Organizace ukrajinských nacionalistů

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 20. 6. 2023, 11:08

Ukrajinský trojzubec

„Bůh a Ukrajina nade vše.“ Plakáty OUN v Počajivu (2007)

Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) (ukrajinsky Організація Українських Націоналістів) bylo nacionalistické politické hnutí vzniklé ve 20. letech 20. století, které hlásalo ideu samostatné Ukrajiny, nezávislé na Polsku a SSSR.

Historie

Kořeny ukrajinského nacionalismu sahají do minulosti až ke knížeti Vladimíru Velikému, který dovršil integraci kyjevského státu na přelomu 10. a 11. století. Od té doby se Ukrajina postupně dostávala do područí Mongolů, Tatarů, Turků, Poláků, Litevců a Rusů. V 18. století si Ukrajinu rozdělily Rusko, Rakousko-Uhersko a Polsko, které neuznávaly Ukrajince jako samostatný národ. Zejména carské Rusko zahájilo útlak obyvatel Ukrajiny a území bylo oficiálně nazýváno Malorusko. Přes tvrdý národnostní útisk si však Ukrajinci zachovali svůj vlastní jazyk, kulturu a částečně i náboženství (západ Ukrajiny přijal učení řeckokatolické církve). V letech 1. světové války zasáhly carské represe Ukrajince mimořádně tvrdě, přesto v tomto období byl založen „Svaz pro osvobození Ukrajiny.“ Ten organizoval odboj proti Rusku, přičemž docházelo i k vytváření ukrajinských dobrovolnických vojenských jednotek. Ukrajiny se tvrdě dotkly i události po první světové válce, kdy na jejím území probíhaly tvrdé boje občanské války mezi „rudými“ a „bílými“. V roce 1919 zaútočili na Ukrajinu postupně Poláci a Rumuni. Po ukončení bojů, kdy byla země rozdělena mezi Rusko, Polsko, Československo (Podkarpatská Rus) a Rumunsko (Bukovina), začala z Ukrajiny i Ruska veliká emigrace, která směřovala i do tehdejšího Československa. Roku 1927 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti, jejímž závěrem a usnesením bylo vytvoření organizace, hájící zájmy všech Ukrajinců a vytvoření samostatné Ukrajiny. Do čela Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), byl postaven bývalý plukovník carské armády Evžen Konovalec.

Situace mezi světovými válkami

Osud Ukrajinců nebyl příznivý v žádném státě, mezi něž byla Ukrajina rozdělena. Nejtvrdší podmínky vládly v Sovětském svazu a Polsku, nepoměrně lépe na tom byli Ukrajinci v Podkarpatské Rusi, i když ani zde se nenaplnily jejich snahy o národní autonomii. Když se dostal v Německu roku 1933 k moci Adolf Hitler, začalo s ním vedení OUN navazovat osobní kontakt, jehož výsledkem byla německá materiální a finanční pomoc. V té době začalo docházet zejména na území Polska a Sovětského svazu k teroristickým a záškodnickým akcím OUN, mezi než patřily sabotáže, žhářství, přepady pošt a redakcí opozičních novin, vražedné útoky na státní představitele i umírněné členy z vlastního tábora. Proti tomu se postavila tamní oficiální místa, která ještě více Ukrajince omezovala a znevýhodňovala a proti ozbrojeným skupinám podnikala vojenské a bezpečnostní akce. Tito Ukrajinci před hrozbou trestů prchali do Československa, kde nacházeli pomoc a podporu svých krajanů, kteří se zde usídlili po 1. světové válce. Představitelé polské vlády se proto obraceli na československou vládu s požadavkem, aby bezpečnostní a justiční orgány obou států úzce spolupracovaly v boji proti těmto záškodníkům. I když československé bezpečnostní složky měly o těchto lidech informace, nedocházelo k jejich zatýkání, protože de facto neporušovali čs. zákony. V květnu roku 1938 došlo k vraždě předáka OUN Evžena Konovalce a do čela této organizace se dostal Andrej Melnyk, který před odchodem do emigrace jmenoval svým zplnomocněncem na území Polska Stepana Banderu. V září roku 1938 se na Podkarpatské Rusi vytvořila tzv. „Ukrajinská národní obrana“, která usilovala o získání zbraní československé armády a která byla později přejmenována na „Karpatskou Sič“. Její představitelé stupňovali požadavky na pražskou vládu a připravovali puč, který však byl odražen. Po březnových událostech roku 1939, kdy zaniklo okleštěné Československo, usilovali Sičovci o nezávislost Karpatské Ukrajiny a žádali Hitlera o ochranu Třetí říše. Hitler, který byl spojencem Maďarska, však nechal Ukrajince napospas maďarské agresi. Jednotky Sičovců utrpěly velké ztráty a musely se stáhnout do Rumunska nebo do Polska. Někteří z jejich předáků, mezi něž patřil i Burlak, byli zajati a převezeni do Německa.

