Markrabství moravské

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 12. 3. 2014, 10:22

Moravské markrabství či Markrabství moravské byl v letech 1182–1918 oficiální název Moravy. Šlo o politický útvar vybavený v průběhu historie různou mírou autonomie s vlastním stavovským zemským sněmem (oficiálně ustaveným v polovině 14. století) a (později) zemským výborem.

Vznik

První markrabě slučující pod svou vládou všechny tři moravské přemyslovské úděly byl jmenován r. 1182 z vůle císaře Fridricha I. Barbarossy. Stal se jím Konrád III. Ota Znojemský, pozdější kníže Čech Konrád II. Ota. Po jeho nastoupení na stolec v Praze sice hodnost markraběte zanikla, ale záhy (1197) ji trvale obnovil Vladislav Jindřich, který bratrovi Přemyslu Otakarovi I. ustoupil z vrchní vlády v Praze a spokojil se se svrchovaností nad Moravou. I přes následné dlouhé cézury (přímá vláda českých králů, během husitských válek) už hodnost markraběte nezanikla. Od roku 1411 však už na Moravě nevládla samostatná markraběcí dynastie a po roce 1611 se markrabětem automaticky stávali čeští králové.

Územně-správní vývoj

Budova poslední moravské zemské sněmovny v Joštově ulici v Brně

Součástí Moravského markrabství byla původně i oblast později vzniklého Opavského vévodství a Morava tak původně zasahovala i na území dnešního Slezska, resp. Polska. Se vznikem Koruny české (7. 4. 1348) přišly i dvě velké změny v rozloze markrabství: Karel IV. vydělil samostatné Biskupství olomoucké a definitivně i Vévodství opavské. Zatímco Opavsko už zůstalo samostatnou zemí (v průběhu 16. století připojivší se ke Slezsku), severní část Moravy (Olomoucko) se během 16. a 17. století podařilo moravským stavům díky vytrvalému tlaku na olomouckého biskupa znovuzačlenit do správní a soudní struktury země. Od 28. října 1526 bylo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie. Mezi lety 1782–1850 bylo markrabství spojeno s Vévodstvím Horní a Dolní Slezsko (Rakouské Slezsko) v jeden správní celek – tzv. Zemi moravskoslezskou, spravovanou moravskoslezským guberniem. Od roku 1783 byla území tzv. Moravských enkláv ve Slezsku převedena do správy Opavského kraje.

Od roku 1850 byla Morava opět samostatnou korunní zemí Rakouska, výše zmíněná území Moravských enkláv zůstala ve správě obnoveného Rakouského Slezska, avšak to je muselo spravovat na základě moravských zemských zákonů, daně z nich byly odváděny na Moravu a navíc tato území tvořila jeden z moravských volebních okresů. Požadavku některých českých poslanců z Čech i Moravy na státoprávní spojení všech tří zemí bývalé Koruny české do jednoho celku vídeňská vláda nikdy nevyhověla. Se vznikem Československé republiky roku 1918 markrabství fakticky zaniklo, ale jako správní celek existovala Morava i nadále do roku 1928 jako Země moravská.

Správní členění

Orlice se zlatočerveným šachováním byla ustanovena znakem markrabství od r. 1848, resp. 1915

Do roku 1849 se markabství Moravské členilo na panství, která byla od roku 1535 součástí jednoho z krajů. Původně na Moravě existovaly kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje:

1. Brněnský
2. Jihlavský
3. Znojemský
4. Olomoucký
5. Přerovský
6. Hradišťský

Ty byly v letech 1850–1855 nahrazeny dvěma kraji (Brněnským a Olomouckým), dále členěných na 25 okresních hejtmanství. V letech 1855-1868 se pak Morava opět členila na 6 krajů a 76 okresů. Poté byly kraje bez náhrady zrušeny a Morava se členila pouze na okresní hejtmanství.

Literatura

• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7422-563-0.  

Související články

Moravský zemský sněm v 17. století

• Dějiny Moravy
• Morava za vlády Lucemburků
• Seznam vládců Moravy