V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Izraelsko-palestinský konflikt

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 5. 6. 2014, 00:30; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Izraelsko-palestinský konflikt
Konflikt: Arabsko-izraelský konflikt
West Bank & Gaza Map 2007 (Settlements).png
Trvání: Počátek 20. století - současnost
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Izrael, palestinská území
Casus belli:
Výsledek: Probíhající
Změny území:
Strany

Flag of Palestine.png
Palestinci
Flag of Israel.png
Izraelci
Velitelé
Síla
Ztráty
Mírový proces
Primární jednání Obavy

Izraelsko-palestinský konflikt, jakožto součást arabsko-izraelského konfliktu je jednou z nejproblematičtějších událostí druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Jeho počátek se datuje přibližně ke konci 19. století, kdy docházelo k prvnímu většímu osidlování Země izraelské, která je označovaná také jako Palestina. Mezi jeho klíčové sporné otázky patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, bezpečnost, hranice a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů.

Obsah

Dějiny

Konci roku 19. století - 1920: Počátky

Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené Sykes-Picotova dohoda.
Podrobnější informace naleznete na stránce: Sionismus

K přílivu obyvatel docházelo v rámci tzv. alijí.[1] Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromů v carském Rusku a později kvůli vzestupu národního socialismu v Evropě. V důsledku židovského přistěhovalectví docházelo k arabským nepokojům.

Plán OSN na rozdělení Palestiny

1920 - 1948: Britský mandát Palestina

Podrobnější informace naleznete na stránce: Britský mandát Palestina

14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost.[2] V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v němž sděluje, že „vláda jejího Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[3] Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina.[4] V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu. Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu.[5] Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím Bílé knihy.[6] V reakci na neochotu Britů dostát svým závazkům se proti mandátní správě postavila židovské podzemní organizace Irgun, která proti britským vojenským civilním a vojenským cílům páchala atentáty. Později se z Irgunu vydělila skupina Lechi, která byla ještě více militantnější. Britové nakonec nevěděli jak nastalou situaci řešit a tak v roce 1947 předali tento problém k řešení Organizaci spojených národů.[7] Ta sestavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která posléze připravila plán na rozdělení Palestiny.[8] Tento plán byl v roce 1947 schválen Valným shromážděním OSN. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly[9] a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948.[10] Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva.[11] Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USA i SSSR.[12]

David Ben Gurion čte Deklaraci nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948 v Tel Avivu

1948 - 1967

Podrobnější informace naleznete na stránce: První arabsko-izraelská válka
Soubor:Cia-is-map2.gif
Zelená linie Borderes

Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak Válku za nezávislost.[13] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[14] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace.[15] Arabové, kteří zůstali byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli.[16] Z území okupovaných Egyptem a Jordánskem do Izraele vyráželi tzv. fedajíni, kteří podnikali útoky na izraelské cíle a obyvatelstvo.[17][18] V roce 1959 došlo k založení teroristické organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[19][20] a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[21] V tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských teroristických organizací, palestinských Arabů, zvýšení nacionálního cítění a nenávisti vůči Izraeli.[22] V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael totální mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.[23]

1967 - 1993

Podrobnější informace naleznete na stránce: Operace Lítání

V důsledku Šestidenní války došlo k dalšímu odlivu arabského obyvatelstva.[24] Západní břeh a Pásmo Gazy byly spravovány jako okupovaná území, zatímco východní Jeruzalém byl formálně připojen k Izraeli. Po válce probíhala v Izraeli diskuse jak naložit se získanými územími. Silně levicové strany požadovaly jejich vrácení, zatímco silně pravicové strany o navrácení odmítaly jednat. Nakonec došlo za levicové vlády Ma'arachu k výstavbě prvních osad na strategických územích podél údolí Jordánu.[25] Po válce došlo k velkým investicím jak v Pásmu Gazy, tak na Západním břehu a palestinští Arabové z těchto území získali povolení pro práci v Izraeli, takže došlo k plné zaměstnanosti.[26] V roce 1970 se v Jordánsku odehrálo tzv. Černé září, během něhož se palestinští Arabové pokusili svrhnout a zabít jordánského krále Husajna.[27] Ten následně nařídil zaútočit na sídla OOP a vyhnal tuto organizaci ze země.[27] OOP se přesunula do Libanonu, odkud útočila na Izrael.[27] K mediálně nejznámějšímu teroristickému útoku došlo během letních olympijských her v Mnichově roku 1972.[28] Došlo při něm k únosu a následnému zavraždění 11 izraelských olympioniků.[28] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[29] V roce 1974 bylo na sedmém arabském summitu v Rabatu určeno OOP jako jediný legitimní zástupce palestinského lidu.[30] V listopadu téhož roku bylo OOP přizváno Valným shromážděním OSN jako pozorovatel.[30] Mezi další teroristické akce s velkou mezinárodní publicitou patřil únos letounu Air France s izraelskými turisty a jeho odlet do Ugandy.[31] Izraelská speciální komanda Sajeret Matkal však při operaci Entebbe všechny cestující osvobodily.[31]

