Pablo Neruda

Z Multimediaexpo.cz

Aktuální verze z 25. 9. 2022, 15:43

Pablo Neruda (1963)

Podpis Pabla Nerudy

Pablo Neruda (* 12. července 1904, Parral, Chile, † 23. září 1973, Santiago de Chile, Chile), vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto, byl chilský komunistický básník a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971), autor řady básnických sbírek. Svůj literární pseudonym, který později přijal za své oficiální jméno, odvodil od jména českého básníka a spisovatele Jana Nerudy.

Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. Neruda psal v mnoha básnických stylech od eroticky nabitých milostných básní, (např. sbírka Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň), surrealistických básní, historických eposů až po politické manifesty. Během svého života Neruda zastával mnoho diplomatických postů a působil jako senátor v chilském Senátu za komunistickou stranu. Když konzervativní chilský president González Videla zakázal v Chile komunismus, byl na Nerudu vydán zatykač. Přátelé ho měsíce skrývali doma ve sklepě v chilském přístavním městě Valparaísu. Poté Neruda utekl do exilu přes horský průsmyk blízko Maihujského jezera do Argentiny. O pár let později se stal blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Salvadora Allendeho. Byl hospitalizován s rakovinou v době chilského státního převratu vedeném Augustem Pinochetem a zemřel na srdeční infarkt dvanáct dní později. Už za života byl Neruda legendou, jeho smrt se stala silným symbolem rezonujícím po celém světě. Pinochet odmítl přeměnit Nerudův pohřeb na veřejnou událost, ale tisíce truchlících Chilanů neuposlechly zákazu vycházení a zaplavily ulice, aby vzdaly Nerudovi hold. Nerudův pohřeb byl prvním veřejným protestem proti chilské vojenské diktatuře. Neruda přijal pseudonym ještě jako teenager. Zčásti proto, že to bylo v módě, částečně proto, aby skryl svoji poezii před otcem, přísným mužem, který chtěl, aby se jeho syn zabýval něčím praktičtějším. Neruda bylo odvozeno od českého spisovatele a básníka Jana Nerudy; Pablo je od Paula Verlaina.

Začátky

Fotografie mladého Nerudy pod jménem Ricardo Reyes.

Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto se narodil v Parralu (město v Linareské provincii v regionu Maule, asi 400 km jižně od Santiaga). Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Neruda se s otcem brzo odstěhovali do Temuca, kde si otec vzal Trinidad Candia Marverde, ženu s kterou měl již před devíti lety dítě, devítiletého chlapce, který se jmenoval Rodolfo. Neruda také vyrůstal se svojí nevlastní sestrou Lautou, která byla jednou z vícera otcových nemanželských dětí. Po druhém jméně jeho matky byl mladý Neruda byl pokřtěn „Neftalí“. Otec byl proti Nerudovu zájmu v psaní a literatuře, ale Neruda měl podporu od ostatních, např. i od budoucí laureátky Nobelovy ceny Gabriely Mistralové, která vedla místní dívčí školu. Jeho první publikované dílo byla esej, kterou napsal v 13 letech do místního deníku La Mañana. Do roku 1920, kdy přijal pseudonym Pablo Neruda, už byl Ricardo Eliezer Neftalí Reyes Basoalto publikovaný novinář a autor poezie i prózy.

Dvacet básní

V následujícím roce (1921) se Neruda přestěhoval do Santiaga, aby studoval francouzštinu na chilské univerzitě, ale brzy studium přerušil a začal se plně věnovat poezii. V roce 1923 byla publikována jeho debutová básnická sbírka Kniha soumraku. Další rok následovala kniha Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň, kolekce milostných básní, které byly kontroverzními pro svoji erotičnost. Zvláště uvážíme-li autorův mladý věk. Obě knihy byly kritikou velmi dobře přijaty a byly přeloženy do mnoha jazyků. V průběhu desetiletí se prodalo milióny výtisků Dvaceti básní a tato sbírka se stala nejznámější Nerudovou prací. Ačkoliv Nerudova reputace rostla jak v Chile, tak i za jejími hranicemi, on sám byl sužován chudobou. V roce 1927 vzal ze zoufalství čestné konzulství v Rangúnu, v bývalém hlavním městě Myanmaru (dříve Barma). V místě, o kterém předtím nikdy ani neslyšel. Později pracoval ještě v Kolombu (Srí Lanka), Jakartě (Indonésie) a v Singapuru. V Jakartě potkal a vzal si svoji první ženu, vysokou Holanďanku, která pracovala v bance. Jmenovala se Maryka Antonieta Hagenaar Vogelzandová. Neruda přečetl hodně poezie a experimentoval s mnoha různými básnickými styly. Napsal dvoudílné dílo Sídlo na zemi, které obsahovaly mnoho surrealistických básní, které se později proslavily.

