Bitva v Kurském oblouku

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 22. 12. 2013, 10:29

Bitva v Kurském oblouku
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Vojáci SS-Panzergrenadier-Division Das Reich
Trvání: 4. července – 22. července, 1943 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Kurský výběžek, SSSR Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Sovětské vítězství Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše	Sovětský svaz
Velitelé
Adolf Hitler Erich von Manstein Walther Model	Georgij Žukov Konstantin Rokossovskij Ivan Koněv Nikolaj Vatutin
Síla
2 700 tanků 800 000 vojáků pěchoty 2 000 letadel	3 600 tanků 1 300 000 vojáků pěchoty a pomocných jednotek 2 400 letadel
Ztráty
asi 201 000 vojáků 500 tanků 200 letadel	700 000 vojáků 1600 tanků 1000 letadel
{{{poznámky}}}

Bitva v Kurském oblouku (resp. Bitva u Kurska, Operace Citadela) představuje jednu z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Zahájila ji německá vojska 4. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit nepříteli natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. Bitva skončila 22. července, když Adolf Hitler nařídil (přes protesty Mansteina) další bojové operace ukončit.

Ačkoliv ztráty Rudé armády byly mnohem větší než na německé straně, jednalo se z pohledu Německa o velký neúspěch, který definitivně odsoudil Třetí říši k porážce, neboť ta nebyla schopna nahradit utrpěné ztráty a definitivně ztratila strategickou iniciativu na celé východní frontě. Historici ji považují spolu s bitvou o Stalingrad za rozhodující bitvu Velké vlastenecké války. Zároveň přestavuje největší tankovou bitvu historie.

Příprava bitvy

Situace Velkoněmecké říše v roce 1943 začínala být kritická. Bylo evidentní, že její vojska upadají na všech frontách do defenzívy a že čas je jí stále horším nepřítelem. Hitler oprávněně podezříval Spojence, že spolu navzájem konzultují svůj další postup a že další úder provedou společně. Jelikož mu představa souběžného zahájení angloamerické ofenzívy ve Středomoří a sovětské na východní frontě nepřipadala zrovna lákavá, rozhodl se zaútočit sám a alespoň jednoho z nepřátel rozhodit do té míry, že nebude schopen své akce zahájit. Pro svůj plán logicky zvolil východní frontu, kterou se Mansteinovi podařilo po porážce u Stalingradu stabilizovat a která dle jeho názoru jediná slibovala možnost úspěšné akce takovéhoto rozsahu (každopádně lze souhlasit s názorem, že ve Středomoří šance na větší úspěšnou ofenzivu neexistovala).

Hitlerův plán se setkal u německých velitelů se smíšenými pocity. Zatímco část s touto ideou souhlasila, druhá část ostře protestovala. Mnozí frontoví velitelé z východu požadovali zkrácení fronty a přechod do aktivní obrany. Hitler se po dlouhém váhání rozhodl částečně vyhovět oběma skupinám: cílem německé ofenzívy bude Kurský oblouk - obrovský výběžek fronty vkliňující se do německých pozic poblíž města Kursk. Ten vznikl během jarní Mansteinovy ofenzívy, když jarní tání a bahno znemožnily útočné operace. Jeho likvidace i se všemi jednotkami, které se v něm nacházely, by bylo řešení, které by vedlo jak k rozsáhlému ochromení nepřítele, tak ke zkrácení fronty a snížení rizika průlomu a obklíčení, které se stále vznášelo nad skupinou armád Jih.

Pokud se Hitler domníval, že tím odpůrce velké ofenzívy upokojí, hrubě se přepočítal. Někteří němečtí velitelé po seznámení se s hrubými obrysy plánu zasypali vrchní velení protesty. Upozorňovali, že Kurský oblouk je již dlouhé měsíce mohutně opevňován a posilován novými jednotkami. Útok proti několika pásmům pečlivě připravené obrany považovali za málo prozíravý, neobratný a nutně vedoucí k těžkým ztrátám (např. náčelník Hitlerova štábu Kurt Zeitler). Někteří vyslovili pochybnost, zda lze takovou akci za existujícího poměru sil vůbec úspěšně provést. Hitler sám si jí asi také úplně jist nebyl, protože se rozhodl, že k provedení celé akce bude přistoupeno až poté, co budou dodány další těžké tanky (Tiger, Panther). Toto rozhodnutí však znechutilo některé velitele, kteří původně plán schvalovali. Namítali, že SSSR tanky vyrábí také (a to mnohem rychleji) a že zatímco budou čekat, Rusové budou prostor dále opevňovat. Někteří tankoví odborníci navíc zpochybňovali rozumnost uspěchaného nasazení dosud nevyzkoušených strojů typu Panther v tak enormně důležité bitvě a tak malém počtu. Rozčarování velitelů, kteří měli útok vést, postupem času rostlo stále více a více - tak jak se dodávky tanků stále více a více a opožďovaly. Přesto obě hlavní osoby, které měly útok vést (Model i Manstein) zhodnotili plán jako sice obtížný, leč proveditelný. Značně pesimističtější byl maršál von Kluge.

