Védy

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 23. 6. 2013, 10:14; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Rukopis Rgvédu psaný v dévanágarí začátkem 19. století

Védy (v dévanágarí वेद a v české transkripci véda) jsou rozsáhlým komplexem textů, jejichž původ sahá do starověké Indie. Tvoří nejstarší součást sanskrtské literatury a zároveň nejstarší část hinduistických textů. Samotné slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.[1] Védy jsou jedny z nejstarších textů v tradici indoevropských národů a jsou kulturním dědictvím íránských a indických Árjů a neoddělitelnou součástí hinduismu a indických filosofických škol.[2] Nejstarší z hymnistických textů véd je Rgvéda (modlitební hymny), komponovaný v letech 1500 až 1000 př.n.l. a sepsaný v letech 800 až 600 př.n.l. Do prvotní věčné trojice véd (trajam brahma sanátanam) patří dále Sámavéda (melodické uctívání sómové šťávy) a Jadžurvéda (návody k obětnímu uctívání). Atharvavéd (obětní a zaklínací formule) byla přidána k této trojici mnohem později. Pátým védem je někdy nazýván epos Mahábhárata, jejíž součástí je Bhagavadgíta.[3]

Obsah

Způsob uchování

Védy přechovávali bráhmani tak, že je předávali v ústní podobě z pokolení na pokolení. Většina hymnů jsou obět­ní a oslavné chvalozpěvy adresova­né různým bohům. Tyto hymnické písně a způsob provádění obětí, které je doprovázely, jsou považovány za něco, co lidem vnukli prostřednictvím svatých zřeců (ršiů) samotní bohové, aby lidi poučili, jak je správně uctívat. K tomu, aby v nich i při absenci jakéhokoli písemného záznamu nedošlo ani k sebemenším změnám, vytvořili složitý a důmyslný systém jejich ucho­vávání výhradně ústním podáním (časoměrný verš a védská metrika), jimž vděčíme za to, že se nám védské texty dochovaly až do své­ho mnohem pozdějšího písemného zaznamenání naprosto věrně a bez jakékoli obsahové, jazyko­vé nebo fonetické změny.[3]

Součásti

Dvě základní součásti védských hymnů jsou mantry a bráhmany. Tyto dvě součásti jsou šruti – to, co bylo zřeno. Mantry se skládají ze tří součástí – rk, jadžus a sáman. Ze součásti bráhmany (výkladová část) vznikla pozdější filosofická a metafyzická díla – brahmasútry a upanišady. Později byly obě tyto součásti připojeny k áran­jakám – vedoucího filosofického systému hinduismu zvaného také daršany. Z pozdějšího období pocházejí itihásy, purány, upavédy a védán­gy, společně nazývané smrti (to, co bylo zapamatováno).[3]

Védská literatura

Védská literatura je souhrn literárních textů historického, náboženského a filozofického zaměření dochovaných ve starověké Indii, které byly zapsány v sanskrtu a v písmu dévanágarí. Podle Mundakópanišad 1.1.4–5 se dělí védské texty do dvou kategorií - apará vidjá (nižší, hmotné poznání) a pará vidjá (vyšší, nehmotné poznání).[P 1]

Vznik

Védy jsou sbírky (sanhity) transcendentálního vědění sepsané ve verších (šlokách) vzdělanými bráhmany. Podle tradice byl původně véd (ze sanskrtu vědění, znalost) jenom jeden a nejvyšší bytost (puruša) ji po stvoření vesmíru sdělila do srdce Brahmovi, první stvořené bytosti na začátku nového vesmírného cyklu.[4] Takto byl véd předáván ústně v posloupnostech učitelů a žáků (parampará). Na začátku věku Kali (před 5000 lety) jej mudrc (rši) Vjása (Véda Vjása) po zření budoucího úpadku lidstva rozdělil na čtyři tematické části, aby jim porozuměli i méně vzdělaní lidé všech kast.[4] Poté byla každá spravována jedním z jeho žáků.[4]

