledna 1768 veřejné varování, hrozíc vévodství církevním zavržením, což nebyl příliš diplomatický tah. Díky tomu se Bourbonské dvory obrátily v hněvu proti Svatému Stolci, a dožadovaly se konečného rozpuštění Jezuitů. Parma jakožto předběžné opatření vypudila Jezuity ze svého území, přičemž zkonfiskovala veškeré jejich vlastnictví.

Papež Klement XIV.

Papež se zabýval zrušením Jezuitů, dokument největšího významu byl napsán v listopady roku 1772 a podepsán 21. července roku 1773 – bula, rušící Jezuitský řád navždy a neodvolatelně, Dominus ac Redemptor Noster:

“Hnáni tak mnohými a tak důležitými faktory, a, jak doufáme, přijímajíce pomoc z přítomnosti a vnuknutí Ducha Svatého; nuceni, krom toho ještě, nevyhnutelností našeho úřadu, jež nám přísně zakazuje smír, trvání na vlastním názoru, a zajištěním míru a klidu v Křesťanské republice, a zbavujeme se jakékoliv překážky jež by tomu mohla zapříčinit potíže; majíce dále uváženo, že tak řečené Tovaryšstvo Ježíšovo nemůže déle nésti toto hojné ovoce, a tyto velké výhody, v pohledu z něhož bylo založeno, schváleno tolika našimi předchůdci, a obdařeno tolika rozsáhlými privilegii; toto, na druhou stranu, bylo velmi obtížné, ne-li přímo nemožné, že církev by mohla znovu nabýt onen jistý a trvalý mír, z něhož již zmíněné Tovaryšstvo žilo; v důsledku tohoto dokumentu, a odhodláni ze specifických důvodů, jež jsme zde uvedli, a tlačeni dalšími motivy, kteréžto moudrost a dobrá vláda církve určovala; díky znalostem, jež si vyhrazujeme pro sebe; srovnáváním s našim předchůdcem, a zvláště pro Řehoře X. na generálním koncilu v Lyonu; raději tedy. V tomto případu jsme se rozhodli nad osudem společenstva, řazeného mezi žebravé řády, obojí z jeho instituce a jeho privilegií; po zralé úvaze, učiníme, dle našeho jistého přesvědčení, ve vší plnosti našeho apoštolského stolce, zrušení a odstranění řečeného řádu: zbavujeme je jakýchkoliv aktivit, jejich domů, škol, kolegií, nemocnicí, území a, ve zkratce, jakýchkoliv dalších míst absolutně, v jakémkoliv království či provincii, v nichž mohou být umístěny: rušíme a anulujeme jejich statusy, zákony, zvyklosti, nařízení a ustavení; i ty, jež byly stvrzeny slibem a schváleny Svatým Stolcem či jinak (...) Ohlašujeme všem, jakémukoliv druhu autority; představenstvu, provinciálům, vizitářům a všem představeným tak řečeného Tovaryšstva, že jsou provždy odvoláni a zrušeni, ať již tyto autority byly jakéhokoliv druhu, stejně tak v záležitostech duchovních i světských (...)”

Jezuité mohli až do roku 1814 dále působit jen v Rusku a Prusku.

Návrat Jezuitů

Roku 1814, kdy se Napoleonské války chýlily ke konci, byl na Vídeňském kongresu obnoven politický řád Evropy ve značném rozsahu; po letech bojů a revolucí, během nichž byla církev perzekvována jakožto agent starých pořádků a utlačována pod vládou Napoleona. S tím, jak se politické klima Evropy poněkud stabilizovalo a mocní monarchové, ježto volali po zrušení Jezuitů, již pozbyli své síly, papež Pius VII. se zasadil o obnovení řádu Tovaryšstva Ježíšova v katolických zemích Evropy. Co se samotného Tovaryšstva týče, to se na prvním generálním shromáždění po obnově usneslo, že bude rozvíjet svou činnost i nadále stejným směrem jako před zrušením, jež bylo přikázáno roku 1773. Řád působí dodnes.

Činnost řádu

Činnost řádu se od počátku soustřeďuje zejména na pastorační a misijní činnost a na oblast vědy a vzdělávání.

Jezuitské školství

Papežská univerzita Gregoriana

Jezuitské školy od počátku patří k elitě katolického školství a i v současné době mají dobrou pověst, byť jich již není tolik jako např. v 17. a 18. století. Mezi nejvýznamnější univerzity provozované dnes řádem patří mimo jiné i Boston College, která je zároveň sídlem největší jezuitské komunity na světě, a především historicky první jezuitská univerzita, Papežská univerzita Gregoriana v Římě, kterou založil v roce 1551 sv. Ignác z Loyoly a která náleží k nejprestižnějším univerzitám světa v oblasti teologie. Nutno však dodat, že na těchto školách, zejména v minulosti nebyla svoboda vyznání.