Hitler sám navíc začínal propadat nervozitě. Zdálo se, že teprve nyní zcela pochopil zoufalost své strategické situace. Ve velmi krátké době se musel smířit se ztrátou Tuniska a elitních příslušníků Afrikakorpsu a strávit několik nepříznivých zpráv rozvědky a svých spojenců. Jednalo se zejména o zprávy rozvědky ohledně odhadovaných sovětských záloh a nově postavených jednotek (více než dvojnásobně převyšovaly původní odhady) a ohledně italského odhodlání bojovat (Italové podle rozvědky intenzívně připravovali přeběhnutí ke Spojencům). Rumuni a Maďaři oznámili či naznačili vůdci, že nebudou schopni podporovat válečné snažení Říše tak, jako dosud. A na závěr italské nejvyšší velení oznámilo, že v současné době není schopno zajistit ani obranu italského území (o dalších oblastech Středomoří nemluvě). Další zprávy rozvědky byly ještě horší: Rudá armáda intenzívně připravovala útok v oblasti Orelského oblouku a Doňce. Bylo zřejmé, že čeká už jen na to, až angloamerické síly zahájí útok ve Středomoří. Koncentrace sovětských sil v Kurském oblouku navíc vzrostla do té míry, že velitel skupiny armád Střed začal mít obavy, jestli by vůbec dokázal své pozice ubránit, pokud by sovětská strana zaútočila. Pokud šlo o útok, své pochybnosti vyjádřil už dříve.

Výše zmíněné okolnosti vedly Hitlera k tomu, aby znovu zvážil naplánovanou akci. Jeho rozhodnutí bylo minimálně pochybné. Potvrdil plán operace Citadela v jeho nejrozsáhlejší variantě, ale znovu jej odložil. Přislíbil více těžkých tanků (Tiger a Panther) a nové typy stíhačů tanků (Ferdinand, Hornisse), ale ubral značný počet pěších divizí, které rozeslal po Francii, Itálii, Balkánu a na kritických místech východní fronty.

Plány stran

Německý plán

Skupina armád Střed (velitel útoku Walther Model) a skupina armád Jih (Erich von Manstein) zaútočí na „krk“ Kurského oblouku ve směru kousek na východ od města Kursk, odříznou město i celý oblouk a sovětské jednotky zde se nacházející. Hitler si sliboval hodně jak od zničení jednotek nacházejících se v oblouku, tak od obranných bojů, které začnou, až se Rudá armáda pokusí své obklíčené jednotky osvobodit. Plán evidentně musel vyústit v gigantickou bitvu, proto se k jeho provedení shromáždila většina tankových sil obou skupin armád i další strategické zálohy. Přesto panovaly oprávněné pochybnosti, zda mají obě útočná uskupení dostatek prostředků k provedení akce.

Sovětský plán

Stavka si byla vědoma německých plánů týkajících se Kurského oblouku do takových detailů, že znala i průběžné změny a přesuny termínů. Byla informována i o posledním a definitivním termínu s takovým předstihem, že byl zcela vyloučen jakýkoliv moment překvapení hrající ve prospěch Německa. Sovětský plán vypracovaný Žukovem - „Operace Kutuzov“ - spočíval v odražení nepřátelského útoku zhruba 1/2 až 2/3 shromážděných sil a následným protiútokem zbytku, který by německé síly rozdrtil. Zároveň s druhou fází operace se předpokládaly akce v oblasti Doňce a Orelského oblouku a snad i akce angloamerických sil ve Středomoří. Cílem tedy dle Žukova bylo: „unavit nepřítele na našich obranných postaveních, vyřadit z boje jeho tanky, pak přivést čerstvé posily a zlikvidovat hlavní seskupení generální ofenzívou“. Za tímto účelem byly shromážděny celé 3 fronty. Dva měly za úkol přímou obranu Kurského oblouku (Centrální front Konstantina Rokossovského na severu a Voroněžský front N.F.Vatutina na jihu), jeden (Stepní front I.S.Koněva) měl tvořit zálohy pro protiútoky v první a druhé fázi bitvy. Pak zde byly ovšem ještě tři fronty na frontě severně a jižně od Kurského oblouku (Západní front a Brjanský front na severu a Jihozápadní front), které vyčlenily ze svých řad početné zálohy, které měly být v případě potřeby poskytnuty frontům v Kurském oblouku. Zároveň se předpokládalo, že ve druhé fázi operace zahájí Západní front útok na skupinu armád Střed v severní části Orelského oblouku.

