V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Francie

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 7. 12. 2017, 17:45; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Francie
Francouzská republika
République française
Flag of France.png  Armoiries république française.png
Francouzská vlajka   Francouzský znak
The media player is loading... Prehravac se nahrava...

Francouzská hymna – Marseillaisa
Liberté, Egalité, Fraternité
Geografie
Europe location FRA.png
Mapa Francie.PNG
Hlavní město: Paříž
Rozloha: 547 030 (47. na světě)
z toho 0,26 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (4 810 m n.m.)
Časové pásmo: +1
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 60 180 529 (20. na světě)
Hustota zalidnění: 111 (68. na světě)
HDI: 0,955 (vysoký)
Jazyk: francouzština
Náboženství: římskokatolické 83–88 %,
islám 5–10 %,
protestanství 2 %,
judaismus 1 %
Státní útvar
Státní zřízení: Poloprezidentská republika
Měna: euro (EUR)
HDP/obyvatel: 31 825 USD (2006)
Mezinárodní identifikace
MPZ: F
Telefonní předvolba: + 33
Národní TLD: .fr

Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀɑ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je demokratický stát, jehož metropolitní část se nachází v západní Evropě. Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi často přezdívají metropolitní Francii l'Hexagone (šestiúhelník), kvůli jejímu geografickému tvaru.

Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie (EU). Dále je Francie jedním ze zakládajících členů Spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veto, a také jednou z osmi uznaných nukleárních mocností. Spolo se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existujícíc koloniální supervelmocí.

Obsah

Dějiny

Eugène Delacroix - La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce
Hlavní článek: Dějiny Francie

Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla porobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lothraringii ve středu. Z Východní Franské Říše se stala Svatá říše římská (dnešní Německo), západní část dala vzniknout dnešní Francii.

Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku.

Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První francouzská republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem (Konzulát) a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.

V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika.

Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem.

V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti, čímž byly tyto plány výrazně zbrzděny.

Původ francouzského národa

Alegorická postava Marianne, jednoho ze symbolů francouzského národa

Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát[1], při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že (slovy André Mauroise) „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.[2] Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.[2] Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími.

Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy: 1. Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), 2. Římanů a 3. Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační[3], což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“[4], byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.[5]

Geografie

Hlavní článek: Geografie Francie
Podrobnější informace naleznete na stránce: Seznam francouzských pohoří

Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraniční na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika se skládá také z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém, a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).

Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vosges, Armorský masív a Ardenny. Největšími francouzskými řekami jsou Loire, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonne (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu.

Mimo hlavního města Paříže (v jejíž aglomeraci žije 12 milionů lidí) jsou největšími městy Marseille, Lille a Lyon.

Města

Hlavní článek: Seznam francouzských měst
Osídlení s počtem obyvatel přesahujícím 100 000

Největší francouzská města podle Abecedy:

Aix-en-Provence, Ajaccio, Albi, Amiens, Angers, Angouleme, Bastia, Belfort, Besançon, Bordeaux, Brest, Caen, Calais, Cannes, Carcassonne, Charleville-Mézières, Clermont-Ferrand, Colmar, Dijon, Dunkerque, Evreux, Grenoble, La Rochelle, Le Havre, Le Mans, Lille, Limoges, Lyon, Marseille, Metz, Montpellier, Mulhouse, Nancy, Nantes, Nice, Nîmes, Orléans, Paris, Perpignan, Poitiers, Quimper, Reims, Rennes, Roubaix, Rouen, Saint-Étienne, Saint-Nazaire, Strasbourg, Tarbes, Toulon, Toulouse, Tourcoing, Tours a Valence.

Vláda a politika

Hlavní článek: Politický systém Francie
Základní principy, které musí Francouzská republika respektovat vychází z Deklarace práv člověka a občana (1789)

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k Parlamentu.

Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá pakty.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je hlavní část legislativy. Její členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Tento výsledek změnil kriticky budoucí vývoj politiky Evropské Unie, stejně tak jako schopnost Francie setrvat na pozici vedoucího státu Evropy. Francie je dále členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je také vedoucím členem Mezinárodní Organizace Frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a UNESCO. Dále zde sídlí Mezinárodní úřad pro váhy a míry (soustava jednotek SI) a Interpol.

Administrativní dělení

Hlavní článek: Administrativní dělení Francie
Podrobnější informace naleznete na stránce: Regiony Francie
Území tvořící Francouzskou republiku zobrazené ve stejném měřítku

Francie se skládá z 26 regionů. Ty jsou dále děleny do 100 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 22 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylé čtyři jsou tvořeny vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako Zámořské departmenty a regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka D.R.O.M.).

Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a mají pouze smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 4 035 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 682. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).

Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v r. 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.

Kromě 26 regionů a 100 departmentů se Francie skládá z dalších zahraničních teritorií, zemí, departementních kolektivit a zahraničních kolektivit.

Zahraniční teritoria se neberou jako část Republiky Francie a nepočítají se rozlohou do teritoria republiky nebo EU. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro.

Francie také kontroluje množství ostrovů v Indickém a Tichém oceánu, které nemají stále osídlení: Bassas da India, Clippertonův ostrov, Ostrov Europa, Glorieuses, ostrov Juan de Nova, ostrov Tromelin.