Působení v českých zemích

Do českých zemí byli jezuité povoláni roku 1556. Podnětem k jejich příchodu byl dopis, který roku 1554 poslala Ignáci z Loyoly česká katolická strana. Určitá jednání s ním vedl i král Ferdinand I. Jezuité v českých zemích působili do roku 1618. Poté byli vykázáni nekatolíky a nazpět se vrátili až roku 1620 po bitvě na Bílé hoře. Jezuité u nás prováděli takzvané vnitřní misie, jejichž cílem byla rekatolizace. Jejich působení je někdy vnímáno rozporně. Podporovali vzdělanost a zakládaly školy (základní, střední i vysoké), které měly vynikající úroveň vzdělání, na druhé straně v těchto školách neexistovala svoboda vyznání a byla praktikována i cenzura části česky, německy, latinsky a francouzsky psané literatury, včetně fyzické likvidace knih. Příkladem může být dílo Jana Amose Komenského, z nějž mohly být (po cenzurních úpravách) vydávány pouze některé učebnice. Mnoho faktů o fungování jezuitské cenzury v českých zemích bylo ovšem díky různým politickým tlakům a aktuálním náladám ve společnosti také často zkreslováno a zjednodušováno (vizte případ pátera Koniáše). Jezuité také při násilné rekatolizaci využívali i nátlakové prostředky světské moci.^[3] Česká společnost proto na tento řád pohlíží spíše negativně.

Řádové domy České provincie Tovaryšstva Ježíšova dnes existují v Brně, Českém Těšíně, Děčíně, Kolíně, Olomouci a Praze a na moravských poutních místech Hostýn a Velehrad, společný česko-slovenský noviciát pak existuje v Ružomberoku. Mezi nejvýznamnější činnosti řádu v Česku patří správa výše zmíněných poutních míst, pastorace studentů a mladých lidí, výchova a vzdělávání. V Děčíně zahájila 1. září 2008 výuku řádová druhostupňová Křesťanská základní škola Nativity, první jezuitská škola v Česku od zrušení církevních škol komunistických režimem. Mimo to jednotliví členové řádu působí jako učitelé na různých školách, především teologických fakultách univerzit a Stojanově gymnáziu na Velehradě.

Někteří známí členové řádu

• Ignác z Loyoly (1491–1556)
• František Xaverský (1506–1552)
• Petr Canisius (1521–1597)
• Matteo Ricci (1552–1610)
• Friedrich Spee (1591–1635)
• Bedřich Bridel (1619–1680)
• Bohuslav Balbín (1621–1688)
• Samuel Fritz (1654–1725)
• Antonín Koniáš (1691–1760)
• Josef Dobrovský (1753–1829)
• Michal Pro (1891–1927)
• Karl Rahner (1904–1984)
• Hans Urs von Balthasar (1905–1988)
• Tomáš Špidlík (1919–2010)
• Anthony de Mello (1931–1987)

Přenesený význam

Antikatolicky zaměření lidé používají úsloví „Ty jsi ale jezuita!“; myslí tím, že ten druhý je bezcharakterní a všeho schopný manipulátor.

Jezuité v beletrii

• Známý je epigram ideového odpůrce jezuitů Karla Havlíčka: Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jesoviti.
• Zápornou roli hrají jezuité také v románech Aloise Jiráska.
• Jiný pohled na historii nabízí Jiří Šotola ve svém románu Tovaryšstvo Ježíšovo, jenž se zaobírá bezvýznamnou rolí jednotlivce v soukolí moci. Popisuje působení jezuitského řádu v Českých zemích 17. století.
• Čtivé zpracování oblíbených klišé z lidového čtiva 19. století je podáno v Krvavém románu Josefa Váchala (zfilmováno 1992).

Literatura

• BÍLEK, Tomáš Václav. Tovaryšstvo Ježíšovo a působení jeho v zemích království Českého vůbec a v kollegiu Pražském u sv. Klimenta zvláště. Praha : vl. n., 1873. 44 s. Dostupné online.  
• BÍLEK, Tomáš Václav. Statky a jmění kollejí jesuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a jiných ústavů v království Českém od císaře Josefa II. zrušených. Praha : Bačkovský, 1893. 472 s. Dostupné online.  
• CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí : kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 637 s. ISBN 978-80-7106-942-3.  
• CEMUS, Petronilla, a kol. Bohemia Jesuitica 1556-2006. Praha : Karolinum, 2010. 1512 s. ISBN 978-80-246-1755-8.  
• ČERNÝ, Karel; HAVLÍK, Jiří M. Jezuité a mor. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 214 s. ISBN 978-80-7106-967-6.  
• ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo : jezuité v Čechách. 2. vyd. Praha : Hart, 2002. 264 s. ISBN 80-86529-30-4.  

Reference

1. ↑ http://www.hostyn.cz/ssj.htm
2. ↑ http://www.jesuit.cz/charakteristika.php
3. ↑ http://citanka.cz/toISO-8859-2.en/komensky/perz2-103.html

Externí odkazy

• Česká provincie jezuitů
• Jezuité v Evropě
• Jezuitský řád
• Jezuité (Z cyklu České televize o církevních řádech v České republice "Zasvěcení") - video on-line v archivu ČT
• Jezuitský řád - video z cyklu České televize Historický magazín