Rozdělení

  • Sanhity (Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda, Atharvavéda)
  • Upanišady (13 hlavních, přes 200 ostatních upanišad)
  • Upavédy (Ájurvéda, Dhanurvéda, Gandharvavéda, Sthápatjavéda a Nátjavéda)
  • Védángy (šikšá, kalpa, vjákarana, nirukta, ččhanda, džjótiša)
  • Védánta-sútra (další názvy: Brahma-sútra, Šaríraka-sútra, Vjása-sútra, Uttara-mímánsá a Védánta-daršana)
  • Itihásy (Mahábhárata, Rámájana)
  • Purány (18 hlavních, nejváženější je Bhágavata purána, též zvaná Šrímad Bhágavatam)
Sanhity
Rgvéda (modlitební hymny) - získal ji Paila rši, je nejstarší ze všech véd. Skládá se z 1028 hymnů (nebo 1017 hymnů bez apokryfních hymnů Válakhilja), tedy 10 600 slok zařazených do 10 mandal. Z větší části oslavuje Agniho (boha ohně) a Indru (boha nebe a deště). Používat tyto hymny mohou jen lidé zběhlí v duchovním poznání.
Sámavéda (melodické uctívání sómové šťávy) - získal ji Džaimini rši, obsahuje 1550 veršů, mnoho z jejích písní je obsaženo již v Rgvédu, zvláště oslavuje božský nektar sómu.
Atharvéda (obětní a zaklínací formule) - získal ji Sumanta rši, obsahuje množství zaklínadel a magických formulí hlavně na léčení nejrůznějších chorob.
Jadžurvéda (návody obětního uctívání) - získal ji Vaišampájana rši, obsahuje návody ke správnému rituálnímu obětování.
Tito ršiové předávali znalosti svým četným žákům a ti zase svým, a takto vznikly mnohé školy následovníků (šákhá). Moderní učenci předpokládají, že nejstarší část véd, Rgvéda, pochází z 15. stol. př. n. l. a novější části z 5. stol. př. n. l., kdy byly védy kompletně systematizovány. Většina učenců souhlasí s tím, že před sepsáním existovala dlouhá tradice ústního předávání. Védy jsou složeny z několika žánrů, jádro tvoří mantry ve formě hymnů, modliteb, zaklínadel, kouzelných a rituálních formulí, příběhů a pověstí. Hymny se obracejí k celému panteonu božstev, z nichž nejdůležitější jsou Agni, Rudra, Indra, Varuna a Váju.
Bráhmany - výkladová součást sanhit, které detailně učí jak správně vést obřady. Podle moderního datování vznikly v 10. stol. př. n. l.
Áranjaky (lesní texty) - texty o životě v odříkání
Upanišady jsou filosofické spisy pro nejpokročilejší následovníky. Podle moderních učenců začaly vznikat od 13. stol. př. n. l. Tradicí je uváděno 108 nejvýznamnějších upanišad, celkem jich je asi 150. Nejvýznamnějších je 13 nejstarších upanišad.[5] Upanišady (upa-ni-šad, 'přisednout blíže k učiteli') začíná žák studovat poté, co si osvojí poznání véd. Popisují nejvyšší vesmírný princip (brahma) v jeho neosobní i osobní podobě.
Védángy, doslova 'údy véd', jsou disciplíny umožňující studium véd. Jmenují se šikšá, kalpa, vjákarana, nirukta, čanda a džjótiša. Podrobně rozebírají fonetiku, metriku, gramatiku, etymologii, astrologii a astronomii.
Upavédy (dodatky k védům) - Ajurvéda, Dhanurvéda, Gandharvavéda a Sthápatjavéda.
Védánta sútra je spis zaměřený na bližší poznání upanišad. Její další jména jsou Brahma-sútra, Šaríraka-sútra, Vjása-sútra, Uttara-mímánsá a Védánta-daršana. Skládá se z aforismů, které odhalují absolutní podstatu véd a jsou tak v jistém smyslu komentářem k upanišadám. Přirozeným komentářem k Védanta-sútře je Bhágavata purána s 12 díly (zpěvy), protože vykládá její podstatu.[4] Jejím přečtením má čtenář dosáhnout plné seberealizace.[4]
Itihásy (historie) je označení děl, které znalosti z véd dále prohlubují. Ne všichni jsou totiž schopní získat poznání z véd, a proto existují tyto dodatky.
Mahábhárata je rozsáhlý historický epos o boji následníků rodů kuruovců a pánduovců o královský trůn, jenž se odehrál na bitevním poli Kurukšétra. Je rozdělen do 18 knih (parv). Jeho součástí je také Bhagavadgíta (Píseň Vznešeného, také nazývaná Gítópanišad), v níž Kršna vyjevuje Ardžunovi pět základních pojetí pravdy.[6]
Rámájana je historický epos, jehož autorem je Válmíki Muni. Pojednává o inkarnaci Rámy, jeho skutcích a životě.
Purány (také mahápurány, purána = stará tradice) představují 18 dodatků véd. Získal je Rómaharšana. Jsou to spisy naučného charakteru, které moderní historikové datují do 6. - 12. stol. n. l., ale jsou o nich zmínky i v Rgvédě,[P 2] upanišadách (podle Brhadáranjakópanišad 2.6.10 se spolu s itihásami a sanhitami zjevily z dechu Nejvyšší osoby) a dalších starších spisech. Jejich rozsah představuje řádově desítky tisíc slok. Popisují údajně reálné události ze života polobohů i lidí na této planetě i na dalších planetách vesmíru a věnují se mnoha tématům. Existuje také 18 upapurán a také množství nekanonizovaných purán z pozdější doby.
Bhágavata purána (také Šrímad-Bhágavatam, neboli Překrásná nauka o Bohu) je nejkrásnější a nejoblíbenější ze všech purán a komentář k Védánta-sútře. Popisuje osobu Kršny, jeho inkarnace, skutky a oddané. Jejím cílem je služba Harimu, Bhagavánu Kršnovi, a je podstatou Védánty.[4]

