Tiger
Z Multimediaexpo.cz
| Tiger E | ||
.jpg)
| ||
| Tigry u Kurska | ||
| Základní charakteristika | ||
|---|---|---|
| Posádka | 5 | |
| Délka | 6,3 m | |
| Výška | 3,0 m | |
| Šířka | 3,7 m | |
| Hmotnost | 57 tun | |
| Pancéřování a výzbroj | ||
| Pancéřování | 100 mm | |
| Hlavní zbraň | 88 mm kanón Kw.K.36 L/56 | |
| Sekundární zbraň | 2x 7,92 mm MG-34 | |
| Pohon a pohyb | ||
| Pohon | V-12 Benzínový motor Maybach HL230P45 | |
| 520 kW (700 hp) | ||
| Odpružení | torzní tyče | |
| Poměr výkonu | 12 hp/tunu | |
| Dojezd | 125 km | |
Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger I či SdKfz 181) byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války. Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944. Celkem bylo vyrobeno asi 1 350 těchto tanků.
Obsah |
Vývoj tanku
Tiger se stal bezesporu nejslavnějším německým tankem druhé světové války a jedním z nejslavnějších tanků historie vůbec. Jeho jméno zaznělo snad v každém válečném filmu a stalo se symbolem německé tankové techniky. A to všechno přesto, že jich bylo, ve srovnání s jinými stroji, vyrobeno jen velmi malé množství.
Pokud vývoj tohoto stroje spojíme s obecným vývojem standardizovaného německého těžkého tanku, pak se dá vystopovat až do roku 1937. Tehdy totiž zbrojní úřad (Waffenamt) poprvé oficiálně formuloval požadavky na nový těžký tank pro potřeby Wehrmachtu, který měl kvalitativně překonat starší a ne příliš zdařilé konstrukce Grosstraktor a Neubafahrzeug.
Snahy o splnění požadavků zbrojního úřadu přivedly v následujících letech na svět prototypy těžkého tanku označované jako DW 1 a DW 2 (DW = Durchbruchwagen = průlomové vozidlo). Oba prototypy byly výtvorem firmy Henschel. Po odzkoušení těchto strojů byl program DW ukončen. Požadavky Waffenamtu byly následně přepracovány a zahájen byl projekt nový, označovaný VK3001 (VK = Vollkettenkraftfahrzeug = plně pásové vozidlo).
Nové specifikace zbrojního úřadu požadovaly vozidlo hmotnostní kategorie okolo 30 tun vyzbrojené krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24 ráže 75 mm užívaným v té době již pro tanky PzKpfw IV.
Do projektu VK3001 se zapojily dva dlouhodobý rivalové německé tankové školy, firma Henschel a firma Nibelungenwerke zastoupená konstruktérem Prof. Porsche. Obě firmy předložily své prototypy v průběhu roku 1939 pod označením VK3001 (H) a VK3001 (P). Nešlo však o kompletní tanky nýbrž pouze o podvozkové skupiny s trupem avšak bez věží. Oba výrobci počítali do budoucna s využitím standardních nebo upravených věží stávajícího tanku PzKpfw IV. Hmotnost věží byla během jízdních testů simulována pomocí závaží.
Podvozek firmy Henschel byl tvořen na každé straně sedmi pojezdovými koly. Kola byla dvojitá a navzájem do mezer mezi svými díly zapadala. Při bočním pohledu se tak kola částečně překrývala. Ve vnější řadě byla tři kola, ve vnitřní čtyři. Vpředu se nacházelo loukoťové ozubené kolo hnací a vzadu potom rovněž loukoťové kolo napínací. Celou soustavu doplňovala trojice podpůrných kladek symetricky rozmístěných nad pojezdovými koly. Na kladky dosedal pás shora.
Síla pancéřování podvozku a trupu se pohybovala od 35 do 50 mm. Pohonnou jednotkou byl benzínový šestiválec Maybach HL 116 o objemu 11 litrů, který dával maximální výkon 300 koní při 3 000 otáčkách. Maximální rychlost, které bylo vozidlo schopno dosáhnout na silnici, činila 35 km/h. Celkem vznikly čtyři prototypy tohoto stroje, které byly v následujících měsících podrobeny důkladným testům. Po ukončení programu byly dva z těchto podvozků využity pro konstrukci těžkého stíhače tanků označovaného jako 12,8cm Kanone 40 auf VK 3001 (H). Pro nový účel však musely být prodlouženy a dostaly osmý pár pojezdových kol. Zbylé dva prototypy zřejmě dosloužily jako školní stroje.
Prototyp Prof. Porscheho VK3001 (P), s pracovním názvem Leopard, vznikl v jediném exempláři. Jeho podvozek tvořilo šest zdvojených pojezdových kol, která byla ovšem, na rozdíl od předcházející konstrukce, uspořádána v jedné řadě, tedy bez překrývání. Vpředu se potom nalézalo plné ozubené hnací kolo a vzadu loukoťové kolo napínací. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky. Síla pancéřování podvozkové vany a trupu se pohybovala od 30 do 50 mm.
