Všechno přiznávám, všechno

Z Multimediaexpo.cz

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Multimediaexpo.cz pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl a Encyklopedický styl.

Všechno přiznávám, všechno (v originále Ich gestehe alles) z roku 1952 je román rakouského spisovatele J. M. Simmela.

Děj

James Elroy Chandler je americký scénárista žijící v Německu.

Má manželku Margaretu a milenku Jolantu a jednou, když od ní odchází, dostane záchvat. Probudí se až v nemocnici. Tam na něho čekají různé testy. Doktoři mají podezření, že má nádor na mozku. Všechny testy ale ukázaly, že je to jen neškodná zbytnělina. Okolí se k němu chová přátelsky a s ohledem, a právě proto mu to začne být podezřelé. Téměř detektivním způsobem se dozví, že jeho dny jsou sečteny a on se chce snažit odpoutat od manželky a milenky a někam utéct.

Změní si jméno a spolu s neodbytnou Jolantou odjíždí do Rakouska. V Rakousku se seznamuje s mladou nadanou herečkou Vilmou a o něco později si oba uvědomí, že se milují.

Ale James alias Walter Frank dostane další záchvat a je potřeba mu píchnout první dávku morfia. A na scéně se objevuje bývalý manžel Jolanty. Začal je oba vydírat a Jolanta a James se rozhodli, že ho zabijí. Zabili ho, ale Jamese trápilo černé svědomí. Pokud chce být opravdu volný a svobodný, musí zabít i Jolantu.

A tak zabije i ji, ale Jolanta tušila, že se to stane a napsala Vilmě dopis, že ji James zabil. A přestože ho Vilma miluje, musí ho opustit, protože má z něho strach. James chce skoncovat se životem, ale vyruší ho doktor Freund. Chce s ním mluvit o Jamesově chlapci. Martin je duševně nemocné dítě: má násilnickou povahu, ale přesto se v péči doktora Freunda mění v hodného a citlivého chlapce.

Jamesův stav se zhoršil. Ví, že brzy zemře, a protože se sblížil s doktorem Freundem, vypověděl mu celý příběh. Doktor Freund ho vybídne, aby vše svěřil papíru. A James psal a 7. dubna 1952 v půli psaného slova vydechl naposled.

Citace

Vím, že už nebudu dlouho živ. Slova mnichovského specialisty mi zní v uchu dodnes: „Když má pacient štěstí, zasáhne ho smrt jako blesk, ve vteřině, nedokončí krok, ke kterému vykročil, nedořekne větu, kterou začal, nedopíše slovo, které začal psát.“

Ale i kdyby mě teď hned uprostřed slova, které píšu, smrt stihla, byl bych šťastný.

Nemyslel jsem, že ještě někdy dosáhnu pokoje. Ale dosáhl jsem ho. Nemyslel jsem si, že ještě někdy budu šťastný. A jsem. Žil jsem v nenávisti, a ne v lásce. ale nenávist je smrt. A láska je život. Teď už nechci nenávidět, teď už chci konečně mil… (Johannes Mario Simmel, Všechno přiznávám, všechno)