V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Mystika

Z Multimediaexpo.cz

(Rozdíly mezi verzemi)
m (Nahrazení textu)
m (1 revizi)

Verze z 25. 7. 2013, 08:08

Mystický sňatek sv. Kateřiny Sienské (Barna da Siena, asi 1340)

Mystika (řec.) je souhrnné označení pro rozmanité duchovní zkušenosti bezprostředního a osobního setkání s božským, pro zkušenost hlubokého tajemství, jež se nedá přímo vyjádřit slovy, a pro různé cesty, jak takovou zkušenost získat. Slovem mystika se označuje:

  1. v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským;
  2. v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence;
  3. v moderní době nejrůznější způsoby vytržení nebo vybočení z účelové každodennosti, k prožitkům zklidnění, hloubky, celistvosti a podobně;
  4. často pejorativně (mysticismus) - zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím.
Mantry vyryté v kameni (Tibet)

Obsah

Charakteristika

Jevy a zkušenosti, které označujeme jako mystické, jsou natolik rozmanité, že mystiku nelze definovat. Podle G. Sholema „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky – židovská, křesťanská, hinduistická, buddhistická nebo islámská“, každá z nich je utvářena svým vlastním kulturním okruhem a prostředím.[1] Vztah mezi mystikou a náboženstvím, jakkoli úzký, není ovšem nijak jednoduchý. Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické. Působení velkých náboženských zakladatelů, Mojžíše, Gautáma Buddhy, Ježíše z Nazaretu nebo Mohameda, začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjevení, které potom hlásají a šíří. Podobné zkušenosti zmiňuje ale také například Martin Luther, René Descartes nebo Blaise Pascal. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni.[2] William James charakterizuje mystiku čtyřmi charakteristickými rysy:

  1. Obsah mystické zkušenosti nelze vyjádřit slovy. Mystikové své zážitky sice popisují, shodují se však v tom, že žádný popis nevyčerpá jejich obsah.
  2. Mystická zkušenost sice nepřináší žádné teoretické vědění, přesto má povahu osvícení a náhledu, mystikové zpravidla hovoří o celku světa.
  3. Mystik vnímá svoji úlohu jako pasivní; ať se jakkoli připravuje a cvičí, zkušenost přichází sama a není člověkem ovladatelná.
  4. Mystické zkušenosti jsou přechodné, přicházejí a odcházejí.
  5. L. Dupré k tomu dodává, že mystická zkušenost integruje různé oblasti života a překračuje různé hranice.[1]

Podle převládajícího typu mystické „cesty“ rozlišuje Dupré

  1. mystiku vlastní osoby, Já (Védy);
  2. mystiku prázdnoty (nirvána);
  3. mystiku obrazů a obraznosti (rané a východní křesťanství);
  4. mystiku osobní lásky (středověké a novověké křesťanství, súfismus);
  5. eschatologickou mystiku posledních věci (židovství);
  6. mystiku přírody a Vesmíru.[1]

Původ

Sv. Kateřina si vyměňuje srdce s Kristem (G. di Paolo, 1460)

Řecké slovo mystikos (plurál ta mystika) původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením (mystérion - tajný kult pouze pro zasvěcené, mystés – zasvěcenec a myeó - uvádět do tajemství, zasvěcovat), a odvozuje se od slovesa myó, zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. Myó ve významu zavřených očí se vyskytuje už u Homéra, mystéria v uvedeném významu poprvé a to kriticky u Hérakleita (zl. 14). Mystérion později znamená i tajemství vůbec.[3] V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové době začíná člověk cítit svoji osamělost, cizotu vůči vnějšímu světu a touží po způsobech, jak je překonat. V této situaci vzniká ve velkých civilizacích Indie, Číny a Řecka mystika v pravém slova smyslu, individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb (jako indické mantry nebo modlitba Růžence). V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění (katharsis), osvícení (ellampsis nebo epopteia) a sjednocení (henósis).[2] Platón popisuje „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně má povahu poznání a jasu.[4] Na to navázala orfická mystika „vysvobození“ a novoplatónská spekulativní mystika (Plótinos, Proklos), která silně ovlivnila starší mystiku křesťanskou. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s absolutnem neosobním (taoismus, buddhismus, pantheismus) až po sjednocení svrchovaně osobní lásky (Bhagavadgíta, Píseň písní, křesťanská mystika, súfismus).[2]