Ekonomika

První vyrobený Airbus A380 při jeho představení v Toulouse 18. ledna 2005.

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě.[6] 1. ledna 1999 se Francie spojila s dalšími deseti členy EU a vytvořila měnovou unii, která užívá společnou měnu euro, a v roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank.

TGV Duplex v Paříži (2014)

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.[7] Je také šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.[8]

Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD).[9] Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).[10]

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný HDP na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Mezi důkazy technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří m.j. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus.

Demografie

Hlavní článek: Demografie Francie
Francouzský odkaz: mapa frankofonních zemí

Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Původně zde byly čtyři kmeny : Keltové (Gálie a Bretaň), Aqkvitánci (Baskicko), Latinici a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďaná a Vikingové). Tyto kmeny se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě jedna vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, Židé z Východní Evropy a Maghrebu, Arabové, Berbeři, Černoši z Afriky a Číňané. Je odhadováno, že 40% francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou).

Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.

Oficiálním jazykem Francie je francouzština. Za ní následují němčina a arabština.

Náboženství

Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.

Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky CIA World Factbook, které pochází z neznámého zdroje, ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, Islám 5–10 %, Protestantství 2 %, Židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.

Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.

Školství

Hlavní článek: Vzdělání ve Francii

Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části :

  • primární vzdělání (enseignement primaire)
  • sekundární vzdělání (enseignement secondaire)
  • terciární nebo akademické zdělání (enseignement supérieur)

Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.

Obrana a bezpečnost

Hlavní článek: Armáda Francie
Letadlová loď Charles de Gaulle

Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:

Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem

Mezi státy s lepší ekonomikou v Evropě se Francii v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Spolková republika Německo a Spojené království: Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů[11], což je 2,6% HDP (podle statistik NATO z r. 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40% z celkových výdajů na obranu celé EU.

Kultura

Hlavní článek: Francouzská kultura
Hlavní článek: Francouzská hudba
Hlavní článek: Francouzská literatura
René Descartes, „Otec moderní filosofie“

Francouzská kultura je různorodá. Je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála velmi důležitou roli po celá staletí jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů Západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodilo v pařížské umělecké komunitě.

Francie byla dlouhou dobu považována jako centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přitaženou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců z hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop.

Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jedna z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carême, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření.

Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.

Mezi nejznámější autory patří : Francois Villon, Jules Verne, Francois Rabelais, Michel de Montaigne, Pierre Corneille, Molière, Voltaire, Victor Hugo, Stendhal, Gustav Flaubert, Honoré de Balzac, Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry, Jean-Paul Sartre, Albert Camus a další.

Umění

Hlavní článek: Francouzské umění
Pierre-Auguste Renoir, Le Bal au Moulin de la Galette, olej na plátně (1876)

Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je kostel St.-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), sklomalby a sochařská díla.

S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi můžeme spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord, zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickými zástupci jsou malíři J. L. David, Gérard, Ingres, dále pak Delacroix, Géricault a později i Daumier, jejichž dílo dalo impulz ke vzniku moderního umění.

Paul Gauguin, Žlutý Kristus (Le Christ jaune), 1889, olej na plátně

V polovině 19. století vzniká realismus, jehož hlavními představiteli jsou Courbet a barbizonská škola. V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Guimard). Vzniká mnoho malířských směru v čele s impresionismem (Manet, Renoir, Monet, Pissarro, Sisley), proti kterému se v roce 1880 postavil Cézanne se svým osobitým stylem. Malíř Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevný polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Fauves, Matisse, Derain, Vlaminck). V sochařstvý vyniká Rodin (hra světla) a Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Picassem, Braquem a Grisem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou S. Freuda, hl. otázky nevědomí) v čele s Duchampem, Ernstem, Dalím. Ke konci 2. světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli V. Vasarelym a F. Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César, Spoerri, Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie stotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad.

Sport

Tour de France (2016)

Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, Formule 1 (Grand Prix Francie v Magny-Cours) a tenis (French Open v Paříži).

Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů.

Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.

Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v r. 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville.

Související články

Reference

  1. ↑ Francouzské ministerstvo zahraničí
  2. ↑ 2,0 2,1 MAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4. (str. 10)
  3. ↑ Tuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy viz rozhovor s Catherine de Wenden, uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku
  4. ↑ ARDAGH, John: Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 17)
  5. ↑ UNIVERSUM: Národy světa, Praha, Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1222-6. (str. 15)
  6. ↑ http://www.ft.com/cms/s/0/abe2ffc4-c08b-11dc-b0b7-0000779fd2ac.html
  7. ↑ Exports of goods - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  8. ↑ Imports of goods - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  9. ↑ Inflows of foreign direct investment - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  10. ↑ Outflows of foreign direct investment - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  11. ↑ http://www.nationmaster.com/graph/mil_exp_dol_fig-military-expenditures-dollar-figure

Externí odkazy

Oficiální instituce státu
Oficiální informace
Další informace
Internetová media
Fotografie
Cestování


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Francie
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Francie
Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Francie“