Zvláštností prototypu bylo použití, pro profesora Porscheho typického, kombinovaného benzíno-elektrického pohonu. Při užití tohoto druhu pohonu nepoháněl spalovací motor přímo hnanou nápravu ale pouze elektrický generátor. Ten potom dodával energii elektromotoru jež teprve poháněl nápravu. Výhodou tohoto složitého řešení byla o poznání větší plynulost jízdy. Řízení těžkých pásových vozidel, obzvláště v náročném terénu, nebylo vůbec snadnou záležitostí a tento systém pohonu jej měl usnadnit. V praxi však byla tato výhoda převážena nešvary kombinovaného pohonu, zejména zvýšenou poruchovostí a velkými ztrátami energie.
V případě VK3001 (P) sestávala pohonná soustava ze dvou deseti válcových motorů Porsche 100 každého o výkonu 210 koní, dvou generátorů a dvou elektromotorů Siemens. Po zrušení projektu dosloužil jediný Porscheho prototyp pravděpodobně jako školní vozidlo.
Jak je již nyní zřejmé, nedal ani projekt VK3001 německé armádě kýžený standardní těžký tank a roku 1941 byl zrušen ve prospěch projektu nového. Ten byl schválen na schůzce o novém zbraňovém vývoji dne 26. května 1941 pod označením VK3601.
Podle specifikací se měla hmotnost nového tanku pohyboval okolo 36 tun. Síla čelního pancíře měla činit plných 100 mm, boční pancíř měl potom mít tloušťku 60 mm. Stroj měl být schopen dosáhnout na silnici rychlosti až 40 km/h. Vývojem podvozku a trupu nového tanku byla pověřena firma Henschel, věž měla potom zkonstruovat firma Krupp. Objednána byla výroba celkem sedmi testovacích vozidel, která měla být dodána nejpozději do dubna 1942.
Každá tanková divize měla mít podle plánu ve svém stavu dvacet nových tanků. Ty měly sloužit jako průlomová vozidla a otvírat v nepřátelské linii trhliny pro postup středních tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. Proto měly být vyzbrojeny výkonným kanonem s velkým dostřelem. Pro tank byl plánován kanon se zužujícím se vývrtem hlavně využívající jádrové protitankové munice s vysokou úsťovou rychlostí. Vývoj zbraně se však protahoval a navíc začalo tou dobou již německé hospodářství pociťovat kritický nedostatek Wolframu, jež byl pro výrobu tohoto druhu munice nepostradatelnou surovinou. Proto se nakonec jako reálnější začalo jevit využití kanonu ráže 75 mm nebo 88 mm se standardním neměnným vývrtem hlavně.
Počátkem roku 1942 dodala firma Henschel k testování svůj prototyp VK3601 (H). Šlo opět pouze o podvozek s trupem bez věže. Pásovou soustavu tvořilo na každé straně osm pojezdových kol velkého průměru. Každé kolo bylo tvořeno dvěma díly. Díly lichých kol byly na ose umístěny blízko u sebe zatímco díly kol sudých měly mezi sebou volný prostor. A právě do něj zapadala kola lichá. Při pohledu z boku se tak kola částečně překrývala a celá byla vidět jen řada tvořená vnějšími díly sudých kol. Pojezdová kola byla plná a opatřená gumovou bandáží po obvodu.
Soustavu doplňovalo na zádi jednoduché kolo napínací a vpředu masivní ozubené kolo hnací. Podpůrné kladky nebyly zapotřebí neboť pásy dosedaly shora přímo na pojezdová kola. Pro kompletní tank osazený věží a výzbrojí se počítalo s hmotností mezi 36 a 40 tunami. Pohonnou jednotkou měl být dvanáctiválcový motor Maybach HL 174 o objemu 19 litrů a maximálním výkonu 550 koní.
Celkem bylo vyrobeno šest kusů stroje VK3601 (H). Po zamítnutí sériové výroby a ukončení programu byly přestavěny na vyprošťovací vozidla. Jeden z nich byl dokonce osazen jeřábem a sloužil potom zřejmě v polních opravárenských dílnách.
Celý zmíněný projekt nakonec ukončily zkušenosti z východní fronty. Již v průběhu roku 1941 byl však souběžně s projektem VK3601 odstartován ještě jeden projekt, VK4501, směřující k vývoji ještě těžšího a silněji pancéřovaného tanku. Kruté boje se stále rostoucími masami sovětské techniky nakonec v průběhu roku 1942 rozhodly o ukončení prací na lehčím tanku a plném soustředění kapacit na vývoj stroje hmotnostní kategorie okolo 45 tun.
V souvislosti s projektem VK4501 již můžeme mluvit o přímé návaznosti na vznik tanku Tiger. Narozdíl od VK3601 měl v tomto projektu Henschel opět svého tradičního konkurenta, Prof. Porscheho se svým týmem. Oba výrobci pracovali podle zadání pouze na podvozcích a trupech, zatímco věž pro nový tank vyvíjela firma Krupp. Henschel i Porsche měli předložit své prototypy do 20. dubna 1942, tedy do Hitlerových narozenin.