Španělská občanská válka

Po návrátu do Chile získal diplomatický post v Buenos Aires a poté v Barceloně ve Španělsku. Později nahradil Gabrielu Mistralovou jako konzul v Madridu, kde se stal středem čilého literárního kroužku. Spřátelil se s takovými spisovateli jakými byli Rafael Alberti, Federico García Lorca nebo peruánský básník César Vallejo. Dcera, Malva Marina Trinidad, se narodila v Madridu v roce 1934. Po celý její krátký život trpěla častými zdravotními problémy (obzvláště vodnatostí mozku). Během tohoto období se Neruda pomalu odcizil manželce a seznámil se s Deliou del Carrilovou, argentinskou ženou, která byla o 20 let starší a která se nakonec stala jeho druhou manželkou. S první ženou se rozvedl v roce 1936. Ta se přestěhovala do Holandska s jejich jediným dítětem, které zemřelo v roce 1943. Když se Španělskem začala šířit občanská válka, Neruda se začal politicky angažovat. Díky zkušenostem ze španělské občanské války a jejích následků přestal Neruda myslet na sebe (na individuální štěstí jednotlivce) a soustředil se na své okolí. Stal se zaníceným komunistou a zůstal jím až do konce života. Na jeho příklonu ke komunismu měla velký vliv radikální levicová politika jeho literárních přátel a del Carril, ovšem největší důvodem byla poprava García Lorcy vojenskými ozbrojenými silami Francisca Franca. Pomocí proslovů a spisů se Neruda snažil co nejvíce podpořit republikánskou stranu, což potvrdil také publikováním sbírky poezie nazvanou Španělsko v mém srdci. Nerudova první žena se přestěhovala s dítětem do Monte Carla a Neruda už je nikdy znovu nespatřil. Po jejich rozchodu se začal plně věnovat del Carril ve Francii.

V následujících volbách v roce 1938 byl zvolen president Pedro Aguirre Cerda, kterého Neruda podporoval. Jmenoval Nerudu odborným konzulem pro španělskou emigraci v Paříži. Zde měl Nerudova zodpovědnost za „nejvznešenější úkol, jaký měl kdy na starost“, jak sám nazval přepravování 2000 španělských uprchlíků držených ve Francii v internačních táborech do Chile na staré lodi nazvané Winnipeg. Neruda je někdy obviňován, že umožnil vycestovat pouze komunistům a vynechal všechny ostatní, kteří ale také bojovali na straně republiky. Někteří lidé ovšem tyto nařčení odmítají odkazujíce na skutečnost, že Neruda osobně vybral pouze několik stovek uprchlíku, zbylí uprchlíci byli vybíráni službou pro evakuaci španělských uprchlíků vedenou Juanem Negrínem, předsedou španělské republikánské vlády v exilu.

