Chotěboř

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 25. 4. 2014, 15:08; Sysop (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Chotěboř (něm. Chotieborsch) je město v Kraji Vysočina. Kousek od Chotěboře je řeka Doubrava . Rozkládá se (vč. místních částí) na 5405 hektarech, centrum v nadmořské výšce 515 m je na 49,72 stupni sev. šířky a 15,67 stupni východní délky. Žije zde necelých 10 tisíc obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

Historie města

Město se rozkládá na západním okraji Českomoravské vrchoviny v oblasti s výskytem stříbrné a uranové rudy. V těchto místech byla odbočka z Libické stezky (Čáslav – Žďár nad Sázavou) směrem na Smilův Brod. Původní osada s kostelíkem stála podle dochovaných nálezů už ve 12. století. Název obce se odvozuje od Chotěborova dvorce, pravděpodobně šlo o Chotěbora ze Vchynic. První doložená písemná zmínka je z r. 1265, kdy majitel panství Smil z Lichtenburka věnoval kapli sv. Jakuba Většího klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze i povýšení na městečko Chotebors civitas r. 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II.. Český král Jan Lucemburský městečko r. 1329 koupil a r. 1331 ho udělením jihlavského městského práva povýšil na město. Za vlády jeho následovníka Karla IV. byl r. 1350 Chotěboři udělen městský znak (erb zemí Koruny české) a r. 1356 povolení vybudovat hradby. Jako věnné město českých královen byla Chotěboř v majetku královského rodu až do r. 1393. Pohnutou historii zažili místní občané za husitských válek. Nejprve město v lednu r. 1421 dobyl a poškodil táborský kněz Petr Hromádka z Jistebnice. Brzy ale město oblehlo katolické vojsko a místní husitská posádka se 2. února 1421 vzdala za příslib volného odchodu. Obléhatelé ale slovo nedodrželi a 300 zajatců upálili ve stodole. Tragickou událost připomíná malý pomníček. Rozkvět města nastal za vlády Trčků z Lípy, kteří město vlastnili od r. 1497 až do r. 1634, kdy za třicetileté války upadli u císaře Ferdinanda II. v nemilost a panství jim bylo zabaveno. Chotěboř byla poté darována Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, když ochotně vyzradil jednání Albrechta z Valdštejna se Švédy. Sezima byl dokonce v roce 1638 povýšen do panského stavu. V témže roce zemřel a chotěbořského panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín, který se snažil z města vyždímat co nejvíce. Do té doby dávala Chotěboř ročně své vrchnosti 73 kop míšeňských, ale to mu bylo málo. Nespokojenost měšťanů, ale i poddaných vůbec, nevznikala pro již dříve stanovené platby a povinnosti, ale pro jejich neúměrné a nebo lstí provedené zvýšení. Chotěbořští proto vstoupili s Rašínem "ve spor". Rudolf Karel Rašín však zvýšil své požadavky v jiném směru -nutil měšťany odebírat pivo jen z jeho pivovaru. Rašín také zabíral pozemky měšťanům a vyměňoval je za horší a méně výnosné. Stížnosti z Chotěboře došly až na místodržitelství a usmíření měli vyjednat v roce 1657 dva královští komisaři, pochopitelně šlechtici. Kompromis nebyl tak pro Chotěboř příliš výhodný, město se muselo nakonec přece jen zavázat, že z panského pivovaru odebere 150 sudů piva, tj. asi 340 hektolitrů. Z každého vyšenkovaného vědra vína (56,6 litrů) muselo zaplatit 20 krejcarů. Rudolf Karel Rašín žil na zámku v přepychu, vydržoval si dokonce osm děvčat, dva kuchaře, celkem 15 sluhů. Vizitační komise v roce 1654 zjistila, že Chotěboř má 700 obyvatel, kteří svým dílem přispívali k blahobytu zámeckého aristokrata. Další majitelé se rychle střídali. Za zmínku stojí Kinští, za jejichž vlády byla r. 1702 zdejší tvrz přestavěna na barokní zámek později doplněný o anglický park. V roce 1836 ho získali Dobřenští z Dobřenic, kteří jej vlastní dodnes. Rozvoj města v 19. století ovlivnily i požáry v r. 1800 a zejména v r. 1832, kdy byla zničena většina domů na náměstí, vnitřní město i předměstích. Nové kamenné domy už neměly podloubí a byly také pobořeny i zbylé brány, poslední pozůstatky středověkého opevnění. Po bouřlivých událostech v polovině 19. století a následných reorganizacích byl v r. 1849 zřízen Okresní soud v Chotěboři, spadající pod krajský soud v Kutné Hoře. V roce 1850 pak vzniklo i Okresní hejtmanství pro soudní okresy Chotěboř a Habry. Bohatý byl i kulturní a společenský život té doby. Nevyhovující dvojtřídní a později čtyřtřídní škola byla přemístěna do nové budovy (základní kámen položen 1865, výuka od r. 1869), později je následovala chlapecká (1876) a dívčí (1890) měšťanská škola, gymnázium (1921), střední zemědělská technická škola (1960) – dnes obchodní akademie a vyšší odborná škola. Postupně vznikaly i různé spolky – dodnes existující Smíšený pěvecký sbor Doubravan (1862), divadelní spolek Palacký (1869–1914), sbor dobrovolných hasičů (1878), sokolská jednota (1882), městské vlastivědné muzeum (1885) aj. Po hospodářské stránce byla Chotěboř pod dlouhou dobu zemědělským městem. Postupnému rozvoji průmyslu (především textilní a dřevozpracující) napomáhalo mj. i založení pošty (1850), která zajišťovala přepravu cestujících i zásilek koňskými potahy (do Golčova Jeníkova a Hlinska), vybudování silnice do Německého Brodu (1868), dokončení železniční trati Německý Brod–Rosice nad Labem (1871), zprovoznění městské elektrárny (1911) a zavedení autobusových linek (1923). Z novodobých průmyslových podniků stojí za zmínku Závody elektrotepelných zařízení (ZEZ) Praha, jejichž pobočný závod se v Chotěboři zabýval výzkumem a vývojem vysokofrekvenčních indukčních ohřívačů pro kovárny a průmyslových manipulačních robotů (dnes ROBOTERM). V letech 1955–1959 probíhala v okolí nedalekého Horního mlýna těžba uranových rud. Pozdější geologické průzkumy v 90. letech minulého století potvrdily nerentabilnost a k obnovení těžby nedošlo. Poslední smutnou kapitolou v historii města byl konec 2. světové války. Dne 5. května 1945 obsadili povstalci město, odzbrojili místní německý oddíl a následně pak převzali i muniční sklad v nedalekém Bílku. Odtud pak byla vypravena dvě auta s mužstvem proti německým oddílům v oblasti Ždírce a Krucemburku. Nedaleko Sobíňova ale narazili na velký německý transport. Došlo k přestřelce s tragickými následky – 29 padlých Čechů a 7 raněných. Německé jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9. května, kdy se začaly přesouvat směrem na Čáslav.

