Sputnik 1

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
(+ Vylepšení)
m (1 revizi)
 

Aktuální verze z 15. 11. 2013, 12:46


Sputnik 1 (Rusky Спутник) byla první umělá vesmírná družice Země, která odstartovala v roce 1957 kosmickou éru lidstva. Na oběžnou dráhu ji vyslal SSSR.

Obsah

Souvislosti vzniku

V rámci kosmických závodů mezi velmocemi USA a SSSR se Sověti rozhodli stávající programy urychlit a vypustit na oběžnou dráhu co nejjednodušší družici o hmotnosti do 100 kg. V počátcích projektování byla označena jako Prostějšij Sputnik - Jednodušší družice. Cílem bylo ověřit, zda je vůbec let vesmírem možný. Měla mít jediný vědecký přístroj: vysílačku.[1]

Hlavní údaje

Byla zkonstruována koncem 50. let 20. století Sergejem Koroljovem v Sovětském svazu. Byla vynesena 4. října 1957 19:28 UTC upravenou dvoustupňovou nosnou raketou R-7, která byla z vojenské verze pro kosmonautiku upravena a přejmenována na raketu Sputnik. Odstartovala z kosmodromu Bajkonur na území Kazašské SSR. Vypuštěna byla v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku.[2] Patří do kategorie vědeckých družic.

Obsahovala vysílač, který od 4. října do 25. října 1957 vysílal na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz pípavý signál, který se ve své době stal symbolem počátku kosmické éry. Vysílaný signál umožňoval poprvé prověřovat zkreslení při přenosu z orbitální dráhy, tedy i vlastnosti atmosféry a ionosféry. Družice oblétala Zemi do 3. ledna 1958, kdy po 1440 obletech vstoupila do zemské atmosféry a shořela.

Počáteční parametry orbitální dráhy: výška 215×939 km, sklon 65,1°, doba oběhu 96,2 min, rychlost 7,8 km/s.

Konstrukce družice

Družice měla sférický tvar o průměru 58 cm a hmotnosti 83,6 kg. Její tělo bylo vyrobeno ze dvou hliníkových polosfér o tloušťce stěny 2 mm. Uvnitř byly umístěny dva vysílací moduly, bateriový blok, ventilační systém a čidla teploty a tlaku. Polosféry byly spojeny a utěsněny, vnitřek družice byl napuštěn dusíkem o tlaku 1,3 atm. Vnější plášť družice byl rovněž sférický a zabezpečoval tepelné stínění jádra družice. Tloušťka jeho stěny byla 1 mm. K vnějšku družice byly připojeny dva páry dipólových antén o délkách 2,9 a 2,3 m. Ty byly uchyceny pružinovým mechanizmem, který po dosažení oběžné dráhy zajistil jejich rozevření na 70°. Vysílače pracovaly na frekvencích 20,005 a 40,002 MHz. Vysílaný signál byl modulován frekvencí cca. 1 kHz s délkou impulzu 0,3 s a stejně dlouhou pauzou. Oba vysílače se během vysílání impulzu a mezery střídaly. Vysílač o výkonu 1 W bylo možné poměrně snadno zachytit a monitorovat běžnými radiopřijímači s příslušným frekvenčním pásmem. Vnitřní ventilátor hnal dusíkovou atmosféru kolem přístrojů a chladné zadní polosféry družice a tím zajišťoval tepelnou regulaci. Spínán byl při vzrůstu teploty nad 30 °C a opětovně vypínán při poklesu pod 23 °C. Napájení zabezpečoval blok 3 AgZn baterií o celkové hmotnosti 51 kg, které měly dostatečnou kapacitu pro zásobování přístrojů po dobu 14 dní.

Reference

  1. ↑ PŘIBYL, Tomáš. Rudé hvězdy ve vesmíru. Brno : Paráda, 1997. ISBN 80-902352-1-2. Kapitola Více než těžké začátky, s. 25.
  2. ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Historie, s. 102.

Související články

Externí odkazy


Program Sputnik

Sputnik 1 • Sputnik 2 • Sputnik 3 • Sputnik 4 • Sputnik 5 • Sputnik 6 • Sputnik 7 • Sputnik 8 • Sputnik 9 • Sputnik 10 • Sputnik 11 • Sputnik 12 • Sputnik 13 • Sputnik 14 • Sputnik 15 • Sputnik 16 • Sputnik 17 • Sputnik 18 • Sputnik 19 • Sputnik 20 • Sputnik 21 • Sputnik 22 • Sputnik 23 • Sputnik 24 • Sputnik 25 • Sputnik 26 • Sputnik 27 • Sputnik 28 • Sputnik 29 • Sputnik 30 • Sputnik 31 • Sputnik 32 • Sputnik 33 • Sputnik 34 • Sputnik 35 • Sputnik 36 • Sputnik 37 • Sputnik 38 • Sputnik 39 • Sputnik 40 • Sputnik 41

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Sputnik_1“