Mexiko

Nerudova další diplomatická štace byla jako generální konsul v Mexiko City, kde pobýval od roku 1940 až do roku 1943. Zatímco byl v Mexiku, rozvedl se s Hagenaar, oženil se s del Carril a dověděl se, že jeho dcera zemřela ve věku osmi let během nacistické okupace Holandska z různých zdravotních důvodů. Také se stal přítelem stalinistického vraha Vittoria Vidaliho. Po neúspěšném pokusu o atentát na Lva Davidoviče Trockého zařídil Neruda vízum do Chile pro mexického malíře Davida Alfara Siqueirose, který byl obviněn jako jeden z konspirátorů atentátu. Neruda později řekl, že to udělal na žádost mexického prezidenta Manuela Ávila Camacha. Siqueiros tedy mohl opustit Mexiko City a emigroval do Chile, kde pobýval v Nerudově soukromé rezidenci. Výměnou za Nerudovu výpomoc Siqueiros strávil přes rok malováním zdí ve škole v Chillánu. Nerudovo přátelství se Siqueirosem přitahovalo hodně kritiky. Neruda odmítl nepodložená obvinění tvrdící, že jeho záměrem bylo pomoci vrahovi a ke kritice se vyjádřil jako k „senzacechtivému politicko-literárnímu obtěžování“. V Mexiku potkal Pablo Neruda slavného mexického spisovatele Octavia Paze.

Návrat do Chile

V roce 1943 po svém návratu do Chile Neruda procestoval Peru, kde navštívil Machu Picchu. Strohá krása incké pevnosti ho později inspirovala k napsání básně o tomto místu. Téma starověkých amerických civilizací více rozebral ve sbírce Veliký zpěv. V tomto díle Neruda oslavuje dokončení Machu Picchu, ale zároveň odsuzuje otroctví, které toto dostavění umožnilo. Ve zpěvu XII volá mrtvé mnoha století, aby povstali a skrze něj promluvili. Martin Espada, básník a profesor tvůrčího psaní na Massachusetské univerzitě, prohlásil toto dílo za mistrovský kus říkaje, že: „Není větší politické básně“.

Neruda a Stalinismus

Zocelen zkušenostmi ze španělské občanské války, Neruda, jakožto i mnoho jiných levicově smýšlejících intelektuálů jeho generace, začal obdivovat Sovětský svaz a Josepha Stalina. Hlavně proto, jakou roli sehrál Stalin při porážce nacistické armády (báseň Zpěv o Stalingradu v roce 1942). V roce 1953 byl Neruda oceněn Stalinovou cenou míru. Ten samý rok na počest Stalinovy smrti o něm Neruda napsal ódu. Psal také (během druhé světové války) chvalozpěvy na Fulgencia Batistu (Pozdrav Batistovi) a později i na Fidela Castra.

když uvažuji o Nerudovi a ostatních slavných stalinistických spisovatelích, nabíhá mi husí kůže, jakou mám třeba při čtení některých pasáží Danteho Pekla. Není pochyb, že začínali s komunismem v dobré víře, ale nevědomě se více a více zapletou do sítě lží, klamu, falše, podvodů a zrad až nakonec ztratí svoje duše.

Neruda nazval Lenina „největším géniem toho století“ . V jiné řeči (5. června 1946) vzdává hold poslednímu sovětskému vůdci Mikhailu Kalininovi, který pro Nerudu byl „mužem vznešeného života“, a „ohromným budovatelem budoucnosti“. Neruda později začal litovat, že podporoval sovětské vůdce. Po slavném Tajném projevu Nikity Chruščeva na dvacátém komunistickém sjezdu v roce 1956, ve kterém veřejně kritizoval „kult osobnosti“, který obklopoval Stalina a ve kterém ho obvinil ze spáchání zločinů během velkých čistek, Neruda napsal ve svých memoárech: „Přispěl jsem k vytvoření kultu osobnosti Stalina,“ , vysvětlujíce že „tehdy se nám Stalin zdál jako dobyvatel, který rozdrtil Hitlerovy armády.“ Přes všechna rozčarování způsobená Stalinem Neruda nikdy neztratil původní víru v komunismus jako takový a zůstal věrný straně. Pečlivě si hlídal, aby nenahrál svým ideologickým nepřátelům, proto např. veřejně odmítl odsoudit sovětské utiskování autorů „disidentů“ jakými byli např. Boris Pasternak a Josif Brodskij. S tímto postojem nesouhlasili dokonce ani někteří jeho nejvěrnější příznivci.