Stepan Bandera

Masakr v Lipnikách (26. března 1943), ukrajinskými banderovci zavraždění civilisté polské národnosti

Masový vrah – Ivan Klymchak

Vývoj událostí za druhé světové války

Ještě před vypuknutím druhé světové války se konala v Berlíně tajná schůzka vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími představiteli Německa. Jejím výsledkem bylo mimo jiné zřizování speciálních táborů pro vojenský výcvik členů OUN, který byl srovnatelný s výcvikem Waffen-SS. Koncem srpna roku 1939 byla většina z nich utajeně přepravena do severních oblastí Slovenska, odkud začali provádět záškodnickou a teroristickou činnost na polském území. Po ukončení války s Polskem byly tyto jednotky staženy. V zahraničním vedení OUN se mezitím začaly prohlubovat ideologické spory mezi jednotlivými frakcemi – „liberálně umírněnými veterány“ a „radikálními extrémisty“. Představitelé těchto radikálů, mezi něž patřil Stepan Bandera, Roman Šuchevyč, Jaroslav Stecko a další, požadovali nekompromisní boj a partyzánskou válku za samostatnost Ukrajiny. V srpnu 1939 se konal v Římě sněm OUN, v němž získali převahu stoupenci Andreje Melnyka, který byl opětovně zvolen jejich předsedou. V únoru roku 1940 uspořádali radikálové vlastní sněm, který neuznal závěry římského sněmu a rozhodl o vytvoření revolučního výboru OUN, do jehož čela byl zvolen Stepan Bandera. Toto znamenalo rozkol, kdy vedle sebe sučasně stály Melnykovská a Banderovská OUN. Zatímco melnikovci počítali s podporou Německa, banderovci prosazovali myšlenku vytvoření ukrajinské nezávislosti vlastními silami. Obě skupiny však zastávaly názor, že případný vojenský střet Německa se SSSR může v konečném důsledku vést k vytvoření nezávislé Ukrajiny. Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem došlo k ozbrojeným střetnutím mezi Rudou armádou a jednotkami OUN. Po obsazení Lvova vyhlásili představitelé OUN samostatnou Ukrajinu, od čehož se později Melnyk distancoval. V městě došlo k „očistě,“ při níž bylo zavražděno přes osm tisíc místních obyvatel - Rusů, Poláků, Židů, a ukrajinských komunistů včetně žen a dětí, přičemž v teroru a genocidě se pokračovalo i na jiných místech^[1]. Násilí bylo uplatňováno i vůči volyňským Čechům, kteří byli na Ukrajině jednou z národnostních menšin. Vyhlášení samostatnosti se však nelíbilo Adolfu Hitlerovi, který dal příkaz k zajetí ukrajinské vlády, přičemž někteří její členové byli zastřeleni, jiní (vč. Stepana Bandery) byli internováni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Vojenské uskupení OUN, tzv. ukrajinský legion byl rozpuštěn a někteří jeho členové se stali vykonavateli německé okupační moci v SSSR, resp. na Ukrajině. Hitler nejprve odmítal vytvoření ukrajinských vojenských jednotek, ale po prohrané bitvě u Stalingradu svůj postoj přehodnotil a dal souhlas k vytvoření jednotek Waffen-SS z ukrajinských dobrovolníků. V této době však bylo představitelům OUN jasné, že Německo jim s vytvořením samostatného ukrajinského státu nepomůže, a tak se začali spoléhat sami na sebe. Již na přelomu let 1942 a 1943 byly reorganizovány jednotky, které se přeměnily v Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). Když bylo v roce 1943 téměř jasné, že Německo válku prohraje, změnili představitelé OUN svoji strategii a vyhlásili boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům, mezi něž začalo patřit i Německo. V letech 1943 - 1945 rozpoutaly jednotky UPA partyzánskou válku jak proti jednotkám Rudé armády, tak proti Němcům. Nejznámější akcí jednotek UPA byl přepad kolony štábu velitele frontu Rudé armády generála armády Vatutina, při kterém byl tento významný velitel vážně zraněn a zakrátko zemřel. Hlavním článkem UPA byly „kurině“, tj. prapory, které byly rozděleny na 4-6 „sotní“, tj. rot. Velitelský kádr UPA byl složen ze zkušených velitelů, z nichž řada byla absolventy vojenských škol v Polsku i v SSSR. Uniformy vojáků byly různé - od stejnokrojů SS až po stejnokroje Rudé armády, ale všichni bez rozdílu nosili čepice s odznakem UPA „trojzubcem“. Koncem roku 1944 byl Stepan Bandera propuštěn z německého zajetí a stal se velitelem jednotek UPA.