Během příprav byla na kritických místech vybudována 2 úplná hluboká pásma těžkého polního opevnění optimalizovaného k protitankovému boji. Třetí se právě dokončovalo a čtvrté vznikalo. V hloubce ještě bylo vytvořeno státní pásmo obrany. Lze snad i říci, že sovětská strana nemohla být připravena lépe.

Bitva

Sovětská pěchotu u Kurska

Předběžné německé akce byly zahájeny 4. července 1943 odpoledne 4. tankovou armádou. Akce byla úspěšná, ale téměř čtvrtina brigády Pantherů musela být vyřazena pro technické obtíže. Vlastní útok začal 5. července ve 4:30 ráno. Sovětské zdroje udávají, že těsně před zahájením německého útoku provedlo dělostřelectvo Rudé armády na základě informací od několika přeběhlíků o plánovaném začátku ofenzívy zdařilý mohutný dělostřelecký přepad, který způsobil německým úderným jednotkám těžké ztráty. Bojová hlášení německých jednotek mluví pouze o krátké rušivé palbě „bez významných následků“.^[1]

Tigry v severním sektoru bitvy

Brzy bylo zřejmé, že plán akce nebude možno splnit tak rychle, jak bylo očekáváno. V prvních dnech bylo sice dosaženo výrazných výsledků, leč stále bylo zřejmější, že se německý postup stále více zadrhává a ztráty neúměrně rostou. Jako rozhodující faktor lze zřejmě brát i situaci ve vzduchu - Luftwaffe v prvních dnech získala zřetelnou převahu a byla bez problémů schopna jak zajišťovat vzdušné údery proti nepřátelským jednotkám, tak poskytovat vzdušné krytí jednotkám vlastním. Postupem času však Stavka začala k bojišti přesunovat tisíce nových strojů a zároveň se projevil nedostatek pohonných hmot u německého letectva. Výsledkem bylo, že Luftwaffe již nebyla schopna plnit oba úkoly naráz (mohla buďto bránit své jednotky, nebo sama útočit na pozemní jednotky nepřítele), což připravilo německou stranu o poslední důležitou výhodu, kterou měla. Výše zmíněný scénář víceméně popírají sovětské zdroje, které zpravidla mluví o vyrovnané situaci ve vzduchu na počátku a své jednoznačné převaze ve vzduchu na konci bitvy. Zatímco druhý bod lze zřejmě přijmout bez výhrad, první je značně sporný, neboť z bojových hlášení německých jednotek se nezdá, že by měly na počátku bitvy s sovětským letectvem vážnější obtíže. Většina ztrát u nich spadá na účet dobře vybudované protitankové obrany, minových polí a sovětského dělostřelectva.^[2]

6. července začalo být skupině armád Střed zřejmé, že asi nebude schopna splnit své úkoly. Skupina armád Jih zatím slibně pokračovala, ale její zpoždění rostlo a nepřítel začal proti ní nasazovat zálohy. Projevil se nedostatek zejména pěchoty, která by zajišťovala týl a křídla postupujících tankových klínů. Manstein i Model se proto obrátili na Adolfa Hitlera, aby jim povolil nasadit pěší zálohy, nad nimiž si prozatím ponechal kontrolu, neboť za současného stavu byla více než 1/3 všech úderných tankových sil vázána podružnými úkoly, které jí nepříslušely. Většina odborníků, kteří do té doby nepovažovali operaci Citadela za předem ztracenou, se domnívá, že byla definitivně pohřbena právě nyní, když Hitler tuto žádost odmítl. Manstein tedy použil vlastní frontové jednotky Doněcké oblasti, což ovšem nestačilo a navíc to bylo nesmírně riskantní, neboť tak oslabil zabezpečení svého pravého křídla a týlu. Model tuto možnost neměl, neboť on velel pouze útoku a velitel skupiny armád Střed Günter von Kluge jeho žádost o přesun jednotek zamítl (což se později ukázalo jako nanejvýš správné rozhodnutí). Během 7.-10. července obě německá uskupení ještě postupovala, do operačního pásma obrany se ovšem podařilo proniknout pouze jižní skupině. Severní se navzdory opakovaným útokům nedostala dále než o 5-10 km. Neúnosné ztráty a sovětské protiútoky způsobily, že 10. července se německý postup zcela zastavil. Hitler proto poskytl skupině armád Střed polovinu leteckých sil skupiny armád Jih. To nebyl nejšťastnější krok, neboť zpomalil postup na jihu, zatímco na podstatné zlepšení situace na severu nestačil. Kolem 9. července začal být Hitler velice nervózní a naléhal na urychlené dokončení operace, neboť začal dostávat zprávy o bezprostředně hrozící invazi angloamerických jednotek na Sicílii a možná i Balkáně (k prvnímu pak skutečně došlo 10. července 1943).

Průběh bitvy (povšiměte si vývoje situace v Orelském oblouku - viz severní část bojiště)

12. července vydal Hitler rozkaz povolující nasazení pěších záloh, aby operaci urychlil, avšak jednak již bylo pozdě, jednak začalo být zřejmé, že německé síly budou mít úplně jiné starosti, neboť Rudá armáda zahájila protiúder - operaci Kutuzov. Začala druhá fáze bitvy. Koněvův Stepní front zahájil společně s Voroněžským frontem mohutný úder proti skupině armád Jih, zatímco Rokossovského Střední front zaútočil na skupinu armád Střed. Ta se sice s útokem vyrovnala, jenže vzápětí zaútočily na severní část Orelského oblouku Západní front a Brjanský front, které prolomily německou frontu a bezprostředně ohrozily týl jejího úderného uskupení. Maršál Günter von Kluge musel veškeré zálohy nasadit proti tomuto nebezpečí, přičemž sáhl i do rezerv Modelova útočného seskupení, což logicky znamenalo, že akce skupiny armád Střed v Kurském oblouku nebudou moci smysluplně pokračovat (Hitler ovšem tuto interpretaci situace odmítal až do okamžiku zrušení celé operace). Na jihu se zatím střetla největší masa tanků v historii poblíž Prochorovky. Výsledek této bitvy je poněkud sporný a obě strany ji reklamují jako své vítězství. Manstein nepochybně odrazil sovětský protiútok a údajně byl (dle svého vlastního tvrzení) připraven pokračovat v úderu. Pravděpodobně tak situaci skutečně viděl, protože když Hitler operaci Citadela 14. července ukončil a odebral Mansteinovi část jeho jednotek, velitel skupiny armád Jih ostře protestoval - tvrdil že již porazil hlavní síly protivníka a je čas jej dorazit. Toto tvrzení je zejména v sovětské literatuře odmítáno jako příliš optimistické, sovětská strana stále disponovala rozsáhlými zálohami, které mohla kdykoliv nasadit. Pro správné posouzení situace je třeba zvážit odpovědi na dvě otázky. Proč se Manstein musel vzdát útoku na Prochorovku? Podle něj bylo příčinou zrušení operace ze strany Hitlera a odvelení jeho klíčových jednotek jinam. Podle sovětské strany díky těžkým ztrátám z bitvy u Prochorovky (protože ji v podstatě prohrál). Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, neboť obě strany předkládají diametrálně odlišné interpretace situace a neshodnou se ani na tom, v jakém stavu byla německá obrněná technika v této fázi operace. Druhá otázka zní: Byl Manstein schopen pokračovat v akci a zvítězit? Stanovisko sovětské strany je jednoznačné - nemohl. Z Mansteinových pamětí, jeho protestů i následného jednání je zřejmé, že se upřímně domníval, že zvítězit může, ovšem zřejmé je i to, že měl zkreslené představy o velikosti dosud nedotčených záloh na sovětské straně i o situaci skupiny armád Střed. V této otázce panuje mezi odborníky konsenzus, že Manstein protivníka dosud ještě neporazil a že jeho šance na úspěšné pokračování v útoku byly velice malé, pravděpodobně naprosto nulové.