Náboženská mystika

V Upanišádách je mystické spojení základu duše (átman) s kosmickou silou bráhman prostředkem jak se vymanit z nekonečného koloběhu narození a splynout s Vesmírem. Tento typ mysticismu se ještě prohloubil v buddhismu, jak mahajánovém, tak čínském a tibetském. Techniku indické mystiky, cesty k mystické zkušenosti, představují různé složky jógy. Starodávný indický mudrc Pataňdžali v Jóga sútře říká, že jóga je "zastavení pohybového principu mysli". Čínská mystika navazuje na Taoismus a jeho princip pasivity (wu-wei) a zakládá společenskou etiku. V orfismu, patrně ovlivněném indickými směry, jde také o vysvobození z řetězu existencí, kdežto v novoplatónismu je zřetelný příklon ke spekultavivní mystice poznání a osvícení.[2]

Apokalypsa (B. Escorial, kolem 950)

Počátky židovské mystiky lze hledat už v biblické Písni písní, Izrael však nechápe svůj vztah k Bohu spekulativně, nýbrž historicky – jako Boží jednání v dějinách a jako smlouvu. Židovské texty proto častěji popisují vnější dějství, mystické obrazy a scény (Ezechiel, apokalyptika), než vnitřní osobní zážitky. To se týká i velké části mistrů Talmudu a teprve alegorický výklad Písma platonika Filóna Alexandrijského otevírá cestu spekulace, například v kosmogonii Sefer Jecira (8. stol.). Z myšlenek o symbolické kombinatorice abecedy jako základu kosmického řádu vychází kniha Zohar (13. stol.) a kabbala. Jedním z významných proudů novověké židovské mystiky jako životní a náboženské praxe je chasidismus. Také v Islámu byly mystické proudy v jistém napětí s ostře vymezenou naukou a zákonem. Nicméně sám Korán je výrazem Mohamedovy kontemplativní zbožnosti a askeze a počítá s tím, že některým lidem se Bůh dává poznat ve vnitřním míru duše (například Korán 17,27). V různých směrech islámské mystiky (súfismus) jsou patrné vlivy jak křesťanského novoplatónismu, tak i indické mystiky vysvobození. Súfismus se pak vyvíjí na jedné straně jako spekulativní mystika (Ibn Arabí, al Ghazálí), na druhé straně jako mystika emotivní osobní lásky (Husain al-Haládž, †922).[2]

Křesťanská mystika

Nový zákon na řadě míst odkazuje k jednotlivým mystickým zkušenostem Ježíše z Nazareta (např. Mt 11,25; J 12,28), jeho žáků (Sk 2,3) a apoštola Pavla (Sk 9,3nn; ). Ty však jsou zdrojem, nikoli cílem křesťanského života. Tento postoj k mystice je pak pro celou křesťanskou tradici charakteristický. V křesťanství lze rozlišit mystiku trojího typu:

Úvahy o mystických tématech v křesťanství začínají alegorickým výkladem Bible a navazují tak na Filóna. Zatímco v Novém zákoně převažuje důraz na jednání a vztahy, novoplatónské vlivy vedou ke spekulacím o Bohu, jehož však nelze poznat smyslovými prostředky a o němž podle negativní teologie nelze ani nic kladného vypovídat. Člověku zbývá jen „záporná cesta“ (via negativa) výpovědí o tom, čím Bůh není. Jedním ze zakladatelů křesťanské mystiky v tomto smyslu je Pseudo-Dionýsios Areopagita, který kolem roku 500 napsal knihy O Božích jménech a O mystické teologii. Vycházel z Plótina a Prokla, jejichž myšlenky spojil s biblickými obsahy a tak ukázal, že Bůh není viditelný ani poznatelný, leda ze svého zjevení. Člověk, který se usebere a ztiší, aby ho vnější vjemy nerušily, může však dospět ke zkušenosti setkání, které není zprostředkováno žádnými představami ani obrazy. Toto pojetí mystiky pak postupně převládlo ve vrcholném a pozdním středověku.[2] Za „zlatý věk“ křesťanské mystiky se pokládá 12. a 13. století, kdy působili např. Bernard z Clairvaux (1090-1152), Hildegarda z Bingenu (1098 – 1179), František z Assisi (1181-1226), Mechtilda z Magdeburku (1210 – 1285), Mistr Eckhart (asi 1260 – 1328), Kateřina Sienská (1347 – 1380) a další. Meditace a mystika hrají pak velkou roli v soukromé zbožnosti tzv. devotio moderna 14. a 15. století. Další vrcholy křesťanské mystiky tvoří španělští řeholníci Terezie z Avily (1515 – 1582) a Jan od Kříže (1541 – 1591), ale také protestanti Jakob Böhme (1575 – 1624) nebo Jan Amos Komenský (1592 – 1670), jejichž náboženský odkaz vyústil do pietismu. Mystické směry ve východním křesťanství navazovaly zejména na tradici řeckého křesťanského platónismu. Jedním z hlavních byl hésychasmus (řec. hésychia – klid, ticho) se střediskem na hoře Athos; jeho představiteli byli Gregórios Palamas (1296 – 1395) či v novější době Paisij Veličkovskij (1722 – 1794).