Situace po druhé světové válce

Pomník polským vojákům, kteří zahynuli 20. března 1946 u obce Jasiel v boji proti UPA

I po přejití fronty a po osvobození SSSR od německých okupantů ovládaly jednotky UPA hornaté a zalesněné oblasti Ukrajiny. Sovětská NKVD se snažila likvidovat osoby, které těmto oddílům pomáhaly, a to včetně představitelů řeckokatolické církve, u níž mělo OUN velkou podporu. UPA nadále řídil Stepan Bandera, který měl svůj štáb v americké okupační zóně v Německu a podle něhož byly jednotky UPA nazývány jako „Banderovci“. Využíval toho, že se mezi zeměmi východního a západního bloku rozpoutala studená válka a že západní země podporovaly nezávislost Ukrajiny. Pod sílícím tlakem sovětských ozbrojených sil v letech 1945 až 1946 se většina jednotek UPA přemístila do jihovýchodních oblastí Polska, obývaných ukrajinskou menšinou, kde měli banderovci vybudovány silné pozice. Tam rozpoutali partyzánskou válku, při níž nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo. V srpnu 1945 vyhlásila polská vláda amnestii pro ty, kteří se vzdají a přihlásí se orgánům státní moci, čehož využilo pouze 42 tisíc osob. Počátkem roku 1947 započala reorganizovaná polská armáda operaci „Visla“, což byla vyčišťovací akce proti banderovcům, kteří dále bojovali a páchali teroristické činy i na civilním obyvatelstvu, vypalovali obce, vraždili a loupili. Podle oficiálních polských zdrojů padlo v letech 1944 až 1947 za oběť řádění banderovců více než 17 000 Poláků. Pod tímto tlakem se začaly některé jednotky UPA přesunovat na Slovensko, avšak další stále zůstávaly na polském území, přičemž představitelé OUN věřili tomu, že dojde ke třetí světové válce, při níž bude Ukrajina osvobozena od sovětské, resp. ruské nadvlády. Na Slovensku začali banderovci navazovat styky s protikomunisticky naladěným obyvatelstvem a začali hlásat svoji propagandu. Mimo jiné se snažili vyvolávat i obavy z české nadvlády nad Slovenskem, čímž si získávali svoje příznivce. Docházelo i k masakrům slovenských občanů, převážně Židů, komunistických funkcionářů a představitelů státní správy. To vše se dělo za souhlasu a podpory tamních představitelů řeckokatolické církve, která se též stala spojovacím článkem mezi oddíly UPA a jejím vedením na Západě. Střety československých bezpečnostních sil s banderovci probíhaly již prakticky od léta roku 1945, ovšem postupem doby neustále sílily. Situace došla tak daleko, že byly postupně paralyzovány jednotky SNB a Finanční stráže na východním Slovensku. Československá vláda byla nucena postupně přijímat opatření a na Slovensko byly vyslány vojenské jednotky, které jednotky UPA zatlačily zpět do Polska.