Konstruktéři firmy Henschel, kteří pracovali na projektech VK3601 i VK4501 najednou, se rozhodli využít pro oba stroje co největší množství společných konstrukčních prvků. Proto si byly prototypy VK3601 (H) a VK4501 (H) velmi podobné. Tým Dr. Porscheho, který se soustředil pouze na projekt těžšího tanku, postupoval v práci na svém prototypu VK4501 (P) rychleji než firma Henschel, tedy alespoň zpočátku.
Firma Krupp, která vyvíjela věž pro budoucí tank, ji právě z důvodu náskoku ve vývoji šila na míru prototypu doktora Porscheho. Firma Henschel tedy musela konstrukci trupu svého stroje přizpůsobit designu věže. Proto byly trupy prototypů obou výrobců ve finále konstrukčně dosti podobné, alespoň v té části kde spočívala věž.
Prototypy obou firem byly nakonec hotovy včas, osazeny věžemi a předvedeny Hitlerovi v den jeho narozenin. Kromě Vůdce přihlíželo jízdním testům i mnoho dalších předních osobností Třetí říše jako Göring či Speer. O to větším fiaskem se stal neúspěch prototypu firmy Porsche při těchto testech.
VK4501 (P), někdy též nazývaný Porsche Tiger, měl podvozek tvořený na každé straně šesti velkými pojezdovými koly celoocelového provedení, která byla zavěšena v párech. Vpředu se nalézalo kolo hnací, vzadu potom kolo napínací. Shora dosedal pás rovnou na pojezdová kola. Trup tanku byl tvořen svařenými rovnými pancéřovými deskami. Ta čelní byla silná 100 mm, boční a zadní potom 80 mm.
Porsche, stejně jako již dříve, uplatnil i u tohoto svého stroje kombinovaný benzíno-elektrický pohon. Spalovací část pohonné soustavy tvořily dva deseti válcové motory Porsche 101/4 každý o výkonu 320 koní. Na motory byly připojeny dva elektrogenerátory, které dodávaly proud dvěma elektromotorům. Takto vybaven byl prototyp VK4501 (P) schopen dosáhnout na silnici maximální rychlosti 35 km/h.
Kromě výzbroje ve věži měl stroj ještě jeden trupový kulomet, umístěný v polokulovitém střelišti v pravé části čelní desky. Posádku stroje tvořilo pět mužů ve složení řidič, radista/kulometčík, střelec, nabíječ a velitel. První dva měli svá stanoviště uvnitř trupu, zbytek v otočné věži. Zásoba munice pro kanon činila 70 nábojů. Zásoba pohonných hmot byla 520 litrů, což umožňovalo tanku dojezd okolo 80 km.
Pro Porscheho tým se jízdní zkoušky staly noční můrou již od samého začátku. Sotva totiž jejich tank sjel z nákladní rampy, uvízl v měkkém terénu a musel být nakonec potupně vyproštěn strojem konkurence. I po zbytek testů si VK4501 (P) vedl hůře než jeho sok. Jediné v čem stroj firmy Henschel předčil byla maximální rychlost jež byl schopen dosáhnout v terénu. Na silnici však na Henschela nestačil ani v této oblasti. Není tedy divu, že Porscheho vůz v testech propadl.
Dva, v té době již plně dokončené tanky VK4501 (P), byly po zamítnutí sériové výroby využity jako cvičná vozidla pro budoucí tankové posádky. Jeden z nich se však později dočkal o něco důstojnější služby, když byl jako velitelské vozidlo přidělen ke štábu oddílu těžkých stíhačů tanků sPzJgAbt 653.
Sebevědomý Prof. Porsche nechal ve svých závodech již dlouho před ukončením výběrového řízení rozběhnout sériovou výrobu podvozků pro svůj tank. Když potom padlo zamítavé rozhodnutí, stálo již ve výrobních halách devadesát pět téměř kompletních podvozků. Nechat je bez využití nebo je dokonce zlikvidovat by samozřejmě znamenalo zbytečné plýtvání prostředky. Na druhou stranu ale nebylo možné zavést do výzbroje vedle vítězného standardního tanku ještě stroj druhý, neboť by to nevyhnutelně vedlo k prodražování údržby, zmatku při objednávání náhradních dílů apod. Proto bylo devadesát těchto podvozků nakonec využito pro výrobu nového těžkého stíhače tanků Ferdinand a zbylých pět posloužilo jako základ pro těžký vyprošťovací tank nazývaný Bergetiger. Oba tyto stroje již ovšem patří do jiné kapitoly.
Jak je již nyní zřejmé, vyšel ze soutěže vítězně stroj VK4501 (H) firmy Henschel. Řešení podvozku Henschelova stroje bylo velmi podobné již popsané konstrukci, kterou tentýž výrobce použil u prototypu VK3601 (H), bylo však o něco složitější. Na každé ose se totiž nalézala dvě pojezdová kola, jedno dvoudílné a jedno jednoduché. Sudé a liché osy měly různou délku a různé uspořádání kol. Kola do sebe navzájem zapadala a při pohledu z boku byla celá vidět pouze vnější řada tvořená jednodílnými koly. Všechna pojezdová kola byla plná a opatřená gumovou obručí po obvodu.
