Papež

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 24. 4. 2022, 10:23

Současný papež František

Předchozí papež Benedikt XVI.

Papež latinsky papa, z Řecka: papas / παπάς, označení znamená otec) je hlavou římskokatolické církve a církví sjednocených s Římem. Papež je panovníkem (suverénem) Vatikánu a nejvyšším představitelem římskokatolické církve a biskupem Říma.

Podle katolického učení je papež zástupcem (náměstkem) Ježíše Krista na Zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů. Úřad papeže se nazývá papežství nebo papežský trůn; jeho duchovní soudcovství se nazývá Svatý stolec (latinsky Sancta Sedes) nebo Apoštolský stolec (odvozuje se od umučení sv. Petra a sv. Pavla v Římě).

Současným papežem je Benedikt XVI., kterým byl zvolen v konkláve 19. dubna 2005.

Tituly a oslovení

Papežský znak

Různé překlady titulů do češtiny se odlišují.^[1]

• Tituly papeže
  • římský biskup (biskup Říma) / Romanus episcopus

nejvyšší velekněz univerzální církve / Maximus Pontifex catholicam Ecclesiam

• • náměstek (zástupce)Kristův / vicarius Iesu Christi
  • nástupce prvního z apoštolů
  • primas italský (primas Itálie)
  • arcibiskup a metropolita Římské provincie / archiepiscopus et metropolita provinciae Romanae
  • suverén státu Vatikán
  • hlava Svatého Stolce / caput Sancta Sedes
  • služebník služebníků Božích / servus servorum Dei

Oficiální titul a oslovení je Romanus episcopus-Maximus Pontifex (římský biskup-nejvyšší velekněz) Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze titul servus servorum Dei (služebník božích služebníků). Titul papež se používá na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči)

• neoficiální oslovení z úcty k papeži:
  • Vaše Svatosti
  • Svatý Otče

se vztahuje k papežovu úřadu, nikoliv k jeho osobě.

• Tituly dříve užívané
  • patriarcha západu (opuštěn v roce 2006) pro zlepšení vztahů s pravoslavnou církví
  • vikář Apoštolského stolce
  • vikář Petrův

Stručné dějiny papežství

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy.

Socha Apoštola Petra ve Vatikánu (2010)

1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Kléméns Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře.^[2] Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385–399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590–604).

Titul papež označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě (takto po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451 označuje titulem papež svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev). Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup.

Od dob Lva I. (440–461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo římským císařům coby nejvyšším velekněžím.

Papež Jan II. (pontifikát 533-535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno Mercurius je odkazem na římského boha Merkuria, což usoudil, že není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve.

Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky a situaci, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau ad.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba papežů svěřena konkláve kardinálů.

Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů.

Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto avignonské zajetí mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417–1431).

Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církvi nejvyšší jurisdikci.

Papežova smrt

Pokud papež zemře, musí jeho smrt ověřit Cardinal Camerlengo (Kardinál Komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého (dnes samozřejmě papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem Camerlengo je jen rituální). Poté musí potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála Vikáře. Kardinál Camerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení "Rybářova prstene" a papežovy pečetě. Také má nastarost zařízení papežova pohřbu a novemdieles (devět dní smutku)

Volba papeže

Podrobnější informace naleznete na stránce: Konkláve

Papež je volen sborem kardinálů nazývaným Konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem "Eligo v summum pontificem ... " (já volím nejvyšším biskupem ....). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je kalich s talířkem. Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány kardinálem Camerlengo a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidané chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem mimo konkláve, že papež byl zvolen.

První papež

Jako prvního papeže uvádí Vatikán apoštola Petra. K Petrovi se váže jeden Ježíšův výrok a to sice ten, že na skále zbuduje svojí církev. Skálou je myšlena Petrova neochvějná víra. Ovšem moderní historikové se dnes přou, zda Petr byl opravdu první "vůdce" křesťanské církve. V evangelium Filipově je psáno, že Máří Magdaléna byla Ježíšovou nejmilejší učednicí, dále je pak psáno, že právě ji pověřil Ježíš vedením své církve. Vatikán toto rázně odmítá, ale existují jisté důkazy, že skutečně Maří Magdalena byla prvním papežem. Nutno také podotknout, že Vatikán se snažil Maří Magdalénu pošpinit a diskreditovat, přitom v bibli o tom není ani zmínka. Mnozí historikové tvrdí, že Máří Magdaléna byla manželkou Ježíše Krista.

Reference

1. ↑ například jinou podobu titulů uvádní v češtině PŘIBYL, Stanislav. - TRETERA, Rajmund Jiří. Konfesní právo a církevní právo. 1. vyd. Praha : Jan Krigl, 1997. 331 s ISBN 809020452X na straně 187
2. ↑ Tento spis také dosvědčuje přítomnost a mučednickou smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě.

Literatura

• Biskupství brněnské. Katalog brněnské diecéze: neproměnná část. Příprava vydání Gerbrich, Josef; Doffek, Jiří; Saňová, Jana. Brno : Biskupství brněnské, 2007. 350 s. ISBN 978-80-254-0298-6. S. 5.  
• GELMI, J., Papežové, Praha, Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0.
• HALAS, F. X., Fenomén Vatikán, Brno, CDK, 2004. ISBN 80-7325-034-9.
• Evangelium podle Filipa

Související články

• Seznam papežů
• Seznam vzdoropapežů
• Papežské schizma

Externí odkazy

• Heslo papež v Encyklopedii náboženství
• Heslo papežství v Encyklopedii náboženství
• Záznam rejstříku na katechismus.cz