Banderovci v Československu

Počátkem dubna 1946 se situace na východoslovenské hranici dramatizovala, když na Slovensko pronikly velké jednotky UPA. Banderovci začali opět provádět rozsáhlou agitační činnost, přičemž apelovali na občany, aby se postavili komunistickému nebezpečí a vyzývali k odboji bývalé Tisovy a Hlinkovy oddíly. Tento jejich vpád ukázal nepřipravenost československých silových jednotek. Banderovci dokonce obsadili 33 obcí, které se dostaly do jejich moci. Proto koncem dubna bylo na severovýchodní hranici Slovenska soustředěno velké množství vojenských jednotek, které tam začaly budovat komplexní obranný systém. Toto posílení mělo za následek zlepšení bezpečností situace a tak se na Slovensku zdržovaly jen menší banderovské jednotky. Od podzimních měsíců 1946 docházelo k snižování počtu nasazených jednotek o polovinu původního stavu. V roce 1947 došlo k zhoršení mezinárodní situace a představitelé OUN ještě stále předpokládali, že vypukne vojenský konflikt, přičemž UPA bude mít jako svůj úkol útok na polskou armádu. Počátkem dubna 1947 zesílily banderovské oddíly tlak na slovenskou hranici a v červnu došlo ke vpádu tří velkých banderovských jednotek Burlaka, Hromenka a Brodyče do Československa. V té době však vyvrcholila v Polsku operace Visla a snahou velitelů UPA byl přesun jejich jednotek do okupačních zón USA v Německu a Rakousku přes československé území. Banderovci předpokládali, že na Slovensku jim nebude kladen žádný odpor, že se jim podaří úhybnými manévry vyhnout přímým bojovým střetům s československými bezpečnostními silami, přičemž počítali i s podporou slovenského obyvatelstva a některých slovenských protikomunisticky orientovaných vojenských důstojníků. Přestože byla přijata úsporná opatření, dotýkající se armády, a zemi postihlo katastrofální sucho, Československá vláda zformovala z příslušníků pohraničních útvarů SNB samostatný Pohraniční pluk SNB „Slovensko," který zasáhl do bojů proti banderovcům. Příslušníci UPA postupovali na západ a mnohdy dokázali za den překonat i 40 km v horském a zalesněném terénu. Při četných střetech s československými bezpečnostními složkami používali osvědčeného a v praxi vyzkoušeného způsobu pronikání vpřed, který spočíval v soustředěné palbě jedním směrem a proražení obrany bez ohledu na ztráty. Akce čs. bezpečnostních složek neutuchaly a velké banderovské bandy se jim dařilo postupně rozbíjet, i když mnohde i za cenu lidských obětí. Dne 3. září 1947 se podařilo československým bezpečnostním složkám zajmout Burlaka, jeho milenku Ofélii a funkcionáře OUN Zenka. V dalším průběhu roku již banderovci táhli v malých skupinách, které se mohly účinněji vyhýbat čs. vojákům a příslušníkům SNB a Finanční stráže. Přitom začali pronikat i na Moravu a do jihovýchodních Čech, odkud chtěli pokračovat do Rakouska a západního Německa. Jejich přechody byly zaznamenány ještě do poloviny roku 1948, ale už se jednalo o ojedinělé akce. Několika menším skupinám a jednotlivcům se podařilo dostat v letech 1947 - 1948 do okupační zóny USA. Někteří banderovští prominenti získali za pomoci řeckokatolických kněží falešné křestní či oddací listy, kterými získali novou totožnost. Mnoho banderovců splynulo s přesídlenci, kteří se v poválečných letech usazovali v českém pohraničí. V tomto období se již OUN dostala do bezvýznamné úlohy a de facto zanikla. V boji s Banderovci zahynulo 49 československých vojáků a příslušníků bezpečnostních složek.^[2]

Osud prominentů OUN

Burlakovi, kterého zadržely československé bezpečnostní orgány, se podařilo uprchnout z vězení v Košicích, byl ale dopaden a předán polským orgánům, v Polsku byl odsouzen k trestu smrti a roku 1949 popraven. Hlavní velitel UPA generál Roman Šuchevyč zvaný Taras Čuprynka byl v březnu 1950 obklíčen oddílem NKVD a v přestřelce zahynul. Hromenko – vlastním jménem Michal Duda se probil do americké okupační zóny v Rakousku. Stepan Bandera byl 15. října 1959 zavražděn v Mnichově agentem KGB.

