Manětín

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 26. 8. 2016, 22:35

Manětín (dříve Mantiná, Manetín, v lat. a něm. textech Manetin) je město v severní části okresu Plzeň-sever. V celé obci, která zahrnuje dalších 14 vsí, žije okolo 1 200 obyvatel. Její katastrální území zaujímá 8 465,20 ha – je největším katastrem obce na severním Plzeňsku. V samotném Manětíně žilo v roce 2001 770 obyvatel, jeho katastrální území má výměru 876,3 ha a PSČ adres je 331 01 a 331 62.

Poloha

Manětín leží v údolí Manětínského potoka na úpatí a svahu Chlumské hory, 29 km ssz. od Plzně. Ve městě se kříží silnice II/201 a II/205.

Historie města

Historie

Manětín, městečko na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu, je poprvé připomínán v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. Ti si v roce 1235 na králi vymohli udělení práva soudu a hradeb. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter. V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka. Ten se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil správce (purkrabí).

Manětínské náměstí s barokním kostelem.

Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství (do té doby ho měl pouze v zástavě). Rod Švamberků panství prodal v roce 1544. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek. V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. Před svou smrtí odkázala majitelka Ester Lažanská panství svému bratrovi.

Zchátralý kostel sv. Barbory ve východní části obce.

18. století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Hafeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka a syn – v Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a F. K. Bentum, architekti J. B. Santini a J. J. Hess, sochaři Š. Borovec a J. Herscher a hudební skladatel J. Brixi. V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílí protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín. V roce 1857 byla vystavěna silnice do Žlutic, současně byla projektována i železniční trať Plzeň – Žlutice – Karlovy Vary. V roce 1869 byla zahájena činnost SDH. V 70. letech 19. století pokračuje výstavba silnic – na Nečtiny, Dolní Bělou a do Kaznějova, později do Mladotic a do Rabštejna nad Střelou.

Jedna ze soch zdobících manětínské náměstí.

Po vzniku samostatné ČSR v roce 1918 vyvěsila většina občanů města české prapory, pouze na zámku visel černo-žlutý prapor, který byl následovně místními Čechy odstraněn. Manětín byl jedním z posledních měst v oblasti s převládajícím českým obyvatelstvem – byl obklopen německými obcemi (Rabštejn nad Střelou, Pšov, Bezvěrov). Při sčítání lidu 1921 bylo napočítáno 1 017 Čechů a 242 Němců, tj. podíl Čechů 80 %. V roce 1923 definitivně padly veškeré plány o výstavbě lokální železniční tratě z Plzně do Manětína. Železniční zastávka Manětín vznikla na trati Plzeň – Žatec někdy ve 30. letech, ale byla vzdálena 10 km od obce. Později byla přejmenována na „Mladotice – zastávka“. 15. srpna 1924 byla zahájena pravidelná autobusová doprava mezi Plzní a Manětínem. Po Mnichovské dohodě, 30. září 1938, se stal Manětín poslední českou obcí v okolí, která nebyla přičleněna k Říši. Osvobozen byl 7. května 1945 americkou armádou. Zámek byl zkonfiskován rodu Lažanských, zestátněn a využíván jako kanceláře různých organizací. Odsun Němců Manětín nezasáhl tolik jako většinu okolních vesnic, vysídleny byly pouze dříve „německé“ vesnice, které tehdy ještě pod Manětín samozřejmě nepatřily – např. Rabštejn nad Střelou nebo Zhořec. Nástup komunismu přinesl také správní reformu, kdy se od roku 1949 stal Manětín součástí okresu Plasy (do té doby byl okres Kralovice). Až 22. srpna 1957 se v obci podařilo ustanovit JZD. Od roku 1960 se Manětín stal součástí okresu Plzeň-sever, jíž je dodnes. V letech 1973–1974 byly ve svahu Chlumské hory vystavěny nové bytovky. Postupně se ke městu integrují další a další vesnice, maximálního stavu je dosaženo v roce 1980, kdy mělo katastrální území obce rozlohu 96 km². V roce 1988 převzalo zámek od Státních lesů Muzeum a galerie severního Plzeňska a provedlo rozsáhlou rekonstrukci.

Městský znak

Manětín je jako městečko poprvé připomínán ve 14. století, ale přesná doba přidělení znaku není známa. Znak je poprvé doložen znakovou pečetí. Pravá polovina štítu připomíná stříbrným maltézským křížem na červeném pozadí působení johanitů ve městě v letech 1169–1420. J. Čarek připouští, že znak mohl být nejdříve erbem vrchnosti, tj. johanitského velkopřevora Semovita, knížete těšínského, a po změně vrchnosti v roce 1420 se mohl erb změnit na znak města. Druhá, levá polovina má zlaté pozadí, které nese polovinu černé orlice s červenou zbrojí. Zvláštností je pohled orlice, který nemíří vlevo, vně znaku, ale naopak doprava k jeho středu.

Výhled na Manětín ze svahů Chlumské hory. V pozadí velmi rozsáhlé lesní pásmo zabírající skoro 8 % rozlohy severního Plzeňska.