Senátor

4. března 1945 byl Neruda zvolen komunistickou stranou za senátora pro severní provincie Antofagasta a Tarapacá v suché a nehostiné krajině atakamské poušti. Oficiálně se připojil k chilské komunistické straně o čtyři měsíce později. V roce 1946 radikální prezidentský kandidát strany, Gabriel González Videla, požádal Nerudu, aby dělal manažera jeho kampani. González Videla byl podporován koalicí levicových stran a Neruda pro jeho podporu vedl urputnou kampaň. Ovšem jakmile byl ve své prezidentské funkci, tak se González Videla obrátil proti komunistické straně. Zlomovým bodem pro Nerudu bylo násilné potlačení stávky vedené komunistickými horníky v Lotě v říjnu 1947, kde byli stávkující dělníci nahnáni do ostrovních vojenských věznic a do koncentračního táboru ve městě Pisagua. Nerudova kritika Gonzáleze Videla dosáhla svého vrcholu v dramatickém proslovu v chilském senátu 6. ledna 1948. Měl název Yo acuso („Obviňuji“)a přečetl v něm jména horníků a jejich rodin, které byly uvězněny v koncentračním táboře.

Exil

O několik týdnů později se začal Neruda skrývat a cestoval se ženou od domu k domu, skrýván jeho příznivci a obdivovateli po dalších třináct měsíců. Zatímco se Neruda skrýval, byl oficiálně sesazen z funkce senátora a v září 1948 byla zákonem Ley de Defensa Permanente de la Democracia (zákon o trvalé obraně demokracie) zakázána komunistická strana. Zákon byl kritiky nazýván Ley Maldita („prokletý zákon“). Tento zákon odstranil přes 26000 lidí z volebních registrů, tudíž potlačoval jejich právo volit. Nerudův život v ilegalitě skončil v březnu 1949, když uprchl na koni přes Andy do Argentiny. Následující tři roky strávil exilu. V Buenos Aires potkal Neruda přítele, budoucího vítěze Nobelovy ceny a romanopisce Miguela Ángela Asturiase, který pracoval na Guatemalské ambasádě. Protože mezi těmito muži byla nepatrná podoba, mohl Neruda vycestovat do Evropy na Asturiasův cestovní pas. Pablo Picasso zařídil jeho příjezd do Paříže, a tak mohl Neruda překvapit svou přítomností světový kongres mírových sil. Chilská vláda mezitím popírala, že by básník mohl utéci ze země. Většinu času v exilu strávil Neruda častým cestováním napříč Evropou a návštěvami Indie, Číny a Sovětského svazu. Jeho cesta do Mexika ke konci roku 1949 se protáhla kvůli zánětu žil, který ho postihl. Byla najata chilská zpěvačka Matilda Urrutiová, aby se o něj starala. Neruda se do ní zamiloval a o pár let později se stala jeho třetí manželkou. Matilda Urrutiová byla múzou, která ho inspirovala k napsání sbírky Kapitánovy verše, kterou anonymně publikoval v roce 1952. V době Nerudova pobytu v Mexiku byla publikována obsáhlá epická sbírka Veliký zpěv, Whitmanovsky zpracovaný soupis historie, geografie, fauny a flóry Jiřní Ameriky doplněný Nerudovým pozorováním a zkušenostmi. Mnoho z básní pojednávají o jeho ilegalitě v Chile, kde většinu básní také složil. Dokonce když prchal na koni měl rukopis tohoto díla s sebou. O měsíc později bylo v Chile publikováno v různých vydáních pět tisíc kopií, o což se zasloužila zakázaná komunistická strana. Vycházela přitom z Nerudova rukopisu. V Mexiku mu bylo uděleno čestné občanství. Jeho pobyt v roce 1952 ve vile vlastněné italským historikem Edwinem Ceriem na ostrově Capri byl zbeletrizován v populárním filmu Il Postino („Pošťák“, 1994).

Návrat do Chile

Neruda nahrávající svoji poezii pro americkou Knihovnu Kongresu v roce 1966.