Plakát z intifády znázorňující izraelskou vojenskou botu na území Západního břehu a Pásma Gazy

V důsledku útoků z jižního Libanonu došlo koncem 70. a počátkem 80. let ke konfrontaci s Libanonem.[32] V roce 1978 to byla operace Lítání, kdy IOS zatlačily jednotky OOP až za řeku Lítání.[33] Poté se však stáhly a území kontrolovaly jednotky OSN. Další konfrontací byla první libanonská válka, při níž došlo k úplnému vyhnání OOP z Libanonu.[34] Tato válka a následná izraelská vojenská přítomnost v Libanonu vedla k velkým protestním hnutím v Izraeli a ke vzniku teroristických organizací Hamas a Hizballáh. Obě tyto organizace odmítají jakékoliv územní ústupky ve sporu s Izraelem.[35] Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda.[36] První intifáda, která se také někdy označuje jako válka kamenů, byla vyvrcholením trvalého napětí mezi palestinskými Araby.[37] Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které zahynulo několik Arabů.[37] Následné násilí a nepokoje se brzy z Pásma Gazy přesunuly i na Západní břeh.[37] Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ve skutečnosti však byl sám Arafat intifádou překvapen.[37] Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání Molotovových koktejlů či granátů.[37]

1993-2000: Dohody z Osla

Podrobnější informace naleznete na stránce: Mírová dohoda z Osla
Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Během 90. let se konalo množství mírových konferencí. První se uskutečnila po Válce v Zálivu roku 1992 a nazývala se Madridská mírová konference.[38] Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[38] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[39] Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[40] Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[41] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamas a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[42] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[41] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[41] Mírový proces se poté velmi zpomalil a o rok později, po zvolení Benjamina Netanjahu z Likudu premiérem se zastavil téměř úplně. Netanjahu byl odpůrcem územních kompromisů, nicméně i přes to byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody a to Hebronský protokol a Memorandum od Wye River.[43] První znamenala předání posledního velkého palestinského města Arabům a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům.[43] V roce 1999 vystřídal Netanjahua labouristický Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo ke konání několika mírových konferencí (nejznámější z nich v Camp Davidu v roce 2000), ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma, avšak Arafat nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků.[44] Po ztroskotání jednání a poté co Ariel Šaron z Likudu vystoupil na Chrámovou horu vypukla Druhá intifáda (neboli intifáda al-Aksá).[44]

2000 - Současnost: Druhá intifáda

Podrobnější informace naleznete na stránce: Druhá intifáda
Zelená linie a bezpečnostní bariéra

Podobně jako první intifáda, i tato druhá byla výsledkem dlouhodobé frustrace palestinských Arabů.[45] Vedou se spory, zda se jednalo o organizované vypuknutí nepokojů, či zda bylo samovolné.[45] Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě.[45] Velkou roli během této druhé intifády hrála média.[46] Mezi nejvíce mediálně známé obrazy této intifády patřilo zabití dvanáctiletého palestinského chlapce při přestřelce v Gaze (30.9.2000) údajně příslušníkem izraelské armárdy[47] a zlynčování a umlácení dvou izraelských záložníků v Ramalláhu (12.10.2000).[48] Na obou stranách konfliktu se objevily nové způsoby boje. Mezi palestinské patřily sebevražedné bombové atentáty na izraelské občany a po stažení Izraele z Gazy v roce 2005 také raketové ostřelování jihoizraelských měst. Izrael zahájil taktiku mimosoudní likvidace teroristů.[46] Ta fakticky znamenala, že byli vybraní palestinští teroristé likvidováni raketami vypálenými z izraelských vrtulníků.[46] Názory na konec intifády se různí.[45] Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou.[45] V roce 2001 se konaly předčasné premiérské volby v nichž zvítězil Šaron, který vytvořil vládu národní jednoty.[49] Po volbách v roce 2003 vytvořil pravicovou vládu, která je označovaná jako jedna z nejnacionálnějších v izraelských dějinách.[50] Navzdory tomu prosadil v roce 2005 jednostranné stažení z Pásma Gazy, které vedlo k rozštěpení Likudu.[51] V reakci na druhou intifádu prosadil výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[52] V září 2005 došlo k evakuaci všech Izraelců a Izraelské armády z Pásma Gazy a severního Samařska.[51] Šaron posléze odešel z Likudu a založil centristickou stranu Kadima, která měla v rámci územních ústupků rychle vyřešit izraelsko-palestinský konflikt.[53] Poté co vyvolal předčasné volby však utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu, z něhož se neprobral.[53] V roce 2007 proběhla v americkém Annapolis mírová konference, která měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků.[54] V praxi však nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. V nedávné době se také objevil saúdský návrh řešení konfliktu, který spočívá v úplném návratu do hranic z roku 1949 (tzv. Zelená linie).[55] To by v praxi znamenalo vrácení východního Jeruzaléma, včetně Chrámové hory, celý Západní břeh i strategicky významné Golanské výšiny.[55] Na konci roku 2008 eskalovalo napětí v Pásmu Gazy. Hnutí Hamás vypovědělo předchozí dvouměsíční příměří a obnovilo ostřelování izraelských měst raketami Kásam. Izrael reagoval leteckými útoky a pozemní invazí. Kadimou vedená vláda prohrála předčasné volby do Knesetu.[56]. Novou izraelskou vládu sestavil předseda strany Likud Benjamin Netanjahu.