Památky

Pro množství barokních památek a soch je město označováno jako barokní perla západních Čech.

• Zámek Manětín
• Barokní sochy po celém městě
• Poutní kostel sv. Barbory
• Kostel sv. Jana Křtitele
• Barokní domy na náměstí

Vývoj počtu obyvatel

Statistické údaje

Budova knihovny a informačního centra na náměstí (dříve radnice).

Sčítání lidu, 2001

• Počet obyvatel: 1 245
• Národnost:
  • česká : 96,5 %
  • slovenská : 1,7 %
  • německá : 0,2 %
• Náboženské vyznání: veřící : 32,3 % , z toho:
  • římskokatolická církev : 89,3 %
  • českobratrská církev evangelická : 2,2 %
• Ekonomická aktivita: ekonomicky aktivní : 675 , z toho:
  • nezaměstnaní: 5,63 % (říjen 2007)
  • zaměstnaní v průmyslu: 24,6 %
  • v zemědělství: 23,0 %
  • ve veřejné správě: 9,2 %
  • ve školství a zdravotnictví: 8,1 %
  • v obchodě: 8,0 %

MVČR, 2007

• Počet obyvatel : 1 210 , z toho:
  • podíl mužů: 51,1 %
  • podíl dětí do 15 let: 13,3 %
• Průměrný věk: 40,9 let

Socha sv. Barbory na hřbitově pod kostelem

Současnost

V posledních 45 letech se Manětín potýká s úbytkem obyvatel. Důvodem je bezesporu značná odlehlost města na hranici 2 okresů (dnes již také 2 krajů –Plzeňského a Karlovarského), s čímž je spojený nedostatek dostupných pracovních příležitostí. Autobus do Plzně jede hodinu, nejbližší sousední města jsou vzdálena kolem 15 km (Žlutice a Plasy), např. do Žlutic je ale kvůli okresní a krajské hranici špatná dopravní dostupnost a navíc je tam snad ještě poměrně méně pracovních příležitostí, než v Manětíně. Jinak je ale Manětín velmi pěkným a příjemným městem v krásné a čisté krajině. Svou barokní architekturou je v porovnání s okolními městy naprosto unikátní. Přilehlé husté lesy (jižní část katastru tvoří souvislá lesní plocha o rozloze skoro 95 km², dosahující až k Únešovu), údolí Manětínského potoka a Střely a další zajímavá sídla v okolí (vesnice Nečtiny se zámkem, nejmenší „město“ Evropy Rabštejn nad Střelou) jsou lákadlem pro turisty, a tak patří Manětín mezi oblíbená rekreační zázemí Plzeňanů. Ve městě sídlí základní škola, pošta, zdravotní středisko, obchody, informační centrum, hotel, služebna Policie ČR a několik restaurací a penzionů.

Doprava

Silniční

Ve městě se kříží silnice II/201 (Jeneč – Křivoklát – Kralovice – Konstantinovy Lázně – Planá – HP do SRN Broumov/Mähring) a II/205 (Nevřeň – Nekmíř – Žlutice – Hvězda). Dále sem přichází větší množství silnic nižších tříd spojujících zejména vesnice s městem.

Autobusová

• • Nečtiny – Plzeň (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)
  • Manětín – Úterý (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)
  • Manětín – Praha (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)
  • Žlutice – Plzeň (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)
  • Plasy – Nečtiny (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)
  • Kralovice – Rabštejn nad Střelou (ČSAD Autobusy Plzeň, prov. Kralovice)

Části obce

V letech 1976–1992 byla součástí Manětína také obec Štichovice.

Součástí Manětína je také nejmenší historické město Evropy – Rabštejn nad Střelou.

Okolí

Samotné město Manětín sousedí na ssv. se Stvolny, na severovýchodě s Hrádkem a Brdem, na jihovýchodě s Vladměřicemi, na jihu s Lipí a na západě s Lešovicemi a Újezdem. Katastrální území obce sousedí na sv. s obcí Žihle, na v. s obcemi Mladotice a Štichovice, na jv. s obcí Hvozd, na j. pak Líté a Horní Bělá a na z. Nečtiny a Bezvěrov. Severní hranice katastru tvoří také hranici okresů Plzeň-sever a Karlovy Vary. Sousedními obcemi z okresu Karlovy Vary jsou: Štedrá, Pšov a Chyše. Zajímavostí je, že ač zabírá katastr obce téměř 85 km², severní okraj zástavby města leží asi jen cca 300 m od obecní, okresní i krajské hranice.

Literatura

• Irena Bukačová, Jiří Fák, Karel Foud: Severní Plzeňsko II; Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 1997, ISBN 80-901877-5-7
• Jiří Čarek: Městské znaky v českých zemích, Academia Praha 1985

Reference

1. ↑ Nejmenší sídlo v Evropě, které má z historie městský status.
2. ↑ V době sčítání nebylo vyhlášeno

Externí odkazy

• Město Manětín
• Zámek Manětín
• Zámek Manětín - neoficiální