Složité uspořádání velkého počtu pojezdových kol umožnilo přijatelné rozložení hmotnosti tanku i při zachování relativně malé délky podvozku. Malá délka se příznivě promítla do manévrovacích schopností stroje.
Pojezdová kola byla doplněna vzadu kolem napínacím a vpředu kolem hnacím. Podpůrné kladky stroj neměl neboť pás dosedal shora přímo na velká pojezdová kola. Celý systém uspořádání kol je dobře vidět na snímku níže.
Trup tanku byl tvořen rovnými ocelovými deskami spojenými svařováním. Čelní deska byla silná 100 mm, boční a zadní potom 80 mm. Prototyp VK4501 (H) byl vybaven ještě dodatečným sklopným pancířem. Během přesunu a pobytu mimo bojovou oblast spočíval tento pancéřový plát na horní desce "nosu" podvozku (tak jak je to vidět o dva snímky níže). Pro boj měl být pancíř sklopen dolů a poskytovat dodatečnou ochranu podvozkové vaně a zejména potom pásům. Do sériové výroby však tento prvek převzat nebyl.
Sériová výroba byla objednána ihned po úspěšných testech prototypu a první nový tank tak sjel z výrobní linky již v červnu 1942. Tank dostal oficiální označení Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. H1, kde písmeno H zkracovalo jméno výrobce, firmy Henschel. Označení však bylo později změněno na Ausf. E (Ausf. = Ausführung = verze). Co vedlo armádní činitele k volbě písmena E není známo. U starších tanků byla písmena v označení verze přidělována většinou v abecedním pořádku, pro tank Tiger to ale neplatilo.
Až na některé detaily, jako například zmíněný sklopný čelní pancíř, byly první sériové tanky s původním prototypem VK4501 (H) v podstatě totožné. Následující popis tedy do značné míry platí jak pro prototyp tak i pro samotný tank Tiger.
Konstrukce a výroba
V čelní stěně trupu tanku se nalézal průzor řidiče a napravo od něj polokulovitá střílna trupového kulometu. V zadní části trupu byla umístěna pohonná jednotka. Tou byl dvanáctiválcový benzínový motor Maybach HL 210 P45 o obsahu 21,3 litru a maximálním výkonu 642 koní při 3000 otáčkách za minutu. Agregát dokázal udělit stroji na silnici rychlost až 45 km/h. Vzhledem k hmotnosti 56,9 tuny to byla rychlost skutečně obdivuhodná.
Obdivuhodná však byla rovněž spotřeba pohonných hmot. Na silnici spolykal dvanáctiválec zhruba 535 litrů benzínu na 100 km. V terénu potom až 935 litrů. Čtyři palivové nádrže o celkovém objemu 534 litrů tak dovolovaly tanku urazit zhruba 100 km po silnici a pouhých 60 km v terénu. Převodovka Maybach OLVAR OG 401216 A, umístěná v samotné přídi podvozku a spojená s motorem pod podlahou vedenou hřídelí, umožňovala řazení osmi stupňů pro jízdu vpřed a čtyř pro couvání.
Posádka tanku byla opět pětičlenná ve standardním složení. Radista a řidič seděli v přední části trupu. Oba nastupovali do vozu skrz vlastní kruhové poklopy nad svými stanovišti. V obou poklopech byly zabudovány periskopy. Mimo to sloužil k výhledu velký uzavíratelný průzor přímo před řidičem. Řidič ovládal vozidlo poněkud netradičně pomocí volantu. Pro případ poruchy však měl k dispozici i klasické řídící páky.
Zbývající členové posádky, velitel, střelec a nabíječ, měli své posty uvnitř věže. K nástupu a výstupu jim sloužily dva průlezy v jejím stropu. První z nich, s jednodílným obdélníkovým poklopem, se nacházel v pravé přední části. Druhý, kruhový, byl ve velitelské kupoli. Kupole sloužila veliteli tanku k výhledu a měla po obvodu pět symetricky rozmístěných průzorů vyplněných neprůstřelným sklem. Kromě poklopů ústil na střeše rovněž elektrický ventilátor kabiny.
Věž tanku, dílo firmy Krupp, byla od počátku projektována jako co nejnižší kvůli zmenšení plochy pro zásah nepřátelských projektilů. To znamenalo jisté omezení vertikální pohyblivosti kanonu. Prvních osm vyrobených věží mělo nižší boční stěny a vodorovný strop ve kterém bylo vyvýšené místo. Tato výduť umožňovala ostřejší sklonění hlavně kanonu směrem dolů neboť poskytovala prostor pro zvednutí komory kanonu ke stropu věže. Pozdější standardní věže byly vyšší a jejich stropní deska byla rovná, bez vypoukliny, zato svažující se směrem dopředu.
Věž byla otáčena elektromotorem. Otáčení ovládal střelec pomocí pedálů. Pro případ poruchy elektrického otáčení měl střelec i velitel k dispozici kola pro ruční otáčení.
