Šablona:Článek dne/2021/01

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)

Aktuální verze z 12. 1. 2023, 11:52

Norské moře, norsky: Norskehavet, je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km². Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu a Barentsova moře na severovýchodě, není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako trdliště.

Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o 10 °C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu.

Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v Norském moři k obrovskému podmořskému sesuvu, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře.

Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, severozápadní pánev zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61. rovnoběžka, a poledník 0° 53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s Barentsovým mořem tvoří linie z Nordkappu přes Medvědí ostrov k nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1 383 miliónu km² a objem 2 408 milióny km³,Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentáním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nachází v hloubce 2 000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2 600 metrů.

V Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v severním Atlantiku, částečně v Severním ledovém oceánu. V Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v hlubinnou vodu Norského moře.

Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází především ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k vysoké salinitě vody. V menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop. Voda v příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v zimě může být dvakrát větší než v létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z toho, že obsah energie ve vodě proudící z Atlantiku do Norského moře je 250 terawatt.

@@ Řádka 1: / Řádka 1: @@
 <!-- Zde bude umístěn článek platný pro daný rok a den. Každému dni náleží jiný článek. -->
-[[Soubor:SUN-Ultra40-2014-002.jpg|right|160px|Dvojice konektorů IEEE 1394a na předním panelu serveru SUN Ultra 40 M2.]]
+[[Soubor:Norwegian Sea map cs.png|right|160px|A map showing the location of the Norwegian Sea in the North Atlantic Ocean.]]
-'''[[FireWire]]''' ('''IEEE 1394''') je standardní sériová [[sběrnice]] pro připojení periférií k [[počítač]]i. Díky své technické jednoduchosti a pořizovací ceně nahrazuje dříve používané způsoby připojení, především [[SCSI]].
+'''[[Norské moře]]''', norsky: '''[[Norské moře|Norskehavet]]''', je okrajové moře [[Atlantský oceán|Atlantského oceánu]], které bývá někdy řazeno k&nbsp;[[Severní ledový oceán|Severnímu ledovému oceánu]]. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a [[Severní ledový oceán|Severním ledovým oceánem]]. Moře leží mezi [[Norsko|Norskem]], [[Island]]em, souostrovím [[Špicberky]] a ostrovem [[Jan Mayen]] a má rozlohu 1,383 miliónu km<sup>2</sup>. Na rozdíl od [[Severní moře|Severního moře]], navazujícího na jihu a [[Barentsovo moře|Barentsova moře]] na severovýchodě, není [[Kontinentální šelf|šelfovým]] mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska [[ropa|ropy]] a [[zemní plyn|zemního plynu]], pobřežní vody slouží mnoha druhům ryb jako [[trdliště]].
-V současné době jsou k dispozici dvě verze FireWire: původní s šestipinovým kabelem označovaná dnes jako FireWire 400 neboli IEEE&nbsp;1394a s rychlostí 400 Mbit/s a FireWire 800 neboli IEEE&nbsp;1394b s rychlostí až 800&nbsp;Mbit/s a devítipinovým kabelem. Nyní se schvaluje nový&nbsp;standard IEEE 1394c s rychlostí až 3&nbsp;200&nbsp;Mbit/s. FireWire na rozdíl od USB není ale prozatím tak rozšířen a patrně už nikdy nebude. Dnes se používání tohoto rozhraní pro běžné uživatele zúžilo zejména k připojení digitálních videokamer, v profesionální sféře se používá k rychlému připojení externích disků a optických mechanik.
+[[Golfský proud|Severoatlantský proud]] je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o&nbsp;10&nbsp;°C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním [[Grónské moře|Grónským mořem]] je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (''North&nbsp;Atlantic&nbsp;Deep&nbsp;Water''); teplá voda Severoatlantského proudu s&nbsp;vysokou [[salinita|salinitou]] se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Je rozhodujícím místem pro vznik a udržení [[termohalinní výměník|termohalinního&nbsp;výměníku]] světového oceánu.
-FireWire může spojit až 63 zařízení ve stromové nebo daisy chain topologii (na rozdíl od sběrnicové topologie paralelního SCSI). To umožňuje komunikaci zařízení na principu [[peer-to-peer]], například mezi [[Scanner|skenerem]] a [[Počítačová tiskárna|tiskárnou]], bez potřeby využití systémové paměti nebo [[Procesor|procesoru]] počítače. FireWire také podporuje více hostitelských zařízení na jedné sběrnici. USB potřebuje na stejnou funkci speciální čipset, což v praxi znamená, že potřebuje speciální drahý kabel, přičemž FireWire postačuje běžný kabel se správným počtem pinů (standardně šest). FireWire podporuje technologie [[plug-and-play]] a hot swapping. Měděný kabel, který je použit nejčastěji, může mít délku až 4,5 metru a je flexibilnější než většina kabelů pro paralelní SCSI. Kabel se šesti nebo devíti piny dokáže napájet port až 45 [[watt]]y a 30&nbsp;[[volt]]y, což umožňuje energeticky středně náročným zařízením pracovat bez samostatného napájecího zdroje.
+Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – [[Norská pánev|Norskou pánví]] a [[Lofotská pánev|Lofotskou pánví]]. Od Grónského moře je na dně odděleno [[Mohnův hřbet|Mohnovým hřbetem]]. Před zhruba 8 tisíci lety došlo v&nbsp;Norském moři k&nbsp;obrovskému podmořskému sesuvu, který&nbsp;měl&nbsp;za&nbsp;následek vlnu [[tsunami]] na pobřeží Norského a&nbsp;Severního moře.
-Dodatek IEEE 1394a, vydaný v roce 2000, upřesnil a vylepšil původní specifikaci. Přidal podporu pro asynchronní&nbsp;streaming, rychlejší rekonfiguraci sběrnice, spojování paketů a úsporný režim spánku. IEEE 1394a nabízí několik výhod oproti IEEE 1394. 1394a je schopen rozhodčích zrychlení, což sběrnici umožňuje urychlit rozhodčí řízení cyklů, což vede ke zlepšení efektivity. To také umožňuje řídit krátký restart sběrnice, při kterém mohou být přidány nebo odebrány uzly, aniž by došlo k&nbsp;velkému poklesu v isochronním přenosu.
+Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi [[Grónsko|Grónskem]] a [[Skandinávie|Skandinávií]], severozápadní pánev zabírá [[Grónské moře]]. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z&nbsp;[[Gerpir]]u, nejvýchodnějšího bodu [[Island]]u, přes [[Faerské ostrovy|faerský ostrov]] [[Fugloy]] na bod, který tvoří 61. &nbsp;rovnoběžka, a [[poledník]] 0°&nbsp; 53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s&nbsp;otevřeným severním [[Atlantský oceán|Atlantikem]]. Odtud tvoří hranici až k&nbsp;Norskému pobřeží 61. [[rovnoběžka]].
-<noinclude>[[Kategorie:Článek DNE]]</noinclude>
+Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po [[Nordkapp]]. Hranici s&nbsp;[[Barentsovo moře|Barentsovým mořem]] tvoří linie z&nbsp;Nordkappu přes [[Medvědí ostrov]] k&nbsp;nejjižnějšímu bodu ostrova [[Západní Špicberk]]y. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16.&nbsp;poledníku východní délky k&nbsp;severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví [[Špicberky]] přes ostrov [[Jan Mayen]] zpět k&nbsp;nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje [[podmořský práh]], který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1&nbsp;383 miliónu&nbsp;km<sup>2</sup> a objem 2&nbsp;408 milióny&nbsp;km<sup>3</sup>,Podmořské prahy a [[kontinentální svah]]y oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentáním [[šelf]]u, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s&nbsp;Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v&nbsp;hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a [[Mohnův hřbet]], které se nachází v&nbsp;hloubce 2&nbsp;000&nbsp;metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2&nbsp;600&nbsp;metrů.
+V&nbsp;Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v&nbsp;severním Atlantiku, částečně v&nbsp;Severním ledovém oceánu. V&nbsp;Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro [[podnebí|klima]] [[Arktida|Arktidy]] a [[Termohalinní výměník|globální mořské proudění]]. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný [[Golfský proud|Severoatlantický proud]], ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný [[Golfský proud|Norský proud]]. Z&nbsp;jihozápadu přichází arktický [[Východoislandský proud]], což je odnož [[Grónský proud|Grónského proudu]]. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v&nbsp;hlubinnou vodu Norského moře.
+[[Hydrologie]] povrchových vod je hlavně ovlivňována [[voda|vodou]] ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 [[sverdrup]]ů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v&nbsp;prostoru [[Lofoty|Lofotských ostrovů]], na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3 ‰. Voda pochází především ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes [[Biskajský záliv]] kolem evropského kontinentálního svahu, kde v&nbsp;jižních zeměpisných šířkách [[vypařování|výpar]] vedl k&nbsp;vysoké salinitě vody. V&nbsp;menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop. Voda v&nbsp;příkopu má salinitu 34 ‰ až 35,2 ‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v&nbsp;zimě může být dvakrát větší než v&nbsp;létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství [[teplo|tepla]] a je příčinou toho, že klima v&nbsp;severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V&nbsp;průlivu mezi [[Shetlandy]] a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji [[energie|energii]] předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z&nbsp;toho, že obsah energie ve vodě proudící z&nbsp;Atlantiku do&nbsp;Norského&nbsp;moře je 250 [[watt|terawatt]].
+<noinclude>[[Kategorie:Archiv Článků DNE]]</noinclude>