Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!
Titanic
Z Multimediaexpo.cz
(→Externí odkazy: Výrazné vylepšení) |
m (1 revizi) |
Verze z 21. 10. 2013, 10:30
Titanic byl luxusní parník společnosti White Star Line, který ztroskotal během své první plavby v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Spolu s lodí zahynulo asi 1500 cestujících a členů posádky. Zkáza Titanicu je jednou z nejznámějších námořních katastrof.
Obsah |
Konstrukce lodi
Titanic byl postaven v Belfastu v loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line. Šéfkonstruktérem lodi byl Thomas Andrews považovaný za absolutní špičku ve svém oboru. Pro stavbu lodi byl použit ten nejlepší materiál a ta nejlepší technika, jaké v té době existovaly.
Titanic byl 269,02 metrů dlouhý a 28,25 metrů široký, vážil 46 328 tun a jeho výtlak činil 52 310 tun při maximálním ponoru (10,54 m). Představoval největší námořní plavidlo, jaké bylo do té doby vyrobeno. Jeho trup byl rozdělen na 16 vodotěsných komor a dno lodi bylo zdvojeno. Celkově byl Titanic považován za jednu z nejbezpečnějších lodí na světě, ba dokonce za loď nepotopitelnou (tento názor byl prezentován i v odborných časopisech). Loď měla vydržet dokonce i současné proražení prvních 4 vodotěsných komor, což již bylo při její velikosti dost nepředstavitelné. Představám o nepotopitelnosti lodi odpovídala kapacita záchranných člunů, která sice splňovala podmínky stanovené zákonem, ale ve srovnání s kapacitou lodi zjevně nedostačovala (celkem 20 záchranných člunů mohlo pobrat 1180 osob).
29 parních kotlů v 6 samostatných kotelnách pohánělo 2 pístové parní stroje a turbínu o registrovaném výkonu 50 000 koní. Loď měla tři šrouby (prostřední vážil 22 tun, krajní 38 tun), maximální rychlost lodi se odhadovala na 24–25 uzlů (Titanic jí nikdy neplul). Kouř z kotlů byl odváděn do tří pravých komínů. Krom nich existoval ještě falešný komín na zádi sloužící jako hlavní vývod ventilace a komín kuchyně.
Úkolem Titanicu byl převoz cestujících (kapacita činila něco přes 3000 cestujících, byl zde i prostor pro omezený počet kočárů a automobilů (a jeřáb, který by je naložil) a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou, na kteréžto trase měl konkurovat obřím parníkům společnosti Cunard Line, Mauretanii a Lusitanii. Obsluhu lodi zajišťovalo 900 členů posádky.
Prostory pro cestující byly rozděleny na tři třídy, na horních palubách se nacházela první třída a luxusní prostory pro její zábavu (restaurace, taneční sál, vyhlídková paluba), třetí třída se nacházela dole. Cestující mohli (za nemalý poplatek) využít k odeslání své korespondence jedné z nejvýkonnějších radiostanic, jaká kdy byla na námořní plavidlo instalována. Díky ní také mohly být vydávány lodní noviny.
Spuštění na vodu
Trup lodi byl spuštěn na vodu 31. května 1911, 2. dubna 1912 pak prošel úspěšně zkouškami a kontrolami. A následně 3. dubna na něm v Southamptonu provedl inspekci hlavní inspektor ministerstva obchodu, který neshledal žádné pochybení.
První plavba
Na svojí první plavbu na trase Southampton — New York vyplul Titanic 10. dubna. Na palubě měl asi 1300 cestujících, z toho 337 v první třídě. Mimo jiné se na palubě nacházeli generální ředitel společnosti White Star Line a šéfkonstruktér lodi. Lodi velel šedesátiletý kapitán Edward J. Smith, komodor flotily White Star Line, který předtím sloužil na Olympicu (sesterská loď Titanicu). K ruce mu bylo 7 důstojníků (vrchní důstojník Wilde a 1.-6. důstojník).
Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, které se objevovaly nezvykle daleko na jihu. Obsluha radiostanice však byla natolik přetížena, že předala kapitánovi a důstojníkům jen část z těchto zpráv, nicméně je zřejmé, že kapitán i důstojníci si byli dostatečně vědomi rizika setkání s krami. I přes to však Titanic plul dále rychlostí 21 uzlů, což ukazuje na značné sebevědomí kapitána (nebo velký tlak, kterému byl vystaven od generálního ředitele společnosti).