V roce 1952 byla hlavně díky korupčním skándálům González-Videlova vláda odepsaná. Chilská socialistická strana se rozhodla navrhnout jako kandidáta pro prezidentské volby v září 1952 Salvadora Allendeho a chtěla Nerudu, aby stál na její straně. Aby jakožto chilská nejvýznamnější levicově smýšlející osobnost podpořil její kampaň. Neruda se v srpnu roku 1952 vrátil do země i k druhé ženě, Delii del Carrilové, která přijela o několik měsíců dříve, ale manželství se brzy rozpadalo. Del Carrilová se dozvěděla o jeho vášnivém milostném poměru s Matildou Urrutiovou, opustila ho v roce 1955 a odstěhovala se zpátky do Evropy. Přestože si Neruda přeje strávit s Urrutiovou zbytek života v Chile, podniká mnoho zahraničních cest a působí jako Allendeův velvyslanec ve Francii v letech 1970 - 1973.

V této době je Neruda světoznámým básníkem a jeho knihy jsou přeloženy do všech světoznámých jazyků. Vyjadřuje se také k politicky ožehavým problémům, např. v Kubánské krizi prudce kritizuje USA (později podobně kritizuje USA kvůli Válce ve Vietnamu). Ovšem činnost věhlasného levicového intelektuála, který si nebere servítky, značně přitahovala ideologické oponenty. Kongres kulturní svobody, anti-komunistická organizace založená americkou CIA, učinil Nerudu svým primárním cílem a spustil kampaň, aby podkopal Nerudovu reputaci oživením starého tvrzení, že Neruda byl spolupachatel při útoku na Trockého v Mexiku City v roce 1940. Kampaň nabrala na obrátkách, když se zjistilo, že Neruda je jeden z kandidátů na Nobelu cenu v roce 1946, kterou ale nakonec vyhrál Jean-Paul Sartre.

V roce 1966 byl Neruda pozván, aby se zúčastnil mezinárodního zasedání PEN klubu v New York City. Oficiálně neměl dovoleno vstoupit do USA, protože byl komunista, ale pořadatel zasedání, dramatik Arthur Miller, nakonec zvítězil nad Johnsonovou státní administrativou a Neruda dostal vízum. Neruda pořádal autorská čtení v nacpaných halách a dokonce nahrál nějaké básně pro Knihovnu Kongresu. Miller později vyjádřil názor, že Nerudova přilnavost k jeho komunistickým ideálům v 30. letech, byla výsledkem jeho neustálého vyloučení z tzv. „buržoazních společností“. Vzhledem k přítomnosti mnoha spisovatelů východního bloku napsal později mexický spisovatel Carlos Fuente, že zasedání PEN klubu znamenalo „začátek konce“ studené války.

La Sebastiana, Nerudův dům ve Valparaísu

Ještě před návratem do Chile se Neruda zastavuje v Peru, kde pořádá autorská čtení nadšeným davům v Limě a Areqipě a je přijat prezidentem Fernandem Belaúndem Terrym. Avšak návštěva měla rychlý a nepříjemný důsledek. Peruánská vláda vystoupila proti kubánské vládě Fidela Castra a v roce 1966 přišel Nerudovi dopis podepsaný více než stovkou kubánských intelektuálů, kteří obvinili Nerudu ze spolčování se s nepřítelem. Tato záležitost byla pro něj obzvláště bolestná, protože již dříve vyslovil podporu kubánské revoluci. Od té doby už nikdy znovu Kubu nenavštívil, dokonce ani po pozvání v roce 1968. Po smrti Che Guevary v Bolívii v roce 1967 napsal Neruda několik článků, ve kterých lituje ztráty „velkého hrdiny“. Ve stejnou dobu řekl svému příteli Aidovi Figuerovi, aby neplakal za Chea, ale za Luise Emilia Recabarrena, otce chilského komunistického hnutí, který narozdíl od Cheova násilnému způsobu prosazoval neválečnou revoluci.

La Chascona, Nerudův dům v Santiagu v Chile

Poslední roky života

V roce 1970 byl Neruda nominován jako kandidát na chilského prezidenta, ale nakonec kandidaturu odmítl a podpořil kandidáta Salvadora Allendeho, který později volby vyhrál a byl uveden do úřadu v roce 1970 jako první demokraticky zvolená socialistická hlava státu. Krátce poté Allende jmenoval Nerudu chilským velvyslancem ve Francii (v letech 1970-1972; jeho posledná diplomatická štace). Neruda se vrátil do Chile o dva a půl roku později kvůli chatrnému zdraví.