Hitler nakonec Mansteinovy protesty odmítl, ale nezasáhl, když se Manstein rozhodl v akci pokračovat na vlastní pěst (musel se vzdát hlavního úderu, ale hodlal zničit co nejvíc jednotek nepřítele. 16. července však akce z jeho pohledu v podstatě skončila, neboť mu Hitler odebral 2. tankový sbor SS, bez kterého nemohl v útocích pokračovat. Přesto však i nadále prováděl alespoň dílčí útoky proti exponovaným pozicím nepřítele a to až do 22. července, kdy mu Hitler odebral další jednotky a přísně mu nařídil další akce ukončit.

V průběhu srpna pak provedla Rudá armáda generální protiútok v Kurském a Orelském oblouku i Doněcké oblasti, který vrhl obě skupiny armád zpět. Rudá armáda získala zpět všechno území, ztracené během německé ofenzívy, a současně dobyla dva nejdůležitější opěrné body Wehrmachtu, Orel a Bělgorod. Německou stranu hodně poškodila chyba Mansteina, který zřejmě žil i nadále v iluzích ohledně sil nepřítele a nepřipravil svou skupinu armád na ústup, což vedlo ke ztrátě značného množství cenného materiálu.

Následky bitvy

Posádka tanku Pz.Kpfw. III z 2. tankové divize SS „Das Reich“ odpočívá po bojích v jižním sektoru

Zástupy sovětských zajatců

Myšlenka velké vítězné bitvy na východní frontě snad nemusela být mylná (byť válku již s největší pravděpodobností nemohla zvrátit), ovšem místo i způsob byly zvoleny velice nešťastně a odklady akce a nerozhodnost Adolfa Hitlera ohledně nasazení záloh definitivně zmařily i ty malé šance na úspěch, které zbývaly. Mnoho odborníků se ovšem kloní k názoru, že zmíněné okolnosti nebyly zas až tak podstatné. Podle nich už v roce 1943 nebylo v silách Německa ochromit Rudou armádu a rozdíl v průmyslových potenciálech obou stran vylučoval, že by se situace mohla v tomto ohledu někdy změnit v Hitlerův prospěch.

Německá strana nasadila v průběhu bojů u Kurska asi 2/3 svých obrněných sil. Rozhodující byly nejen ztráty (které sice byly citelné, ale nikoliv zdrcující), ale zejména ztráta času, promarnění příležitosti a oslabení ostatních částí bojiště. Němci potřebovali rychlé a výrazné vítězství na východní frontě, které by ochromilo jejich protivníka. Nedosáhli ho však a dlouhodobé soustředění většiny německých elitních sil v prostoru Kurska umožnilo Spojencům ve Středomoří a Rudé armádě v Doňské oblasti a Orelském oblouku rozvinout vlastní útočné operace, které skončily jejich drtivými úspěchy (konkrétně pád Sicílie a města Orel). Německá strana už nikdy neměla získat výraznou strategickou iniciativu na žádné části evropského bojiště a poměr sil mezi ní a Spojenci se stále výrazněji měnil v její neprospěch. Jakékoliv shromáždění relevantních německých sil k (proti)útoku (bitva v Ardenách, operace Jarní probuzení) automaticky znamenalo natolik riskantní oslabení ostatních pozic, že žádná podobná akce neměla šanci na celkový dobrý výsledek.

Pro Rudou armádu byla naopak bitva u Kursku poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války již jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a Praze.

Polní hrob německého vojáka

Památník padlých sovětských vojáků

Pravoslavná katedrála na bývalém bitevním poli

Maršál Žukov a generál Voronov před ukořistěným německým tankem Tiger

Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně Německa

Skupina armád Střed - Günther von Kluge

• 2. tanková armáda - Erich Heinrich Clössner od srpna Walter Model, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných obraných bojů u Orla.
• 9. armáda - Walter Model
  • XXIII. armádní sbor - Johannes Friessner
  • XLI. tankový sbor - Josef Harpe
  • XLVII. tankový sbor - Joachim Lemelsen
  • XLVI. tankový sbor - Hans Zorn
  • XX. armádní sbor - Rudolf von Roman, tento sbor se přímo neúčastnil Operace Citadela.
• 2. armáda - Hans von Salmuth, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 6. letecká armáda - Robert Ritter von Greim