Ztroskotání
Dne 14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: „Docela vpravo! Plnou silou zpět!!“
Pokusy s lodí Olympic ukázaly, že srážku nebylo možno odvrátit. Titanic mohl přežít jen tehdy, pokud by narazil do ledovce přímo, nebo případně kdyby se o led otřel trochu méně důrazně. Přímý náraz by silně zdeformoval příď. Je však pravděpodobné, že by došlo k protržení méně přepážek. Loď, ač silně poškozena, by se udržela na hladině. Lze pochopit, proč první důstojník nehodlal najet s lodí na ledovec, ale jeho pokyn nebyl optimální ani pokud jde o úhybný manévr. Titanic měl při své velikosti relativně malé kormidlo a reagoval na ně pomalu. Plný zpětný chod šroubů navíc účinek kormidla ještě mírně tlumil. Lepší by bylo ponechat šrouby v plném chodu vpřed, případně dát zpětný chod pouze u levého šroubu – za těchto okolností by Titanic uhnul o kousíček více a možná by pak přežil, byť nepochybně těžce poškozen. Takto byl jeho osud zpečetěn.
Parník narazil na kru pravým bokem přídě a ta rozervala jeho trup těsně nad dvojitým dnem v délce 100 metrů, což znamenalo, že bylo proraženo prvních 6 vodotěsných komor. Jelikož přepážky nebyly vodotěsně napojeny na paluby a paluby samy taktéž nebyly vodotěsné, bylo jasné, co se stane: ztěžklá příď se bude nořit do vody, až se přední komory zaplní a ponoří natolik, že se voda přelije přes hranu vodotěsné přepážky číslo 6 do sedmé komory. A pak do osmé, deváté…
V 00:05 kapitán lodi po prohlídce podpalubí a konzultaci s šéfkonstruktérem, který dal lodi hodinu, maximálně hodinu a půl života, nařídil spustit záchranné čluny a o deset minut později vyslal radista Phillips do éteru první signál CQD. Kapitán i Andrews se shodli na tom, že je třeba zabránit panice – loď měla místo ve člunech jen pro zhruba polovinu osob na palubě (a to jen proto, že nebyla plná ani z 50%). Všichni cestující dostali záchranné vesty, ale to mělo jen pramalý význam. V ledové vodě severního Atlantiku mohli netrénovaní lidé přežít tak 5–10 minut a i ti nejodolnější jedinci nemohli podchlazení odolávat déle než dvacet minut.
Osud si s lodí krutě zažertoval. Poblíž Titaniku se nacházela minimálně jedna loď s radiostanicí, která k němu mohla dorazit ještě před potopením – parník Californian kapitán Stanleyho Lorda. Na její palubě však byl pouze jediný radista a ten vypnul aparaturu a šel spát jen několik minut před tím, než Titanic narazil na kru. Volání o pomoc tedy zachytily pouze lodi, které neměly šanci dorazit k místu ztroskotání včas na záchranu lidí, kteří se nevejdou do záchranných člunů. Nejblíže se nacházela loď Carpathia kapitána Arthura A. Rostona. Ten si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě a udělal vše proto, aby dorazil co nejdříve, za což si vysloužil jak pochvalu, tak odsudky pro podstoupení přílišného rizika (byť těch bylo podstatně méně), neboť s lodí, jejíž maximální rychlost měla být 14 uzlů, prokličkoval ledovým polem a mezi krami rychlostí minimálně o 3 uzly vyšší.
Krom volání o pomoc zde byl ještě jeden aspekt – neznámá loď nacházející se asi 10 mil od Titaniku, patrně stála přes noc v ledovém poli. Nezareagovala však na signály Morseovou lampou ani na signální rakety (které ovšem neměly tu správnou barvu - místo raket s červeným světelným zábleskem byly použity rakety s bílým zábleskem = oslava). Tato loď představuje dodnes záhadu. Během pozdějšího vyšetřování došla britská komise k závěru, že se jednalo o Californian a obvinila kapitána Lorda a jeho důstojníky z hrubého pochybení. Kapitán Lord to odmítal a po celý zbytek života se pokoušel očistit své jméno od odsudku, který mu zničil kariéru.
Odmítal, že by loď, kterou on a jeho důstojníci viděli z můstku, byl Titanic, podle nich se mezi Californianem a Titanikem nacházela třetí loď, kterou viděli oba a která odplula ještě před tím, než se Titanic potopil. Také zdůrazňoval, že rakety (navíc podle něj i službukonajících důstojníků vystřelované daleko za lodí) měly bílou barvu, nikoliv červenou, jaká byla určena pro nouzové signály. Nutno říci, že ačkoliv neexistují přímé důkazy pro jeho obhajobu, lze ji považovat za pravděpodobnější scénář, než byl ten, ke kterému došla vyšetřovací komise. Každopádně ale lze považovat za chybu, že kapitán Lord nenechal vzbudit radistu a nepřikázal mu zjistit, co se v okolí děje.
Spouštění člunů se na Titaniku neobešlo bez potíží – krom několika technických problémů, které se nakonec podařilo překonat, byly navíc spouštěny na hladinu ne zcela naplněné. Předpokládalo se, že budou doplněny ženami z nižších palub, nebo že po potopení lodi sesbírají část trosečníků, ale první naděje se nenaplnila a kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi čluny (ty co jej zaregistrovaly) ignorovaly pro obavu z víru. Pro nedostatek času, výcviku posádky a zvyšující se náklon lodi se nepodařilo včas spustit skládací čluny. Zachránilo se tak 706 cestujících a členů posádky.