Uvnitř "La Sebastiany", domov Pabla Nerudy ve Valparaísu

V roce 1971 získal Neruda cenu, o kterou léta usiloval. Byl konečně oceněn Nobelovou cenou. Prosadit rozhodnutí o jeho výhře nebylo vůbec jednoduché, protože někteří členové komise nezapomněli na Nerudovu glorifikaci Stalina. Ale jeho švédský překladatel Artur Lundkvist udělal, co mohl, aby Nerudovi zajistil toto slavnou cenu. Vzhledem k častějším nepokojům v roce 1973 Neruda, tehdy už smrtelně nemocný s rakovinou prostaty, byl zničen zvyšujícími se útoky na Allendeho vládu.

Vojenský převrat vedený generálem Augustem Pinochetem 11. září znamenal konec pro Nerudův sen marxistické Chile. Krátce poté během prohledávání jeho domu a podzemí ve vesnici Isla Negra chilanskými ozbrojenými silami Neruda slavně poznamenal:

„Podívejte se okolo—je zde pouze jediná věc, která vás může ohrozit—tou je poezie."

Neruda zemřel na srdeční infarkt večer 23. září 1973 v santiágské nemocnici Santa María. Po Nerudově smrti byly oba jeho domy ve Valparaísu a v Santiagu vypleněny a zdemolovány. Pohřeb se konal za masivní přítomnosti policie. Truchlící lidé využili situace k protestům proti novému režimu, který byl ustanoven teprve několik týdnů.

Casa la Isla Negra, Nerudův třetí domov v Chile

Pablo Neruda na známce NDR z roku 1974

Matilda Urrutiová hned nato sestavila a vydala Nerudovy memoáry Vyznávám se, že jsem žil, které obsahovaly i jeho poslední báseň ‚, Right Comrade, Its the Hour of the Garden“, na kterých pracoval pouhých několik dní před svou smrtí. Tyto a jiné aktivity ji přivedly do konfliktu s Pinochetovou vládou, která nepřetržitě usilovala o omezení Nerudova vlivu na chilanské kolektivní povědomí. A tak byla Nerudova poezie v Chile juntou zakázána až do obnovení demokracie v roce 1990. Vlastní paměti Urrutiové, Můj život s Pablem Nerudou, byly uveřejněny posmrtně v roce 1986. Neruda vlastnil tři domy v Chile; dnes jsou všechny otevřeny jako veřejná muzea: La Chascona v Santiagu, La Sebastiana ve Valparaísu a Casa de Isla Negra ve vesnici Isla Negra, kde jsou oba, on i Matilda Urrutiová, pohřbeni. Básně Pabla Nerudy měly velký vliv na hudbu frontmana Johnyho Rzeznika a jeho rockovou kapelu --"Goo Goo Dolls". Rzeznik se inspiroval Nerudovou básní "The Beggars" k napsání alba "Gutterflower".