Čelní stěna věže byla rovná a silná 100 mm. Zbytek věže tvořila jediná ocelová deska o síle 80 mm ohnutá do tvaru podkovy. Zbraní, kterou věž nesla, byl velmi výkonný kanon KwK 36 L/56 ráže 88 mm vzniklý z původně protiletadlového kanonu. Kanon byl pevně zasazen v čelní vertikálně pohyblivé desce, která mu dovolovala měnit náměr v rozmezí -6,5° až +17°.
Vezená zásoba střeliva čítala 92 kusů nábojů. Pro kanon se používaly celkem čtyři druhy munice, průbojný Panzergranate 39, podkaliberní Panzergranate 40, kumulativní Hohlladungsgranate a protipěchotní Sprenggranate. Ve své době byl tento kanon vynikající zbraní, účinný, přesný a s velkým dostřelem. Tank Tiger byl díky němu schopen likvidovat prakticky všechny soudobé protivníky na vzdálenost mnohem větší, než na jakou mohly oni sami zahájit efektivní palbu na něj.
Doplňkovou výzbroj tvořily dva kulomety MG34 ráže 7,92 mm. První, již zmíněný, byl umístěn v kulovitém střelišti v pravé části čelního pancíře trupu a obsluhoval jej radista. Druhý kulomet byl umístěn ve věži, koaxiálně s kanonem a napravo od něj. Pro oba kulomety se nakládalo celkem 3920 nábojů. Do výzbroje tanku dále patřilo šest zadýmovacích granátometů, po třech hlavních na každé straně věže, a pět vrhačů šrapnelových min, po jedné v každém rohu trupu a jeden nalevo od věže. Tyto šrapnelové minomety ale přestaly být velmi brzy na tanky montovány.
Členové posádky s sebou navíc vozily své osobní pistole a někdy měly na palubě i samopal. K vedení palby z osobních zbraní sloužily dvě střílny v zadní stěně věže, které zvnějšku obepínal kruhový kryt vystupující nad povrch stěny. V průběhu výroby začaly být tanky opatřovány rozměrným boxem na nejrůznější materiál, který se zavěšoval na zadní stěnu věže.
První sériové tanky byly standardně uzpůsobeny pro jízdu pod hladinou. Trup tanku, věž i její prstenec byly dokonale utěsněny a pro přívod vzduchu a odvod spalin motoru byla před ponořením nasazována kovová trubice (tank připravený k pobytu pod vodní hladinou je vidět na snímku níže). Tiger byl potom schopen jízdy v až čtyřmetrové hloubce. Žádné skutečné bojové využití této možnosti tanku však nebylo zdokumentováno a úprava pro ponor časem přestala být u vyráběných tanků prováděna.
V průběhu výroby došlo i k řadě dalších menších či větších konstrukčních změn. Od prosince 1942 byla například z pravého boku věže odstraněna střílna pro ruční zbraně posádky. Na jejím místě, hned vedle zadního závěsného boxu, se potom objevil kruhový únikový průlez, který sloužil k nouzovému opuštění věže.
Tanky Tiger raného data výroby byly standardně vybaveny vzduchovými filtry Feifel. Od nich se táhly přes motorový prostor dvě silné pryžové trubice, které spolu vytvářely tvar písmene "V". Filtry byly nezbytné pro stroje určené například pro Africká bojiště, kde hrozilo zanesení motoru pískem a prachem. Pro evropské podmínky však nebyly nutné a proto časem zmizely. Tanky vyráběné po roce 1943 je již neměly.
Boční blatníky, tak jak jsou vidět výše, rovněž nebyly standardní výbavou tanků Tiger hned od začátku. Objevily se až průběhu produkce. Tvořily je čtyři jednoduché plechy namontované na bok trupu za sebou. Blatník pokrýval celou délku trupu a na obou koncích na něj navazoval přední a zadní skloněný blatník.
Změnu prodělal během výroby i design samotných předních blatníků. Místo původně zakulacených, které kopírovaly pás, přišly výrobně jednodušší a pevnější blatníky ploché.
Od dubna 1944 byl dosavadní binokulární zaměřovač střelce Turmzielfenrohr 9b nahrazen modernějším monokulárním přístrojem Turmzielfenrohr 9c. S tím zmizel jeden z původně dvou vývrtů v čelním pancíři věže nalevo od kanonu.
Od léta roku 1943 přestaly být na boky věže tanku montovány zadýmovací granátomety. Starší Tigery měly na každé straně věže tři granátometné hlavně. U pozdějších strojů je nahradil jednohlavňový vrhač zadýmovacích i šrapnelových granátů, instalovaný přímo ve stropu věže. Jeho výhodou byla možnost nabíjení zevnitř věže bez nutnosti opustit bezpečí pancéřovaného interiéru.
Nejvýraznějšími vnějšími změnami, podle nichž se také dá výrobní období konkrétních strojů nejsnadněji určit, byla změna uspořádání a konstrukce pojezdových kol a změna designu velitelské kupole.
Systém složitého uspořádání velkého počtu pojezdových kol u původních tanků (kol bylo celkem 48) sice umožňoval rovnoměrnější rozložení obrovské hmotnosti stroje a zaručoval tak jeho plynulejší jízdu a snadnější manévrování, v praxi však s sebou přinášel jeden závažný problém. Při jízdě v terénu docházelo poměrně snadno ke vtažení kamenů do pojezdových kol a jejich následnému vzpříčení v úzkých mezerách mezi koly. To ve svém důsledku často vedlo k deformaci kol nebo celé osy a nutnosti náročné výměny.