Daily Life in Southern Israel under rocket fire.wmv.OGG

Raketovém útok v jižním Izraeli, březen 2009

Raketa Kassám vystřelená z civilní oblasti v Gaze na civilní oblasti v jižním Izraeli, leden 2009

Gazasmoke.JPG

Exploze způsobená leteckým úderem Izraele v pásmu Gazy na přelomu 2008-2009.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. S. 15-16.  
  2. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 78.
  3. ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 36.   [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  4. ↑ GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 57.   [Dále jen: Izrael: Dějiny.]
  5. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 54.
  6. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50.
  7. ↑ Izrael: Dějiny. S. 152.
  8. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. ISBN 80-901092-0-9. S. 83.   [Dále jen: TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael.]
  9. ↑ Židovská historie: Britské mandátní území Palestina – Plán OSN na rozdělení Palestiny 1947 [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online.  
  10. ↑ Sachar (1999). S. 254-266.
  11. ↑ Gilbert (2002). S. 168-192.
  12. ↑ Sachar (1999). S. 267-271.
  13. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 103.
  14. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 83.
  15. ↑ General Progress Report and Supplementary Report of the United Nations Conciliation Commission for Palestine, Covering the Period from 11 December 1949 to 23 October 1950 [online]. The United Nations Conciliation Commission, [cit. 2008-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Židovská historie: Stát Izrael 1948–1967 [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  17. ↑ TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. S. 132
  18. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 99.
  19. ↑ Izrael: Dějiny. S. 349.
  20. ↑ SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 469.   [Dále jen: SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael.]
  21. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 105.
  22. ↑ SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém: ohnisko dění. Ostrava : A-alef, 2003. ISBN 80-85237-71-7. S. 30.  
  23. ↑ Sachar (1999). S. 470-511.
  24. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 120.
  25. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 122.
  26. ↑ KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-265-9. S. 146.   [Dále jen: Sionismus a Stát Izrael.]
  27. ↑ 27,0 27,1 27,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 142-143.
  28. ↑ 28,0 28,1 Izrael: Dějiny. S. 413.
  29. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 111.
  30. ↑ 30,0 30,1 Izrael: Dějiny. S. 457.
  31. ↑ 31,0 31,1 SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. S. 622-623
  32. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 155
  33. ↑ BLACK, Ian; MORRIS, Benny. Mossad, izraelské tajné války. Praha : Jota, 2001. ISBN 80-7217-392-8. S. 381-382.  
  34. ↑ Sionismus a Stát Izrael. S. 160
  35. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 173
  36. ↑ Izrael: Dějiny. S. 512.
  37. ↑ 37,0 37,1 37,2 37,3 37,4 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 169-170
  38. ↑ 38,0 38,1 Izrael: Dějiny. S. 534.
  39. ↑ Izrael: Dějiny. S. 535.
  40. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 187-189.
  41. ↑ 41,0 41,1 41,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 195-196.
  42. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 190.
  43. ↑ 43,0 43,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205.
  44. ↑ 44,0 44,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209-210.
  45. ↑ 45,0 45,1 45,2 45,3 45,4 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 213-214.
  46. ↑ 46,0 46,1 46,2 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování. S. 215-216
  47. ↑ srov. rekonstrukci případu v článku: Exchange of fire at the Netzarim junction [online]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné online.  
  48. ↑ Lynch mob's brutal attack [online]. BBC, [cit. 2008-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216.
  50. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 242.
  51. ↑ 51,0 51,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 243-246.
  52. ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 239-240.
  53. ↑ 53,0 53,1 Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 308.
  54. ↑ Obama podporuje saúdský plán rozdělit Jeruzalém [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  55. ↑ 55,0 55,1 Úvodní den summitu v Annapolis: Společné prohlášení, projevy Olmerta a Abbáse [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  
  56. ↑ Je to oficiální: Nové izraelské volby [online]. Eretz.cz, [cit. 2008-11-18]. Dostupné online.  

Bibliografie

  • ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.  
  • GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.  
  • CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha : Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1.  
  • KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9.  
  • SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava : A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.  

Související články

Externí odkazy

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Izraelsko-palestinsk%C3%BD_konflikt“