Vývoj počtu obyvatel Chotěboře^[1]
Rok	1869	1880	1890	1900	1910	1921	1930	1950	1961	1970	1980	1991	2001
Počet obyvatel	6496	6675	6254	6595	7020	7154	6825	6560	7736	8111	9407	9352	9870

Pohled na náměstí (v pozadí hřbet Železných hor).

Významné památky ve městě

Zámek

Z původního sídla majitelů chotěbořského panství (tvrze) se do dnešních dnů nedochovalo nic. V době, kdy byla Chotěboř v majetku českých králů, a i v pozdějším období, kdy její vlastníci byli představitelé zámožnějších rodů, nebyla využívána jako sídlo majitele, ale především k hospodářsko-správním účelům. Jako sídlo sloužila pak ještě krátce v 17. století chudému rodu Rašínů. Po smrti posledního z nich r. 1660 tvrz chátrala a pravděpodobně byla zničena požárem r. 1692. Další majitel (Vilém Leopold Kinský) se pak rozhodl postavit na místě zničené tvrze nové honosnější sídlo – dnešní zámek. Umístění původní tvrze není spolehlivě doložitelné, ale podle archeologických průzkumů lokality stojí zámek pravděpodobně přímo na jejich základech. Léta kdy stavba probíhala se dají určit jen z chronogramů Magno trIno DeoConseCrat (=1701) a Magno Deo CapeLLa Ista ornata est (=1701) v portálu zámecké kaple Nejsvětější trojice a podle letopočtu MDCCII (=1702) v portálu hlavního průčelí. Stavba je převážně ve stylu raného baroka a má podobu čtyřkřídlé jednopatrové budovy s uzavřeným nádvořím. Další majitelé se rychle střídali. V roce 1836 pak panství přešlo sňatkem do rukou Dobřenských z Dobřenic. Za jejich vlády byla provedena přestavba části prvního patra do novorenesančního stylu (1865–1870), zřízení rozsáhlého anglického parku se vzácnými dřevinami (1870–1875) a dále pak rekonstrukce po požáru z 25. února 1927. Dobřenští vybudovali také rodinný hřbitov, vzdálený asi 1 km od zámku.