Skupina armád Jih - Erich von Manstein

• 4. tanková armáda - Hermann Hoth
  • LII. armádní sbor - Eugen Ott, tento sbor se přímo neúčastnil Operace Citadela.
  • XLVIII. tankový sbor - Dietrich von Choltitz
  • II. tankový sbor SS - Paul Hausser
• Armádní skupina "Kempf" - Werner Kempf, později byla přejmenována na 8. armádu
  • III. tankový sbor - Hermann Breith
  • Rausův armádní sbor - Erhard Raus
  • XLII. armádní sbor - Franz Mattenklott, tento sbor se přímo neúčastnil Operace Citadela.
• 1. tanková armáda - Eberhard von Mackensen, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 4. letecká armáda - Wolfram von Richthofen, který nebyl přítomen a zastupoval jej Otto Desloch.
• Záloha Skupiny armád Jih
  • XXIV. tankový sbor - Walther Nehring

Jednotky účastnící se bitvy u Kurska na straně SSSR

Západní Front - Vasilij Danilovič Sokolovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

• 50. armáda - Ivan Vasiljevič Boldin, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 11. armáda - Ivan Ivanovič Feďuninskij, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 11. gardová armáda - Ivan Christoforovič Bagramjan, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
• 4. tanková armáda - Vasilij Michajlovič Badanov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

Brjanský Front - Markjan Michajlovič Popov, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

• 61. armáda - Pavěl Alexejevič Bělov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
• 3. armáda - Alexandr Vasiljevič Gorbatov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
• 3. gardová tanková armáda - Pavel Semjonovič Rybalko, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.
• 63. armáda - Vladimir Jakovlevič Kolpakči, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela, ale až následných bojů o Orel.

Centrální Front - Konstantin Konstantinovič Rokossovskij

• 48. armáda - Prokofij Logvinovič Romaněnko
• 13. armáda - Nikolaj Pavlovič Puchov
• 2. tanková armáda - Alexej Grigorjevič Rodin
• 70. armáda - Ivan Vasiljevič Galanin
• 65. armáda - Pavel Ivanovič Batov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 60. armáda - Ivan Danilovič Čerňachovskij, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 16. letecká armáda - Sergej Ignaťjevič Ruděnko

Voroněžský Front - Nikolaj Fjodorovič Vatutin

• 38. armáda - Nikandr Jevlampijevič Čibisov, tato armáda se přímo neúčastnila Operace Citadela.
• 40. armáda - Kirill Semjonovič Moskalenko
• 1. tanková armáda - Michail Jefimovič Katukov
• 6. gardová armáda - Michail Nikolajevič Čisťakov
• 69. armáda - Vasilij Dmitrijevič Krjučenkin
• 7. gardová armáda - Michail Stěpanovič Šumilov
• 2. letecká armáda - Stěpan Akimovič Krasovskij

Jihozápadní Front - Rodion Jakovlevič Malinovskij, tento front se přímo neúčastnil Operace Citadela, ale až následných bojů o Charkov.

Stepní Front - Ivan Stěpanovič Koněv, byl to záložní front ze kterého do Operace Citadela zásáhly dvě armády.

• 5. gardová armáda - Alexej Semjonovič Žadov
• 5. gardová tanková armáda - Pavel Alexejevič Rotmistrov

Velká Galerie

• 80 fotografií Bitvy u Kurska

YouTube

Související články

• Velká vlastenecká válka
• Kurský oblouk
• Orelský oblouk
• Mansteinova jarní ofenzíva

Literatura

• Gotthard Heinrici, Wilhelm Hauck: Zrození bitvy, Bonus A 1997 (ISBN 80-85914-33-6)
• Kolektiv autorů: Svět ve válce, Vašut 1998, (ISBN 80-7236-072-8)
• Liddell Hart: Dějiny druhé světové války, Jota, s.r.o. 2000, (ISBN 80-7217-117-8)

Filmotéka

• Osvobození I. - Ohnivá duha, režie Jurij Ozerov

Reference

1. ↑ Gotthard Heinrici, Wilhelm Hauck: Zrození bitvy, Bonus A 1997 (ISBN 80-85914-33-6)
2. ↑ Gotthard Heinrici, Wilhelm Hauck: Zrození bitvy, Bonus A 1997 (ISBN 80-85914-33-6)

Externí odkazy

• Od Kurska po Bagration -Samotná bitva i následné události
• Mapy Východní fronty - Mapy v Češtině včetně pozic jednotlivých armádních útvarů
• Kvalitní mapy
• Kurská bitva pohledem Česko-ruské společnosti