Karel Kukal

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 15. 2. 2010, 16:51; Sysop (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Karel Kukal na setkání muklů v Českém Šternberku v červnu 2006

Karel Kukal (* 22. listopadu 1927) je český skaut a bývalý politický vězeň. Karel Kukal se narodil v Praze v rodině obchodníka, studoval na gymnáziu. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany. Po únoru 1948 se aktivně účastnil třetího odboje. Spolupodílel se na vydávání časopisu, rozšiřoval letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948. Byl zatčen a odsouzen v přidruženém procesu k procesu s Milanem Chocem na sedm let, paragraf 2 Zákona na ochranu republiky 23/1950 Sb. za spolčování proti republice a dále pro velezradu a špionáž za útěk, celkově vězněn od 11.června 1948 do 10.května 1962. 15. října 1951 se účastnil hromadného útěku jedenácti věznů z šachty č. 14 jáchymovských uranových dolů nedaleko Horního Slavkova. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byl Karel Kukal a další ze skupiny chyceni u vsi Stanovice. Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 let. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. Na svobodu byl na amnestii propuštěn až v roce 1962. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde patřil k zakládajícím členům exilového skautingu. O útěcích z jáchymovských lágrů napsal knihu Deset křížů. V současnosti žije ve švýcarském Bernu. 28. října 2002 dostal od prezidenta České republiky Václava Havla Medaili Za hrdinství.

Skautská stezka

Karel K u k a l / skautské jméno Cookie, v září 1938 vstup do 22. odd. v Praze, středisko Šipka. Po zrušení Junáka pracoval oddíl pod hlavičkou Káčat. V roce 1944 ilegální schůzky v bránické loděnici. Za Pražského jara schůzky v SIA, paláci Kinských, Domovině. Vůdcem Šipky, tajemníkem br. Františkem Němcem (Stříbrným Vlkem) delegován do Historické komise. V roce 1972 spoluzakladatel Čs.exilového skautingu Vůdce II. odd. Effretikon (později Curych) Vůdce oblasti Švýcarsko a člen Evropského poradního kruhu. Spoluautor Stupňů zdatnosti. Instruktor Lesních škol. Redaktor časopisu Tamtam. Cca 2 roky členem Evropské rady. Vyznamenání nejvyšším exilovým Řádem stříbrného lva. Textař a spoluvydavatel Skautského zpěvníku z domova a exilu. Vyznamenání Řádem čestné lilie v trojlístku – zlatý stupeň. Člen Oddílu Velena Fanderlíka.

Dílo

Karel Kukal, Deset křížů, Nakladatelství Ježek, Praha 2003, ISBN 80-85996-35-9
Skautský zpěvníček z domova i exilu „Buď připraven“, Vybral a upravil : Karel Kukal (Cookie), Dr. Karel Veselý, Hudební redakce: Karel ¨Veselý, Notograf: Alžběta Krausová, Grafická úprava: Míla Ottová, Tisk: SCRIPTUM, Praha 1, Bartolomějská 9
Člen SUICA, instituce se sídlem v Curychu, chránící výhradní práva autorů.

Externí odkazy

František Šedivý: Tragédie u Stanovic. Zpravodaj Konfederace politických vězňů, 5/2001, roč. 8., prosinec 2001, str. 12 - 13.
http://natura.baf.cz/natura/2002/2/20020202.html - upravená elektronická verze téhož článku.
Hospodářské noviny, Robert Břešťan, Příběhy 20. století - Krvavá pomsta za útěk z uranových dolů, 16. dubna 2007, str. 4
Lidové Noviny, Muž, který nebyl, Příběhy bezpráví, 7. listopadu 2006
Karel Kukal - příběh pamětníka na portálu Paměť národa [1]

Do třetice všeho dobrého

U nás doma se hodně zpívalo. Inu, televize ještě nebyla. Máti si zpívala evangelické, babička katolické písně a tato také vlastenecké písně obrozenecké. Otec zase spíše operetní popěvky. A tak jsem se ve svých sedmnácti letech ocitl vedle otce v mužském sboru IPOS – Prvním pěvecké obchodnickém sdružení. Pomýšlel jsem do života s dráhou obchodnickou spíše než pěveckou. Když mně bylo dvacet, zahlédl jsem náhodou inzerát, že Smetanovo divadlo příjme zpěváky a zpěvačky do svého operního sboru. Přihlásil jsem se. V předsíni seděla se mnou ještě jedna adeptka, pohledná dívka. Tehdy ještě mladičký dirigent Kašlík nás vpustil. Dáma má přednost. A že zazpívá árii Verunky z Blodkovy opery V studni. Měla pěkný alt, ale bylo mi jí trochu líto, neboť ráčkovala. A tam těch r bylo strašně moc. A prý já? „Nu, když už máte na klavíru Blodka, zkusil bych árii Janka „Aj, jděte jen…“ A že nám dají vědět. Čas běžel. Mezitím mne bolševici zatkli. Při první návštěvě na pražské Čtyřce mi otec šeptnul: „Přišel dopis, že Tě přijímají do sboru. A zase čas běžel. Tentokráte pomaleji. Po čtrnácti letech mne bolševici pustili z vězení. Na vybranou byla tři zaměstnání: doly, JZD nebo stavba. Volil jsem poslední. Bratr Jiří radil: „Musíš být trochu drzý. Dost muklů dělá kulisáky. Přihlas se písemně do sboru Národního divadla. O minulosti nemluv!“. A nacvičil se mnou árii Grenina ze Evžena Oněgina. “Láska kvete v každém věku“. Odpověď přišla dost rychle: „Se svými jednačtyřiceti lety jste pro nás příliš starý.“ A čas běžel opět. Zavál mne až do Bernu. Když mně bylo sedmdesát, četl jsem inzerát: Opera hledá zpěvačky a zpěváky pro rozšířený sbor. Řekl jsem sbormistru Goriwodovi, že jsem basso profondo. Přehrával mi stupnice. Rozběhl jsem se do hloubek. Přerušil mne, že tak hluboko to ani nepotřebují. A vzal mne do Othella. Jednadvacetkrát jsem si zazpíval na prknech. Tady jim mých sedm věnců nevadilo.