V podmínkách východní fronty navíc docházelo často k velkému zanesení kol blátem, které v průběhu noci, když tank stál, zamrzlo a znemožnilo opětovné rozjetí tanku. Velký počet překrývajících se kol vzniku takové situace jen nahrával. Stížnosti na tyto problémy vedly konstruktéry ke zjednodušení systému uspořádání kol. Zatímco dříve bylo na jedné ose nasazeno jedno kolo zdvojené a jedno jednoduché (celkem tedy tři kotouče kol na jedné ose), nový podvozek měl na každé ose pouze dva kotouče kol. Na sudých osách byl mezi kotouči kol rozestup, zatímco na lichých osách byly oba kotouče hned u sebe a tvořily tak vlastně jedno zdvojené kolo.
V praxi tedy došlo vlastně pouze k odebrání dvou vnějších vrstev kotoučů kol tak jak je to vidět na nákresu níže - šrafovaná kola zmizela. Stejnou hmotnost tak nyní muselo nést místo 48 jen 36 kol. To by nebylo možné bez další inovace. Tank Tiger dostal spolu s novým uspořádáním i nová celoocelová kola. Pohnutkou k vývoji kol nové konstrukce však nebyla jen nutnost zvýšení jejich nosnosti ale rovněž snaha o úsporu nedostatkových surovin. Původní pojezdová kola totiž byla opatřena gumovou bandáží po obvodu a právě guma se pro Němce stávala ve druhé polovině války stále více nedostatkovým zbožím.
Konstruktéři tedy zabili dvě mouchy jednou ranou když snížili spotřebu gumy a zároveň zjednodušili konstrukci podvozku tanku. Nové uspořádání kol snížilo množství mezer mezi koly a tím i pravděpodobnost vzpříčení kamenů nebo zamrznutí hlíny v nich. Tato změna byla aplikována od 826. vyrobeného tanku.
Odstranění dvou vnějších řad kol vedlo k zúžení celé pojezdové soustavy. Zatímco při starším řešení sahala pojezdová kola až k okraji pásů, nově je pás do strany o velký kus přečníval.
Od července 1943 začaly Tigery dostávat novou velitelskou kupoly. Namísto staré kupole se zasklenými štěrbinami se objevuje kupole osazená sedmi, po obvodu symetricky rozmístěnými, pozorovacími periskopy, které umožňovaly veliteli tanku mnohem lepší výhled.
Po obvodu nové kupole byl navíc umístěn oběžný úchyt pro kulomet MG34. Ten sloužil jako prostředek improvizované protiletecké obrany. Při pobytu mimo oblast s nebezpečím leteckého útoku se kulomet sundával a ukládal v interiéru věže. Změnil se i způsob otvírání poklopu kupole. Namísto původního vyklápěného nahoru přichází poklop, který se po nadzvednutí vytočil do strany.
Nejzásadnější vnitřní inovací, která přišla v průběhu výroby, byla změna pohonné jednotky. Prvních 250 sériových tanků poháněl již zmíněný dvanáctiválec Maybach HL210 P45. Od května 1943 však začal být používán vylepšený Maybach HL230 P45 o obsahu 23 litrů a maximálním výkonu 694 koní při 3 000 otáčkách.
Kromě popsaných změn prošel samozřejmě tank celou řadou dalších drobnějších inovací. Svůj design změnily například kryty výfuků na zadní stěně trupu nebo zadní blatníky. Od srpna 1943 byl na tanky aplikován nátěr pasty Zimmerit sloužící jako ochrana proti magnetickým minám.
Konstruktéři tanku Tiger museli velmi pozorně sledovat hodnotu měrného tlaku, kterým stroj působil na půdu. Terénní podmínky východní fronty byly neúprosné a schopnost zdolat bez zapadnutí oceány bláta zde byla klíčová. Díky použití pásů širokých 725 mm se měrný tlak podařilo dostat na úroveň 1,04 kg/cm2. Nebyla to sice zcela optimální hodnota (pro srovnání u tanku T-34/76 dosahoval tlak na půdu pouhých 0,64 kg/cm2) ale byla přijatelná.
Široké pásy, nutné k rozložení hmotnosti a udržení omezeného měrného tlaku, však znamenaly závažnou komplikaci při železniční přepravě tanků. S těmito provozními pásy (tzv. Marschketten) totiž činila celková šířka Tigeru 3,72 m a to bylo více než bylo možno naložit na železniční vagóny. Před naložením na vagóny proto musely být tanky přezuty do užších přepravních pásů (tzv. Verladeketten) o šířce 520 mm.
S výměnou pásů byla u starších tanků s původním uspořádáním pojezdových kol spojena i demontáž dvou vnějších řad těchto kol. Sundávání kol celou výměnu pásů značně komplikovalo a prodlužovalo. Tanky pozdějšího data produkce, jejichž podvozek měl již celoocelová kola jednoduššího uspořádání tímto problémem netrpěly. Jejich pojezdové ústrojí bylo již z výroby užší právě o tyto dvě vnější řady kol.
