Zámek v Litomyšli jeden z největších renesančních zámků v České republice.
Počátky zámeckého areálu sahají až do středověku, avšak současné podoby nabyl až v průběhu 16. století. Na místě původního hradu nechal nejvyšší kancléř Království českého, Vratislav z Pernštejna (1530–1582), postavit své reprezentativní sídlo. Kompletní rozsáhlou přestavbu navrhl Giovanni Battista Aostalli (1510–1575) v letech 1568–1581. Bohatou sgrafitovou výzdobu, jak psaničkovou (asi 8000 psaníček na plášti zámku) tak figurální (náměty starozákonní, antické, bitevní scény na severní stěně II. nádvoří) provedl Šimon Vlach. Pernštejnové vybudovali na zámku i kapli, zasvěcenou sv. Monice. Po Pernštejnech získali zámek Trauttmansdorfové, kteří zde sídlili do roku 1753. Po nich se na zámku usadil rod Valdštejnů-Vartemberků. Ti nechali upravit interiéry v klasicistním stylu svým dvorním malířem Dominikem Dvořákem. Sgrafitová výzdoba zámku byla zamalována, obnovena byla až ve 20. století. Zámek se v roce 1855 dostal do aukce, ve které ho koupili Thurn - Taxisové. Ti na zámku již nesídlili. Přesto zůstal zámek v jejich držení až do konce druhé světové války, kdy byl na základě Benešových dekretů rodu zabaven. Stal se svozovým depozitářem pro mobiliáře zámků, které neměly být otevřeny veřejnosti, později zde vzniklo muzeum české hudby.
Zámecké divadlo nechal postavit v letech 1796–1797 Jiří Josef hrabě Valdštejn-Vartemberk. Hlediště vymaloval opět Dominik Dvořák, bohatý soubor kulis dodal vídeňský dvorní divadelní malíř Josef Platzer (1751–1806). Členové hraběcí rodiny a její přátelé hráli v divadle pro sebe i pro publikum z města především tehdy populární konverzační komedie; bohatý divadelní život trval až do začátku čtyřicátých let 19. století. Divadlo, zachované včetně jednoduché jevištní mašinérie k výměně dekorací, je jedním z mála takto dochovaných historických divadel v Evropě.
Stavbu započal Giovanni Battista Aostalli de Sala a pokračoval v ní Ulrico Aostalli de Sala. Zúčastnili se významní umělci a řemeslníci té doby. Půdorys zámku, téměř pravidelný čtverec, je výjimečný. Zámek je dvoupatrový, zčásti podsklepený. Pánská a reprezentační část se nacházela v západním křídle, ženská část pak byla umístěna do východního křídla. Druhé nádvoří ze tří stran ve všech patrech obklopují arkády, obytné místnosti leží za arkádami v bočních křídlech, v jihovýchodním rohu prvního patra je bohatě zdobený portál vedoucí do zámecké kaple. Severní průčelí 2. nádvoří nemá arkády, ale plnou stěnu členěnou sdruženými okny a v patrech bohatě vyzdobenou sgrafity. Nahoře ji do roku 1635 zakončovala sgrafitem zdobená lunetová římsa.
V interiéru se nacházela čtyři schodiště. To hlavní, s velmi nízkými schody, složilo panstvu, druhé, mnohem užší, prochází východním křídlem v blízkosti kaple. Další dvě vřetenovitá schodiště byla obslužná. Uvnitř nárožní věže se dochovalo třetí. Čtvrté, zrušené, vedlo z tzv. strážnice při 3. nádvoří do obytného podkroví. Celý obvod zámku lemují štíty, které patří k nejdokonalejší ukázce vyspělé české renesance. Stavba je o to cennější, že se jí nijak významně nedotkly úpravy provedené Trauttmannsdorfy, kteří panství v roce 1646 získali. Kromě jiného nechali vyzdobit tzv. Bitevní sál obrazy velkých bitev Evžena Savojského, jejichž autorem byl vídeňský dvorní malíř Martin Muckenbrunner. Hlavní stavební změny proběhly až na konci 18. a na počátku 19. století, kdy zámek vlastnili Valdštejnové-Vartemberkové. Po dvou velkých požárech byla nově upravena nejvyšší patra. Za Valdštejnů-Vertemberků zámek v létě ožíval, panstvo chtělo žít během letních pobytů stejně kulturně jako v zimě ve Vídni. Na konci 18. století nechal Jiří Josef Valdštejn upravit většinu sálů do dnešní podoby: stěny většiny reprezentačních pokojů pokryl Dominik Dvořák bohatými klasicistními malbami; velkorysé úpravy zakončilo zřízení zámeckého divadla v přízemí. Ze stejné doby pochází i dispozice zámecké zahrady a zřízení anglického parku se zahradními stavbami, rybníčkem a vodopádem.
Nákladné úpravy a veselý život vedly k zadlužení panství, které roku 1855 koupil bavorský kníže Maxmilián Karel Thurn-Taxis, ale ani on, ani jeho potomci na zámku nepobývali, přestože jim patřil až do roku 1945.