E. Swedenborg (1766)

Novověká mystika

V jisté opozici vůči převládajícímu racionalismu 17. století stojí pietismus a mystické směry jako rosenkruciáni nebo Swedenborgova církev, které ovlivnily německý idealismus i romantismus. Během 19. století převládl zájem o pozitivní vědění, víra v pokrok a pragmatismus, jež mystiku zatlačily do pozadí. Už kolem roku 1900 se však vynořují různé iracionální mystické proudy, často inspirované východními náboženstvími, jako byla teosofie nebo antroposofie Rudolfa Steinera. Ty měly velký vliv hlavně v uměleckých kruzích v Německu, ale také na psychologii C. G. Junga a jeho žáků.[2] V širším smyslu hlubokého tajemství světa a Vesmíru použil slovo „mystický“ také filosof Ludwig Wittgenstein, který v závěru svého Traktátu napsal:

“Mystické není to, jak jsou věci ve světě, ale to, že svět jest.“
“Cítit svět jako ohraničený celek – to je mystické.“
“Jsou ovšem věci, jež se nedají vyjádřit slovy. Ty se ukazují samy, jsou mystické.“[5]

Současné proudy

Od starší náboženské mystiky se moderní proudy liší hlavně tím, že mystické zážitky pro ně nejsou jen kroky na cestě ke spáse, ale stávají se bohužel vlastním cílem. Ke konci 20. století vznikly opět nové mystické směry jako New Age nebo hlubinná ekologie, které se nevztahují k osobnímu Bohu, nýbrž hledají absolutno ve spojení vlastního nitra s přírodou a s Vesmírem. V současné společnosti se ovšem jen těžko brání tomu, aby se „mystické zážitky“ nestaly nabídkou na trhu s odpovídající reklamou atd. Z mystických praktik v širším slova smyslu je u nás známá především hathajóga jako systém tělesných cvičení a pozic, která je však ve skutečnosti jen okrajovou disciplínou jógy, sloužící ke zlepšení psychické a fyzické kondice. V současnosti jsou nejčastějšími přístupy Bhaktijóga – cesta citové oddanosti a Džňánajóga - cesta rozumových úvah, doplňkovými cestami jsou Karmajóga – cesta altruistické činnosti, nebo Rádžajóga – „královská“ cesta vůle. Mezi propagátory východní, mahajánovým buddhismem inspirované mystiky a jógy u nás patřili Karel Weinfurter, František Drtikol, Květoslav Minařík, Míla Tomášová nebo Eduard Tomáš, známý např. z televizního seriálu Paměti mystika nebo svými přednáškami v pražské Lucerně.

Odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Mystika

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 M. Eliade (ed.), Encyclopedia of religion I-XXVI. New York: Macmillan 1987. Heslo Mysticism, Vol. 10, p. 245-261.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 Religion in Geschichte und Gegenwart I.-V. Tübingen: J. C. B. Mohr 1960. Heslo „Mystik“, Bd. IV., S. 1237-1262
  3. ↑ Liddell – Scott, Greek-English lexicon. Oxford 1968.
  4. ↑ Sedmý list, 344b.
  5. ↑ Tractatus logico-philosophicus, 6.44; 6.45 a 6.522.

Související články

Externí odkazy

Kritické

Literatura

Citováno z „http://ww2000w.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Mystika“