Přesto ani v jejich případě nebylo přezouvání pásů žádnou maličkostí. Každý článek provozních pásů vážil 30 kg a každý pás se skládal z 96 těchto článků. Hmotnost jednoho kompletního širokého pásu tedy byla 2 880 kg. Z tohoto údaje je jasné, že manipulace s pásy nebyla právě jednoduchá.
Kromě pásů a kol musely být z tanku sejmuty rovněž boční blatníky, což ovšem představovalo již ten nejmenší problém. Během přepravy byly provozní pásy uloženy pod samotný tank a cestovaly s ním. Přepravní pásy byly součástí nákladního vagónu určeného k přepravě těchto tanků takže po přezutí zpět na provozní pásy v cílové stanici se naložily zase na vagón.
Úzké pásy byly oficiálně určeny skutečně pouze pro účely železniční přepravy a neměly být používány pro jinou činnost. Při použití přepravních pásů totiž vzrostl tlak na čtvereční centimetr půdy o 40% a při dlouhodobějším používání hrozilo poškození jak podložky tak samotných pásů. Přesto, jak dokazuje bezpočet fotografií, byly užší pásy někdy používány i pro běžnou jízdu.
Tanky Tiger nebyly zařazovány do stavu jednotlivých tankových divizí, jak tomu v té době bylo u ostatních německých tanků, ale byly z nich vytvářeny zcela samostatné jednotky, prapory těžkých tanků, uváděné zkratkou sPzAbt (sPzAbt = schwere Panzerabteilung). Organizační struktura těchto jednotek se v průběhu let měnila.
Podle původních vojenských tabulek ze srpna 1942 měl být každý prapor (Abteilung) tvořen dvěma rotami (Kompanie) z nichž každá disponovala čtyřmi četami (Zug). V každé četě byly dva tanky Tiger a dva podpůrné tanky PzKpfw III Ausf. N. Velitelství každé roty mělo mimo to k dispozici jeden tank Tiger a dva tanky PzKpfw III rovněž verze Ausf. N. V jedné rotě bylo tedy celkem devět Tigerů a deset Panzer III. Celý prapor měl navíc ještě svoji spojovací četu tvořenou dvěma tanky Tiger velitelské verze a jedním Panzer III Ausf. L. Počet tanků Tiger, včetně velitelských verzí, u jednoho tabulkového praporu tedy činil dvacet strojů.
Od března 1943 se ale oficiální struktura změnila. Prapor byl nově tvořen třemi rotami a každá rota třemi četami. Četa byla i nadále tvořena dvěma Tigery a dvěma PzKpfw III Ausf. N. Velení každé roty mělo nově namísto původního jednoho Tigeru a dvou Panzer III nyní dva Tigery. Změnila se rovněž výzbroj spojovací čety praporu. Původní Panzer III Ausf. L v ní byl nahrazen standardním tankem Tiger. Tabulkový prapor těžkých tanků tedy nyní čítal celkem 27 tanků Tiger, včetně velitelských verzí.
Válečné užití
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Poprvé byly tanky Tiger nasazeny do bojů v září 1942 na východní frontě, avšak bez valného efektu. Některé stroje zapadly v rozbahněném terénu, jiné postihly mechanické závady. Jediným kladem byla skutečnost, že žádná z protitankových zbraní neprostřelila pancíř tanku, i když došlo k několika poškozením kanónu sovětskými protitankovými střelami. V závěru roku 1942 byly odeslány první Tigery do Tuniska, aby čelily náporu spojenců. Počátkem roku 1943 se zapojily do bojů s poměrně dobrými výsledky, ovšem závady převodovky, řízení i problémy s pojezdovými koly jich vyřadilo z činnosti více, než bojové střety s nepřítelem. V té době se v severní Africe objevily první americké tanky M4 Sherman, které sice na Tigery nestačily, ale které měly postupně zvyšující se početní převahu. Západní spojenci se stejně jako Sověti rozhodli jít cestou výroby středních tanků vyráběných ve velkém množství. Dne 16. ledna 1943 se sovětským vojákům podařilo ukořistit jeden nepoškozený tank Tiger, který byl dokonce vozem velitele roty. V květnu téhož roku měla Rudá armáda všechny důležité informace o slabých a silných stránkách tohoto obrněnce a mohla tak začít s realizací příslušných protiopatření. V této době začalo docházet na východní frontu stále více Tigerů a začaly se dostavovat první výsledky. Velmi úspěšně si posádky vedly v bojích u Charkova na jaře 1943. Mezi německými vojáky se objevila sorta tankistů (tankových es), kteří svými stroji ničili desítky nepřátelských tanků a bojových vozidel. Je třeba však uvést, že takových špičkových osádek bylo poměrně malé množství. S narůstající bojovou činností Tigerů začalo docházet k jejich ztrátám, které byly způsobeny minami, zásahy, terénními překážkami a mechanickými poruchami. Počátkem července 1943 se rozhořela bitva u Kurska, při níž sice Němci zničili více sovětských tanků, než ztratili, ovšem ztráty již na rozdíl od protivníků nestačili nahradit. V této bitvě se ukázalo, že tank Tiger má kvůli své těžkopádnosti a značné spotřebě paliva nízkou schopnost vedení útočného boje spojeného s častou změnou palebného postavení. Proto byl zatlačen do boje obranného, k čemuž se paradoxně výborně hodil.
