Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Vědomí
Z Multimediaexpo.cz
Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře patrně i vyšších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé.V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše, případně i "já". V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy.[1] Slovo vědomí lze použít také jako přechodné, ve spojení s předmětem: vědomí něčeho a "být si vědom" něčeho, což neznamená totéž jako vědět. Zahrnuje totiž také to, že člověk z určitého vědění vyvozuje praktické důsledky pro své jednání. Přirozeným předpokladem svobody ve společnosti je, že všichni "jsou si vědomi" důsledků svých jednání, že si je přičítají a že za ně nesou odpovědnost. Lidé "nepříčetní", kteří toho nejsou schopni, musí být svěřeni cizí péči, případně dohledu.
Obsah |
Významy pojmu
Pojem vědomí se postupně oddělil od starší představy svědomí jakožto vědomí mravního. Význam vědomí sebe vyzdvihl francouzský filosof René Descartes (1596–1650), který v něm nalezl jediný zdroj jistoty poznání: zatímco i smyslové vjemy mohou být klamné, věta „Myslím, tedy jsem“ (Cogito ergo sum) je v okamžiku, kdy ji říkám, nutně pravdivá. V průběhu novověku pojem vědomí pozvolna vytlačuje starší pojem duše, protože je určitější a lépe přístupný filosofickému i vědeckému zkoumání. Na druhé straně přispívá k jistému zužování našeho chápání sebe samých, protože navozuje představu, že člověk jen myslí nebo poznává. Současná věda chápe vědomí jako projev mozkové a nervové činnosti, jež zkoumá fyziologickými prostředky. Výrazy pro vědomí v různých jazycích lze překládat mnohdy jen s obtížemi. V řadě jazyků se pojmy vědomí a svědomí vyjadřují tímtéž slovem (lat. conscientia, fr. conscience, angl. consciousness). Kromě toho je zde řada dalších pojmů s příbuzným významem, například duch (lat. spiritus, fr. esprit, něm. Geist), duše (lat. anima, angl. soul, franc. ame,, něm. Seele) nebo mysl (angl. mind). Některé buddhistické pojmy v tomto směru jsou patrně zcela nepřeložitelné a dají se popsat jen vysvětlováním. Jejich převod přes angličtinu bývá ještě zkreslován evropskými myšlenkovými kategoriemi.
Vědomí v lékařství
V lékařství se jako vědomí označuje stav, kdy pacient vnímá, plně si uvědomuje sebe sama a kdy na podněty reaguje ze své vůle.[2] V tomto bdělém stavu prožíváme události jinak než ve spánku, bezvědomí a kómatu, neostře či zastřeně pak ve stavech ospalosti, somnolence či soporu (sopor – tvrdý spánek), stejně jako u změněného vědomí během hypnózy či transu.[3]
Z fyziologického hlediska je vědomí souhrnem funkcí, které umožňují přijímat podněty z vnitřního i vnějšího prostředí (percepce), vyhodnocovat je a zpracovávat, ukládat je jako engramy (paměťové stopy) a odpovídat na ně přiměřeným způsobem.[4] V (neuro)psychologii lze vědomí definovat úžeji jako zaměřenou pozornost, pracovní (provozní) paměť nebo paměti, ale i sebeuvědomování a osobnost.[1]
Vědomí v psychiatrii a filosofii
Psychologové a psychiatři často používají pojmu vědomí ve smyslu vědomí sebe, sebeuvědomování, „jáství“. Vědomí je jeden z ústředních pojmů novověké filosofie od Descarta přes Hegela a Schopenhauera až po Husserlovu fenomenologii a existencialismus. Jak ukázal Immanuel Kant, podílejí se na každé naší zkušenosti „apriorní formy“ vědomí, jako je prostor a čas, bez nichž by se ani smyslové vjemy nemohly stát zkušenostmi. Někteří filosofové a teologové však používají starší pojem „duše“, aby připomněli i ty stránky lidské osoby, které nemají povahu vědění a poznávání.
| „ | Mít vědomí znamená právě mít čas. | “ |
Vědomí, podvědomí a nevědomí
Že velkou část toho, co se děje v našem těle, nemůžeme nijak ovládat, ba ani bychom ovládat nedovedli (např. srdeční tep nebo trávení), věděli lidé odjakživa. Německý filosof F. Nietzsche upozornil na podstatnou omezenost lidského vědomí a na řadu dalších automatismů, jež sami neovládáme. Rakouský psychiatr Sigmund Freud pak na základě svých zkušeností s pacienty vyslovil názor, že „Já není pánem ve svém domě“ a zavedl důležité pojmy cenzury, potlačení, podvědomí případně nevědomí. Téma vědomé a nevědomé činnosti je předmětem zkoumání nejen ve filosofii a psychologii, ale dnes především v neurovědách a fyziologii.
Literatura
- H. Bergson, Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Praha: Filosofia, 1994 - 134 s. ISBN 80-7007-065-X
- D. S. Dennett, Druhy myslí: k pochopení vědomí. Bratislava: Archa, 1997 - 178 s. ; 23 cm ISBN 80-7115-140-8
- F. Koukolík, Já: o vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum, 2003 - 382 s. : 37 obr. ISBN 80-246-0736-0
- R. Ruyer, Paradoxy vědomí; Expresivita. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1994 - 224 s.
- J.-P. Sartre, Vědomí a existence. Praha: OIKOYMENH, 2006 - 135 s. ISBN 80-7298-171-4
- J. Sokol, Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. Vyšehrad: Praha 2007, 414 s. ISBN: 978-80-7021-884-6
- T. Keltner, Transformace vědomí. Praha: T Keltner 2009, ISBN 978-80-254-2713-2
Související články
Externí odkazy
- (anglicky) Spread the Word/Consciousness – výběr dokumentů věnovaných vědomí
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |
Chybná citace Nalezena značka
<ref> bez příslušné značky <references/>.