Kontroverze – hodnocení

V období reálného socialismu bylo působení OUN a banderovských jednotek odsuzováno a jednostranně interpretováno. Po roce 1989 se místy začaly objevovat opačné sklony, kdy ukrajinští nacionalisté byli glorifikováni a byla jim dávána nálepka „bojovníků proti komunismu“. Jejich činnost je na jedné straně třeba vidět v historických souvislostech a mít na zřeteli jejich snahy o získání samostatnosti a v rámci toho boj proti komunismu, na straně druhé je třeba vidět jejich vlastní činnost, masakry civilních obyvatel, násilí, rasismus, antisemitismus a terorismus. Rozdílný je i výklad zásahu československých bezpečnostních sil, který byl před rokem 1989 bez výhrady schvalován, ovšem po listopadu 89 byl některými publicisty odsuzován jako „akce komunistického ministerstva vnitra“. Vystoupení československých bezpečnostních sil přitom bylo ochranou československé státní svrchovanosti před cizími narušiteli a vetřelci, kteří se zbraní v ruce vtrhli nezákonně či za pomoci násilí do tehdejší Československé republiky a páchali zde násilné činy.

Související články

• Operace Visla
• Akce B
• bitva u Partizánské Ľupči

Literatura

• Milan Syruček, BANDEROVCI - hrdinové, nebo bandité, 2008, Epocha [new]
• Ján Mlynárik, Osud Banderovců a tragédie řeckokatolické církve, 2005, Libri
• Michal Šmigeľ, BANDEROVCI NA SLOVENSKU (1945-1947), Banská Bystrica, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, 2007
• František Kaucký, Ve znamení trojzubce, 1965, Naše vojsko [komunisticko-bolševická propagace]
• Іван Йовик: Нескорена армія. МП «Леся», Київ 1995 – vzpomínky z přechodu sotně Československem na západ – sotně Hromenko
• Іван Дмитрик: У лісах Лемківщини. část vzpomínek věnována přechodu části sotně Československem na západ – sotně Brodič
• Володимир В'ятрович: СОТЕННИЙ «БУРЛАКА» třetí část věnována přechodu sotně Československem na západ – sotně Burlaka
• Володимир В'ятрович: РЕЙДИ УПА ТЕРЕНАМИ ЧЕХОСЛОВАЧЧИНИ propagační cesty UPA územím Československa
• Михайло Дуда (Громенко): У великому рейді obsahem čtvrté části jsou vzpomínky velitele sotně Hromenka na přechod územím Československa)
• Юрій Борець: УПА У ВИРІ БОРОТЬБИ vzpomínky Jurije Borce "Čumaka", který byl při přechodu územím Československa velitelem roje - sotně Hromenko

Filmotéka

• Akce B, drama 1951, Československo, režie: Josef Mach
• Stíny horkého léta, drama 1977, Československo, režie: František Vláčil
• Atentát, historická drama 1995, Ukrajina, režiser: Oleś Jančuk
• The Undefeated, historická drama 2000, Ukrajina, režiser: Oleś Jančuk
• Železná setína, historická drama 2005, Ukrajina-Australie, režiser: Oleś Jančuk
• Banderivci, historický, 2008, Ukrajina, režíser: Ľubomyr Horbač

Reference

1. ↑ Reichrt O.: Michalovské ozvěny, 1997
2. ↑ http://www.detektorweb.cz/index.4me?s=show&i=3532&mm=1&vd=1&PHPSSIDWx=02155e7ba940258fee259695003aa862

Externí odkazy

• Banderovce - úvod do nové knihy od Milana Syručka
• Jindra Rosenbaumová-Viezelová: Stalin není o nic lepší než Hitler
• Jan Kux: Horké léto a mlhavý podzim
• Petruška Šustrová omlouvá válečné zločince - polemika
• Banderovská apokalypsa I., Banderovská apokalypsa II., Banderovská apokalypsa III.
• Oficiální stránky OUN-UPA (ukrajinsky a rusky)
• Kronika Ukrajinské povstalecké armády