V červenci byla na Sicílii přemístěna rota těžkých tanků, avšak výsledkem jejich působení byly vážné a zcela zbytečné ztráty Tigerů. Některé se zabořily v terénu, jiné zůstaly stát kvůli mechanické závadě. Při evakuaci ze Sicílie zbyl Němcům pouze jeden tento tank z původních sedmnácti. Z dalších bojů v Itálii stojí¨za zmínku bitva u Monte Cassina, kde Němci během 48 hodin ztratili patnáct ze svých šestnácti Tigerů. V průběhu roku 1943 doznal Tiger několika málo změn v síle pancíře, lepší optice a pojezdových kolech. Na pancíře se začala nanášet pasta „Zimmerit“, která měla bránit v přichycení magnetických min. Když provedli Spojenci roku 1944 invazi v Normandii, měli tam Němci celkem tři tanky Tiger. Bylo tam také pět Königstigerů, ovšem ty byly tak nespolehlivé, že byly odeslány raději do Německa, aby nepadly do rukou nepřítele. Koncem září 1944 téměř definitivně ustal skomírající přísun nových těžkých tanků z továrny v Kasselu. Po prvním říjnu továrnu opustilo pouhých 44 Tigerů. Při protiútoku v Ardenách v prosinci 1944 měli Němci na západní frontě jen 35 těchto tanků. Na jaře 1945 se zbývající těžké tanky ze západní fronty přesunuly na frontu východní. Podstatná část německých těžkých tanků bojovala již od roku 1943 proti Sovětům, kde utrpěly velké ztráty, které nešlo nahradit. Jestliže v polovině roku 1944 činil počet použitelných Tigerů čísla 670, pak na konci roku to bylo 316 a v únoru 1945 pouhých 216 strojů. Kapitulace německé armády v květnu 1945 znamenala i konec tanku Tiger, který se stal skutečným symbolem německé vojenské síly a jež z mnoha hledisek předznamenal vývoj moderních tanků.
Hodnocení
Těžký tank Tiger měl v některých ohledech závažné nedostatky. Byl to těžkopádný obr, jeho motor a převodovka nebyly dimenzovány pro pohon tak těžkého vozidla. Trpěl velmi často mechanickými poruchami, měl značnou spotřebu paliva a omezený dojezd. Podvozek s přesazenými koly byl složitý, jeho řádná údržba v bojových podmínkách téměř nemožná. Rychlost motorického otáčení věže byla příliš malá, nemluvě o ručním otáčení. Střelba na pohyblivé cíle byla obtížná, kanón postrádal stabilizátor, takže tank nemohl vést přesnou střelbu za jízdy. Proti tomuto výčtu vad stojí mohutné pancéřování a výborný kanón, což byly dva důležité faktory, které z tanku Tiger udělaly obávanou zbraň na bojištích druhé světové války.
Modifikace
Tanků Tiger bylo vyrobeno poměrně malé množství, rovněž jeho obměn nebylo mnoho. Kromě základní varianty SdKfz 181 byly nejobvyklejšími stroji velitelské tanky SdKfz 267 a SdKfz 268, které byly zbaveny spřaženého kulometu, místo něhož byla montována výkonnější radiostanice s větší anténou. Kvůli demaskujícímu účinku této antény se ale velitelské vozy stávaly vyhledávaným cílem kanónů v jejich blízkosti. Několik málo Tigerů bylo přestavěno na ženijní tanky Bergepanzer (SdKfz 185). Další modifikací tanku byl samohybný moždíř ráže 38 cm Sturmtiger.
Podvozky, které vyrobila v roce 1942 firma Porsche, se staly základem pro stíhač tanků Ferdinand (SdKfz 184). Ferdinand byl těžký stíhač tanků, postavený na Porscheho podvozku, který byl pro tank Tiger zamítnut, ale byla škoda 90 již vyrobených kusů rozebrat, proto na něj byl umístěn kanon ráže 88 mm. Posádka byla chráněna velmi silným pancířem (200 mm na čele, zbylé stěny 80 mm). Verze Elefant byla vylepšena o kulomet MG 34 umístěný v pravé části přední stěny a o širší pásy.
Velká Galerie !
Panorama
YouTube
| Slavné tanky: PzKpfw-VI-Tiger (cz dabing) |
| TankFest 2009 Tiger 131 (June 2009, anglicky) |
Literatura
- Roger Ford, Tank Tiger
- Ivo Pejčoch, Obrněná technika
Reference
Externí odkazy
- Tank Tiger, jeho modifikace, fotografie a videa na www.panzernet.net
- Tiger I a jeho modifikace na www.fronta.cz
|
|
| Informace o článku.
Článek nebo jeho část je převzata z Panzernetu. |