Poslední majitelé (Jan Maxmilián Dobřenský a jeho žena Leopoldina roz. Lobkovicová) v roce 1948 odešli do Kanady a zámek převzal stát. Po roce 1948 se využívání zámku měnilo (byty, hudební škola, jídelna státního statku), takže z původního mobiliáře se mnoho nedochovalo. Od r. 1952 je zámek sídlem Městského muzea, které si ho v r. 1966 převzalo do správy a nechalo provést nutné opravy. V těch pak pokračovali Dobřenští, kterým byl zámek 15. července 1992 vrácen. Městské muzeum zde sídlí dodnes, takže se zámek opět stal kulturním centrem a místem setkávání místních občanů i návštěvníků Chotěboře.

Sport

Lyžařský areál „Svatá Anna“ – web zde
Zimní a letní stadion

Další zajímavosti

Přírodní památka Písník u Sokolovce nad údolím řeky Doubravy
Přírodní rezervace Údolí Doubravy – mezi Bílkem a Chotěboří
Vyhlídky na Doubravu – Sokolohrady a Čertův stolek
CHKO Železné hory – hraničící s Chotěboří
Přírodní rezervace Niva Doubravy – mezi Bílkem a Sobíňovem
Přírodní rezervace Mokřadlo – u Hařilovy Lhotky katastr Bezděkov
Přírodní rezervace Zlatá louka – u obce Podmoklany, Sloupno a Bezděkov.

Slavní rodáci a osobnosti

František Sláma (1850-1917) – slezský buditel, spisovatel a politik
Josef Hubáček (1850-1900) – český novinář a satirický básník
Ignát Herrmann (1854-1935) – český spisovatel, humorista a redaktor
František Xaver Boštík (1883-1964) – básník, spisovatel, fotograf
Zdeněk Rykr (1900-1940) - malíř, ilustrátor, žurnalista

Místní části

Reference

↑ Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 552–553.

Literatura

Stanislav Pavlíček (ed.): Chotěboř. Město Chotěboř 2001, 1. vydání, ISBN 80-238-7647-3 (vázané)

Externí odkazy

www.chotebor.cz – Oficiální stránky města Chotěboř
ichotebor.cz – Novinky z Chotěboře a okolí

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Chotěboř

Město Chotěboř
Bílek • Dobkov • Chotěboř • Klouzovy • Počátky • Příjemky • Rankov • Střížov • Svinný • Marieves

Města, městyse a obce okresu Havlíčkův Brod
Bačkov • Bartoušov • Bělá • Bezděkov • Bojiště • Boňkov • Borek • Břevnice • Čachotín • Čečkovice • Česká Bělá • Číhošť • Dlouhá Ves • Dolní Krupá • Dolní Město • Dolní Sokolovec • Druhanov • Golčův Jeníkov • Habry • Havlíčkova Borová • Havlíčkův Brod • Herálec • Heřmanice • Hněvkovice • Horní Krupá • Horní Paseka • Hradec • Hurtova Lhota • Chotěboř • Chrtníč • Chřenovice • Jedlá • Jeřišno • Jilem • Jitkov • Kámen • Kamenná Lhota • Klokočov • Knyk • Kochánov • Kojetín • Kouty • Kozlov • Kožlí • Kraborovice • Krásná Hora • Krátká Ves • Krucemburk • Kunemil • Květinov • Kyjov • Kynice • Lány • Ledeč nad Sázavou • Leškovice • Leština u Světlé • Libice nad Doubravou • Lípa • Lipnice nad Sázavou • Lučice • Malčín • Maleč • Michalovice • Modlíkov • Nejepín • Nová Ves u Chotěboře • Nová Ves u Leštiny • Nová Ves u Světlé • Okrouhlice • Okrouhlička • Olešenka • Olešná • Ostrov • Oudoleň • Ovesná Lhota • Pavlov • Podmoklany • Podmoky • Pohled • Pohleď • Prosíčka • Přibyslav • Příseka • Radostín • Rozsochatec • Rušinov • Rybníček • Sázavka • Sedletín • Skorkov • Skryje • Skuhrov • Slavětín • Slavíkov • Slavníč • Sloupno • Služátky • Sobíňov • Stříbrné Hory • Světlá nad Sázavou • Šlapanov • Štoky • Tis • Trpišovice • Uhelná Příbram • Úhořilka • Úsobí • Vepříkov • Veselý Žďár • Věž • Věžnice • Vilémov • Vilémovice • Víska • Vlkanov • Vysoká • Zvěstovice • Ždírec • Ždírec nad Doubravou • Žižkovo Pole

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii

[0] Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 552–553.

[1]