Umíráček

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 13. 10. 2013, 09:26

Umíráček se nazývá malý kostelní zvon, sloužící k vyzvánění při úmrtí. Rozlišujeme čtyři druhy úmrtního zvonění:

umíráček neboli hodinka - zvoní hned po smrti a k jejímu vyzvánění se užívá malého kostelního zvonu, pouze pokud zemře duchovní, k odzvonění umrtí se vyzvání velkým zvonem.
hrana - vyzvání se v poledne po úmrtí.
praepuls (též puls) - zvoní před pohřbem, svolává lid k pohřbu.
doprovod - vyzvání během pohřbu. Název pochází od staročeského slova provoda, vzpomínka na zemřelé – vzpomeňme na velikonoční koledu: „Hody, hody, do provody!“

Zajímavosti

V minulosti panoval zvyk, že zvoník psal zprávy o zemřelých křídou na tabulky, které se vyvěšovaly u zvonice, k níž byl lid svolán hlasem umíráčku (předchůdce dnešních parte).
Délka a intenzita zvonění závisela samozřejmě jak na množství zvonů, tak především na postavení zemřelé osoby, zvláštní událostí pro vyzvánění byla například smrt panovníka.
Obecně platila zásada, že zvonění umíráčku nemá být příliš dlouhé, aby se lidé nevyděsili, že jde o šturmovací zvonění na poplach.
Můžeme poznamenat zvyk z 19. století, kdy se při úmrtí železničáře nezvonilo zvonem a místo toho mu k pohřbu zapískala lokomotiva.
V některých vesnicích měli také ruční zvonek na poslední odzvonění nemocným, který se vždy přenášel z chalupy do chalupy, kde právě někdo stonal. Lidé pak věřili, že se s ním nesmí zvonit jindy, jinak přivolá nemoc a smrt.

Hlas umíráčků

Lidé si s oblibou antropomorfizují hlas zvonů a slyší v něm slova nebo i celé věty - a právě pareidolie v hlasu umíráčků jsou velmi časté. Umíráčky volávají: „Už umřel, už umřel!“ nebo „Už ho nesou, už ho nesou, už ho víckrát neponesou!“ nebo „Umřel, nechtěl, musel!“ O zemřelém chudákovi: „Nic neměl, nic neměl!“, o boháči: „Umřel nám bohatý, nechal nám dukáty!“ nebo známé „Měl pole, role, dům!“, jinde „Umřel pán s paní, - měli pole, luka, dům, - pole, luka, dům!“ apod. Hřbitovní zvonek se nad příchodem nového obyvatele raduje: „Už přišel, už přišel!“ nebo na něj volá: „Vítám tě, vítám tě!“, při zasypávání rakve pak volá: „Šup tam s ním, šup tam s ním!“

Bibliografie

KAMARÝT, Jan. Kolínské zvony. Kolín: Ladislav Kamarýt, 1995.
KOLÁŘÍK, M. Mluva a moc zvonů v podání lidovém. IN. Český lid 1927, str. 71 – 72.
MICHALSKÝ, J. O zvonech. Prostějov: 1921.
POSTŘIHAČ, Antonín. Co mluví zvony. Praha: 1917.
ŠORM, Antonín. Pověsti o českých zvonech. Praha: V. Kotrba, 1926.
ŠVIHÁLEK, Milan. Jak se rodí zvony. Brno: Jota, 1997.

Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010
Informace o článku. Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unported – creativecommons.org. Originální článek na české Wikipedii