Ve 2:05 kapitán Smith osobně navštívil radisty, aby jim oznámil, že již udělali vše, co mohli a nařídil jim opustit kabinu a pokusit se o záchranu. Totéž zopakoval svým důstojníkům a všem členům posádky, které potkal. O čtvrt hodiny později loď zmizela pod hladinou.
Oběti
Všichni přeživší trosečníci byli sesbíráni lodí Carpathia, která doplula na místo neštěstí přibližně 2 hodiny poté, co Titanic zmizel pod hladinou. Mezi asi 1500 oběťmi katastrofy byli kapitán lodi, vrchní důstojník a první důstojník. Dále šéfkonstruktér lodi se svými 8 spolupracovníky z loděnice, vrchní strojmistr se všemi strojníky a další členové posádky. Zemřela většina z 57 milionářů cestujících první třídou, včetně multimilionářů J. Jacoba Astora, B. Guggenheima, manželů Strausových a stovky dalších cestujících…
Vyšetřování ztroskotání
Britský výbor pro obchod vytvořil speciální vyšetřovací komisi pod vedením lorda Merseyho, která podrobně prošetřila celou událost na základě všech dostupných dat a zpracování výpovědí 283 pasažérů a vydal soubornou hodnotící zprávu, kterou lze najít na českých stránkách, níže uvedených.
Vrak lodi
Krátce po potopení lodi se objevily první nápady na nalezení lodi a vyzvednutí jejího trupu, nicméně jelikož hloubka v dané oblasti se pohybuje okolo 4 kilometrů, muselo být od těchto plánů upuštěno, neboť nebyly s tehdejší technikou realizovatelné…
První vážný pokus o nalezení vraku Titaniku podnikl texaský naftař a multimilionář Jack Grimm v červenci 1980, neuspěl však ani tehdy, ani v žádném ze dvou dalších pokusů. Následoval jej Rober D. Ballard, jehož expedice objevila první trosky 1. září 1985. Největší z nich představoval lodní kotel. O den později byla nalezena přední část trupu (prokázalo se tak, že měla pravdu ta svědectví, která byla vyšetřovací komisí odmítnuta a která tvrdila, že trup lodi se krátce před potopením rozlomil na dvě části…) Později byla nalezena i záď ležící 650 metrů od přídě.
Jelikož příd byla zabořena v bahně, nebylo možné prozkoumat celou trhlinu, nicméně od třetí přepážky dál, kde byla inkriminovaná část trupu přístupná, bylo zaznamenáno rozsáhlé poškození zjevně související s nárazem na kru. Nešlo o celistvou trhlinu, ale o vyrvané nýty a rozestoupení a zprohýbání ocelových plátů tvořících trup.
Experti došli k názoru, že vrak nelze vyzvednout, koroze jej již podle nich musela narušit natolik, že by se při pokusu o to nutně rozpadl na kusy.
Později byl vrak navštíven ještě několikrát, v roce 1987 z něj francouzská výprava vyzvedla několik set předmětů, což se setkalo s hlubokým nesouhlasem zejména americké a britské veřejnosti, stále žijících účastníků katastrofy a příbuzných obětí. Francouzská expedice byla označena za vykradače hrobů a byly vzneseny požadavky, aby se Titanicu dostalo oficiálního prohlášení za hrob a památník neštěstí, což se však nepodařilo naplnit, neboť leží v mezinárodních vodách a nemá majitele. Kongres Spojených států amerických v roce 1987 schválil zákon, který zakazuje prodej a vystavování předmětů vyzvednutých z Titaniku na území USA a vyzval k respektování vraku jakožto mezinárodního památníku a hrobu 1500 lidí.
Filmy
První filmové zpracování katastrofy (v podobě němého filmu) se objevilo již několik měsíců po katastrofě, v jedné z hlavních rolí se objevila herečka, která katastrofu přežila.
Následovaly další filmy:
- Atlantik (1929)
- Titanic (1943)
- Titanic (1953, oscar za scénář)
- Night to Remember (1958)
- Zkáza Titanicu (1958)
- S.O.S. Titanic (1979)
- Vyzvednutí Titanicu (1980)
- Titanica (94 minutový dokument se záběry z vraku)
- Titanic (1996)
- Titanic (1997, velkofilm, 11 oscarů)
Knihy
- Hubáček, Miloš: Titanic, ISBN 80-7185-486-7
Externí odkazy
- BBC Archive: Titanic (anglicky)
- Titanic Historical Society (anglicky)
- Titanicworld.cz – velmi mnoho informací o Titaniku
- RMS TITANIC, INC (anglicky)
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |