Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Bílé moře
Z Multimediaexpo.cz
Verze z 29. 4. 2011, 16:06
Bílé moře (rusky Белое море) je malé vnitrozemské moře Severního ledového oceánu u severních břehů evropské části Ruska. Z jihu a jihovýchodu je ohraničuje severní pobřeží Ruska, ze západu Karelie a ze severu poloostrov Kola. Má rozlohu 90 000 km². Dosahuje průměrné hloubky 60 m a největší hloubku 330 m (v severovýchodní části Kandalakšského zálivu).
Obsah |
Průlivy, zálivy, ostrovy, řeky
Na severovýchodě je průlivem Gorlo (Горло), jehož severní část se nazývá Voronka (Воронка), spojena s Barentsovým mořem. Hranice mezi nimi probíhá mezi mysy Kanin nos (Канин Нос) a Svjatoj nos (Святой Нос). Velké zálivy, nazývané guby (губы) jsou Kandalakšský, Oněžský, Dvinský a Mezeňský. Velké ostrovy jsou Solověcký, Moržovec (Моржовец) a Muďjugskij (Мудьюгский). Severozápadní břehy jsou vysoké a skalnaté, zatímco jihovýchodní ploché a nízké. Do Bílého moře se vlévají řeky Severní Dvina, Mezeň, Oněga, Vyg, Niva, Umba, Varzuga, Ponoj aj.
Charakteristika dna
Bílé moře je šelfové moře, jehož prohlubeň současně představuje okrajově nemateřskou depresi, vzniklou na skloně krystalického Baltského štítu. Dno moře má silně členitý reliéf. V severozápadní části se nachází Kandalakšská propadlina (Кандалакшская впадина) s ostře řezanými okraji zřejmě zlomového původu. Na jih od ní se nachází vyvýšenina základna Solověckých ostrovů. Mnoho nevelkých podvodních vyvýšenin tzv. lud (луд) se nachází v Oněžském zálivu. V Gorle, Voronke a Mezeňském zálivu jsou charakteristické podvodní písečné kosy, vytvořené přílivovým prouděním. Složení dna převážné části moře a Dvinského zálivu představuje jíl a písečný jíl, v Kandalakšském a Oněžském zálivu převládá písčitý a kamenitý základ. Nezřídka (hlavně blízko břehu) jsou na dně obnažené ledovcové pozůstatky. Kotlina Bílého moře byla v polední době ledové vyplněná ledem, podobně jako v případě historicky spřízněného Baltského moře. Teprve když kraj ledovce odstoupil na severozápad, byla kotlina zatopena mořskou vodou.
Klima
Klima je přechodové od mořského polárního k mírnému kontinentálnímu. Průměrná teplota vzduchu je v lednu od -9 do -13 °C a v červenci od 8 do 15 °C. V zimě převládají jihozápadní větry a v létě severovýchodní. Oblačnost v průběhu celého roku je velká (7 až 8 stupňů). Časté jsou mlhy. Roční úhrn srážek se zmenšuje od jihu (529 mm – Oněga) k severu (282 mm Kanin nos).
Vlastnosti vody
Teplota vody na povrchu je v létě od 6,9 °C (Voronka, Gorlo, Oněžský záliv) do 15 °C (střední část) a s objevením ledu v zimě od -1,3 do -1,7 °C uprostřed a od -0,5 do -0,7 °C v zálivech. Slanost vody je ve Voronce 34 až 34,5 ‰, v Gorle 30,5 ‰ a uprostřed 24 až 26 ‰. Led se objevuje v říjnu až v listopadu a zůstává do května až června. Hlubinné vody Bílého moře (pod 100 m) se vyznačují stálou teplotou (-1,4 °C) a slaností (30 ‰).
Proudy
Povrchové proudy v odkryté části moře jsou slabé, nestálé a jejich rychlost je menší než 1 km/hod. V zálivech se rychlost proudů výrazně zvyšuje. Přes Voronku a Gorlo probíhá stálá výměna vody mezi Bílým mořem a Barentsovým mořem. Zde mají hlavní význam přílivové proudy. Příliv je pravidelný dvanáctihodinový od 1 m (na jihu) do 10 m (v Mezeňském zálivu). Hlubinné vody se formují v zimě při procesu ochlazování a turbulentního promíchávání v Gorle.
Fauna
Fauna je představována zástupci arktických i severních forem. Na dně žije 720 druhů, ryb je více než 60 druhů a mořských savců 5 druhů (bez občasně se zatoulaných).
Historie
Bílé moře znali již Novgorodci v 11. století. Bohatství území na kožešinovou a mořskou zvěř a pohodlné mořské spojení umožnili jeho rychlé ovládnutí. Už v této době byly navázány tržní vztahy mezi národy usídlenými na březích Kaspického a Bílého moře, které se utužovaly díky říčnímu spojení. Na březích Bílého moře se objevilo staré ruské osídlení (Cholmogory). Od konce 15. do začátku 18. století bylo Bílé moře významnou mořskou cestou, která spojuje Rusko se Západní Evropou. Na začátku 18. století se jeho význam zmenšil v souvislosti se založením Sankt Petěrburgu a otevřením přístupu Ruska k Baltskému moři. Od 20. let 20. století se významná část mořských transportů začala uskutečňovat přes nezamrzající přístav Barentsova moře Murmansk. První hydrografické průzkumy Bílého moře jsou z poloviny 16. století. Podrobné mapování a vyměřování bylo provedeno v letech 1827-32 vědcem M. F. Rejnekem, který sestavil a vydal Atlas Bílého moře a provedl jeho hydrografický popis. Pravidelná meteorologická pozorování začala v roce 1840 a na začátku 20. století začal hydrologický průzkum. Ve druhé polovině 19. století začalo expediční zkoumání Bílého moře, během kterého se prováděl hlubokovodní hydrologický a biologický výzkum. V letech 1891-1902 byl dokončen kompletní hlubokovodní výzkum pod vedením N. M. Knipoviče. Na konci 19. a na začátku 20. století bylo dokončeno kompletní podrobné hydrografické zaměření a zmapování.
Přístavy, doprava
Bílé moře má velký význam pro dopravu. Spojuje ekonomické oblasti na severu Evropy s přístavy v asijské části Ruska a jiných zemích. Velké přístavy Bílého moře jsou Archangeľsk, Bělomorsk, Oněga, Mezeň, Kem, Kandalakša, Severodvinsk a Umba. V hrubém obratu převládá dřevo, uhlí a sůl. Bílé moře je spojeno Bělomořsko-baltským kanálem s Baltským mořem a Volžsko-baltskou vodní cestou s Azovským, Černým a Kaspickým mořem. Jelikož je Bílé moře zcela obklopené ruským územím, je doprava na něm téměř výhradně vnitroruská. Archangelsk je od sovětské éry významnou základnou nejprve sovětského a nyní ruského válečného loďstva.
Literatura
- V tomto článku jsou použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Белое море“.
Externí odkazy
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |