Naděžda Kavalírová

Z Multimediaexpo.cz

Neutralita tohoto článku je celkově zpochybněna.   Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.   Pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění.

Naděžda Kavalírová na festivalu Mene tekel. Dává rozhovor po odhalení pamětní desky rozehnanému pochodu studentů na Pražský Hrad, události ze dne 25. 3. 1948.

MUDr. Naděžda Kavalírová, rozená Morávková (* 13. listopadu 1923 Opočno) je předsedkyně Konfederace politických vězňů České republiky a od prosince 2007 předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.^[1] V mládí byla členkou České strany národně sociální a studovala medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. 25. února 1948 se zúčastnila pochodu studentů na Hrad, po únorovém převratu vystoupila ze strany na protest proti její kapitulaci před tlakem komunistů. V březnu 1948 byla jako politicky nespolehlivá vyloučena ze všech vysokých škol v Československu. V roce 1949 se vdala za JUDr. Jiřího Kavalíra, soudce u Krajského soudu v Praze a člena KSČ, který později působil jako legislativec na ministerstvu vnitra. Pracovala jako vrchní sestra v Závodním ústavu národního zdraví Jáchymovské doly.^[2] Podle spisu StB s krycím názvem „Zpěvačka“ byla zaměřená proti režimu – manžela například nepouštěla na komunistické schůze a zapírala ho, když se po něm doma jeho kolegové straníci vyptávali.^[3] V roce 1956 byla zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu za údajnou vlastizradu a špionáž. Podle spisu její vina spočívala v tom, že si psala s člověkem, se kterým se znala z doby studií před rokem 1948, který emigroval a měl na území Československa vytvářet špionážní síť.^[3] Z vězení byla propuštěna v roce 1959. Poté pracovala jako pomocná dělnice, dělnice na soustruhu a později jako úřednice Národního výboru v Praze 9. Kavalírová byla v době normalizace 18 let zaměstnána na ministerstvu práce a sociálních věcí jako samostatný odborový referent. Podle dotazníku z roku 1978, podepsaného Kavalírovou a zveřejněného v říjnu 2009 iDnes byla členkou Svazu československo-sovětského přátelství, ROH, kde zasedala v úsekovém výboru a provozní komisi, Československého červeného kříže, Československého svazu žen, kde byla v Ústředním výboru, Československého svazu pro tělesnou výchovu.^[2] Kavalírová to popírá a zpochybňuje pravost dokumentu.^[4] Po revoluci se ujala vedení KPV, kde po dlouhou dobu tolerovala příslušníky StB.^[5] Podařilo se jí však vytvořit nadstandardní vztahy s politickou reprezentací, mimo jiné s Hradem či KDU-ČSL. Její autoritativní činnost a vedení KPV je předmětem kritiky. Jednání a volby předsednictva jsou neveřejná, média na ně mají vstup zakázán, stejně jako kritici vedení z řad členů. Podle kritiků jim Kavalírová v rozporu se stanovami pozastavuje členství, nebo je přímo vylučuje.^[2] Poprvé Kavalírová pozastavila členství Vladimíru Hučínovi, bývalému pracovníku BIS a přesto že ho soud po letech osvobodil, jeho členství v KPV obnoveno nebylo. Stejně tak postupovala s těmi, kteří se Hučína zastali a Kavalírovou kritizovali. Ústřední revizní komise v srpnu 2009 konstatovala, že předsednictví ani rada KPV nemají oprávnění členy vylučovat, to může jen sněm místní pobočky, a dále že důvodem vyloučení nemůže být kritika.^[2] Proti této praxi Kavalírové protestovala například pobočka KPV v České Lípě, koncem 2009 se vzbouřila celá pražská pobočka KPV.^[2] Zdena Mašínová, sestra bratrů Mašínovů, odmítla převzít od ministryně obrany Vlasty Parkanové vyznamenání s odkazem na přítomnost Kavalírové ve stejné místnosti.^[6] Kavalírová obdržela Svatováclavskou medaili (2004), Medaili cti a vděčnosti Společnosti Jana Masaryka a Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv (2006).

Zdroje

Externí odkazy

• Konfederace politických vězňů ČR
• vyznamenána Zlatou lípou
• Političtí vězni našli nový důkaz podivné minulosti předsedkyně Kavalírové