Dílo

Sbírky básní

• Kniha soumraku - (1923)
• Dvacet básní o lásce a jedna píseň ze zoufalství – (1924, česky vyšla v r. 1964)
• Nadšený pracovník – (1933, psáno 1923) a Pokus o nekonečného člověka – (1926) jsou prvními pokusy o cyklickou poezii, zahrnující svět v rozměru kosmickém i historickém
• Sídlo na zemi – (1935, česky vyšla v r. 1976) – vrcholná sbírka básní prvního období; pod chaotičností rozbitého světa objevuje osamělý jedinec tušení jednoty vesmíru, básník sestupuje do nitra hmoty, do temných hlubin země a času, kdy vše bylo bez tvaru a beze jména, odkud povstává poezie opakující zrození světa, básně intimní a lyrické, silně eroticky nabité,také básně inspirované autorovým pobytem v jihovýchodní Asii a ve Španělsku
• Španělsko v srdci – (1937, česky vyšla v r. 1946 a 1976) – básník kronikář každodenních bojů a „všech věcí“, vznikla z politické aktivity na pomoc republikánskému Španělsku
• Veliký zpěv – (1950, česky vyšla v r. 1978)- lyricko-epická skladba o patnácti oddílech, básnická epopej Latinské Ameriky od jejího zrodu přes inckou minulost „kamenné matky Machu Picchu", období kolonialismu a osvobozeneckých bojů, diktátorských režimů až k oslavě rodné země a jednotlivých oblastí jihoamerického kontinentu a Tichého oceánu a vzdání díků všem, kdo se zasloužili o rozvoj země, součástí je i vyjádření lidské solidarity a litanická výzva na obranu míru, toto dílo je chápáno jako Nerudův odklon od dřívější hermetické poezie úzkosti a samoty lidského individua k poezii jako zbrani v revolučním boji, ale také krásy světa v jeho složitosti a rozpornosti, historické a přírodní provázanosti
• Kapitánovy verše – (1952, česky vyšla v r. 1979)
• Hrozny a vítr – (1954)- sbírka, která obsahuje i báseň Pražský rozhovor věnovanou Juliu Fučíkovi
• Elementární ódy – (1954)
• Kniha výstředností – (1958) – vyjádření světa v jeho rozpornosti
• Sto milostných sonetů – (1959, česky vyšla v r. 1985)
• Plné moci – (1962)
• Zápisník z Isla Negra – (1964)
• Konec světa – (1969)
• Ještě – (1969, česky vyšla v r. 1974)
• Plamenný meč – (1970)
• Nebeské kameny – (1970)
• Valparaíso – (1971)
• Neužitečná geografie – (1972)
• Oddělená růže – (1972)
• Výzva k nixonvraždě a chvála chilské revoluce – (1973)
• Zimní zahrada – (1974)
• Žluté srdce – (1974)
• 2000 – (1974)
• Elegie - (1974)
• Kniha otázek – (1974)

Lyrické prózy

• Prsteny – (1926)
• Dům na písku – (1966)

Drama

• Sláva a smrt Joaquína Murieta – (1967, česky vyšla v r. 1974)

Paměti

• Vyznávám, že jsem žil – (1974, česky vyšla v r. 1976)

Eseje

• Pro zrození jsem se narodil – (1978)

České výbory básní

• Básně – (1952)
• Hrozny a vítr – (1959)
• Semena bouře – (1961)
• Ať procitne dřevorubec - (1973)

Nerudův odkaz

• Neruda psal vždy zeleným inkoustem, protože to je barva naděje.
• Neruda byl dobrý přítel venezuelských intelektuálů a diplomatů jakými byli např. Arturo Uslar Pietri Juan Oropeza nebo Miguel Otero Silva.
• Neruda je stručně zmíněn v písni „En El Ultimo Lugar Del Mundo“ od Ricarda Montanera.
• V seriálu Simpsonovi je Neruda zmíněn v epizodě Bart prodává duši v 7. sérii (Líza: "Hmm. Ve spisech Pabla Nerudy stojí, že smích je jazykem ducha" Bart: "Já vím dobře, co napsal Pablo Neruda.")
• Pablo Neruda je zmíněn v seriálu How I Met Your Mother (Jak jsem poznal vaši matku) v epizodě "The Naked Man (Naháč)" a v epizodě "The Three Days Rule (Třídenní pravidlo)"
• Jihoafrický muzikant Johnny Clegg hodně čerpal z Nerudovy rané tvorby se skupinou Juluka.
• Řecký skladatel Mikis Theodorakis zhudebnil slavný " Veliký zpěv " (jedna z Nerudových nejslavnějších básní), když byl vyhnán z vlasti řeckou diktaturou (1967-1974).

Velká Galerie

• Mnoho fotografií – Pablo Neruda

Literatura

• DOLEJŠÍ, Pavel. Školní slovník světových spisovatelů. Humpolec : Pavel Dolejší, nakladatelství a vydavatelství, 2007. ISBN 978-80-86480-06-0. S. 317. (český) 
• EDVARD HOLOUŠEK A KOL.. Slovník spisovatelů Latinské Ameriky. Praha : nakladatelství Libri, 1996. ISBN 80-85983-10-9. S. 385-386. (český) 

YouTube

Externí odkazy