Účel a význam

Hlavním účelem védské literatury je poskytnout poznání o seberealizaci, a tak přinést vysvobození (mókša) z utrpení. Učenci jsou většinou zajedno, že cílem védského myšlení je dosáhnout pravdy a poznání vedoucí k osvícení. Každý védský systém hledá pravdu, nikoli však akademicky – poznání samo pro sebe, nýbrž poznání pravdy, která přinese osvícení. Védské myšlení neusiluje o informaci, ale o přeměnu. Dokud si lidé budou myslet, že cesta hmotného štěstí je pokrokem, nebudou usilovat o to, aby změnili sami sebe. Odtud tedy další důležité poznání – džanma mrtju džarávjádhi duhkhadošánu daršanam – narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením (Bhagavadgíta 13.9). Védská literatura nekompromisně prohlašuje, že i přes zdánlivé radosti znamená hmotný život utrpení. Smyslem védského vědění je vysvobodit upřímného tazatele z tohoto utrpení.[2] Védská literatura se do všeobecného povědomí začala dostávat na konci 19. století. Velký přínos měly práce H.P. Blavatské a N. Roericha. Zvláštní zájem o védskou literaturu projevovali i nacisté v 30. a 40. letech 20. století. V dnešní době se šíří prostřednictvím indických guruů jako jsou A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (zakladatel ISKCONu), Sai Baba a Mahariši Maheš Jógi. Inspirovaly také hnutí New Age a stále populárnější cvičení hatha jógy.[7]

Védský odkaz

Přes nespornou genialitu myslitelů raného středověku je však nutno upozornit také na nesmírně širokou paletu učení, jimiž jsou védy prodchnuty. Jejich různorodost a kosmologické představy jsou kořeny védského pohledu na svět. Védy neznají jednoznačné filozofické školy nebo systémy. Védské sbírky uchovávají poznatky o životě praevropanů a dalších národů či kmenů s jejich paleoastronomickými svátky a poznatky z dob, které není možné vědecky ověřit - 8000 až 800 př.n.l. Obdivuhodný dar védského odkazu je v trvale živé inspirovanosti a dosud nevyčerpané studnici poznání, zvláště v nadčasových otázkách významu lidské existence a totožnosti átman (individuální duchovní princip) a brahman (nejvyšší vesmírný duchovní princip) nezávisle na jáství (ahamkára), které je závislé na době, místě a životním přesvědčení. Védy nejsou jednoznačně nábožensky nebo materialisticky zaměřeny. Různorodost je ideou vvšech vhledů védských ršijů (řešitelů) do kosmologických a ideových otázek. Na Védy se tedy odkazují velmi nesourodé směry indického hinduismu.

Překlad védského hymnu

Násadíja súkta, Rgvéda 10.129, O stvoření světa.[3]

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen to bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného ...

Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou -
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.

V něm se nejdříve zrodila touha -
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví … nebo neví to ani on sám.

– Rgvédasanhitá 10.129

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Citace z Mundaka Upanišad 1.1.4–5: „dve vidye veditavya iti, ha sma yad brahma-vido vadanti—parā caivāparā ca. tatrāparā ṛg-vedo yajur-vedaḥ sāma-vedo ‘tharva-vedaḥ śikṣā kalpo vyākaraṇaṃ niruktaṃ chando jyotiṣam iti. atha parā yayā tad akṣaram adhigamyate“ Český překlad: „Existují dva druhy poznání, jak praví znalci Brahmanu - pará vidjá a apará vidjá. Apará vidjá je Rig véda, Jadžur véda, Sáma véda, Atharva véda, šikšá, kalpa, vjákarana, nirukta, čanda a džjótiša. Pomocí pará vidji lze poznat akšara (Brahman).“
  2. ↑ Citace z Rgvéda 9.99.4: „taṃ ghāthayā purāṇyā punānamabhyanūṣata uto kṛpantadhītayo devānāṃ nāma bibhratīḥ“

Reference

  1. ↑ MONIER-WILLIAMS, Monier M. Sir. A Sanskrit-English dictionary. Delhi, India : Motilal Banarsidass Publishers, 1990. ISBN 81-208-0069-9. (anglicky) 
  2. ↑ 2,0 2,1 ZBAVITEL, Dušan; VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury, První vydání. Třebíč : Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-34-5. (česky) 
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 FRIŠ, Oldřich; VAVROUŠEK, Petr. Védské hymny. Praha : DharmaGaaia, 2000. ISBN 80-86905-62-0. (česky) 
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 Bhágavata Purána
  5. ↑ ZBAVITEL, Dušan. Upanišady. Praha : DharmaGaia, 2004. ISBN 80-86685-34-9. (česky) 
  6. ↑ FILIPSKÝ, Jan; VACEK, Jaroslav. Bhagavadgíta. Praha : Votobia, 2000. ISBN 80-7220-028-3. (česky) 
  7. ↑ YOGI, Maharishi Mahesh. Bhagavad-Gita: A new translation and commentary. Fairfild, Iowa USA : MIU Press Publication U1-17-975, 1976. ISBN 0-89186-000-2. (anglicky) 

Související články

Literatura

  • ZBAVITEL, Dušan. Upanišady. Praha : DharmaGaia, 2004. ISBN 80-86685-34-9. (česky) 
  • ZBAVITEL, Dušan; VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury, První vydání. Třebíč : Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-34-5. (česky) 
  • FRIŠ, Oldřich; VAVROUŠEK, Petr. Védské hymny. Praha : DharmaGaaia, 2000. ISBN 80-86905-62-0. (česky) 
  • FILIPSKÝ, Jan; VACEK, Jaroslav. Bhagavadgíta. Praha : Votobia, 2000. ISBN 80-7220-028-3. (česky) 
  • RADHAKRISHNAN, S. The Principal Upanišads. Delhi, India : Oxford University Press, 1991. ISBN 0-19-56235-9. (anglicky) 
  • RADHAKRISHNAN, S. The Bhagavadgítá. [s.l.] : Harper Collins, 1993. ISBN 81-7223-087-7. (anglicky) 
  • RADHAKRISHNAN, C. A; MOORE. A Sourcebook in Indian Philosophy. Princeton, USA : Princeton University Press, 1967. ISBN 0-691-01958-4. (anglicky) 
  • YOGI, Maharishi Mahesh. Bhagavad-Gita: A new translation and commentary. Fairfild, Iowa USA : MIU Press Publication U1-17-975, 1976. ISBN 0-89186-000-2. (anglicky) 
  • MONIER-WILLIAMS, Monier M. Sir. A Sanskrit-English dictionary. Delhi, India : Motilal Banarsidass Publishers, 1990. ISBN 81-208-0069-9. (anglicky) 

Robert Nový Upanišady Véd s komntáři,soukromé vydání. Kamila Ráčková, překlad ÁITARÉJA A KÁUŠÍTAKÍ UPANIŠAD, 1963, SAMIZDAT.

Externí odkazy

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/V%C3%A9dy“